Oko světa

42 V objetí snů

Rand vedl dolů po schodech pěkně zaraženou skupinku. Nikomu nebylo do řeči, nechtěli si povídat ani s ním, ani s nikým jiným. Randovi také nebylo nejlépe.

Slunce už postoupilo na obloze dost daleko, aby na zadním schodišti bylo přítmí, ale lucerny ještě nehořely. Na schodech byly pruhy světla a stínu. Perrin se tvářil stejně uzavřeně jako ostatní, ale tam, kde oni měli ustarané vrásky, on měl hladké čelo. Rand měl dojem, že se Perrin tváří odevzdaně. Rád by byl věděl proč a chtěl se zeptat, ale kdykoliv Perrin prošel hlubším stínem, jeho oči zdánlivě zachytily zbytky světla a měkce zazářily jako leštěný jantar.

Rand se otřásl a snažil se soustředit na své okolí, na ořechové ostění a dubové zábradlí schodiště, na důkladné, každodenní věci. Několikrát si otřel ruce do pláště, ale pokaždé se mu dlaně znovu zpotily. Všechno už bude v pořádku. Jsme zase spolu a... Světlo, Mate.

Zavedl je do knihovny cestou, která vedla kolem kuchyně a vyhýbala se šenku. Knihovnu používalo jen málo poutníků, a většina těch, kteří uměli číst, zůstávala ve vznešenějších hostincích ve Vnitřním Městě. Mistr Gill měl knihovnu spíš pro vlastní potěšení než pro těch pár stálých hostů, kteří si občas přišli vypůjčit knihu. Rand nechtěl ani pomyslet na to, proč je chce mít Moirain z dohledu, ale neustále si připomínal, jak ten poddůstojník od bělokabátníků sliboval, že se vrátí, a Elaidiny oči, když se ho ptala, kde se ubytoval. Ty důvody mu stačily, ať už měla Moirain v úmyslu cokoliv.

Už vstoupil do knihovny, když si uvědomil, že se ostatní zastavili a s otevřenými ústy a vyvalenýma očima se tlačí ve dveřích. V krbu praskal oheň a Loial se rozvaloval na nízké pohovce a četl si. Na břiše mu podřimovala kočka s bílými tlapkami. Když vstoupili, Loial knihu zavřel, přičemž si velkým prstem označil místo, kde právě četl, a jemně položil kočku na podlahu. Potom vstal a obřadně se uklonil.

Rand byl na ogiera už zvyklý, takže mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že ostatní zírají na Loiala. „Tohle jsou přátelé, na které jsem čekal, Loiale,“ řekl. „Tohle je Nyneiva, vědma z mé vesnice. A Perrin. Tohle je Egwain.“

„Aha, ano,“ zahřměl Loial, „Egwain. Rand o tobě hodně mluvil. Ano. Já jsem Loial.“

„On je ogier,“ vysvětloval Rand a sledoval, jak se jejich úžas poněkud mění. I po setkání s trolloky a mizelci z masa a kostí bylo pořád ohromující setkat se s chodící a dýšící legendou. Rand si připamatoval svou první reakci na Loiala a smutně se usmál. Zvládali to lépe než on.

Loial jejich úžas s klidem přehlédl. Rand se dohadoval, že si toho nejspíš ani nevšiml poté, co ho pronásledoval dav a hulákal přitom „Trollok“. „A ta Aes Sedai, Rande?“ zeptal se Loial.

„Je nahoře s Matem.“

Ogier zamyšleně zvedl huňaté obočí. „Tak to je nemocný. Navrhuji, abychom všichni usedli. Připojí se k nám? Ano. Tak to nemůžeme dělat nic jiného než čekat.“

Než se rozesadili, tak se v lidech z Emondovy Role zřejmě uvolnila jakási přehrada, jako by jim čalouněné židle, oheň v krbu a kočka, nyní stočená u ohně, připomněly domov. Jakmile se všichni posadili, začali ogierovi vzrušeně klást otázky. K Randovu překvapení byl Perrin první, kdo promluvil.

„Državy, Loiale. Jsou to opravdu bezpečné přístavy, tak jak se to vypráví?“ Mluvil naléhavě, jako by měl důvod, proč se na to ptá.

Loial byl rád, že může vyprávět o državách a o tom, jak se dostal ke Královninu požehnám, a co na svých cestách všechno viděl. Rand se brzy pohodlně opřel a poslouchal jen na půl ucha. Všechno to už slyšel do nejmenších podrobností. Loial rád mluvil, a když měl nejmenší příležitost, mluvil dlouho, protože si myslel, že každý příběh potřebuje osvětlit tak dvě stě tři sta let zpátky, aby vůbec dával smysl. Smysl pro čas měl vskutku podivný. Pro něj bylo tři sta let rozumná doba na příběh nebo na vysvětlení jeho zázemí. Vždycky mluvil o tom, jak odešel z državy, jako by to bylo před pár měsíci, ale nakonec se ukázalo, že už je Venku přes tři roky.

Rand se v myšlenkách zatoulal k Matovi. Dýka. Prokletý nůž, a mohl zabít jenom tím, že ho měl někdo u sebe. Světlo, už nechci žádné dobrodružství. Jestli ho uzdraví, měli bychom všichni jít... domů ne. Domů jít nemůžeme. Prostě někam. Všichni půjdeme někam, kde nikdy neslyšeli o Aes Sedai, ani o Temném. Prostě někam.

Otevřely se dveře a Rand si chvíli myslel, že stále ještě sní. Stál tam Mat a mrkal. Kabát měl zapnutý až ke krku a kolem hlavy měl ovinutý tmavý šátek, který měl stažený hluboko do čela. Pak Rand zahlédl Moirain, ruku měla položenou na Matově rameni, a za nimi stál Lan. Aes Sedai Mata pozorně sledovala, jako sledujeme někoho, kdo se teprve nedávno uzdravil. Lan jako vždy pozoroval všechno a zdánlivě se nedíval na nic.

Mat vypadal, jako by nikdy ani na den neochořel. Prvním, váhavým úsměvem obdařil všechny, i když při pohledu na Loiala mu poklesla brada, jako by viděl ogiera poprvé. Pokrčil rameny, otřásl se a vrátil se zpátky ke svým přátelům. „Já... ehm... to je...“ Zhluboka se nadechl. „Já.. ehm... vypadá to, že jsem se choval... hmm... kapku divně. Moc si toho ale nepamatuju. Vážně.“ Nejistě se ohlédl na Moirain. Ta se na něj povzbudivě usmála a Mat pokračoval. „Všechno po Bílým Mostu mám jako v mlze. Toma a toho...“ Otřásl se a chvatně mluvil dál. „Čím dál od Bílýho Mostu, tím míň se na to pamatuju. Na to, jak jsme se dostali do Caemlynu, si nepamatuju už vůbec.“ Úkosem se zadíval na Loiala. „Vážně ne. Moirain Sedai říká, že... nahoře... já... ehm...“ Zazubil se, a náhle to byl opravdu ten starý Mat. „Nemůžete člověka vinit z něčeho, co udělá v přechodným pominutí smyslů, ne?“

„Tys byl vždycky pominutej,“ odtušil Perrin a na chvíli také mluvil jako dřív.

„Ne,“ řekla Nyneiva. V očích jí stály slzy, ale také se usmívala. „Nikdo z nás tě z ničeho neviní.“

Rand s Egwain promluvili zároveň, vykládali Matovi, jak jsou rádi, že už je mu dobře, a jak dobře vypadá. Také párkrát se smíchem poznamenali, jak doufají, že už skončil se svými úskoky, když teď někdo provedl jemu něco tak ohavného. Mat na oplátku také žvatlal, co mu slina přinesla na jazyk, a sednout si šel se svým starým naparováním. Jak si sedal, stále s úsměvem, nepřítomně se dotkl kabátu, jako by se ujišťoval, že to, co má zastrčené za pasem, tam ještě pořád je, a Rand zadržel dech.

„Ano,“ řekla Moirain tiše, „tu dýku pořád ještě má.“ Ostatní se pořád smáli a povídali si, ale Moirain si všimla, jak Rand náhle zalapal po dechu, i toho, co to způsobilo. Přistoupila k Randovi blíž, aby ji slyšel, a ona nemusela zvedat hlas. „Nemohu mu ji vzít, aniž bych ho tím zabila. To pouto trvalo příliš dlouho a příliš zesílilo. Musíme ho rozvázat až v Tar Valonu. Já to nezvládnu, ani žádná jiná Aes Sedai samotná, dokonce ani s angrialem.“

„Ale vždyť už nevypadá nemocně.“ Randa cosi napadlo a vzhlédl. „Dokud má tu dýku, mizelci poznají, kde jsme. Taky temní druzi, aspoň někteří. Říkalas to.“

„Trochu jsem to potlačila. Jestli se dostanou dost blízko, aby to vycítili, budeme je mít stejně hned za patami. Smyla jsem z něj tu špínu, Rande, a udělala jsem, co se dalo, abych její návrat zpomalila, ale časem se vrátí, pokud mu v Tar Valonu nepomohou.“

„To je dobře, že je to tam, kam jedeme, co?“ Rand měl dojem, že to byla rezignace, která se ozývala v jeho hlase, a naděje na něco jiného, co ji přimělo se na něj ostře zadívat, než zrak odvrátila.

Loial už stál a klaněl se jí. „Já jsem Loial, syn Arenta, syna Halanova, Aes Sedai. Država poskytuje útočiště služebníkům Světla.“

„Děkuji ti, Loiale, synu Arentův,“ odpověděla Moirain suše, „ale já bych na tvém místě byla s tímhle přivítáním opatrnější. V Caemlynu je v této chvíli tak dvacet Aes Sedai, a všechny kromě mě z červeného adžah.“ Loial moudře kývl, jako by pochopil. Rand mohl jenom zmateně vrtět hlavou. On by byl Světlem oslepený, kdyby věděl, co tím myslela. „Je zvláštní, že tě tu nacházím,“ mluvila Aes Sedai dál. „V posledních létech opustilo državu jen málo ogierů.“

„Chytily mne staré příběhy, Aes Sedai. Staré knihy naplnily mou nehodnou hlavu obrazy. Chtěl jsem vidět háje. A také města, která jsme zbudovali. Zdá se, že ani jedněch, ani druhých už mnoho nestojí, ale i když je budova ubohou náhražkou za strom, pořád stojí za to je zhlédnout. Starší si myslí, že jsem divný, když chci cestovat. Vždycky jsem chtěl, a oni si to vždycky mysleli. Nikdo z nich nevěří, že mimo državu je něco k vidění. Možná až se vrátím a povím jim, co jsem všechno viděl, změní názor. Doufám. Časem snad.“

„Možná změní,“ řekla Moirain zdvořile. „A teď mi, Loiale, musíš odpustit, že budu přímá. Je to lidská chyba. Já a moji společníci musíme naléhavě vymyslet, jak poputujeme dál. Omluvíš nás?“

Teď se popleteně zatvářil Loial. Rand mu přispěchal na pomoc. „On půjde s námi. Slíbil jsem mu, že může jít.“

Moirain tam stála a dívala se na ogiera, jako kdyby neslyšela, ale nakonec přikývla. „Kolo tká, jak si kolo přeje,“ zamumlala. „Lane, dohlédni na to, aby nás nikdo nepřekvapil.“ Strážce se vytratil z místnosti. Bylo pouze slyšet, jak se za ním s cvaknutím zavřely dveře.

Lanovo zmizení fungovalo jako znamení. Všichni zmlkli. Moirain přešla ke krbu, a když se k nim otočila zpátky, všichni na ni upírali zraky. Jak byla útlá, tak jí byla místnost plná. „Nemůžeme zůstat v Caemlynu dlouho, a tady, U královnina požehnání, také nejsme zcela v bezpečí. Oči Temného už dorazily do města. Ještě nenašly, co hledají, jinak by už nehledaly. To je naše výhoda. Rozestavěla jsem ochrany, které je udrží z cesty, a než si Temný uvědomí, že do jisté části města krysy nemůžou, budeme dávno pryč. Jenomže každá ochrana, která by svedla stranou člověka, by byla jako signální oheň pro myrddraaly. V Caemlynu jsou také děti Světla, které hledají Perrina a Egwain.“ Rand vydechl a Moirain se na něj tázavě zadívala.

„Myslel jsem, že hledají mě a Mata,“ řekl Rand.

Při tom vysvětlení nazvedla Aes Sedai obě obočí. „Proč by měli bělokabátníci hledat vás dva?“

„Slyšel jsem jednoho z nich říkat, že hledají někoho z Dvouříčí. Temné druhy, říkal. Co jiného jsem si měl myslet? Při tom, co se všechno děje, jsem rád, že mi to vůbec ještě myslí.“

„Bylo to trochu matoucí, Rande, já vím,“ vložil se do hovoru Loial, „ale měl bys myslet jasněji. Děti nenávidí Aes Sedai. Elaida by ne...“

„Elaida?“ vyhrkla ostře Moirain. „Co má s tímhle společného Elaida Sedai?“

Dívala se na Randa tak upřeně, až se mu chtělo couvnout. „Chtěla mě zavřít do vězení,“ vykládal Rand pomalu. „Já se chtěl jenom podívat na Logaina, ale ona mi nevěřila, že jsem byl v palácových zahradách s Elain a Gawynem čistě náhodou.“ Všichni na něj zírali, jako by mu náhle vyrostlo třetí oko. Všichni kromě Loiala. „Královna Morgasa mě nechala jít. Říkala, že neexistuje důkaz, že jsem chtěl někomu ublížit a že bude dodržovat zákony bez ohledu na Elaidina podezření.“ Rand při vzpomínce na Morgasu v celé její zářivé kráse zavrtěl hlavou a na chvíli zapomněl, že ho všichni pozorují. „Umíte si představit setkání s královnou? Je tak krásná, jako královny z příběhů. Elain taky. A Gawyn... Gawyn by se ti, Perrine, líbil. Perrine? Mate?“ Všichni na něj pořád zírali. „Krev a popel, jenom jsem se vyšplhal na zeď, abych se podíval na toho falešného Draka. Nechtěl jsem udělat nic špatného.“

„To je to, co já říkám pořád,“ prohlásil Mat klidně, i když se náhle zazubil, a Egwain se odhodlaně neutrálním tónem zeptala: „Kdo je Elain?“

Moirain cosi podrážděně zamumlala.

„Královna,“ řekl Perrin a potřásl hlavou. „Ty ses teda bavil. My jsme potkali jedině Cikány a pár bělokabátníků.“ Pohledu na Moirain se vyhýbal tak viditelně, že to Randovi neuniklo. Perrin se dotkl modřin na tváři. „Vzato kol a kolem, zpívání s Cikány byla větší psina než s bělokabátníkama.“

„Kočovný lid žije pro své písně,“ podotkl Loial. „Pro všechny písně, když už jsme u toho. Přinejmenším pro jejich hledání. Před pár lety jsem se s několika Tuatha’any setkal, a oni chtěli slyšet písně, které zpíváme stromům. Ony stromy teď už moc neposlouchají, a jen málokterý ogier se učí písním. Já mám trochu nadání, takže starší Arent trval na tom, abych se učil. Naučil jsem Tuatha’any všemu, čemu se mohli naučit, ale stromy lidem nikdy nenaslouchají. Pro Kočovný lid to byly jenom písně, a tak byly taky přijaty, protože ani jedna nebyla tou písní, kterou hledali. Proto říkají vůdci každé tlupy hledač. Občas přicházejí do Državy Shangtai. Pár lidí to dělá.“

„Prosím, Loiale,“ řekla Moirain, ale on si náhle odkašlal a pokračoval dál tak rychle, jako by se bál, že by ho mohla zastavit.

„Právě jsem si na něco vzpomněl, Aes Sedai, na něco, co jsem se vždycky chtěl Aes Sedai zeptat, kdybych nějakou potkal, protože znáte tolik věcí a máte v Tar Valonu veliké knihovny, a teď jsi tu, samozřejmě, a... smím?“

„Když to vezmeš zkrátka,“ odtušila břitce Moirain.

„Vezmu to zkrátka,“ řekl Loial, jako by uvažoval, co to vlastně znamená.

„Ano. Takže. V krátkosti. Jednou, docela nedávno, přišel do Državy Shangtai jakýsi muž. To samo o sobě neobvyklé nebylo, protože do Páteře světa přibylo mnoho uprchlíků, kteří prchali před tím, čemu vy, lidé, říkáte aielská válka.“ Rand se zazubil. Docela nedávno, přinejmenším dvacet let. „Ten muž skoro umíral, i když nebyl zraněný ani nemocný. Starší si mysleli, že to mohlo být něco, co mu udělaly Aes Sedai,“ Loial se na Moirain omluvně podíval, „protože brzy poté, co vstoupil do državy, se rychle uzdravil. Pár měsíců. Jedné noci beze slova odešel, prostě proklouzl ven, když zašel měsíc.“ Loial se podíval Moirain do očí a znovu si odkašlal. „Ano. V krátkosti. Než odešel, vykládal podivný příběh, který, jak říkal, chce donést do Tar Valonu. Říkal, že Temný má v úmyslu oslepit Oko světa a zabít Velkého hada, zabít samotný čas. Starší tvrdili, že je na duchu stejně zdráv jako na těle, ale tohle přesně říkal. Já jsem se chtěl zeptat, může Temný něco takového udělat? Zabít samotný čas? A Oko světa? Může oslepit oko Velkého hada? Co to značí?“

Rand od Moirain čekal téměř cokoliv, pouze to, čeho se stal svědkem, mu ani nepřišlo na mysl. Místo aby Loialovi odpověděla, nebo mu řekla, že na to teď nemá čas, jenom tam stála, zírala někam za ogiera a mračila se.

„To je to, co nám vyprávěli Cikáni,“ ozval se Perrin.

„Ano,“ přidala se i Egwain, „ten aielský příběh.“

Moirain pomalu otočila hlavu, jinak se vůbec nepohnula. „Jaký příběh?“

Pohled, kterým je obdařila, byl zcela bezvýrazný, ale Perrin se zhluboka nadechl, i když mluvil stejně rozšafně jako obvykle. „Několik Cikánů, když přecházelo Pustinu – tvrdilo, že to můžou dělat, aniž by měli potíže – našlo Aielanky umírající po bitvě s trolloky. Než poslední z nich umřela – byly to zřejmě všechno ženy – pověděla Cikánům to, co právě říkal Loial. Temný – oni mu říkají Oslepitel – hodlá oslepit Oko světa. Tohle bylo před třemi lety, ne před dvaceti. Znamená to něco?“

„Možná všechno,“ řekla Moirain. Tvář měla klidnou, ale Rand měl dojem, že za těma tmavýma očima se jí myšlenky honí jedna za druhou.

„Ba’alzamon,“ řekl najednou Perrin. Při tom jménu utichly v místnosti všechny zvuky. Nikdo ani nedýchal. Perrin se podíval na Randa a pak na Mata, a oči měl zvláštně klidné a víc žluté než kdy předtím. „Pořád jsem nemohl přijít na to, kde jsem to jméno už slyšel... Oko světa. Teď si vzpomínám. Vy ne?“

„Já si na nic vzpomenout nechci,“ odsekl škrobeně Mat.

„Musíme jí to říct,“ pokračoval Perrin. „Teď je to důležitý. Nemůžeme to už držet v tajnosti. Chápeš to, že, Rande?“

„Říct mi co?“ Moirain měla drsný hlas, a zdálo se, že se připravuje přijmout ránu. Pohled upírala na Randa.

On nic vykládat nechtěl. Nechtěl si vzpomenout o nic víc než Mat, ale pamatoval se – a věděl, že Perrin má pravdu. „Já...“ Pohlédl na své přátele. Mat kývl váhavě, Perrin rozhodně, ale aspoň kývli oba. Rand jí nechtěl čelit sám. „Mívali jsme... sny.“ Zamnul si místo na prstě, kde se kdysi píchl o trn, a vzpomněl si na kapičku krve, když se tehdy probudil. S nepříjemným pocitem v žaludku si připomněl i pocit, jako by měl obličej spálený sluncem. „Možná to ale nebyly tak úplně sny. Byl v nich Ba’alzamon.“ Věděl, proč Perrin použil tohle jméno. Bylo to snazší než přiznat, že se ve vašich snech objevuje Temný, že se objevuje ve vaší hlavě. „Vykládal... vykládal všechno možné, ale jednou řekl, že mi Oko světa nikdy sloužit nebude.“ V té chvíli měl v ústech sucho jako na poušti.

„Mně řekl to samý,“ potvrdil Perrin, a Mat si těžce povzdechl a nakonec taky kývl. Rand si trochu navlhčil rty. „Ty se na nás nezlobíš?“ zeptal se Perrin, a znělo to překvapeně. Rand si uvědomil, že se Moirain netváří rozzlobeně. Prohlížela si je, ale oči měla jasné a klidné, byť velice pozorné.

„Spíš na sebe, než na vás. Ale žádala jsem vás, abyste mi řekli, kdybyste měli zvláštní sny. Hned na začátku jsem vás o to žádala.“ I když měla hlas vyrovnaný, v očích se jí mihl rozhněvaný záblesk a hned zase zmizel. „Kdybych to věděla hned poté, co se vám to zdálo poprvé, bývala bych mohla... V Tar Valonu nebyl snový chodec už skoro tisíc let, ale mohla jsem to zkusit. Teď už je pozdě. Pokaždé, když se vás Temný dotkne, usnadní si tím další setkání. Možná vás moje přítomnost přece jen trochu ochrání, ale i tak... Vzpomínáte si na pověsti o Zaprodancích, kteří k sobě poutali muže? Silné muže, kteří od začátku s Temným bojovali. Ty příběhy jsou pravdivé, a žádný ze Zaprodanců nemá ani desetinu síly jejich pána, ani Aginor, ani Lanfear, Balthamel, či Demandred, dokonce ani Ishamael, samotný Zrádce naděje.“

Rand si všiml, že se na něj dívají Nyneiva s Egwain, na něj, na Mata a na Perrina, na všechny tři. V jejich bezkrevných tvářích se mísily strach a hrůza. Bojí se o nás, nebo nás?

„Co můžeme udělat?“ zeptal se. „Něco tu přece musí být.“

„Držte se u mě,“ odpověděla Moirain, „to trochu pomůže. Ne moc. Pamatujte si, že ochrana, kterou získávám z dotýkání se pravého zdroje, obklopuje i mé nejbližší okolí. Ale pořád u mě být nemůžete. Jestli na to máte sílu, můžete se bránit sami, ale tu sílu a vůli musíte najít sami v sobě. Já vám ji dát nemohu.“

„Myslím, že já už svoji ochranu našel,“ prohlásil Perrin, a znělo to spíš odevzdaně než šťastně.

„Ano,“ přitakala Moirain, „asi jsi ji našel.“ Dívala se na něj, dokud Perrin nesklopil zrak, a pak tam zamyšleně postála. Nakonec se otočila k ostatním. „Síly Temného ve vás jsou určitým způsobem omezeny. Vzdejte se jen na okamžik, a on získá vodítko k vašemu srdci. Pouto, které možná nikdy nedokážete přetnout. Podvolte se, a budete jeho. Popřete ho, a jeho síla zeslábne. Není to snadné, když dosáhne do vašich snů, ale lze to provést. Pořád za vámi může poslat půllidi, trolloky, draghkary a další příšery, ale nemůže si vás přivlastnit, pokud ho nenecháte.“

„Mizelci jsou už tak dost špatní,“ ucedil Perrin.

„Já ho nechci mít v hlavě,“ zavrčel Mat. „Neexistuje nějaký způsob, jak ho udržet venku?“

Moirain zavrtěla hlavou. „Loial se ničeho obávat nemusí. Egwain s Nyneivou také ne. Ze všech lidí se Temný může dotknout jediného člověka pouze náhodou, pokud ho ta osoba přímo nevyhledá. Ale pro tuto chvíli, přinejmenším, jste vy tři středem vzoru. Je tkána síť osudu a každé její vlákno vede přímo k vám. Co vám ještě Temný říkal?“

„Já se na to moc nepamatuji,“ řekl Perrin. „Bylo to něco o tom, že jsme byli vybráni, něco takovýho. Pamatuju se, jak se posmíval,“ zakončil neradostně, „tomu, kým jsme byli vybráni. Říkal, že já – že mu můžeme sloužit, nebo zemřít. A že mu stejně budeme sloužit.“

„Tvrdil, že se nás amyrlinin stolec pokusí využít,“ dodal Mat, a jak se upamatoval na to, s kým vlastně mluví, hlas mu postupně slábl. Polkl a mluvil dál. „Tvrdil, že to bude stejný, jako když Tar Valon využil – říkal nějaký jména. Davian, myslím. Ale taky si toho moc nepamatuju.“

„Raolin Zhoubce Temného,“ připojil Perrin.

„Ano.“ Rand se zamračil. Snažil se zapomenout na cokoliv, co se týkalo oněch snů. Nebylo příjemné vytahovat je takhle na povrch. „Jurian Kamenný luk a Guair Amalasan.“ Náhle se zarazil a doufal, že si Moirain nevšimla, jak náhle. „Ani jedno to jméno neznám.“

Ale jedno znal, teď, když si je vytáhl z hlubin paměti. To jméno už málem vyslovil. Logain. Falešný Drak. Světlo! Tom říkal, že to jsou nebezpečná jména. To snad měl Ba’alzamon na mysli? Moirain chce jednoho z nás využít jako falešného Draka? Aes Sedai přece falešné Draky pronásledují, nevyužívají je. Opravdu? Světlo, pomoz mi, je tomu opravdu tak?

Moirain se na něho dívala, ale Rand z její tváře nedokázal nic vyčíst. „Znáš je?“ zeptal se jí. „Znamenají něco?“

„Otec lží je pro Temného dobré jméno,“ opáčila Moirain. „To byl vždycky jeho způsob, jak zasít pochyby, kde mohl. Prožírá se dušemi lidí jako rakovina. Když uvěříš Otci lží, je to první krok k porážce. Pamatuj, jestli se Temnému poddáš, tak on si tě přivlastní.“

Aes Sedai nikdy nelžou, ale pravda, kterou hlásají, nemusí být taková, za jakou ji považuješ. Tohle přece říkával Tom, a ona mu na jeho otázku vlastně neodpověděla. S bezvýraznou tváří a rukama na kolenou se snažil neotírat si do kalhot zpocené dlaně.

Egwain tiše plakala. Nyneiva ji objímala kolem ramen, ale vypadala, jako by jí také bylo do pláče. Rand si skoro přál, aby se i on mohl vyplakat.

„Oni jsou ta’veren,“ promluvil náhle Loial. Zdálo se, že ho ta vyhlídka rozveselila, že se těší, jak bude moci zblízka přihlížet, jak se kolem nich ovíjí vzor. Rand se na něj nevěřícně zadíval a ogier zahanbeně pokrčil rameny, nicméně to nestačilo jeho nadšení ztlumit.

„To jsou,“ řekla Moirain. „Všichni tři, když já čekala, že to bude jen jeden. Událo se převelice mnoho věcí, které jsem nečekala. A ta novinka ohledně Oka světa mění hodně věcí.“ Odmlčela se a zamračila se. „Pro tuto chvíli zřejmě vzor víří kolem vás, jak říkal Loial, a ten vír bude ještě větší, než to přestane. Někdy to být ta’veren znamená, že se vzor musí ohnout k vám, jindy to značí, že vás vzor nutí jít potřebnou cestou. Síť však lze pořád tkát mnoha způsoby, a některé vzory mohou mít katastrofální následky. Pro vás i pro svět.

Nemůžeme zůstat v Caemlynu, ale ať už odejdeme kteroukoliv cestou, budeme mít za patami myrddraaly a trolloky dřív, než urazíme deset mil. A právě v této chvíli se dozvídáme o Oku světa, a to ne z jednoho zdroje, ale ze tří, které jsou na sobě zřejmě zcela nezávislé. Vzor nás nutí jít po vybrané cestě. Vzor se pořád tká kolem vás tří, ale čí ruka řídí osnovu, a čí ruka ovládá člunek? Je snad věznice Temného natolik oslabená, že mu umožňuje takovou volnost pohybu?“

„Takový řeči nejsou nutný!“ vyjela přísně Nyneiva. „Jenom je děsíš.“

„A tebe ne?“ odpověděla Moirain otázkou. „Děsí to i mě. No, možná máš pravdu. Naše cesta nesmí být ovlivněna strachem. Ať už je to past, nebo včasné varování, musíme udělat, co je třeba, a to je dostat se rychle k Oku světa. Zelený obr se musí o této hrozbě dozvědět.“

Rand sebou trhl. Zelený obr? Ostatní také udiveně hleděli, všichni až na Loiala, který se tvářil ustaraně.

„Nemůžu ani riskovat a zastavit se v Tar Valonu pro pomoc,“ pokračovala Moirain. „Pohání nás čas. I kdybych dokázala vyjet z města bez překážek, trvalo by mi několik týdnů, než bych dorazila do Morny, a bojím se, že my už několik týdnů prostě nemáme.“

„Do Morny!“ Rand se slyšel, jak opakuje s ostatními, ale Moirain si jich nevšímala.

„Vzor nám předložil krizi, a zároveň i možnost, jak ji překonat. Kdybych věděla, že je to nemožné, skoro bych věřila, že je v tom ruka Stvořitele. Jedna cesta existuje.“ Usmála se, jako by byla řekla nějaký vtip, a obrátila se k Loialovi. „Tady v Caemlynu byl ogieří háj a brána. Tam, kde kdysi stával háj, se teď rozkládá Nové Město, takže brána musí ležet v jeho zdech. Já toho o Cestách ogierů mnoho nevím, ale toho, kdo má nadání a naučí se staré Písně růstu, musí takové vědomosti přitahovat, i když si myslí, že to nikdy nepoužije. Znáš Cesty, Loiale?“

Ogier neklidně zašoupal nohama. „Znám, Aes Sedai, ale...“

„Dokážeš najít podél Cesty stezku do Fal Dary?“

„O Fal Daře jsem nikdy neslyšel,“ namítl Loial, a jako by se mu ulevilo.

„Za dnů trollockých válek byla známa jako Mafal Dadaranell. Tohle jméno znáš?“

„Znám je,“ připustil Loial váhavě, „ale...“

„Tak to pro nás můžeš stezku najít,“ prohlásila Moirain. „To je vskutku zvláštní obrat. Když nemůžeme ani zůstat, ani odejít žádným obyčejným způsobem, zjistím, že je ohroženo Oko, a zároveň je tu někdo, kdo nás tam může dostat za několik dní. Ať už je za tím Stvořitel nebo osud, či dokonce Temný, vzor pro nás vybral cestu.“

„Ne!“ vyjel Loial, a jeho hlas zněl jako burácení hromu. Všichni se k němu otočili a on při takové pozornosti jenom zamrkal, ale rozhodně nemluvil váhavě. „Jestli vstoupíme na Cesty, všichni zemřeme – nebo nás pohltí Stín.“