Oko světa

38 Záchrana

Perrin se posunul, jak nejdále to se zápěstími svázanými za zády šlo, a nakonec to s povzdechem vzdal. Když uhnul jednomu kamínku, tlačily ho další dva. Neohrabaně se pokusil zakrýt pláštěm. Noc byla chladná a země z něj vytáhla všechno teplo, jako tomu ostatně bylo každé noci od chvíle, kdy je zajali bělokabátníci. Děti si nemyslely, že by zajatci potřebovali pokrývky nebo nějaké přístřeší. Zvláště ne nebezpeční temní druzi.

Egwain ležela schoulená vedle něj, aby se trochu zahřála, a z vyčerpání usnula hlubokým spánkem. Když se Perrin pohnul, ani neprotestovala. Slunce už bylo dávno pod obzorem a Perrina z celodenní chůze za koněm s oprátkou na krku bolelo celé tělo, ale spánek k němu nepřicházel.

Kolona se nepohybovala příliš rychle. Vzhledem k tomu, že o většinu koní přišli díky vlkům v državě, nemohli bělokabátníci pokračovat v cestě tak rychle, jak by si přáli. Zdržení byla další věc, kterou oběma s Egwain zazlívali. Nicméně se kroutící dvojstup pohyboval pravidelným tempem – urozený pan Bornhald hodlal dorazit do Caemlynu včas, ať už to znamenalo cokoliv – a Perrin se neustále obával, že kdyby upadl, bělokabátník držící druhý konec jeho oprátky by, bez ohledu na to, že kapitán Bornhald nakázal, že je zajatce třeba zachovat při životě pro tazatele z Amadoru, nezastavil. Perrin věděl, že pokud by k tomu došlo, nedokázal by se zachránit. Ruce mu uvolnili, jedině když ho krmili, nebo ho zavedli na latrínu. Oprátka kolem krku mu ztěžovala každičký krok a každý kamínek na cestě se mu mohl stát osudným. Šel s napjatými svaly a nervózně si prohlížel zemi před sebou. Kdykoliv se ohlédl po Egwain, ta dělala to stejné. Když se jejich pohledy setkaly, Egwain měla staženou a vylekanou tvář. Ani jeden se však neodvážil odtrhnout oči od země nadlouho. Perrin se obvykle zhroutil jako podťatý, jakmile ho bělokabátníci nechali zastavit, ale dnes v noci se mu hlavou stále honily myšlenky. Mrazilo ho děsem, který se za poslední dny nahromadil. Kdyby zavřel oči, viděl by jenom věci, které mu Byar sliboval, jakmile dosáhnou Amadoru.

Perrin si byl jistý, že Egwain stále ještě nevěří tomu, co jim Byar tím svým monotónním hlasem vykládal. Pokud by tomu věřila, nebyla by schopná usnout bez ohledu na to, jak unavená byla. Zpočátku Byarovi také nevěřil. Nechtěl. Lidé prostě nemohli dělat takové věci jiným lidem. Ale Byar jim nevyhrožoval. Když mluvil o rozpálených železech a kleštích, o nožích na odřezávání kůže a jehlách, bylo to, jako by hovořil o doušku vody. Vůbec nevypadal, že se je snaží vyděsit. V jeho výrazu nebyl nikdy ani náznak uspokojení. Jemu prostě nezáleželo na tom, zda jsou vyděšení, či nikoliv, jestli budou mučeni, či nikoliv, jestli zůstanou naživu, či nikoliv. A teprve když mu tohle konečně došlo, vyvstal Perrinovi na čele ledový pot. To jej konečně přesvědčilo, že Byar mluví čistou pravdu.

V slabém měsíčním světle našedle zářily pláště dvou strážných. Perrin nerozeznával jejich obličeje, ale věděl, že je pozorují. Jako by se mohli se spoutanýma rukama a nohama o něco pokusit. Od chvíle, kdy ještě bylo dost světla, aby něco viděl, si pamatoval na jejich znechucené pohledy a stísněné výrazy ve tváři, jako by je sem poslali strážit nějaké špinavé obludy, páchnoucí a odpudivé na pohled. Všichni bělokabátníci na ně pohlíželi takhle. Nikdy se to nezměnilo. Světlo, jak je přesvědčím, že nejsme temní druzi, když už jsou přesvědčení, že jimi jsme? Obrátil se mu žaludek. Nakonec se pravděpodobně přizná k čemukoliv, jenom aby tazatele zastavil.

Někdo se blížil, bělokabátník s lucernou. Muž se zastavil, aby si promluvil se strážnými, kteří uctivě odpovídali. Perrin neslyšel, co říkají, ale tu vysokou, vyzáblou postavu poznal.

Přimhouřil oči, protože mu muž přistrčil lucernu k obličeji. Byar držel v druhé ruce Perrinovu sekeru. Prohlásil tuto zbraň za vlastní, aspoň Perrin ho nikdy neviděl bez ní.

„Probuď se,“ řekl lhostejně Byar, jako by si myslel, že Perrin spí se zvednutou hlavou. Svá slova doprovodil tím, že Perrina prudce kopl do žeber.

Perrin zachrčel přes stisknuté zuby. Boky už měl od Byarových bot samou pohmožděninu.

„Řekl jsem, probuď se.“ Znovu se napřáhl a Perrin rychle promluvil.

„Jsem vzhůru.“ Museli jste se ozvat na to, co Byar říkal, jinak si našel způsob, jak vaši pozornost přilákat.

Byar položil lucernu na zem a sklonil se, aby Perrinovi zkontroloval pouta. Hrubě Perrina zatahal za zápěstí a zkroutil mu paže v kloubech. Když zjistil, že uzly jsou pořád stejně pevné, jako je předtím zanechal, Byar zatahal i za provaz, který měl Perrin kolem kotníků, a odtáhl ho kousek po drsné zemi. Byar vypadal příliš hubeně, než aby měl nějakou sílu, ale Perrin klidně mohl být dítětem. Byla to noční rutina.

Jak se Byar narovnával, Perrin si všiml, že Egwain stále ještě spí. „Vzbuď se!“ zařval. „Egwain! Vzbuď se!“

„Co...? Cože?“ Egwain měla hlas vyděšený a stále ještě ochraptělý spánkem. Zvedla hlavu a ve světle lucerny zamrkala.

Byar nedal najevo ani stopy zklamání, že ji nemohl kopnout. Nikdy to nedělal. Jenom jí zaškubal pouty, jako to udělal s Perrinem, a nevšímal si jejího sténání. Způsobovat jiným lidem bolest byla zřejmě jedna z dalších věcí, které se ho nijak nedotýkaly. Perrin byl jediný, komu bolest působil zcela záměrně. I když se na to Perrin nedokázal upamatovat, Byar si pamatoval, že zabil dvě z dětí.

„Proč by měli temní druzi spát,“ utrousil Byar nevzrušeně, „když slušní lidé musí zůstat vzhůru, aby je hlídali?“

„Už posté,“ řekla Egwain unaveně, „my nejsme temní druzi.“

Perrin se napjal. Občas takové popření vyvolalo přednášku přednesenou lhostejným skřípavým hlasem. Přednášku o přiznání a pokání, vedoucí až k popisu metod, které tazatelé používají při jejich získávání. Občas to vyvolalo přednášku a kopanec. K jeho překvapení si toho Byar tentokrát nevšímal.

Místo toho si před nimi dřepl, byl samá hrana a propadlá plocha, a sekeru si položil na kolena. Ve světle lucerny se zatřpytilo zlaté slunce na levé přednici jeho pláště, i dvě zlaté hvězdy pod ním. Byar si sňal přilbici a položil ji vedle lucerny. Pro změnu bylo v jeho tváři cosi jiného než obvyklé pohrdání či nenávist, cosi naléhavého a nečitelného. Položil si ruce na topůrko sekery a mlčky si Perrina prohlížel. Perrin se snažil před tím pohledem neuhnout.

„Zpomaluješ nás, temný druhu, ty a tvoji vlci. Rada pomazaných se o takových věcech již doslechla a chce vědět víc, takže je nutné tě dopravit do Amadoru a předat tazatelům, ale ty nás pořád zpomaluješ. Doufal jsem, že budeme moci pokračovat dost rychle i bez náhradních koní, ale mýlil jsem se.“ Odmlčel se a zamračil se na ně.

Perrin čekal. Byar mu to řekne, až bude připraven.

„Kapitán má těžké dilema,“ prohlásil Byar nakonec. „Kvůli vlkům tě musí dopravit před radu, ale také musí dorazit do Caemlynu. Nemáme volné koně, abyste se mohli vézt, ale jestli vás necháme dál jít pěšky, nedorazíme do Caemlynu včas. Kapitán si je jasně vědom svých povinností a hodlá vás dopravit před radu.“

Egwain vydechla. Byar se upřeně díval na Perrina a ten zase na něj, až se skoro bál mrknout. „Nerozumím,“ řekl pomalu.

„Není čemu rozumět,“ opáčil Byar. „Je to jenom jalová úvaha. Kdybyste unikli, neměli bychom čas vás stopovat. Nemůžeme promarnit ani hodinu, jestli máme do Caemlynu dorazit včas. Kdybyste si, řekněme, rozedrali provazy o ostrý kámen a zmizeli do noci, kapitánovy problémy by se tím vyřešily.“ Aniž odtrhl oči od Perrina, sáhl Byar pod plášť a hodil cosi na zem.

Perrin tu věc automaticky sledoval. Když si uvědomil, co to je, zalapal po dechu. Kámen. Kus skály s ostrým okrajem.

„Byla to jenom taková jalová úvaha,“ prohodil Byar. „Vaši strážní dnes v noci také uvažují.“

Perrinovi náhle vyschlo v ústech. Promysli to! Světlo mi pomoz, promysli to a neudělej žádnou chybu!

Mohla by to být pravda? Potřebují se bělokabátníci opravdu dostat do Caemlynu tak rychle, aby to bylo důležitější než tohle? Nechat podezřelé temné druhy uniknout? Nemělo smysl o tom takhle hloubat, protože toho nevěděl dost. Byar byl jediný bělokabátník, který s nimi kdy promluvil, tedy kromě kapitána Bornhalda, a ani jeden informacemi zrovna neplýtval. Další věc. Jestli Byar chce, aby utekli, proč jim prostě nepřeřízne pouta? A chce Byar vůbec, aby utekli? Byar, který je až do morku kostí přesvědčen, že jsou temní druzi. Byar, který temné druhy nenávidí víc než Temného samotného. Byar, který hledal jakoukoliv záminku, aby mu mohl způsobit bolest, protože zabil dva bělokabátníky. Byar že chce, aby utekli?

Jestli měl Perrin předtím pocit, že přemýšlí ostošest, tak teď se mu myšlenky hnaly hlavou jako lavina. Přes okolní chlad mu po tvářích stékaly čůrky potu. Ohlédl se na strážné. Byly to jenom světle šedé stíny, ale Perrinovi připadalo, že jsou napružení a čekají. Kdyby ho s Egwain zabili při pokusu o útěk, když si předtím rozedrali provazy o ostrý kámen, který tu mohl náhodou ležet... Kapitánovo dilema by se tím rázem vyřešilo, to tedy ano. A Byar by je měl hezky mrtvé, tak, jak si přál.

Hubený muž zvedl přilbici a začal vstávat.

„Počkej,“ zadržel ho chraptivě Perrin. Myšlenky se mu v hlavě převalovaly, jako by marně hledaly cestu ven. „Počkej, chci si promluvit. Já...“

Přichází pomoc!

Ta myšlenka mu zazářila v hlavě, jasný výtrysk světla uprostřed zmatku, a tak ho překvapila, že na chvíli zapomněl na všechno ostatní, dokonce i na to, kde byl. Strakuše byla naživu. Elias, pomyslel si k vlku a beze slov se ptal na to, zda je i člověk naživu. Vrátil se mu obraz. Elias, ležící na lůžku ze smrkových větví vedle malého ohýnku v jeskyni, obvazující si ránu na boku. Byl to jenom okamžik. Perrin zazíral na Byara a začal se přihlouple usmívat. Elias byl naživu. Strakuše byla naživu. A pomoc byla na cestě.

Byar se odmlčel a s pohledem upřeným na Perrina povstal. „Právě se ti cosi honí hlavou, Perrine z Dvouříčí, a já se dozvím, co to bylo.“

Perrin si na chvilku myslel, že má na mysli zprávu od Strakuše. Po obličeji mu přeběhl výraz panického strachu, následovaný úlevou. Byar to přece nemohl vědět.

Byar si změny výrazu všiml a bělokabátníkovy oči poprvé zabloudily ke kameni, který předtím hodil na zem.

Perrin si uvědomil, že to znovu zvažuje. Jestli změní názor, odváží se je nechat naživu, aby mohli mluvit? Provazy lze rozedrat, až už jsou lidé, které poutaly, mrtví, i když by tím riskoval prozrazení. Perrin se Byarovi podíval do očí – jeho hluboko zapadlé oči jako by vyhlížely z hlubokých, temných jeskyní – a uviděl tam rozsudek smrti.

Byar otevřel ústa, a jak Perrin čekal, až ho vysloví nahlas, začaly se dít věci. Bylo to rychlejší než myšlenka.

Jeden ze strážných náhle zmizel. Jednu chvíli tam stály dvě nejasné postavy, vzápětí jednu pohltila noc. Druhý strážný se obrátil a chystal se vykřiknout, ale než stihl vydat hlásku, ozvalo se žuchnutí a on padl jako podťatý.

Byar se prudce otočil. Byl rychlý jako útočící zmije, a máchl sekerou tak rychle, až zabzučela. Perrinovi málem vylezly oči z důlků, protože měl pocit, jako by do světla lucerny vplula noc. Otevřel ústa, ale hrdlo měl stažené strachem. Na okamžik skoro zapomněl, že je chce Byar zabít. Bělokabátník byl jinou lidskou bytostí, a noc ožila, aby si je vzala všechny.

Pak se temnota útočící na světlo změnila v Lana, jehož plášť při pohybu procházel odstíny šedé až po černou. Sekera v Byarových rukou vyrazila jako blesk... a Lan se nedbale uhnul a nechal čepel projít tak blízko, že musel cítit, jak od ní jde vítr. Byarovi se rozšířily oči, protože ho síla úderu vyvedla z rovnováhy, a strážce zaútočil rukama a nohama tak rychle, že si Perrin nebyl jist, zda to vše viděl. Jist si však byl tím, že se Byar zhroutil jako loutka. Než bělokabátník dopadl, strážce už byl na kolenou u lucerny a zhasil ji.

Tma se náhle vrátila a Perrin se nevidoucíma očima rozhlížel kolem sebe. Lan zřejmě opět zmizel.

„Je to opravdu...?“ Egwain tlumeně vzlykla. „Mysleli jsme, že jsi mrtvý. Mysleli jsme, že jste všichni mrtví.“

„Ještě ne.“ Strážcův tichý šepot byl podbarven pobavením.

Strážce se dotkl Perrina a našel jeho pouta. Lan přeřízl provazy, aniž za ně příliš tahal, a Perrin byl volný. Když se posadil, jeho rozbolavělé svaly protestovaly. Masíroval si zápěstí a zadíval se na šedavou hromádku, která bývala Byarem. „To jsi...? Je...?“

„Ne,“ odpověděl Lan tiše z temnoty. „Nezabíjím, pokud nechci. Ale chvíli nás nebude obtěžovat. Přestaň mi klást otázky a sežeň pár jejich plášťů. Nemáme moc času.“

Perrin se odplazil k Byarovi. Musel se přinutit dotknout se ho, a když ucítil, že se bělokabátníkovi zvedá hruď, málem ucukl. Jak odvazoval bílý plášť a stahoval ho z Byara, mrazilo ho po celém těle. Přesto, co Lan říkal, si představoval, jak se muž s hlavou připomínající lebku náhle zvedá. Spěšně kolem sebe hmatal, dokud nenašel svou sekeru, pak se přikradl k dalšímu strážnému. Nejdřív mu připadalo zvláštní, že necítí odpor, když se měl tohoto muže dotknout, ale pak mu to došlo. Všichni bělokabátníci ho nenáviděli, ale to byl lidský cit. Byar necítil nic, pouze to, že by měl Perrin zemřít. On žádnou nenávist necítil, on necítil vůbec nic.

Posbíral dva pláště do náručí, obrátil se – a zachvátila ho panika. Ve tmě náhle ztratil veškerý pojem o směru, o tom, jak najít cestu zpátky k Lanovi a ostatním. Stál tam jako vrostlý do země a bál se pohnout. Dokonce i Byar byl bez svého bílého pláště zcela zahalen temnotou. Neměl se podle čeho zorientovat. Žádný způsob, jak by mohl najít cestu z tábora.

„Tady.“

Perrin klopýtal podle Lanova šepotu, až ho zastavily čísi ruce. Egwain byla jen matným stínem a Lanova tvář pouhou skvrnou, zbytek strážce tu zdánlivě vůbec nebyl. Perrin cítil, že se na něj dívají, a napadlo ho, zda by to neměl vysvětlit.

„Oblečte si ty pláště,“ vyzval je tichounce Lan. „Rychle. Ty svoje smotejte. A nedělejte hluk. Ještě nejste v bezpečí.“

Perrin chvatně podal jeden plášť Egwain a ulevilo se mu, že se nemusel zpovídat z toho, jaký měl strach. Svůj plášť smotal do ranečku a přehodil si přes ramena ten bílý. Když si ho oblékal, cítil mrazení mezi lopatkami. Byl to snad nakonec Byarův plášť? Skoro měl dojem, že z něj vyzáblého muže cítí.

Lan jim nařídil, aby se vzali za ruce, a Perrin jednou rukou uchopil sekeru a druhou Egwaininu ruku a přál si, aby už strážce konečně vyrazil, takže by ho to přestalo nutkat, aby se prostě bezhlavě rozběhl pryč. Ale oni tam jenom tak postávali, obklopeni stany dětí Světla, dvě postavy v bílých pláštích a jedna, kterou bylo sice možné vycítit, ale ne uvidět.

„Brzy,“ špitl Lan. „Už to bude.“

Noční oblohou nad táborem prolétl blesk a udeřil tak blízko, že Perrin cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Těsně za řadami stanů vylétla do vzduchu hlína a výbuch na zemi se spojil s tím na obloze. Než světlo zmizelo, Lan už je odváděl pryč.

Při prvním kroku proťal temnotu další záblesk. Blýskalo se jako při ohňostroji, takže se temnota objevovala vždy jen nakratičko. Hrom burácel, jedno zahřmění se přelévalo do dalšího, takže to znělo jako nepřetržité dunění. Splašení koně řičeli, jejich kvílení však až na okamžiky, kdy hromobití poněkud utichlo, nebylo vůbec slyšet. Ze stanů klopýtali muži, někteří ve svých bílých pláštích, jiní jen v nedbalkách, někteří pobíhali sem a tam a jiní stáli jako opaření.

A tím vším je Lan táhl poklusem. Perrin utíkal jako poslední. Jak běželi kolem, bělokabátníci se na ně dívali s rozšířenýma očima. Pár jich na ně zakřičelo, jejich výkřiky se však ztratily v dunění z nebes a s bílými plášti ovinutými kolem těla se je nikdo nepokusil zastavit. Utíkali mezi stany a ven z tábora do noci a nikdo proti nim nezvedl ruku.

Půda pod Perrinovýma nohama se zvlnila, a jak se nechal táhnout dál, švihaly ho keře. Zablesklo se a opět nastala tma. Oblohou se ještě chvíli valily ozvěny hromů, než také utichly. Perrin se ohlédl přes rameno. Mezi stany teď hořela hrstka ohňů. Některé blesky musely udeřit do stanů, nebo možná muži v panice převrhli lucerny. Bělokabátníci pořád pokřikovali, jejich hlasy se slabě nesly nocí, a snažili se znovu nastolit pořádek a zjistit, co se vlastně stalo. Uprchlíci začali vystupovat do svahu a stany, ohně a křik nechali daleko za sebou.

Jak se Lan prudce zastavil, Perrin šlápl Egwain na nohu. Před nimi stáli v měsíčním světle tři koně.

Pohnul se jakýsi stín a ozval se Moirainin hlas těžký podrážděním. „Nyneiva se ještě nevrátila. Bojím se, že ta mladá žena udělala nějakou hloupost.“ Lan se otočil na patě, jako by se chtěl vrátit zpátky, odkud právě přišli, ale jediné Moirainino slovo, znějící jako prásknutí bičem, ho zastavilo. „Ne!“ Lan se zarazil a úkosem se na Moirain podíval. Vidět byl jenom jeho obličej a ruce, a i ty jenom jako matné šedavé skvrny. Moirain pokračovala sice jemnějším, leč o nic méně pevným tónem. „Některé věci jsou důležitější než jiné. To víš.“ Strážce se nehýbal a její hlas znovu ztvrdl. „Pamatuj na svou přísahu, al’Lane Mandragorane, pane ze Sedmivěží! A co přísaha diadémového rytíře Malkierů?“

Perrin zamrkal. Tohle všechno Lan byl? Egwain cosi zamumlala, ale on nedokázal odtrhnout zrak od scény před sebou. Lan tam stál jako vlk ze Strakušiny smečky, vlk zahnaný do úzkých maličkou Aes Sedai a marně hledající cestu k úniku.

Strnulou scénu narušilo praskání lámajících se větviček v lese. Lan se dvěma dlouhými kroky postavil mezi Moirain a zdroj hluku a bledé měsíční světlo se odrazilo od jeho meče. Za praskání a lupání podrostu z lesa vyrazili dva koně, jeden pod jezdcem.

„Belo!“ zvolala Egwain ve chvíli, kdy Nyneiva ze hřbetu kosmaté kobylky prohodila: „Skoro jsem vás znova nenašla. Egwain! Díky, Světlo, ty žiješ!“

Sklouzla z Bely, ale jak vyrazila k oběma zachráněným, popadl ji za paži Lan a na místě ji zastavil. Nyneiva k němu vzhlédla.

„Musíme jet, Lane,“ ozvala se Moirain a opět mluvila zcela nevzrušeně. Strážce vědmu pustil.

Nyneiva si mnula ruku a spěchala, aby objala Egwain, ale Perrin měl dojem, že také zaslechl, jak se tiše zasmála. Zmátlo ho to, protože se mu nezdálo, že by to mělo něco společného s radostí nad tím, že je znovu vidí.

„Kde je Rand s Matem?“ zeptal se.

„Někde jinde,“ opáčila Moirain a Nyneiva cosi zabručela ostrým tónem, nad kterým Egwain zalapala po dechu. Perrin zamrkal. Zachytil konec povoznické kletby, a to dost hrubé. „Světlo dá, že budou v pořádku,“ pokračovala Aes Sedai, jako by si ničeho nevšimla.

„Nikdo z nás v pořádku nebude,“ podotkl Lan, „jestli nás bělokabátníci chytí. Převlékněte si pláště a do sedel.“

Perrin se vyškrábal na koně, kterého Nyneiva přivedla spolu s Belou. To, že neměl sedlo, mu nevadilo. Doma často nejezdíval, ale pokud ano, tak většinou bez sedla. Pořád si nesl bílý plášť, teď stočený a přivázaný k opasku. Strážce říkal, že pro děti nesmějí nechat žádné stopy, které by jim mohly pomoci. Perrin měl stále dojem, že z látky cítí Byarův pach.

Vyrazili na cestu. Strážce na svém vysokém černém hřebci je vedl. Perrin cítil, jak se s ním opět spojila Strakuše. Zase někdy. Víc pocit než slova, vanul z něj příslib předurčeného setkání, očekávání toho, co se má stát, odevzdanosti tomu, co se má stát, všechno rozdělené v rovinách. Perrin se pokusil zeptat kdy a proč a v náhlém návalu strachu pospíchal. Stopa vlků zeslábla, až zmizela docela. Spěšné otázky vyvolaly pouze tu stejnou starostmi obtíženou odpověď. Zase někdy. Pronásledovala ho ještě dlouho poté, co vědomí vlků vyhaslo.

Lan pomalu, ale odhodlaně mířil k jihu. Temnotou zahalená divočina, zvlněná půda, podrost skrytý do doby, než na něj člověk šlápl, a stromy vrhající hluboké stíny žádné rychlejší tempo stejně nedovolovaly.

Dvakrát je strážce opustil a odjel zpátky k srpku měsíce, až s Mandarbem splynuli s nocí. V obou případech se vrátil a oznámil, že po pronásledování není ani stopy.

Egwain se držela blízko Nyneivy. K Perrinovi se občas donesly útržky vzrušeného hovoru pronášeného tlumenými hlasy. Těm dvěma se vrátila dobrá nálada, jako by znovu našly domov. Perrin se držel na konci jejich malého zástupu. Občas se vědma v sedle obrátila a ohlédla se po něm a on jí pokaždé zamával, jako by chtěl říci, že je v pořádku a zůstane, kde je. Měl o čem přemýšlet, i když si to zatím nedokázal srovnat v hlavě. Co se má stát. Co se má stát?

Když Moirain konečně nechala zastavit, Perrin měl dojem, že do svítání už nezbývá mnoho času. Lan našel úval, kde mohl v dolíku rozdělat oheň, aniž by ho bylo zvenčí vidět.

Konečně se mohli zbavit těch bílých plášťů. Zakopali je do jámy vedle ohniště. Perrin už už chtěl odhodit plášť, jejž používal, když tu koutkem oka zachytil vyšité zlaté slunce na hrudi, i dvě hvězdy pod ním. Pustil plášť, jako kdyby páchl, poodešel otíraje ruce do kabátu a sedl si opodál.

„Tak,“ prohlásila Egwain, když Lan zasypával jámu, „poví mi někdo, kde jsou Rand s Matem?“

„Myslím, že jsou v Caemlynu,“ řekla opatrně Moirain, „nebo na cestě tam.“ Nyneiva si nahlas opovržlivě odfrkla, ale Aes Sedai pokračovala, jako by ji vědma nebyla přerušila. „I kdyby nebyli, já je najdu. To slibuji.“

Mlčky pojedli chléb, sýr a horký čaj. Dokonce i Egwainino nadšení ustoupilo vyčerpání. Vědma ze svého vaku vytáhla mazání na podlitiny, které Egwain zůstaly po poutech, a jinou na další modřiny. Když došla k místu, kde seděl na okraji kruhu světla vrhaného ohněm Perrin, ten ani nevzhlédl.

Nyneiva tam chvíli stála mlčky a dívala se na něj, pak si dřepla, vak položila vedle sebe a ostře mu nařídila: „Svlíkni si kabát a košili, Perrine. Řekli mi, že jeden z těch bělokabátníků tě neměl právě v lásce.“

Perrin ji pomalu poslechl, stále ještě napůl ztracen ve Strakušině zprávě, a pak Nyneiva zalapala po dechu. Perrin k ní překvapeně vzhlédl, načež se podíval na svou obnaženou hruď. Byla to jedna změť barev, ty novější, purpurové skvrny překrývaly starší, vybledlé do žlutých a hnědých odstínů. Pouze silná vrstva svalů, které si vypracoval v kovárně pantáty Luhhana, ho zachránila před polámanými žebry. Jelikož měl hlavu plnou vlků, podařilo se mu na bolest úplně zapomenout, ale teď se mu připomněla a všechna se vrátila zpátky. Mimoděk se zhluboka nadechl a prudce stiskl rty, aby nezaúpěl nahlas.

„Jak tě mohl tak nenávidět?“ zeptala se Nyneiva zvědavě.

Já zabil dva muže. Nahlas prohodil: „Ani nevím.“

Nyneiva se prohrabala svým vakem a Perrin sebou trhl, když mu začala na podlitiny roztírat olejové mazání. „Zemní břečťan, pětiprstník a kořen zlatovlásku,“ poznamenala Nyneiva.

Bylo to horké i studené zároveň, a Perrin se celý třásl, přičemž byl zlitý potem, ale nic nenamítal. Již z dřívějška měl zkušenosti s Nyneivinými mazáními a obklady. Jak mu prsty jemně vtírala směs do kůže, horko i mrazení zmizely a s sebou odnesly i všechnu bolest. Purpurové skvrny vybledly dohněda, hnědé a žluté zesvětlaly a některé zmizely docela. Perrin se zkusmo nadechl. Skoro nic necítil.

„Vypadáš překvapeně,“ utrousila Nyneiva. Sama vypadala trochu překvapeně a kupodivu i vyděšeně. „Příště můžeš zajít za ní.“

„Překvapeně ne,“ uklidňoval ji honem Perrin, „jenom jsem rád.“ Nyneivina mazání fungovala někdy rychle, jindy pomalu, ale fungovala vždycky. „Co... co se stalo Randovi s Matem?“

Nyneiva právě strkala fióly a kelímky zpátky do vaku a každý tam vrazila takovou silou, jako by musela překonávat nějaký odpor. „Ona říká, že jsou v pořádku. Ona říká, že je najdeme. V Caemlynu, říká ona. Taky říká, že je pro nás nesmírně důležité, abychom to nedělali, ať už je to cokoliv. Říká spoustu věcí.“

Perrin se chtě nechtě zazubil. Ať už se změnilo cokoliv, vědma zůstala vědmou, a s Aes Sedai nebyly ani zdaleka přítelkyněmi.

Náhle se Nyneiva zarazila a upřeně se Perrinovi zadívala do tváře. Pustila vak a přitiskla mu hřbety rukou na tváře a čelo. Perrin se snažil ucuknout, ale ona si oběma rukama přidržela jeho hlavu a palci mu zvedla víčka. Zahleděla se mu do očí a něco si pro sebe mumlala. Přesto, jak byla malá, ho snadno udržela. Když Nyneiva nechtěla, nebylo nikdy snadné se jí dostat ze spárů.

„Tomu nerozumím,“ řekla nakonec, pustila ho a dřepla si na paty. „Kdybys měl žlutookou zimnici, nedokázal by ses ani postavit. Ale ty nemáš ani horečku, ani bělmo ti nezežloutlo, jenom duhovky.“

„Žluté duhovky?“ ozvala se Moirain a Perrin i Nyneiva nadskočili. Aes Sedai se přiblížila úplně tiše. Perrin si všiml, že Egwain spí u ohně zabalená do pláště. Jemu se také zavíraly oči.

„To nic není,“ řekl, ale Moirain mu položila ruku pod bradu a zvedla mu hlavu, aby se mu mohla zadívat do očí, jako to udělala Nyneiva. Perrin se jí vytrhl a zamrazilo ho. Obě ženy se k němu chovaly jako k dítěti. „Říkal jsem, že to nic není.“

„Tohle se nijak předpovědět nedalo.“ Moirain mluvila jakoby k sobě. Zdálo se, že se dívá na něco za Perrinem. „Že by něco bylo určeno k vetkání do vzoru, či jeho změně? A jestli má dojít ke změně, tak čí rukou? Kolo tká, jak si kolo přeje. Musí tak být.“

„Ty víš, co to je?“ zeptala se Nyneiva s nechutí a pak zaváhala. „Můžeš pro něj něco udělat? Použít to vaše léčení?“ Žádost o pomoc, přiznání, že nemůže nic udělat, jako by z ní tahali párem koní.

Perrin se na obě ženy zamračil. „Jestli si chcete popovídat o mně, mluvte se mnou. Jsem přímo tady.“ Ani jedna se na něj nepodívala.

„Léčení?“ Moirain se usmála. „Léčení s tímhle nemůže nic udělat. Tohle není choroba a nebude...“ Krátce zaváhala. Pak se podívala na Perrina, byl to rychlý pohled, kterým litovala spousty věcí. Ale ten pohled mu nicméně nepatřil, a Perrin cosi trpce zabručel, když se Moirain obrátila zpátky k Nyneivě. „Chtěla jsem říci, že mu to neublíží, ale kdo ví, jak to skončí? Přinejmenším mohu říci, že mu to neublíží přímo.“

Nyneiva vstala, oprášila si kolena a postavila se Aes Sedai čelem. „To mi nestačí. Jestli s ním něco není v pořádku...“

„Co se stalo, stalo se. Co je utkáno, se už nedá změnit.“ Moirain se prudce odvrátila. „Musíme se vyspat, dokud to ještě jde, a vyrazit na cestu s prvním světlem. Jestli Temného ruka natolik zesílila... Musíme se rychle dostat do Caemlynu.“

Nyneiva rozzlobeně popadla svůj vak a odkráčela dřív, než mohl Perrin něco říci. Začal tedy aspoň nadávat, ale pak ho zasáhla jedna myšlenka jako fyzický úder. Moirain to ví. Aes Sedai ví o vlcích. A myslí si, že to může být práce Temného. To pomyšlení ho úplně roztřáslo. Chvatně si oblékl košili, neohrabaně si ji zastrkal do kalhot a natáhl si kabát a plášť. Šaty mu příliš nepomohly. Cítil, jak ho mrazí v kostech, až se mu morek mění na zmrzlý rosol.

Lan se svezl na zem, zkřížil nohy a odhodil plášť. Perrin tomu byl rád. Nebylo příjemné dívat se na strážce a vidět, jak uhýbá očima.

Dlouhou chvíli se jenom dívali jeden na druhého. Tvrdé rysy strážcova obličeje byly zcela nečitelné, ale Perrin měl dojem, že v jeho očích zahlédl... něco. Soucit? Zvědavost? Obojí?

„Ty to víš?“ zeptal se a Lan kývl.

„Něco, ne všechno. To se ti to stalo jenom tak, z ničeho nic, nebo jsi potkal průvodce, prostředníka?“

„Byl tam jeden muž,“ začal Perrin pomalu vykládat. On to ví, ale myslí si to stejné jaká Moirain? „Říkal, že se jmenuje Elias. Elias Machera.“ Lan se zhluboka nadechl a Perrin se na něj podíval lépe. „Ty ho znáš?“

„Znal jsem ho. Hodně mě naučil, o Morně a o tomhle.“ Lan se dotkl jílce meče. „Byl to strážce, než... než se to stalo. Červené adžah...“ Ohlédl se na Moirain, která ležela u ohně.

Bylo to poprvé, co si Perrin u strážce všiml nějakého zaváhání. V Shadar Logothu byl Lan sebejistý a silný, stejně jako když čelil mizelcům a trollokům. Teď se také nebál – o tom byl Perrin přesvědčen – ale byl ostražitý, jako by toho snad mohl prozradit moc. Jako by to, co řekne, mohlo být nebezpečné.

„O červených adžah jsem slyšel,“ poznamenal Perrin.

„A většina toho, cos slyšel, je bezpochyby špatná. Musíš pochopit, že v Tar Valonu jsou... různé kliky. Jedny s Temným bojují jedním způsobem, další jiným. Cíl mají stejný, ale ty rozdíly... ty rozdíly mohou změnit životy, nebo je i ukončit. Životy lidí i států. Je v pořádku, tedy Elias?“

„Myslím, že ano. Bělokabátníci říkali, že ho zabili, ale Strakuše...“ Perrin se na strážce nejistě zadíval. „Nevím.“ Lan jeho odpověď zřejmě přijal, byť váhavě, a povzbudil ho, aby pokračoval. „Ta komunikace s vlky. Moirain si zřejmě myslí, že to má něco... něco společnýho s Temným, že?“ Nikdy neuvěří, že je Elias temný druh.

Ale Lan zaváhal a Perrinovi vyvstal na čele pot, chladné krůpěje, které noc ještě ochladila. Než strážce promluvil, stékaly mu po lících.

„Ne samo o sobě, to ne. Někteří tomu věří, ale mýlí se. Bylo to staré a ztracené dávno předtím, než se objevil Temný. Ale co shoda okolností, kováři? Vzor má v sobě i náhodu – aspoň pro tvé oči – ale jaká je naděje, že potkáš člověka, který tě touhle věcí provede, a že ty budeš ten, kdo jeho rady bude moci sledovat? Vzor vytváří velkou síť, někteří ji nazývají krajka věků, a vy, mládenci, jste jejím středobodem. Myslím, že teď ve vašich životech mnoho místa pro náhody nezbývá. Takže jste byli vybráni? A pokud ano, tak Světlem, či Stínem?“

„Temný se nás nemůže dotknout, dokud ho nepojmenujeme.“ Perrin si okamžitě vzpomněl na sny o Ba’alzamonovi, na sny, které byly víc než pouhými sny. Setřel si pot z obličeje. „Nemůže.“

„Tvrdohlavý jako beran,“ zadumal se strážce. „Možná dost umíněný, aby tě to nakonec zachránilo. Vzpomeň si, v jaké době to žijeme. Vzpomeň si, co ti říkala Moirain Sedai. V této době se mnoho věcí rozplývá a rozbíjí. Staré přehrady slábnou, staré zdi se hroutí. Přehrady mezi tím, co je a co bylo, mezi tím, co je a co bude.“ Hlas mu zvážněl. „Zdi Temného věznice. Tohle by mohl být konec věku. Možná, než zemřeme, uvidíme zrod dalšího věku. Nebo je to možná konec věků, konec samotného času. Konec světa.“ Náhle se Lan zazubil, ale úsměv to byl velice zachmuřený. V očích se mu vesele zablesklo, ale byl to smích člověka stojícího pod šibenicí. „S tím si ale my hlavu lámat nemusíme, co, kováři? My budeme se Stínem bojovat do posledního dechu, a jestli nás přemůže, půjdeme k zemi a ještě budeme kousat a škrábat. Vy, lidi z Dvouříčí, jste moc umínění, abyste se vzdali. S tím, že ti Temný zamíchal se životem, si hlavu nelámej. Teď jsi zpátky mezi přáteli. Pamatuj, kolo tká, jak si kolo přeje, a tohle nemůže změnit dokonce ani Temný, ne když na vás dává pozor Moirain. Ale vaše přátele bychom měli radši hezky rychle najít.“

„Co tím myslíš?“

„Nemají s sebou Aes Sedai, aby je chránila před dotekem pravého zdroje. Kováři, zdi jsou možná oslabené natolik, aby Temný sám mohl ovlivnit některé události. Není úplně volný, to bychom tu jinak už nebyli, ale možná může vlákna jemně posunout. Takže někdo náhodou zahne za jiný roh, náhodou se setká s někým jiným, náhodou něco řekne, nebo to aspoň vypadá jako náhoda, a oni už mohou být tak hluboko ve Stínu, že je ani Moirain nedokáže přivést nazpátek.“

„Musíme je najít,“ řekl Perrin a strážce se uchechtl.

„A o čem teď mluvím? Trochu se prospi, kováři.“ Lan si znovu obtočil plášť kolem těla a vstal. Ve slabém světle ohně a měsíce vypadal skoro jako součást stínů za sebou. „Do Caemlynu nám zbývá ještě pár namáhavých dnů. Jenom se modli, abychom je tam našli.“

„Ale Moirain... ona je přece může najít kdekoliv, ne? Říká, že může.“

„Ale dokáže je najít včas? Jestli je Temný dost silný, aby se sám ujal věcí, utíká nám čas. Modli se, abychom je našli v Caemlynu, kováři, jinak jsme možná všichni ztraceni.“