Velké Hledání

28 Nové vlákno ve vzoru

Perrin cestou nervózně pozoroval hory Rodovrahovy Dýky. Zvedaly se do takové výše, jako by neměly konce, i když byl Perrin přesvědčen, že průsmyk nemůže být daleko. Po jedné straně stezky spadal svah prudce dolů až k mělké horské bystřině spěchající ve sprškách pěny přes ostré kameny. Na druhé straně se zvedaly hory v řadě rozeklaných útesů, jako ztuhlý kamenný vodopád. Stezka sama vedla místy kamennou sutí a mezi balvany, jejichž velikost sahala od lidské hlavy po naložený vůz. Tady by nikdo neměl se skrýváním problémy.

Vlci říkali, že v horách jsou lidé. Perrina napadlo, zda se snad nejedná o některé Fainovy temné druhy. Vlci to nevěděli, nebo jim to bylo jedno. Věděli pouze, že Pokřivení jsou někde vepředu. Pořád daleko, i když Ingtar muže tvrdě popoháněl. Perrin si všiml, že Uno sleduje hory okolo stejně jako on sám.

Mat, s lukem přes rameno, jel zdánlivě bezstarostně a žongloval barevnými míčky, a přesto byl bledší než dřív. Verin ho dvakrát třikrát denně prohlédla a pokaždé se zamračila. Perrin si byl jist, že se nejméně jednou pokusila o léčení, ale pokud Perrin viděl, žádný rozdíl to neznamenalo. Na každý pád vypadala ponořená do nějakého problému, o němž však s nikým nehovořila.

Rand, pomyslel si Perrin s pohledem upřeným na záda Aes Sedai. Vždycky jezdila v čele zástupu s Ingtarem a vždycky chtěla, aby jeli rychleji, než shienarský pán dovolil. Ona o Randovi ví. Hlavou se mu mihly obrazy od vlků – kamenné statky a vesnice na terasách, vše za horskými štíty. Vlci je viděli stejně, jako viděli kopce nebo louky, jen z toho bylo cítit, že je považují za zkaženou zemi. Perrin na chvíli cítil stejnou lítost. Vzpomínal na místa, která dvounožci dávno opustili, znovu si připomněl rychlý běh lesem a stisk zubů na podkolenních šlachách, když se jelen pokoušel uprchnout... S námahou vyhnal vlky z hlavy. Tyhle Aes Sedai nás jednou zničí všechny.

Ingtar zavedl koně k Perrinovi. Perrinovi občas hřeben na Shienarcově přilbici připadal jako trolločí rohy. Ingtar tiše prohodil: „Pověz mi, co říkali vlci.“

„Už jsem ti to říkal desetkrát,“ zamumlal Perrin.

„Řekni mi to znovu! Něco mi třeba mohlo uniknout, něco, co by mi pomohlo najít roh...“ Ingtar se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Musím najít Valerský roh, Perrine. Tak mi to zopakuj.“

Perrin si ani nemusel vzpomínat, ne po tolika opakováních A tak odhrkal, co už říkal: „Někdo – nebo něco – přepadl v noci temné druhy a pobil ty trolloky, které jsme našli.“ Žaludek se mu při té vzpomínce už přestal obracet. Krkavci a supi nežerou právě úhledně. „Vlci ho – nebo to – nazývají Stínobijec. Já si myslím, že je to člověk, ale oni nechtěli jít blíž, aby to bylo jasně vidět. Toho Stínobijce se nebojí, spíš k němu cítí úctu. A taky říkají, že toho Stínobijce sledují trolloci. A říkají, že je s nimi i Fain,“ i po tak dlouhé době se dokázal upomenout na Fainův pach, z něhož se dělalo špatně, „takže tam musí být i zbylí temní druzi.“

„Stínobijec,“ zabručel Ingtar. „Něco ze stvoření Temného, jako třeba mizelec? V Morně jsem viděl tvory, které bys mohl nazvat Stínobijcem, ale... Viděli ještě něco?“

„Nechtěli k němu jít blíž. A nebyl to mizelec. Říkal jsem ti, mizelce by zabili ještě rychleji než trolloka, i kdyby přitom přišli o půl smečky. Ingtare, vlci, kteří ho viděli, to předali jiným, a ti ještě jiným, než se jeho obraz dostal ke mně. Můžu ti jenom popsat, co mi předali, a po tolika vyprávěních...“ Odmlčel se, protože se k nim připojil Uno.

„Aielan ve skalách,“ oznámil jim tiše jednooký.

„Tak daleko od Pustiny?“ vyhrkl nevěřícně Ingtar. Unovi se nějak podařilo vypadat uraženě, aniž přitom změnil výraz, a tak Ingtar honem dodal: „Ne, já o tvých slovech nepochybuji. Jenom mě to překvapilo.“

„On se mi ukázal, chtěl, abych ho zahlíd, jinak bych si ho nejspíš nevšiml.“ Uno to přiznával velice znechuceně. „A ani neměl zakrytej ten svůj zatracenej obličej, takže tu není kvůli zabíjení. Ale když zahlídnete jednoho zatracenýho Aiela, tak je jich kolem vždycky spousta, co neuvidíte.“ Náhle se mu rozšířily oči. „Ať shořím, jestli to nevypadá, že on zatraceně chce víc, než se jenom nechat vidět.“ A ukázal na muže, který se jim postavil do cesty.

Masema okamžitě sklopil kopí a pobodl koně tak silně, že ten ve třech krocích nacválal. A nebyl jediný. Ke stojícímu muži zamířily čtyři ocelové hroty.

„Zadržte!“ zařval Ingtar. „Zadržte, povídám! Každému, kdo okamžitě nezastaví, uřežu uši!“

Masema přitáhl otěže tak prudce, že je přetrhl. Ostatní rytíři také zastavili v oblaku prachu, ani ne deset kroků od muže, a jejich kopí mu nepřestávala mířit na hruď. Muž zvedl ruku, aby zahnal prach, který se kolem něj zvedl. Byl to první pohyb, který učinil.

Byl to vysoký muž, s pletí ztmavlou sluncem a rezavými vlasy ostříhanými, kromě pramene na temeni, jenž mu sahal až k ramenům, nakrátko. Od měkkých, po kolena vysokých šněrovacích bot po šál volně omotaný kolem krku měl jeho oděv jen hnědé a šedé odstíny, které snadno splývaly s hlínou či kamením. Nad ramenem mu vyčníval krátký luk z rohoviny a u pasu měl pověšený toulec plný šípů a na druhé straně dlouhý nůž. V levé ruce tiskl okrouhlý štít a tři krátké oštěpy, o nic delší, než byl sám vysoký, s hroty dlouhými, jako měla shienarská kopí.

„Nemám tu dudáky, aby nám zahráli,“ pravil s úsměvem, „ale jestli si chcete zatancovat...“ Vůbec se nepohnul, ale Perrin si všiml, že je zcela připraven k boji. „Jmenuji se Urien, z klanu Dva oštěpy Reyn Aielů. Jsem Červený štít. Zapamatujte si to.“

Ingtar sesedl, sňal si přilbici a vydal se k Urienovi. Perrin zaváhal jen na chviličku, potom také sesedl a připojil se k Ingtarovi. Nemohl si nechat ujít šanci prohlédnout si Aiela zblízka. Chovat se jako černě zahalený Aiel. V každém příběhu byli Aielové stejně smrtelně nebezpeční jako trolloci – a někteří dokonce tvrdili, že jsou temnými druhy – ale Urienův úsměv nijak hrozivě nevypadal, i když jeho nositel byl zřejmě připraven skočit. Oči měl modré.

„Vypadá jako Rand.“ Perrin se ohlédl a uviděl, že se k nim připojil i Mat. „Možná má Ingtar pravdu,“ dodal Mat tiše. „Možná je Rand Aiel.“

Perrin kývl. „Ale tím se nic nemění.“

„Ne, to nemění.“ Znělo to, jako by Mat měl na mysli ještě něco jiného než Perrin.

„Oba jsme daleko od domova,“ zahovořil Ingtar k Aielovi, „a my jsme přišli kvůli jiným věcem, než je boj.“ Perrin si opravil názor na Urienův úsměv. Ten člověk vypadal zklamaně.

„Jak si přeješ, Shienarče.“ Urien se obrátil k Verin, která právě sesedala, a podivně se poklonil. Zapíchl hroty oštěpů do země a natáhl pravici dlaní nahoru. Náhle mluvil velice uctivě. „Moudrá, moje voda patří tobě.“

Verin podala otěže jednomu z vojáků. Pozorně si prohlížela Aiela, jenž přistoupil blíž. „Proč mi tak říkáš? Připadám ti snad jako jedna z vás?“

„Ne, moudrá. Ale vypadáš jako jedna z těch, co se vydaly do Rhuideanu a přežily. Léta na moudré nepůsobí stejně jako na ostatní ženy nebo na muže.“

Aes Sedai se náhle po tváři mihl dychtivý výraz, ale netrpělivě se ozval Ingtar. „Sledujeme temné druhy a trolloky, Uriene. Nenarazil jsi někde na jejich stopy?“

„Trolloci? Tady?“ Urienovi se rozzářily oči. „To je jedno ze znamení, o nichž hovoří proroctví. Až trolloci opět vyrazí z Morny, opustíme Trojí zemi a vezmeme si zpět stará území.“ Shienarci na koních začali cosi mumlat. Urien si je prohlédl tak pyšně, jako by na ně shlížel z výšky.

„Trojí země?“ zeptal se Mat.

Perrin měl najednou dojem, že je jeho přítel opět o něco bledší. Nevypadal nemocně, ale jako by byl dlouho z dosahu slunečního světla.

„Vy tomu říkáte Pustina,“ vysvětlil mu Urien. „Pro nás je to Trojí země. Tvarovací kámen, jenž nás utváří. Zkušební plocha, aby prokázala, čeho jsme hodni. A trest za hřích.“

„Jaký hřích?“ chtěl vědět Mat. Perrin zadržel dech a čekal, že Urien hodí oštěpem.

Aiel však jen pokrčil rameny. „Bylo to tak dávno, že si na to už nikdo ani nepamatuje. Kromě moudrých a kmenových náčelníků, a ti o tom mluvit nechtějí. Musel to být opravdu hrozný hřích, když nám to nechtějí vůbec prozradit, ale Stvořitel nás dobře potrestal.“

„Trolloci,“ naléhal Ingtar. „Neviděl jsi nějaké trolloky?“

Urien zavrtěl hlavou. „Kdyby ano, tak bych je zabil, ale kromě skal a oblohy jsem neviděl nic.“

Ingtar potřásl hlavou a ztratil zájem, promluvila však Verin, a to zostřeným hlasem. „Ten Rhuidean. Co je to? Kde je to? Jak jsou dívky vybírány pro cestu?“

Urien se náhle zatvářil neurčitě a oči měl zastíněné. „O tom nesmím mluvit, moudrá.“

Perrin proti své vůli stiskl topor sekery. Bylo to v Urienově hlase. Ingtar se taky napružil, připraven sáhnout po meči, a jezdci se začali vrtět. Ale Verin k Aielovi přistoupila blíž, až se skoro dotýkala jeho hrudi, a vzhlédla k němu.

„Já nejsem z moudrých, jaké znáš, Uriene,“ řekla naléhavě. „Já jsem Aes Sedai. Pověz mi, co můžeš, o Rhuideanu.“

Aielan, který byl hotov postavit se dvaceti mužům, se náhle zatvářil, jako by zoufale toužil uniknout této baculaté ženě s prošedivělými vlasy. „Já... můžu ti říct jenom to, co ví každý. Rhuidean leží na území Jenn Aielů, třináctého kmene. Nemůžu o nich říct nic kromě jména. Do Rhuideanu nesmí vstoupit žádný člověk kromě žen, které se chtějí stát moudrými, nebo mužů, kteří se chtějí stát náčelníky kmene. Možná si Jenn Aielové vybírají. To nevím. Mnoho lidí tam odchází, ale jen málo se jich vrací, a ti jsou označeni – jako moudré, nebo náčelníci kmene. Víc toho prozradit nesmím, Aes Sedai. Nic víc.“

Verin na něho pořád upírala zrak a špulila rty. Urien vzhlédl k obloze, jako by se snažil si ji dobře zapamatovat. „Teď mě zabiješ, Aes Sedai?“

Verin zamrkala. „Cože?“

„Zabiješ mě teď? Jedno ze starých proroctví praví, že jestli Aes Sedai opět zklameme, všechny nás pobijí. A já vím, že vaše moc je větší, než je moc moudrých.“ Aiel se náhle nevesele zasmál. V očích mu zaplálo divoké světlo. „Zažehni svoje blesky, Aes Sedai. Zatančím si s nimi.“

Aiel si myslel, že zemře, a nebál se toho. Perrin si uvědomil, že ta stojí s otevřenými ústy, a tak je rychle zavřel.

„Co bych za to dala,“ zamumlala Verin, upírajíc zrak na Uriena, „mít tě v Bílé věži. Nebo aspoň kdybys byl ochotný si promluvit. Jen klid, člověče. Já ti neublížím. Leda bys ty chtěl ublížit mně, se všemi těmi řečmi o tanci.“

Urien žasl. Podíval se na Shienarce, sedící kolem na koních, jak ko by čekal nějaký uskok. „Ty nejsi Děva oštěpu,“ řekl náhle. „Jak bych mohl udeřit na ženu, která není ozbrojená oštěpem? To je zakázáno, pouze při obraně života, a i tak bych raději zemřel, než bych to dopustil.“

„Co děláš tady, daleko od domova?“ zeptala se Verin. „Proč jsi k nám přišel? Mohl jsi zůstat ve skalách a my bychom ani netušili, že tu jsi.“ Aiel zaváhal a Verin dodala: „Pověz jenom to, co chceš říci. O těch vašich moudrých nic nevím, ale já ti neublížím, ani tě nebudu k ničemu nutit.“

„To tvrdí i moudré,“ prohodil Urien suše, „a přesto každý náčelník kmene musí být velice chrabrý, když nechce udělat, co ony chtějí.“ Zřejmě svá slova volil velice pečlivě. „Hledám... někoho. Jednoho muže.“ Přelétl pohledem Perrina, Mata i všechny Shienarce, a všechny je zavrhl. „Toho, jenž přichází s úsvitem. Říká se, že jeho příchod oznámí velká znamení a předzvěsti. Podle zbroje doprovodu jsem poznal, že jste ze Shienaru, a ty vypadáš jako moudrá, tak mě náhle napadlo, že byste mohli něco vědět o velkých událostech, událostech, které by mohly ohlašovat jeho příchod.“

„Muže?“ Verin mluvila velice tiše, ale pohled měla ostrý jako dýka. „Jaká jsou ta znamení?“

Urien zavrtěl hlavou. „Říká se, že je poznáme, až o nich uslyšíme, stejně jako jeho poznáme, až ho uvidíme, protože bude označen. Přijde k nám ze západu, zpoza Páteře světa, ale bude naší krve. Půjde do Rhuideanu a pak nás vyvede z Trojí země.“ Vzal do pravé ruky jeden z oštěpů. Ozvalo se vrzání kůže a řinčení kovu, jak vojáci sahali po mečích, a Perrin si uvědomil, že opět tiskne sekeru, ale Verin je všechny podrážděně zarazila. Urien hrotem oštěpu namaloval do hlíny kruh a proťal jej vlnovkou. „Říká se, že s tímto znamením zvítězí.“

Ingtar se na zvláštní symbol zamračil, protože ho nepoznal, ale Mat cosi chraplavě zavrčel a Perrinovi vyschlo v ústech. Prastarý symbol Aes Sedai.

Verin kresbu rychle smazala nohou. „Nemohu ti říci, kde je, Uriene,“ pravila, „a neslyšela jsem o žádném znamení či předzvěsti, které by tě k němu zavedly.“

„Tak budu hledat dál.“ Nebyla to otázka, a přesto Urien počkal, až Verin kývne, než se hrdě a vyzývavě ohlédl po Shienarcích, načež se k nim otočil zády. Pak plavným krokem odešel pryč a bez ohlédnutí zmizel ve skalách.

Někteří z vojáků začali protestovat. Uno bručel cosi o „zatraceným bláznivým Aielovi" a Masema vrčel, že ho tu měli nechat krkavcům.

„Promarnili jsme drahý čas,“ ohlásil Ingtar hlasitě. „Pojedeme rychleji, abychom zdržení dohnali.“

„Ano,“ řekla Verin, „musíme jet rychleji.“

Ingtar se na ni podíval, ale Aes Sedai zírala na smazanou kresbu. „Sesednout,“ nařídil Ingtar. „Zbroj na nákladní koně. Teď už jsme na území Cairhienu. Nechceme, aby si Cairhieňané mysleli, že s nimi jedeme bojovat. A pospěšte si s tím!“

K Perrinovi se naklonil Mat. „Myslíš...? Myslíš si, že mluvil o Randovi? Je to šílený, já vím, ale dokonce i Ingtar ho považuje za Aiela.“

„Nevím,“ odsekl Perrin. „Od chvíle, kdy jsme se zapletli s Aes Sedai, je všechno šílený.“

Verin prohodila, tiše, jakoby k sobě, a s pohledem stále upřeným na zem: „Musí to být taky součástí, ale jakou? Copak kolo času vetkává do vzoru vlákna, o nichž nic nevíme? Nebo se vzoru opět dotkl Temný?“

Perrina zamrazilo.

Verin vzhlédla k vojákům balícím zbroj. „Honem!“ přikazovala mnohem ostřeji, než dokázali Ingtar s Unem dohromady. „Musíme si pospíšit!“