Velké Hledání

13 Z kamene na kámen

Randa probudilo světlo vycházejícího slunce a jeho napadlo, zda nesní. Pomalu se posadil a užasle se rozhlížel. Všechno se změnilo, nebo skoro všechno. Slunce a obloha byly tam, kde čekal, že je uvidí, byť bledé a skoro bez mráčku. Loial s Hurinem pořád leželi vedle něj zabalení v pláštích a spali a jejich spoutaní koně pořád postávali o kousek dál, ale všechno ostatní bylo pryč. Vojáci, koně, jeho přátelé, všichni a všechno zmizelo.

Dolík sám se také změnil, takže teď byli uprostřed něj, ne na kraji. A Randovi se za hlavou zvedal šedý kamenný sloup a každičký kousíček tří sáhů vysokého a krok širokého kamene byl pokryt stovkami, možná tisíci, do hloubky vyrytých obrazců a značek v jazyce, který Rand nepoznal. Dno celé kotliny, rovné jako podlaha, bylo vydlážděno bílým kamenem ohlazeným tak, že se téměř leskl. K okraji se zvedaly široké, vysoké stupně tvořené soustřednými kruhy kamene různých barev. A kolem okraje byly stromy zčernalé a pokřivené, jako by kolem zuřila bouře. Všechno bylo jaksi bledší než být mělo, stejně jako slunce, jehož světlo bylo tlumené, jako by je Rand viděl skrze mlhu. Až na to, že tu žádná mlha nebyla. Pouze oni tři a jejich koně vypadali, že jsou skutečně z pevné hmoty. Ale když se Rand dotkl kamene pod sebou, ten byl na pohmat také pevný.

Natáhl ruku a zatřásl Loialem a Hurinem. „Vzbuďte se, rychle! Vzbuďte se a řekněte mi, že se mi to jen zdá. Prosím, probuďte se!“

„To už je ráno?“ začal Loial, posadil se a pak mu spadla brada a velké kulaté oči se mu rozšířily.

Hurin se probudil s trhnutím, pak se vymrštil a začal poskakovat jako blecha na rozpálené plotně, jak se rozhlížel kolem. „Kde to jsme? Co se stalo? Kde jsou všichni? Kde jsme my, urozený pane Rande?“ Pak klesl na kolena a zalomil rukama. Neustále však vrhal pohledy na všechny strany. „Co se stalo?“

„Nevím,“ vykládal pomalu Rand. „Doufal jsem, že je to sen, ale... Možná to je sen.“ Už měl zkušenosti se sny, které vůbec sny nebyly, zkušenosti, které si nechtěl ani zopakovat, ani pamatovat. Opatrně se postavil. Všechno zůstalo takové, jaké to bylo.

„Nemyslím,“ řekl Loial. Prohlížel si sloup a netvářil se nijak šťastně. Dlouhé obočí mu viselo až na líce a štětičky na uších se mu chvěly. „Myslím, že to je ten stejný kámen, pod kterým jsme včera večer usínali. Myslím, že teď už vím, co to je.“ Projednou mluvil o tom, že něco ví, dosti zničeně.

„Tohle...“ Ne. To, že se jedná o stejný kámen, nebylo o nic bláznivější než to, co Rand viděl kolem sebe, když byl Mat s Perrinem a Shienarci pryč a všechno se změnilo. Myslel jsem, že jsem unikl, ale začalo to znovu a nic bláznivého na tom není. Leda jsem se zbláznil já. Podíval se na Loiala s Hurinem. Ti se nicméně nechovali, jako by byl Rand blázen. Viděli to stejné, co on. Cosi na těch stupních, různé barvy, sedm barev přecházejících od modré po červenou, upoutalo jeho pozornost. „Jedna pro každé adžah,“ poznamenal.

„Ne, urozený pane Rande,“ zaúpěl Hurin. „Ne. Aes Sedai by tohle neudělaly. Neudělaly! Ony kráčejí ve Světle.“

„To my všichni, Hurine,“ řekl Rand. „Aes Sedai by vám neublížily.“ Leda byste se jim připletli do cesty. Mohla tohle být Moirainina práce? „Loiale, říkal jsi, že víš, co je ten kámen zač. Tak co to je?“

„Řekl jsem, že si myslím, že vím, co to je, Rande. V jedné staré knížce byl takový kousek, jenom pár stránek, ale na jedné z nich byl obrázek tohohle kamene, tohohle kamene,“ – v tom, jak to řekl, byl zřejmý rozdíl, který znamenal, že je to důležité – „nebo nějakého velice podobného. A pod tím stálo: ‚Z kamene na kámen vedou řady »kdyby«, mezi světy, které by mohly být.‘"

„Co to znamená, Loiale? To přece nedává smysl.“

Ogier smutně zavrtěl velikou hlavou. „Bylo to jenom pár stránek. Část vyprávěla o tom, jak Aes Sedai ve věku pověstí, alespoň někteří z těch, kteří mohli cestovat, ti nejmocnější z nich, mohli tyto kameny používat. Nepsalo se tam jak, ale já myslím, tedy aspoň podle toho, co jsem dokázal vyluštit, že ti Aes Sedai snad kameny nějak používali k cestě do těch světů.“ Loial vzhlédl k ohořelým stromům a rychle zase pohledem uhnul, jako by ani nechtěl pomyslet na to, co leží za okrajem dolíku. „Ale i kdyby je Aes Sedai mohly používat i nyní, my s sebou žádnou Aes Sedai, která by mohla usměrňovat sílu, nemáme, takže nechápu, jak se to stalo.“

Randovi naskočila husí kůže. Používali je Aes Sedai. Ve věku pověstí, kdy žili i muži Aes Sedai. Matně si vzpomínal na to, jak se, když se ukládal ke spánku, kolem uzavírá prázdnota naplněná nepříjemnou září. A vzpomněl si i na místnost ve vesnici a na světlo, po němž sáhl, aby unikl. Jestli tohle byla mužská polovice pravého zdroje... Ne, to není možné. Ale co jestli to je možné? Světlo, a já uvažoval o tom, jestli mám utéci nebo ne, a celou dobu to bylo přímo v mé hlavě. Možná jsem nás sem přivedl já. Nechtěl o tom uvažovat. „Světy, které by mohly být? Tomu nerozumím, Loiale.“

Ogier nejistě pokrčil rameny. „Já také ne, Rande. Většina toho zněla asi takhle: ‚Jestli žena zahne doleva anebo doprava, rozdělí se tok času? Začne kolo tkát dva různé vzory? Nebo tisíc, nový pokaždé, když zabočí? Tolik, kolik je hvězd? Je jeden skutečný a ostatní jenom jeho stíny nebo odrazy?‘ Chápete, nebylo to příliš jasné. Většinou otázky, a z nich většina mi připadala, že si vzájemně odporují. A stejně toho nebylo moc.“ Znovu se zahleděl na sloup, ale tvářil se, jako by si přál, aby byl kámen někde hodně daleko. „Hádám, že takových kamenů bude hodně, že budou roztroušené po celém světě, nebo přinejmenším kdysi bývaly, ale já nikdy neslyšel o tom, že by někdo nějaký našel. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by někdo našel něco takového, jako je tohle.“

„Urozený pane Rande?“ Hurin teď stál a zdálo se, že se poněkud uklidnil, ale oběma rukama si v pase mačkal kabát a tvářil se naléhavě. „Urozený pane Rande, dostaneš nás zpátky, že? Zpátky tam, kam patříme? Mám ženu, můj pane, a děti. Melie by snášela těžce už to, kdybych umřel, ale kdyby ani neměla moje tělo, aby ho mohla vložit do matčina objetí, byla by nešťastná do konce svých dnů. Pochop, urozený pane. Nemůžu ji opustit, aby nic nevěděla. Ty nás dostaneš zpátky. A jestli umřu, jestli jí nebudeš moct dopravit mý tělo, aspoň jí to pověz, aby aspoň věděla.“ Ke konci už se ani neptal. Do hlasu se mu vkradla trocha jistoty.

Rand otevřel ústa, aby zopakoval, že není žádný urozený pán, ale pak je zase beze slova zavřel. Teď nemělo cenu se o tom dohadovat, nebylo to důležité. To tys ho do toho dostal. Chtěl to popřít, ale věděl, co je zač, věděl, že může usměrňovat, i když se to vždycky zřejmě dělo bez jeho vědomé vůle. Loial říkal, že Aes Sedai ty kameny používali, a to znamenalo jedinou sílu. A co Loial říkal, že ví, tím jste si mohli být jisti – ogier by nikdy v životě neřekl, že něco ví, pokud by tomu tak nebylo – a kolem nebyl kromě Randa nikdo jiný, kdo by jedinou sílou vládl. Tys ho do toho dostal a ty ho z toho musíš zase vysekat. Musíš to zkusit.

„Udělám, co půjde, Hurine.“ A jelikož byl Hurin Shienarec, dodal: „Na můj rod a čest. Je to ovčácký rod a ovčácká čest, ale já je budu ctít, jako by patřily urozenci.“

Hurin konečně pustil kabát. Důvěra se mu objevila i v očích. Hluboce se Randovi poklonil. „Je mi ctí ti sloužit, můj pane.“

Randa zaplavil pocit viny. Teď si myslí, že ho dovedeš domů, protože shienarští urození pánové vždycky drží slovo. Co tedy uděláš, urozený pane Rande? „Nic takového, Hurine. Žádné klanění. Já nejsem –“ Náhle věděl, že tomu muži nemůže zase říci, že není žádný urozenec. Jediné, co slídiče drželo pohromadě, byla víra, že je Rand urozený pán, a to mu Rand nemohl vzít, ne teď. Ne tady. „Žádné klanění,“ dodal neohrabaně.

„Jak říkáš, urozený pane Rande.“ Hurin se zubil skoro stejně vesele, jako když ho Rand poprvé potkal.

Rand si odkašlal. „Ano. No, to taky říkám.“

Oba ho pozorovali, Loial zvědavě, Hurin s důvěrou, a oba čekali na to, co udělá. Já je sem přivedl. Musel jsem to být já. Takže je musím dopravit zpátky. A to znamená...

Zhluboka se nadechl a přešel po bílém kamenném dláždění k symboly pokrytému sloupu. Každý symbol obklopovaly malé řádky v nějakém jazyce, který Rand neznal. Byla to zvláštní písmena, která se vinula v křivkách a spirálách, místy se náhle obracela v ostrých úhlech a záhybech, a pak plynula dál. Přinejmenším to nebylo trolločí písmo. Rand váhavě položil ruce na sloup. Vypadal jako kterýkoliv suchý, leštěný kámen, ale na dotek byl podivně kluzký, jako naolejovaný kov.

Rand zavřel oči a vytvořil plamen. Prázdnota přicházela pomalu, váhavě. Rand věděl, že ji zadržuje jeho vlastní strach, strach z toho, o co se právě pokouší. Stejně rychle, jako svůj strach přikládal do plamene, tak rychle přicházel další. To nemůžu udělat. Usměrňovat silu. Nechci to. Světlo, musí být nějaký jiný způsob. Zachmuřeně se přinutil ke klidu. Cítil, že má tvář zalitou potem. Odhodlaně vytrval, cpal svůj strach do stravujícího plamene a nechal plamen růst. A byla tu prázdnota.

Jeho nitro se vznášelo v nicotě. I se zavřenýma očima viděl světlo – saidín – cítil jeho teplo, které ho obklopovalo, obklopovalo všechno, zalévalo všechno. Chvělo se jako plamen svíce viděný přes naolejovaný papír. Žluklý olej. Páchnoucí olej.

Rand po něm sáhl – nebyl si jist, jak po něm sáhl, ale bylo to něco, pohyb, natáhl se ke světlu, k saidínu – a nezachytil nic, jako by mu ruce prošly vodou. Bylo to cítit jako jezírko slizu, kdy na čisté vodě plave špína, ale vodu nedokázal nabrat. Zas a znova mu protékala mezi prsty a na rukou mu nezůstaly dokonce ani kapky vody, pouze slizká špína, z níž mu naskakovala husí kůže.

Zoufale se snažil vytvořit v duchu představu dolíku, jako býval, s Ingtarem a kopiníky spícími vedle svých koní, s Matem a Perrinem a s kamenem, který je až na sám vršek ponořený v zemi. Ten obraz vytvářel mimo prázdnotu a ta představa se tiskla na skořápku prázdnoty, která ho obklopovala. Snažil se propojit tu představu se světlem, snažil se přinutit je se spojit. Dolík, jako býval, a on v něm spolu s Loialem a Hurinem. Bolela ho hlava. Spolu, s Matem, Perrinem a Shienarci. Plameny v hlavě. Spolu!

Prázdnota se roztříštila na tisíce jako břitva ostrých střepů a ty se mu prořízly myslí.

Rand, s rozšířenýma očima, se roztřeseně zapotácel dozadu. Ruce měl rozbolavělé z toho, jak tiskl kámen, a paže a ramena se mu bolestí chvěly. Měl pocit, že je celý pokrytý mastnou špínou, a obracel se mu z toho žaludek, a hlava... Snažil se začít zase pravidelně dýchat. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Když se předtím prázdnota ztratila, bylo to, jako když praskne bublina, prostě náhle byla pryč, v jediném okamžiku. Ještě nikdy se nerozbila jako sklo. Cítil se otupěle, jako by těch tisíc ran dostal tak rychle, že bolest ještě nepřišla. Ale každičkou řeznou ránu cítil tak, jako by byla skutečná, jako by mu ji způsobil nůž. Dotkl se spánku a překvapilo ho, když na svých prstech neuviděl krev.

Hurin pořád stál a pozoroval ho. Stále ještě mu důvěřoval. Pokud něco, tak si byl slídič s každou minutou jistější. Urozený pán Rand něco dělal. To byl také důvod, proč tu urození páni byli. Svými těly a svými životy chránili zemi a její lid, a když bylo něco špatně, zase to napravili a dohlédli na to, aby byla vykonána spravedlnost. Dokud Rand bude něco dělat, cokoliv, Hurin mu bude důvěřovat, že nakonec bude zase všechno v pořádku. Tak to přece chodilo s urozenými pány.

Loial se tvářil jinak, užasle se mračil, ale oči také upíral na Randa. Randa napadlo, co si ogier asi myslí.

„Stálo to za pokus,“ oznámil jim. Ten pocit, jako že má hlavu plnou žluklého oleje – Světlo, je to ve mně! Já to v sobě nechci! – pomalu ustupoval, ale Randovi se ještě pořád zvedal žaludek. „Za chvíli to zkusím znovu.“

Doufal, že to znělo přesvědčivě. Neměl nejmenší tušení, jak takový kámen funguje, jestli vůbec to, co dělá, má naději na úspěch. Třeba tu jsou nějaká pravidla pro zacházení s kameny. Třeba musíš udělat něco zvláštního. Světlo, třeba vůbec nemohu použít stejný kámen dvakrát, nebo... Takové myšlenky okamžitě zahnal. Takové myšlenky nebyly k ničemu. Musel to zvládnout. Při pohledu na Loiala s Hurinem ho napadlo, že ví, co Lan tenkrát myslel, když říkal, že povinnost na člověku leží jako hora.

„Můj pane, myslím...“ Hurin se odmlčel a chvíli se tvářil velice rozpačitě. „Můj pane, možná, kdybychom našli ty temný druhy, tak bychom je mohli přesvědčit, aby nám prozradili, jak se dostat zpátky.“

„Já bych se zeptal temného druha, dokonce i samotného Temného, kdybych si myslel, že z nich dostanu pravdivou odpověď,“ řekl Rand. „Ale jsme tu jenom my. Jenom my tři.“ Jenom já. Já jsem ten, kdo to musí udělat.

„Mohli bychom jít po jejich stopě, můj pane. Kdybychom je dostihli...“

Rand na slídiče zazíral. „Ty je pořád ještě cítíš?“

„Cítím je, můj pane.“ Hurin se zamračil. „Je to slabý, jako by vybledlý, jako všechno tady, ale cítím jejich stopu. Přímo támhle.“ Ukázal na okraj dolíku. „Nerozumím tomu, můj pane, ale... Včera v noci bych byl přísahal, že jejich stopa vede rovnou tím dolíkem – tam, kde jsme byli. No, teď je na stejným místě, jenom je tady, a je slabší, jak jsem už říkal. Není to tím, že by byla starší, ale... Nevím, urozený pane Rande, kromě toho, že je tady.“

Rand to zvážil. Pokud byli Fain a temní druzi tady – ať už to bylo kdekoliv – mohli by vědět, jak se dostat zpátky. Museli to vědět, pokud se sem nejdřív dostali. A měli roh a dýku. Mat musel získat tu dýku. Kvůli tomu a kvůli ničemu jinému je musel najít. Nakonec se rozhodl, když si se zahanbením uvědomil, že se to bojí zkusit znovu. Bál se usměrňovat jedinou sílu. Méně se bál postavit se temným druhům a trollokům pouze s Hurinem a Loialem, než usměrňování.

„Tak se vydáme za těmi temnými druhy.“ Snažil se mluvit sebejistě, tak jako by v takové chvíli mluvil Lan nebo Ingtar. „Roh musíme zachránit. I kdybychom pak nenašli způsob, jak jim ho sebrat, aspoň budeme vědět, kde jsou, až zase najdeme Ingtara.“ Jenom aby se mě nezeptali, jak ho zase najdeme. „Hurine, přesvědči se, že to je skutečně ta stopa, kterou hledáme.“

Slídič vyskočil na koně. Dychtil po tom něco udělat sám, možná dychtil po tom dostat se co nejdál od dolíku, takže pobídl koně nahoru po širokých různobarevných stupních. Kopyta koně na kamenech hlasitě zazvonila, ale nezanechala na nich nejmenší škrábanec.

Rand zasunul Rudochova pouta do sedlové brašny – praporec tam pořád ještě byl. Randovi by vůbec nevadilo, kdyby byl praporec zůstal v tom druhém světě – a pak sebral svůj luk a toulec a vylezl na hřebce. Velký ranec svázaný pláštěm Toma Merrilina měl za sedlem.

Loial k němu dovedl svého velkého koně. Když ogier stál na zemi, dosahovala jeho hlava Randovi skoro k rameni, a to Rand seděl na koni. Loial pořád vypadal zadumaně.

„Myslíš, že bychom měli zůstat tady?“ zeptal se Rand. „Pokusit se znovu použít kámen? Jestli tady někde jsou temní druzi, musíme je najít. Nemůžeme nechat Valerský roh v rukou temných druhů. Slyšel jsi amyrlin. A musíme taky dostat zpátky tu dýku. Bez ní Mat umře.“

Loial kývl. „Ano, Rande, to musíme. Ale Rande, ty kameny...“

„Najdeme jiný. Říkal jsi, že jsou roztroušené všude po kraji, a jestli jsou všechny takové jako tenhle – se všemi těmi řezbami a tak – nemělo by být těžké nějaký najít.“

„Rande, v tom útržku se psalo, že kámen pochází z věku, který je ještě starší než věk pověstí, a dokonce ani Aes Sedai jim tehdy nerozuměli, i když je používali, hlavně ti skutečně silní. Používali je spolu s jedinou silou, Rande. Co si myslíš, že uděláš, aby nás ten kámen vzal zpátky? Nebo kterýkoliv jiný kámen?“

Rand na ogiera chvíli jenom zíral a snažil se myslet rychleji, než zatím kdy dokázal. „Jestli jsou starší než věk pověstí, možná ti lidé, kteří je postavili, jedinou sílu nepoužívali. Musí existovat nějaký jiný způsob. Ti temní druzi se sem dostali a oni sílu zcela určitě nepoužívají. Ať je ten druhý způsob jakýkoliv, přijdeme na něj. Dostanu nás zpátky, Loiale.“ Podíval se na vysoký kamenný sloup s podivnými značkami a pocítil záchvěv strachu. Světlo, kdybych jenom nemusel použít jedinou sílu, abych to dokázal. „Dostanu nás zpátky, Loiale, to slibuji. Ať tak nebo tak.“

Ogier pochybovačně přikývl. Vyhoupl se na svého těžkého oře a následoval Randa nahoru po stupních, kde se mezi zčernalými stromy připojili k Hurinovi.

Krajina se tu prostírala do daleka. Rovná, jen mírně zvlněná travnatá pláň, na níž se tu a tam objevovaly hájky a kterou křižovaly potoky. Rand měl dojem, že nepříliš daleko vidí další spálenou skvrnu. Všechno tu bylo bledé, barvy byly nejasné. Kromě kamenného kruhu za nimi nebylo nikde ani stopy po něčem, co by vytvořila ruka člověka. Obloha byla prázdná, nikde nestoupal z komínu kouř, ani ptáček tu nezazpíval, bylo tu pouze pár mráčků a to světle žluté slunce.

Co však bylo nejhorší, krajina jako by byla na pohled pokřivená. Co bylo blízko, vypadalo v pořádku, i to, na co se člověk díval přímo v dálce. Ale kdykoliv Rand otočil hlavu a podíval se koutkem oka, vzdálené objekty jako by spěchaly k němu, aby byly blíž, až se na ně zase podívá přímo. Zatočila se mu z toho hlava. Dokonce i koně nervózně podupávali a kouleli očima. Rand se pokusil otáčet hlavou velmi pomalu. Ten zřejmý pohyb věcí, které by měly být nehybné, tu sice byl pořád, ale zdálo se, že to trochu pomáhá.

„Psalo se v té tvé knížce něco o tomhle?“ zeptal se Rand.

Loial zavrtěl hlavou a pak ztěžka polkl, jako by si přál, aby s ní předtím nehýbal. „Nic.“

„Hádám, že se s tím nedá nic dělat. Tak kudy, Hurine?“

„Na jih, urozený pane Rande.“ Slídič upíral oči na zem.

„Tak tedy na jih.“ Kromě použití síly přece musí existovat ještě nějaká jiná cesta zpět. Rand pobídl Rudocha do kroku. Snažil se, aby jeho hlas zněl lehce, jako by neviděl žádné těžkosti v tom, co měli před sebou. „Cože to říkal Ingtar? Tři čtyři dny k tomu pomníku Artuše Jestřábí křídlo? Rád bych věděl, jestli tady existoval taky, stejně jako ty kameny. Jestli je tohle svět, který by mohl být, tak možná ještě pořád stojí. Nebylo by to něco, co stojí za vidění, Loiale?“

A jeli na jih.