Velké Hledání

26 Neshody

Rand proletěl šenkem u obránce Dračí stěny a vyběhl po schodech nahoru. Cestou se křenil při vzpomínce na poděšený pohled, který po něm vrhl překvapený hostinský. Rand se chtěl usmívat na celý svět. Tom žije!

Rozrazil dveře do pokoje a šel rovnou k šatníku.

Do pokoje strčili hlavy Loial s Hurinem. Oba byli v košilích, rukávy vyhrnuté, a z dýmek jim stoupaly proužky kouře.

„Stalo se něco, urozený pane Rande?“ zeptal se nervózně Hurin.

Rand si přes rameno přehodil ranec s Tomovým pláštěm. „To nejlepší, co se vůbec mohlo stát, kromě toho, že by dorazil Ingtar. Tom Merrilin žije. A je tady, v Cairhienu.“

„Ten kejklíř, cos mi o něm vyprávěl?“ vyzvídal Loial. „To je nádhera, Rande. Moc rád bych se s ním setkal.“

„Tak pojď se mnou, jestli bude Hurin chtít hlídat chvíli sám.“

„Bude mi velkým potěšením, urozený pane Rande.“ Hurin vytáhl fajfku z úst. „Ti mizerové v šenku se ze mě pořád snažili vytáhnout, kdo jsi, můj pane, i když samozřejmě nechtěli, abych to poznal, a co děláš v Cairhienu. Říkal jsem jim, že tu čekáš na přátele, ale protože to jsou Cairhieňani, tak si určitě mysleli, že něco skrejvám.“

„Ať si myslejí, co chtějí. Pojď, Loiale.“

„Raději ne.“ Ogier si povzdychl. „Opravdu bych tu měl zůstat.“ Zvedl knihu, v níž měl tlustým prstem založenou stránku. „S Tomem Merrilinem se mohu setkat někdy jindy.“

„Loiale, nemůžeš se schovávat věčně. Vždyť ani nevíme, jak dlouho budeme v Cairhienu trčet. A stejně jsme neviděli jediného ogiera. A i kdybychom nějakého potkali, tak by tě přece nepronásledovali, nebo ano?“

„Tedy, ne přesně, ale... Rande, možná jsem s odchodem z Državy Šangtaj moc pospíchal. Až se vrátím domů, budu mít asi spoustu problémů.“ Loial zastříhal ušima. „I kdybych počkal, dokud nebudu tak starý, jako starší Haman. Možná bych si měl najít nějakou opuštěnou državu a do té doby tam zůstat.“

„Jestli tě starší Haman nenechá vrátit se domů, tak můžeš žít v Emondově Roli. Je to hezké místo.“ Nádherné místo.

„Tím jsem si jistý, Rande, ale to by nešlo. Víš –“

„Promluvíme si o tom, až na to dojde, Loiale. Teď pojď se mnou za Tomem.“

Ogier byl o polovinu vyšší než Rand, ale Rand ho navlékl do dlouhé haleny a pláště a pak ho vystrkal po schodech dolů. Když procházeli šenkem, Rand mrkl na hostinského, a nad jeho poplašeným výrazem se rozesmál nahlas. Ať si myslí, že hraju tu jeho zatracenou velkou hru. Ať si myslí, co chce. Tom žije.

Prošli Jangaiskou branou ve východní hradbě, a tam každý zřejmě hostinec U vinného hroznu znal. Rand s Loialem rychle našli cestu. Když dorazili na ulici, jež byla na Předbrání poměrně tichá, slunce již bylo na půl cesty k obzoru.

Byl to starý tříposchoďový dům, dřevěný a rozvrzaný, ale šenk byl poklizený a plný lidí. Několik mužů hrálo v rohu v kostky a pár žen v druhém házelo šipky. Polovina vypadala na Cairhieňany, byli štíhlí a bledí, ale Rand zaslechl i andorský přízvuk a půl tuctu dalších, které vůbec nepoznal. Všichni však byli oblečeni jako obyvatelé Předbrání, směs stylů z půl tuctu zemí. Když s Loialem vstoupili, několik lidí se ohlédlo, ale hned se vrátili zpátky k tomu, co zrovna dělali.

Hostinská byla žena s vlasy bílými, jako měl Tom, a pronikavýma očima. Prohlédla si Loiala stejně pečlivě jako Randa. Podle tmavé pleti a řeči nebyla z Cairhienu. „Tom Merrilin? No jo, má tady pokoj. Úplně nahoře, první dveře napravo. A Dena vás určitě nechá chvíli počkat,“ – prohlédla si Randův červený kabátec s volavkami na vysokém límci a zlatými šípky na rukávech, a také jeho meč – „můj pane.“

Schody vrzaly už pod Randem, natož pod Loialem. Rand si nebyl jisť jak dlouho ještě stavení vydrží. Nakonec našli příslušné dveře a Rand zaklepal, přičemž uvažoval, kdo může být ta Dena.

„Dál,“ zavolal ženský hlas. „Nemůžu vám otevřít.“

Rand váhavě otevřel dveře a strčil dovnitř hlavu. U jedné stěny stála velká postel s pomačkanými pokrývkami a skoro celý zbytek zabíraly dvě skříně, několik mosazí obitých kufrů a truhlic, stůl a dvě dřevěné židle. Na posteli seděla se zkříženýma nohama útlá žínka, sukně měla zastrkané pod sebe, a obratně žonglovala se šesti barevnými míčky.

„Ať je to cokoliv,“ řekla, aniž vzhlédla od míčků, „nechej to na stole. Tom zaplatí, až se vrátí.“

„Ty jsi Dena?“ zeptal se Rand.

Žena sebrala míčky ze vzduchu a otočila se k Randovi. Byla jen o pár let starší než on, moc hezká, se světlou pletí Cairhieňanky a tmavými vlasy, které jí sahaly po ramena. „Tebe já neznám. Tohle je můj pokoj, můj a Toma Merrilina.“

„Hostinská říkala, že bys nás tu mohla nechat na Toma počkat,“ řekl Rand. „Pokud jsi Dena.“

„Nás?“ Rand odstoupil ode dveří, takže Loial mohl dovnitř, a mladá žena při pohledu na ogiera zvedla obočí. „Takže se ogierové vrátili. Jsem Dena. Co chceš?“ Randův kabát si prohlédla velice okázale, takže to, že nedodala „můj pane", muselo být schválně, i když při pohledu na volavky na pochvě a na jílci znovu zvedla obočí.

Rand potěžkal ranec, který nesl. „Přinesl jsem Tomovi zpátky harfu a flétnu. A chci s ním mluvit,“ dodal rychle, protože mu Dena už málem řekla, aby to tu prostě nechal. „Dlouho jsem ho neviděl.“

Dena si prohlédla ranec. „Tom pořád brečí, že přišel o nejlepší harfu a nejlepší flétnu, jaké kdy měl. Podle toho, jak se nosí, by sis málem myslel, že byl dvorním bardem. Můžete tu počkat, ale já musím cvičit. Tom říká, že mě příští týden nechá vystupovat.“ Dena vstala, přitáhla si židli a pokynula Loialovi, aby se posadil na postel. „Kdybys nějakou židli rozbil, příteli ogiere, Zera by nechala Toma zaplatit šest takových.“

Když si Rand sedal na druhou židli – která i pod jeho váhou nebezpečně zavrzala – oznámil jí jejich jména a pochybovačně se zeptal: „Ty jsi Tomova žačka?“

Dena se pousmála. „Dá se to tak říct.“ Vrátila se ke svému žonglování a oči upírala pouze na vířící míčky.

„Ještě nikdy jsem neslyšel o ženě kejklířce,“ poznamenal Loial.

„Budu první.“ Velký kruh se změnil ve dva malé propletené. „Než skončím, projdu celý svět. Tom říká, že jakmile budeme mít dost peněz, vydáme se na jih do Tearu.“ Přešla k žonglování se třemi míčky v každé ruce. „A pak možná na moře a na ostrovy Mořského národa. Atha’an Miere kejklířům platí dobře.“

Rand přeletěl pohledem pokoj a všechny ty kufry a truhlice. Nevypadalo to jako pokoj někoho, kdo se chystá brzy vydat na cestu. V jednom okně dokonce stála květina v květináči. Zrak mu padl na jedinou velkou postel, kde teď seděl Loial. Je to můj pokoj, můj a Toma Merrilina. Dena se na něj vyzývavě podívala přes velký kruh, k němuž se mezitím vrátila. Rand zrudl.

Odkašlal si. „Možná bychom měli počkat dole,“ začal, když vtom se otevřely dveře a dovnitř vešel Tom. Plášť mu pleskal kolem kotníků a záplaty na něm povlávaly. Na zádech měl pouzdra s flétnou a harfou. Obě pouzdra byla z načervenalého dřeva, vyleštěného dlouhým používáním.

Dena nechala míčky zmizet v šatech, rozběhla se k Tomovi a padla mu kolem krku, přičemž se musela postavit hodně na špičky. „Chyběl jsi mi,“ řekla a políbila ho.

Líbání trvalo pěknou chvíli, až už Randa napadlo, že by měli s Loialem odejít, ale pak se Dena s povzdechem postavila na zem.

„Víš, co ten trouba Seaghan udělal teď, holka?“ zeptal se Tom a nespouštěl z ní oči. „Zaměstnal bandu hulvátů, co si říkají ‚herci‘. Ti pobíhají kolem a předstírají, že jsou Rogoš Orlozraký a Bleis a Gaidal Cain a... Áááá! Pověsí si na scénu kus pomalovanýho hadru a obecenstvo má zřejmě uvěřit, že ti hlupáci jsou v Matuchinské síni nebo v průsmycích v Dhúmských horách. Já přiměju posluchače, aby uviděli každičký praporec, každou i tu nejmenší bitvu, poznali každičký pocit. Já je přiměju uvěřit, že oni jsou Gaidal Cain. Seaghanovi to tam rozbijí na kusy, jestli tu bandu nechá vystupovat po mně.“

„Tome, máme návštěvu. Loiala, syna Arenta syna Halanova. Ó, a kluka, co si říká Rand al’Thor.“

Tom se přes její hlavu podíval na Randa a zamračil se. „Nech nás na chvíli, Deno. Na.“ Vtiskl jí do dlaně pár penízků. „Nože máš připravený. Co kdybys je šla Ivonovi zaplatit?“ Rukou s vystouplými klouby ji něžně pohladil po tváři. „Tak už běž. Vynahradím ti to.“

Dena se na něj temně podívala, ale pak si přehodila plášť přes ramena a zamumlala: „Ivon by je měl mít pořádně vyvážené.“

„Jednou z ní bude bard,“ řekl Tom s náznakem pýchy v hlase, když Dena odešla. „Jednou si poslechne vyprávění – stačí jednou, jen si to představte! – a všechno si pamatuje, nejen slova, ale každičkou nuanci, každý rytmus. Skvěle jí to jde s harfou a na flétnu hrála líp, když ji vzala poprvý do ruky, než to kdy půjde tobě.“ Položil dřevěná pouzdra s nástroji na jeden z větších kufrů a posadil se do židle, kterou předtím opustila Dena. „Když jsem cestou sem procházel Caemlynem, Basel Gill mi řekl, že jste odcházeli ve společnosti ogiera. Kromě dalších.“ Uklonil se Loialovi a dokonce se mu podařilo mávnout pláštěm, i když na něm vlastně seděl. „Rád tě poznávám, Loiale, synu Arenta syna Halanova.“

„A já tebe, Tome Merriline.“ Loial vstal a na oplátku se taky uklonil. Když se narovnal, udeřil se hlavou o strop, a tak se rychle zase posadil. „Ta mladá žena říkala, že se chce stát kejklířem.“

Tom jen opovržlivě zavrtěl hlavou. „To není život pro ženu. A pro muže vlastně taky moc ne. Toulat se od města k městu, od vesnice k vesnici, přemýšlet, jak se tě zase pokusí podvíst, a pořád si dělat starosti, kdy že se zase pořádně najíš. Ne, to jí rozmluvím. Než skončí, bude dělat dvorního barda nějakýmu králi nebo královně. Áááá! Ale vy jste sem nepřišli vykládat o Deně. Moje nástroje, chlapče. Přinesls mi je?“

Rand postrčil ranec přes stůl. Tom jej chvatně rozvázal – a zamrkal, když poznal svůj starý plášť, celý pošitý různobarevnými záplatami podobně jako ten, co měl na sobě – a otevřel pouzdro z tvrdé kůže. Při pohledu na zlatou a stříbrnou flétnu uvnitř pokýval hlavou.

„Když jsme se rozdělili, vydělával jsem si s ní na jídlo a postel,“ poznamenal Rand.

„Já vím,“ zavrčel suše kejklíř. „Zastavil jsem se v několika stejných hostincích, ale musel jsem si vystačit se žonglováním a obyčejnými příběhy, protože tys měl moje – Na harfu jsi, doufám, nesahal?“ Rychle otevřel druhé pouzdro z tmavé kůže a vytáhl zlatou a stříbrnou harfu, zdobenou stejně jako flétna, a pochoval ji v náručí jako děcko. „Ty tvoje neohrabaný ovčácký prsty nebyly pro hru na harfu nikdy míněný.“

„Ani jsem se jí nedotkl,“ ujišťoval Toma Rand.

Tom hrábl do strun a trhl sebou. „Aspoň jsi ji mohl naladit,“ zabručel.

Rand se k Tomovi naklonil blíž. „Tome, chtěl jsi jít do Illianu, vidět začátek hledání rohu a být jedním z prvních, kdo o tom začne skládat příběhy, ale nemohl jsi. Co bys řekl na to, kdybych ti pověděl, že se pořád můžeš stát částí toho všeho? Hodně velkou částí?“

Loial se neklidně zavrtěl. „Rande, jsi si jistý...?“ Rand ho pokynem ruky umlčel a oči nepřestával upírat na Toma.

Tom se podíval na ogiera a zamračil se. „To by záleželo na tom, kterou částí a jak. Jestli si myslíš, že některý z hledačů přijde sem... Hádám, že už mohli vyrazit z Illianu, ale každýmu by trvalo týdny, než by se sem dostal, a to by musel jít přímo, a proč by sem chodil? Je to snad jeden z těch chlapíků, co do Illianu ani nešli? Bez požehnání se do příběhů nikdy nedostane, bez ohledu na to, co udělá.“

„Nezáleží na tom, jestli se hledání už dostalo z Illianu.“ Rand slyšel, jak Loial zadržel dech. „Tome, Valerský roh máme my.“

Na chvíli zavládlo ledové ticho. Pak ho přerušil Tom výbuchem smíchu. „Vy dva máte roh? Ovčák a bezvousý ogier mají roh...“ Předklonil se a bušil pěstí do kolena. „Valerský roh!“

„Ale my ho máme,“ pravil Loial zcela vážně.

Tom se zhluboka nadechl. Ještě pořád ho přepadaly menší záchvaty smíchu. „Nevím, co jste našli, ale můžu vás zavíst do deseti taveren, kde vám nějaký obejda poví, že zná člověka, co zná člověka, co už roh našel, a taky vám řekne, jak ho našel – pokud mu koupíte pivo. Můžu vás zavíst tak za třemi chlápky, co vám roh prodají, a budou přísahat na svou duši pod Světlem, že je to ten jediný pravý. Ve městě je dokonce jeden urozený pán, který prohlašuje, že má roh zamčený na svým sídle. Říká, že je to poklad, který se v jeho rodu dědí od Rozbití. Nevím, jestli hledači roh někdy najdou, ale cestou najdou deset tisíc lží.“

„Moirain říká, že to je ten pravý roh,“ prohlásil Rand.

Toma veselost okamžitě přešla. „Tak ona to říká, jo? Myslel jsem, žes povídal, že s váma není.“

„Není, Tome. Neviděl jsem ji od té doby, co jsem odjel z Fal Dary v Shienaru, a měsíc předtím se mnou nepromluvila ani dvě slova.“ Nedokázal zcela potlačit hořkost, kterou cítil. A když se mnou mluvila, přál jsem si, aby si mě raději nevšímala. Už nikdy nebudu tancovat, jak ona píská, ať ji Světlo spálí, a každou Aes Sedai s ní. Ne. Egwain ne. Ani Nyneivu. Uvědomil si, že si ho Tom pořád pozorně prohlíží. „Ona tu není, Tome. Nevím, kde je, a je mi to jedno.“

„No, aspoň máte dost rozumu, abyste to drželi v tajnosti. Kdyby ne, už by o tom vědělo celý Předbrání, a půlka Cairhienu by číhala, aby vám ho mohla ukrást. Co povídám, půlka světa.“

„Ó, my to držíme v tajnosti, Tome. A musím ho přinést zpátky do Fal Dary, aniž by mi ho nějaký temný druh nebo kdokoliv jiný ukradl. Tohle ti doufám zatím stačí, viď? Přítel, který se vyzná ve světě, by se mi mohl hodit. Tys byl všude, znáš věci, které si já ani neumím představit. Loial s Hurinem vědí víc než já, ale stejně všichni tápeme ve tmě.“

„Hurin...? Ne, neříkej mi jak. Nechci to vědět.“ Kejklíř odstrčil židli a přistoupil k oknu. „Valerský roh. To znamená, že se poslední bitva blíží. Kdo si toho všimne? Viděl jsi lidi, jak se dole smějí v ulicích? Stačí, aby se čluny se zrním na týden opozdily, a přestanou se smát. Galldrian by pak měl určitě pocit, že se všichni změnili v Aiely. Urození pánové všichni hrají hru rodů a kují pikle, jak se dostat blíž ke králi, jak získat víc moci než král, jak svrhnout Galldriana a stát se příštím králem. Nebo královnou. Oni Tarmon Gai’don považují tak leda za zápletku ve hře.“ Odvrátil se od okna. „Nemluvils, doufám, o tom, že prostě zajedeme do Shienaru a dáme roh – komu – králi? Proč Shienar? Všechny pověsti svazují roh s Illianem.“

Rand se podíval na Loiala, ale ogier svěsil uši. „Předáme ho v Shienaru, protože tam vím, komu ho dát. A jdou po nás trolloci a temní druzi.“

„Proč mě to nepřekvapuje? Ne. Možná jsem starý hlupák, ale budu starým hlupákem, pokud se to mně bude líbit. Nech si slávu pro sebe, chlapče.“

„Tome –“

„Ne!“

Nastalo ticho přerušované pouze vrzáním postele, jak se Loial vrtěl. Nakonec Rand řekl: „Loiale, nechal bys nás, prosím, chvíli o samotě? Buď tak laskav.“

Loial se zatvářil překvapeně – štětičky na uších se mu zvedly do špičky – ale kývl a vstal. „Ta hra v kostky dole v šenku vypadala zajímavě. Třeba mě nechají si taky zahrát.“ Když se za ogierem zavřely dveře, Tom si Randa podezřívavě přeměřil.

Rand váhal. Byly tu věci, které se potřeboval dozvědět, věci, o nichž si byl jist, že je Tom zná – kejklíř zřejmě věděl hodně o překvapivém množství věcí – ale nebyl si jistý, jak se zeptat. „Tome,“ začal konečně, „existují nějaké knihy, kde by byl zapsaný Karaethonský cyklus?" Snazší bylo nazývat to takhle než Dračí proroctví.

„Ve velkých knihovnách,“ řekl Tom pomalu. „Ve spoustě překladů, dokonce i tu a tam ve starém jazyce.“ Rand se už už chtěl zeptat, jak by se mohl k některé takové knize dostat, když kejklíř pokračoval dál. „Starý jazyk v sobě skrývá hudbu, ale spousta lidí, dokonce i šlechticů, je dneska moc netrpělivých, aby jej poslouchali. Každý šlechtic by měl starý jazyk znát, ale spousta jich se ho naučí jen tolik, aby udělali dojem na lidi, co ho neznají. A překlady neznějí tak dobře, leda když je vyprávíš vznešenou řečí, a ta občas změní víc než překlad sám. Tohle je jeden verš – nepřednáší se dobře, protože je přeložený doslova, ale význam je pořád stejný – zní to asi takhle.

Natáhl ruku a dotkl se volavek vyšitých na Randově vysokém límci.

Rand chvíli dokázal jen mlčky zírat, a když mohl konečně promluvit, chvěl se mu hlas. „S mečem je to pět. Jílec, pochva a čepel.“ Položil ruce na stůl, aby zakryl spáleninu na dlani. Ucítil ji vlastně poprvé od chvíle, kdy ho Seléné ošetřila. Nebolelo to, ale věděl, že tam je.

„To je pravda.“ Tom se zachechtal. „Napadá mě další.

Rand zavrtěl hlavou ve snaze to popřít, ale Tom si ho zřejmě nevšímal. „Nechápu, jak by se mohlo dvakrát po sobě rozednit, ale spousta těchhle veršů nedává moc smysl. Tearský Kámen nepadne, dokud Drak Znovuzrozený nebude mít Callandor, ale Meč, jehož se nelze dotknout, leží v Srdci Kamene, tak jak by se k němu mohl vůbec dostat, co? No, ať je to jak chce. Hádám, že Aes Sedai budou napomáhat proroctví, jak jen to půjde. Umřít někde ve Spálených zemích je moc vysoká cena za to jít s nima.“

Rand jen s námahou udržel klidný hlas, ale zvládl to. „Žádná Aes Sedai mě k ničemu nevyužívá. Říkal jsem ti, že jsem Moirain naposledy viděl v Shienaru. Říkala, že si můžu jít, kam budu chtít, a já odešel.“

„A teď s vámi není žádná Aes Sedai? Vůbec žádná?“

„Ne.“

Tom se zatahal za dlouhý bílý knír. Vypadal spokojeně a zároveň popleteně. „Tak proč ses ptal na proroctví? A proč jsi posílal ogiera pryč?“

„Já... nechtěl jsem ho rozrušit. Už tak je dost nervózní kvůli rohu. Na to jsem se tě chtěl taky zeptat. Jsou v – proroctvích – zmínky o rohu?“ Pořád se nedokázal přimět vyslovit vše, co měl na srdci. „Nejdřív se objevili všichni ti falešní Draci, a teď byl roh nalezen. Každý si myslí, že Valerský roh by měl přivolat mrtvé hrdiny k boji s Temným v Poslední bitvě, a... Drak Znovuzrozený... má bojovat s Temným v Poslední bitvě. Připadá mi přirozené se na to zeptat.“

„Asi ano. Jen málokdo ví, že Drak Znovuzrozený má bojovat v Poslední bitvě, a pokud to vědí, tak si myslí, že bude bojovat po boku Temného. Málokdo si přečte proroctví, aby to zjistil přesně. Co jsi to říkal o rohu? ‚By měl?‘"

„Od chvíle, kdy jsme se rozdělili, jsem zjistil pár věcí, Tome. Ti hrdinové přijdou za každým, kdo na roh zatroubí, i když to bude temný druh.“

Tom zvedl obočí skoro až k vlasům. „To jsem teda nevěděl. Pár věcí jsi vážně zjistil.“

„To neznamená, že nechám Bílou věž, aby mě použila jako falešného Draka. Nechci mít nic společného s Aes Sedai nebo s falešnými Draky, ani se sílou, ani...“ Rand se kousl do jazyka. Zešílíš a začneš blábolit. Hlupáku!

„Chvíli jsem si, chlapče, myslel, že Moirain jde po tobě, dokonce jsem si myslel, že vím proč. Víš, žádný muž nechce usměrňovat sílu. Je to něco, co se mu prostě stane, jako nemoc. Nemůžeš někomu dávat za vinu, že onemocní, i když by tě to mohlo taky zabít.“

„Tvůj synovec mohl usměrňovat, že? Povídal jsi, že proto nám pomáháš, protože tvůj synovec měl potíže s Bílou věží a nikdo mu nepomohl. A muž může mít s Aes Sedai jediný druh potíží.“

Tom si pozorně prohlížel stolní desku a špulil rty. „Hádám, že to nikdo z nás nepopírá. Víš, není to něco, o čem člověk jen tak mluví, že měl mužskýho příbuznýho, co mohl usměrňovat. Áááá! Červený adžah Owynovi nedaly šanci. Zkrotily ho a on pak umřel. Prostě přestal chtít žít...“ Kejklíř smutně vydechl.

Rand se zachvěl. Proč to Moirain neudělala i mně? „Šanci, Tome? Chceš říct, že existoval nějaký způsob, jak to srovnat? Aby nezešílel? Aby nezemřel?“

„Owyn se držel skoro tři roky. Nikdy nikomu neublížil. Nepoužíval sílu, jedině když musel, když pomáhal vesničanům. On...“ Tom rozhodil rukama.

„Hádám, že žádnou šanci neměl. Lidi, kteří tam žili, mi vykládali, že se celý poslední rok choval dost divně. Vůbec se o tom nechtěli bavit, a když zjistili, že to byl můj synovec, málem mě ukamenovali. Asi opravdu šílel. Ale byl z mý krve, chlapče. A já prostě nemůžu milovat Aes Sedai kvůli tomu, co mu provedly, i když možná musely. Jestli tě Moirain nechala jít, tak jsi z toho venku.“

Rand chvíli mlčel. Hlupáku! Ovšem že se s tím nedá nic dělat. Zešílíš a zemřeš, ať uděláš cokoliv. Ale Ba’alzamon říkal – „Ne!“ Tom se na něj upřeně díval a Rand zrudl. „Chci říct... Jsem z toho venku, Tome. Ale pořád ještě mám Valerský roh. Ostatní kejklíři o něm můžou vyprávět příběhy, ale ty bys mohl říkat, že jsi ho držel v rukou.“ Uvědomil si, že mluví skoro jako Seléné, ale při tom pomyšlení ho jedině napadlo, kde asi je. „A nikoho jiného bych s sebou neměl radši než tebe, Tome.“

Tom se zamračil, jako by Randovu nabídku zvažoval, ale nakonec odhodlaně zavrtěl hlavou. „Chlapče, moc rád bych šel, ale víš stejně dobře jako já, že jsem vám pomáhal jedině proto, že do toho byla zapletená Aes Sedai. Seaghan se mě nepokouší obrat o víc, než jsem čekal, a navrch dostávám ještě královskou odměnu. Prostě ve vesnicích bych si nikdy tolik nevydělal. A k mýmu velkýmu překvapení mě Dena zřejmě opravdu miluje, a já – což je stejně překvapivý – její city opětuju. Tak proč bych měl tohle všechno nechat plavat a nechat se pronásledovat od trolloků a temných druhů? Kvůli Valerskýmu rohu? No, je to lákavý, to připouštím, ale ne. Ne, už se do toho znovu míchat nebudu.“

Předklonil se a zvedl jedno pouzdro, to dlouhé a úzké. Když je otevřel, ležela uvnitř flétna, sice prostá, ale zdobená stříbrem. Tom pouzdro zase zavřel a šoupl je přes stůl. „Jednou by sis tím třeba mohl zase vydělat na večeři, chlapče.“

„To bych mohl,“ souhlasil Rand. „Aspoň si můžeme popovídat. Budu v –“

Kejklíř zavrtěl hlavou. „Rychlý rozloučení je nejlepší, chlapče. Kdyby ses tu pořád motal, i kdybys o tom už nepromluvil, nedostal bych ten roh z hlavy. A já se do toho znovu zaplíst nenechám. Prostě nenechám.“

Poté, co Rand odešel, hodil Tom plášť na postel a opřel se lokty o stůl. Valerský roh. Jak ten kluk ze statku... Rychle tyto myšlenky zahnal. Kdyby na roh myslel příliš dlouho, určitě by utekl s Randem, aby mohl roh odnést do Shienaru. To by tedy byl příběh, cesta s Valerským rohem do Hraničních států s trolloky a temnými druhy v patách. Tom se zamračil, protože si připomněl Denu. I kdyby ho nemilovala, takový talent nebylo vidět každý den. A ona ho milovala, i když si Tom neuměl představit proč.

„Starý troubo,“ zamumlal.

„Jo, starý troubo,“ řekla Zera ode dveří. Kejklíř sebou trhl. Byl tak hluboce zamyšlen, že ani neslyšel otevírat dveře. Znal Zeru celá léta, když tudy občas procházel, zastavoval se u ní, a ona pokaždé plně využila jejich přátelství a řekla, co měla na srdci. „Starý trouba, co zase hraje hru rodů. Pokud mě teda neklame sluch, tak ten mladý pán mluvil s andorským přízvukem. Určitě není z Cairhienu. Daes dae’mar je nebezpečná i bez toho, aby tě nějaký cizí urozený pán zaplítal do svých plánů.“

Tom zamrkal, a pak si uvědomil, jak byl vlastně Rand oblečený. Ten kabátec byl rozhodně dost dobrý i pro urozeného pána. Začínal stárnout, když mu tak zřejmé věci unikaly. Lítostivě si uvědomil, že přemýšlí, zda má Zeře prozradit pravdu, či ji nechat při tom, co si myslí. Stačí na velkou hru pomyslet, a začnu ji hrát. „Ten kluk je ovčák, Zero, z Dvouříčí.“

Zera se opovržlivě zasmála. „A já jsem královna z Ghealdanu. Říkám ti, hra je v Cairhienu v posledních dvou letech čím dál nebezpečnější. Nic takovýho, cos poznal v Caemlynu. Teď už se i vraždí. Jestli si nedáš pozor, někdo ti podřízne krk.“

„Říkám ti, že už velkou hru nehraju. Je to skoro dvacet let.“

„Jo.“ Nezdálo se, že by mu Zera uvěřila. „Ale zatím to vypadá, i když si odmyslíme toho cizího panáčka, že začínáš hrát po zámcích a tak.“

„Dobře platí.“

„A jakmile přijdou na to jak, zatáhnou tě do svých plánů. Oni vidí člověka a hned přemýšlejí, jak ho využít. Pro ně je to stejně přirozený jako dýchání. A ten tvůj mladej pán ti moc nepomůže. Toho sežerou zaživa.“

Tom se přestal snažit Zeru přesvědčit, že stojí mimo. „Proto jsi sem přišla, Zero?“

„Jo. Zapomeň na velkou hru, Tome. Ožeň se s Denou. Ona si tě vezme, jaký jsi, hubený a šedivý, i když to o chytrosti z její strany zrovna nesvědčí. Ožeň se s ní a na toho mladýho pána a celou daes dae’mar zapomeň.“

„Děkuji za radu,“ odtušil Tom suše. Oženit se s ní? Obtížit ji starým manželem. Když jí bude moje minulost viset kolem krku jako kámen, nikdy se nestane bardem. „Jestli ti to nevadí, Zero, rád bych byl chvíli sám. Mám večer vystupovat před urozenou paní Arilyn a jejími hosty a musím se připravit.“

Zera si odfrkla, potřásla hlavou a zabouchla za sebou dveře.

Tom ťukal prsty do stolu. Kabátec nekabátec, Rand byl pořád jenom ovčák. Kdyby byl víc, kdyby byl tím, z čeho jej Tom podezíral – muž, který může usměrňovat – tak by ho Moirain, ani žádná jiná Aes Sedai, nikdy nenechala odejít bez zkrocení. Roh neroh, ten kluk byl jenom ovčák.

„Je z toho venku,“ pravil nahlas, „a já taky.“