Oko světa

40 A síť se utahuje

Randovi se zdálo, že sedí u stolu s Logainem a Moirain. Aes Sedai a falešný Drak ho napjatě pozorovali, a ani jeden nevěděl, že ten druhý je tu taky. Náhle si Rand uvědomil, že stěny místnosti jsou nezřetelné a ztrácejí se v šedi. V tom pocítil jakési nutkání. Všechno se rozmazávalo a ztrácelo. Když se podíval zpátky ke stolu, Moirain s Logainem zmizeli a místo nich tam seděl Ba’alzamon. Randovi se celé tělo chvělo naléhavou touhou. Bzučela mu v hlavě, stále hlasitěji. Bzučení se změnilo v bušení krve v uších.

Prudce se posadil. Okamžitě zaúpěl a chytil se za hlavu, přičemž se zakymácel. Celá lebka ho bolela. Levou rukou si ve vlasech nahmátl jakousi lepkavou tekutinu. Seděl na zemi, na zelené trávě. To ho trochu znepokojilo, ale točila se mu hlava a všechno, na co se podíval, se kolébalo. Jediné, co ho napadlo, bylo zase si lehnout, dokud to nepřestane.

Ta zeď! A dívčí hlas!

Jednou rukou se opřel o zem a pomalu se kolem sebe rozhlédl. Musel to udělat pomalu. Když se totiž pokusil hlavu otočit rychleji, všechno kolem se zase roztočilo. Byl v zahradě nebo v parku, a ani ne šest stop od něj se mezi kvetoucími keři vinul břidlicový chodník. Vedle něj stála bílá kamenná lavička a nad ní se nakláněl jakýsi olistěný strom, aby místu poskytl stín. Spadl přece za zeď. A co ta dívka?

Kousek za sebou našel strom i ji – šplhala právě dolů. Dostala se na zem a obrátila se k němu. Rand zamrkal a znovu zaúpěl. Naramenou měla tmavomodrý sametový plášť lemovaný světlou kožešinou, kapuce jí visela až po pás a na špičce měla hrst stříbrných rolniček. Ty pokaždé, když se dívka pohnula, zazvonily. Dlouhé, rudozlaté kudrny jí přidržoval filigránský stříbrný kroužek, v uších jí visely jemné stříbrné náušnice a kolem krku měla náhrdelník ze silných stříbrných článků, vykládaný tmavozelenými kameny, které Rand považoval za smaragdy. Na světle modrých šatech měla šmouhy a kousky kůry od toho, jak lezla po stromě, ale pořád to bylo hedvábí s nesmírně pečlivě vyšitými propletenými vzory a v průstřizích na rukávcích bylo vidět smetanově bílou košili. Pas jí obtáčel široký opasek spletený ze stříbra a zpod lemu šatů jí vykukovaly sametové střevíčky.

Rand viděl v životě pouze dvě ženy oblečené tímto způsobem, a to Moirain a onu temnou družku, která se ho s Matem pokusila zabít. Neuměl si ani představit, kdo by chtěl šplhat v takovém odění po stromech, ale byl si jist, že je to někdo důležitý. Způsob, jakým na něj pohlížela, ho v tom ještě utvrdil. Ani v nejmenším jí nedělalo starosti, že jí do zahrady spadl jakýsi cizinec. Její sebevědomí mu připomnělo Nyneivu s Moirain.

Měl hlavu plnou starostí, nevěda, zda se zapletl do potíží, či nikoliv, zda dívka není někdo, kdo by mohl zavolat královniny gardisty, dokonce i v takovýto den, kdy měli jiné věci na práci, takže mu chvíli trvalo, než se podíval za její umně zrobené šaty a vznešené chování na dívku samotnou. Byla tak o dva o tři roky mladší než on, na dívku dost vysoká a krásná. Tvář měla dokonale oválnou a lemovanou houštinou zlatistých kudrn, rty měla plné a rudé a oči modřejší, než kdy považoval za možné. Byla úplně jiná než Egwain, lišila se od ní výškou, tváří i tělem, ale byla každým coulem stejně krásná. Rand pocítil bodnutí viny, ale řekl si, že kdyby popřel, co vidí, Egwain do Caemlynu nepřijede ani o chvilku dřív.

Shora ze stromu se ozvalo zaškrábání a dolů začaly padat kousky kůry, načež se za dívkou zlehka spustil na zem jakýsi hoch. Byl o hlavu vyšší než ona a o trochu starší, ale tvář i vlasy naznačovaly, že jsou blízcí příbuzní. Kabátec a plášť měl červenobílozlaté, vyšívané složitým brokátovým vzorem, a přestože byl muž, měl odění ještě zdobnější než ona. To zvýšilo Randovu úzkost. Obyčejní muži by se do něčeho takového navlékli pouze o slavnosti, a nikdy s takovou vznešeností. Tohle nebyl veřejný park. Snad měli gardisté příliš mnoho práce, aby se mohli zabývat těmi, kdo sem neoprávněně pronikli.

Chlapec si Randa prohlížel přes dívčino rameno a sáhl po dýce u pasu. Byl to spíš nervózní zvyk, než že by ji snad hodlal použít. Aspoň ne úplně. Chlapec byl stejně sebevědomý jako ona dívka a oba se na Randa dívali, jako by byl hádankou, kterou je třeba rozluštit.

Rand měl nepříjemný pocit, že přinejmenším to děvče odhaduje všechno, co má na sobě, od toho, v jakém stavu má boty, až po to, jak vypadá jeho plášť.

„Jestli to máti zjistí, Elain, tak to budeme poslouchat do smrti,“ promluvil náhle chlapec. „Řekla nám, že máme zůstat v pokojích, ale ty ses prostě musela jít podívat na toho Logaina, co? A podívej, do čeho jsi nás teď dostala.“

„Buď zticha, Gawyne.“ Byla z nich dvou očividně mladší, ale mluvila, jako by považovala za samozřejmé, že ji poslechne. Chlapec se zatvářil, jako by chtěl něco říci, ale k Randově překvapení zachoval mlčení. „Jsi v pořádku?“ zeptala se dívka.

Randovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že mluví k němu. Když mu to došlo, začal se zvedat. „Jsem v pořádku. Jenom...“ Zapotácel se a podlomily se mu nohy. Zvysoka si sedl na zem. Hlava se mu točila. „Jenom jsem vylezl zezadu na tu zeď,“ zamumlal. Znovu se pokusil vstát, ale Elain mu položila ruku na rameno a přiměla ho se posadit. Rand byl tak omámený, že i slabý tlak její ruky ho udržel na místě.

„Ty sis vážně ublížil.“ Půvabně si klekla vedle něj. Prsty mu jemně rozdělila zakrvácené vlasy na levé straně hlavy. „Musel ses při pádu udeřit o větev. Budeš mít štěstí, jestli sis neudělal nic jiného, než že sis rozbil hlavu. Myslím, že jsem nikdy neviděla nikoho šplhat líp než tebe, ale padat moc neumíš.“

„Budeš mít krev na rukou,“ poznamenal Rand a odtáhl se.

Elain si pevně přitáhla jeho hlavu tak, aby se mohla pořádně podívat. „Drž pořádně.“ Nemluvila přísně, ale v jejím hlase se ozýval tón, jako by očekávala, že ji všichni poslechnou. „Nevypadá to až tak špatně, díky Světlu.“ Z kapes pláště začala vyndávat řadu maličkých fiól a pomačkaných balíčků zabalených v papíru a skončila hrstí zmuchlaných obvazů.

Rand na tu sbírku užasle zazíral. Byly to věci, které by čekal u vědmy, ne u někoho oblečeného jako ona. Všiml si, že si zamazala prsty od krve, ale zřejmě jí to nevadilo.

„Dej mi lahvici s vodou, Gawyne,“ nařídila. „Musím tohle umýt.“

Chlapec jménem Gawyn odvázal od opasku koženou lahvici a podal jí ji, pak si ladně dřepl u Randových nohou a ruce si položil na kolena. Elain velice žensky pokračovala v tom, co dělala. Rand sebou ani netrhl, když ho studená voda, kterou mu omývala ránu na hlavě, začala pálit, ale ona mu jednou rukou přidržovala hlavu, jako by čekala, že se jí pokusí vytrhnout, což ona ovšem nehodlala připustit. Mast z jedné malé fióly, kterou mu ránu potřela, utišovala bolest, skoro jako by to byl jeden z Nyneiviných přípravků.

Jak Elain pokračovala v práci, Gawyn se na Randa usmál. Byl to uklidňující úsměv, jako by i on očekával, že se jí Rand vytrhne, a možná i uteče. „Ona vždycky najde nějaké toulavé kočky a ptáky se zlomenými křídly. Ty jsi první lidská bytost, na které musí pracovat.“ Zaváhal a dodal: „Nechtěl jsem se tě dotknout. Nemyslel jsem tím, že ses taky zaběhl.“ Nebyla to omluva, jenom konstatování faktu.

„Nic se nestalo,“ řekl Rand škrobeně. Ale ti dva se k němu chovali, jako by byl jankovitý kůň.

„Ona ví, co dělá,“ pokračoval Gawyn. „Má ty nejlepší učitelky. Tak se neboj, jsi v dobrých rukou.“

Elain Randovi přitiskla na spánek obvaz a vytáhla od pasu hedvábný šátek, modrý, smetanový a zlatý. Pro každou dívku z Emondovy Role by to byl kousek slavnostního oděvu, který by chovala jako oko v hlavě. Elain mu ho obratně ovinula kolem hlavy, aby mu obvaz držel na místě.

„Tohle nemůžeš použít,“ namítal Rand.

Elain pokračovala v obvazování. „Říkala jsem, že máš držet,“ odtušila klidně.

Rand se podíval na Gawyna. „To čeká, že každý vždycky udělá, co mu přikáže?“

Tváří mladého muže se mihlo překvapení a rty se mu pobaveně zvlnily. „Většinou. A oni to většinou udělají.“

„Podrž tohle,“ řekla Elain. „Dej sem ruku, než zavážu...“ Při pohledu na Randovy ruce vyjekla. „Tohle sis neudělal při pádu. To ses spíš šplhal někam, kam jsi neměl.“ Rychle dovázala uzel a obrátila Randovi ruce dlaněmi nahoru, přičemž si pro sebe bručela, jak málo vody zbývá. Když mu ruce oplachovala, oděrky začaly pálit, ale její dotyk byl překvapivě jemný. „Tentokrát drž klidně.“

Znovu vytáhla fiólu s mastí. Tence mu mast natřela na škrábance a celou pozornost věnovala tomu, aby ho to přitom nebolelo. Randovi se rukama rozlil chlad, jako by se odřená místa ztratila.

„Většinou dělají přesně to, co řekne,“ pokračoval s láskyplným úsměvem Gawyn přes její hlavu. „Většina lidí. Samozřejmě že máti ne. Ani Elaida. A ani Lini. Lini byla její chůva. Nemůžeš dávat příkazy někomu, kdo ti nasekal, že kradeš fíky, když jsi byl malý. Vlastně tak malý ani ne.“ Elain zvedla hlavu na tak dlouho, aby po Gawynovi vrhla výhružný pohled. Gawyn si odkašlal a pro jistotu se zatvářil neutrálně, než pokračoval dál. „Taky Gareth, samozřejmě. Garethovi nikdo nedává rozkazy.“

„Dokonce ani máti ne,“ dodala Elain a znovu se sklonila nad Randovy ruce. „Něco navrhne, a on vždycky udělá, co ona navrhuje, ale nikdy jsem ji neslyšela, že by mu dala přímý rozkaz.“ Potřásla hlavou.

„Nechápu, proč tě to pokaždé překvapí,“ odpověděl jí Gawyn. „Dokonce ani ty se neodvážíš Garethovi říkat, co má dělat. Sloužil třem královnám a za dvou byl hlavním kapitánem gardy a prvním princem regentem. Odvážil bych se tvrdit, že jsou tací, co si myslí, že je větším symbolem andorského trůnu než královna.“

„Máti by se do toho měla dát a vzít si ho,“ prohodila Elain nepřítomně. Pozornost cele věnovala Randovým rukám. „Stejně to chce udělat. Přede mnou to neschová. A vyřešila by se tím spousta problémů.“

Gawyn zavrtěl hlavou. „Jeden musí ustoupit první. Máti nemůže a Gareth to neudělá.“

„Kdyby mu to nařídila...“

„Poslechl by ji. Aspoň myslím. Ale ona to neudělá. Víš, že to neudělá.“

Náhle se oba obrátili k Randovi. Ten měl dojem, že na jeho přítomnost úplně zapomněli. „Kdo...?“ Musel se odmlčet a navlhčit si rty. „Kdo je vaše matka?“

Elain se rozšířily oči překvapením, ale Gawyn promluvil tak nedbalým tónem, že jeho slova zněla o to kousavěji. „Morgasa, z milosti Světla královna Andorská, ochránkyně říše, obránce lidu, hlava rodu Trakandů.“

„Královna,“ zamumlal Rand a šok se mu v tupých vlnách šířil tělem. Chvíli měl pocit, že se mu znovu zatočí hlava. Nepřitahuj pozornost. Jenom spadni do královniny zahrady a nech dědičku, aby ti ošetřila škrábance, jako nějaký potulný felčar. Chtělo se mu smát a poznal, že se ho zmocňuje panika.

Zhluboka se nadechl a spěšně se vyškrábal na nohy. Odhodlaně se bránil nutkání utíkat, ale chtěl se odsud dostat stůj co stůj, dostat se pryč, než ho objeví ještě někdo.

Elain s Gawynem ho klidně pozorovali, a když vyskočil, ladně povstali, ani v nejmenším nepospíchali. Rand zvedl ruku, aby si stáhl šátek z hlavy, a Elain ho popadla za loket. „Nech toho. Zase ti to začne krvácet.“ Hlas měla pořád klidný, byla si jistá, že udělá, co mu nařídí.

„Musím už jít,“ řekl Rand. „Prostě přelezu tu zeď a...“

„Tys to vážně nevěděl.“ Elain poprvé vypadala stejně poplašeně jako Rand. „Chceš tím říct, že jsi vylezl na tu zeď, aby ses podíval na Logaina, aniž bys věděl, kde jsi? Dole v ulicích bys na něj viděl mnohem líp.“

„Já... nemám rád tlačenici,“ koktal Rand. Oběma vysekl poklonu. „Jestli mě omluvíš, ah... má paní.“ V příbězích byly královské dvory plné lidí, kteří jeden druhého oslovovali pane a paní a královská Výsosti a Veličenstvo, ale pokud někdy zaslechl správné oslovení dědičky, nemyslelo mu to natolik jasně, aby si vzpomněl. „Jestli mě omluvíš, tak já bych teď šel. Ehm... děkuji za...“ Dotkl se šátku na hlavě. „Děkuji.“

„A to nám ani neřekneš, jak se jmenuješ?“ ozval se Gawyn. „To je ubohá odměna za Elaininu péči. Přemýšlel jsem o tobě. Mluvíš jako Andořan, i když ne jako Caemlyňan, to rozhodně ne, ale vypadáš jako... No, ty naše jména znáš. Zdvořilost vyžaduje, abys nám sdělil svoje.“

Rand se toužebně zadíval na zeď a řekl jim své skutečné jméno dřív, než si uvědomil, co to vlastně provádí, a dokonce ještě dodal: „Z Emondovy Role, ve Dvouříčí.“

„To je na západě,“ zamumlal Gawyn. „Hodně daleko na západě.“

Rand se kolem sebe ostře rozhlédl. Hlas mladého muže zněl překvapeně, a když se otočil, všiml si známek překvapení i v jeho výrazu. Gawyn se vzápětí mile usmál, usmál se tak rychle, že Rand málem zapochyboval nad tím, co viděl.

„Tabák a vlna,“ prohodil Gawyn. „Musím znát nejdůležitější plodiny každé části říše. Vlastně každé země, když už jsme u toho. Je to součást mé výuky. Nejdůležitější plodiny a výrobky, taky to, jací jsou tam lidé. Jejich zvyky, jejich sílu i slabosti. Říká se, že lidé z Dvouříčí jsou tvrdohlaví. Lze jim velet, pokud tě považují za toho hodna, ale čím víc se snažíš je postrkovat, tím víc se zapřou. Elain by si měla vybrat manžela odtamtud. Bude to chtít odhodlaného muže s železnou vůlí, aby se od ní nenechal utiskovat.“

Rand na něj zazíral. Elain zírala také. Gawyn vypadal stejně vyrovnaně jako kdykoliv jindy, ale blábolil. Proč?

Když se z ničeho nic ozval čísi hlas, všichni tři vyskočili a obrátili se.

Mladý muž, který tam stál, byl jedním z nejhezčích mužů, jaké kdy Rand viděl, na muže byl skoro až příliš pohledný. Byl vysoký a štíhlý, ale jeho pohyby prozrazovaly sílu a sebedůvěru. Měl tmavé oči i vlasy a na sobě měl červenobílý oděv jen o málo méně umělecky vypracovaný, než byl ten Gawynův, a nosil ho, jako by mu na tom nezáleželo. Jednou rukou spočíval na jílci meče a upřeně pozoroval Randa.

„Jdi od něj, Elain,“ řekl ten muž. „Ty taky, Gawyne.“

Elain se postavila před Randa, mezi něj a nově příchozího, hlavu měla vysoko zdviženou a nesla se stejně sebevědomě jako obvykle. „Tohle je věrný poddaný naší máti a královnin člověk. A je pod mou ochranou, Galade.“

Rand se snažil upamatovat na to, co zaslechl od pantáty Kinche a pak ještě od mistra Gilla. Galadedrid Damodred byl Elainin poloviční bratr, Elainin a Gawynův, pokud se pamatoval dobře. Ti tři měli stejného otce. Pantáta Kinch možná neměl Taringaila Damodreda příliš v lásce – a pokud Rand slyšel, tak nikdo jiný taky ne – ale o jeho synovi si jak červení, tak bílí, mysleli jen to nejlepší, pokud se dalo soudit podle řečí kolujících po městě.

„Jsem si vědom tvé náklonnosti k tulákům, Elain,“ řekl štíhlý muž rozumně, „ale tenhle chlapík je ozbrojený a zdaleka nevypadá úctyhodně. V těchto dnech nemůžeme být dost opatrní. Je-li to královnin člověk, co dělá tady, kam nepatří? Je snadné vyměnit látku na meči, Elain.“

„Je tu jako můj host, Galade, a já se za něj zaručuji. Nebo ses ustanovil mou chůvou, abys mohl rozhodovat o tom, s kým se smím bavit a kdy?“

Její hlas zněl opovržlivě, ale s Galadem to zřejmě nehnulo. „Víš, že ti nehodlám říkat, co máš dělat, Elain, ale tenhle... tvůj host sem nepatří, a ty to víš stejně dobře jako já. Gawyne, pomoz mi ji přesvědčit. Naše máti by...“

„Dost!“ štěkla Elain. „Máš pravdu, ty nemáš žádné právo mluvit do toho, co dělám, ani nemáš právo mě soudit. Teď můžeš odejít. Hned!“

Galad vrhl na Gawyna smutný pohled. Vypadalo to, že ho žádá o pomoc a zároveň říká, že je Elain příliš umíněná, než aby se s tím dalo něco dělat. Elain potemněly tváře, ale právě když opět otevřela ústa, Galadedrid se uklonil, zcela obřadně, a přesto v tom byl jistý kočičí půvab. Potom se otočil a odkráčel po vydlážděném chodníčku, přičemž ho jeho dlouhé nohy rychle odnesly z dohledu za stromoví.

„Já ho nenávidím,“ vydechla Elain. „Je odporný a plný závisti.“

„Tady zacházíš příliš daleko, Elain,“ namítl Gawyn. „Galad ani neví, co to závist je. Dvakrát mi zachránil život, a nikdo by se nedozvěděl, kdyby svou ruku zadržel. Kdyby to neudělal, byl by tvým prvním knížetem mečů místo mě.“

„To nikdy, Gawyne. Místo Galada bych si vybrala někoho jiného. Kohokoliv. Posledního pacholka.“ Náhle se na bratra poťouchle usmála. „Ty tvrdíš, že ráda dávám příkazy. No, tak ti tedy nařizuji, aby se ti nic nestalo. Nařizuji ti, abys, až vstoupím na trůn – Světlo dej, ať je to za hodně dlouho! – byl mým prvním knížetem mečů a vedl vojska Andoru s takovou ctí, o jaké se Galadovi ani nesní.“

„Jak velíš, má paní.“ Gawyn se zasmál a úklonou posměšně napodobil Galada.

Elain se na Randa zamyšleně zamračila. „Teď tě odsud musíme rychle dostat.“

„Galad vždycky udělá, co je správné,“ vysvětloval Gawyn, „i když by neměl. V tomhle případě, když najde cizince v zahradách, správná věc je uvědomit palácovou gardu. Což je, podle mě, to, co právě teď dělá.“

„Tak to je čas, abych se vydal zpátky za zeď,“ řekl Rand. Skvělý den, opravdu si mě nikdo nevšiml! Klidně bych mohl nosit znamení! Obrátil se k hradbě, ale Elain ho popadla za ruku.

„Ne po tom, jak jsem se nadřela s tvýma rukama. Jenom si je ještě odřeš a pak ti na ně nějaká pouliční babizna dá Světlo ví co. Na opačné straně zahrady je malá branka. Je zarostlá a nikdo kromě mě si nepamatuje, že tam je.“

Náhle Rand zaslechl, jak se k nim po břidlicovém chodníku blíží kroky.

„Pozdě,“ zamumlal Gawyn. „Musel se rozběhnout, hned jak byl z doslechu.“

Elain tiše zaklela a Rand nazvedl obočí. Tahle slova slyšel od jednoho ze stájníků od Královnina požehnání a tehdy ho to šokovalo. V příští chvíli se už Elain zase ovládala.

Gawyn s Elain zřejmě hodlali zůstat, kde byli, ale Rand se nemohl přimět, aby na královniny gardisty čekal stejně vyrovnaně. Znovu vyrazil ke zdi, věda, že než gardisté dorazí, nebude ani v půli cesty, ale nedokázal zůstat klidně stát.

Než udělal tři kroky, přiběhli na dohled tři muži v červených stejnokrojích, a jak se hnali po stezce, slunce se jim odráželo od pancířů. Další dorazili jako vlny šarlatu a leštěné oceli zdánlivě odevšad. Někteří drželi tasené meče, další jenom čekali, aby mohli zaujmout postoj, pozvednout luky a nasadit opeřené střely. Za mřížovým hledím se všichni tvářili vážně a všechny šípy s širokou hlavicí mířily neochvějně na Randa.

Elain s Gawynem vyskočili jako jeden a postavili se mezi Randa a šípy, paže rozpřažené, aby ho chránili. Rand stál úplně bez hnutí a ruce držel tak, aby mu na ně bylo vidět, daleko od meče.

Vzduchem se ještě neslo dupání a vrzání natahovaných tětiv. Jeden z vojáků, se zlatými výložkami důstojníka na rameni, zavolal: „Má paní, můj pane, dolů, rychle!“

Elain se i přes rozpažené ruce nesla jako královna. „Odvažuješ se odhalit ocel v mé přítomnosti, Tallanvore? Gareth Bryne tě za tohle nechá čistit stáje s těmi nejhoršími vojáky, tedy pokud budeš mít štěstí!“

Vojáci si vyměnili zmatené pohledy a někteří lučištníci nejistě sklonili luky. Teprve pak dala Elain ruce dolů, jako by je držela nahoře jenom proto, že se jí právě zachtělo. Rand spočítal luky, které se nesklonily. Břišní svaly se mu stáhly, jako by mohly zastavit šíp na dvacet kroků.

Muž s důstojnickými výložkami vypadal nejzmatenější ze všech. „Má paní, odpusť, ale urozený pan Galadedrid nám oznámil, že se v zahradách potuluje špinavý rolník, je prý obzrojený a ohrožuje urozenou paní Elain a urozeného pana Gawyna.“ Pohledem zabloudil k Randovi a hlas mu zpřísněl. „Kdyby má paní a pán ustoupili stranou, vzal bych toho zločince do vazby. V těchto dnech je ve městě příliš mnoho nepokojů.“

„Velice pochybuji, že Galad něco takového oznámil,“ odtušila Elain. „Galad nelže.“

„Občas bych si přál, aby to udělal,“ prohodil Gawyn tiše, pouze pro Randovy uši. „Aspoň jednou. Život s ním by potom byl snazší.“

„Tento muž je mým hostem,“ pokračovala Elain, „a zde je pod mou ochranou. Můžeš odejít, Tallanvore.“

„Lituji, že to není možné, má paní. Jak má paní ví, královna, její matka, vydala příkaz ohledně každého, kdo by vstoupil na palácové pozemky bez svolení Jejího Veličenstva, a Jejímu Veličenstvu již byla poslána zpráva o vetřelci.“ V Tallanvorově hlase bylo víc než jen náznak uspokojení. Rand měl podezření, že důstojník musel od Elain přijímat rozkazy, které nepovažoval za správné. Tentokrát ale nemusel, ne když měl dokonalou výmluvu.

Elain na Tallanvora zírala. Pro jednou vypadala, že ztratila řeč.

Rand se tázavě podíval na Gawyna a Gawyn pochopil. „Vězení,“ zamumlal. Rand zbledl jako plátno a mladý muž rychle dodal: „Jenom na pár dní a nikdo ti neublíží. Osobně tě vyslechne hlavní kapitán Gareth Bryne, ale jakmile bude jasné, žes nechtěl nikomu ublížit, pustí tě na svobodu.“ Odmlčel se a z očí se mu nedalo vyčíst, nač myslí. „Doufám, žes mluvil pravdu, Rande al’Thore z Dvouříčí.“

„Odvedeš nás tři k matce,“ oznámila náhle Elain. Na Gawynových rtech se objevil úsměv.

Za ocelovým mřížovím přilbice se Tallanvor zdál být poněkud vyveden z rovnováhy. „Má paní, já...“

„Nebo nás tři odveď do cely,“ dokončila Elain. „Zůstaneme spolu. Nebo snad vydáš rozkaz, aby na mou osobu někdo vztáhl ruku?“ Vítězoslavně se usmívala, a podle toho, jak se Tallanvor rozhlížel kolem, jako by odněkud ze stromoví čekal pomoc, si také myslel, že vyhrála.

Vyhrála co? Jak?

„Máti si prohlíží Logaina,“ ozval se tiše Gawyn, jako by Randovi četl myšlenky, „a i kdyby nebyla zaneprázdněná, Tallanvor by se neodvážil přijít k ní s Elain a se mnou a s oddílem, jako bychom my byli pod stráží. Matka je někdy trochu temperamentní.“

Rand si vzpomněl na to, co o královně Morgase říkal mistr Gill. Trochu temperamentní?

Po chodníku přiběhl další voják v červeném stejnokroji a prudce zabrzdil, aby s rukou zkříženou na prsou pozdravil. Tiše něco oznámil Tallanvorovi a při jeho slovech se Tallanvor začal opět tvářit spokojeně.

„Královna, vaše matka,“ prohlásil Tallanvor, „mi nařizuje, abych k ní vetřelce okamžitě přivedl. Královna dále přikazuje, aby ji navštívili i urozená paní Elain a urozený pan Gawyn. Také okamžitě.“

Gawyn sebou trhl a Elain ztěžka polkla. Tvář měla sice vyrovnanou, ale začala si pečlivě oprašovat šaty. Kromě toho, že si z nich smetla pár kousků kůry, to k ničemu nebylo.

„Má paní, prosím,“ řekl Tallanvor nafoukaně. „Můj pane?“

Vojáci je obstoupili a vydali se za Tallanvorem po břidlicovém chodníku. Gawyn s Elain kráčeli Randovi po boku a oba byli zřejmě ztraceni v neveselých myšlenkách. Vojáci vrátili meče do pochev a šípy do toulců, ale nebyli o nic méně ostražití, než když měli zbraně v rukou. Pozorovali Randa, jako by čekali, že každou chvíli popadne meč a pokusí se prosekat na svobodu.

Pokusit se o něco? Já se o nic nepokusím. Bez povšimnutí! Cha!

Dívaje se na vojáky, kteří na oplátku pozorovali jeho, začal si Rand všímat zahrady. Věci se udály tak rychle po sobě, každý další šok přišel dřív, než ten první odezněl, takže si okolní svět uvědomoval jenom rozmazaně, tedy kromě zdi a vroucného přání dostat se za ni. Teď viděl zelenou trávu, kterou si předtím uvědomoval jen nejasně. Zelená! Stovky odstínů zeleně. Zelené stromy a keře hustě pokryté listy a plody. Bujný břečťan pokrývající stromy podél chodníku. Všudypřítomné květiny. Tolik květin, že zahrada hýřila barvami. Některé květiny Rand znal – zlaté zlatovlásky a světle růžové svícníky, karmínové hvězdnice a purpurové květy Emondovy slávy, růže všech barev, od nejčistší bílé po tmavorudou – ale jiné mu byly neznámé, květy tak fantastických tvarů a odstínů, až Randa napadlo, zda jsou vůbec skutečné.

„Je to zeleň,“ zašeptal. „Zeleň.“ Vojáci si cosi zabručeli pro sebe. Tallanvor po nich přes rameno vrhl přísný pohled a oni zmlkli.

„Elaidina práce,“ utrousil nepřítomně Gawyn.

„Není to správné,“ ozvala se Elain. „Zeptala se mě, jestli si chci vybrat jeden statek, pro který by mohla udělat to samé, zatímco kolem by obilí pořád nevzcházelo, ale stejně není správné, že my máme květiny, když jsou kolem lidé, kteří nemají co jíst.“ Zhluboka se nadechla a sebrala se. „Dávej si pozor na jazyk,“ řekla Randovi řízně. „Mluv jasně, když se tě někdo na něco zeptá, a jinak drž jazyk za zuby. A sleduj mě. Všechno bude v pořádku.“

Rand si přál, aby mohl sdílet její sebedůvěra. A pomohlo by, kdyby se stejně tvářil i Gawyn. Jak je Tallanvor vedl do paláce, ohlédl se Rand na zahradu, na všechnu tu zeleň postříkanou květy, jejichž barvy pro královnu vytáhla ruka Aes Sedai. Ocitl se nad hlubinou a břeh nebyl v dohledu.

Chodby byly plné palácových sloužících v rudých livrejích s bílými límečky a manžetami a stříbrným lvem na levé straně hrudi, kteří běhali s posílkami, jejichž účel nebyl na první pohled patrný. Když mezi nimi kráčeli vojáci s Elain, Gawynem a Randem, zastavovali se a s otevřenými ústy za nimi zírali.

Středem všech těchto ohromených lidí se chodbou lhostejně nesl mourovatý kocour a proplétal se mezi sloužícími s vyvalenýma očima. Náhle kocour padl do oka Randovi, něco mu na něm připadalo zvláštní. Byl v Baerlonu dost dlouho na to, aby věděl, že i v tom nejubožejším krámku číhají v každém rohu kočky. Od chvíle, kdy vstoupil do paláce, byl mourek jediná kočka, kterou zahlédl.

„Vy tu nemáte krysy?“ zeptal se nevěřícně. Krysy byly všude.

„Elaida nemá krysy ráda,“ zamumlal lhostejně Gawyn. Celou cestu chodbou se ustaraně mračil, očividně si představoval nadcházející setkání s královnou. „Nikdy jsme tu krysy neměli.“

„Buďte oba zticha.“ Elain mluvila ostře, ale stejně nepřítomně, jako její bratr. „Snažím se přemýšlet.“

Rand sledoval kocoura přes rameno, dokud ho gardisté nezavedli za roh, takže mu mourek zmizel z dohledu. Spousta koček by ho byla uklidnila. Bylo by hezké vědět, že je na paláci aspoň něco normálního, i kdyby to měly být jenom krysy.

Cesta, kterou se Tallanvor ubíral, měla tolik zákrut, že Rand ztratil pojem o směru. Nakonec se mladý důstojník zastavil před dvoukřídlými dveřmi z tmavého dřeva s bohatým leskem. Sice nebyly tak velkolepé, jako některé, jimiž prošli před chvílí, ale byly na nich vyřezány řady lvů vyobrazených až do nejmenších podrobností. Po obou stranách dveří stáli olivrejovaní sloužící.

„Aspoň to není velká síň.“ Gawyn se neklidně zasmál. „Nikdy jsem neslyšel, že by máti tady nařídila někomu setnout hlavu.“ Znělo to, jako by si myslel, že by mohla založit novou tradici.

Tallanvor sáhl po Randově meči, ale Elain ho zarazila. „Je to můj host a podle zvyků i práva mohou hosté královské rodiny vstoupit ozbrojení dokonce i k mé matce. Nebo chceš popřít mé slovo, že je to můj host?“

Tallanvor zaváhal, upřel na ni pohled a pak kývl. „Nuže dobrá, má paní.“ Elain se na Randa usmívala, než Tallanvor ustoupil, ale trvalo to jenom chvíli. „První řada se mnou,“ nařídil Tallanvor. „Ohlaste Jejímu Veličenstvu urozenou paní Elain a urozeného pana Gawyna,“ oznámil dveřníkům. „Také gardového poručíka Tallanvora, podle rozkazu Jejího Veličenstva, s vetřelcem pod stráží.“

Elain se na Tallanvora zamračila, ale dveře se už otvíraly. Zvučný hlas oznámil příchozí.

Elain majestátně proplula dveřmi a svůj královský výstup zkazila jen maličko, když pokynula Randovi, aby se držel za ní. Gawyn narovnal ramena a vkráčel vedle Elain, o jeden odměřený krok za ní. Rand je následoval, nebyl si jist, zda se má držet Gawyna po jejím druhém boku. Tallanvor se držel blízko Randa a s ním vstoupilo deset vojáků. Dveře se za nimi tiše zavřely.

Elain náhle provedla hluboké pukrle a zároveň se zlomila v pase a zůstala tak, držíc sukni roztaženou. Rand sebou trhl, načež se spěšně pokusil napodobit Gawyna a ostatní muže, neohrabaně šoupaje nohama, dokud to nezvládl. Pokleknout na pravé koleno, sklonit hlavu a předklonit se, aby kotníky pravé ruky mohl přitisknout k mramorovým dlaždicím, přičemž levá ruka zůstává na jílci meče. Gawyn, jenž byl bez meče, položil stejným způsobem ruku na jílec dýky.

Rand si právě blahopřál, že to docela zvládl, když si všiml, že po něm Tallanvor, hlavu stále skloněnou, vrhl zpoza hledí zachmuřený pohled. Měl jsem snad udělat něco jiného? Náhle se na Tallanvora rozzlobil, nemohl přece čekat, že bude Rand vědět, co má dělat, když mu to nikdo neřekne. Taky se zlobil, že se polekal gardistů. Neudělal nic, proč by se měl bát. Věděl, že jeho strach není Tallanvorova chyba, ale stejně se na něj hněval.

Každý zůstal jak byl, ztuhlý, jako by čekal na to, až přijde jarní obleva. Rand nevěděl, nač vlastně čekají, ale chopil se příležitosti, aby si mohl prohlédnout místo, kam jej přivedli. Hlavu držel skloněnou, jenom ji trochu natočil, aby viděl. Tallanvor se zamračil ještě víc, ale Rand si toho nevšímal.

Čtvercová komnata byla velká asi jako šenk u Královnina požehnání a na zdech byly do čistě bílého kamene vytesány reliéfy s loveckými výjevy. Na goblénech pod řezbami byla většinou vyobrazena zátiší s květinami jasných barev a kolibříky s oslnivým peřím, až na dva na protějším konci místnosti, na nichž byli na šarlatovém poli stříbrní lvi Andoru, vyšší než člověk. Tyto dva goblény visely po stranách vyvýšeného pódia, na kterém stál vyřezávaný pozlacený trůn a na něm seděla královna.

Po královnině pravici stál s obnaženou hlavou zavalitý muž v červeném stejnokroji královniny gardy se čtyřmi zlatými pletenci na náramenících pláště a širokými zlatými pásky, které narušovaly jinak dokonalou běl manžet. Spánky měl silně prošedivělé, ale vypadal stejně silný a neochvějný jako skála. To musel být hlavní kapitán královniny gardy Gareth Bryne. Za trůnem a na opačné straně než Bryne seděla na nízké stoličce žena v tmavozeleném hedvábí a cosi pletla z tmavé, téměř černé vlny. Podle toho pletení si Rand zprvu myslel, že je stará, ale při druhém pohledu nedokázal její věk určit. Mladá, stará, prostě nevěděl. Svou pozornost zdánlivě cele upírala na jehlice a klubko, jako by na dosah ruky neseděla sama královna. Byla to půvabná žena, navenek klidná, ale na jejím soustředění bylo cosi hrozivého. V místnosti bylo kromě cvakání jejích jehlic naprosté ticho.

Rand se snažil zahlédnout pokud možno všechno, ale pohled se mu neustále vracel zpátky k ženě s lesknoucím se věnečkem jemně vytepaných růží, andorskou růžovou korunou. Přes hedvábné šaty s červenobílými sklady měla dlouhou rudou štólu, po jejíž celé délce pochodovali andorští lvi. Když se levicí dotkla ruky hlavního kapitána, zatřpytil se jí na prstě prsten ve tvaru Velkého hada požírajícího svůj vlastní ocas. Nebyla to však velkolepá nádhera jejích šatů či šperků, dokonce ani koruny, co znovu a znovu přitahovalo Randovu pozornost: byla to žena, která je nosila.

Morgasa měla krásu své dcery, dospělou a plně rozvitou. Její tvář a postava, její přítomnost vyplňovaly místnost jako slunce, v jehož záři se ti dva, co byli s ní, ztráceli. Kdyby to byla vdova z Emondovy Role, stál by u jejích dveří zástup nápadníků, i kdyby byla tou nejhorší kuchařkou a nejnepořádnější hospodyní v celém Dvouříčí. Rand si všiml, že ho pozoruje, a sklonil hlavu v obavách, že by mu z tváře mohla vyčíst myšlenky. Světlo, myslet na královnu, jako by to byla vesnická žena! Ty hlupáku!

„Můžete povstat,“ řekla Morgasa zvučným hřejivým hlasem, který naznačoval, že královna už stokrát slyšela Elainino ujišťování o své poslušnosti.

Rand vstal spolu s ostatními.

„Máti...“ začala Elain, ale Morgasa ji uťala.

„Zdá se, žes lezla po stromech, dcero.“ Elain si z šatů sundala zapomenutý kousek kůry, načež zjistila, že ho nemá kam dát, tak ho sevřela v dlani. „Ve skutečnosti,“ pokračovala Morgasa klidně, „by se zdálo, že přes můj výslovný rozkaz jsi vymyslela, jak by ses mohla podívat na toho Logaina. Gawyne, tohle jsem si o tobě nemyslela. Musíš se naučit nejen to, kdy svou sestru poslechnout, ale zároveň pro ni být v neštěstí protiváhou.“ Královna obrátila zrak na zavalitého muže vedle ní a rychle zase uhnula. Bryneův výraz se nezměnil, jako by si toho nebyl povšiml, ale Rand měl dojem, že jeho očím nic neunikne. „To, Gawyne, je stejně tak povinností prvního knížete, jako velet andorským vojům. Možná kdybychom zintenzivnili tvůj výcvik, měl bys méně času, aby ses nechal svou sestrou zatahovat do potíži. Požádám hlavního kapitána, aby dohlédl na to, abys při cestě na sever měl pořád co dělat“

Gawyn se pohnul, jako by chtěl něco namítnout, pak se místo toho jen uklonil. „Jak přikazuješ, máti.“

Elain se zamračila. „Máti, Gawyn mě přece nemůže chránit, když nebude se mnou. To jenom kvůli tomu opustil své komnaty. Máti, jenom se na Logaina podívat přece nemůže nikomu uškodit. Skoro každý ve městě mu byl blíž než my.“

„Každý ve městě není dědička.“ Královnin hlas zněl velmi přísně. „Já jsem toho chlapíka, Logaina, viděla zblízka, a on je nebezpečný, dítě. V kleci, s Aes Sedai, které ho hlídají každou minutu, je pořád stejně nebezpečný jako vlk. Přála bych si, aby ho nikdy nebyli přivezli nikam ke Caemlynu.“

„Vyřídí se to s ním v Tar Valonu.“ Žena na stoličce při řeči ani nezvedla oči od pletení. „Důležité však je, že lid viděl, jak Světlo opět jednou přemohlo Stín. A tebe, Morgaso, viděl jako součást toho vítězství.“

Morgasa mávla odmítavě rukou. „Stejně bych byla raději, kdyby se v Caemlynu neukázal. Elain, vím, co si myslíš.“

„Máti,“ namítala Elain, „nechtěla jsem tě neuposlechnout. Opravdu nechtěla.“

„Vážně?“ zeptala se Morgasa s hraným překvapením a pak se uchechtla. „Ano, ty se opravdu snažíš být poslušnou dcerou. Ale neustále zkoušíš, kam až můžeš zajít. No, já jsem s mou matkou jednala stejně. Ten duch ti bude jenom k dobrému, až nastoupíš na trůn, ale ještě nejsi královnou, dítě. Neposlechla jsi mě a podívala ses na Logaina. Buď s tím spokojena. Cestou na sever se k němu nedostaneš ani na sto kroků, a Gawyn také ne. Kdybych nevěděla, jak přísná bude výuka v Tar Valonu, poslala bych s tebou Lini, aby dohlédla na to, že budeš poslouchat. Ona aspoň, zdá se, je schopná tě přimět, abys dělala, co je potřeba.“

Elain se mrzutě uklonila.

Žena za trůnem byla zdánlivě cele zaujata počítáním oček. „Za týden,“ ozvala se náhle, „si budeš přát, aby ses mohla vrátit domů k matce. Za měsíc budeš chtít utéci s Kočovným lidem. Ale moje sestry tě uchrání před nevěřícími. Takové věci pro tebe zatím ještě nejsou.“ Prudce se na stoličce otočila, aby se upřeně podívala na Elain, a všechna její vyrovnanost zmizela, jako by tu nikdy nebyla. „Ty se můžeš stát největší královnou, jakou kdy Andor viděl, jakou kdy která země viděla za víc než tisíc let. Máš to v sobě. Pro toto tě vytvarujeme, pokud na to budeš mít sílu.“

Rand na ni zíral. Musela to být Elaida, Aes Sedai. Náhle byl rád, že sem nepřišel pro pomoc, bez ohledu na to, ke kterému adžah patřila. Vyzařovala z ní tvrdost, jíž se ta Moirainina zdaleka nemohla rovnat. Občas na Moirain myslel, jako na ocel pokrytou sametem. U Elaidy byl samet pouhou iluzí.

„Dost, Elaido,“ řekla Morgasa a nejistě se zamračila. „To už slyšela nejednou. Kolo tká, jak si kolo přeje.“ Na chvíli se odmlčela a dívala se na svou dceru. „Teď je tu však problém s tímto mladým mužem,“ aniž odtrhla pohled od Elaininy tváře, kývla směrem k Randovi, „a to, jak a proč sem přišel a proč jsi svému bratrovi tvrdila, že je tvým hostem.“

„Smím promluvit, máti?“ Když Morgasa kývnutím svolila, Elain prostě převyprávěla, co se událo od chvíle, kdy Randa poprvé zahlédla, jak šplhá po svahu k hradbě. Rand čekal, že skončí a řekne, že netušil, co vlastně provádí, ale ona místo toho řekla: „Máti, často mi říkáš, že musím poznat naše lidi, od nejvyšších po nejnižší, ale kdykoliv se s nimi setkám, je u toho tucet sloužících. Jak se mám za takových okolností dozvědět něco skutečného a pravdivého? Tím, že jsem si promluvila s tímto mladým mužem, jsem se dozvěděla víc o lidech z Dvouříčí, o tom, jací to jsou lidé, než bych kdy vyčetla z knih. Něco už o něm prozrazuje to, že přišel z takové dálky a oblékl si červenou, když tolik příchozích nosí ze strachu bílou. Máti, prosím tě, aby ses k tomuto věrnému poddanému, jenž mě naučil mnoho o lidech, kterým vládneš, zachovala dobře.“

„Věrný poddaný z Dvouříčí.“ Morgasa si povzdechla. „Mé dítě, měla bys věnovat větší pozornost těm knihám. Dvouříčí nevidělo výběrčího daní po šest pokolení a královninu gardu po sedm. Odvážila bych se tvrdit, že si jen zřídka vzpomenou, že jsou součástí říše.“ Rand neklidně pokrčil rameny a s překvapením si vzpomněl na chvíli, když mu řekli, že Dvouříčí je součástí Andorské říše. Královna si toho všimla a smutně se na dceru usmála. „Vidíš, dítě?“

Rand si uvědomil, že Elaida odložila pletení a prohlíží si ho. Vstala ze stoličky, pomalu sestoupila z pódia a postavila se před něj. „Z Dvouříčí?“ prohodila. Natáhla ruku k jeho hlavě. Rand se odtáhl a ona nechala ruku klesnout. „S takhle rudými vlasy a šedýma očima? Lidé z Dvouříčí jsou tmavovlasí a tmavoocí a jen zřídka takhle vyrostou.“ Rychle natáhla ruku a ohrnula Randovi rukáv kabátu, takže bylo vidět světlejší pleť, jíž se slunce nedotýkalo tak často. „Ani takovou pleť.“

Rand jen s námahou nezaťal pěsti. „Narodil jsem se v Emondově Roli,“ prohlásil škrobeně. „Moje matka byla cizinka, oči mám po ní. Můj otec je Tam al’Thor, ovčák a sedlák, jako jsem já.“

Elaida pomalu kývla, aniž odvrátila pohled od Randovy tváře. On se s jejím pohledem setkal zcela vyrovnaně, ač musel přemáhat nepříjemný pocit kolem žaludku. Viděl, že si jeho upřeného pohledu všimla. Elaida se mu podívala do očí a opět pomalu zvedla ruku. Rand se rozhodl, že tentokrát neuhne.

Byl to však jeho meč, čeho se dotkla, a sevřela ruku kolem hlavice. Stiskla prsty a oči se jí překvapením doširoka otevřely. „Ovčák z Dvouříčí,“ řekla tiše, šeptem, který však byl určen pro všechny přítomné, „s mečem se znamením volavky.“

Při jejích posledních slovech se lidé v komnatě zachovali, jako by jim oznámila, že je tu Temný. Za Randem zavrzala kůže a kov a na mramorových dlaždicích zadupaly boty. Rand koutkem oka zahlédl Tallanvora a ostatní gardisty, jak od něj couvají s rukama na mečích, aby získali místo a mohli tasit, a podle výrazů také byli připraveni zemřít. Gareth Bryne se dvěma rychlými kroky postavil před pódium, mezi Randa a královnu. Dokonce i Gawyn se postavil před Elain, tvářil se ustaraně a ruku položil na dýku. Elain sama se na něj podívala, jako by ho viděla poprvé v životě. Morgasin výraz se nezměnil, ale rukama pevněji stiskla pozlacené lenochy trůnu.

Pouze Elaida zareagovala ještě méně než královna. Aes Sedai nejevila známky toho, že by si uvědomovala, že snad řekla něco neobvyklého. Odtáhla ruku od meče a vojáci se ještě víc napjali. Elaida však dál upírala oči do očí Randových a nevzrušeně ho odhadovala.

„Ovšem,“ řekla Morgasa vyrovnaným hlasem“ je příliš mladý, aby měl čepel s volavkou. Nemůže být starší než Gawyn.“

„Patří mu,“ ozval se Gareth Bryne.

Královna se na něj překvapeně podívala. „Jak to?“

„Já nevím, Morgaso,“ vysvětloval pomalu Bryne. „Je moc mladý, a přesto mu ten meč patří, a on k tomu meči. Podívej se mu do očí. Podívej se, jak stojí, jak se k němu ten meč hodí, a on k meči. Je příliš mladý, ale ten meč mu patří.“

Když hlavní kapitán domluvil, ozvala se Elaida: „Jak jsi přišel k téhle čepeli, Rande al’Thore z Dvouříčí?“ Říkala to, jako by pochybovala o jeho jménu stejně, jako pochybovala o místě, z něhož pochází.

„Dal mi ho můj otec,“ řekl Rand. „Patřil jemu. Myslel si, že ve světě bych ho mohl potřebovat.“

„Další ovčák z Dvouříčí s čepelí s volavkou.“ Při Elaidině úsměvu Randovi vyschlo v ústech. „Kdy jsi dorazil do Caemlynu?“

Rand už toho měl dost, aby té ženě říkal pravdu. Vyděsila ho víc, než kterýkoliv temný druh. Nastal čas opět se začít skrývat. „Dneska,“ prohlásil. „Dnes ráno.“

„Právě včas,“ zamumlala Elaida. „A kde bydlíš? Neříkej, že sis někde nenašel pokoj. Vypadáš sice trochu otrhaně, ale měl jsi čas se trochu občerstvit. Kde?“

„U koruny a lva.“ Rand si pamatoval, že kolem Koruny a lva procházel, když hledal Královnino požehnání. Bylo to na opačné straně Nového Města než hostinec mistra Gilla. „Mám tam postel. V podkroví.“ Rand měl dojem, že Elaida ví, že lže, ale ona jenom kývla.

„Jaká to náhoda,“ podotkla. „Dnes je nevěřící přiveden do Caemlynu. Za dva dny ho odvedou na sever a s ním půjde studovat dědička. A právě na této křižovatce se objeví v palácových zahradách mladý muž, který tvrdí, že je věrným poddaným z Dvouříčí...“

„Já jsem z Dvouříčí.“ Všichni se na něj dívali, ale nikdo si ho nevšímal. Všichni kromě Tallanvora a gardistů. Ti ani nemrkli.

„... s příběhem vypočítaným tak, aby zaujal Elain, a s mečem se znamením volavky. Nemá ani pásku na rukávu, ani kokardu, která by oznamovala jeho spojenectví, ale meč má pečlivě zavinutý tak, aby volavku nespatřily slídivé oči. Jak moc je tohle pravděpodobné, Morgaso?“

Královna kývla na hlavního kapitána, aby se postavil stranou, a když to Bryne udělal, ustaraně se na Randa podívala. Nicméně promluvila k Elaidě. „Zač ho považuješ? Za temného druha? Jednoho z Logainových stoupenců?“

„Temný se v Shayol Ghulu vrtí,“ opáčila Aes Sedai. „Na vzoru leží Stín a budoucnost je vyvážena na špičce špendlíku. Tenhle je nebezpečný.“

Náhle se pohnula Elain a vrhla se před trůnem na kolena. „Máti, prosím tě, neubližuj mu. Byl by hned odešel, kdybych ho nezastavila. Chtěl odejít. Byla jsem to já, kdo ho přiměl zůstat. Nevěřím, že je to temný druh.“

Morgasa na dceru kývla, aby ji uklidnila, ale očima sledovala Randa. „Je tohle věštění, Elaido? Čteš ze vzoru? Říkáš, že to na, tebe přichází, když to nejméně čekáš, a odchází stejně náhle, jako to přijde. Je-li tohle věštění, Elaido, nařizuji ti, vyjev jen čistou pravdu, bez toho, abys to jako obvykle opentlila tolika záhadami, že nikdo nepozná, říkáš-li ano či ne. Mluv. Co vidíš?“

„Toto je věštba,“ odvětila Elaida, „a přísahám při Světle, že nic jasnějšího nevidím. Od tohoto dne Andor kráčí k bolesti a rozdělení. Stín ještě musí potemnět, až dočerna, a já nevidím, zda poté přijde Světlo. Tam, kde svět uroní jednu slzu, ono uroní tisíce. Toto je věštba.“

Na komnatu padlo ticho, porušené jenom tím, jak Morgasa prudce vydechla, jako by to mělo být naposled.

Elaida stále upírala zrak do Randových očí. Promluvila znovu, jen tak tak pohybujíc rty, a tak tiše, že ji Rand na vzdálenost paže málem neslyšel. „Tohle je také věštba. Bolest a rozdělení přijde na celý svět, a tento muž stojí v jeho srdci. Poslouchám královnu,“ zašeptala, „a mluvím jasně.“

Rand měl pocit, jako by mu do mramorové podlahy vrostly kořeny. Od podlahy mu nohama stoupal chlad a nehybnost kamene a Randa zamrazilo. Nikdo jiný to neslyšel. Ale Elaida se stále dívala na něj a on to uslyšel.

„Jsem jenom ovčák,“ řekl na celou komnatu. „Z Dvouříčí. Jenom ovčák.“

„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ prohlásila Elaida nahlas a Rand nepoznal, zda se v jejím hlase ozval posměšný tón, či nikoliv.

„Urozený pane Garethe,“ řekla Morgasa, „potřebuji radu svého hlavního kapitána.“

Zavalitý muž zavrtěl hlavou. „Elaida Sedai říká, že ten mládenec je nebezpečný, má královno, a kdyby toho mohla říci víc, řekl bych, povolej kata. Ale jediné, co ona tvrdí, je to, co každý z nás vidí na vlastní oči. Na celém venkově nenajdeš sedláka, který by neřekl, že bude ještě hůř, a to bez věštění. Já osobně věřím, že ten hoch je tu jen pouhou shodou okolností, i když pro něj nešťastnou. Čistě pro jistotu bych, má královno, navrhoval, abychom ho zamkli do cely, dokud nebude urozená paní Elain a urozený pán Gawyn daleko odsud, a pak ho nechali jít. Tedy pokud ty, Aes Sedai, nemáš další věštbu, která by se ho týkala.“

„Řekla jsem všechno, co jsem ze vzoru vyčetla, hlavní kapitáne,“ prohlásila Elaida. Vrhla po Randovi tvrdý úsměv, úsměv, při němž se jí málem ani nezvlnily rty, kterým se vysmívala tomu, že nemůže říci, že nemluví pravdu. „Pár týdnů vězení mu neublíží, a mohlo by mi to poskytnout možnost dozvědět se víc.“ V očích se jí objevil hlad a Randa zamrazilo ještě víc. „Možná přijde další věštba.“

Morgasa to chvíli zvažovala. Bradu měla položenou v dlani a loket na lenochu trůnu. Kdyby se byl Rand vůbec mohl pohnout, neklidně by pod jejím pohledem přešlápl z nohy na nohu, ale Elaidiny oči ho přimrazily k zemi. Nakonec královna promluvila.

„Podezřívání dusí Caemlyn, možná i celý Andor. Strach a podezřívavost. Ženy označují sousedky za temné družky. Muži kreslí na dveře lidí, které znají celá léta, dračí špičáky. Já toho nebudu součástí.“

„Morgaso...“ začala Elaida, ale královna ji zarazila.

„Já toho nebudu součástí. Když jsem převzala trůn, přísahala jsem, že budu vysoko i nízko postavené soudit stejně, a budu tak činit, i kdybych měla být poslední osobou v Andoru, která si ještě pamatuje, co je to spravedlnost. Rande al’Thore, přísaháš při Světle, že ti ten meč dal tvůj otec, ovčák z Dvouříčí?“

Rand si olízl vyprahlé rty. „Přísahám.“ Náhle si vzpomněl, s kým to vlastně mluví, a chvatně dodal: „Má královno.“ Urozený pan Gareth nazvedl husté obočí, ale Morgase to zjevně nevadilo.

„A na zeď zahrady jsi vylezl prostě jenom proto, aby ses mohl podívat na falešného Draka?“

„Ano, má královno.“

„Hodláš uškodit andorskému trůnu, nebo mé dceři, či mému synovi?“ Její tón prozrazoval, že za poslední dva zločiny by s ním udělala ještě kratší proces, než za to první.

„Nehodlám uškodit nikomu, má královno. A tobě a tvým dětem nejméně ze všeho.“

„Takže tě tedy rozsoudím, Rande al’Thore,“ oznámila královna. „Za prvé proto, že jsem, na rozdíl od Elaidy a Garetha, v mládí slyšela řeč Dvouříčí. Nevypadáš jako člověk odtamtud, ale pokud mi má paměť slouží, máš Dvouříčí na jazyku. Za druhé, nikdo s tvými vlasy a očima by netvrdil, že je ovčák z Dvouříčí, pokud by to nebyla pravda. A že ti tvůj otec dal meč se znamením volavky, je na lež příliš směšné. A za třetí, hlas, který mi našeptává, že nejlepší lež je obvykle natolik směšná, aby to mohla být lež... ten hlas není důkaz. Budu dodržovat zákony, které jsem vydala. Dávám ti svobodu, Rande al’Thore, ale radím ti, aby sis v budoucnosti dával pozor na to, kudy chodíš. Pokud tě znovu najdeme na území paláce, nevyjdeš z toho tak hladce.“

„Děkuji, má královno,“ zachraptěl Rand. Cítil na tvářích žár Elaidiny nespokojenosti.

„Tallanvore,“ řekla Morgasa, „doprovoď to... doprovoď hosta mé dcery z paláce a prokazuj mu úctu. Vy ostatní jděte také. Ne, Elaido, ty zůstaň. A ty, urozený pane Garethe, prosím také. Musím se rozhodnout, co dělat s těmi bělokabátníky ve městě.“

Tallanvor a gardisté neochotně vrátili meče do pochev, nicméně byli připraveni vmžiku tasit. Rand byl přesto rád, že ho vojáci za Tallanvorem obstoupili. Elaida dávala na to, co královna říká, pozor jen na půl ucha. Cítil v zádech její pohled. Co by se stalo, kdyby Morgasa u sebe Aes Sedai nezadržela? Při tom pomyšlení si přál, aby vojáci zrychlili krok.

K jeho překvapení si Elain s Gawynem přede dveřmi vyměnili pár slov a přidali se k němu. Tallanvora to také překvapilo. Mladý důstojník se ohlédl na dveře, které se teď zavíraly.

„Máti,“ prohlásila Elain, „nařídila, abyste ho vyprovodili z paláce, Tallanvore. S úctou. Nač tedy čekáš?“

Tallanvor se zamračil na dveře, za nimiž královna jednala se svými rádci. „Na nic, má paní,“ řekl trpce a zbytečně nařídil vojákům, aby vykročili.

Zázraky paláce Rand míjel bez povšimnutí. Byl příliš popletený a útržky myšlenek mu vířily hlavou tak rychle, že je nedokázal zachytit. Nevypadáš na to. Tento muž stojí v jeho srdci.

Doprovod se zastavil. Rand zamrkal a zjistil, že se dostali na velké nádvoří před palácem. Stáli u vysoké, pozlacené brány, jež se třpytila ve slunci. Tuhle bránu by neotevřeli pro jediného člověka, rozhodně ne pro takového, který na pozemek paláce vnikl bez dovolení, i když ho dědička prohlásila za svého hosta. Tallanvor otevřel výpadovou branku, malá dvířka v křídle velké brány.

„Tohle je zvyk,“ ozvala se Elain, „doprovodit hosta až k bráně, ale nedívat se, jak odchází. Je třeba si zapamatovat potěšení z hostovy přítomnosti, ne smutek z loučení.“

„Děkuji, má paní,“ řekl Rand. Dotkl se šátku, který měl kolem hlavy. „Za všechno. Zvykem ve Dvouříčí je, aby host přinesl malý dárek. Obávám se, že nic nemám. I když,“ dodal suše, „jsem tě očividně něco o lidu z Dvouříčí naučil.“

„Kdybych máti řekla, že tě považuji za hezkého junáka, určitě by tě nechala zavřít do kobky.“ Elain ho poctila oslnivým úsměvem. „Hodně štěstí, Rande al’Thore.“

Rand se za ní s otevřenými ústy díval, jak odchází, mladší vydání Morgasiny krásy a důstojnosti.

„Nesnaž se s ní vyměňovat názory.“ Gawyn se zasmál. „Pokaždé vyhraje.“

Rand nepřítomně kývl. Hezkého junáka? Světlo, dědička andorského trůnu! Potřásl hlavou, aby si ji pročistil.

Gawyn zřejmě na něco čekal. Rand se na něj chvíli díval.

„Můj pane, když jsem vám říkal, že jsem z Dvouříčí, byl jsi překvapen. Všichni ostatní taky, tvoje matka, urozený pan Gareth, Elaida Sedai,“ zamrazilo ho v zádech, „nikdo z nich...“ Nedokázal se přimět, aby větu dokončil. Dokonce si ani nebyl jist, kde začala. Jsem syn Tama al’Thora, i když jsem se nenarodil ve Dvouříčí.

Gawyn kývl, jako by to bylo to, na co celou tu dobu čekal. Přesto váhal. Rand otevřel ústa, aby nevyřčenou otázku vzal zpátky, a vtom Gawyn promluvil. „Omotej si kolem hlavy šufu, Rande, a budeš vtělením Aielana. Zvláštní, protože máti si zřejmě myslela, že přinejmenším mluvíš jako člověk z Dvouříčí. Přál bych si, abychom měli čas jeden druhého poznat, Rande al’Thore. Hodně štěstí.“

Aielan.

Rand tam stál a díval se za odcházejícím Gawynem, dokud mu netrpělivé Tallanvorovo zakašlání nepřipomnělo, kde je. Vrhl se brankou ven a ještě jí pořádně neprošel, když ji za ním Tallanvor přirazil. Břevna hlasitě zapadla na místo.

Oválné náměstí před palácem teď bylo prázdné. Všichni vojáci odešli, i davy, trubači a bubeníci umlkli. Nezůstalo nic, jen smetí, které vítr honil po dláždění, a pár lidí spěchajících za svými záležitostmi, když teď vzrušení opadlo. Rand nepoznal, zda nosí bílou, či červenou.

Aielan.

Překvapeně si uvědomil, že stojí před palácovou bránou, přímo tam, kde by ho mohla Elaida snadno najít, až skončí jednání s královnou. Přitáhl si plášť k tělu a rozběhl se přes náměstí do ulic Vnitřního Města. Často se ohlížel přes rameno, zda ho někdo nesleduje, ale zákruty cesty mu bránily dohlédnout daleko. Nicméně si až příliš dobře pamatoval na Elaidiny oči a představoval si, jak ho pozoruje. Celou cestu k bráně do Nového Města utíkal, co mu síly stačily.