Velké Hledání

20 Saidín

Rand je nutil jet celou noc, pouze k ránu jim povolil krátkou zastávku, aby si koně trochu odpočinuli. A aby si odpočinul Loial. S Valerským rohem ve zlatostříbrné truhlici na sedle musel ogier jít nebo běžet před velkým koněm, i když si nikdy nestěžoval, ani je nezpomaloval. Někdy během noci překročili hranice Cairhienu.

„Chci jej znovu vidět,“ řekla Seléné, když zastavili. Sesedla a došla k Loialovu koni. Jejich stíny, dlouhé a úzké, ukazovaly k západu směrem od slunce, které právě vykouklo nad obzor. „Sundej jej dolů, alantine.“ Loial začal rozepínat přezky. „Valerský roh.“

„Ne,“ řekl Rand a sesedl z Rudocha. „Loiale, ne.“ Ogier se z Randa zadíval na Seléné a uši se mu pochybovačně chvěly, ale ruce dal dolů.

„Chci vidět roh,“ dožadovala se Seléné. Rand si byl jist, že není o nic starší než on, ale v té chvíli mu náhle připadala stará a chladná jako ty hory kolem a mnohem královštější než královna Morgasa ve své nejlepší chvíli.

„Myslím, že bychom tu dýku měli nechat schovanou,“ řekl Rand. „Co já vím, tak by pohled na ni mohl být stejně škodlivý, jako držet ji v ruce. Nechme ji tam, kde je, dokud ji nevrátíme Matovi. On – on ji může zanést Aes Sedai.“ A jakou cenu budou žádat za léčení? Jenže neměl na vybranou. Při pomyšlení na to, že přinejmenším on sám s Aes Sedai skoncoval, ho zalila úleva, což okamžitě vyvolalo maličký pocit viny. Já jsem s nimi opravdu skoncoval. Ať tak nebo tak.

„Ta dýka! Jediné, na čem ti zjevně záleží, je ta dýka. Říkala jsem ti, že se jí máš zbavit. Valerský roh, Rande.“

„Ne.“

Seléné k němu přistoupila, a při pohledu na to, jak se pohupuje v bocích, mu málem zaskočilo. „Jediné, co chci, je podívat se na něj v denním světle. Ani se ho nedotknu. Podržíš mi ho. Bude to něco, co si budu pamatovat navždy, tebe jak držíš v rukou Valerský roh.“ Za řeči ho uchopila za ruce. Její dotyk ho úplně rozechvěl a vyschlo mu v ústech.

Něco, co si bude pamatovat – až odejde... Hned, jak bude roh venku z truhlice, může na dýku zase přirazit víko. Bude to něco, držet Valerský roh v rukou a prohlédnout si ho ve světle.

Přál si, aby věděl víc o Dračích proroctvích. Když jedinkrát slyšel, jak část z něj vypráví jeden z kupeckých strážných ještě v Emondově Roli, Nyneiva o toho muže přerazila koště. Ale ten kousíček, který slyšel, se o Valerském rohu vůbec nezmiňoval.

Aes Sedai se mě snaží přinutit, abych dělal, co chtějí ony. Seléné mu stále napjatě hleděla do očí, a byla tak mladá a krásná, až se mu chtělo ji políbit i přesto, o čem právě přemýšlel. Ještě nikdy neviděl Aes Sedai se chovat jako ona, a Seléné navíc vypadala mladě, ne bezvěce. Dívka mého věku nemůže být Aes Sedai. Ale...

„Seléné,“ řekl tiše, jsi Aes Sedai?“

„Aes Sedai.“ Seléné si málem odplivla a trhla sebou. „Aes Sedai! Pořád mi to předhazuješ!“ Zhluboka se nadechla a začala si uhlazovat šaty, jako by se potřebovala vzpamatovat. „Já jsem, kdo a co jsem. A nejsem žádná Aes Sedai!“ Zahalila se do studeného mlčení, takže Randa málem zamrazilo i ranní slunce.

Loial s Hurinem to všechno snášeli docela statečně. Snažili se zapříst hovor a zakrýt tím své rozpaky, když je Seléné zpražila pohledem. Vyjeli.

Než se v noci utábořili na břehu horského potůčku, v němž si nalovili ryby k večeři, Seléné se zřejmě trochu vzpamatovala, protože žvatlala s ogierem o knihách a laskavě rozmlouvala s Hurinem.

Na Randa však skoro nepromluvila, jen když on promluvil první, a to ani večer, ani následujícího dne, když projížděli horami, které se zvedaly po obou stranách cesty jako obrovské, zubaté, neschůdné šedé hradby. Kdykoliv se však Rand na ni podíval, ona ho pozorovala a usmála se na něj. Občas to byl ten úsměv, který ho přiměl se na ni také usmát, občas zase takový, až si musel odkašlat a zrudl, jaké ho hned napadaly myšlenky, a občas to byl ten záhadný vědoucí úsměv, jakým se někdy usmívávala i Egwain. Byl to ten úsměv, při kterém se vždycky narovnal – ale aspoň se usmívala.

Nemůže to být Aes Sedai.

Cesta se stáčela dolů z hor, a když nakonec Rodovrahova Dýka konečně ustoupila oblým pahorkům, hustěji porostlým keři i stromy a mlázím hustším než v lese, ve vzduchu už visel příslib soumraku. Nebyla tu žádná silnice, jenom v hlíně vyšlapaná stezka, po níž zřejmě čas od času projel povoz. V některých kopcích byly zaříznuty terasy polí, polí s obilím, ale v tuto hodinu bez lidí. Žádný z roztroušených statků neležel dost blízko stezky, po níž projížděli, aby Rand poznal víc, než že jsou všechny vystaveny z kamene.

Když před sebou zahlédl vesnici, v několika oknech už do nadcházející noci blikala světélka.

„Dneska se vyspíme v posteli,“ poznamenal Rand.

„To se mi bude líbit, urozený pane Rande.“ Hurin se zasmál. Loial souhlasně přikývl.

„Vesnická hospoda,“ odřekla si Seléné. „Bezpochyby špinavá a plná nemytých chlapů popíjejících pivo. Proč se nemůžeme zase vyspat pod hvězdami? Zjistila jsem, že se mi spaní pod hvězdami líbí.“

„Kdyby nás Fain dohonil ve spánku, tak by se ti to líbit přestalo,“ odtušil Rand. „Jsou s ním trolloci. On jde po mně, Seléné. Taky po rohu, ale najít chce mě. Proč myslíš, že v poslední době dávám takový pozor?“

„Jestli nás Fain dožene, ty to s ním vyřídíš.“ V jejím hlase se ozývala chladná důvěra. „A ve vesnici by také mohli být temní druzi.“

„Jenže i kdyby poznali, kdo jsme, nemohli by nám toho moc vyvést, když kolem budou ostatní vesničani. Ne pokud si nemyslíš, že všichni ve vesnici patří k temným druhům.“

„A jestli objeví, že vezeš Valerský roh? Ať už ty sám po slávě toužíš nebo ne, dokonce i sedláci o ní sní.“

„Má pravdu, Rande,“ podotkl Loial. „Bojím se, že dokonce i sedláci by nám ho mohli chtít sebrat.“

„Rozbal pokrývku, Loiale, a přehoď ji přes truhlu. Ať je pořád zakrytá.“ Loial poslechl a Rand kývl. Pod ogierovou přivázanou pokrývkou se zřetelně rýsoval tvar truhlice nebo skříňky, ale nic nenaznačovalo, že je to něco víc než obyčejná cestovní truhlice. „Truhlice na šaty mé paní,“ zazubil se Rand a poklonil se Seléné.

Seléné na jeho nápad odpověděla mlčením a naprosto nečitelným výrazem. Po chvíli se opět vydali na cestu.

Téměř vzápětí se po Randově pravici světlo zapadajícího slunce odrazilo od čehosi na zemi. Něčeho velkého. Něčeho velice velkého, podle toho, kolik to vydávalo světla. Rand tím směrem zvědavě pobídl koně.

„Můj pane?“ ozval se Hurin. „Co vesnice?“

„Jenom jsem se chtěl nejdřív podívat,“ opáčil Rand. Je to jasnější než odraz slunce od vodní hladiny. Co to může být?

Oči upíral na odraz, a tak ho překvapilo, když se Rudoch náhle zastavil. Už už chtěl hnědáka pobídnout do kroku, když si uvědomil, že stojí na okraji strmého srázu nad vysokou jámou. Větší část kopce byla rozkopaná a jáma sahala do hloubky snad sta kroků. Rozhodně zmizel víc než jeden kopec a snad i některá pole, protože jáma byla desetkrát širší než byla hluboká. Protější strana byla zřejmě udusaná do jakési rampy. Na dně byli lidé, tak tucet, a právě zapalovali ohně. Tam dole už byla tma. Tu a tam se světlo zachytilo na kusu brnění a bylo vidět, že muži mají u boku meče. Rand se na ně skoro ani nepodíval.

V hlíně na dně jámy ležela na boku obrovská kamenná ruka svírající křišťálovou kouli, a právě ona zářila posledními slunečními paprsky. Rand s otevřenými ústy zíral na kouli, obrovskou hladkou kouli – byl si zcela jist, že na jejím povrchu není ani škrábnutí – která měla aspoň deset sáhů v průměru.

Kus od ruky byla odkryta kamenná hlava odpovídající velikosti. Tvář vousatého muže trčela z hlíny s důstojností vysokého věku. V širokých rysech byla ukryta moudrost a znalosti.

Aniž by ji Rand povolal, vytvořila se kolem něj prázdnota, celá a dokonalá v jediném okamžiku, a zářící saidín mu kynul. Rand tak napjatě sledoval tvář a ruku, že si ani neuvědomil, co se vlastně stalo. Kdysi slyšel jednoho kapitána na lodi vyprávět o obrovské ruce držící velikou křišťálovou kouli. Bayle Domon tvrdil, že trčí z kopce na ostrově Tremalking.

„Tohle je nebezpečné,“ ozvala se za ním Seléné. „Pojď pryč, Rande.“

„Myslím, že dokážu najít cestu dolů,“ poznamenal Rand nepřítomně. Saidín mu zpíval. Ohromná koule jako by bíle zářila světlem zapadajícího slunce. Rand měl dojem, že v hlubinách krystalu víří Světlo a tančí do rytmu s písní saidínu. Napadlo ho, proč si ho lidé dole ještě nevšimli.

Seléné dojela k němu a vzala ho za ruku. „Prosím, Rande, musíš odejít.“ Rand se popleteně podíval na její ruku a pak vzhlédl k jejímu obličeji. Tvářila se opravdu ustaraně a možná i trochu ustrašeně. „I kdyby se pod našimi koňmi neutrhl břeh a my si pak nesrazili vaz, tak ti muži tu jsou na stráži, a nikdo někam nepostaví stráž, pokud chce, aby si to kolemjdoucí klidně prohlédli. K čemu ti bude, když se vyhneš Fainovi, pokud tě zatknou stráže nějakého urozeného pána? Pojď pryč.“

Náhle – myšlenka to byla vzdálená, nejasná – si Rand uvědomil, že ho obklopuje prázdnota. Saidín zpíval a koule tepala – dokonce i když se na ni nedíval, tak ji cítil – a ta myšlenka, která se mu mihla hlavou, byla, že kdyby zazpíval píseň, kterou zpívá saidín, ta ohromná kamenná hlava by otevřela ústa a zapěla s ním. S ním a se saidínem. Všichni najednou.

„Prosím, Rande,“ říkala Seléné. „Půjdu s tebou do vesnice. Už se o rohu nikdy nezmíním. Jenom když odejdeš!“

Rand uvolnil prázdnotu... a ona nezmizela. Saidín si tichounce prozpěvoval a světlo v kouli tepalo jako srdce. Jako jeho srdce. Loial, Hurin a Seléné na něj všichni zírali, ale úžasně zářícího krystalu si zřejmě nevšimli. Rand se snažil prázdnotu odsunout. Držela jako žula. Rand se vznášel v prázdnotě tvrdé jako kámen. Píseň saidínu, píseň koule cítil jako brnění v kostech. Zachmuřeně se odmítl vzdát a vsáhl hluboko do svého nitra... Já nebudu...

„Rande.“ Nepoznal, čí je to hlas.

...natáhl se po jádru toho, kým byl, jádru toho, čím byl...

...nebudu...

„Rande.“ Ta píseň ho naplňovala, naplňovala ho prázdnotou.

...dotkl se kamene rozpáleného nelítostným sluncem a mrazivého od nemilosrdné noci...

...ne...

Naplnilo ho světlo a oslepilo ho.

„Až zmizí stíny,“ zamumlal, „až zmizí voda...“

Naplnila ho síla. Byl jedno s křišťálovou koulí.

„...do stínu s vyceněnými zuby...“

Ta síla patřila jemu. Jediná síla patřila jemu.

„...plivnout Oslepiteli do očí...“

Síla k Rozbití světa.

„...o Posledním dnu!“ Zařval a prázdnota zmizela. Rudoch se při jeho výkřiku vzepjal a pod kopyty se mu začala drolit hlína a kusy ztvrdlého jílu padaly do jámy. Velký hřebec klesl na kolena. Rand se předklonil, sebral otěže a Rudoch se vyškrábal do bezpečí dál od okraje.

Všiml si, že na něj všichni hledí. Seléné, Loial, Hurin, všichni. „Co se stalo?“ Ta prázdnota... Dotkl se čela. Prázdnota nezmizela, když ji uvolnil, a záře saidínu zesílila a... Na nic dalšího si nevzpomínal. Saidín. Byla mu zima. „Udělal... udělal jsem něco?“ Zamračil se a snažil se vzpomenout. „Řekl jsem něco?“

„Jenom jsi seděl ztuhlý jako socha,“ řekl Loial, „a mumlal sis pro sebe, ať už jsme říkali cokoliv. Nerozuměl jsem tomu, co jsi říkal, dokud jsi nezačal křičet ‚dnu!‘ tak nahlas, že by to probudilo mrtvolu, a skoro jsi s koněm spadl dolů. Nejsi nemocný? Každý den se chováš víc a víc divně.“

„Nejsem nemocný,“ odpověděl Rand drsně a pak ztišil hlas. „Jsem v pořádku, Loiale.“ Seléné ho ostražitě pozorovala.

Z jámy se ozvalo volání, i když slovům nebylo rozumět.

„Urozený pane Rande,“ řekl Hurin, „myslím, že si nás ti strázní konečně všimli. Jestli znají cestu nahoru po týhle straně, mohli by tu být každou chvíli.“

„Ano,“ přidala se Seléné. „Honem odsud.“

Rand se ohlédl k výkopu a rychle uhnul pohledem. Ve velkém krystalu se pouze odráželo světlo zapadajícího slunce, ale on se na něj nechtěl podívat. Téměř si vzpomínal na... něco s tou koulí. „Nevidím důvod, proč bychom na ně měli čekat. Nic jsme neudělali. Pojďme najít nějaký hostinec.“ Obrátil Rudocha k vesnici, a tak byli brzy daleko od jámy i pokřikujících strážných v ní.

Jako tolik osad, i Tremonsien ležel na vrcholku kopce, ale tento kopec byl, stejně jako statky, kolem nichž projížděli, rozdělen kamennými zídkami do teras. Několik ulic, které se křižovaly v pravých úhlech, lemovaly čtvercové kamenné domy stojící na přesně rozdělených kusech půdy s dokonale upravenými zahradami vzadu. To, že se ulice musely zatáčet kolem kopce, zřejmě lidem vadilo.

A přesto se místní lidé zdáli být otevření a přátelští, a jak spěchali za svými posledními úkoly před příchodem noci, našli si vždy čas zastavit se a pozdravit. Lidé tu byli malí – nikdo z nich Randovi nesahal výš než po ramena a pár jich bylo dokonce vysokých jenom jako Hurin – s tmavýma očima a úzkými bledými obličeji, v tmavých šatech, kdy pouze někteří měli na prsou barevné pruhy. Vzduch byl plný vůně připravovaných pokrmů – pro Randův nos zvláštně okořeněných – i když několik hospodyněk stále ještě postávalo u dveří a povídalo si. Dveře tu měli příčně rozdělené, takže bylo možné nechat otevřenou horní polovinu, zatímco dolní byla zavřená. Lidé si nově příchozí zvědavě prohlíželi, ale nejevili známky nepřátelství. Pár z nich se o něco déle dívalo na Loiala, protože ogier kráčel vedle svého koně, který byl velký jako dhurranský hřebec, ale neprohlíželi si ho nijak zvlášť dlouho.

Hostinec, stojící na úplném vrcholku kopce, byl z kamene, stejně jako ostatní budovy městečka, byl jasně označen namalovaným vývěsním štítem, který visel nad širokými dveřmi. U devíti prstenů. Rand s úsměvem seskočil a přivázal Rudocha k uvazovacímu sloupu venku. „Devět prstenů" býval jedním z jeho oblíbených dobrodružných příběhů, když byl ještě malý kluk. Nejspíš ještě pořád byl.

Seléné se tvářila nejistě, když jí pomáhal sesednout. „Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Rand. „Nevyděsil jsem tě, že ne? Rudoch by se mnou dolů nikdy nespadl.“ Docela rád by věděl, co se tam vlastně stalo.

„Vystrašil jsi mě,“ prohlásila napjatým hlasem Seléné, „a to není snadné. Mohl ses zabít, zabít...“ Uhladila si šaty. „Pojeď se mnou. Dnes v noci. Hned. Vezmi roh a já s tebou zůstanu navždy. Promysli si to. Já po tvém boku a Valerský roh ve tvých rukou. A to je jenom začátek. Slibuji. Co víc si můžeš přát?“

Rand zavrtěl hlavou. „Nemůžu, Seléné. Ten roh...“ Rozhlédl se kolem sebe. Z okna naproti se díval nějaký člověk, pak se záclony s trhnutím zatáhly. Ulice s večerem potemněly a na dohled kromě Loiala a Hurina nebylo živé duše. „Ten roh mi nepatří. Říkal jsem ti to.“ Seléné se od něj odvrátila a její bílý plášť je oddělil tak jistě, jako by to byla cihlová zeď.