Oko světa

7 Venku z lesa

Objevilo se první našedlé světlo a Rand se stále ještě plahočil lesem. Nejdřív ho ani neviděl. Když si přísvitu nakonec všiml, hleděl do slábnoucí tmy s převapením. Bez ohledu na to, co mu říkaly jeho oči, nedokázal uvěřit, že strávil celou noc na cestě ze statku do Emondovy Role. Jistě, Kameniční cesta ve dne, i přes kamení a všechno, se zdaleka nepodobala lesu v noci. Na druhou stranu mu to od chvíle, kdy na cestě zahlédl jezdce v černém plášti, připadalo jako celé dny, týdny od okamžiku, kdy s Tamem chystali na stůl večeři. Pruh pokrývky, který se mu zařezával do plecí, už ani necítil, ramena vlastně vůbec necítil, a nohy taky ne. Mezitím, to byla jiná záležitost. Namáhavě lapal po dechu, z čehož ho již delší dobu pálilo v krku i na plicích, a z hladu se mu dělalo špatně od žaludku.

Tam už chvíli mlčel. Rand si nebyl jist, jak je to dlouho, co mumlání ustalo, ale neodvažoval se zastavit a Tama prohlédnout. Kdyby se zastavil, nikdy už by se nedonutil znovu vyrazit. Stejně, ať už byl Tam v jakémkoliv stavu, Rand nemohl udělat nic jiného, než co už udělal. Jediná jeho naděje ležela před nimi, ve vesnici. Vyčerpaný Rand se pokusil přidat do kroku, ale jeho zdřevěnělé nohy pokračovaly v pomalém ploužení. Zima ani vítr už mu skoro nevadily.

Nejasně ucítil vůni hořícího dřeva. Když cítí vůni z vesnických komínů, tak to už téměř dorazil na místo. Unaveně se usmál, když vtom mu úsměv ztuhl na rtech a Rand se zamračil. Kouř ve vzduchu byl příliš těžký – příliš těžký. V tomto počasí mohl hořet oheň v každém krbu ve vsi, ale pach kouře byl příliš silný. Rand si v duchu znovu vybavil trolloky na cestě. Trolloky přicházející od východu, ze směru od Emondovy Role. Díval se dopředu a snažil se rozeznat první domy. Při spatření prvního člověka, byť by to byl Cenn Buie či někdo z Coplinů, byl připraven volat o pomoc. Slabý hlásek v hlavě mu radil, aby doufal, že najde někoho, kdo mu ještě bude schopen pomoci.

Náhle mezi posledními holými stromy zahlédl dům, a jediné, co dokázal, bylo klást dál nohy na zem. Naděje se změnila v prudké zoufalství a Rand se potácel k vesnici.

Místo poloviny domů Emondovy Role tu stály ohořelé hromady rumu. Začazené cihlové komíny trčely jako špinavé prsty z hromad zčernalých trámů. Z trosek ještě stoupaly tenoučké proužky kouře. Popelem se prohrabávali vesničané se zachmuřenými tvářemi, někteří stále ještě v nočních oděvech, tady vytáhli hrnec na vaření, tamhle jenom bezútěšně píchali do trosek klackem. To málo, co z plamenů zachránili, stálo na ulicích. V prachu mezi židlemi a stoly pohřbenými pod ložním prádlem, věcmi na vaření a skrovnými hromádkami šatstva a osobních věcí stála vysoká zrcadla a leštěné příborníky.

Vypadalo to, že ničení se odehrávalo náhodně po celé vesnici. Pět domů v jedné řadě bylo nedotčených, zatímco na jiném místě postával osamělý přeživší domek, obklopený zpustošenými budovami.

Na protějším břehu potoka Vinný střik hučely tři mohutné hranice připravené na Bel Tin. Pečoval o ně hlouček mužů. Sloupy hustého černého kouře se ve větru nakláněly k severu a v nich poletovaly lhostejné jiskry. Jeden z dhurranských hřebců pantáty al’Verea táhl po zemi k Vozovému mostu a plamenům cosi, co Rand nedokázal rozeznat.

Než se pořádně dostal z lesa, přispěchal k němu začazený Haral Luhhan a v ruce se silnými prsty svíral dřevorubeckou sekeru. Statnému kováři visela popelem ušpiněná noční košile až k botám a zubatou trhlinou byl vidět zanícený červený pruh spáleniny. Poklekl vedle nosítek. Tam měl zavřené oči a dýchal pomalu a ztěžka.

„Trolloci, chlapče?“ zeptal se pantáta Luhhan hlasem ochraptělým od kouře. „Tady taky. Tady taky. No, nejspíš jsme měli větší štěstí, než jsme si zasloužili, jestli tomu budeš věřit. Potřebuje vědmu. Kde, pro Světlo, je? Egwain?“

Egwain proběhla kolem s náručí plnou prostěradel natrhaných na obvazy, jenom se po nich ohlédla a ani nezpomalila. Oči upírala na něco v dálce, přičemž s těmi černými kruhy vypadaly její oči větší, než ve skutečnosti byly. Pak si všimla Randa, zastavila se a zprudka se nadechla. „Ó, ne, Rande, ne tvůj otec? Je...? Pojď, zavedu vás k Nyneivě.“

Rand byl příliš utahaný, příliš ohromený, aby dokázal promluvit. Celou noc pro něj byla Emondova Role útočištěm, kde budou s Tamem v bezpečí. Teď jediné, co zřejmě dokázal, bylo zděšeně zírat na Egwaininy zakouřené šaty. Všímal si zvláštních podrobností, jako by byly nesmírně důležité. Knoflíky dole na šatech měla pozapínané nakřivo. A ruce měla čisté. Napadlo ho, proč má Egwain čisté ruce, když má šmouhy od sazí na tvářích.

Zdálo se, že pantáta Luhhan pochopil, co ho přemohlo. Položil sekeru na oje, zvedl zadní část nosítek a jemně zatlačil, čímž Randa pobídl, aby následoval Egwain. Rand za ní klopýtal, jako by byl náměsíčný. Krátce se podivil, jak mohl pantáta Luhhan vědět, že ti tvorové byli trolloci, ale byla to jen prchavá myšlenka. Když je poznal Tam, nebylo důvodu, proč by je nemohl poznat i Haral Luhhan.

„Všechny příběhy jsou skutečné,“ zamumlal.

„Vypadá to tak, mládenče,“ řekl kovář. „Vypadá to tak.“

Rand ho slyšel jen napůl. Soustředil se na to, aby sledoval Egwaininu útlou postavu. Sebral se natolik, že si přál, aby si pospíšila, i když ve skutečnosti ona přizpůsobovala krok tempu, které zvládali muži se svým nákladem. Odvedla je do půlky Trávníku, k Colderovu domu. Okraje došků měl ohořelé a na obílených stěnách šmouhy od sazí. Z domů na obou stranách zůstaly jenom kamenné základy a dvě hromady popela a spálených trámů. Jeden patřil Berinu Thanovi, jednomu z mlynářových bratří. Ten druhý Abelu Cauthonovi, Matovu otci. Dokonce i komíny se sesuly.

„Počkejte tady,“ vyzvala je Egwain a podívala se na ně, jako by čekala na odpověď. Když tam jenom stáli, zamumlala si cosi pro sebe a zmizela uvnitř.

„Mat,“ ozval se Rand. „Je...?“

„Žije,“ ujistil ho kovář. Položil svůj konec nosítek a pomalu se narovnal. „Viděl jsem ho před chvílí. Je zázrak, že vůbec někdo z nás přežil. Podle toho, jak prošli můj dům a kovárnu, by sis mohl myslet, že jsem tam měl zlato a šperky. Alsbet jednomu rozrazila lebku pánví na smažení. Dneska ráno se jednou podívala na popel našeho domu a vydala se na lov po vesnici s tím největším kladivem, které z toho, co zbylo z kovárny, dokázala vyhrabat, čistě pro případ, že se některý z nich schoval, místo aby utekl. Kdyby nějakýho našla, skoro by mi ho bylo líto.“ Ukázal hlavou ke Colderovu domu. „Panímáma Colderová a pár dalších přijali zraněné, ty, kterým nezůstala střecha nad hlavou. Až vědma Tama prohlídne, najdeme mu postel. Nejspíš v hostinci. Starosta už nám ho nabídl, ale Nyneiva řekla, že zranění se budou líp uzdravovat, když jich nebude moc pohromadě.“

Rand klesl na kolena. Vyhrabal se z postroje a unaveně se jal prohlížet Tamovy pokrývky. Tam se nepohnula nevydal ani hlásku, ani když do něj Rand zdřevěnělýma rukama strčil. Ale aspoň pořád ještě dýchal. Můj otec. To ostatní bylo jenom blouznění v horečce. „Co když se vrátí?“ zeptal se otupěle.

„Kolo tká, kolo bere,“ pokrčil pantáta Luhhan nejistě rameny. „Jestli se vrátí... No, teď jsou pryč. Takže posbíráme, co se dá, a postavíme, co zbořili.“ Povzdechl si, a když si protahoval záda, vypadal velice unaveně. Rand si poprvé uvědomil, že ten silný chlap je stejně vyčerpaný jako on, pokud ne víc. Kovář se rozhlédl po vesnici a zavrtěl hlavou. „Hádám, že dneska nebude ten Bel Tin stát za nic. Ale zvládneme to. Vždycky jsme ho slavili.“ Náhle popadl sekeru a tvář mu ztvrdla. „Čeká na mě nějaká práce. Neboj se, mládenče. Vědma se o něj dobře postará, a Světlo se postará o nás o všecky. A jestli ne Světlo, no, tak se prostě o sebe postaráme sami. Pamatuj si, my jsme lidi z Dvouříčí.“

Když kovář odešel, Rand se, stále ještě na kolenou, rozhlédl kolem sebe. Poprvé se pořádně podíval. Pantáta Luhhan měl pravdu, pomyslel si, a uvědomil si, že ho to, co viděl, vůbec nepřekvapilo. Lidé se stále ještě prohrabávali ruinami svých domů, ale Rand viděl, že i po tak krátké době se jich většina pohybuje cílevědomě. Skoro cítil jejich rostoucí odhodlání. Něco ho napadlo. Viděli trolloky, viděli i jezdce v černém plášti? Cítili jeho nenávist?

Z Colderova domu vyšly Nyneiva s Egwain a Rand vyskočil na nohy. Nebo se spíš pokusil vyskočit, bylo to spíš zakolébání, které ho málem poslalo tváří do prachu.

Vědma poklekla vedle nosítek a Randovi nevěnovala jediný pohled. Tvář i oděv měla ještě špinavější než Egwain a pod očima stejné tmavé kruhy, nicméně ruce měla taky čisté. Sáhla Tamovi na tvář a nazdvihla mu víčka. Zamračila se, stáhla z něj pokrývky a odtáhla obvaz, aby sí mohla prohlédnout ránu. Než Rand uviděl, co bylo pod ním, Nyneiva zmuchlanou látku vrátila na místo. Povzdechla si a pokrývkou a pláštěm Tama znovu jemně zakryla až ke krku, jako by večer ukládala dítě ke spánku.

„Tady nemůžu nic dělat,“ řekla. Musela se opřít rukama o kolena, aby dokázala vstát. „Je mi to líto, Rande.“

Rand tam chvíli stál a nic nechápal. Když vědma vyrazila zpátky k domu, doklopýtal k ní a otočil ji tváří k sobě. „On umírá,“ křičel.

„Já vím,“ odpověděla prostě a Randa její věcnost dorazila. „Musíš něco udělat. Musíš. Jsi vědma.“

Nyneivě se na okamžik zkřivila tvář bolestí, pak byla zase plná odhodlání, i přes zapadlé oči, a hlas měla bezvýrazný a pevný. „Ano, to jsem. Vím, co se svými léky dokážu, a vím, kdy je příliš pozdě. Myslíš, že bych něco neudělala, kdybych mohla? Jenomže nemůžu. Nemůžu, Rande. A jsou tu jiní, kteří mě potřebují. Lidé, kterým můžu pomoct.“

„Přinesl jsem ho sem, jak nejrychleji jsem mohl,“ koktal Rand. I když byla vesnice v troskách, byla tu ještě naděje ve vědmu. Bez ní se cítil prázdný.

„Vím, že ano,“ řekla vědma laskavě. Pohladila ho po líci. „Není to tvoje chyba. Udělal jsi to nejlepší, co se dělat dalo. Mrzí mě to, Rande, ale musím se postarat o jiné. Bojím se, že tímhle naše potíže teprve začaly.“

Rand za ní zíral prázdným pohledem, dokud se za ní nezavřely dveře od domu. Zmohl se na jedinou myšlenku, totiž že mu vědma nepomůže.

Náhle se mu Egwain vrhla do náručí a pevně ho objala, přičemž ho odhodila o krok zpět. Její objetí bylo natolik pevné, že by mu kdykoliv jindy vyrazilo dech, teď jenom mlčky zíral na dveře, za nimiž zmizely jeho veškeré naděje.

„Mrzí mě to, Rande,“ říkala Egwain do jeho prsou. „Světlo, přála bych si, abych mohla něco udělat.“

Rand ji otupěle objal. „Já vím. Já... musím něco udělat, Egwain. Nevím co, ale nemůžu ho jen tak nechat...“ Hlas se mu zlomil a Egwain se k němu ještě přitiskla.

„Egwain!“ zavolala z domu Nyneiva a Egwain nadskočila. „Egwain, potřebuju tě! A umej si znova ruce!“

Egwain se vymanila z Randova náručí. „Potřebuje moji pomoc, Rande.“

„Egwain!“

Rand měl dojem, že když se od něj Egwain odvracela, zaslechl, jak vzlyká. Pak byla pryč a on zůstal sám vedle nosítek. Chviličku hleděl na Tama a necítil nic, jen pustou bezmoc. Náhle mu výraz ztvrdl. „Starosta bude vědět, co dělat,“ prohlásil a znovu zvedl oje. „Starosta bude vědět.“ Bran al’Vere vždycky věděl, co dělat. S unavenou zarputilostí se vydal k hostinci U Vinného střiku.

Kolem něj prošel další dhurranský hřebec a k postroji měl za kotníky přivázáno velké stvoření zahalené špinavou pokrývkou. Paže porostlé hrubou srstí se ploužily v blátě za pokrývkou, jejíž jeden cíp byl nazdvižen a odkrýval tak kozí roh. Dvouříčí nebylo vhodné místo na to, aby tu ožily strašlivé příběhy. Pokud trolloci někam patřili, byl to svět tam venku, na místa, kde měli Aes Sedai a falešné Draky a Světlo samo ví, co ještě tam z kejklířových báchorek ožilo. Ale ne ve Dvouříčí. Ne v Emondově Roli.

Cestou přes Trávník na Randa volali lidé, někteří ze zřícenin svých domů, a ptali se, zda mohou být nápomocni. Rand je vnímal jenom jako mumlání na pozadí, dokonce i když vedle něj při řeči kousek šli. Aniž by se nad tím skutečně zamyslel, podařilo se mu ze sebe vypravit slova, která říkala, že žádnou pomoc nepotřebuje, že je o všechno postaráno. Když od něj se starostlivými pohledy a občasnou poznámkou, že by k němu měli poslat Nyneivu, odcházeli, Rand si toho ani nevšiml. Vnímal pouze cíl, na který se celou myslí soustředil. Bran al’Vere může udělat něco, čím by pomohl Tamovi. Co by to mohlo být, nad tím se Rand raději nezamýšlel. Ale starosta určitě něco udělá, něco vymyslí.

Hostinec téměř zcela unikl katastroíé, která postihla polovinu vesnice. Na zdech bylo pár ohořelých míst, ale červená tašková střecha se ve slunci leskla stejně jako jindy. Nicméně z formanova povozu zůstaly jenom začernalé železné obruče opřené o ohořelé tělo vozu, které nyní spočívalo na zemi. Velké kulaté obruče, jež držely plátěný kryt, se bláznivě nakláněly, každá pod jiným úhlem.

Na starých kamenných základech seděl se zkříženýma nohama Tom Merrilin a malými nůžtičkami pečlivě ostříhával ohořelé okraje záplat na svém plášti. Když se Rand doplahočil blíž, kejklíř plášť i nůžky odložil. Aniž by se ptal, zda Rand potřebuje nebo chce pomoci, seskočil dolů a zvedl zadek nosítek.

„Dovnitř? Jistě, jistě. Neboj se, chlapče. Vaše vědma se o něj postará. Viděl jsem ji při práci, dřela celou noc a je zručná a schopná. Mohlo by to být mnohem horší. Někteří v noci umřeli. Možná jich nebylo moc, ale i jediný by pro mě byl příliš. Starej Fain prostě zmizel, a to je ze všeho nejhorší. Trolloci žerou všechno. Měl bys poděkovat Světlu, že je tvůj otec pořád ještě tady a naživu, aby ho mohla dát vědma do pořádku.“

Rand si v duchu opakoval slova – Je to můj otec! – a kejklířův hlas potlačil na pouhý zvuk, kterého si nevšímal víc než bzučení mouchy. Další soucit by neunesl, ani další pokusy, jak mu zlepšit náladu. Teď ne. Ne, dokud mu Bran al’Vere neřekne, jak by mohl Tamovi pomoci.

Náhle zjistil, že stojí proti jakési škrábanici na dveřích do hostince, klikaté čáře načrtnuté ohořelým klacíkem, slze, nakreslené dřevěným uhlím, postavené na špičku. Tolik se toho přihodilo, že ho nález dračího špičáku na dveřích do hostince U Vinného střiku ani nepřekvapil. Proč by měl někdo obviňovat hostinského nebo jeho rodinu z páchání zla, nebo přát hostinci neštěstí, to nechápal, ale předešlá noc jej přesvědčila o jedné věci. Všechno je možné. Úplně všechno.

Kejklíř zatlačil do nosítek a Rand zvedl závoru a vstoupil. Světnice byla až na Brana al’Verea prázdná a studená, protože nikdo neměl čas zapálit oheň. Starosta seděl u stolu a namáčel brk do kalamáře, soustředěně se mračil a šedivou hlavu skláněl nad kouskem pergamenu. Noční košili si spěšně zastrčil do kalhot a teď mu plandala kolem objemného pasu. Nepřítomně se škrábal palcem jedné bosé nohy na druhé. Měl špinavé nohy, jako by byl nejednou venku, a i přes zimu venku se přitom neobtěžoval s botami. „Co máš za problém?“ vyptával se, aniž by vzhlédl. „Pospěš si s tím. Zrovinka teď mám na práci tucet dalších věcí, a většina z nich měla být udělaná už před hodinou. Takže mám málo času i trpělivosti. No? Ven s tím!“

„Pantáto al’ Vere?“ ozval se Rand. „Je to můj otec.“

Starosta sebou trhl. „Rande? Tame!“ Odhodil brk, a jak vyskakoval, překotil židli. „Možná nás Světlo úplně neopustilo. Bál jsem se, že jste oba mrtví. Bela procválala vesnicí hodinu poté, co trolloci odešli, zpěněná a funící, jako kdyby běžela celou cestu až ze statku, a já si myslel... Na to teď není čas. Odneseme ho nahoru.“ Popadl zadek nosítek a kejklíře přitom odstrčil. „Ty dojdi pro vědmu, mistře Merriline. A pověz jí, že jsem říkal, ať si pospíší, ona bude vědět proč! Odpočívej, Tame. Brzy tě dostaneme do hezké, měkké postele. Běž, kejklíři, honem!“

Tom Merrilin zmizel dřív, než mohl Rand promluvit. „Nyneiva nic neudělá. Říkala, že mu nemůže pomoct. Věděl jsem... doufal jsem, že něco vymyslíš.“

Pantáta al’Vere se na Tama pořádně podíval a zavrtěl hlavou. „Uvidíme, chlapče. Uvidíme.“ Ale už nezněl tak přesvědčivě. „Dáme ho do postele. Aspoň bude moct odpočívat.“

Rand se nechal dotlačit ke schodům v zadní části šenku. Snažil se zachovat si jistotu, že Tam se nějak uzdraví, ale uvědomil si, že se už na začátku chytal stébla, a náhlé pochyby ve starostově hlase jím otřásly.

Ve druhém poschodí hostince, v jeho přední části, bylo půl tuctu útulných, dobře zařízených pokojů s okny vedoucími na Trávník. Většinou v nich bydlívali formani nebo lidé z Hlídky či Devenského Průseku, ale kupce, kteří každoročně přijížděli, takové pohodlné pokoje dost často překvapily. Tři byly obsazené a starosta Randa hnal do jednoho z prázdných.

Ze širokého lůžka rychle odhrnuli prošívanou přikrývku, Tama položili na silnou péřovou matraci a pod hlavu mu strčili polštáře vycpané husím peřím. Tam přitom, když s ním hýbali, pouze chraplavě dýchal, jinak nevydal ani hlásku, dokonce ani nezaúpěl, ale starosta zahnal Randovy starosti tím, že mu nařídil, aby zapálil oheň a vyhnal tak z místnosti chlad. Zatímco Rand nabíral z dřevníku vedle krbu polínka a dříví na podpal, Bran odhrnul záclony na okně, takže se ranní světlo dostalo do místnosti, a začal Tamovi jemně omývat obličej. Než se vrátil kejklíř, žár z krbu už pokoj vyhřál.

„Nepřijde,“ oznámil Tom Merrilin, když se protáhl do pokoje. Zadíval se na Randa a prudce svraštil husté bílé obočí. „Neřekls mi, že ho už viděla. Málem mi utrhla hlavu.“

„Myslel jsem... nevěděl jsem... možná by starosta mohl něco udělat, něco, aby přišla...“ Rand se obrátil od ohně k Branovi a nervózně přitom zatínal pěsti. „Pantáto al’Vere, co může udělat?“ Kulaťoučký muž bezmocně zavrtěl hlavou. Položil Tamovi na čelo namočené plátno a vyhnul se Randovým očím. „Nemůže se jen tak dívat, jak umírá, pantáto al’Vere. Musím něco udělat.“ Kejklíř se pohnul, jako by chtěl promluvit. Rand se na něj dychtivě podíval. „Máš nějaký nápad? Zkusím cokoliv.“

„Právě mě napadlo,“ řekl Tom a palcem si nacpával fajfku s dlouhou troubelí, „jestli starosta ví, kdo mu na dveře naškrábal ten dračí špičák.“ Nahlédl do hlavičky, pak na Tama, a s povzdechem vytáhl fajfku z úst. „Někdo ho už zřejmě nemá rád. Nebo možná nemá rád jeho hosty.“

Rand mu věnoval znechucený pohled a znovu se zadíval do ohně. Myšlenky mu tančily jako plameny, a jako plameny se také pevně soustředily na jedno místo. Nevzdá se. Nemohl tu jenom tak stát a dívat se, jak Tam umírá. Můj otec, opakoval si v duchu zuřivě. Můj otec. Jakmile horečka pomine, všechno se vyjasní. Nejdřív však horečka. Jenomže jak?

Bran al’Vere při pohledu na Randova záda stiskl rty a pohled, který upřel na kejklíře, by zarazil i medvěda, ale Tom jenom vyčkával, jako by si toho nevšiml.

„Možná je to práce jednoho z Congarů nebo Coplinů,“ poznamenal starosta nakonec, „i když jenom Světlo ví, kterého z nich. Je jich plno, a pokud se o někom dá říct něco špatnýho, vlastně i když nedá, oni to řeknou. Cenn Buie má vedle nich med na jazyku.“

„Ten vůz, který dorazil těsně před svítáním?“ zeptal se kejklíř. „Trolloka ani nezahlídli, a jediný, co je zajímalo, bylo, kdy začne slavnost, jako by neviděli, že půlka dědiny lehla popelem.“

Pantáta al’Vere zachmuřeně přikývl. „Jedna větev rodiny. Ale oni jsou všichni skoro stejní. Ten hlupák Darl Coplin strávil půl noci tím, že žádal, abych vyhnal paní Moirain a pana Lana z hostince i z vesnice, jako by tu bez nich vůbec nějaká vesnice zůstala.“

Rand jejich rozhovor poslouchal jen na půl ucha, ale poslední slova ho přiměla se zeptat. „Co udělali?“

„No, ona z čistý noční oblohy přivolala ohnivou kouli,“ vyklá dal pantáta al’Vere. „Poslala ji rovnou na ty trolloky. Musels vidět stromy poté, co je ta koule zasáhla. Trolloci si nevedli o moc líp.“

„Moirain?“ vydechl nevěřícně Rand a starosta přikývl.

„Paní Moirain. A pan Lan byl s tím svým mečem jako smršť. S mečem? Ten chlap je sám o sobě zbraň, a zároveň na deseti místech, aspoň to tak vypadalo. Ať shořím, ale rozhodně bych tomu neuvěřil, kdybych nevyšel ven a neviděl...“ Starosta si rukou přejel holou lebku. „Jarniční návštěvy právě začaly, my měli ruce plné dárků a medových koláčků a hlavy plné vína, potom zaštěkal pes, a najednou ti dva vyrazili z hostince, proběhli vesnicí a křičeli něco o trollocích. Myslel jsem, že přebrali vína. Koneckonců... trolloci? Pak, než si někdo uvědomil, co se vlastně děje, ti... ti tvorové byli mezi námi v ulicích, meči sekali do lidí, zapalovali domy a vyli, až člověku tuhla krev v žilách.“ Znechuceně si odfrkl. „My jsme jenom pobíhali kolem jako slepice, když se do kurníku dostane liška, dokud nám pan Lan nezvedl mandle.“

„Nemusíte na sebe být tak tvrdý,“ řekl Tom. „Dělali jste, co jste mohli. Ne všichni trolloci, co tam leží, padli rukama těch dvou.“ „Hmm... ano, no.“ Pantáta al’ Vere se otřásl. „Pořád tomu nemůžu uvěřit. Aes Sedai v Emondově Roli. A pan Lan je strážce.“ „Aes Sedai?“ špitl Rand. „To nemůže být pravda. Mluvil jsem s ní. Není... Nemá...“

„Snad sis nemyslel, že nosí nějaký nápis?“ podotkl starosta suše. „Třeba ‚Aes Sedai‘ napsaný na zádech a možná i ‚Nebezpečí, držte se dál‘?“ Náhle se plácl do čela. „Aes Sedai. Jsem to ale hlupák, mozek už mi neslouží. Je tu naděje, Rande, jestli to jseš ochotný zkusit. Nemůžu ti říct, abys to udělal, a nevím, jestli bych na to já sám měl nervy, kdybych byl na tvým místě.“

„Naděje?“ zeptal se Rand. „Zkusím cokoliv, jestli to opravdu pomůže.“

„Aes Sedai umí skutečně léčit, Rande. Ať shořím, mládenče, slyšels přece ty příběhy. Dokážou vyléčit tam, kde všechny léky selhaly. Kejklíři, měl bys mít lepší paměť. Příběhy kejklířů jsou Aes Sedai plný. Proč jsi nic neřekl, místo abys mě v tom nechal máchat?“

„Jsem tady cizí,“ namítl Tom a toužebně se díval na nezapálenou fajflcu, „a soused Coplin není jediný, kdo nechce mít s Aes Sedai nic do činění. Bylo lepší, když jsi na to přišel ty.“

„Aes Sedai,“ mumlal Rand a snažil se zařadit ženu, která se na něj usmála, do příběhů. Pomoc od Aes Sedai byla občas horší než pomoc žádná, to se vyprávělo, jako jed v koláči, a jejich dary v sobě vždycky měly háček jako návnada. Peníz v kapse, peníz, který mu dala Moirain, ho náhle začal pálit jako uhlík. Tak tak se udržel, aby ho nevytáhl z kapsy a nevyhodil z okna.

„Nikdo nechce mít s Aes Sedai nic do činění, mládenče,“ řekl pomalu starosta. „Je to jediná možnost, která mě napadá, nicméně to není lehké rozhodování. Nemůžu to udělat za tebe, ale neviděl jsem, že by paní Moirain udělala něco špatnýho... Moirain Sedai bych jí, hádám, měl říkat. Někdy,“ věnoval významný pohled Tamovi, „se musíš chopit šance, i když je jenom maličká.“

„Někdy příběhy trochu přehánějí,“ dodal Tom, a slova jako by z něj někdo tahal párem koní. „Někdy. Kromě toho, chlapče, co můžeš dělat jinýho?“

„Nic,“ povzdechl si Rand. Tam pořád ještě nehnul ani svalem a oči měl zapadlé, jako by stonal celý týden. „Půjdu... půjdu ji najít.“

„Na druhé straně mostu,“ poradil mu kejklíř, „kde... odklízejí mrtvý trolloky. Buď ale opatrný, chlapče. Aes Sedai dělají, co dělají, z vlastních důvodů, a ne vždy jsou ty důvody stejné, jako je vidí ostatní.“

Poslední slova už za Randem křičel do dveří. Rand si musel přidržovat jílec meče, aby se mu pochva při běhu nepletla mezi nohy, ale nechtěl ztrácet čas tím, že by si ji sundával. Seběhl po schodech a vyrazil ven z hostince. Na únavu prozatím zcela zapomněl. Naděje pro Tama, byť malá, stačila, aby překonal noc beze spánku. To, že ta naděje pocházela od Aes Sedai, nebo co by to mohlo stát, tím se teď nechtěl zabývat. A co se týkalo toho, že se má postavit tváří v tvář Aes Sedai... Zhluboka se nadechl a rozběhl se rychleji.

Hranice byly vztyčeny dost daleko na sever za posledními domy, na té straně silnice do Hlídky, kde leželo Západní polesí. Vítr pořád ještě odnášel černé sloupy mastného kouře od vesnice, nicméně i tak se ve vzduchu vznášel nasládlý zápach, jako by někdo zapomněl pečeni na ohni. Randovi se obrátil žaludek, a když poznal jeho zdroj, polkl. Ohně na Bel Tin byly hezky využity. Lidé, kteří přikládali, měli přes nos a ústa přetažené kusy látky, ale jejich výrazy prozrazovaly, že ocet, použitý ke zvlhčení látky, nedostačuje. I kdyby zápach přerazil, pořád věděli, že je tu, a pořád věděli, co dělají.

Dva muži odvazovali postroj jednoho z velkých dhurranů od kotníků jednoho z trolloků. Lan, dřepící vedle těla, odhodil pokrývku, takže bylo vidět trollokova ramena a hlavu zakončenou kozím mulcem. Jak Rand přibíhal, strážce od trollokovy černé kroužkové košile s bodci na rameni odepjal kovový odznak, krvavě rudý trojzubec.

„Ko’bal,“ oznámil. Vyhodil odznak do vzduchu a se zavrčením jej zachytil. „To je zatím sedm tlup.“

Moirain seděla se zkříženýma nohama o kousek dál na zemi a unaveně zavrtěla hlavou. Na kolenou měla položenou hůl pokrytou od jednoho konce k druhému vyřezávanými liánami a květinami a její šaty působily oním zmuchlaným dojmem, který vznikal příliš dlouhým nošením. „Sedm tlup. Sedm! Tolik jich nebylo pohromadě od trollockých válek. Na špatné zprávy ještě horší. Mám strach, Lane. Myslela jsem, že jsme získali náskok, ale možná jsme ještě víc pozadu než kdy předtím.“

Rand na ni hleděl neschopen promluvit. Aes Sedai. Snažil se sám sebe přesvědčit, že nebude vypadat jinak, teď, když ví, na koho... na co se dívá, a k jeho úžasu nevypadala. Už nevypadala tak svěží, ne když jí vlasy visely v rozcuchaných pramenech a na nose měla slabou šmouhu od sazí, ale zase tak odlišně taky nevypadala. Na Aes Sedai určitě muselo být něco, co by prozrazovalo, o koho jde. Na druhou stranu, pokud vzhled odrážel nitro a pokud příběhy mluvily pravdu, pak by měla vypadat spíš jako trollok než jako velice hezká žena, jejíž důstojnosti neuškodilo ani to, že seděla na zemi. A mohla by pomoci Tamovi. Ať to stojí, co to stojí, tohle bylo ze všeho nejdůležitější.

Rand se zhluboka nadechl. „Paní Moirain... chci říct, Moirain Sedai.“ Oba se na něj podívali a Rand pod jejím pohledem ztuhl. Nebyl to ten klidný, usměvavý výraz, jaký si pamatoval z Trávníku. Měla vyčerpanou tvář, ale její tmavé oči byly očima jestřába. Aes Sedai. Ty, které rozbily svět. Loutkářky, které tahaly za provázky a nutily korunované hlavy i celé státy tancovat podle záměrů, který znaly pouze ženy z Tar Valonu.

„Trocha světla v temnotě,“ zamumlala Aes Sedai. Zvedla hlas. „Jaké máš sny, Rande al’Thore?“

Rand na ni zíral. „Sny?“

„Noc jako tato by měla člověku způsobit ošklivé sny, Rande. Pokud trpíš nočními můrami, musíš mi o nich povyprávět. Občas mohu s ošklivými sny pomoci.“

„Moje spaní je v pořádku... Jedná se o mého otce. Je zraněný. Je to jenom škrábnutí, ale spaluje ho horečka. Vědma mu nepomůže. Říká, že nemůže. Ale příběhy...“ Moirain pozvedla obočí a Rand se zarazil a ztěžka polkl. Světlo, existuje nějaký příběh o Aes Sedai, v němž by nebyla zločincem? Pohlédl na strážce, ale Lana zřejmě víc zajímal mrtvý trollok než něco, co vykládal Rand. Ten se nervózně zadíval zpátky na Moirain a pokračoval. „Já... ach... říká se, že Aes Sedai umí léčit. Kdybys mu mohla pomoct... udělat pro něj něco... ať to stojí, co to stojí... chci říct...“ Zhluboka se nadechl a spěšně dokončil větu. „Zaplatím, co budu moct, jestli mu pomůžeš. Cokoliv.“

„Jakoukoliv cenu,“ uvažovala Moirain napůl pro sebe. „O cenách si promluvíme později, Rande, pokud vůbec. Nemohu ti nic slíbit. Vaše vědma ví, o čem mluví. Udělám, co budu moci, ale kolo času zastavit nemohu.“

„Dřív nebo později přijde smrt ke každému,“ poznamenal temně strážce, „pokud neslouží Temnému, a tu cenu jsou ochotní zaplatit jenom hlupáci.“

Moirain mlaskla. „Nemluv tak ponuře, Lane. Máme důvod oslavovat. Sice malý, ale je to důvod.“ Za pomoci hole se postavila. „Vezmi mě ke svému otci, Rande. Pomohu mu, pokud to zvládnu. Příliš mnoho zdejších lidí moji pomoc odmítlo. Taky slyšeli ty příběhy,“ dodala suše.

„Je v hostinci,“ řekl jí Rand. „Tudy. A děkuju. Děkuju mockrát!“ Lan s Moirain se vydali za ním, ale on je rychle o kus předběhl. Netrpělivě zpomalil, aby ho mohli dojít, a znovu se vrhl dopředu a opět musel počkat.

„Prosím, pospěšte si,“ pobízel je, tolik chtěl Tamovi sehnat pomoc, že si ani neuvědomil, jak troufalé je popohánět Aes Sedai. „Ta horečka ho spaluje.“

Lan se na něj zamračil. „Copak nevidíš, že je unavená? To, co dělala včera v noci, bylo, dokonce i s angrialem, jako kdyby pobíhala po vesnici s pytlem kamení na zádech. Nevím, proč bys za to měl stát, ovčáku, ať už ona říká cokoliv.“

Rand zamrkal a držel jazyk za zuby.

„Jen klidně, příteli,“ ozvala se Moirain. Aniž by zpomalila, poplácala strážce po rameni. Ten se nad ní ochranářsky tyčil, jako by jí mohl dodat pouhou svou blízkostí sílu. „Ty myslíš jenom na mě. Proč by on neměl stejně myslet na svého otce?“ Lan se zachmuřil ještě víc, ale zmlkl. „Jdu jak nejrychleji mohu, Rande, máš moje slovo.“

Rand nevěděl, čemu má věřit – jejím divokým očím, či klidnému hlasu – ne zrovna mírnému, spíš pevnému a zvyklému velet. Nebo možná šlo oboje dohromady. Aes Sedai. Nyní se zapletl. Přizpůsobil svůj krok jejich a snažil se nemyslet na to, jaká by mohla být cena, o které si promluví později.