Oko světa

6 Západní polesí

V měsíčním světle Rand pořádně neviděl na to, co dělá, ale Tamova rána mu připadala jako pouhé škrábnutí na žebrech, ne delší než dlaň. Nevěřícně zavrtěl hlavou. Viděl svého otce mnohem vážněji poraněného, a on ani nepřestal pracovat, jen si ránu omyl. Chvatně Tama prohlédl od hlavy k patě, zda nenajde něco natolik vážného, co by vysvětlovalo horečku, ale to jediné škrábnutí bylo všechno.

Bylo sice malé, nicméně dost vážné, svaly kolem něj pálily na dotek. Rána byla ještě teplejší než zbytek Tamova těla, a ten byl tak horký, že musel Rand zatínat zuby. Vysoká teplota mohla i zabít, nebo z člověka zůstal jen jeho stín. Rand navlhčil klůcek vodou z měchu a položil ho Tamovi na čelo.

Snažil se být při omývání a ovazování rány na otcových žebrech jemný, ale Tamovo tiché mumlání přesto občas přerušilo slabé zaúpění. Kolem nich se tyčily silné větve a hrozivě se kývaly ve větru. Trolloci už určitě odešli, když se jim je nepodařilo najít a když po návratu našli statek prázdný. Rand se snažil tomu uvěřit, ale zlovolné ničení v domě, jeho nesmyslnost, nechalo jen malý prostor pro naděje tohoto druhu. Uvěřit, že by se vzdali, aniž by zabili každého, koho se jim podaří najít, bylo nebezpečné, hloupá naděje, kterou si nemohl dovolit.

Trolloci. Světlo nahoře, trolloci! Tvorové z kejklířova příběhu vyšli do noci a vrazili jim do dveří. A mizelci. Světlo na mě sviť, mizelci!

Náhle si uvědomil, že drží volné konce obvazu v nehybných rukou. Ztuhlý jako králík, který uviděl stín jestřába, pomyslel si opovržlivě. Rozhněvaně potřásl hlavou a dovázal Tamovi obvaz kolem hrudníku.

Vědět, co je třeba udělat, dokonce to i dělat, mu nebránilo mít strach. Až se trolloci vrátí, určitě začnou v lese kolem statku pátrat po stopách lidí, kteří jim unikli. Tělo trolloka, jehož Rand zabil, jim prozradí, že ti lidé nejsou daleko. A kdo ví, co udělají mizelci, nebo co vlastně můžou udělat? A hlavně otcova poznámka o tom, jaký mají trolloci sluch, zněla Randovi v hlavě tak hlasitě, jako by to Tam právě vyslovil. Přistihl se, jak odolává nutkání položit Tamovi ruku na ústa, aby potlačil jeho stony a mumlání. Někteří umí stopovat po čichu. Co s tím můžu udělat? Nic. Nemohl marnit čas starostmi kvůli problémům, s nimiž nemohl nic dělat.

„Musíš být potichu,“ zašeptal otci do ucha. „Trolloci se vrátí.“ Tam promluvil tlumeným, drsným hlasem. „Jsi pořád k pomilování, Kari. Pořád hezká jako zamlada.“

Rand se zakabonil. Jeho matka zemřela před patnácti lety. Jestli Tam věřil, že pořád ještě žije, tak byla horečka horší, než si Rand myslel. Jak mu má zabránit v mluvení, když leď ticho znamenalo život?

„Matka chce, abys mlčel,“ špitl Rand. Musel si odkašlat, jak se mu náhle stáhlo hrdlo. Měla jemné ruce, tolik si pamatoval. „Kari chce, abys mlčel. Na. Napij se.“

Tam žíznivě polykal vodu z měchu, ale po pár doušcích odvrátil hlavu a začal znovu tiše mumlat, příliš tiše, aby mu Rand rozuměl. Rand doufal, že je to dost tiše i na to, aby ho zaslechli trolloci.

Spěšně dodělal, co bylo třeba. Kolem a mezi ojemi odseknutými z vozu omotal tři pokrývky, čímž získal hrubě zrobená nosítka. Bude moci nést jenom jeden konec, druhý potáhne po zemi, ale bude to muset stačit. Z poslední pokrývky nožem uřezal dlouhý pruh, jehož konce přivázal k ojím.

Nejjemněji, jak dokázal, zvedl Tama na nosítka a při každém jeho zaúpění sebou trhl. Otec mu vždycky připadal nezničitelný. Nic mu nemohlo ublížit, nic ho nemohlo zastavit, dokonce ani zpomalit. To, že byl v tomto stavu, Randa skoro obralo o poslední zbytky odvahy, které sesbíral. Ale musel jít dál. To jediné ho drželo na nohou. Musel.

Když Tam konečně ležel na nosítkách, Rand zaváhal a pak mu odepjal opasek s pochvou. Když se jím sám přepásal, připadalo mu to zvláštní, měl z něj divný pocit. Opasek, pochva a meč vážily dohromady jen pár liber, ale když zastrčil čepel do pochvy, zdálo se mu, že nese velkou váhu.

Rozzlobeně si vyhuboval. Teď nebyl čas ani místo na hloupé představy. Byl to jenom velký nůž. Kolikrát už snil o tom, jak bude nosit meč a prožije spoustu dobrodružství? Jestli jím mohl zabít jednoho trolloka, určitě by jím mohl zahnat další. Jenomže věděl až příliš dobře, že to, co se stalo na statku, bylo čiročiré štěstí. A jeho vysněná dobrodružství nikdy nezahrnovala cvakající zuby, běh o život nocí, ani otce na pokraji smrti.

Chvatně zastrkal poslední pokrývku kolem Tama a měch s vodou a ostatní šatstvo položil vedle něj na nosítka. Zhluboka se nadechl, klekl si vedle ojí a přetáhl si pruh z pokrývky přes hlavu. Protáhl si ho na plece a pod paže. Když sevřel oje a narovnal se, většina váhy mu spočívala na ramenou. Příliš těžké mu to nepřišlo. Snažil se jít rovnoměrně. Vyrazil k Emondově Roli a nosítka táhl za sebou po zemi.

Už se rozhodl, že dojde na Kameniční cestu a půjde po ní až do dědiny. Na cestě bude nebezpečí určitě větší, ale Tamovi by se nedostalo žádné pomoci, pokud by Rand ve snaze najít cestu lesem potmě zabloudil.

V temnotě málem dorazil na Kameniční cestu dřív, než si to uvědomil. Když poznal, kde se nachází, sevřelo se mu hrdlo. Rychle obrátil nosítka a odtáhl je kus cesty mezi stromy, kde se zastavil, aby popadl dech a počkal, až mu přestane divoce bušit srdce. Stále lapaje po dechu zamířil k východu, směrem k Emondově Roli.

Cesta mezi stromy byla složitější, než kdyby Tama vzal dolů na silnici, a noc mu rozhodně nepomáhala, ale vyjít na cestu by bylo šílenství. Rand hodlal dorazit do vesnice bez setkání s trolloky, a pokud by to záleželo jenom na něm, tak i bez toho, aby nějakého spatřili. Musel předpokládat, že je trolloci pořád ještě pronásledují a že si dříve či později uvědomí, že se vydali do vesnice. To bylo nejpravděpodobnější místo, kam mohli jít, a Kameniční cesta byla zároveň nejpravděpodobnější cesta. Noc a stíny pod stromy Randovi připadaly jako velice špatný úkryt před očima kohokoliv, kdo by šel kolem.

Mezi holými větvemi slabě prosvítalo měsíční světlo, které pouze mátlo oči, takže si Rand myslel, že vidí, co má pod nohama. Na každém kroku klopýtal o kořání, staré ostružiny mu drásaly nohy, a občas málem upadl do dolíku či přes pahrbek na zemi, když došlápl do vzduchu, místo na pevnou půdu, kterou očekával, nebo nakročil a nečekaně zakopl o hlínu. Tamovo mumlání se pokaždé, když některá z ojí příliš rychle narazila na kořen nebo kámen, změnilo v prudké zaúpění.

Nejistota Randa nutila upírat oči do temnoty, až ho pálily, a pozorně poslouchat, jako ještě nikdy v životě. Zastavil se při sebemenším škrábnutí větve o větev, při každém zašustění borového jehličí nastražil uši a skoro se ani neodvažoval dýchat ze strachu, že mu unikl nějaký varovný zvuk, i ze strachu, že mu neunikl. Teprve když se ujistil, že to byl jenom vítr, pokračoval v cestě.

Do údů se mu pomalu vkrádala únava, ještě zhoršovaná nočním větrem, který se vysmíval jeho plášti a kabátu. Váha nosítek, zpočátku malá, ho nyní táhla k zemi. Teď už neklopýtal jenom když o něco zakopl. Neustálá snaha neupadnout ho stála téměř tolik sil, kolik skutečná práce s tažením nosítek. Vstával před svítáním, aby udělal, co měl uloženo, a dokonce i s výletem do Emondovy Role odvedl skoro celodenní práci. Za každé obyčejné noci by odpočíval před krbem a před spaním by si četl v jedné z několika Tamových knih. Pronikavý chlad mu zalézal pod nehty a žaludek mu připomínal, že od medových koláčků panínámy al’Vereové neměl nic v ústech.

Tiše si vynadal, zlobil se na sebe, že na statku nevzal i něco k jídlu. Ta chvilka navíc už nemohla znamenat větší rozdíl. Chvilka, než by našel chleba a sýr. Nebo jenom chléb. Jistě, panímáma al’Vereová před něj hned, jak dorazí do hostince, postaví něco teplého k jídlu. Nejspíš kouřící talíř s jejím vyhlášeným dušeným jehněčím. A kousek toho chleba, co pekla. A spousty horkého čaje.

„Převalili se přes Dračí stěnu jako záplava,“ řekl náhle Tam silným, rozzlobeným hlasem, „a zemi zalili krví. Kolik jich už kvůli Lamanovu hříchu zemřelo?“

Rand málem upadl překvapením. Opatrně položil nosítka na zem a vyprostil se z popruhu. Po pruhu pokrývky mu na plecích zůstala pálící rýha. Poklekaje vedle otce, snažil se Rand ztuhlé svaly rozcvičit. Prohrabával se k měchu s vodou. Přitom nepřestával sledovat okolní les a v matném měsíčním světle se marně snažil dohlédnout až na silnici, která byla o necelých dvacet kroků dál. Nehýbalo se nic kromě stínů. Nic kromě stínů.

„Tady žádná záplava trolloků není, táto. Aspoň zatím ne. Brzy budeme v Emondově Roli a v bezpečí. Napij se trochu.“

Tam odstrčil měch s vodou a zdálo se, že znovu získal všechnu svou sílu. Popadl Randa za límec a přitáhl si ho tak blízko, že Rand cítil žár jeho horečkou rozpáleného těla na líci. „Říkají jim divoši,“ vysvětloval naléhavě Tam. „Ti hlupáci tvrdí, že je můžou smést jako smetí. Kolik bitev prohrají, kolik měst bude vypáleno, než konečně přijmou pravdu? Než se proti nim státy spojí?“ Pustil Randa a do hlasu se mu vkradl smutek. „Marathské pole je pokryté mrtvými a jediné zvuky vydávají krkavci a mouchy. Zřícené věže Cairhienu hoří v noci jako pochodně. Pálili a zabíjeli celou cestu k Zářícím hradbám, než byli obráceni na útěk. Celou cestu do...“

Rand otci přitiskl ruku na ústa. Ten zvuk se ozval znovu, pravidelný dusot. Mezi stromy se nedalo určit, odkud ten zvuk přichází. Občas zeslábl, občas zesílil, podle toho, jak se měnil vítr. Rand se zamračil a pomalu otáčel hlavou ve snaze odhadnout, odkud to přichází. Koutkem oka zachytil jakýsi pohyb a vmžiku se nad Tamem přikrčil. Překvapilo ho, když zjistil, že pevně svírá jílec meče, ale hlavně se soustředil na Kameniční cesta , jako by silnice byla na celém světě jedinou skutečnou věcí.

Postupně se v mihotavých stínech na východě daly na silnici rozeznat postavy jezdce a koně, doprovázené vysokými zavalitými stíny, které se s koněm snažily držet krok. Bledé měsíční světlo se odráželo od hlavic oštěpů a čepelí seker. Randa ani na okamžik nenapadlo, že by to mohli být vesničané jdoucí jim na pomoc. Věděl, co jsou zač. Cítil to, jako by se mu o kosti otíral štěrk, dokonce ještě dřív, než se přiblížili natolik, aby světlo měsíce odhalilo plášť s kapucí halící jezdce, plášť, který visel nedotčen větrem. Všechny postavy vypadaly v noci černé a koňská kopyta vydávala stejný zvuk jako kopyta kteréhokoliv jiného zvířete, ale Rand věděl, že tenhle kůň je jiný.

Za tmavým jezdcem se objevily postavy z nočních můr s rohy, čenichy a zobáky, trolloci ve dvojstupu, jejich boty a kopyta dopadaly na zem zároveň, jako by tvorové byli poslušni jedné mysli. Jak se hnali kolem, napočítal jich Rand dvacet. Napadlo ho, co za člověka se odváží obrátit k tolika trollokům zády. Nebo, co se toho týkalo, k jedinému.

Klusající zástup zmizel na západě a dusání v temnotě utichlo, ale Rand zůstal, kde byl, a nehnul ani svalem, pouze dýchal. Něco mu říkalo, že si musí být jistý, naprosto jistý, že jsou pryč, dřív než se pohne.

Tentokrát kůň nevydával vůbec žádný zvuk. Tmavý jezdec se vrátil ve strašidelném tichu, a jak jeho stínový komoň pomaloučku kráčel po silnici, každých pár kroků se zastavoval. Vítr zesílil a naříkal mezi stromy. Jezdcův plášť ležel nehybně jako smrt. Kdykoliv se kůň zastavil, hlava v kápi se obracela ze strany na stranu, jak jezdec prohlížel les a pátral. Přímo naproti Randovi se kůň zastavil znovu a stínový otvor v kapuci se otočil k místu, kde se krčil nad svým otcem.

Rand křečovitě stiskl ruku na jílci meče. Cítil jezdcův pohled, stejně jako ráno, a znovu ho nenávist sálající z toho pohledu roztřásla, i když ji neviděl. Ten zahalený muž nenáviděl všechny a všechno, všechno živé. Přes studený vítr vyvstal Randovi na čele pot.

Pak se kůň opět vydal na cestu, několik neslyšných kroků a zastávka, až Rand viděl jenom sotva rozeznatelnou skvrnu ve tmě daleko na silnici. Mohlo to být cokoliv, ale Rand od postavy ani na chvilku neodtrhl zrak. Bál se, že pokud by jezdce v černém plášti ztratil z očí, až by ho uviděl příště, mohlo by to být ve chvíli, kdy by tichý kůň stál rovnou nad ním.

Stín se náhle řítil zpět a minul Randa tichým cvalem. Jezdec se cestou na západ do noci, k pohoří Oparů, díval pouze přímo před sebe. Směrem ke statku.

Rand se sesul na zem, lapal po dechu a rukávem si z obličeje otíral studený pot. Už mu bylo jedno, proč vlastně trolloci přišli. I kdyby to nikdy nezjistil, bylo by to v pořádku, pokud již bylo po všem.

Otřásl se, sebral se a spěšně zkontroloval otce. Tam si pořád mumlal, ale tak tiše, že Rand nerozuměl ani slovu. Pokusil se mu dát napít, ale voda se otci rozlila po bradě. Tam zakašlal a pramínek, který se mu dostal do úst, mu zaskočil. Pak si znovu začal mumlat, jako by se nic nestalo.

Rand nacákal trochu vody na obklad, který měl Tam na čele, strčil měch zpátky do nosítek a znovu se dohrabal mezi oje.

Vyrazil, jako by za sebou měl celonoční spánek, ale nová síla mu dlouho nevydržela. Zpočátku překryl únavu strach, ale i když strach zůstal, síla se rychle rozplynula. Rand brzy opět klopýtal a snažil se nevšímat si hladu a rozbolavělých svalů. Soustředil se na to, aby kladl jednu nohu před druhou bez brkání.

V duchu si představoval Emondovu Roli, otevřené okenice a domy osvětlené na Jarnice. Lidé na sebe cestou od jedné návštěvy k druhé pokřikují pozdravy, ulice jsou plné melodie skřipek vyhrávajících „Chaimův vrtoch“ a „Letěla volavka“. Haral Luhhan v sobě bude mít příliš mnoho brandy a začne zpívat „Vítr v ječmeni“ hlasem jako ropucha – vždycky to tak dělal – dokud se jeho ženě nepodaří jej umlčet. A Cenn Buie se rozhodne dokázat, že stále ještě dokáže tancovat jako dřív. A Mat bude plánovat něco, co se nestane, přesně tak, jak plánoval, a každý bude vědět, že je to jeho práce, i když to nikdo nebude moci dokázat. Rand se skoro usmál, když si představoval, jaké to bude.

Po chvíli Tam znovu promluvil.

„Avendesora. Říká se, že nemá semena, ale do Cairhienu dovezli štěp, odrostek. Úžasný královský dar pro krále.“ I když to znělo rozhněvaně, mluvil Tam natolik potichu, že mu Rand tak tak rozuměl. Každý, kdo by ho zaslechl, by stejně dřív uslyšel nosítka tažená po zemi. „Nikdy neuzavřeli mír. Nikdy. Ale přinesli odrostek, znamení míru. Rostl sto let. Sto let míru s těmi, kdo nikdy neuzavírali mír s cizinci. Proč ho porazil? Proč? Krev byla cenou za Avendoralderu. Krev byla cenou za Lamanovu pýchu.“ Znovu začal mumlat.

Rand unaveně přemítal, co se Tamovi v horečce asi zdá teď. Avendesora. Strom života měl umět všechny možné zázraky, ale ani jeden z příběhů se nezmiňoval o nějakém odrostku, ani o tom, že by jich bylo „víc“. Byl jenom jeden, a ten patřil Zelenému muži.

Ještě ráno by se mohl při hloubání o Zeleném muži a Stromu života cítit hloupě. Byly to jenom příběhy. Jsou? Trolloci byli ráno taky jenom příběhy. Možná byly všechny příběhy skutečné, jako novinky, které přinášeli formani a kupci, všechno kejklířovo vyprávění a všechny příběhy vyprávěné za nocí před krbem. Příště by mohl skutečně potkat Zeleného muže nebo obrovského Ogiera, či divokého Aielana, zahaleného v černých závojích.

Tam znovu vykládá, uvědomil si Rand, občas jenom mumlal, jindy mluvil natolik hlasitě, že mu Rand rozuměl. Čas od času se Tam odmlčel, aby popadl dech, a pak pokračoval, jako by mluvil celou dobu.

„...v bitvě je vždycky horko, i když se bojuje na sněhu. Pot je žhavý. Krev je žhavá. Jenom smrt je studená. Úbočí hory... jediné místo, které nepáchlo smrtí. Musel jsem se dostat od toho zápachu... pohledu na... zaslechl jsem dětský pláč. Jejich ženy bojovaly po boku mužů, někdy, ale proč ji nechali jít, ne... porodila ho tam sama, než zemřela na zranění... zakryla děcko pláštěm, ale vítr... plášť odfoukl... dítě, promodralé zimou. Mělo být taky mrtvé... plakalo tam. Křičelo ve sněhu. Nemohl jsem opustit dítě... žádné vlastní děti... vždycky jsem věděl, žes chtěla děti. Věděl jsem, že si ho zamiluješ, Kari. Ano, holka. Rand je dobré jméno. Dobré jméno.“

Náhle Randa opustil i ten zbyteček síly, který měl. Klopýtl a upadl na kolena. Tam při nárazu zasténal a pruh pokrývky se Randovi zařízl do zad, ale on si ani jedno neuvědomoval. Kdyby před ním v té chvíli vyskočil rovnou ze země trollok, jenom by na něj zíral. Ohlédl se přes rameno na Tama, který opět upadl do mumlání beze slov. Blouznění z horečky, pomyslel si tupě. Horečka vždy vyvolávala zlé sny, a tohle byla noc jako stvořená pro noční můry i bez horečky.

„Ty jsi můj otec,“ prohlásil Rand a natáhl ruku k Tamovi, „a já jsem...“ Teplota Tamovi stoupla. Hodně stoupla.

Rand se zachmuřeně vyhrabal na nohy. Tam cosi mumlal, ale Rand ho odmítl dál poslouchat. Zapřel se do improvizovaného postroje a plně se soustředil na to, aby dělal jeden krok za druhým, aby dorazil do bezpečí Emondovy Role. Ale nemohl si v duchu přestat opakovat ta slova. Je to můj otec. To jenom blouznil v horečce. Je to můj otec. To jenom blouznil v horečce. Světlo, kdo vlastně jsem?