Oko světa

11 Cesta do Tarenského Přívozu

Na udusané hlíně Severní silnice koně přidali do kroku, jak se řítili k severu, v měsíčním světle jim vlály hřívy a ocasy a kopyta duněla v pravidelném rytmu. Lan je vedl, černý kůň a stínem oděný jezdec byli ve studené noci téměř neviditelní. Moirainina bílá klisna držela s hřebcem krok a vypadala jako bledá skvrna, spěchající temnotou. Ostatní je následovali v sevřeném zástupu, jako kdyby byli všichni spoutáni lanem, jehož konec držel strážce v ruce.

Rand cválal poslední, těsně před ním Tom Merrilin, a ostatní byli hůře vidět o něco vepředu. Kejklíř se ani jednou neotočil, oči upíral směrem, kterým ujížděli, ne směrem, z nějž odjížděli. Kdyby se za ními objevili trolloci či mizelec na svém tichém koni, nebo dokonce draghkar, musel by poplach vyvolat Rand.

Ten si každou chvíli málem vykroutil krk, jak se ohlížel za sebe, a zuby nehty se držel Oblakovy hřívy a otěží. Draghkar... Horší než trolloci a mizelci, říkal Tom. Ale obloha byla prázdná a jeho pohled se setkával pouze s temnotou a stíny na zemi. Stíny, v nichž se mohlo skrývat celé vojsko.

Teď, když svému koni povolil uzdu, bělouš se hnal nocí jako přízrak a snadno udržel krok s Lanovým hřebcem. A Oblak chtěl běžet rychleji. Chtěl vraníka dohnat, snažil se vraníka dohnat. Rand musel přitahovat otěže, aby ho přidržel. Oblak se dral proti otěžím, jako by si myslel, že je to závod, a každým krokem se snažil získat navrch. Rand se držel sedla a otěží a měl napjatý každičký sval v těle. Doufal, že si jeho zvíře nevšimlo, jak je nejistý. Kdyby si toho Oblak všiml, Rand by ztratil i ten zbytek převahy, kterou, jakkoliv chatrnou, měl.

Rand, skloněný nízko nad Oblakovým krkem, neustále ustaraně sledoval Belu a její jezdkyni. Když říkal, že kosmatá kobylka s ostatními udrží krok, nemyslel tím cval. Teď se držela, běžela tak, že by to do ní Rand nikdy neřekl. Lan Egwain s sebou nechtěl. Zpomalil by, kdyby Bela začala zaostávat? Nebo se ji snažil nechat vzadu? Aes Sedai a strážce považovali Randa a jeho přátele z jakéhosi důvodu za důležité, ale přes všechno to, co Moirain říkala o vzoru, si Rand nemyslel, že Egwain je podle ní také důležitá.

Kdyby zůstala Bela pozadu, Rand by se zdržel s ní bez ohledu na to, co by tomu říkali Moirain s Lanem. Tam, kde byl mizelec a trolloci. Tam, kde byl draghkar. Celým svým srdcem a zoufalstvím v duchu Belu pobízel, aby běžela jako vítr, tiše se jí snažil dodat sil. Běž! Pálila ho kůže a měl pocit, jako by mu v těle mrzly kosti a už už se začínaly štípat. Pomoz jí Světlo, utíkej! A Bela běžela.

Hnali se dála dál, k severu, do noci, ztráceli ponětí o čase. Občas zahlédli záblesk světel ze statku, který však zmizel stejně rychle jako výplod obrazotvornosti. Za nimi rychle utichal pronikavý štěkot psů, nebo psi náhle umlkali, když usoudili, že je zahnali dost daleko. Cválali temnotou oživenou pouze bledým, vodnatým měsíčním světlem, temnotou, kde se podél silnice náhle vynořovaly stromy, aby vzápětí zase zmizely. Jinak je obklopovala hustá tma a pravidelný dusot kopyt přerušovaly jen skřeky nočních ptáků, osamělé a truchlivé.

Lan náhle zpomalila nechal zástup zastavit. Rand si nebyl jist, jak dlouho tak jeli, ale z toho, jak se pevně držel v sedle, ho pobolívaly nohy. Před nimi ve tmě jiskřila světélka, jako by se na jednom místě mezi stromy držel veliký roj světlušek.

Rand se na světla zmateně zamračil a pak zalapal po dechu. Ty světlušky, to byla okna, okna domů stojících na kopci. Byla to Hlídka. Nemohl ani uvěřit, že se dostali až tak daleko. Nejspíš vzdálenost překonali v nejkratší možné době. Rand a Tom Merrilin následovali Lanova příkladu a sesedli. Oblak stál s hlavou skloněnou a boky se mu prudce zdvihaly. Krk a plece měl černý bělouš pokryté pěnou, která skoro splývala s jeho kouřově šedými boky. Rand si pomyslel, že ho Oblak už dnes v noci dál nedonese.

„I když bych měl tyhle dědiny hrozně rád za zády,“ prohlásil Tom, „pár hodin odpočinku by mi teď přišlo vhod. Určitě máme dost vetkej náskok, abychom si to mohli dovolit?“

Rand se protáhl a masíroval si bedra. „Jestli chceme zastavit na zbytek noci v Hlídce, tak bychom mohli klidně dojet nahoru.“ Vrtošivý poryv větru přinesl od vesnice útržek písně a vůni jídla, po kterém se jim sbíhaly v ústech sliny. V Hlídce stále ještě oslavovali. Sem žádní trolloci nedorazili, aby přerušili Bel Tin. Rand se podíval na Egwain. Opírala se Bele o krk, únava ji táhla dolů. Ostatní také sesedali, což se neobešlo bez vzdychání a protahování bolavých svalů. Pouze strážce a Aes Sedai nevykazovali známky únavy.

„Trocha zpěvu by mi neuškodila,“ prohodil vyčerpaně Mat. „A možná horká jehněčí paštička v hospodě U bílýho kance.“ Odmlčel se a dodal: „Ještě nikdy jsem nebyl dál než v Hlídce. U bílýho kance je skoro tak dobře jako U Vinnýho střiku.“

„U bílýho kance to není špatný,“ přidal se Perrin. „A jehněčí paštička by mi taky bodla. A spousta horkýho čaje, co by mi vyhnal zimu z těla.“

„Nemůžeme se zastavit, dokud nepřekročíme Taren,“ prohlásil přísně Lan. „Ne déle než na pár minut.“

„Ale koně,“ namítl Rand. „Uštveme je k smrti, jestli na nich dneska v noci ještě pojedeme. Moirain Sedai, ty určitě...“

Matně si uvědomoval, že Moirain prochází mezi koňmi, ale opravdovou pozornost tomu, co dělala, nevěnoval. Teď se protáhla kolem něj a položila ruce Oblakovi na krk. Rand se odmlčel. Kůň náhle pohodil hlavou a tiše zaržál, přičemž Randovi málem vytrhl otěže z ruky. Černý bělouš odtančil stranou, jako by týden odpočíval ve stáji. Moirain beze slova přešla k Bele.

„Nevěděl jsem, že umí tohle,“ podotkl tiše Rand s hořícími tvářemi.

„Ty, ze všech lidí, jsi to měl čekat,“ opáčil strážce. „Viděl jsi ji u svého otce. Smyje z nich únavu. Nejdřív z koní, potom z vás.“

„Z nás? Z vás ne?“

„Ze mě ne, ovčáku. Já to nepotřebuju, zatím ještě ne. A ona to, co může udělat pro ostatní, nemůže udělat pro sebe. Vyčerpaný z nás pojede jenom jeden. Raději bys měl doufat, že než dorazíme do Tar Valonu, nebude příliš vyčerpaná.“

„Příliš vyčerpaná na co?“ vyptával se strážce Rand.

„S Belou jsi měl pravdu, Rande,“ ozvala se Moirain z místa, kde stála vedle kobylky. „Má silné srdce a tolik umíněnosti, jako vy všichni ve Dvouříčí. Ač to vypadá podivně, je z nich nejspíš unavená nejméně.“

Temnotu rozrazil výkřik, znělo to, jako když pod ostrými noži umírá člověk, a nad skupinkou nízko přelétlo okřídlené stvoření. Ve stínu, který se přes ně přehnal, noc ještě potemněla. Koně se se zděšeným ržáním divoce vzepjali.

Vítr, jdoucí od draghkarových křídel, se opřel do Rande a jemu to připadalo, jako by se ho dotklo cosi slizkého, jako zašvitoření v zatuchlém šeru noční můry. Neměl ani čas, aby se bál, protože Oblak s ržáním vyskočil do vzduchu a zoufale se kroutil, jako by se snažil setřást něco, co se ho pevně drželo. Rande, visícího na otěžích, strhl kůň na zem a chvíli ho táhl, přičemž ržál, jako by ho na kusy trhala smečka velkých šedých vlků. Rand otěže nějak udržel, za pomoci druhé ruky a nohou se dostal ze země a napůl poskakuje, napůl se potáceje zabránil tomu, aby ho zvíře znovu povalilo. Zoufale lapal po dechu. Nemohl nechat Oblaka utéci. Vyděšeně švihl rukou a náhodou zachytil udidlo. Oblak se vzepjal a zvedl ho do vzduchu. Rand na něm bezmocně visel a proti zdravému rozumu doufal, že se kůň uklidní.

Z šoku při přistání Randovi cvakly zuby, ale bělouš náhle stál klidně, nozdry se mu chvěly, koulel očima, stál na ztuhlých nohách a třásl se. Rand se třásl taky a skoro visel koni na udidle. Ten náraz musel zvířetem taky pěkně otřást, myslel si Rand. Třikrát čtyřikrát se zhluboka, roztřeseně nadechl. Teprve pak se rozhlédl kolem sebe, aby se podíval, co se stalo s ostatními.

Mezi skupinou zavládl zmatek. Ostatní viseli na otěžích a s malým úspěchem se snažili vzpínající se koně, kteří se zmítali a cloumali jimi, uklidnit.

Pouze dva očividně neměli se svými zvířaty větší potíže. Moirain vzpřímeně seděla v sedle a bílá klisna ladně ustupovala před změtí těl, jako by se nedělo nic neobvyklého. Lan, opěšalý, pozoroval oblohu, v jedné ruce měl meč a v druhé otěže. Štíhlý černý hřebec stál klidně vedle něj.

Z Hlídky se už žádné veselí neozývalo. Lidé ve vsi ten výkřik museli slyšet také. Rand věděl, že budou chvíli poslouchat a možná vyhlížet tvora, který jej vydal, potom se však vrátí ke svému slavnostnímu veselí. Na událost brzy zapomenou, vzpomínku pohřbí píseň, jídlo, tanec a legrace. Možná že až se doslechnou novinky o tom, co se stalo v Emondově Roli, někteří si vzpomenou a budou se divit. Šumař opět začal housti a po chvíli se k němu připojil pištec. Vesnice se vracela k oslavám.

„Nasednout!“ nařídil úsečně Lan. Vrátil meč do pochvy a vyhoupl se hřebci na hřbet. „Draghkar se neukáže, dokud nedonese zprávu o tom, kde jsme, myrddraalovi.“ Shora se k nim donesl další pronikavý skřek, slabší, ale o nic méně drsný. Hudba v Hlídce opět utichla. „Teď nás sleduje a ukazuje půlčlověku cestu. Nebude daleko.“

Koně, nyní čerství, stejně jako vyděšení, tančili a couvali od lidí, kteří se snažili nasednout. Tom Merrilin se s klením dostal do sedla první, ale ostatní ho rychle následovali. Všichni až na jednoho.

„Honem, Rande!“ křičela Egwain. Draghkar opět ostře zavřískl a Bela necválala, než se Egwain podařilo kobylku přitáhnout. „Honem!“

Rand sebou trhl, protože si uvědomil, že místo aby se snažil nasednout na Oblaka, zírá na oblohu v marné naději, že nalezne zdroj oněch ohavných skřeků. Ba co víc, nevědomky tasil Tamův meč, jako by s tím létajícím stvořením chtěl bojovat.

Polilo ho horko, takže byl vděčný za tmu, v níž se mohl schovat. Neohrabaně, s jednou rukou na otěžích, vrátil čepel do pochvy a spěšně se rozhlédl kolem sebe. Moirain, Lan a Egwain ho pozorovali, i když si Rand nebyl jist, kolik toho v měsíčním světle vidí. Ostatní byli zjevně příliš zaměstnaní uklidňováním svých koní, než aby mu věnovali pozornost. Rand položil ruku na sedlovou hrušku a jedním skokem se vyhoupl nahoru, jako by to dělal celý život. Pokud si někdo z jeho přátel meče všiml, určitě o tom uslyší později. Teď stejně neměl čas, aby si s tím dělal starosti.

Jakmile se ocitl v sedle, už zase cválali, po silnici vzhůru do kopce ve tvaru homole. Psi ve vesnici se rozštěkali, jejich průchod neproběhl zcela bez povšimnutí. Nebo možná psi ucítili trolloka, napadlo Rande. Štěkot i světla dědiny rychle zmizely vzadu.

Cválali v sevřeném houfu, koně se při běhu málem dotýkali. Lan jim nařídil, aby se opět rozvinuli, ale nikdo nechtěl v noci zůstat ani o krůček pozadu. Shora k nim dolehl výkřik. Strážce se vzdala nechal je jet pohromadě.

Rand jel těsně za Moirain a Lanem, bělouš se snažil vecpat mezi strážcova vraníka a elegantní klisnu Aes Sedai. Egwain a kejklíř se řítili vedle něj a Randovi přátelé byli těsně za nimi. Oblak, poháněný draghkarovým vřískáním, se hnal tak rychle, že by ho Rand nedokázal zpomalit, i kdyby si to přál, a přesto na první dva koně nezískal ani krok.

Draghkarův výkřik se rozléhal nocí.

Statná Bela cválala s krkem nataženým, hříva i ocas za ní vlály a větších koní se držela jako klíště. Aes Sedai musela udělat něco víc, než jenom zahnat její únavu.

Egwain se v měsíčním světle usmívala vzrušením a radostí. Cop za ní vlál jako koňská hříva a záře v jejích očích nepocházela jenom od měsíce, tím si byl Rand jistý. Brada mu překvapením spadla, dokud nepolkl kousalku a nezačal kašlat.

Lan se musel na něco ptát, protože Moirain náhle překřičela vítr i dusot kopyt. „Nemůžu! Zvlášť ne ze hřbetu cválajícího koně. Není snadné je zabít, i když je vidíš. Musíme utíkat a doufat.“

Procválali cárem mlhy, řídké mlhy, která koním sahala tak tak ke kolenům. Oblak se dostal skrz dvěma kroky a Rand zamrkal, protože si nebyl jist, zda se mu to nezdálo. Noc přece byla na mlhu příliš chladná. Otřel se o ně další šedý chomáč, tentokrát větší než poprvé. Mlha se šířila, jako by opar prosakoval z půdy. Nad nimi draghkar zaječel vzteky. Mlha jezdce nakrátko zahalila a byla pryč, znovu se objevila a zmizela za nimi. Ledový závoj zanechal Randovi na tvářích a na rukou studenou rosu. Pak se před nimi vynořila světle šedá stěna a náhle je zahalila. Hustá mlha ztlumila zvuk koňských kopyt a vřískot shora k nim doléhal jako skrze zeď. Rand jen tak tak rozeznával Egwain a Toma Merrilina, mezi nimiž jel.

Lan nezpomalil. „Pořád je jenom jedno místo, kam můžeme jet,“ zavolal a jeho hlas zněl dutě a neurčitě.

„Myrddraalové jsou prohnaní,“ opáčila Moirain. „Použiju proti němu jeho vlastní prohnanost.“

Břidlicově šedá mlha zakrývala pohled na oblohu i na zem, takže to vypadalo, že jezdci, sami proměnění ve stíny, plují nočními mraky. Dokonce se zdálo, že koním zmizely nohy.

Rand si v sedle poposedl, choulil se před ledovou mlhou. Vědět, že Moirain umí zvláštní věci, dokonce ji vidět je provádět, byla jedna věc, když vám ale ty věci vlhly na kůži, to bylo něco zhola jiného. Uvědomil si, že také zadržuje dech, a vynadal si do devíti druhů pitomců. Nemohl celou cestu do Tarenského Přívozu ujet bez dýchání. Moirain použila jedinou sílu na Tama, a to mu připadalo správné. Stejně se ale nedokázal přinutit k nádechu. Vzduch byl těžký, ale byl jenom chladnější, jinak se nijak nelišil od vzduchu za kterékoliv běžné mlžnaté noci. Rand si to říkal, ale nebyl si jist, zda tomu věří.

Lan je teď pobízel, aby se drželi blízko sebe, aby v této vlhké, mrazivé šedi zůstávali jeden druhému na dohled. Přesto strážce nezpomalil šílený běh svého hřebce. Bok po boku, Moirain s Lanem vedli ostatní mlhou, jako by jasně viděli, co leží vepředu. Ostatní jim mohli jenom důvěřovat a následovat je. A doufat.

Pronikavý křik, který je pronásledoval, teď zeslábl, a když odcválali ještě kousek, zmlkl docela, ale to je příliš neuklidnilo. Les a statky, měsíc a silnice byly zakryté a schované. Jak míjeli jednotlivé statky, psi štěkali dutými hlasy vzdálenými v šedém oparu, ale jinak se neozývalo nic jiného než tupé bušení kopyt jejich koní. Nic se v beztvaré popelavé mlze neměnilo. Nic nenaznačovalo tok času kromě rostoucí bolesti ve stehnech a v zádech.

Rand byl přesvědčen, že jedou již celé hodiny. Rukama svíral otěže, až si nebyl jistý, jestli je ještě někdy dokáže pustit, a byl zvědavý, zda ještě někdy dokáže správně promluvit. Za sebe se ohlédl jenom jednou. Za ním se řítily mlžné stíny a on si ani nebyl jistý, kolik jich bylo. Dokonce ani tím, jestli to jsou skutečně jeho přátelé. Chlad a vlhko mu pronikly i kabátem a košilí, až se Randovi zdálo, že mu zalézají až do morku kostí. Jedině vítr ve tváři a pohyb koně pod ním mu připomínaly, že se pohybuje. Muselo to trvat celé hodiny.

„Pomalu,“ zavolal najednou Lan. „Přitáhněte otěže.“

Randa to tak překvapilo, že se Oblak vtlačil mezi Lana a Moirain a kousek běžel v čele, než se Randovi podařilo velkého bělouše zastavit a rozhlédnout se.

Z mlhy se všude kolem vynořovaly domy, které Randovi připadaly podivně vysoké. Ještě nikdy tohle místo neviděl, ale často o něm slýchával. Domy byly vysoké kvůli vysokým základům z červeného kamene, což bylo nutné kvůli jarnímu tání v pohoří Oparů, kdy se Taren vylévala ze břehů. Dorazili do Tarenského Přívozu.

Kolem proklusal Lan na svém černém válečném koni. „Nebuď tak nedočkavý, ovčáku.“

Rand, v rozpacích, se bez vysvětlení zařadil za Lana a skupinka vjela do vesnice. Randa polilo horko a v tu chvíli mu byla mlha vítaná.

Osamělý pes, v chladném oparu zcela neviditelný, na ně zuřivě zaštěkala pak utekl. Tu a tam se v okně objevovala světla, jak se probouzela ranní ptáčata. Kromě psa se neozývalo nic, časnou hodinu narušoval pouze tlumený klapot kopyt.

Rand potkal jen pár lidí z Tarenského Přívozu. Snažil se připomenout si aspoň to málo, co o nich věděl. Do nížiny, kde tomu říkali „vesnice tam dole“, zavítali jen zřídka a nosy nosili nahoru, jako by jim to tam nevonělo. Těch pár lidí, které Rand potkal, mělo podivná jména jako Vrcholík nebo Kamenožrout. Jeden vedle druhého měli obyvatelé Tarenského Přívozu pověst lstivých a prohnaných lidí. Říkalo se, že když si potřesete rukou s člověkem z Tarenského Přívozu, měli byste si pak přepočítat prsty.

Lan s Moirain zastavili před vysokou tmavou budovou, která vypadala stejně jako ostatní domy ve vesnici. Když strážce seskakoval ze sedla a vystupoval po schodech k předním dveřím, které byly tak vysoko nad ulicí, jako měl hlavu jezdec na koni, vířila kolem něj mlha jako kouř. Na vrcholku schodiště Lan zabušil pěstí na dveře.

„Myslel jsem, že chce, abychom byli zticha,“ zabručel Mat. Lan dál bušil na dveře. V okně vedlejšího domu se objevilo světlo a kdosi hněvivě zakřičel, ale strážce tloukl dál.

Dveře se náhle rozlétly a v nich se objevil muž v noční košili, která mu pleskala kolem nahých kotníků. Olejová lampa, kterou držel v ruce, mu ozařovala úzký obličej s ostrými rysy. Rozzlobeně otevřel ústa a nechal je otevřená, natočil hlavu, aby viděl do mlhy, a oči mu vylézaly z důlků. „Co je to?“ řekl. „Co je to?“ Ledová šedá chapadla se natáhla ke dveřím a on před nimi rychle ustoupil.

„Mistře Věžníku,“ odtušil Lan. „Ty jsi právě člověk, kterého potřebuju. Chceme se dostat přes řeku na tvém člunu.“

„Ten teda nikdy žádnou věž neviděl,“ odfrkl si Mat. Rand přítele pohybem ruky umlčel. Chlapík s ostrými rysy zvedl lampu do výše a podezřívavě na ně shlížel.

Po chvíli mrzutě prohlásil: „Přívoz funguje přes den. V noci ne. V noci nikdy. A v týhle mlze už vůbec ne. Vraťte se zpátky, až vyjde slunce a mlha zmizí.“

Začal se obracet, ale Lan ho popadl za zápěstí. Převozník nahněvaně otevřel ústa. Ve světle lampy se zatřpytilo zlato, když mu strážce začal odpočítávat mince hezky jednu po druhé. Jak peníze cinkaly, Věžník si olizoval rty a postupně skláněl hlavu k ruce, jako by nevěřil vlastním očím.

„A jednou tolik,“ dodal Lan, „až se bezpečně dostaneme na druhou stranu.“

„Teď?“ Chlapík se slídivýma očima si skousl spodní ret, přešlápl a zahleděl se do mlžnaté noci. Pak náhle kývl. „Tak teď. Už mě můžeš pustit. Musím vzbudit pomocníky. Nebo si snad myslíš, že člun na druhou stranu přetáhneš ty sám, co?“

„Počkáme u přívozu,“ prohlásil Lan rozhodně. „Chvíli.“ A převozníka pustil.

Převozník si přitiskl hrst mincí k hrudi, kývl na souhlas a spěšně za sebou bokem zavřel dveře.