Oko světa

27 Úkryt před bouří

Perrin se užíral kvůli dnům stráveným u Tuatha’anů, kdy bezstarostným tempem putovali na jihovýchod. Kočovný lid neviděl ke spěchu důvod. Cikáni nikdy nepospíchali. Barevné povozy ráno nevyjely, dokud nebylo slunce vysoko nad obzorem, a pokud Cikáni narazili na vhodné místo, klidně zastavili už brzy odpoledne. Psi klidně poklusávali podle vozů a děti často také. Snadno s vozy udržely krok. Jakýkoliv návrh, že by mohli dojet dál, nebo jet rychleji, se setkal se smíchem, či: „Á, ty bys nechal ty ubohý koníky sedřít?“

Perrina překvapilo, že Elias nesdílí jeho pocity. Elias by na vůz nesedl – raději chodil po svých a občas zaběhl do čela kolony – ale nikdy nenavrhl, že odejdou, ani se je nesnažil pobízet.

Zvláštní vousáč ve svých zvláštních šatech se od mírných Tuatha’anů tolik lišil, že kdykoliv se objevil mezi povozy, bilo to do očí. Dokonce i přes celý tábor se Elias nedal splést s některým z Lidu, a to nejen kvůli oděvu. Elias se pohyboval s líným půvabem vlka, který kůže a kožešinová čapka jenom podtrhovaly. Nebezpečí z něj vyzařovalo stejně přirozeně, jako oheň vyzařuje teplo, a od Kočovného lidu se ostře lišil. Mladí či staří, Lidé byli od přírody veselí. V jejich půvabu nebylo nebezpečí, jenom potěšení. Jejich děti samozřejmě pobíhaly kolem plné čisté radosti z pohybu, ale u Tuatha’anů i šedobradí starci a šedovlasé báby měli lehký krok, jejich chůze se podobala vznešenému tanci, který přes všechnu svou důstojnost nebyl o nic méně bujný. Všichni Lidé jako by se měli každou chvíli dát do tance, i když klidně stáli, dokonce i při oněch vzácných chvílích, kdy se v táboře neozývala hudba. Skřipky a píšťaly, dulcimery, citery a bubínky téměř bezustání ovíjely vozy harmonií a kontrapunktem, ať už povozy stály v táboře, nebo byly na cestách. Radostné písničky, veselé písničky, písničky plné smíchu i smutku. Byl-li v táboře někdo vzhůru, obvykle tu zněla hudba.

Elias se u každého vozu, kolem něhož prošel, setkával s přátelskými úklonami a úsměvy, a s veselým slovem u každého ohně, u kterého se zastavil. To musela být tvář, kterou Lidé vždycky ukazovali cizincům – otevřená, usmívající se tvář. Ale Perrin zjistil, že pod tímto povrchem leží skrytá ostražitost napůl ochočeného jelena. Něco leželo hluboko pod těmito úsměvy namířenými na vesničany z Emondovy Role, něco, co se ptalo, zda nejsou nebezpeční, něco, co jen pomalu mizelo s ubíhajícími dny. U Eliase byla tato ostražitost dosti patrná, jako když se uprostřed parného léta chvěje vzduch, a nemizela. Když se nedíval, otevřeně ho pozorovali, jako by si nebyli jisti tím, co udělá vzápětí. Když šel táborem, nohy připravené k tanci vypadaly zároveň připravené k útěku.

Eliase jejich Cesta listu zneklidňovala stejně, jako je zneklidňovaly jeho způsoby. Pohyboval-li se mezi Tuatha’any, rty měl neustále zkřivené. Nebyla to blahosklonnost, a už rozhodně ne opovržení, ale vypadalo to, že by byl mnohem raději někde jinde, skoro kdekoliv jinde. Přesto kdykoliv Perrin navrhl, že odejdou, Elias mu začal konejšivě vykládat o tom, že by si měli chvilku odpočinout, jenom pár dní.

„Než jste potkali mě, měli jste těžký časy,“ vykládal Elias, když se Perrin zeptal potřetí či počtvrté, „a budou ještě těžší, když po vás jdou trolloci a půllidi a přátelíte se s Aes Sedai.“ Zazubil se nad soustem Ilina štrúdlu z jablečných křížal. Perrina jeho žlutý pohled stále zneklidňoval, i když se Elias usmíval. Možná dokonce víc, když se usmíval, protože úsměv se v lovcových očích objevoval jen zřídka. Elias se uhnízdil u Raenova ohně, a jako obvykle odmítl posezení na kládách přivlečených k tomuto účelu. „Nespěchej tolik s návratem do rukou Aes Sedai.“

„Co když nás najdou mizelci? Co jim v tom zabrání, když tu jenom tak posedáváme a čekáme? Tři vlci je nezadrží a Kočovníci nám nepomůžou. Nebudou bránit ani sami sebe. Trolloci je pobijí a bude to naše vina. A stejně, dřív nebo později je budeme muset opustit. Klidně to může být dřív.“

„Cosi mi říká, že bychom měli počkat. Jenom pár dní.“

„Cosi!“

„Uvolni se, mládenče. Ber to, jak to je. Utíkej, když musíš, bojuj, když musíš, a odpočívej, když můžeš.“

„O čem to vlastně mluvíš?“

„Dej si kousek štrůdlu. Ila mě ráda nemá, ale když zajdu na návštěvu, dá mi najíst. A v táborech Kočovníků se vždycky najde dobrý jídlo.“

„Jaký ‚cosi‘?“ dožadoval se Perrin. „Jestli víš něco, co nám nechceš říct...“

Elias se zamračil na kus štrůdlu v ruce, odložil ho a oprášil si ruce. „Cosi,“ řekl nakonec s pokrčením ramen, jako by tomu sám pořádně nerozuměl. „Cosi mi říká, že je důležitý počkat. Pár dní. Tyhle pocity nemívám často, ale když přijdou, naučil jsem se jim důvěřovat. V minulosti mi to zachránilo život. Tentokrát je to nějak jiný, ale důležitý. To je jasný. Jestli chcete utíkat, tak běžte. Já zůstávám.“

To bylo všechno, co z něj Perrin dostal, bez ohledu na to, kolikrát se ptal. Ležel tu, povídal si s Raenem, jedl, podřimoval s čapkou přes oči a odmítal se bavit o odchodu. Cosi mu říkalo, aby zůstal. Pozná, až bude čas odejít. Dej si kousek štrůdlu, mládenče. Neštvi se. Na, zkus salát. Uvolni se.

Perrin se nedokázal uvolnit. Za nocí se toulal mezi duhovými vozy a dělal si starosti. Spíš proto, že si je zjevně nedělal nikdo jiný, než z nějakého rozumného důvodu. Tuatha’ané zpívali a tancovali, vařili a jedli kolem svých ohňů – ovoce a oříšky, bobule a zeleninu, maso nejedli – a věnovali se myriádám domácích prací, jako by je okolní svět vůbec nezajímal. Všude pobíhaly a hrály si děti, schovávaly se mezi vozy, šplhaly po stromech kolem tábora, smály se a válely se po zemi se psy. Okolní svět nikoho nezajímal, vůbec nikoho.

Jak je Perrin pozoroval, měl nutkání odejít. Odejít, než na ně přivedeme pronásledovatele. Vzali nás k sobě a my se jim za jejich laskavost odvděčíme tím, že je uvrhneme v nebezpečenství. Oni aspoň nají k bezstarostnosti důvod. Je nikdo nepronásleduje. Ale my...

S Egwain taky nebyla řeč. Buď si povídala s Ilou, přičemž měly hlavy u sebe a dávaly najevo, že muži nejsou vítáni, nebo tancovala s Aramem, otáčela se do rytmu píšťal, skřipek a bubínků, do tónů, které Tuatha’ani nasbírali po celém světě, nebo hlučných tónů samotných Kočovníků, melodií, které byly vždycky břeskné, ať už byly rychlé, či pomalé. Znali spousty písní, některé Perrin znal z domova, i když často pod jiným jménem, než jim říkali ve Dvouříčí. Píseň „Tři dívky na louce“, například, se podle Cikánů jmenovala „Tančí hezká děvčata“, a taky tvrdili, že „Vítr od severu“ se v některých zemích jmenuje „Padá hustý déšť“ a „Berinův ústup“ v jiných. Když bezmyšlenkovitě požádal o „Cikán má můj hrnec“, popadali se smíchy za břicho. Znali to, ale jako „Skoč pro pírko“.

Chápal touhu zatancovat si na cikánské písně. V Emondově Roli ho nepovažovali za příliš dobrého tanečníka, ale při těchhle písních se mu nohy samy pohybovaly, a Perrin měl pocit, že nikdy v životě netančil tak dlouho, tak usilovně, ani tak dobře. Písně měly hypnotický účinek, krev mu při nich tepala do rytmu.

Bylo to druhého večera u Kočovníků, když Perrin poprvé spatřil ženy tancovat na některé z pomalejších písní. Ohně hořely nízko a na vozy se lepila noc a prsty do bubínků vyťukávaly pomalý rytmus. Nejdřív se ozval jeden bubínek, pak další, až se všechny bubínky v táboře připojily ke stejnému tichému, naléhavému rytmu. Kromě bubínků bylo naprosté ticho.

Do světla vstoupila dívka v červených šatech, stáhla si šátek a začala se pohupovat v bocích. Ve vlasech jí visely šňůrky korálků a ona si z nohou skopla střevíce. Pak píšťala začala melodii, tiše kvílela a dívka tančila. Rozpřáhla ruce, v nichž za sebou držela šátek, vlnila se v bocích a bosýma nohama podupávala do rytmu bubínků. Tmavé oči upírala na Perrina a úsměv měla stejně líný jako tanec. Otáčela se v malých kruzích a usmívala se na něj přes rameno.

Perrin ztěžka polkl. Tváře ho nepálily od ohně. K první se připojila druhá dívka a třásně na jejich šátcích se třásly do rytmu bubínků a pomalého otáčení jejich boků. Obě se na Perrina usmívaly a on si chraptivě odkašlal. Bál se rozhlédnout kolem sebe, tváře měl rudé jako pivoňky, a každý, kdo se nedíval na tanečnice, se mu nejspíš smál. Byl si tím jistý.

Jak nejlhostejněji se mu podařilo, sklouzl z klády, jako by se mu jenom špatně sedělo, ale skončil tak, že hleděl směrem od ohně, od tanečnic. Něco takového se v Emondově Roli nedělo. Tanec s děvčaty na Trávníku o slavnosti se tomu ani zdaleka neblížil. Projednou si Perrin přál, aby se zvedl vítr a zchladil ho.

Dívky přitančily do jeho zorného pole, jenomže teď byly tři. Jedna na něj poťouchle mrkla. Perrin rychle uhnul pohledem. Světlo, pomyslel si. Co mám dělat? Co by udělal Rand? On holky zná.

Tančící dívky se tiše zasmály, a jak si přehazovaly dlouhé vlasy přes ramena, korálky zacinkaly, a Perrin měl dojem, že mu tváře vzplanou. Pak se k dívkám připojila o něco starší žena, aby jim ukázala, jak se to dělá. Perrin to se zaúpěním vzdal a zavřel oči. I přes zavřená víčka ho jejich smích popichoval a dráždil. Dokonce i přes zavřená víčka je viděl. Na čele mu vyvstal pot a Perrin zoufale toužil po větru.

Podle Raena takhle dívky netančívaly často a dospělé ženy jen zřídkakdy, a podle Eliase to bylo díky Perrinovu ruměnci, že tak poté činily každého večera.

„Musím ti poděkovat,“ řekl mu Elias střízlivým, vážným hlasem. „U vás mladých to je jiný, ale v mým věku to chce víc než jen oheň, aby mě to zahřálo.“ Perrin se zakabonil. Jak Elias odcházel, bylo na něm něco, co, aniž by promluvil, prozrazovalo, že se tichounce směje.

Perrin brzy zjistil, že není nejlepší od tančících žen a dívek odvracet zrak, i když si díky jejich mrkání a úsměvům pořád přál, aby mohl. Jedna by ještě stačila, možná – ale pět či šest, když každý přihlížel... Ruměnec nikdy úplně neovládl.

Pak se Egwain začala učit tancovat. Dvě z dívek, které tančily oné první noci, ji to učily, tleskaly do rytmu a ona, pohupujíc za sebou vypůjčeným šátkem, opakovala jejich krouživé krůčky. Perrin chtěl něco podotknout, ale pak se rozhodl, že bude moudřejší, když se nebude namáhat. Dívky přidaly vlnění v bocích. Egwain se rozesmála a tři dívky si s hihňáním padly do náruče. Ale Egwain vytrvala, oči se jí třpytily a na lících měla jasně rudé skvrny.

Aram ji při tanci sledoval žhavým, hladovým pohledem. Hezký mladý Tuatha’an jí daroval šňůrku modrých korálků a ona ji neustále nosila. Když si Ila poprvé všimla zájmu, který její vnuk Egwain věnuje, usmívala se, teď se však začínala mračit. Perrin se rozhodl, že si na mladého pana Arama bude dávat pozor.

Jednou se mu podařilo promluvit si s Egwain o samotě vedle žlutozeleně pomalovaného vozu. „Bavíš se, co?“ řekl.

„Proč bych neměla?“ Sáhla si na modré korálky, které měla kolem krku, a usmála se na ně. „Všichni nemusíme pracovat na tom, abychom se cítili bídně, jako ty. Copak si taky nezasloužíme trochu radosti?“

Aram postával nedaleko – nikdy se od Egwain příliš nevzdaloval – s rukama zkříženýma na prsou a úsměvem na tváři, napůl samolibým a napůl vyzývavým. Perrin ztišil hlas. „Myslel jsem, že chceš jet do Tar Valonu. Tady se nenaučíš, jak být Aes Sedai.“

Egwain pohodila hlavou. „A já myslela, že ty nechceš, abych se stala Aes Sedai,“ řekla poněkud příliš sladce.

„Krev a popel, ty myslíš, že jsme tady v bezpečí? Jsou tihle lidé v bezpečí s náma? Každou chvíli nás může najít nějakej mizelec.“

Egwain se ruka na korálcích roztřásla. Dala ji dolů a zhluboka se nadechla. „Ať se stane cokoliv, stane se to, ať už odejdeme dneska, nebo příští týden. V to teď věřím. Užívej si, Perrine. Mohlo by to být pro nás naposled.“

Smutně si přejela prsty po líci. Pak k ní Aram natáhl ruku a ona se k němu vrhla a už se zase smála. Jak utíkali k místu, kde hrály skřipky, Aram po Perrinovi přes rameno vrhl vítězoslavný úsměv, jako by říkal, ona není tvoje, ale bude má.

Perrin měl pocit, že se dostávají víc a víc do vlivu kouzla Cikánů. Elias má pravdu. Oni se nemusí snažit obrátit tě na Cestu listu. Ona do tebe vsákne sama.

Ila se na něj podívala, jak se choulí za větrem, a vytáhla z vozu silný vlněný plášť. Perrin si s potěšením všiml, že je tmavozelený, žádná červená nebo žlutá. Jak si jej přehazoval přes ramena, napadlo ho, jaká je to náhoda, že je pro něj dost velký. Ila utrousila: „Mohl by ti padnout líp.“ Sjela pohledem na sekeru, kterou měl u pasu, a když k němu vzhlédla, měla v očích i přes úsměv na rtech smutek. „Mohl by ti padnout mnohem líp.“

Všichni Cikáni to dělali. Neustále se usmívali, nikdy nezaváhali, když ho zvali, aby se s nimi napil nebo poslouchal hudbu, ale jejich oči vždycky sklouzly k jeho sekeře, a Perrin cítil, co si mysli. Nástroj násilí. Pro násilí na jiné lidské bytosti neexistuje omluva. Cesta listu.

Občas na ně chtěl zakřičet. Ve světě jsou trolloci a mizelci. Byli tu tací, co by všechno listí osekali. Byl tu Temný a Cesta listu by pod Ba’alzamonovým pohledem shořela na popel. Umíněně nosil sekeru dál. Zvykl si nosit plášť odhrnutý dozadu, i když bylo větrno, takže půlměsíčná čepel byla pořád vidět. Elias se na těžkou zbraň visící mu u pasu čas od času šibalsky zadíval a zazubil se na něj, ty žluté oči jako by mu četly myšlenky. To Perrina skoro přimělo sekeru zakrýt. Skoro.

Byl-li pro Perrina tuatha’anský tábor zdrojem neustálého podráždění, alespoň se mu tu zdály zcela obyčejné sny. Občas se probudil celý zpocený ze snu o tom, jak tábor přepadají trolloci a mizelci, na duhové vozy házejí pochodně a ty se mění v plápolající hranice, jak lidé padají v kalužích krve, jak muži, ženy a děti prchaji a křičí a umírají, ale v nejmenším se nesnaží bránit proti útočícím kosinám. Noc za nocí se v temnotě vymrštil z lůžka, lapal po dechu a hmatal po sekeře, než si uvědomil, že vozy nehoří, že rozervaná a polámaná těla poházená po zemi neočichávají zkrvavené čenichy. Ale to byly obyčejné noční můry, a svým zvláštním způsobem uklidňující. Pokud měl Temný místo v nějakých snech, byly by to tyhle sny, ale on v nich nebyl. Žádný Ba’alzamon. Jenom obyčejné noční můry.

Taky si uvědomoval vlky, to když byl vzhůru. Drželi se stranou od tábora i od karavany na pochodu, ale Perrin vždycky věděl, kde právě jsou. Cítil jejich opovržení psy, kteří strážili Tuatha’any. Hlučné šelmy, které zapomněly, nač mají čelisti, zapomněly na chuť krve. Mohly děsit lidi, ale kdyby se smečka přiblížila, plazily by se před ní po břiše. Každý den si vlky uvědomoval zřetelněji, jasněji.

Strakuše byla s každým západem slunce neklidnější. To, že Elias chce odvést ty lidi na jih, bylo v pořádku, ale jestli je to třeba udělat, ať už to mají raději za sebou. Ať už skončí tohle pomalé putování. Vlci se mají potulovat krajinou, a ji netěšilo, že je tak dlouho pryč od smečky. Vichrem také cloumala netrpělivost. Lov tu byl velice ubohý a žít z polních myší Vichr nesnášel, to bylo něco pro vlčata, když se učila lovit, vhodná krmě pro stařešiny, kteří už nedokáží strhnout jelena nebo přervat divokému turovi podkolenní šlachy. Občas Vichra napadalo, že Uhel měl pravdu. Nechat lidské potíže lidem. Byla-li poblíž Strakuše, dával si na takové myšlenky pozor, a před Hopsalem ještě víc. Hopsal byl zjizvený a prošedivělý starý bojovník, díky letitým zkušenostem netečný, a lstivý tak, že to víc než vyrovnávalo vše, oč ho snad léta oloupila. Lidé ho v nejmenším nezajímali, ale Strakuše si přála tohle dokončit, a Hopsal bude čekat, dokud čeká ona, a poběží, až poběží ona. Vlk či člověk, býk či medvěd, kdokoliv se postaví Strakuši, zjistí, že na něj čekají Hopsalovy čelisti, aby ho poslaly k věčnému odpočinku. To byl celý Hopsalův život a to drželo Vichra na uzdě a Strakuše si zjevně nevšímala ani jednoho z nich.

Perrinovi bylo tohle všechno jasné. Zoufale toužil po Caemlynu, po Moirain a Tar Valonu. Dokonce i kdyby tam žádné odpovědi nečekaly, mohlo by to tím skončit. Elias se na něj podíval a Perrin si byl jist, že žlutooký muž ví. Prosím, ať už to skončí.

Ten sen byl mnohem příjemnější než ty v poslední době. Seděl u kuchyňského stolu Alsbet Luhhanové a brousil si kamínkem sekeru. Panímáma Luhhanová nikdy nedovolila přinést něco z kovárny, nebo něco, co bylo kovárnou cítit, do domu. Dokonce když chtěl pantáta Luhhan nabrousit nože, musel je vynést ven. Ale panímáma Luhhanová se nyní starala o vaření a o sekeře se ani slovem nezmínila. Neřekla nic dokonce ani když z vnitřku domu přišel vlk a stočil se do klubíčka mezi Perrinem a dveřmi na dvůr. Perrin dál brousil sekeru. Brzy nadejde čas, kdy ji použije.

Náhle se vlk zvedl, z hloubi hrdla zavrčel a hustá srst na hřbetě se mu zježila. Do kuchyně vstoupil ze dvora Ba’alzamon. Panímáma Luhhanová se dál věnovala vaření.

Perrin spěšně vstal a pozvedl sekeru, ale Ba’alzamon si zbraně nevšímal a soustředil se místo ní na vlka. Tam, kde by měl mít oči, mu tančily plameny. „Tak tohle máš na svou ochranu? No, už jsem jim čelil dřív. Mnohokrát.“

Ohnul prst a vlk zavyl, když mu z očí, uší, tlamy i kůže vyšlehl oheň. Kuchyni naplnil zápach hořícího masa a srsti. Alsbet Luhhanová zvedla poklici a dřevěnou lžící zamíchala obsah hrnce.

Perrin pustil sekeru a skočil dopředu, snaže se uhasit plameny holýma rukama. Vlk se mu pod rukama rozsypal na černý popel. Perrin ustupoval s pohledem upřeným na beztvarou hromádku uhlíků na čistě zametené podlaze panímámy Luhhanové. Přál si, aby si mohl otřít mastné saze z dlaní, ale z pomyšlení na to, jak si otírá ruce o šaty, se mu obrátil žaludek. Popadl sekeru a stiskl topůrko, až mu zapraskalo v kloubech.

„Nech mě být!“ zařval. Panímáma Luhhanová oklepala lžíci o okraj hrnce a pobrukujíc si pro sebe vrátila na hrnec pokličku.

„Mně nemůžeš utéci,“ řekl Ba’alzamon. „Nemůžeš se přede mnou schovat. Jestli jsi ten jediný, jsi můj.“ Žár z jeho ohnivé tváře přinutil Perrina couvat přes celou kuchyň, až se dostal zády ke zdi. Panímáma Luhhanová otevřela pec, aby zkontrolovala chléb. „Oko světa tě pohltí,“ pokračoval Ba’alzamon. „Označuju tě za svého!“ Máchl zaťatou pěstí, jako by něco házel, a když roztáhl prsty, zaútočil na Perrinův obličej krkavec.

Když mu černý zoban projel levým okem, Perrin zaječel... a posadil se, ruce si tiskl na obličej. Kolem něj stály spící vozy Kočovného lidu. Perrin dal ruce pomalu dolů. Nic ho nebolelo, nebyla tu krev. Ale on se pamatoval, pamatoval se na bodavou bolest.

Otřásl se a náhle si v počínajícím svítání vedle něj dřepl Elias, ruku nataženou, jako by ho chtěl probudit. Za stromy, kde stály povozy, vyli vlci, jediný pronikavý výkřik ze tří hrdel. Perrin sdílel jejich pocity. Oheň. Bolest. Oheň. Nenávist. Nenávist! Zabij!

„Ano,“ řekl tiše Elias. „Už je čas. Vstávej, chlapče. Je čas, abychom vyrazili.“

Perrin se vyhrabal z pokrývek. Právě si stáčel pokrývky, když ze svého vozu vylezl Raen a mnul si ospalé oči. Hledač pohlédl k obloze a v půli kroku dolů po schůdcích ztuhl jako přimrazený, s rukama zvednutýma k obličeji. Jenom oči se mu pohybovaly, jak pozorně prohlížel oblohu, i když Perrin nechápal, nač se to dívá. Na východě viselo pár mraků, jejichž spodní strana byla zabarvena pruhy růžové, ač slunce ještě nevyšlo, ale nic jiného nebylo vidět. Raen zřejmě také naslouchal a větřil, ale kromě větru ve stromoví se nic neozývalo a kromě zbytků kouře z táborových ohňů poslední noci nebylo ve vzduchu nic cítit.

Elias se vrátil se svým skrovným majetkem a Raen sešel z vozu až na zem. „Musíme změnit směr cesty, příteli.“ Hledač znovu neklidně pohlédl k obloze. „Dneska pojedeme jinudy. Pojedete s námi?“ Elias zavrtěl hlavou a Raen kývl, jako by to celou dobu věděl. „No, dávej na sebe pozor, starý brachu. Dneska je cosi ve vzduchu...“ Znovu se začal rozhlížet, ale než vzhlédl až nad vozy, sklonil zrak k Eliasovi. „Myslím, že vozy pojedou na východ. Možná až k Páteři světa. Možná najdeme nějakou državu a chvíli v ní zůstaneme.“

„Do državy potíže nikdy nevstoupí,“ souhlasil Elias. „Ale Ogierové cizince nevítají zrovna s otevřenou náručí.“

„Kočovný lid vítá každý,“ řekl Raen a zazubil se. „Kromě toho i Ogierové mají hrnce a další věci na spravení. Pojď, dáme si snídani a promluvíme si o tom.“

„Není čas,“ prohlásil Elias. „My taky dneska vyrazíme. Jakmile to půjde. Vypadá to, že je dnes vhodný den na cestování.“

Raen se ho snažil přesvědčit, aby zůstal na jídlo, a když se z vozu vynořila Ila spolu s Egwain, připojila se k němu, ač ne tak důrazně, jako její manžel. Říkala všechna ta správná slova, ale její zdvořilost byla strojená, a bylo zřejmé, že ráda uvidí Eliasova záda, když už ne Egwainina.

Egwain si lítostivých postranních pohledů, které na ni Ila vrhala, nevšimla. Zeptala se, co se děje, a Perrin se připravil na to, že bude chtít zůstat s Tuatha’any, ale když jí to Elias vysvětlil, jenom zamyšleně kývla a spěšně se vrátila do vozu, aby si posbírala své věci.

Nakonec Raen rozhodil ruce. „Tak dobrá. Nevím, jestli jsem někdy nechal návštěvníka opustit tenhle tábor bez slavnosti na rozloučenou, ale...“ Znovu nejistě zvedl oči k obloze. „No, hádám, že bychom taky měli vyrazit brzy. Možná se najíme cestou. Ale aspoň nech všechny, aby se s váma rozloučili.“

Elias začal protestovat, ale Raen už pospíchal od vozu k vozu a tam, kde ještě nebyl nikdo vzhůru, zabušil na dveře. Než přišel jeden z Cikánů a přivedl Belu, celý tábor se přioděl do nejlepšího a nejjasnějšího odění. Byla to hotová změť barev, vedle nichž vypadal Raenův a Ilin povoz skoro obyčejně. Davem se s vyplazenými jazyky proplétala psiska a hledala někoho, kdo by je podrbal za ušima, zatímco Perrin a ostatní si se všemi tiskli ruce a objímali se na rozloučenou. Děvčatům, která protancovala celé večery, potřesení rukou nestačilo a při jejich objetí si Perrin přál, aby vůbec neodcházeli – dokud si nevzpomněl, kolik je tu přihlížejících, a pak se jeho tváře skoro podobaly hledačovu vozu.

Aram odtáhl Egwain kousek stranou. Perrin přes hlučné volání na rozloučenou neslyšel, co jí říká, ale ona pořád vrtěla hlavou, nejdřív pomalu, pak však stále důrazněji, když Aram začal prosebně gestikulovat. Aramův výraz přešel z prosebného do nahněvaného, ale Egwain umíněně vrtěla hlavou, dokud ji Ila nazachránila a svého vnuka neobdařila několika ostřejšími slovy. Aram se zamračeně protlačil davem a s ostatními se ani nerozloučil. Ila se za ním dívala a váhala, zda ho nemá zavolat zpátky. Jí se taky ulevilo, uvědomil si Perrin. Ulevilo se jí, že nechce jít s námi – s Egwain.

Když si potřásl rukou s každým člověkem v táboře a každou dívku nejméně dvakrát objal, dav ustoupil a kolem Raena, Ily a tří návštěvníků se vytvořil kousek volného prostoru.

„Přišli jste v míru,“ zadeklamoval Raen a s rukama na hrudi se formálně uklonil. „Nyní odejděte v míru. U našich ohňů budete vždy vítáni, v míru. Cesta listu je mír.“

„Mír věčný s vámi,“ odvětil Elias, „a se vším Lidem.“ Zaváhal a dodal: „Najdu tu píseň, nebo ji najde někdo jiný, ale tu píseň budete zpívat, letos, či v letech příštích. Jak tomu bylo, tak tomu i bude, svět bez konce.“

Raen překvapeně zamrkal a Ila vypadala úplně vyvedená z míry, ale ostatní Tuatha’ani zamručeli v odpověď: „Svět bez konce. Svět a čas bez konce.“ Raen s manželkou to rychle odříkali po ostatních.

Pak skutečně nastal čas odejít. Pár posledních slov na rozloučenou, pár posledních upozornění, aby na sebe dávali pozor, pár posledních úsměvů a mrknutí, a už vycházeli z tábora. Raen je doprovodil k okraji lesíka a po jeho boku skotačila dvojice psů.

„Vskutku, příteli, musíš na sebe opravdu dávat pozor. Dnešek... Obávám se, že do světa bylo vypuštěno zlo, a ať už předstíráš cokoliv, nejsi tak zlý, aby tě to nepohltilo.“

„Mír s tebou,“ řekl Elias.

„I s tebou,“ řekl smutně Raen.

Když Raen odešel, Elias se zamračil nad tím, jak se na něj Perrin s Egwain dívali. „Tak na tu jejich hloupou písničku nevěřím, no,“ zavrčel. „Ale není nutný, aby měli špatnej pocit z toho, že jim někdo pokazil obřad, ne? Říkal jsem vám, že občas přikládají hroznou váhu obřadům.“

„Jistě,“ řekla Egwain mírně. „Vůbec to není nutné.“ Elias se odvrátil a cosi si pro sebe bručel.

S Eliasem se přišli přivítat Strakuše, Vichr a Hopsal. Nelísali se, jako to dělali psi, ale důstojně se setkali se sobě rovným. Perrin zachytil myšlenky, které mezi nimi přeskočily. Ohnivé oči. Bolest. Jedovatý jazyk. Smrt. Jedovatý jazyk. Perrin věděl, co to znamená. Temný. Mluvili o jeho snu. Jejich snu.

Když se vlci rozběhli, aby našli cestu, Perrin se otřásl. Egwain byla na řadě jet na Bele a on kráčel vedle ní. Elias je jako obvykle vedl rovnoměrným, míle polykajícím tempem.

Perrin na ten sen nechtěl myslet. Myslel si, že s vlky je v bezpečí. Ne v úplném. Přijmi to. Celým srdcem. Celou myslí. Pořád se vzpíráš. V úplném bezpečí jedině, když přijmeš.

Perrin vyhnal vlky z mysli a překvapeně zamrkal. Nevěděl, že to může udělat. Rozhodl se nenechat je vstoupit zpátky. Dokonce ani do snů? Nebyl si jist, zda tato myšlenka byla jeho, či jejich.

Egwain pořád měla šňůrku modrých korálků, kterou jí dal Aram, a jakousi snítku s maličkými, jasně rudými lístky ve vlasech, další dar od mladého Tuatha’ana. Perrin si byl jist, že se ji Aram pokoušel přesvědčit, aby zůstala s Kočovníky. Byl rád, že to neudělala, ale přál si, aby si ty korálky pořád tak nepopotahovala.

Nakonec řekl: „O čem sis to tolik povídala s Ilou? Když jsi netančila s tím dlouhonohých chasníkem, vykládala sis s ní, jako byste probíraly nějaký tajemství.“

„Ila mi dávala rady, jak být ženou,“ odpověděla nepřítomně Egwain. Perrin se rozesmál a ona na něj zpod kapuce vrhla nebezpečný pohled, který Perrin nezahlédl.

„Rady! Nám nikdo neříká, jak být chlapem. Prostě jimi jsme.“

„To,“ prohlásila Egwain, „je nejspíš důvod, proč to děláte tak blbě.“ Vepředu se Elias hlasitě rozchechtal.