Oko světa

41 Staří přátelé a nové hrozby

U královnina požehnání se Rand vrhl na přední dveře a lapal přitom po dechu. Běžel celou cestu a nezáleželo mu na tom, zda si někdo všimne, že má na sobě červenou, dokonce ani na tom, kdyby si někdo jeho úprk vzal za záminku k honičce. Dokonce ho ani nenapadlo, že by ho mohl chytit mizelec.

Když Rand přiběhl k hostinci, Lamželezo seděl na lavici u dveří a v klíně držel mourovatou kočku. Teď vstal a podíval se směrem, odkud se Rand přihnal, zda odtamtud nehrozí nějaké nebezpečí, a přitom klidně drbal kočku za ušima. Když nic neviděl, znovu se posadil a dával pozor, aby zvíře nevyrušil. „Před chvílí se nějací moulové pokoušeli krást kočky,“ prohodil. Prohlédl si klouby na rukou a věnoval se dál drbání. „Dneska jsou za kočku slušný peníze.“

Rand si všiml, že ti dva muži s bílým znamením jsou pořád naproti přes ulici, a jeden má modřinu na oku a oteklou čelist. Ten se teď trpce mračil, upíral oči na hostinec a s mrzutou dychtivostí hladil rukou jílec meče.

„Kde je mistr Gill?“ zeptal se Rand.

„V knihovně,“ odpověděl Lamželezo. Kočka začala příst a on se zazubil. „Kočka si s ničím hlavu neláme dlouho, dokonce ani když se ji někdo pokouší strčit do pytle.“

Rand vběhl do hostince a prohnal se šenkem, jenž byl nyní jako obvykle zaplněný muži s červeným znamením, debatujícími nad pivem. Mluvili o falešném Drakovi a o tom, zda bělokabátníci vyvolají nepokoje, až ho povezou na sever. Nikomu nezáleželo na tom, co se s Logainem stane, ale všichni věděli, že dědička a urozený pan Gawyn pojedou s ním, a jim nikdo nepřál nic zlého.

Rand našel mistra Gilla v knihovně, kde hrál dámu s Loialem. Na stole ležela kulaťoučká kočička, tlapky složené pod tělem, a sledovala jejich ruce, když přeskládávali kameny po desce.

Ogier přidal další kámen, na tak silné prsty měl zvláštně jemné pohyby. Mistr Gill potřásl hlavou a Randovu přítomnost si vzal jako záminku, aby se mohl otočit od stolu. Loial v dámě vždycky vyhrával. „Už jsem si o tebe začínal dělat starosti, mládenče. Myslel jsem, jestli ses třeba nedostal do trablů s těma bílejma zrádcema, nebo nevrazil do toho žebráka, či co.“

Rand tam chvíli stál s otevřenými ústy. Na toho vandráka v hadrech úplně zapomněl. „Viděl jsem ho,“ řekl nakonec, „ale to nic není. Viděl jsem taky královnu a Elaidu. To s nimi jsem měl potíže.“

Mistr Gill vyprskl smíchy. „Tak královnu, jo? Co neříkáš. Asi před hodinou jsme měli v šenku Garetha Bryna, přetlačoval se rukama s velícím kapitánem dětí Světla, ale královna, no... to je teda něco.“

„Krev a popel,“ zavrčel Rand, „každý si dneska myslí, že lžu.“ Odhodil plášť na židli a sám se vrhl na jinou. Byl příliš napjatý, aby se dokázal pohodlně posadit. Dřepěl na krajíčku a otíral si tvář kapesníkem. „Viděl jsem toho žebráka a on viděl mě, takže jsem si myslel... To není důležité. Vyšplhal jsem na zeď kolem zahrady, odkud jsem viděl na náměstí před palácem, když tamtudy vedli Logaina. A spadl jsem do té zahrady.“

„Skoro mám dojem, že si z nás neutahuješ,“ poznamenal pomalu hostinský.

„Ta’veren,“ zamumlal Loial.

„No, ale to se stalo,“ tvrdil Rand. „Světlo mi pomoz, stalo se to.“

Nedůvěra mistra Gilla tála jen pomalu, a jak Rand mluvil dál, začal se hostinský tvářit poplašeně. Předkláněl se stále víc, až seděl na krajíčku židle, stejně jako Rand. Loial poslouchal nevzrušeně, jen si občas zamnul kořen nosu a štětičky na uších se mu trochu zachvěly.

Rand vypověděl všechno, co se mu přihodilo, všechno kromě toho, co mu pošeptala Elaida. A co mu řekl Gawyn u palácové brány. Na to první nechtěl ani pomyslet, a to druhé nemělo s jeho vyprávěním co dělat. Jsem syn Tama al’Thora, i když jsem se nenarodil ve Dvouříči. Jsem! Moje krev pochází z Dvouříčí a Tam je můj otec.

Náhle si uvědomil, že přestal mluvit, protože se zamyslel, a ostatní na něj hledí. Na chviličku ho napadlo, zda toho neřekl příliš mnoho.

„No,“ prohodil mistr Gill, „teď už na své přátele čekat nemůžeš. Budeš muset opustit město, a to rychle. Nejpozději do dvou dnů. Dokážeš do té doby dostat Mata na nohy, nebo mám poslat pro matku Gorubu?“

Rand se na něj zmateně podíval. „Do dvou dnů?“

„Elaida je královnina rádkyně, hned po samotným hlavním kapitánovi Garethu Brynovi. Možná před ním. Jestli za tebou pošle královniny gardisty – urozený pan Gareth jí v tom bránit nebude, leda by měli na práci něco jinýho – no, gardisti prohledají každej hostinec v Caemlynu do dvou dnů. A to nemluvím o tom, že by se nějakou nešťastnou náhodou dostali nejdřív sem. Možná máš trochu času, jestli začnou naproti U koruny a lva, ale nemáš ho rozhodně nazbyt.“

Rand pomalu kývl. „Jestli nedostanu Mata z postele, pošli pro matku Gorubu. Ještě mi zůstaly nějaké peníze. Třeba to bude stačit.“

„O matku Gorubu se postarám,“ odtušil hostinský nevrle. „A hádám, že ti půjčím pár koní. Jestli půjdeš do Tar Valonu po svých, prošoupeš si už v půlce cesty to, co ti zbylo z podrážek.“

„Jsi dobrý přítel,“ řekl Rand. „Zdá se, že jsme ti nepřinesli nic jiného než potíže, ale přesto nám pomáháš. Dobrý přítel.“

Mistr Gill vypadal rozpačitě. Pokrčil rameny, odkašlal si a zadíval se dolů. Tím mu zrak padl na desku na dámu a on zase uhnul. Loial rozhodně vyhrával. „Jo, no, Tom byl vždycky můj dobrej přítel. Jestli je on ochotnej vám pomáhat, můžu taky přispět se svou troškou do mlýna.“

„Rád bych šel s vámi, Rande,“ ozval se najednou Loial.

„Myslel jsem, že jsme to už probrali, Loiale.“ Rand zaváhal – mistr Gill pořád ještě neznal celé nebezpečí – a dodal: „Ty víš, kdo na mě a na Mata číhá, kdo nás pronásleduje.“

„Temní druzi,“ odtušil ogier klidně, „a Aes Sedai a Světlo ví, kdo ještě. Nebo Temný. Jdete do Tar Valonu, a tam je velice pěkný háj, o který, jak jsem slyšel, Aes Sedai dobře pečují. V každém případě je toho ve světě k vidění víc než jenom háje. Ty jsi skutečný ta’veren, Rande. Vzor se oplétá kolem tebe a ty stojíš v jeho srdci.“

Tento muž stojí v jeho srdci. Randa zamrazilo. „Já nestojím v srdci ničeho,“ prohlásil drsně.

Mistr Gill zamrkal a dokonce i Loiala jeho hněv poněkud zarazil. Hostinský s ogierem se podívali na sebe a pak na podlahu. Rand se raději přestal mračit a několikrát se zhluboka nadechl. Užasl, protože našel prázdnotu, která mu v poslední době tak často unikala, a také klid. Oni si jeho hněv nezasloužili.

„Můžeš jít s sebou, Loiale,“ prohlásil. „Nevím, proč to chceš, ale budu za tvou společnost vděčný. Ty... ty víš, jaký je Mat.“

„Vím,“ přitakal Loial. „Já stále nemohu vyjít do ulic, aby se za mnou hned všichni nehnali a nehulákali: ‚Trollok!‘ Mat aspoň používá pouze slova. Nesnažil se mě zabít.“

„Ovšemže ne,“ řekl Rand. „Ne Mat.“ Tak daleko by nezašel. Mat ne.

Ozvalo se zaklepání na dveře a do dveří strčila hlavu jedna ze služtiček, Gilda. Rty měla sevřené a v očích ustaraný výraz. „Mistře Gille, pojďte rychle, prosím. V šenku jsou bělokabátníci.“

Mistr Gill se zaklením vyskočil, až se kočka vrhla ze stolu a se vztyčenýmocasem uraženě odkráčela pryč. „Už jdu. Řekni jim, že už jsem na cestě, a pak se jim drž z cesty. Slyšíš, holka? Drž se od nich dál.“ Gilda kývla a zmizela. „Ty radši zůstaň tady,“ poradil Loialovi.

Ogier si odfrkl, znělo to, jako když se trhá plátno. „Po dalším setkání s dětmi Světla nijak netoužím.“

Pohled mistra Gilla padl na desku s dámou a viditelně se mu zlepšila nálada. „Vypadá to, že budeme muset další hru odložit na později.“

„To není nutné.“ Loial natáhl ruku k polici a sundal dolů knihu. Těžký svazek v kožené vazbě v jeho rukou vypadal jako hračka. „Můžeme pokračovat v této hře. Jsi na tahu.“

Mistr Gill se ušklíbl. „Když to není jedna věc, je to něco jinýho,“ zamumlal si pro sebe a odspěchal z pokoje.

Rand ho následoval, avšak pomaleji. Stejně jako Loial, po jednání s dětmi nijak netoužil. Tento muž stojí v jeho srdci. Ve dveřích do šenku se Rand zastavil, aby viděl, co se děje, ale dost daleko, aby si ho, jak doufal, nikdo nevšiml.

V šenku bylo mrtvé ticho. Uprostřed místnosti stálo pět bělokabátníků a lidé u stolů si jich pečlivě nevšímali. Jedno z dětí mělo na plášti pod sluncem stříbrný blesk poddůstojníka. Lamželezo se líně opíral o stěnu vedle předních dveří a pozorně si třískou čistil špínu za nehty. O stěnu vedle něj se opírali čtyři další strážní, které si mistr Gill najal, a ani jeden bělokabátníkům nevěnoval pozornost. Pokud si děti Světla něčeho všimly, nedávaly to nijak najevo. Pouze jejich poddůstojník dával své city najevo a netrpělivě si při čekání na hostinského poklepával ocelovými rukavicemi o dlaň.

Mistr Gill rychle přešel místnost a na tváři měl ostražitý, byť neutrální výraz. „Světlo na vás posviť,“ popřál jim s pečlivou úklonou, ne příliš hlubokou, ale ne dost lehkou, aby ji bylo možno brát jako urážku, „a na naši dobrou královnu Morgasu. Jak mohu pomoci...“

„Na to tvoje žvanění nemám čas, hostinský,“ vyštěkl poddůstojník. „Už jsem dneska prošel dvacet hostinců, a každý byl horší než prasečí chlívek, a do setmění projdu dalších dvacet. Hledám temné druhy, jednoho kluka z Dvouříčí...“

Tvář mistra Gilla při každém slově temněla víc a víc. Nafukoval se, jako by měl už už vybuchnout, což nakonec také udělal a pro změnu on uťal bělokabátníka. „V mém podniku žádní temní druzi nejsou! Každý člověk tady je člověk královnin!“

„Ano, a my všichni víme, na čí straně stojí Morgasa,“ poddůstojník se při vyslovení královnina jména jízlivě ušklíbl, „a ta její tarvalonská čarodějnice, co?“

Vrzání odsunovaných židlí bylo hlasité. Náhle byl každý muž v místnosti na nohou. Stáli nehybně jako sochy, ale každý zamračeně pozoroval bělokabátníky. Poddůstojník si toho zřejmě nevšiml, ale ti čtyři se nejistě rozhlíželi kolem sebe.

„Půjde to s tebou snáz, hostinský,“ řekl poddůstojník, „když budeš spolupracovat. V těchto časech se lidi s těmi, kdo ukrývají temné druhy, nemazlí. Řekl bych, že hostinec s dračím špičákem na dveřích nebude dělat dobré obchody. A když ho budeš mít na dveřích, mohlo by dojít i k požáru.“

„Okamžitě odsud vypadněte,“ řekl mistr Gill tiše, „nebo pošlu pro královniny gardisty, aby odvezli to, co z vás zbyde, na hnojiště.“

Lamželezo se zadrnčením vytáhl meč a drsný zvuk obnažované oceli se ozval po celém šenku, jak muži vytahovali meče a dýky. Služtičky se rozběhly ke dveřím.

Poddůstojník se nevěřícně rozhlédl kolem sebe. „Dračí špičák...“

„Vám pěti nepomůže,“ dokončil za něj mistr Gill. Zvedl zaťatou pěst a narovnal ukazováček. „Jedna.“

„Tys musel zešílet, hostinský, když vyhrožuješ dětem Světla.“

„Bělokabátníci nemají v Caemlynu žádná práva. Dvě.“

„Opravdu věříš, že to tímhle skončí?“

„Tři.“

„My se vrátíme,“ štěkl poddůstojník, a pak rychle vyvedl muže ven a snažil se přitom vypadat, že odchází v pořádku a o své vlastní vůli. To poněkud narušili jeho muži tím, jak se vrhli ke dveřím. Sice právě neběželi, ale nedělali žádné tajnosti s tím, že chtějí být co nejdřív venku.

Lamželezo stál přede dveřmi s mečem v ruce a uhnul teprve tehdy, když na něj mistr Gill zoufale zamával. Když byli bělokabátníci pryč, hostinský se ztěžka svezl na židli. Přejel si rukou po čele a pak na ruku zažíral, jako by ho překvapilo, že nemá čelo pokryté potem. Po celém šenku si muži zase sedali a smáli se tomu, co udělali. Někteří dokonce přišli k mistru Gillovi a poplácali ho po rameni.

Když hostinský zahlédl Randa, vyskočil ze židle a došel k němu. „Kdo by si byl pomyslel, že se ve mně skrývá hrdina?“ řekl užasle. „Svělo na mě sviť.“ Náhle se otřásl a začal mluvit téměř normálním hlasem. „Musíš se držet z dohledu, dokud vás nedostanu z města.“ Opatrně se rozhlédl po šenku a odstrčil Randa dál do chodby. „Ta smečka se vrátí, nebo pár jejich špehů v červeném. Po tom výstupu, co jsem jim předvedl, pochybuju, že jim bude záležet na tom, jestli jsi hrdina nebo ne, prostě se budou chovat, jako bys byl.“

„To je šílené,“ namítal Rand. Hostinský na něj kývl a on ztišil hlas. „Bělokabátníci nemají důvod po mně jít.“

„Já o žádných důvodech nevím, mládenče, ale po tobě a po Matovi jdou, to je jednou jistý. Cos to prováděl? Elaida a bělokabátníci?“

Rand zvedl na protest ruce, ale pak je nechal zase klesnout. Nedávalo to smysl, ale přece toho bělokabátníka slyšel. „A co ty? Bělokabátníci ti budou dělat potíže, i když nás nenajdou.“

„S tím si nelam hlavu, mládenče. Královnini gardisti tu pořád ještě udržují pořádek, i když nechávají zrádce potulovat se kolem s těma bílýma hadrama. A v noci... no, Lamželezo a jeho přátelé toho možná moc nenaspí, ale já skoro lituju každýho, kdo by se mi pokusil čmárat po dveřích.“

Objevila se vedle nich Gilda a před mistrem Gillem předvedla pukrle. „Pane, je tu... je tu dáma. V kuchyni.“ Toto spojení ji zřejmě velice pohoršilo. „A ptá se po panu Randovi, pane, a po panu Matovi. Jménem.“

Rand si s hostinským vyměnil zmatený pohled.

„Mládenče,“ řekl mistr Gill, „jestli se ti opravdu podařilo přivést urozenou paní Elain z paláce do mýho hostince, tak všichni skončíme před katem.“ Gilda při zmínce o dědičce vyjekla a s vyvalenýma očima se podívala na Randa. „Zmiz, holka,“ řekl hostinský ostře. „A ne abys někde vybreptala, cos právě slyšela. Nikomu do toho nic není.“ Gilda znovu zakývala hlavou a zmizela v chodbě, přičemž se cestou přes rameno ohlížela po Randovi. „Do pěti minut,“ povzdechl si mistr Gill, „bude vykládat ostatním ženským, že jsi převlečený princ. Do setmění už se to roznese po celým Novým Městě.“

„Mistře Gille,“ řekl Rand, „Elain jsem se o Matovi vůbec nezmiňoval. Mohla by to být...“ Náhle se mu tvář rozzářila úsměvem a on se rozběhl ke kuchyni.

„Počkej!“ volal ze ním hostinský. „Počkej, dokud to nezjistím. Počkej, ty hlupáku!“

Rand rozrazil dveře do kuchyně, a tam byli. Moirain na něm spočinula vážným pohledem, ale překvapená nebyla. Nyneiva s Egwain se mu se smíchem vrhly do náruče a Perrin se tlačil za nimi. Všichni tři ho poplácávali po ramenou, jako by se museli přesvědčit, že je opravdu tady. Ve dveřích vedoucích ke stájím se o rám opíral Lan a dělil svou pozornost mezi kuchyni a dvůr venku.

Rand se snažil zároveň obejmout obě ženy a potřást rukou Perrinovi, to vše přes změť rukou a smíchu, kterou komplikovala Nyneiva, když se mu snažila sáhnout na čelo, zda nemá horečku. Vypadali dost poničeně – Perrin měl na tvářích podlitiny a zrak upíral k zemi způsobem, jakým to nikdy předtím nedělal – ale byli živí a zase pospolu. Rand měl tak stažené hrdlo, že málem nemohl promluvit. „Bál jsem se, že vás už nikdy neuvidím,“ podařilo se mu ze sebe nakonec vypravit. „Bál jsem se, že jste všichni...“

„Věděla jsem, že žiješ,“ řekla Egwain opřená o jeho hruď. „Vždycky jsem to věděla. Vždycky.“

„Já ne,“ prohlásila Nyneiva. Hlas měla pro tuto chvíli přísný, ale vzápětí jí změkl, a ona se na něj usmála. „Vypadáš dobře, Rande. Rozhodně ne překrmeně, ale dobře, díky, Světlo.“

„No,“ ozval se za nimi mistr Gill, „hádám, že tyhle lidi přece jenom znáš. Tohle jsou ti přátelé, cos hledal?“

Rand kývl. „Ano, to jsou moji přátelé.“ Všechny představil. Přesto mu připadalo zvláštní oslovovat Moirain a Lana jejich vlastními jmény. Oba se na něj ostře zadívali, když to udělal.

Hostinský každého uvítal otevřeným úsměvem, ale setkání se strážcem, a zvláště s Moirain, na něj udělalo pořádný dojem. Na Moirain otevřeně zažíral s otevřenými ústy – jedna věc byla vědět, že chlapcům pomáhá Aes Sedai, a něco úplně jiného bylo, když se mu náhle objevila v kuchyni – a hluboko se jí poklonil. „Vítám tě U královnina požehnání, Aes Sedai, jako svého hosta. I když nejspíš zůstaneš v paláci s Elaidou Sedai a Aes Sedai, které přišly s falešným Drakem.“ Znovu se uklonil a vrhl po Randovi ustaraný pohled. Bylo hezké říkat, že nikdy nemluvil špatně o Aes Sedai, ale to nebylo stejné jako tvrdit, že ji chce mít na noc pod střechou.

Rand povzbudivě kývl a snažil se mu naznačit, že je to v pořádku. Moirain nebyla jako Elaida, za jejímž každým pohledem, za každým slovem, se skrývala hrozba. Jsi si tím jistý? I teď, jsi si tím jistý?

„Myslím, že na tu krátkou dobu, co budu pobývat v Caemlynu,“ řekla Moirain, „zůstanu tady. A musíš mi dovolit, abych ti zaplatila.“

Z chodby se sem zatoulala dvoubarevná kočka a otřela se hostinskému o kotníky. Náhle zpod stolu vyskočila naježená šedivá kočka, nahrbila hřbet a zasyčela. Dvoubarevná kočka se s výhružným zavrčením přikrčila a šedá prolétla kolem Lana do stáje.

Mistr Gill se začal omlouvat za kočky a zároveň namítal, že mu Moirain prokáže čest, když bude jeho hostem, a je si skutečně jistá, že nedá přednost paláci? On by to samozřejmě pochopil, ale doufá, že přijme jeho nejlepší pokoj jako dar. Moirain však jeho zmatenému řečnění nevěnovala pozornost. Místo toho se sklonila, aby zrzavobílou kočku poškrábala. Ta okamžitě opustila nohy mistra Gilla a vrhla se k ní.

„Viděla jsem tu další čtyři kočky,“ poznamenala. „Máte potíže s myšmi? Krysami?“

„Krysami, Moirain Sedai.“ Hostinský si povzdechl. „Hrozný potíže. Ne že bych to tu neudržoval čistý, chápej. To všichni ti lidi. Celý město je plný lidí a krys. Ale moje kočky se o to postarají. Slibuju, že tebe obtěžovat nebudou.“

Rand si vyměnil prchavý pohled s Perrinem, který okamžitě sklopil zrak. Na Perrinových očích bylo cosi divného. A byl tak tichý. Perrin toho nikdy moc nenamluvil, ale teď nemluvil vůbec. „Mohlo by to být všemi těmi lidmi,“ řekl.

„S tvým dovolením, mistře Gille,“ Moirain mluvila, jako by to měla za samozřejmé. „Dostat krysy z téhle ulice je jednoduché. S trochou štěstí si krysy ani neuvědomí, že jim někdo brání sem přijít.“

Mistr Gill se při jejích slovech zachmuřil, ale uklonil se a její nabídku přijal. „Jestli si jsi jistá, že nechceš zůstat v paláci, Aes Sedai.“

„Kde je Mat?“ zeptala se najednou Nyneiva. „Ona tvrdila, že tu bude taky.“

„Nahoře,“ odpověděl Rand. „Je... necítí se dobře.“

Nyneiva zvedla hlavu. „Je nemocný? Krysy nechám jí a půjdu se na něj podívat. Zaveď mě k němu, Rande.“

„Jděte nahoru všichni,“ řekla Moirain. „Já se k vám připojím za chvíli. Zavazíme mistru Gillovi v kuchyni, a nejlepší bude, když se všichni na chvíli někam uklidíme.“ V jejím hlase se ozýval spodní tón. Držte se z dohledu. Ještě se pořád musíme skrývat.

„Pojďte,“ vyzval je Rand. „Půjdeme nahoru zadem.“

Vesničané se vydali za ním po schodech a nechali Aes Sedai a strážce v kuchyni s mistrem Gillem. Rand se nemohl vzpamatovat z toho, že jsou zase spolu. Bylo to, skoro jako by byl zase doma. Nemohl se přestat usmívat.

Stejná úleva, téměř radostné veselí, zřejmě postihla i ostatní. Všichni se pro sebe pochechtávali a neustále se ho dotýkali. Perrinův hlas zněl podivně krotce a mládenec neustále držel hlavu sklopenou, ale jak kráčeli po schodech nahoru, konečně se trochu rozpovídal.

„Moirain říkala, že tě s Matem dokáže najít, a taky to udělala. Když jsme přijeli do města, my ostatní jsme jenom zírali – teda kromě Lana – na všechny ty lidi kolem, na ty budovy a to všechno.“ Husté kudrny se mu zatřepaly, jak nevěřícně zavrtěl hlavou. „Je to všechno tak velký. A je tu tolik lidí. Někteří na nás taky zírali a křičeli: ‚Červená, nebo bílá?‘ jako kdyby to dávalo nějakej smysl.“

Egwain se dotkla Randova meče a červené látky kolem něj ovinuté. „Co to znamená?“

„Nic,“ řekl Rand. „Nic důležitého. Odjíždíme do Tar Valonu, pamatuješ?“

Egwain se na něj zadívala, ale odtáhla ruku od meče a navázala tam, kde Perrin skončil. „Moirain se na nic ani nepodívala, a Lan taky ne. Vodila nás sem a tam ulicemi, a tolikrát jsme zabočili, jako pes, co jde po stopě, až jsem si myslela, že tu ani nejste. Pak najednou zahnula za roh a další, co vím, je, že jsme dávali koně podomkům a nakráčeli do kuchyně. Ani se neptala, jestli tu jste. Prostě té ženě, co hnětla těsto, řekla, aby šla vyřídit Randu al’Thorovi a Matu Cauthonovi, že tu mají návštěvu. A pak ses objevil ty,“ Egwain se zazubila, „jako když kejklíř vytáhne z klobouku králíka.“

„A kde je kejklíř?“ zeptal se Perrin. „Je s váma?“

Randovi se obrátil žaludek, a dobrý pocit z toho, že má zase kolem sebe své přátele, zmizel. „Tom je mrtvý. Myslím, že je mrtvý. Byl tam mizelec...“ Víc toho ze sebe vypravit nedokázal. Nyneiva zavrtěla hlavou a cosi si pro sebe bručela.

Ticho kolem nich houstlo, utišilo smích a umenšovalo radost, dokud nedorazili na vrcholek schodiště.

„Mat není tak úplně nemocný,“ řekl tehdy Rand. „Je... Uvidíte.“ Rozrazil dveře do pokoje, který s Matem sdílel. „Koukni, Mate, kdo tu je.“

Mat byl pořád schoulený do klubíčka na posteli, přesně tak, jak ho Rand zanechal. Teď zvedl hlavu, aby se podíval. „Jak víš, že jsou to skutečně ti, za který se vydávají?“ ucedil chraplavě. Tvář měl zarudlou a kůži napjatou a lesklou potem. „Jak vím, že ty jsi ten, za kterýho se vydáváš?“

„Že není nemocný?“ Nyneiva se na Randa opovržlivě podívala a protáhla se kolem něj, přičemž si už shazovala vak ze zad.

„Všichni se mění,“ chraptěl Mat. „Jak si můžu bejt jistej? Perrine? Jseš to ty? Taky ses změnil, že jo?“ Jeho smích zněl spíš jako kašel. „Ó ano, ty ses změnil.“

K Randovu překvapení se Perrin svezl na okraj druhé postele, hlavu měl v dlaních a pohled upíral na podlahu. Matův řezavý smích jako by ho bodal.

Nyneiva poklekla vedle Matova lůžka a položila mu ruku na čelo, přičemž nazvedla látku, kterou měl ovinutou kolem hlavy. Mat před ní s pohrdavým výrazem ucukl. Oči měl jasné, až mu svítily. „Ty hoříš,“ řekla Nyneiva, „ale s takovou horečkou by ses neměl potit.“ V hlase jí zazněly obavy. „Rande, jděte s Perrinem sehnat nějaký čistý plátno a tolik studený vody, kolik unesete. Nejdřív ti, Mate, srazím tu horečku a...“

„Hezká Nyneiva,“ odplivl si Mat. „Vědma by na sebe neměla myslet jako na ženu, ne? Ne jako na hezkou ženu. Ale ty se tak vidíš, že jo? Teď, Nemůžeš zapomenout, že jsi hezká ženská, a to tě děsí. Všichni se mění.“ Nyneiva při jeho slovech zbledla – ať už hněvem, či z nějakého jiného důvodu, to Rand nepoznal. Mat se zlomyslně zachechtal a upřel horečnaté oči na Egwain. „Hezká Egwain,“ zakrákal. „Hezká jako Nyneiva. A máte společný i jiný věci, co? Jiný sny. O čem sníš teď?“ Egwain před ním o krok ustoupila.

„Prozatím jsme před zraky Temného v bezpečí,“ oznámila Moirain, když s Lanem těsně za sebou vkráčela do pokoje. Jakmile vešla do dveří, zrak jí padl na Mata, a ona sykla, jako by se dotkla rozpálené pece. „Jdi od něj!“

Nyneiva se nepohnula, jenom se k Aes Sedai překvapeně otočila. Moirain dvěma rychlými kroky došla k vědmě, popadla ji za ramena a odtáhla ji po podlaze jako pytel obilí. Nyneiva se bránila, ale Moirain ji nepustila, dokud nebyla kus od lůžka. Vědma stále protestovala a rozzlobeně si uhlazovala šaty, ale Moirain si jí vůbec nevšímala. Aes Sedai upírala zrak na Mata a ostatních si nevšímala. Dívala se na něj, jako by se dívala na zmiji.

„Všichni se od něj držte dál,“ řekla. „A mlčte.“

Mat na ni hleděl stejně napjatě, jako ona na něj. Ohrnul rty v tichém, pohrdlivém úšklebku a svinul se do pokud možno ještě těsnějšího klubíčka, ale ani na okamžik od ní neodvracel zrak. Moirain mu zlehýnka, pomaloučku položila ruku na koleno, které měl přitažené až k bradě. Při jejím dotyku se Mat křečovitě otřásl odporem, prudce vytáhl ruku a ťal po ní dýkou s rubínem na jílci.

Lan byl jednu chvíli u dveří, a v příštím okamžiku stál u lůžka, jako by se tu vzdálenost ani neobtěžoval ujít. Svíral Matovo zápěstí a zastavil jeho máchnutí, jako by Matovi ruka zkameněla. Mat byl stále schoulený. Pokusil se pohnout pouze rukou s dýkou, napínal síly proti strážcovu neúprosnému stisku. Jeho oči neopustily Moiraininu tvář a plály nenávistí.

Moirain se také nehýbala. Ani sebou netrhla, když se jí pár coulů od obličeje objevila čepel, stejně jako když Mat tasil. „Jak ses k tomu dostal, chlapče?“ zeptala se hlasem jako ocel. „Ptala jsem se, jestli vám Mordeth něco dal. Ptala jsem se a varovala jsem vás, a tys řekl, že vám nic nedal.“

„To nedal,“ ozval se Rand. „On... Mat si to v pokladnici vzal sám.“ Moirain se po něm ohlédla a oči jí plály stejně jako Matovi. Rand před ní skoro ustoupil, ale ona se obrátila zpátky k posteli. „Nevěděl jsem to, teprve až jsme se rozdělili. Nevěděl jsem to.“

„Tys to nevěděl.“ Moirain si prohlížela Mata. Ten pořád ležel s koleny přitaženými k bradě, tiše na ni cenil zuby a stále se snažil uvolnit z Lanova sevření, aby na ni dosáhl dýkou. „Je to zázrak, že ses s tímhle dostal tak daleko. Cítila jsem to zlo, když jsem se na něj podívala, dotyk Mashadara, ale mizelec to vycítí na celé míle daleko. I když přesně neví, kde to je, pozná, že je to blízko, a Mashadar mu vysaje duši, zatímco jeho tělo si bude připomínat, že to stejné zlo kdysi pohltilo celé vojsko – hrůzopány, mizelce, trolloky a jim podobné. Někteří temní druzi to pravděpodobně také vycítí. Ti, kteří skutečně zaprodali své duše. Nemohou si pomoci, prostě je udiví, když tohle náhle ucítí, jako by je svrběl samotný vzduch. Bude je to pohánět, aby to šli hledat. Mělo by je to přitahovat, jako magnet přitahuje železné piliny.“

„Byli tu temní druzi,“ poznamenal Rand, „nejednou, ale dostali jsme se jim ze spárů. A taky mizelec, tu noc předtím, než jsme dorazili do Caemlynu, ale neviděl nás.“ Odkašlal si. „Kolují řeči o tom, že se nocí za městem plíží divná stvoření. Mohli by to být trolloci.“

„Ó, to jsou trolloci, ovčáku,“ utrousil hořce Lan. „A kde jsou trolloci, jsou taky mizelci.“ Šlachy na hřbetě ruky měl vystouplé námahou, s níž zadržoval Matovo zápěstí, ale v hlase se mu žádné napětí neozývalo. „Snažili se svůj průchod zamaskovat, ale já vidím jejich znamení i dva dny potom. A slyšel jsem, jak si sedláci a vesničani špitají o divných stvořeních za noci. Myrddraalům se nějak podařilo zaútočit na Dvouříčí, aniž bych je zahlédl, a každý den se přibližují k těm, kdo by za nimi mohli poslat vojáky. Přesto se ani teď nezastaví, ovčáku.“

„Ale jsme přece v Caemlynu,“ namítla Egwain. „Tady na nás nemůžou, dokud...“

„Nemůžou?“ uťal ji strážce. „Mizelci se to v okolí jenom hemží. Zůstávají po nich jasné stopy, když víš, co máš hledat. A už je tu víc trolloků, než potřebují, aby jenom hlídali cesty ven z města. Je tu přinejmenším tucet pěstí. K tomu mohou mít jediný důvod. Až bude mizelců dost, přijdou si pro vás i do města. Tento čin může způsobit, že polovina vojsk z jihu vytáhne k Hraničním státům, ale jsou tu důkazy, že to jsou ochotní riskovat. Vy tři jim unikáte už příliš dlouho. Zdá se, že jste do Caemlynu zatáhli novou trollockou válku, ovčáku.“

Egwain vzlykla a Perrin zavrtěl hlavou, jako by to chtěl popřít. Rand při pomyšlení na trolloky v ulicích Caemlynu pocítil žaludeční nevolnost. Všichni ti lidé, kteří si šli vzájemně po krku, aniž by si uvědomili, že skutečné nebezpečí číhá za hradbami. Co udělají, až najednou zjistí, že jsou mezi nimi trolloci a mizelci a vraždí je ve velkém? Rand si uměl představit hořící věže, plameny prokousávající se kupolemi, trolloky plenící v křivolakých ulicích a honící se po vyhlídkách Vnitřního Města. Palác je také v plamenech. Elain, Gawyn a Morgasa... mrtví.

„Ještě ne,“ řekla nepřítomně Moirain. Pořád hleděla na Mata. „Jestli najdeme cestu z Caemlynu ven, půllidi už tady nebude nic zajímat. Tolik jestli.“

„Lepší by bylo, kdybychom byli všichni mrtví,“ prohlásil náhle Perrin, a Rand nadskočil, protože to bylo, jako by mu četl myšlenky. Perrin pořád zíral na podlahu – teď se na ni mračil – a hlas měl zahořklý. „Všude, kam přijdeme, přijde za námi jenom bolest a utrpení. Pro všechny by bylo lepší, kdybychom byli mrtví.“

Nyneiva se k němu obrátila a ve tváři se jí svářila zuřivost s obavami, ale Moirain ji předešla.

„A co bys chtěl získat, pro sebe či pro ostatní, tím, že bys zemřel?“ zeptala se Aes Sedai. Hlas měla vyrovnaný, nicméně přísný. „Jestli Pán hrobů získal tolik volnosti, aby mohl ovlivňovat vzor, jak se obávám, tak by se k vám teď dostal snáz k mrtvým než k živým. Mrtví nikomu nepomůžete, ne lidem, kteří pomohli vám, ani přátelům nebo rodinám tam ve Dvouříčí. Na svět padá Stín, a ani jeden z vás ho mrtvý zastavit nedokáže.“

Perrin zvedl hlavu, aby se na ni podíval, a Rand sebou trhl. Jeho přítel měl duhovky spíš žluté než hnědé. S těmi kudrnatými vlasy a upřeným pohledem na něm bylo cosi... Rand si to zatím nedokázal pořádně přebrat.

Perrin promluvil s tichou nedbalostí, díky nimž měla jeho slova větší váhu, než kdyby byl křičel. „Ale živí ho taky zastavit nedokážeme, že?“

„Na hádky budeme mít čas později,“ řekla Moirain, „ale teď mě potřebuje váš přítel.“ Ustoupila stranou, aby na Mata všichni dobře viděli. Ten pořád upíral oči na Aes Sedai pohledem plným nenávisti a nepohnul se ani o píď. Obličej měl zlitý potem a bezkrevné rty zkřivené v úšklebku. Vší silou se vzpíral Lanovi, aby dosáhl na Moirain, nicméně rukou nemohl díky strážci pohnout. „Nebo jste zapomněli?“

Perrin rozpačitě pokrčil rameny a beze slova rozhodil rukama.

„Co s ním je?“ chtěla vědět Egwain, a Nyneiva dodala: „Je to nakažlivé? Mohla bych se o něj i tak postarat. Já nejsem k nemocem zřejmě moc náchylná, bez ohledu na to, o jakou se jedná.“

„Ó ano, je to nakažlivé,“ řekla Moirain, „a tvoje... ochrana tě nezachrání.“ Ukázala na dýku s rubínem na jílci a dávala si přitom pozor, aby se jí nedotkla. Čepel se chvěla, jak se Mat snažil na ni dosáhnout. „Tohle pochází ze Shadar Logothu. V tom městě není ani kamínek, který by nebyl pošpiněn a který by nebylo nebezpečné vynést za hradby. A tohle je mnohem víc než jenom kamínek. Je v tom zlo, které zabilo Shadar Logoth, a v Matovi už je nejspíš taky. Podezřívavost a nenávist tak silná, že dokonce i ve svých nejbližších vidí nepřátele. Zakořeněná tak hluboko v kostech, že nakonec zůstane jen jediná myšlenka, myšlenka na zabíjení. Tím, že vynesl tu dýku za hradby Shadar Logothu, ji vysvobodil, osvobodil její sémě od toho, co ho váže k onomu místu. To, jaký je ve svém srdci, sláblo a ztrácelo se v boji s tím, co se z něj Mashadarova nákaza snažila udělat, ale teď je jeho vnitřní boj téměř u konce a on je skoro poražen. Brzy, pokud ho to dřív nezabije, bude šířit zlo jako mor, kamkoliv zavítá. Stačí škrábnutí tou dýkou, aby to člověka nakazilo a zničilo, a brzy bude pár minut s Matem stejně smrtících.“

Nyneiva zbělela jako plátno. „A nemůžeš něco udělat?“ špitla.

„Doufám, že ano.“ Moirain si povzdechla. „Kvůli světu doufám, že ještě není pozdě.“ Zalovila ve váčku, který měla u pasu, a vytáhla v hedvábí zavinutý angrial „Nechte mě tady. Zůstaňte pospolu a najděte si nějaké místo, kde vás nikdo neuvidí, ale jděte pryč. Udělám pro něj, co bude v mých silách.“