Velké Hledání

34 A kolo tká

Když se Tom Merrilin vracel k Vinnému hroznu, obloha už se barvila perlovou šedí. Nastal onen kratičký okamžik, kdy i tam, kde bylo nejvíc sálů a taveren, bylo Předbrání tiché a nabíralo dech. V náladě, v jaké byl, by si Tom nevšiml, ani kdyby prázdná ulice hořela plamenem.

Někteří z Barthanesových hostí naléhali, aby zůstal, i dávno poté, kdy většina ostatních odešla, dávno poté, co se sám Barthanes odebral na lože. Byla to jeho chyba, že zanechal Velkého hledání Valerského rohu a přešel k příběhům, jež vyprávíval, a písním, jež zpívával po vsích. „Mara a tři hloupí králové" a Jak Susa zkrotila Jaina Dlouhokrokého a příběhy o moudrém rádci Anlovi. Chtěl tím dokázat, jak jsou vlastně hloupí, a vůbec ho nenapadlo, že poslouchají, natož že je to zaujme. Jistým způsobem zaujme. Žádali podobné příběhy, ale smáli se na nesprávných místech a nesprávným věcem. Také se smáli jemu, zřejmě si mysleli, že si toho nevšimne, nebo že plný měšec v kapse zahojí všechny rány. Skoro jim jej dvakrát hodil zpátky.

Těžký měšec ho pálil v kapse a poraněná pýcha nebyla jediným důvodem ke špatné náladě, dokonce ani opovržení šlechticů. Hodně se vyptávali na Randa, kvůli obyčejnému kejklíři se dokonce ani neobtěžovali dělat to nenápadně. Proč je Rand v Cairhienu? Proč si jeho, kejklíře, vzal andorský urozený pán stranou? Příliš mnoho otázek. Tom si nebyl jist, jestli jeho odpovědi byly dostatečně chytré. Reflexy potřebné k velké hře mu jaksi zrezivěly.

Než zabočil k Vinnému hroznu, zašel ještě k Velkému stromu. Nebylo těžké zjistit, kde kdo v Cairhienu přebývá, když jste pár lidem vtiskli do dlaně stříbrňák. Tom si pořád nebyl jistý, co vlastně chce říci. Rand odešel s přáteli a s Aes Sedai. Zanechalo to v něm pocit nedodělané práce. Ten chlapec si teď jde po svých. Ať shořím, ale já jsem z toho venku!

Prošel šenkem, nyní prázdným, a schody bral po dvou. Aspoň se pokusil. Pravé koleno se mu špatně ohýbalo a Tom málem spadl. Brumlaje si pro sebe vylezl pomaleji až nahoru a tiše, aby neprobudil Denu, otevřel dveře do pokoje.

Když ji spatřil ležet v posteli, s tváří otočenou ke stěně a pořád v šatech, proti své vůli se musel usmát. Usnula, když na mě čekala. Holka hloupá. Ale nemyslel to tak. Nebyl si jist, zda existuje vůbec něco, co by jí neodpustil nebo neomluvil. Z náhlého popudu se rozhodl, že dnes nastal den, kdy ji nechá poprvé vystupovat. Odložil pouzdro s harfou na podlahu a položil jí ruku na rameno, aby ji vzbudil a sdělil jí tu novinu.

Dena se bezvládně převrátila na záda a vzhlédla k němu doširoka otevřenýma skelnýma očima nad hlubokou ránou na hrdle. Ta strana postele, na níž ležela, byla tmavá a vlhká.

Tomovi se obrátil žaludek. Kdyby neměl tak stažené hrdlo, že ani nemohl dýchat, byl by zvracel nebo křičel či obojí.

Varovalo ho pouze vrznutí dveří od šatníku. Otočil se a zároveň vytáhl nože z rukávů a plynule hodil. První čepel zasáhla hrdlo tlustého plešatějícího muže s dýkou v pěsti. Zapotácel se dozadu a kolem prstů, jimiž si tiskl hrdlo, mu zabublala krev, jak se snažil vykřiknout.

Tom se otočil na poraněné noze a hodil druhý nůž. Čepel zasáhla do ramene svalnatého muže s jizvou na tváři, vylézajícího z druhé skříně. Muž pustil nůž, který svíral, z ruky, jež ho náhle neposlouchala, a vrhl se ke dveřím.

Než mohl udělat další krok, Tom vytáhl třetí nůž a sekl ho zezadu po noze. Muž bolestí zařval, klopýtl, a Tom ho popadl za mastné vlasy a udeřil mu hlavou o zeď vedle dveří. Muž zaječel znovu, protože jílec nože, jenž mu stále trčel z ramene, narazil do dveří.

Tom přistrčil nůž na coul od mužova tmavého oka. Díky jizvě vypadal útočník jako tvrďák, ale na špičku nože zíral bez mrkání a nehnul ani svalem. Tlusťoch, ležící ještě napůl ve skříni, sebou naposledy trhl a zůstal nehybně ležet.

„Než tě zabiju,“ poznamenal Tom, „mi řekneš proč.“ Mluvil velice tiše, otupěle. Uvnitř se cítil mrtvý.

„Velká hra,“ vyhrkl muž rychle. Mluvil jako obyčejný člověk z ulice, i oblečen byl jako nuzák, ale jeho šaty byly trošičku příliš dobré a trošičku málo obnošené. Měl víc peněz, než by měl mít kdokoliv z Předbrání. „Nic proti tobě osobně, chápeš? Je to jenom hra.“

„Hra? Já se do tý vaší daes dae’mar nemíchám! Kdo by mě chtěl zabít kvůli velký hře?“ Muž zaváhal. Tom přisunul nůž blíž. Kdyby muž zamrkal, řasami by se otřel o hrot. „Kdo?“

„Barthanes,“ zazněla ochraptělá odpověď. „Byl to urozenej pán Barthanes. Neměli jsme tě zabít. Barthanes chce informace. Jenom jsme chtěli zjistit, co víš. Mohl bys za to dostat i zlato. Hezký tlustý zlaťák za to, co víš. Možná dva.“

„Lháři! Celou noc jsem byl u Barthanese na zámku, byl jsem tak daleko od něj, jako jsem teď od tebe. Kdyby ode mě něco chtěl, nikdy bych se odtamtud živý nedostal.“

„Řeknu ti, že jsme tě hledali celý dny, nebo někoho, kdo ví o tom andorským panáčkovi. Tvoje jméno jsem do včerejška nikdy neslyšel, jenom jsem ho zaslechl v šenku. Urozenej pán Barthanes je velkodušnej. Mohlo by to být i pět korun.“

Muž se snažil odtáhnout od nože v Tomově ruce a Tom ho přitlačil ke zdi. „Jaký andorský pán?“ Ale odpověď znal. Světlo mu pomoz, znal ji.

„O Randovi. Z rodu al’Thor. Vysokej. Mladej. Mistr šermíř, nebo aspoň nosí jejich meč. Vím, že tě přišel navštívit. S ogierem. Povídali jste si. Pověz mi, co víš. Možná ti sám ještě korunku dvě přihodím.“

„Ty hlupáku,“ vydechl Tom. A pro tohle zemřela Dena? Ó, Světlo, je mrtvá. Chtělo se mu plakat. „Ten kluk je ovčák.“ Ovčák v honosném kabátci, kolem něhož se rojí Aes Sedai jako včely kolem plástve. „Jenom ovčák.“ Pevněji sevřel mužovy vlasy.

„Počkej! Počkej! Můžeš si vydělat víc než pět korun. Víc než deset. Stovku, možná i víc. Každej rod chce o tom Randovi al’Thor něco vědět. Přišly za mnou, dva nebo tři. S tím, co víš ty, a když já vím, kdo to chce vědět, bychom si mohli naplnit kapsy. A byla tu i žena, urozená dáma, nejednou jsem ji viděl, jak se na něj vyptává. Kdybychom zjistili, kdo to je... no, to bychom mohli prodat taky.“

„V tom všem jsi udělal jednu velikou chybu,“ řekl mu Tom.

„Chybu?“ Muž sunul zdravou ruku k opasku. Bezpochyby tam měl druhou dýku. Tom si toho nevšímal.

„Toho děvčete jste se neměli dotknout.“

Muž hrábl po zbrani a pak sebou prudce trhl, když mu Tom vrazil nůž do oka.

Tom ho nechal spadnout na podlahu a chvíli jen tak stál, než začal unaveně vytahovat své nože z mrtvých těl. Otevřely se dveře. Tom se bleskově otočil a ohrnul rty.

Zera uskočila zpět s rukou na hrdle a užasle na něj hleděla. „Ta hloupá Ella mi právě řekla,“ vysvětlovala roztřeseným hlasem, „že se na tebe včera večer vyptávali dva Barthanesovi muži, a podle toho, co jsem zaslechla ráno... Přece jsi říkal, že už tu hru nehraješ.“

„Našli mě,“ řekl jí Tom vyčerpaně.

Zera se podívala dolů, a když si všimla těl dvou mužů, rozšířily se jí oči. Spěšně vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře. „Tohle je špatný, Tome. Musíš okamžitě opustit Cairhien.“ Zrak jí padl na postel a dech se jí zadrhl v hrdle. „Ó ne. Ó ne. Ó, Tome, je mi to tak líto.“

„Ještě nemůžu odjet, Zero.“ Tom zaváhal a pak přes Denu jemně přetáhl pokrývku a zakryl jí tvář. „Nejdřív musím zabít ještě jednoho muže.“

Hostinská se otřásla a odtrhla zrak od postele. Mluvila dost přerývaně. „Jestli tím myslíš Barthanese, tak ses opozdil. Všichni už o tom mluví. Je mrtvý. Dnes ráno ho našli jeho sloužící v ložnici, roztrhaného na kusy. Poznali ho jedině podle toho, že jeho hlava zůstala napíchnutá na rožni nad ohněm.“ Položila mu ruku na rameno. „Tome, že jsi tam včera v noci byl, zatajit nemůžeš, ne před někým, kdo se to bude chtít dozvědět. A teď navíc tihle dva. V Cairhienu nikdo neuvěří, že do toho nejsi zapletený.“ Její poslední slova zněla tázavě, jako by nad tím hloubala i ona.

„Hádám, že na tom nezáleží,“ prohodil otupěle. Nedokázal odtrhnout zrak od zakrytého těla na posteli. „Asi se vrátím do Andoru. Do Caemlynu.“

Zera ho vzala kolem ramen a otočila ho od postele. „Vy muži,“ povzdechla si, „vždycky myslíte buď svaly, nebo srdcem, nikdy hlavou. Caemlyn je pro tebe stejně špatný jako Cairhien. Ať tam nebo tady, skončíš na šibenici nebo v žaláři. Copak si myslíš, že ona by tohle chtěla? Jestli chceš uctít její památku, zůstaň naživu.“

„Postaráš se o...“ Nedokázal to vyslovit. Stárnu, pomyslel si. Měknu. Vytáhl z kapsy naditý měšec a vtiskl jí ho do dlaní. „Tohle by mělo stačit na... všecko. A taky to pomůže, až se na mě začnou vyptávat.“

„Na všechno dohlídnu,“ slibovala laskavě Zera. „Musíš už jít, Tome. Hned.“

Kejklíř váhavě přikývl a pomalu začal strkat těch pár věcí, co měl, do sedlových brašen. Zera se zatím poprvé lépe podívala na tlusťocha, ležícího ještě napůl ve skřini, a zalapala po dechu. Tom k ní zvědavě vzhlédl. Pokud věděl, nebyla z těch, co při pohledu na krev omdlévají.

„Tohle nejsou Barthanesovi chlapi, Tome. Aspoň tenhle není.“ Kývla směrem k tlouštíkovi. „Jedno z nejhůř udržovaných tajemství v Cairhienu je, že pracuje pro rod Riatinů. Pro Galldriana.“

„Galldrian,“ řekl tupě. Do čeho mě ten zatracený ovčák dostal? Do čeho nás oba dostaly Aes Sedai? Ale byli to Galldrianovi muži, kdo ji zavraždil.

Něco z toho, o čem přemýšlel, se mu muselo objevit v očích. Zera prudce řekla: „Dena by tě chtěla živého, ty hlupáku! Jestli se pokusíš zabít krále, budeš mrtvý dřív, než se dostaneš na sto kroků od něj, jestli se vůbec dostaneš tak blízko.“

Zpoza městských hradeb se ozval řev, jako by křičela polovina obyvatel Cairhienu. Tom se zamračil a vyhlédl z okna. Za vrcholkem šedých hradeb, nad střechami Předbrání, se k obloze zvedal silný sloup kouře. Bylo to daleko za hradbami. Vedle prvního černého sloupu se první šedivé pramínky rychle spojily v druhý, a ještě dál se objevil další sloup dýmu. Tom odhadl vzdálenost a zhluboka se nadechl.

„Asi bys měla pouvažovat nad tím, že odejdeš taky. Vypadá to, že někdo zapaluje sýpky.“

„Takový výtržnosti už jsem zažila. Už běž, Tome.“ Tom se naposledy podíval na zakrytou Denu, sebral své věci a vydal se ke dveřím, ale Zera ještě promluvila: „Tváříš se dost nebezpečně, Tome Merriline. Představ si, že tu Dena sedí živá a zdravá. Mysli na to, co by ti asi řekla. Nechala by tě jen tak odejít a zabít se pro nic za nic?“

„Jsem jenom starej kejklíř,“ zavrčel Tom ode dveří. A Rand al’Thor je jenom ovčák, ale oba děláme, co musíme. „Komu bych mohl být nebezpečnej?“

A jak zavíral dveře a zakrýval pohled Zeru i Denu, objevil se mu na tváři neveselý vlčí úsměv. Bolela ho noha, ale jak cílevědomě chvátal dolů po schodech a ven z hostince, ani to necítil.

Padan Fain přitáhl koni otěže na vrcholku kopce nad Falme v jedné z mála houštin, které na pahorcích kolem města ještě zůstaly. Nákladní kůň se svým drahocenným nákladem udeřil kopytem o zem a Fain ho bez ohlížení nakopl do žeber. Zvíře zafrkalo a trhlo za otěže, které měl Fain uvázané u sedla. Ta ženská se nechtěla svého koně vzdát, stejně jako ostatní temní druzi nechtěli zůstat sami v kopcích s trolloky bez Faina, jehož přítomnost je přece jen chránila. Fain oba problémy snadno vyřešil. Maso v trolločím kotli nemusela být právě konina. Ostatní temní druzi byli otřesení Cestami k bráně u dávno opuštěné državy na Tomově Hlavě, a pohled na trolloky připravující si večeři způsobil, že lidé pak byli zcela povolní.

Z okraje hájku si Fain prohlédl město a opovržlivě se ošklíbl. Mezi stájemi, ohradami pro koně a vozy na okraji města rachotila pomenší kupecká karavana, zatímco druhá vyjížděla ven, a z hlíny udusané léty takové dopravy se zvedalo jenom málo prachu. Kočí i strážci karavan byli podle oděvu místní, a přesto aspoň jezdci měli u boku meče a někteří dokonce oštěpy a luky. Vojáci, které zahlédl, a nebylo jich mnoho, zřejmě nehlídali ozbrojené muže, které si měli podrobit.

Za den a noc na Tomově Hlavě o těchhle lidech, o Seanchanech, něco zjistil. Přinejmenším tolik, kolik toho o nich věděli poražení. Nikdy nebylo těžké najít osamělého člověka, a na správně položenou otázku vždycky dostal odpověď. Muži sbírali informace o nájezdnících, jako by skutečně věřili, že s tím, co vědí, budou moci nakonec něco podniknout. Někdy se však drželi a odmítali odpovídat. Ženy sice většinou zajímalo spíš, jak žít dál, bez ohledu na to, kdo jim právě vládne, přesto si všímaly podrobností, jichž by si muž nevšiml, a jakmile jednou přestaly ječet, mluvily daleko ochotněji. Děti mluvily nejochotněji, ale zřídkakdy věděly něco důležitého.

Tři čtvrtiny toho, co se doslechl, zavrhl jako nesmysly a klepy rozrůstající se do báchorek, ale některé závěry teď změnil. Do Falme zřejmě mohl vstoupit kdokoliv. Překvapeně si uvědomil, že další z těch „nesmyslů" je pravda, když z města vyjelo dvacet vojáků. Na zvířata, na nichž jeli, sice pořádně neviděl, ale očividně to nebyli koně. Běželi s ladným půvabem a tmavá kůže jako by se jim v ranním slunci leskla, skoro jako by byli pokryti šupinami. Fain natáhl krk a díval se, jak mizí ve vnitrozemí. Pak pobídl koně směrem k městu.

Místní lidé kolem stájí, povozů a ohrad pro koně se na něj skoro nepodívali. On se o ně také nezajímal. Jel dál směrem k městu, až se dostal do dlážděné ulice svažující se k přístavu. Přístav bylo jasně vidět, i velké, podivně stavěné seanchanské lodi, jež tam kotvily. Když pátral v ulicích, po nichž se pohybovali lidé, i když jich nebylo mnoho, nikdo ho neobtěžoval. Bylo tu více seanchanských vojáků. Lidé se sklopenýma očima se věnovali svým záležitostem a pokaždé, když kolem prošel nějaký voják, se poklonili, ale Seanchané jim nevěnovali nejmenší pozornost. Všechno vypadalo na první pohled mírumilovně, i přes ozbrojené Seanchany v ulicích a lodi v přístavu, ale Fain vespod cítil napětí. Tam, kde byli lidé napjatí a báli se, si vždycky vedl dobře.

Dorazil k velkému domu, před nímž stálo na stráži víc než tucet vojáků. Fain zastavil a sesedl. Až na jednoho, který byl zjevně důstojník, měli vojáci brnění většinou černé, a jejich přílby mu připomínaly saranče. Po stranách vstupních dveří byly dvě bestie s tuhou kůží, třema očima a rohovitými zobci místo úst, dřepící jako žáby. Vojáci stojící vedle těchto tvorů měli na brnění namalovány tři oči. Fain si prohlédl zástavu s modrým lemem povlávající nad střechou, na níž jestřáb v letu svíral v pařátech blesky, a v duchu se vítězně zasmál.

Do domu naproti chodily a zase vycházely ženy, ženy spojené stříbrnými vodítky, ale on si jich nevšímal. Od vesničanů se dozvěděl o damane. Později by snad mohly být k něčemu dobré, ale zatím ne.

Vojáci si ho prohlíželi, zvláště důstojník, jenž měl brnění vyvedené ve zlaté, červené a zelené.

Fain se přinutil k pokornému úsměvu a hluboce se jim poklonil. „Pánové, mám tu něco, co bude zajímat vašeho velikýho pána. Ujišťuju vás, že to bude chtít vidět, i mě osobně.“ Mávl k hranatému předmětu na nákladním koni, stále zabalenému ve velké pruhované pokrývce, v níž ho jeho lidé našli.

Důstojník si ho prohlédl od hlavy k patě. „Mluvíš jako cizinec v této zemi. Složil jsi přísahy?“

„Budu poslouchat, čekat a sloužit,“ odpověděl mu hladce Fain. Každý, koho vyslýchal, mluvil o přísahách, i když nikdo nevěděl, co vůbec znamenají. Jestli tihle lidé chtěli přísahy, Fain byl připraven přislíbit cokoliv. Už dávno přestal počítat, kolik přísah složil.

Důstojník kývl na dva muže, aby se podívali, co je pod pokrývkou. Muži zvedli předmět ze sedla a překvapeně zavrčeli nad tou tíhou, a když odhrnuli pokrývku, ohromeně zalapali po dechu. Důstojník si bezvýrazně prohlédl stříbrem vykládanou zlatou truhlici spočívající na dlažebních kamenech. Pak vzhlédl ke Fainovi. „Dar vhodný pro samotnou císařovnu. Pojď se mnou.“

Jeden z vojáků Faina hrubě prohledal, ale ten to mlčky strpěl, a všiml si, že důstojník i oba vojáci nesoucí truhlici odložili meče i dýky, než vstoupili dovnitř. Cokoliv, co se mohl o těchto lidech dovědět, sebemenší maličkost, mu mohlo pomoci, i když si byl jist, že má plán dokonale připraven. Vždycky si důvěřoval, ale nejvíc tehdy, když se urození pánové obávali nože najatého vraha z řad svých vlastních stoupenců.

Když prošli dveřmi, důstojník se na něj zamračil a Fain na chvíli nevěděl proč. Ovšem. Ty bestie. Ať byly cokoliv, rozhodně nebyly horší než trolloci, a vedle myrddraala nebyly už vůbec ničím, a on se na ně ani pořádně nepodíval. Teď už bylo příliš pozdě předstírat, že se jich bojí. Seanchan však nic neřekl, prostě ho vedl dál do domu.

A tak Fain skončil na břiše v místnosti, kde kromě skládacích zástěn, jež zakrývaly stěny, nebyl jediný kus nábytku, zatímco důstojník o něm a o jeho daru vykládal vznešenému pánu Turakovi. Sloužící přinesli stůl, na nějž pak truhlici postavili, takže se vznešený pán ani nemusel sehnout. Jediné, co z nich Fain zahlédl, byly střevíce. Netrpělivě čekal na příležitost. Nakonec přijde chvíle, kdy to nebude on, kdo se bude klanět.

Potom byli vojáci propuštěni a Fainovi dovolili vstát. Zvedal se velice pomalu a pozorně si prohlížel vznešeného pána s jeho vyholenou hlavou, dlouhými nehty a modrým hedvábným rouchem s vyšívanými květy, i muže po jeho boku s vyholenou částí hlavy a zbylými světlými vlasy spletenými do dlouhého copu. Fain si byl jist, že muž v zeleném je pouhý sluha, byť důležitý, ale sluhové mohou být také užiteční, zvlášť pokud si jich jejich pán považuje.

„Nádherný dar.“ Turak zvedl oči od truhlice k Fainovi. Kolem vznešeného pána se šířila vůně růží. „A přesto se naskýtá otázka. Jak se někdo jako ty dostal k truhlici, kterou by si mnozí chudší šlechtici nemohli dovolit? Jsi zloděj?“

Fain zatahal za obnošený a nepříliš čistý plášť. „Občas je nutné, aby člověk vypadal méně vznešený, než ve skutečnosti je, vznešený pane. Moje současná ošuntělost mi dovolila přinést ti toto bez nesnází. Tahle truhla je stará, vznešený pane – stará jako věk pověstí – a v ní spočívá poklad, jaký spatřilo jen pár lidí. Brzy – velice brzy, vznešený pane – ji budu schopen otevřít a předat ti to, co ti umožní dobýt tuto zemi celou až k Páteři světa, s Aielskou pustinou i zeměmi za ní. Nikdo se ti nebude moci postavit, vznešený pane, jakmile já –“ Turak přejel prsty s dlouhými nehty po truhlici a Fain se odmlčel.

„Už jsem takové truhlice viděl, truhlice z věku pověstí,“ pravil vznešený pán, „i když nikdy tak krásnou. Mohou je otevřít pouze ti, kdo znají vzor, ale já – á!“ Stiskl jednu ze zdobných spirál a rozvilin, ozvalo se ostré cvaknutí a Turak zvedl víko. Po tváři se mu mihl výraz, který snad mohl být zklamáním.

Fain se kousal do jazyka, až mu začala téci krev, aby nezavrčel. Snížilo to jeho pozici při vyjednávání, že nedokázal truhlici otevřít sám. Přesto by to mohlo vyjít, jak plánoval, jen pokud dokáže být trpělivý. Ale byl trpělivý už tak dlouho.

„Tohle jsou poklady z věku pověstí?“ řekl Turak a zvedl zatočený roh v jedné a zakřivenou dýku s rubínem na zlatém jílci v druhé ruce. Fain měl ruce zaťaté v pěsti, aby po dýce nehrábl. „Z věku pověstí,“ zopakoval Turak tiše a špičkou dýky sledoval stříbrný nápis vyložený kolem zlatého rohu. Překvapeně zvedl obočí, první jasný výraz, který u něj Fain viděl, ale vzápětí už měl Turak obličej zase hladký. „Máš tušení, co to je?“

„Valerský roh, vznešený pane,“ odvětil Fain rychle, a potěšilo ho, když muž s copem otevřel ústa. Turak jenom kývl.

Vznešený pán se otočil a Fain zamrkal a otevřel ústa, ale na ostrý pokyn žlutovlasého muže ho jen beze slova následoval.

Vstoupili do dalšího pokoje, kde byl původní nábytek opět nahrazen skládacími stěnami a jedinou židlí před vysokou kulatou skříňkou. Turak, stále s rohem i dýkou v rukou, se podíval na skříňku a pak stranou. Neřekl nic, ale druhý Seanchan zaštěkal rozkazy a ve chvilce se ve dveřích za zástěnou objevili muži v prostých vlněných šatech s malým stolkem. Za nimi přišla mladá žena s vlasy tak světlými, až byly skoro bílé, a v náručí měla plno stojánků z leštěného dřeva různých velikostí a tvarů. Šaty měla z bílého hedvábí a tak tenké, že skrze ně Fain jasně viděl její tělo, ale on měl oči jen pro tu dýku. Roh znamenal prostředek, jak vše skončit, ale dýka byla jeho součástí.

Turak ukázal na jeden z dřevěných stojánků, jež měla dívka v náručí, a ona jej postavila doprostřed stolu. Sloužící podle pokynů muže s copem otočili židli tak, aby stála proti stolku. Nižším služebníkům visely vlasy na ramena. S poklonami, kdy se čelem skoro dotýkali kolen, vycouvali z místnosti. Turak umístil roh do stojanu tak, aby stál kolmo, dýku položil na stůl před něj a sám se posadil.

Fain už to nevydržel a sáhl po dýce.

Žlutovlasý muž mu pevně sevřel zápěstí. „Ty neoholený pse! Věz, že ruka, která se bez dovolení dotkne majetku vznešeného pána, jest uťata.“

„Je to moje,“ zavrčel Fain. Trpělivost! Tak dlouho.

Turak se opřel v křesle a zvedl jeden prst s namodro nalakovaným nehtem a sluha Faina hned odtáhl, aby vznešený pán bez obtíží viděl na roh.

„Tvoje?“ zeptal se Turak. „V truhlici, kterou jsi nemohl otevřít? Jestli dostatečně ukojíš moji zvědavost, možná ti tu dýku dám. I kdyby byla z věku pověstí, nijak mě nezajímá. Ale především mi odpovíš na otázku. Proč jsi Valerský roh přinesl mně?“

Fain si ještě chvilku toužebně prohlížel dýku, pak se vytrhl ze sevření žlutovlasého muže, a jak se klaněl, mnul si zápěstí. „Abys na něj mohl zadout, vznešený pane. Abys mohl zabrat celou tuhle zemi, pokud si to budeš přát. Celý svět. Mohl bys zlomit Bílou věž a rozdrtit Aes Sedai na prach, protože ani jejich moc nedokáže zabránit mrtvým hrdinům v návratu z hrobu.“

„Já na něj mám zadout.“ Turak mluvil klidně. „A zlomit Bílou věž. Znovu se ale táži, proč? Tvrdíš, že budeš poslouchat, čekat a sloužit, ale tohle je země těch, co přísahy nedodržují. Proč bys mi dával tuhle zemi? Máš snad s těmi... ženami nějaký soukromý spor?“

Fain se snažil působit přesvědčivě. Trpělivost, jako když se červotoč provrtává dřevem. „Vznešený pane, moje rodina má dlouhou tradici předávanou z pokolení na pokolení. Sloužili jsme nejvyššímu králi, Artuši Pendragu Tanreallovi, a když ho zavraždily čarodějnice z Tar Valonu, my na naši přísahu nezapomněli. Když spolu druzí válčili a rozervali na kusy to, co Artuš Jestřábí křídlo vytvořil, my se drželi přísahy a trpěli pro ni, ale přesto jsme se jí drželi dál. To je naše tradice, vznešený pane, předávaná z otce na syna a z matky na dceru. A tak očekáváme návrat vojsk Artuše Jestřábí křídlo vyslaných přes Arythský oceán, a tak očekáváme návrat potomků Artuše Jestřábí křídlo, aby zničili Bílou věž a vzali si zpátky, co patřilo nejvyššímu králi. A až se Artušovi potomci vrátí, budeme jim sloužit a radit jim, jako jsme sloužili nejvyššímu králi. Vznešený pane, až na lem je prapor, který vlaje nad touto střechou, zástavou Luthaira, syna, jehož Artuš Pendrag Tanreall vyslal s vojsky přes oceán.“ Fain padl na kolena, čímž skvěle napodobil posvátnou úctu. „Vznešený pane, mým přáním je jedině sloužit a radit potomkům nejvyššího krále.“

Turak mlčel tak dlouho, až Faina napadlo, jestli snad nepotřebuje další přesvědčování. Měl toho připraveno víc, tolik, kolik bude potřeba. Nakonec ale vznešený pán přece jen promluvil. „Zdá se, že víš to, co nikdo, urozený ani bídný, neřekl od chvíle, kdy jsme spatřili tuto zemi. Lidé tady o tom mluví, jako by to byla jen báchorka, ale ty to víš jistě. Vidím ti to na očích, slyším to v tvém hlase. Mám dojem, že tě sem poslali, abys mě dostal do pasti. Ale kdo, když by dostal Valerský roh, by ho takto použil? Nikdo z urozených, kteří přišli s Hailene, roh mít nemohl, protože pověst praví, že je skryt v této zemi. A každý urozený pán této země by ho raději použil proti mně, než mi ho předal. Jak jsi k němu přišel? Pokládáš se za hrdinu, jak to stojí v pověsti? Vykonal jsi chrabré činy?“

„Ne, já nejsem žádný hrdina, vznešený pane.“ Fain si dovolil skromný úsměv, ale Turak se tvářil stále stejně, a tak toho Fain nechal. „Roh našel jeden z mých předků během bouří po smrti nejvyššího krále. Věděl, jak otevřít truhlici, ale to tajemství zahynulo spolu s ním ve stoleté válce, která rozbila říši Artuše Jestřábí křídlo, takže my všichni, kdo jsme přišli po něm, jsme věděli, že roh leží ukryt na dosah, a museli jsme ho zachovat v bezpečí, dokud se krev nejvyššího krále nevrátí.“

„Skoro ti věřím.“

„Věř, vznešený pane. Jakmile na roh zaduješ –“

„Nepokaz si to. Já na roh nezaduji. Až se vrátím do Seanchanu, předám ho císařovně jako největší z trofejí. Možná na něj císařovna zaduje sama.“

„Ale vznešený pane,“ namítal Fain, „musíš –“ Náhle ležel na boku a zvonilo mu v uších. Teprve když se mu pročistil zrak, viděl, jak si muž se světlým copem mne klouby na ruce, a uvědomil si, co se stalo.

„Některá slova,“ prohodil ten chlapík tiše, „se před vznešeným pánem prostě neužívají.“

Fain se rozhodl, jak ten muž zemře.

Turak se podíval z Faina na roh tak klidně, jako by nic neviděl. „Možná tě dám císařovně spolu s rohem. Mohl bys ji pobavit. Člověk, který tvrdí, že jeho rodina vydržela, když všechny ostatní porušily přísahu, nebo ji zapomněly.“

Fain skryl radostné vzrušení a vyškrábal se na nohy. O existenci císařovny neměl ani potuchy, dokud se o ní Turak nezmínil, ale mít znovu přístup k vládci... to otevíralo nové cesty, nové možnosti. Přístup k vládkyni, která měla pod sebou celý Seanchan a Valerský roh v rukou. To bylo mnohem lepší než udělat z Turaka nejvyššího krále. Na některé části plánu mohl počkat. Opatrně. Nesmíš dopustit, aby poznal, kolik toho od něj chceš. Po tak dlouhé době už trocha trpělivosti neuškodí. „Jak si vznešený pán přeje,“ prohlásil tedy a snažil se, aby mluvil jako někdo, kdo netouží než sloužit.

„Tváříš se téměř nadšeně,“ prohodil Turak a Fain sebou jen tak tak netrhl. „Povím ti, proč na Valerský roh nezatroubím, proč si ho dokonce ani nenechám. To snad tvé nadšení zchladí. Nechci, aby můj dar císařovnu urazil svými činy. Jestli tě to nadšení nepřejde, nikdy nebudeš uspokojen, protože nikdy neopustíš tyto břehy. Víš, že ten, kdo na roh zaduje, s ním zůstává navždy spjat? Že dokud žije, není to pro jiné nic víc než obyčejný roh?“ Mluvil, jako by nečekal odpověď, a hovořil bez přerušení dál. „Já jsem dvanáctý v pořadí na křišťálový trůn. Jestli si Valerský roh nechám, všichni, co stojí mezi mnou a trůnem, si budou myslet, že se pak chci stát prvním, zatímco císařovna si samozřejmě přeje, abychom spolu soutěžili, takže po ní nastoupí ten nejsilnější a nejmazanější. Prozatím protěžuje svoji druhou dceru a na nikoho, kdo by mohl Tuon ohrozit, jistě nebude pohlížet přívětivě. Kdybych na něj zatroubil, i kdybych jí pak složil tuto zemi k nohám se všemi ženami z Bílé věže na vodítku, císařovna, kéž žije věčně, by si určitě myslela, že chci být víc než jen jejím dědicem.“

Fain se včas zarazil, aby nevyhrkl, jak snadné by to s pomocí rohu bylo. Něco v hlase vznešeného pána naznačovalo – byť tomu Fain dokázal jen těžko uvěřit – že myslel své přání ohledně císařovnina věčného žití opravdu vážně. Musím být trpělivý. Červotoč.

„Císařovnini naslouchací mohou být všude,“ pokračoval Turak. „Může to být kdokoliv. Huan se narodil a byl vychován u Aladonských, stejně jako jeho rodina po jedenáct pokolení před ním, a přesto by to mohl být naslouchač.“ Muž s copem chtěl protestovat, ale hned se zarazil. „Dokonce i vznešený pán či paní mohou zjistit, že naslouchači znají jejich nejlépe střežená tajemství. Mohou se probudit a zjistit, že už byli předáni hledačům pravdy. Pravdu je vždycky těžké najít, ale hledači jsou ve svém pátrání neúnavní a hledají tak dlouho, dokud to považují za nutné. Také si samozřejmě dávají dobrý pozor, aby vznešený pán či paní v jejich péči nezahynuli, protože ti, v jejichž žilách koluje krev Artuše Jestřábí křídlo, nesmějí zemřít lidskou rukou. Pokud už císařovna musí nařídit jejich smrt, nešťastníka umístí živého do hedvábného pytle a ten pytel vyvěsí z Krkavčí věže a nechají ho tam, dokud nezetlí. Tobě by se ovšem takové péče nedostalo. U dvora Devíti měsíců v Seandaru by takového, jako jsi ty, předali hledačům jenom kdybys nevhodně mrkl, pronesl špatné slovo, či jen z pouhého rozmaru. Ještě pořád chceš jet?“

Fainovi na kolenou se podařilo zachvět. „Přeji si jen sloužit a radit, vznešený pane. Vím mnoho věcí, které by mohly být k užitku.“

Ten dvůr v Seandaru vypadal právě jako místo, kde by jeho plány a schopnosti mohly padnout na úrodnou půdu.

„Dokud neodpluji zpět do Seanchanu, pobavíš mě vyprávěním o své rodině a jejích tradicích. Najít druhého muže v této Světlem zapomenuté zemi, který by mě pobavil, je úleva, i když mi oba nejspíš lžete. Smíš odejít.“ Turak už nic dalšího neřekl, ale objevila se ona dívka s téměř bílými vlasy a skoro průhledným rouchem a se sklopenou hlavou poklekla vedle vznešeného pána, podávajíc mu na lakovaném podnose šálek, z něhož se kouřilo.

„Vznešený pane,“ řekl Fain. Huan, ten muž s copem, ho pevně uchopil za loket, ale Fain se mu vytrhl. Huan rozzlobeně stiskl rty, ale Fain se hluboko poklonil. Toho zabiju pomalu. „Vznešený pane, po mé stopě jdou jistí lidé. Chtějí mi vzít Valerský roh. Jsou to temní druzi, a ještě něco horšího, vznešený pane, a nemůžou být dál než den dva za mnou.“

Turak usrkl černé tekutiny z tenkého šálku, jejž obratně držel v dlouhých nehtech. „V Seanchanu již mnoho temných druhů nezůstalo. Ti, kdo přežili hledače pravdy, se setkali s katovou sekerou. Mohlo by být zábavné potkat někoho takového, jako je temný druh.“

„Vznešený pane, jsou nebezpeční. Mají s sebou trolloky. A vede je chlap, co si říká Rand al’Thor. Je to mladý muž, ale tak špatný ve Stínu, až se tomu nechce věřit. A je hrozně prolhaný. Na různých místech se vydával za různé lidi, ale vždycky s ním chodí trolloci, vznešený pane. Trolloci vždycky přicházejí... a zabíjejí.“

„Trolloci,“ zahloubal se Turak. „V Seanchanu žádní trolloci nikdy nebyli. Ale vojska Noci mají jiné spojence. Jiné bytosti. Často jsem přemýšlel, jestli by grolm dokázal zabít trolloka. Nechám postavit stráže, pokud by ti tvoji trolloci a temní druzi nebyli jen další lež. Tahle země mě strašlivě nudí.“ Povzdechl si a nadechl se vůně stoupající z šálku.

Fain se nechal zamračeným Huanem vytáhnout z pokoje, a skoro neposlouchal drsně podaný výklad o tom, co se stane, jestli ještě někdy neodejde, když mu k tomu dá pán Turak svolení. Skoro nevnímal, když ho Huan vystrčil na ulici s mincí a příkazem přijít zase zítra. Teď byl Rand al’Thor jeho. Konečně ho uvidím umírat. A pak svět zaplatí za to, co mi udělali.

S tichým pohihňáváním odvedl koně do města a vyhledal hostinec.