Oko světa

39 A je tkána síť

Rand se z vysokého okna ve svém pokoji U královnina požehnání díval na davy lidí. Lidé se s křikem hnali ulicí. Všichni mířili stejným směrem a mávali praporci a zástavami, stříbrný lev tam stál na stráži na tisících rudých polí. Caemlyňané i cizinci, všichni běželi pospolu, a pro změnu nikdo netoužil rozbít jiným lidem hlavu. Dneska, možná, tu byla jen jediná frakce.

Rand se odvrátil od okna a zazubil se. Hned po dni, kdy Egwain s Perrinem vejdou do místnosti, živí a rozesmátí nad tím, co viděli, byl tohle den, na který se těšil nejvíc.

„Jdeš se mnou?“ zeptal se znovu.

Mat se zamračil. Ležel stočený do klubíčka na posteli. „Vezmi si s sebou toho trolloka, co se s ním tak kamarádíš.“

„Krev a popel, Mate, on není trollok. Jsi jenom hloupě umanutý. Kolikrát se chceš o tomhle hádat? Světlo, je to jako kdybys ještě nikdy neslyšel o ogierech.“

„Nikdy jsem neslyšel o tom, že vypadají jako trolloci.“ Mat zabořil obličej do polštáře a schoulil se ještě víc.

„Hloupě umanutý,“ zabručel Rand. „Jak dlouho se tu hodláš skrývat? Já ti nebudu nosit jídlo nahoru po všech těch schodech věčně. A taky by ses mohl vykoupat.“ Mat se na lůžku nahrbil, jako by se chtěl zavrtat hlouběji. Rand si povzdechl a odešel ke dveřím. „Máš poslední možnost jít se mnou, Mate. Já odcházím.“ Pomalu zavíral dveře v naději, že si to Mat rozmyslí, ale jeho přítel se ani nepohnul. Dveře cvakly.

Na chodbě se Rand opřel o dveřní rám. Mistr Gill říkal, že o dvě ulice dál bydlí jakási stařena, matka Goruba, porodní bába, která taky prodává bylinky a mazání, pečuje o nemocné a předpovídá budoucnost. Jako by mluvil o vědmě. Mat potřeboval Nyneivu, nebo možná Moirain, ale po ruce byla pouze matka Goruba. Kdyby ji však přivedl ke Královninu požehnání, mohlo by to přilákat nevhodný druh pozornosti, tedy pokud by vůbec přišla. Na ni, stejně jako na Mata a na něj.

Bylinkáři a pokoutní ranhojiči se teď v Caemlynu příliš neukazovali. O každém, kdo se zabýval léčením či předpovídáním budoucnosti, kolovaly nejrůznější klevety. Každé noci lidé bezuzdně pomalovávali dveře sousedů dračími špičáky, někdy dokonce i za denního světla, a když někdo začal vykřikovat o temných druzích, snadno mohli zapomenout, kdo jim vyléčil horečku či bolení zubů. Taková byla ve městě nálada.

Nebylo to, jako kdyby byl Mat opravdu nemocný. Snědl všechno, co mu Rand z kuchyně donesl – i když od nikoho jiného by si nic nevzal – a nikdy si na bolesti nebo horečku nestěžoval. Jenom odmítal opustit pokoj. A Rand si byl tak jistý, že ho dneska vytáhne ven.

Rand si upravil plášť na ramenou a posunul si opasek tak, aby meč i rudá látka ovinutá kolem něj byly méně na očích.

U paty schodiště se setkal s mistrem Gillem, který se právě chystal nahoru. „Ve městě je někdo, kdo se po vás vyptává,“ řekl hostinský přes fajfku. Rand cítil, jak ho zaplavila vlna naděje. „Ptá se po vás a těch vašich přátelích, jménem. Aspoň po vás mládencích. Zdá se, že vás tři mládence chce nejvíc.“

Naději nahradila úzkost. „Kdo?“ zeptal se Rand. Nemohl si pomoci, aby netěkal očima sem a tam po chodbě. Kromě nich dvou byla prázdná, od východu do boční uličky až ke dveřím do šenku.

„Jméno neznám. Jenom jsem o něm slyšel. Nakonec se doslechnu o všem, co se v Caemlynu děje. Žebrák.“ Hostinský zavrčel. „Slyšel jsem, že je pološílenej. Přesto může dostat královnin dar v paláci, i když jsou věci tak špatné jako teď. Za vznešených dní by mu ho královna sama předala vlastníma rukama. Nikdy nikoho z žádného důvodu neodmítli. V Caemlynu nikdo nemusí žebrat. Dokonce ani člověk, na kterýho je vydanej zatykač, nemůže být zatčenej, když přebírá královnin dar.“

„Temný druh?“ navrhl Rand váhavě. Jestli temní druzi znají naše jména...

„Ty máš temný druhy na mozku, mládenče. Určitě tady jsou, ale to, že bělokabátníci každýho vytočili, ještě není důvod, aby sis myslel, že jich je město plný. Víš, jaký řeči ti troubové začali vést teď? ‚Zvláštní postavy.‘ Věřil bys tomu? Zvláštní postavy se kradou za noci kolem města.“ Hostinský se zařehtal, až se mu teřich třásl.

Randovi ale do smíchu nebylo. Hyam Kinch také mluvil o zvláštních postavách, a určitě tady bylo dost mizelců. „Jaké postavy?“

„Jaký? Já nevím, jaký. Zvláštní postavy. Nejspíš trolloci. Stínomilové. Sám Luis Therin Telamon, vrátil se a je vysoký deset sáhů. Jaký postavy si myslíš, že si lidi budou představovat teď, když jim ten nápad nasadili do hlavy? Ale ty si s tím hlavu lámat nemusíš.“ Mistr Gill si Randa chvíli prohlížel. „Jdeš ven, co? No, nemůžu říct, že by mě to nelákalo, dokonce ani dneska, ale kromě mě tu už skoro nikdo nezůstal. Co tvůj přítel?“

„Matovi není dobře. Možná později.“

„No, staň se, co se má stát. Dávej teď na sebe pozor. Dokonce i dneska tam budou dobrý královniny lidi v menšině, Světlo ať spálí ten den, kdy jsem na to pomyslel. Nejlepší bude, když odejdeš zadem. Dva z těch zatracenejch zrádců sedí naproti přes ulici a pozorujou mý dveře. Vědí, na čí straně stojím, pro Světlo!“

Rand vystrčil hlavu ze dveří a než vyklouzl do uličky, rozhlédl se oběma směry. Mohutný chlap, kterého najal mistr Gill, stál u vchodu do uličky, opíral se o oštěp a se zdánlivým nedostatkem zájmu pozoroval lidi běžící kolem něj. Rand věděl, že je to jen zdání. Očím toho chlapíka s těžkými víčky – jmenoval se Lamželezo – neunikla ani myš, a i přes svou tělnatost se dokázal pohnout jako blesk. Také byl přesvědčen, že královna Morgasa je vtělením Světla, nebo skoro. Kolem Královnina požehnání bylo tucet takových mužů.

Lamželezo nastražil uši, když Rand dorazil k ústí uličky, ale pozornost od hlavní ulice neodtrhl. Rand věděl, že ho slyšel přicházet.

„Dneska si hlídej záda, člověče.“ Lamželezův hlas zněl, jako když se na pánvi přesýpá štěrk. „Až začnou potíže, bude dobrý mít tě tady, a ne někde s nožem v zádech.“

Rand se na zavalitého chlapíka ohlédl, ale příliš překvapeně se netvářil. Sice se vždycky snažil meč zakrývat, ale tohle nebylo poprvé, kdy některý z mužů mistra Gilla soudil, že umí bojovat. Lamželezo se za ním neohlédl. Měl za úkol strážit hostinec, a to také dělal.

Rand si zastrčil meč dál pod plášť a připojil se k proudu lidí. Zahlédl oba muže, o nichž se zmiňoval hostinský. Stáli na obrácených sudech, aby viděli přes dav lidí. Ze své příslušnosti nedělali žádné tajemství. Nejen že měli meče ovinuté bílou látkou a převázané červenou šňůrou, měli dokonce bílé pásky na rukávech a bílé kokardy na kloboucích.

Nebyl ještě v Caemlynu dlouho, když zjistil, že rudé krytí na meči, rudé pásky či kokardy znamenají podporu královny Morgasy. Bílá značila, že královna a její spojení s Aes Sedai a Tar Valonem mohou za všechno špatné. Za počasí a špatnou úrodu. Možná dokonce i za falešného Draka.

Rand se do caemlynské politiky nechtěl zaplétat. Jenže teď už bylo příliš pozdě. Nebylo to jenom tím, že už se rozhodl – sice náhodou, ale rozhodl. Záležitosti ve městě už došly tak daleko, že nikdo nemohl zůstat nestranný. Dokonce i cizinci nosili kokardy a pásky, nebo si omotávali meče látkou, a víc jich nosilo bílou než červenou. Možná někteří z nich takto nesmýšleli, ale byli daleko od domova a Caemlynem prostě kolovaly takovéto pocity. Lidé, kteří podporovali královnu, vycházeli kvůli své ochraně ve skupinkách, pokud vůbec vycházeli.

Ale dneska to bylo jiné. Alespoň na povrchu. Dneska Caemlyn oslavoval vítězství Světla nad Stínem. Dneska do města přivezou falešného Draka, aby ho předvedli královně, než ho odvezou na sever do Tar Valonu.

O tom však už nikdo nemluvil. Nikdo kromě Aes Sedai samozřejmě nemohl vyřídit muže, který skutečně vládl jedinou silou, ale nikdo o tom nechtěl mluvit. Světlo porazilo Stín a vojáci z Andoru byli v bitvě v čele. Pro dnešek bylo důležité pouze toto. Pro dnešek bude všechno ostatní zapomenuto.

Rand by byl rád věděl, zda je to možné. Dav se hnal, lidé zpívali, mávali vlajkami a smáli se, ale ti, kdo nosili červenou, se stahovali do hloučků po deseti dvaceti, a nebyly s nimi žádné ženy nebo děti. Rand odhadoval, že na každého, kdo hlásá věrnost královně, je tu deset lidí v bílém. Nebylo to poprvé, kdy si přál, aby bílé plátno bývalo bylo levnější. Ale pomohl by vám mistr Gill, kdybys měl bílou?

Tlačenice byla taková, že do sebe lidé nevyhnutelně vráželi. Dokonce ani bělokabátníci si dnes neužívali volného prostoru. Rand se nechal davem unášet k Vnitřnímu Městu, když tu si uvědomil, že ne všechno nepřátelství je drženo na uzdě. Zahlédl, jak do jednoho z dětí Světla, jednoho ze tří, kdosi vrazil tak silně, až málem upadlo. Bělokabátník se jen tak tak vzpamatoval a začal rozzlobeně spílat muži, jenž do něj strčil, když se schválně zapotácel jiný a drcl do něj ramenem. Než se mohly události rozvinout, bělokabátníkovi společníci jej odtáhli stranou, kde se mohli schovat ve vchodu. Ti tři se zřejmě nemohli rozhodnout, mají-li se mračit jako obvykle nebo nevěřícně zírat. Dav kolem plynul, jako by si toho nikdo nevšiml, a možná taky ne.

Ještě přede dvěma dny by se nikdo něčeho takového neodvážil. Ba víc, Rand si uvědomil, že muži, kteří do bělokabátníka vrazili, měli na kloboucích bílé kokardy. Všeobecně panovala víra, že bělokabátníci podporují odpůrce královny a její poradkyně z Tar Valonu, ale to nečinilo žádný rozdíl. Lidé dělali věci, které by je předtím ani nenapadly. Dneska strkali do bělokabátníka. Zítra možná svrhnou královnu. Náhle si přál, aby kolem něj bylo víc mužů s červenou látkou. Jak jím postrkovali muži s bílými kokardami a páskami na rukávech, cítil se velice osamělý.

Bělokabátníci si všimli, že se na ně dívá, a taky na něj upřeli zraky, jako by přijímali výzvu. Nechal se odvléci zpívajícím davem z jejich dohledu a připojil se ke zpěvu.

Cesta, kterou falešného Draka přivedou do Caemlynu, byla známá. Ulice samotné udržovaly prázdné pevné řady královniných gardistů a pikynýřů v červených pláštích, ale lidé se tu tlačili a dokonce i okna a střechy jich byly plné. Rand se propracoval do Vnitřního Města a snažil se dostat blíž k paláci. Napadlo ho, že by se mohl podívat, jak Logaina předvedou královně. Vidět zároveň falešného Draka a královnu... to bylo něco, o čem se mu doma ani nesnilo.

Vnitřní Město bylo zbudováno na kopcích a většina toho, co ogierové postavili, stále ještě stála. Tam, kde ulice Nového Města vedly náhodně v bláznivé spleti, tady sledovaly křivky kopců, jako by byly přirozenou součástí země. Díky hřebenům a dolinám tu byly za každým rohem stále nové a překvapivé vyhlídky. Pohledy na parky z různých úhlů, dokonce i shora, jejichž chodníky a památníky vytvářely složité vzory, byly potěchou pro oko, byť tu zatím bylo málo zeleně. Náhle se tu zvedaly věže, jejichž kachlemi obložené stěny se třpytily ve slunci stovkami měňavých barev. Člověk náhle vystoupal do svahu, odkud bylo vidět přes celé město až na zvlněné pláně a lesy za ním. Kdyby nebylo davu, který Randa odtáhl dál, dřív než se mohl aspoň na chvíli zastavit, bylo by tu toho tolik k vidění. A díky všem těm křivolakým ulicím bylo nemožné vidět dál dopředu.

Náhle zástup lidí zabočil za roh a tam stál palác. Ulice, byť sledující přirozené křivky krajiny, tu byly položeny tak, aby ve spirále stoupaly k této stavbě – ta jako by vystoupila z kejklířova vyprávění, samé světlé vížky, zlaté kupole a složitě propletené kamenné kružby, kde na každém výstupku vlály zástavy Andoru, středobod, pro nějž byly navrženy všechny ostatní vyhlídky. Palác byl spíš vytesán umělcem, než prostě postaven jako obyčejné budovy.

Jediný pohled Randovi ukázal, že blíž už se nedostane. K paláci nepustili nikoho. Královnini gardisté vytvořili po obou stranách palácové brány šarlatový desetiřad. Na vrcholku bílých hradeb i vysoko na balkonech a věžích stáli v pozoru další gardisté s luky přehozenými přes prsa. Oni také jako by se vynořili z kejklířova vyprávění, tvoříce čestnou stráž, ale Rand si nemyslel, že to je důvod, proč tam stojí. Hlučící dav byl povětšině tvořen lidmi s bíle ovinutými meči, bílými páskami na rukávech a bílými kokardami. Pouze tu a tam byla bílá stěna přerušena červeným hloučkem. Gardisté v červených stejnokrojích byli jen tenkou přehradou proti vší té běli.

Rand vzdal pokusy dostat se blíž k paláci a vyhledal místo, kde mohl využít své výšky. Nemusel být v první řadě, aby všechno viděl. Dav se neustále přesouval, lidé se strkali, aby se dostali víc dopředu, a jiní spěchali na místa, odkud byl podle nich lepší výhled. Při jednom z takových přesunů se Rand ocitl až ve čtvrté řadě od ulice, a všichni lidé před ním byli menší než on, včetně pikynýřů. Skoro každý byl menší než on. Lidé se na něj tlačili z obou stran a potili se, protože se na sebe tlačilo tolik těl. Ti za ním bručeli, že nic nevidí, a snažili se prodrat před něj. Rand si stál na svém a s lidmi vedle sebe vytvářel odolnou hradbu. Rand byl spokojený. Až kolem bude falešný Drak procházet, bude dost blízko, aby mu jasně viděl do tváře.

Naproti přes ulici směrem k bráně do Nového Města projelo mezi namačkanými lidmi vzrušení. Kolem rohu byl proud lidí vtažen zpátky, aby mohlo cosi projít. Nebylo to takové, jako otevřený prostor, který vždy, tedy kromě dneška, provázel bělokabátníky. Tihle lidé sebou trhali, jako by je cosi odtáhlo, a překvapeně se rozhlíželi, načež se začali tvářit znechuceně. Snažili se dotyčnému uhnout z cesty a odvrátit od něj zrak, ať už to byl kdokoliv, ale koutkem oka ho sledovali, dokud neprošel.

Další lidé kolem Randa si vzrušení všimli také. Upínali pozornost k příchodu Draka, ale teď mohli pouze čekat, takže jim přišlo vhod všechno, co stálo za poznámku. Rand zaslechl dohady od vysoce postavené Aes Sedai po samotného Logaina a pár hrubějších návrhů, které vyvolaly drsný smích u mužů a pohrdlivé odrfknutí u žen.

Vlnka se kroutila sem a tam skrze tlačenici a cestou se přiblížila k okraji ulice. Nikdo dotyčného zjevně neváhal pustit tam, kam si přál jít, i kdyby to mělo znamenat přijít o dobré místo, jak se dav vracel za tím kýmsi zpátky. Nakonec, přímo naproti Randovi, se dav vyhrnul do ulice a odtlačil přitom pikynýře v červených pláštích, kteří se ho snažili zadržet, stranou. Shrbená postava, která se váhavě vydala na otevřené prostranství, vypadala spíš jako hromada špinavých hadrů, než jako člověk. Rand kolem sebe zaslechl znechucené bručení.

Rozedraný muž se na opačném konci ulice zastavil. Jeho kápě, odraná a ztvrdlá špínou, se obracela sem a tam, jako by muž něco hledal, něčemu naslouchal. Náhle vykřikl a mávl špinavým spárem. Ukázal rukou přímo na Randa. Hned na to začal cupitat směrem k němu, jako nějaký brouk.

Ten žebrák. Ať už ho sem zavedla jakákoliv náhoda, Rand si tím byl náhle jist. Ať už to byl temný druh či nikoliv, nechtěl se s ním setkat tváří v tvář. Cítil na sobě žebrákovy oči jako mastnou vodu. A zvláště nechtěl, aby se k němu ten chlap dostal blízko tady, kde okolní lidé jen tak tak, že nevybuchli. Ty stejné hlasy, které se předtím smály, ho teď proklínaly, jak se tlačil zpátky, dál od ulice.

Spěchal, věděl, že těsně namačkaní lidé, tvořící masu, kterou se on musel protlačit a prodrat, špinavému muži uhnou z cesty. Snažil se vynutit si cestu davem, a když se před ním cesta náhle uvolnila, klopýtl a málem upadl. Zamával rukama, aby udržel rovnováhu, a z klopýtnutí přešel rovnou do běhu. Lidé si na něj ukazovali. Byl jediný, kdo se netlačil opačným směrem, a navíc utíkal. Pronásledovaly ho výkřiky. Plášť za ním povlával, čímž odhalil meč ovinutý červenou látkou. Když si to Rand uvědomil, rozběhl se ještě rychleji. Osamělého zastánce královny mohl dav plný bílých kokard klidně začít pronásledovat, dokonce i dnes. Rand utíkal a dlážděný chodník mu ubíhal pod dlouhýma nohama. Teprve až když pokřikující lidé zůstali daleko za ním, dovolil si opřít se o zeď, dokud nepopadne dech.

Nevěděl, kde se ocitl, pouze věděl, že je stále ve Vnitřním Městě. Nevzpomínal si, kolikrát v těch křivolakých ulicích zabočil. Narovnal se, že se znovu rozběhne, a ohlédl se směrem, kterým sem přišel. Na ulici byla jediná osoba, žena klidně kráčející po chodníku s nákupním košíkem. Skoro všichni lidé ve městě se shromáždili, aby se podívali na falešného Draka. Nemohl mě sledovat. Musel jsem ho nechat za sebou.

Byl si však jistý tím, že se žebrák nevzdá, i když nevěděl, proč. Ta rozedraná postava se právě teď propracovává davem a hledá ho, a kdyby se Rand vrátil, aby se podíval na Logaina, riskoval by, že se opět setkají. Na chvíli zvažoval návrat zpátky ke Královninu požehnání, ale byl si jist, že další šanci zahlédnout královnu už mít nikdy nebude, a doufal, že už nebude mít další, aby uviděl falešného Draka. Na tom, aby se nechal shrbeným žebrákem, byť by to byl temný druh, zahnat do úkrytu, mu připadalo něco zbabělého.

Rozhlédl se kolem sebe a zamyslel se. Cesta falešného Draka vedla Vnitřním Městem a budovy tu byly nízké, pokud vůbec nějaké, takže tomu, kdo by stál na určitém místě, by nic nebránilo ve výhledu. Musela tu být místa, odkud by mohl průvod s falešným Drakem zahlédnout. I když neuvidí královnu, uvidí aspoň Logaina. Náhle se odhodlaně vydal na cestu.

Za další hodinu našel takových míst několik, a každé bylo k prasknutí nacpáno lidmi, kteří se snažili nenechat se rozmačkat na cestě, kterou měl procházet průvod s falešným Drakem. Byla to pevná řada bílých kokard a pásek na rukávech. Vůbec žádná červená. Randa napadlo, co by s takovým davem asi provedl pohled na jeho meč, a tak opatrně a rychle uklouzl stranou.

Novým Městem stoupalo volání, vřeštění trubek a vojenské bubnování. Logain a jeho eskorta už dorazili do Caemlynu a byli na cestě do paláce.

Rand se sklíčeně vydal do prázdných ulic a pořád tak napůl doufal, že si nějaký způsob, jak uvidět Logaina, najde. Pohled mu padl na svah, na němž nestály žádné domy, a který se zvedal nad ulici, po níž právě kráčel. Za normálního jara by byl svah plný květin a pokrytý trávou, ale teď byl až nahoru na hřeben, na němž stála zeď, zpoza níž vykukovaly vrcholky stromů, jenom hnědý.

Tato část ulice nebyla navržena pro žádnou velkolepou vyhlídku, ale přímo před sebou, nad hřebeny střech, Rand viděl některé z palácových vížek, z jejichž vrcholků vlály stříbrné lví zástavy a třepotaly se ve větru. Nebyl si přesně jist, kam ulice za zatáčkou, za niž nedohlédl, povede, ale náhle si vzpomněl na kopec zakončený zdí.

Bubny a trubky se blížily a hulákání zesílilo. Rand se s obavami vyškrábal do kopce. Ten nebyl určen k tomu, aby se po něm chodilo, ale Rand zabořil podpatky do mrtvé hlíny, rukama se zachytil za bezlisté keře a vytáhl se nahoru. Lapal po dechu, námahou i touhou zároveň, a doškrábal se posledních pár sáhů až na vrcholek k oné hradbě. Zvedala se před ním a byla dvakrát vyšší než on. Vzduch se od všeho toho bubnování a troubení chvěl.

Hradba byla ponechána v přirozeném stavu, velké bloky kamene do sebe zapadaly tak dokonale, že spáry byly téměř neviditelné, a díky drsnému povrchu kamenů vypadala skoro jako přirozený útes. Rand se zazubil. Útesy za Pískopci byly vyšší, a dokonce i Perrin se na ně vyšplhal. Rukama nahmátl výstupky v kameni a nohama hrany. Bubny ho poháněly nahoru. Rand je odmítl nechat vyhrát. Dosáhne vrcholku dřív, než oni dorazí do paláce. Ve spěchu si o kámen rozdíral ruce a i přes nohavice si rozbil koleno, ale přehodil ruce přes vrcholek a s pocitem vítězství se vytáhl nahoru.

Tam se rychle otočil a usadil se na plochém, úzkém vrcholku zdi. Nad hlavou se mu rozkládaly olistěné větve mohutného stromu, ale Rand na to neměl ani pomyšlení. Zahleděl se přes taškové střechy, ale odsud z hradby viděl dobře až dolů. Předklonil se jenom trochu a zahlédl palácovou bránu, královniny gardisty stojící po jejích stranách a dav napjatý očekáváním. Čekající dav. Křik lidí utopilo dunění bubnů a břeskný zvuk trubek, ale lidé přesto dál napjatě čekali. Rand se zazubil. Vyhrál jsem.

Právě když se Rand usazoval, zahnula do poslední zatáčky před palácem první část průvodu. Nejdřív přicházelo dvacet řad trubačů, kteří rozechvívali vzduch před sebou triumfálním troubením, vítěznými fanfárami. Za nimi dunělo stejně tolik bubnů. Pak přišly praporce Caemlynu, stříbrní lvové v červeném poli, které nesli jezdci následovaní caemlynskými vojáky. Řada za řadou jezdců v blyštící se zbroji, kteří hrdě nesli kopí, na nichž se třepotaly karmínové zástavy. Podle nich kráčely trojité řady pikynýřů a lučištníků, pořád dál a dál i za jezdci, jejichž první řady právě vstoupily mezi čekající gardisty a do palácové brány.

Poslední pěší vojáci zabočili před palác a za nimi jel masivní vůz. Na něm byla velká klec ze železných prutů a v každém rohu vozu seděly dvě ženy, které klec napjatě pozorovaly, jako by průvod a dav vůbec neexistovaly. Aes Sedai, tím si byl Rand jist. Mezi vozem a pěšáky a po obou jeho stranách jel tucet strážců a jejich pláště se vzdouvaly a mátly zrak. Jestli si Aes Sedai lidí okolo nevšímaly, tak strážci dav prohlíželi, jako by tu kromě nich žádné jiné stráže nebyly.

Přes to všechno to byl muž v kleci, který přitáhl Randův pohled a už ho nepustil. Nebyl dost blízko, aby viděl Logainovu tvář, byť po tom toužil, ale náhle ho napadlo, že je tak blízko, až mu to úplně stačí. Falešný Drak byl vysoký muž s dlouhými tmavými vlasy, které se mu kroutily až na široká ramena. Držel se zpříma, i když se vůz kymácel, a jednou rukou se přidržoval mříží nad hlavou. Odění měl obyčejné, plášť, kabátec a nohavice, které by prošly bez povšimnutí v každé vesnici. Ale byl to způsob, jakým je nosil. Způsob, jakým se držel. Logain byl král každým coulem. Ta klec tam klidně nemusela být. Stál vzpřímený, hlavu nesl vysoko a na dav pohlížel, jako by lidé přišli k němu, aby mu vzdali čest. A tam, kam padl jeho zrak, lidé umlkali a s bázní jeho pohled opětovali. Když se Logainův pohled přesunul dál, začali ječet s dvojnásobnou zuřivostí, jako by si chtěli vynahradit to, že je umlčel, ale na tom, jak se Logain držel, to nic nezměnilo, ani na tichu, které ho sledovalo. Jak vůz projel palácovou branou, Logain se obrátil a podíval se na shromážděné. Ti na něj zavyli, postrádajíce slov, byla to vlna čiré živočišné nenávisti a strachu, a Logain zvrátil hlavu dozadu a zasmál se. Pak ho pohltil palác.

Za vozy následoval další kontingent s praporci těch, kdož bojovali a porazili falešného Draka. Zlaté včely Illianu, tři stříbrné půlměsíce Tearu, vycházející slunce Cairhienu a další, mnoho dalších států i měst, velkých mužů s vlastními trubači a bubeníky, kteří vyvolávali do světa jejich velikost. Po Logainovi to byl antiklimax.

Rand se ještě trochu předklonil, aby muže v kleci viděl o chvíli déle. Byl poražen, ne? Světlo, nebyl by v té zatracené kleci, kdyby nebyl poražen.

Málem přepadl, uklouzl a zachytil se vršku hradby, načež se vytáhl na poněkud bezpečnější místo. Když už byl Logain pryč, Rand si uvědomil, jak ho pálí dlaně tam, kde si je rozedřel o kámen. Přesto se nedokázal zbavit svých představ. Klec a Aes Sedai. Logain, neporažený. I přes tu klec to nebyl poražený muž. Rand se zachvěl a mnul si pálící dlaně o stehna.

„Proč ho pozorovaly Aes Sedai?“ zamyslel se nahlas.

„Brání mu, aby se dotkl pravého zdroje, ty troubo.“

Rand prudce vzhlédl směrem k dívčímu hlasu a náhle na svém ošidném posezení ztratil rovnováhu. Měl pouze čas si uvědomit, že padá dozadu, když ho cosi udeřilo do hlavy a smějící se Logain ho doprovodil do vířící temnoty.