Velké Hledání

12 Co je vetkáno do vzoru

Egwain spěchala za Nyneivou k hloučku Aes Sedai kolem koňských nosítek amyrlin a její touha dozvědět se, co způsobilo všechen ten zmatek ve Fal Daře, převažovala dokonce i nad starostmi o Randa. Ten byl pro tuto chvíli mimo její dosah. Bela, Egwainina kostnatá kobylka, byla s koňmi Aes Sedai. Nyneivino zvíře také.

Kolem Aes Sedai a nosítek utvořili kruh strážci a s rukama na jílcích mečů propátrávali své okolí. Byli jako ostrůvek poměrného klidu na nádvoří, kde mezi vyděšenými obyvateli tvrze pořád ještě pobíhali shienarští vojáci. Egwain se protlačila vedle Nyneivy – oběma dívkám strážci věnovali ostrý pohled a dál si jich nevšímali – a zachytila dost z mumlání davu, aby zjistila, že zdánlivě odnikud přilétl šíp a lučištníka zatím nechytili.

Egwain se s rozšířenýma očima zastavila, ale byla příliš šokovaná na to, aby si uvědomila, že je obklopena Aes Sedai. Pokus o vraždu amyrlin. To bylo mimo veškeré chápání.

Amyrlin seděla v nosítkách s vytaženými závěsy a krvavá skvrna na jejím roztrženém rukávci přitahovala pozornost všech okolo. Proti amyrlin stál urozený pán Agelmar. „Buď toho střelce najdete, můj synu, nebo ne. Ať tak nebo tak, moje záležitosti v Tar Valonu jsou stejně naléhavé jako Ingtar a jeho úkol. Odjíždím hned.“

„Ale matko,“ namítal Agelmar, „ten úklad proti tobě přece všechno mění. Pořád ještě nevíme, kdo toho muže poslal, ani proč. Ještě hodinu a budeme mít i toho střelce, i odpovědi pro tebe.“

Amyrlin se rozesmála, ale její smích vůbec nebyl veselý. „Na to, abyste chytili tuhle rybu, budete potřebovat chutnější návnadu nebo lepší sítě, synu. Než toho chlapa chytíte, už bude příliš pozdě na odjezd. A na světě je příliš mnoho lidí, kteří by se radovali z mé smrti, než abych si lámala hlavu s jedním jediným. Můžeš mi poslat zprávu o tom, co zjistíte, pokud vůbec něco zjistíte.“ Očima zabloudila k věžím, které shlížely na nádvoří, a k cimbuří a ochozům se střílnami stále ještě plnými lidí, byť nyní mlčících. Ten šíp přiletěl tam odněkud. „Myslím, že ten lučištník už utekl z Fal Dary.“

„Ale matko –“

Žena v nosítkách ho zarazila přísným pokynem ruky, který nepřipouštěl další diskusi. Dokonce ani urozený pán z Fal Dary nemohl tlačit na amyrlinin stolec příliš dlouho. Amyrlininy oči spočinuly na Egwain s Nyneivou a byly tak pronikavé, až Egwain nabyla dojmu, že amyrlin v jejím nitru uviděla všechno, i to, co si chtěla nechat jenom pro sebe. Egwain o krok ustoupila, pak se vzpamatovala a udělala pukrle, přičemž ji napadlo, zda to dělá správně. Nikdo jí nikdy neobjasnil protokol při setkání s amyrlininým stolcem. Nyneiva stála vzpřímeně a amyrlinin pohled opětovala, ale nahmátla Egwaininu ruku a stiskla jí ji stejně pevně, jako Egwain na oplátku tiskla ruku jí.

„Takže to jsou ty dvě, Moirain,“ řekla amyrlin. Moirain kratičce přikývla a ostatní Aes Sedai se začaly obracet, aby se podívaly na dvě ženy z Emondovy Role. Egwain polkla. Všechny se tvářily, že znají věci, které neznají ostatní lidé, a Egwain nijak nepomohlo vědomí, že je skutečně znají. „Ano, cítím v obou hezkou jiskru. Ale kdo ji rozdmýchá? To je otázka, což?“

Egwain měla v ústech sucho jako na poušti. Viděla kdysi pantátu Padwhina, truhláře u nich doma, dívat se na své nástroje stejně, jako se amyrlin teď dívala na ně dvě. Tahle k tomuto účelu, tamta k jinému.

Amyrlin náhle řekla: „Je čas vyrazit. Na koně. S urozeným pánem Agelmarem si můžeme dopovědět, co je třeba, i bez toho, abyste tu zevlovaly jako novicky, když dostanou volno. Na koně!“

Na její rozkaz se strážci rozběhli ke svým koním, stále ještě velice ostražití, a Aes Sedai, tedy až na Leanu, odpluly od nosítek ke svým koním. Jak se Egwain s Nyneivou otáčely, aby uposlechly rozkazy, objevil se vedle urozeného pána Agelmara sluha se stříbrných kalichem. Agelmar si ho vzal s nespokojeně zkřivenými rty.

„S tímto pohárem z mé ruky, matko, přijmi též moje přání, aby se ti dnes vedlo dobře, jakož i...“

Cokoliv ještě si řekli dál, Egwain už nezaslechla, protože se škrábala na Belu. Než kosmatou kobylku poplácala po krku a upravila si sukně, nosítka už se pohybovala směrem k otevřené bráně a koně kráčeli pospolu bez opratí i kočího. Vedle nosítek jela Leana s holí opřenou o třmen. Egwain s Nyneivou pobídly koně a zařadily se za ostatní Aes Sedai.

Průvod přivítal řev a jásot davu lemujícího ulice města a téměř přehlušil dunění bubnů a břeskný zvuk trubek. V čele zástupu jeli strážci s korouhví s bílým plamenem, který se ve větru vlnil, a taktéž strážili Aes Sedai, zadržujíce shromážděné lidi. V dokonalých řadách je následovali lučištníci a pikynýři, s plamenem vytlačeným na pancířích. Když se průvod dostal z města a zabočil na jih, trubky se odmlčely, a přesto jej stále ještě jásot z města provázel. Egwain se často ohlížela, dokud se jí hradby a věže Fal Dary neztratily za stromy a kopci.

Nyneiva, jedoucí vedle ní, zavrtěla hlavou. „Rand bude v pořádku. Má s sebou urozenýho pána Ingtara a dvacet kopiníků. Na každý pád není nic, co bys mohla udělat. Není nic, co by mohla některá z nás udělat.“ Ohlédla se na Moirain. Elegantní bílá klisna Aes Sedai a Lanův vysoký vraný hřebec tvořili stranou od nich podivný pár. „Ještě ne.“

Zástup zamířil k západu a nepostupoval nijak rychle. Dokonce ani pěšáci v lehké zbroji se shienarskou pahorkatinou nedokázali pohybovat příliš rychle, rozhodně ne příliš dlouho. Přesto postupovali tak rychle, jak to jen bylo možné.

Každého večera se utábořili pozdě a amyrlin nepovolovala zastavit, dokud nezůstalo jen tolik světla, aby tak tak viděli na stavění stanů, zploštělých bílých kupolí právě tak vysokých, aby se v nich dalo stát. Každá dvojice Aes Sedai ze stejného adžah měla jeden stan, zatímco amyrlin a kronikářka měly stany každá sama pro sebe. Moirain sdílela stan se dvěma sestrami z modrého adžah. Vojáci spali na zemi ve svém vlastním tábořišti a strážci se vždy zabalili do plášťů nedaleko místa, kde stál stan Aes Sedai, s níž byli spojeni. Stan červených sester vypadal bez strážců podivně osaměle, zatímco stan zelených téměř jako při oslavě, kdy obě Aes Sedai často sedávaly venku ještě dlouho do noci a povídaly si se čtyřmi strážci, které si přivedly s sebou.

Lan jednou vstoupil do stanu, který Egwain sdílela s Nyneivou, a odvedl vědmu do noci kousek stranou od stanu. Egwain vyhlédla stanovou chlopní, aby se na ně podívala. Nerozuměla, co si vykládají, pouze si všimla, že Nyneiva nakonec vztekle vybuchla a vrátila se do stanu, kde se zabalila do pokrývek a odmítla se s Egwain bavit. Egwain měla dojem, že má starší dívka mokrá líčka, i když si zakrývala obličej růžkem pokrývky. Lan ještě dlouho stál venku a díval se na jejich stan, než nakonec odešel. Poté už nikdy nepřišel.

Moirain se k nim vůbec nepřibližovala, pouze když procházela kolem, krátce jim kývla na pozdrav. Vypadalo to, že veškerý čas, kdy byla vzhůru, trávila hovorem s ostatními Aes Sedai, tedy kromě červených sester, a jednu po druhé si je cestou brala stranou. Amyrlin povolila jen pár zastávek k odpočinku, a i ty byly krátké.

„Třeba na nás už nemá čas,“ poznamenala Egwain smutně. Moirain byla jedinou Aes Sedai, kterou Egwain znala. Možná – i když to přiznávala jen nerada – jedinou Aes Sedai, které mohla důvěřovat. „Našla nás a jsme na cestě do Tar Valonu. Hádám, že teď má na práci jiný věci.“

Nyneiva si tiše odfrkla. „Myslím, že s náma skončí, teprve až bude mrtvá – nebo my. Je pěkně vykutálená, to teda je.“

Nicméně do jejich stanu přicházely ostatní Aes Sedai. Egwain tu první noc, co odjely z Fal Dary, málem vyskočila z kůže, když kdosi odhrnul stanovou chlopeň a do jejich stanu se vrhla baculatá Aes Sedai s hranatým obličejem, prošedivělými vlasy a mírně nesoustředěným pohledem v tmavých očích. Pohlédla na lucernu visící na nejvyšším místě stanu a plamen o kousek povyskočil. Egwain měla dojem, že něco ucítila, že když plamen zjasněl, skoro na Aes Sedai něco viděla. Moirain jí toho samého dne sdělila, že až bude mít za sebou určitý výcvik, bude schopná vidět, když bude jiná žena usměrňovat, a pozná, která může usměrňovat, i když to zrovna nebude provádět.

„Já jsem Verin Mathwin,“ oznámila jim ta žena s úsměvem. „A vy jste Egwain al’Vereová a Nyneiva al’Mearová. Z Dvouříčí, které kdysi bývalo Manetherenem. Silná krev je tam. Zpívá.“

Egwain s Nyneivou si vyměnily pohledy a vstaly.

„Je tohle povolání k amyrlininu stolci?“ zeptala se Egwain.

Verin se zasmála. „Ó, to ne. Amyrlin má důležitější věci na práci než dvě mladé ženy, které ještě ani nejsou novickami. I když, nikdy nevíte. Vy obě máte značný potenciál, zvláště ty, Nyneivo. Jednoho dne...“ Verin se odmlčela a zamyšleně si zamnula ruce s inkoustovými skvrnami. „Ale tohle není ten den. Jsem tu, abych ti dala hodinu, Egwain. Obávám se, že jsi už sama strkala nos, kam ještě nemáš.“

Egwain se nervózně podívala na Nyneivu. „Co jsem udělala? Neudělala jsem nic, o čem bych věděla.“

„Ó, neudělala jsi nic špatného. Ne tak docela. Možná něco nebezpečného, ale ne tak úplně špatného.“ Verin se posadila na plátěnou podlahu a nohy složila pod sebe. „Sedněte si, obě. Posaďte se. Nechci, aby mě bolelo za krkem.“ Posunula se, až seděla pohodlně. „Posaďte se.“

Egwain se se zkříženýma nohama posadila naproti Aes Sedai a dělala, co mohla, aby se pořád nedívala na Nyneivu. Není třeba vypadat provinile, dokud se nedozvím, že jsem se provinila. A možná ani pak ne. „Co jsem to udělala tak nebezpečnýho, ale ne tak docela špatnýho?“

„No, tys přece usměrňovala sílu, dítě.“

Egwain mohla jenom zírat s otevřenými ústy. Nyneiva vybuchla: „To je směšný. Proč asi jedeme do Tar Valonu, jestli ne kvůli tomuhle?“

„Moirain mi... Chci říct, Moirain Sedai mi dávala lekce,“ podařilo se Egwain ze sebe vypravit.

Verin zvedla ruce, aby je zarazila, a ony se obě odmlčely. Verin jim mohla připadat nesoustředěná, ale byla to koneckonců Aes Sedai. „Dítě, snad si nemyslíš, že Aes Sedai hned učí každou dívku, která chce být jednou z nás, jak usměrňovat? No, hádám, že ty nejsi obyčejné děvče, ale stejně...“ Verin vážně potřásla hlavou.

„Tak proč to udělala?“ chtěla vědět Nyneiva. Ona žádné lekce nedostávala a Egwain si pořád nebyla jistá, jestli to Nyneivu žere nebo ne.

„Protože Egwain už usměrňovala předtím,“ vysvětlovala trpělivě Verin.

„To... To já taky.“ Nyneiva rozhodně nemluvila nadšeně.

„Tys to ale dělala za jiných okolností, dítě. To, že jsi stále ještě naživu, dokazuje, že jsi prožila různé krize a zvládla jsi to sama. Doufám, že víš, jaké jsi měla štěstí. Z každých čtyř žen, které musely udělat to, co ty, přežije jenom jedna. Jistě, divoženky –“ Verin se ušklíbla. „Odpusť mi, ale obávám se, že takhle se v Bílé věži obyčejně říká těm ženám, které dokážou sílu zhruba ovládat i bez jakéhokoliv výcviku – je to náhodné a většinou se tomu ani nedá říkat ovládání, jako u tebe, ale pořád je to určitá vláda nad sílou. Divoženky mívají potíže, to je pravda. Téměř vždy si kolem sebe vystavějí zdi, aby samy sobě zabránily uvědomit si, co to vlastně provádějí, a ty zdi překážejí vědomému ovládání. Čím déle se ty zdi musejí budovat, tím těžší je je strhnout, ale pokud je možné je zbořit – no, jedny z nejnadanějších sester kdysi bývaly divoženkami.“

Nyneiva si podrážděně poposedla a podívala se k východu, jako by zvažovala, zda nemá odejít.

„Nechápu, co to má společnýho se mnou,“ ozvala se Egwain.

Verin na ni mrkla, jako by se divila, odkud se tu Egwain vzala. „S tebou? No nic. Tvůj problém je úplně jiný. Většina dívek, které se chtějí stát Aes Sedai – dokonce i většina dívek, které v sobě mají sémě, jako ty – se toho zároveň bojí. Dokonce i poté, co se dostanou do Věže, dokonce i když se naučí, co dělat a jak, celé měsíce je třeba, aby byly vedeny, krok za krokem, některou sestrou, nebo jednou z přijatých novicek. Ale ty ne. Podle toho, co mi Moirain vykládala, ses ty na to vrhla, jakmile jsi zjistila, že to dokážeš, a prodrala ses temnotou, aniž tě někdy napadlo, jestli náhodou nebudeš mít při dalším kroku pod nohama bezednou jámu. Samozřejmě byly i takové, jako jsi ty, nejsi zase tak výjimečná. Moirain taková byla sama. Jakmile poznala, cos udělala, nezbylo jí, než tě začít učit. Copak ti to Moirain nikdy nevysvětlila?“

„Nikdy.“ Egwain si přála, aby nemluvila tak zadýchaně. „Ona... měla na práci jiný věci.“ Nyneiva si tiše odfrkla.

„No, Moirain nikdy nevěřila na to, že by se lidem mělo říkat něco, co nepotřebují vědět. Vědění neslouží žádnému cíli, ale nevědění také ne. Já sama jsem vždycky dávala přednost tomu vědět.“

„A je tu? Ta jáma myslím.“

„Očividně ne příliš daleko,“ prohlásila Verin a naklonila hlavu. „Ale na dalším kroku?“ Pokrčila rameny. „Pochop, dítě, čím víc se snažíš dotknout pravého zdroje, čím víc se snažíš usměrňovat jedinou sílu, tím snazší to pro tebe je. Ano, na začátku sáhneš po pravém zdroji a mnohem častěji sevřeš jenom vzduch. Nebo se skutečně dotkneš saidaru, ale i když ucítíš, jak tebou jediná síla proudí, zjistíš, že s ní nedokážeš nic udělat. Nebo něco uděláš a není to vůbec to, cos chtěla udělat původně. Tady číhá nebezpečí. Obvykle, s vedením a výcvikem – a když dívku zpomaluje její vlastní strach – schopnost dotýkat se zdroje a usměrňovat jedinou sílu přijdou zároveň se schopností ovládat to, co dívka dělá. Ale ty ses od počátku snažila usměrňovat bez toho, aby tu byl někdo, kdo by tě naučil aspoň trochu ovládat to, co děláš. Vím, že tě ani nenapadlo, že ses dostala tak daleko, a ty taky nijak daleko nejsi, ale jsi jako někdo, kdo se sám naučil běhat do vrchu – přinejmenším občas – bez toho, aby se naučil, jak seběhnout na druhé straně dolů, nebo aniž by uměl aspoň chodit krokem. Jestli se nenaučíš i zbytek, dříve nebo později upadneš. Teď nemluvím o tom, co se stane, když jeden z těch ubohých mužů začne usměrňovat – ty se nezblázníš a neumřeš, ne, když tu jsou sestry, aby tě učily a vedly – ale o tom, co bys mohla provést úplnou náhodou, aniž bys to vůbec zamýšlela.“ Verin z očí náhle na chvíli vymizel ten neurčitý výraz. Na chvíli se zdálo, že se Aes Sedai podívala na Egwain a pak na Nyneivu pohledem stejně pronikavým, jaký mívala amyrlin. „Tvoje vrozené schopnosti jsou velmi silné, dítě, a budou ještě silnější. Musíš se je naučit ovládat ještě dřív, než si ublížíš, nebo než ublížíš někomu jinému, nebo dokonce hodně lidem. To se tě snažila naučit Moirain. To se tě pokusím naučit dneska večer já a s tím ti budou sestry pomáhat každý večer, dokud tě ve Věži nepředáme do nejschopnějších rukou Sheriam. Ona je správkyně novicek.“

Egwain napadlo: Může vědět o Randovi? To přece není možné. Nikdy by ho nenechala odjet z Fal Dary, kdyby to byť jenom vzdáleně tušila. Ale byla si jistá, že si jenom nepředstavovala to, co viděla. „Děkuji, Verin Sedai. Budu se snažit.“

Nyneiva se ladně zvedla. „Půjdu si sednout k ohni a nechám vás o samotě.“

„Měla bys zůstat,“ podotkla Verin. „Mohla bys tím dost získat. Z toho, co mi Moirain prozradila, by ti mělo stačit jenom trochu cvičit a mohla by ses dostat mezi přijaté novicky.“

Nyneiva zaváhala jenom chvíli, než odhodlaně zavrtěla hlavou. „Děkuji za nabídku, ale můžu počkat, dokud nedorazíme do Tar Valonu. Egwain, kdybys mě potřebovala, budu –“

„Podle všech měřítek,“ přerušila ji Verin, „jsi dospělá žena, Nyneivo. Obvykle čím je novicka mladší, tím lépe si vede. Nejen co se týče výcviku, ale proto, že od novicek se čeká, že udělají, co se jim řekne, a bez otázek. Opravdu užitečné je to vlastně teprve tehdy, když skutečný výcvik dosáhne určité hranice – tu zaváhání na špatném místě, jindy pochybnost o tom, co jí bylo přikázáno vykonat, může mít tragické následky – ale pořád je lepší dodržovat disciplínu celou dobu. Od přijatých novicek se na druhou stranu čeká, že budou klást otázky, protože se předpokládá, že vědí dost na to, aby poznaly, jaké otázky položit a kdy. Čemu bys dávala přednost?“

Nyneiva stiskla v rukou sukni a zamračeně se znovu podívala na stanovou chlopeň. Nakonec krátce kývla a znovu se posadila na podlahu. „Hádám, že bych teda mohla zůstat,“ prohlásila.

„Dobrá,“ řekla Verin. „Takže. Ty už tuhle část znáš, Egwain, ale kvůli Nyneivě tě tím provedu krok za krokem. Časem se vám to stane druhou přirozeností – budete to provádět rychleji, než na to stačíte pomyslet – ale teď bude lepší, když to vezmeme pomalu. Zavřete, prosím, oči. Bude lepší, když vás zpočátku nebude nic rozptylovat.“ Egwain zavřela oči. Pomlka. „Nyneivo,“ ozvala se po chvíli Verin, „zavři, prosím tě, oči. Opravdu ti to pak půjde lépe.“ Další odmlka. „Děkuji, dítě. A teď si musíte vyprázdnit mysl. Zbavit se veškerých myšlenek. V hlavě máte jenom jedinou věc. Poupě. Jenom to. Jenom poupě. Vidíte na něm každičkou podrobnost. Cítíte jeho vůni. Cítíte jeho strukturu. Každičkou žilku na lístcích, každičký záhyb okvětních plátků. Cítíte, jak jím pulzuje míza. Cítíte to. Znáte to. Jste jím. Vy a poupě jedno jste. Jste jedno. Vy a poupě.“

Drmolila hypnoticky dál, ale Egwain už ji neslyšela. Tohle cvičení už dělala předtím s Moirain. Bylo to pomalé, ale Moirain říkala, že s trochou praxe jí to půjde rychleji. Uvnitř sebe samé se stala růžovým poupětem s pevné stočenými červenými okvětními lístky. A přesto tu náhle bylo cosi jiného. Světlo. Světlo tlačící se na okvětní lístky. Lístky se pomalu rozvíjejí a obracejí se ke světlu a pohlcují světlo. Egwain a světlo byly jedno. Cítila, jak jí prochází i ten nejmenší paprsek. Natahovala se pro víc světla, namáhala se dosáhnout víc...

V okamžení bylo všechno pryč, růže i světlo. Moirain také říkala, že si to nelze vynutit. Egwain s povzdechem otevřela oči. Nyneiva měla na tváři ponurý výraz. Verin byla klidná jako obvykle.

„Nemůžeš to přinutit, aby se to stalo,“ říkala právě Aes Sedai. „Musíš to nechat, aby se to stalo. Než ji začneš ovládat, musíš se jediné síle poddat.“

„Tohle je naprostá hloupost,“ mumlala si Nyneiva. „Já se prostě necítím jako kytka. Pokud něco, cítím se jako trnkovej keř.“

„Jak si přeješ,“ prohlásila Verin. „A zmínila jsem se o tom, že novicky vykonávají domácí práce? Umývají nádobí, drhnou podlahy, perou, posluhují u stolu, samé takové věci. Já sama si myslím, že sloužící to zvládají mnohem lépe, ale předpokládá se, že taková práce pomáhá vybudovat charakter. Ehm, takže zůstáváš? Dobrá. Nuže, dítě, nezapomínej, že i trnka občas mívá květy, krásné a bílé mezi trním. Zkusíme to jedno po druhém. Takže od začátku, Egwain, zavři oči.“

Než Verin odešla, Egwain několikrát cítila, jak jí proudí síla, ale nikdy to nebylo příliš silné, a to nejlepší, co dokázala, byl závan vzduchu, který slabě pohnul stanovou chlopní. Egwain si byla jistá, že by kýchnutím dosáhla stejného výsledku. S Moirain si vedla lépe. Přinejmenším někdy. Přála si, aby je učila Moirain.

Nyneiva neucítila ani záchvěv, aspoň to tvrdila. Ke konci se tvářila odhodlaně a rty měla stisknuté tak pevně, až se Egwain bála, že vynadá Verin, jako by to byla nějaká obyčejná vesničanka, která se jí plete do soukromí. Ale Verin jí prostě řekla, aby zase zavřela oči, tentokrát bez Egwain.

Egwain seděla, a když zrovna nezívala, dívala se na druhé dvě ženy. Noc značně pokročila, už dávno minula doba, kdy Egwain obvykle chodívala spát. Nyneiva se tvářila jako týden stará mrtvola, oči měla pevně zavřené, jako by je už nikdy nechtěla otevřít, a ruce zaťaté tak, až jí zbělely klouby, měla složené v klíně. Egwain doufala, že vědma nevybuchne, ne po tom, když se udržela tak dlouho.

„Cítíš, jak tebou proudí,“ říkala Verin. Její hlas se nezměnil, ale náhle se jí zaleskly oči. „Cítíš, jak proudí. Proud síly. Proud jako vánek, jemný závan vzduchu.“ Egwain se narovnala. Takhle ji Verin vedla pokaždé, když jí skutečně proudila jediná síla. „Vánek, nejslabší pohyb vzduchu. Jemný.“

Složené pokrývky náhle vzplály jasným plamenem.

Nyneiva se zaječením otevřela oči. Egwain si nebyla jistá, jestli také vykřikla, či nikoliv. Jediné, co si uvědomovala, bylo, že stojí a snaží se vykopat hořící pokrývky ven ze stanu, než chytí plamenem i ten. Než se jí podařilo do pokrývek kopnout podruhé, plamen uhasl, z ohořelé látky stoupal tenoučký proužek kouře a ve stanu byla cítit hořící vlna.

„Dobře,“ řekla Verin. „Dobře. Nečekala jsem, že budu muset hasit oheň. Neomdlévej, dítě. Už je všechno v pořádku. Postarala jsem se o to.“

„Já – byla jsem rozzlobená.“ Když Nyneiva mluvila, chvěly se jí rty a tvář měla úplně bílou. „Slyšela jsem, jak mluvíš o vánku, říkáš mi, co mám dělat, a ten oheň mě prostě jenom tak napadl. Já – nechtěla jsem nic zapálit. Byl to jenom malý ohýnek, v – v mojí hlavě.“ Otřásla se.

„Asi to byl opravdu malý ohýnek.“ Verin vyprskla smíchem, který při dalším pohledu na Nyneivinu tvář okamžitě zmizel. „Jsi v pořádku, dítě? Jestli ti není dobře, můžu...“ Nyneiva zavrtěla hlavou a Verin kývla. „Potřebuješ si odpočinout. Obě si potřebujete odpočinout. Byla jsem na vás příliš tvrdá. Musíte si odpočinout. Amyrlin nás všechny požene dál dávno předtím, než začne svítat.“ Vstala a špičkou boty rýpla do ohořelých pokrývek. „Nechám vám přinést jiné pokrývky. Doufám, že vám oběma tohle ukázalo, jak je kontrola důležitá. Musíte se naučit udělat to, co chcete udělat, a nic jiného. Kromě toho, že byste mohly ublížit někomu jinému, pokud natáhnete víc jediné síly, než bezpečně zvládnete – a zatím jí moc nezvládnete, ale to se časem poddá – pokud jí natáhnete moc, můžete zničit samy sebe. Mohly byste umřít. Nebo byste mohly vyhořet, zničit tu schopnost, kterou máte.“ A jako by jim právě nesdělila, že kráčejí po ostří nože, vesele dodala: „Spěte sladce.“ S tím odešla.

Egwain uchopila Nyneivu kolem ramen a pevně ji objala. „Všechno je v pořádku, Nyneivo. Není čeho se bát. Jak se to jednou naučíš ovládat –“

Nyneiva se chraptivě zasmála. „Já se nebojím.“ Úkosem se zadívala na kouřící pokrývky a uhnula pohledem. „Na to, abych se vyděsila, by bylo potřeba víc než jen trocha ohně.“ Ale už se na pokrývky znovu nepodívala, ani když přišel jeden ze strážců, aby je odnesl a přinesl nové.

Verin se už nevrátila, jak řekla. Cestovali stále dál na jih, den po dni, jak nejrychleji dokázali opěšalí vojáci jít, ale Verin už oběma ženám z Emondovy Role nevěnovala větší pozornost než Moirain nebo kterákoliv jiná Aes Sedai. Nebyly zrovna nepřátelské, ty Aes Sedai, spíš odtažité a rezervované, jako by měly plnou hlavu starostí. Jejich chlad zvyšoval Egwainin neklid a znovu se jí vrátily všechny ty povídačky, které slyšela jako dítě.

Její matka jí vždycky říkávala, že příběhy o Aes Sedai jsou jenom mužské nesmysly, ale ani její matka, ani žádná jiná žena z Emondovy Role se nikdy s žádnou Aes Sedai nesetkala předtím, než přišla Moirain. Ona sama strávila hodně času s Moirain, a Moirain byla důkazem toho, že ne všechny Aes Sedai byly jako ty z příběhů. Chladné manipulátorky a nemilosrdné ničitelky. Ty, které rozbily svět. Egwain teď věděla, že přinejmenším ti – ti, kdo rozbili svět – byli muži Aes Sedai, když takoví ještě bývali ve věku pověstí, ale to jí moc nepomáhalo. Ne všechny Aes Sedai byly takové jako v příbězích, ale kolik jich bylo takových a které?

Aes Sedai, které každého večera přicházívaly do jejich stanu, byly tak rozdílné, že jí to nijak nepomohlo utřídit myšlenky. Alviarin byla chladná a pragmatická, jako by byla obchodnice, která přijela nakoupit vlnu a tabák, a překvapilo ji, že se Nyneiva účastní lekce, nicméně to přijala. Měla ve zvyku ostře kritizovat, ale vždycky byla připravena začít znovu. Alanna Mosvani se smála a strávila stejně tolik času vyprávěním o světě a o mužích, jako výukou. Alanna však měla na Egwainin vkus až příliš velký zájem o Randa, Perrina a Mata. Nejhorší ze všech byla Liandrin, ta jediná také nosila šátek. Ostatní si je všechny zabalily, než odjely z Fal Dary. Liandrin seděla, prsty se probírala v červených třásních a naučila je málo, a i to jen neochotně. Místo učení se Egwain s Nyneivou vyptávala, jako by byly obviněny z nějakého zločinu, a její otázky se všechny týkaly trojice hochů. Pokračovala v tom, dokud ji Nyneiva nevyhodila – Egwain si nebyla jistá, proč to Nyneiva udělala – a pak odešla s varováním.

„Dávejte si na sebe pozor, dcery. Už nejste doma na vsi. Teď jste si namočily nohy tam, kde by vás mohlo něco kousnout.“

Nakonec zástup dorazil do vsi zvané Medo na březích Mory. Řeka tvořila hranici mezi Shienarem a Arafelem a dál ústila do řeky Erinin.

Egwain si byla jistá, že se jí o Randovi začalo zdát proto, že se na něj Aes Sedai tak vyptávaly, takže si o něj začala dělat starosti. Také si dělala starosti, zda on a ti, kdo se vydali hledat Valerský roh, museli jet až do Morny. Ty sny byly vždycky ošklivé, ale nejdřív to byly jenom obyčejné noční můry. Té noci, kdy dorazili do Meda, se ale sny změnily.

„Promiň mi, Aes Sedai,“ zeptala se Egwain ostýchavě, „ale neviděla jsi Moirain Sedai?“ Štíhlá Aes Sedai mávla rukou a spěchala dál po přelidněné, pochodněmi osvětlené vesnické ulici, volajíc na kohosi, aby dával pozor na jejího koně. Žena byla ze žlutého adžah, i když teď neměla svůj šátek. Egwain o ní nic dalšího nevěděla, dokonce ani neznala její jméno.

Medo byla malá víska – i když Egwain šokovalo zjištění, že to, co nyní považovala za „malou vísku", nebylo menší než Emondova Role – a nyní bylo přeplněné, neboť tu bylo stejně tolik cizinců jako místních. Úzké ulice byly plné koní i lidí, již cestou k přístavišti strkali do vesničanů, kteří poklekali pokaždé, když kolem chvátala nějaká naprosto nevšímavá Aes Sedai. Všude hořely hrubé louče. Dvě přístavní mola čněla do řeky Mory jako kamenné prsty a u každého byla upoutána dvojice menších lodic se dvěma stěžni. Tady pak koně vytahovali na palubu za pomoci ráhen, lan, kladek a plátěných kolíbek, kterou každému zvířeti protáhli pod břichem. Měsíčním světlem postříbřená řeka byla doslova ucpána dalšími loděmi – bytelnými, s vysokými boky a lucernami na stěžních – které už byly naloženy nebo čekaly, až na ně přijde řada. Veslice pak převážely lučištníky a pikynýry, jejichž zvednuté píky budily dojem, jako by čluny byly jakýmisi obrovitými koljuškami plujícími po hladině.

Na levé straně přístaviště Egwain nalezla Anaiyu, jak dohlíží na nakládání a sekýruje ty, kteří se nehýbali dostatečně rychle. I když Anaiya nikdy s Egwain neprohodila víc než dvě slova, připadalo Egwain, že se od ostatních Aes Sedai liší. Připomínala jí ženy u nich doma. Egwain by si ji klidně dokázala představit, jak peče ve své vlastní kuchyni. U jiné Aes Sedai by ji nic takového ani nenapadlo. „Anaiyo Sedai, neviděla jsi Moirain Sedai? Musím s ní mluvit.“

Aes Sedai se s nepřítomným zamračením rozhlédla kolem sebe. „Cože? Aha, to jsi ty, dítě. Moirain je pryč. A tvoje přítelkyně Nyneiva už je na palubě Říční královny. Musela jsem ji na člun nacpat vlastníma rukama, pořád křičela, že bez tebe nepůjde. Světlo, co je to za zmatek! Už bys měla být taky na palubě. Najdi si člun, který pluje k Říční královně. Vy dvě poplujete s amyrlininým stolcem, tak si dávej pozor, až budeš na palubě. Žádné scény a virvál.“

„Na které lodi je Moirain Sedai?“

„Moirain není na lodi, děvenko. Je pryč už dva dny, a teď vás má na starosti amyrlin.“ Anaiya se zachmuřila a zavrtěla hlavou. Pozornost už opět věnovala přístavním dělníkům. „Nejdřív si Moirain Sedai zmizí s Lanem, vzápětí se Liandrin vydá za Moirain, a za nimi pak ještě Verin, a žádná z nich nikomu neřekne ani slovíčko. Verin si dokonce ani nevzala svého strážce. Tomas si starostmi o ni kouše nehty.“ Aes Sedai zvedla zrak k obloze. Hradbou mraků prosvítalo nažloutlé světlo měsíce. „Budeme muset zase povolat vítr, a to amyrlin taky nepotěší. Říkala, že chce, abychom na cestu do Tar Valonu vyrazili do hodiny, a žádné odklady nestrpí. Nechtěla bych být Moirain, Liandrin nebo Verin, až je zase uvidí. Budou si přát, aby byly zase novickami. No, dítě, tak co se děje?“

Egwain se zhluboka nadechla. Moirain je pryč? To není možné! Musím to někomu říci, někomu, kdo se mi nevysměje. Představila si Anaiyu v Emondově Roli, jak naslouchá problémům, které má její dcera. Ta žena do obrázku docela zapadala. „Anaiyo Sedai, Rand má potíže.“

Anaiya se na ni uvážlivě podívala. „To je ten chlapec z vaší vesnice? Už ti chybí, což? No, mě by rozhodně nepřekvapilo, kdyby měl potíže. Mladí muži jeho věku je obvykle mívají. I když to byl spíš ten druhý – Mat? – kdo vypadal na to, že je bude mít. Nuže dobrá, dítě. Nechci si z tebe utahovat, ani to zlehčovat. Jaké potíže ten hoch má a jak to víš ty? Touhle dobou už s urozeným pánem Ingtarem musejí mít roh a jsou zpátky ve Fal Daře. Nebo museli ty zloděje následovat do Morny, a s tím se nedá nic dělat.“

„Já – já myslím, že nejsou v Morně, ani zpátky ve Fal Daře. Měla jsem sen.“ Řekla to napůl vzdorně. Když to vykládala, znělo to hloupě, ale původně jí to připadalo naprosto skutečné. Určitě to byla noční můra, ale skutečná. Nejdřív tam byl muž s maskou na obličeji, který měl v očích oheň. Přesto, že měl masku, však měla Egwain dojem, že ho pohled na ni překvapil. Vyděsil ji, až měla pocit, že se jí z toho, jak se třese, rozlámou kosti, ale ten muž náhle zmizel a Egwain uviděla na zemi spícího Randa zabaleného v plášti. Stála nad ním jakási žena a dívala se na něj. Tvář měla ve stínu, ale oči jí zářily jako měsíce a Egwain poznala, že ta žena je zlá. Pak se zablesklo a oni zmizeli. Oba dva. A za tím vším, skoro jako by to s tím nesouviselo, Egwain cítila nebezpečí, jako by se kolem nicnetušícího jehňátka právě začala svírat past, past s mnoha čelistmi. Čas jako by se zpomalil a Egwain viděla, jak se ty železné čelisti svírají. Ten sen však nezmizel s probuzením, jako sny obvykle mizívají. A nebezpečí, které cítila, bylo tak silné, že se pořád musela ohlížet přes rameno – jenomže nějak věděla, že to nebezpečí hrozí Randovi, ne jí.

Napadlo ji, zda ta žena nebyla Moirain, a při tom pomyšlení si vyhubovala. Liandrin by do toho zapadala lépe. Nebo možná Alanna, ta se o Randa také zajímala.

Egwain se nedokázala přimět to povědět Anaiye. Formálně tedy pravila: „Anaiyo Sedai, vím, že to zní hloupě, ale on je v nebezpečí. Velikém nebezpečí. Vím to. Cítila jsem to. Pořád to ještě cítím.“

Anaiya se zatvářila zamyšleně. „Nuže,“ řekla, „tohle je možnost, kterou žádná z nás nezvážila. Ty bys mohla být snílek. Ta šance je maličká, dítě, ale... Nikoho takového jsme neměly už – ehm – čtyři nebo pět set let. A snění je velice blízké předpovídání. Pokud opravdu dokážeš snít, možná bys mohla i předpovídat. To by tedy červené rozhodně nepotěšilo. Jistě, mohla to být jenom obyčejná noční můra, když od té doby, co jsme odjeli z Fal Dary, putujeme tak rychle. A tobě tvůj mládenec chybí. To je mnohem pravděpodobnější. Ano, ano, dítě, já vím. A děláš si kvůli němu starosti. Označil ti ten sen, v jakém že to je nebezpečí?“

Egwain zavrtěla hlavou. „On prostě jenom zmizel, a já jsem cítila nebezpečí. A zlo. Cítila jsem ho, ještě než zmizel.“ Egwain se zachvěla a zamnula si ruce. „Pořád ho ještě cítím.“

„No, promluvíme si o tom na Říční královně. Jestli jsi snílek, dohlédnu na to, aby se ti dostalo výcviku, který by měla Moirain... Hej, ty tam!“ štěkla náhle Aes Sedai a Egwain nadskočila. Vysoký muž, který jenom tak posedával na sudu vína, také nadskočil. Několik dalších mužů zrychlilo krok. „To se má naložit na loď, není to tu jako sedátko! Promluvíme si na lodi, dítě. Ne, ty troubo! To nemůžeš odnést sám. Copak si chceš ublížit?“ Anaiya rázovala po přistávacím molu a nešťastné vesničany častovala tak šťavnatými výrazy, že by Egwain nikdy nevěřila, že je vůbec zná.

Egwain se zadívala do tmy k jihu. Byl někde tam. Ne ve Fal Daře, ani v Morně. Tím si byla Egwain jistá. Drž se, ty připitomělej troubo. Jestli se necháš zabít dřív, než nás z toho dostanu, tak tě já osobně zaživa stáhnu z kůže. Ani ji nenapadlo uvažovat nad tím, jak by ho mohla z něčeho dostat, když zatím jede do Tar Valonu.

Přitáhla si plášť těsněji k ramenům a vydala se hledat člun, který by ji přepravil na Říční královnu.