Oko světa

30 Děti Stínu

Egwain seděla u ohně s očima upřenýma na úlomek sochy, ale Perrin zašel dolů k jezírku, aby byl chvíli sám. Denní světlo sláblo a na východě se již zvedl noční vítr, který rozvlnil jezerní hladinu. Perrin vytáhl sekeru ze smyčky u pasu a obrátil ji v rukou. Topůrko z jasanového dřeva bylo dlouhé jako jeho paže a hladké a chladné na dotek. Perrin sekeru nenáviděl. Styděl se za to, jak na ni byl tenkrát v Emondově Roli hrdý. Než se dozvěděl, co by s ní byl ochoten spáchat.

„Tolik ji nenávidíš?“ ozval se za ním Elias.

Perrin překvapeně nadskočil a sekeru napůl pozvedl, než si uvědomil, kdo to je. „Umíš...? Umíš mi taky číst myšlenky? Jako vlci?“

Elias naklonil hlavu na stranu a šibalsky se na něj zahleděl. „I slepec by ti to vyčetl z tváře, chlapče. No, tak se vyjádři. Nenávidíš to děvče? Pohrdáš jí? To je to. Byl jsi ji připravenej zabít, protože jí opovrhuješ, pořád se courá, těmi svými ženskými způsoby tě jenom zdržuje.“

„Egwain si nikdy v celým životě nedávala na čas,“ namítal Perrin. „Vždycky udělá, co má. Nepohrdám jí, já ji miluju.“ Zamračil se na Eliase a běda, kdyby se ten zasmál. „Takhle ne. Chci říct, není to sestra, ale ona a Rand... Krev a popel! Kdyby nás chytili krkavci... Kdyby... Já nevím.“

„Ale ano, víš. Kdyby si měla vybrat, jak chce umřít, co myslíš, že by si vybrala? Jednu čistou ránu sekerou, nebo způsob, jakej jsme dneska viděli u těch zvířat? Já vím, co bych si vybral já.“

„Já nemám právo vybírat za ni. Ty jí to neřekneš, že ne? To o...“ Sevřel prsty na topůrku. Svaly na pažích se mu napjaly. Byl na svůj věk hodně svalnatý, ty dlouhé hodiny, kdy v kovárně pantáty Luhhana mával kladivem, na něm byly poznat.

Na chvíli si myslel, že dřevěné topůrko praskne. „Nenávidím tuhle zatracenou věc,“ zavrčel. „Nevím, co s ní dělám, naparuju se tu jako nějaký hlupák. Nemohl bych to udělat, víš. Když to bylo všechno jenom jako a možná, mohl jsem s ní máchat a hrát si, jako bych byl...“ Perrin si povzdechl a odmlčel se. „Teď je to jiný. Už ji nechci nikdy použít.“

„Použiješ ji.“

Perrin zvedl sekeru, aby ji zahodil do jezírka, ale Elias ho popadl za zápěstí.

„Použiješ ji, chlapče, a dokud to pomyšlení nenávidíš, budeš ji používat mnohem moudřeji, než většina lidí. Počkej. Až ji nenávidět přestaneš, pak nadešla chvíle, kdy bys ji měl zahodit, jak nejdál to půjde, a utýct na druhou stranu.“

Perrin sekeru potěžkal a pořád ho to lákalo ji zahodit do vody. Pro něj je snadné říci počkej. Co když počkám a pak ji nebudu moci zahodit?

Otevřel ústa, aby se Eliase zeptal, ale nevypravil ze sebe ani slova. Zachytil zprávu od vlků, tak naléhavou, až mu málem vylezly oči z důlků. Na chvíli zapomněl, co chtěl říci, zapomněl, že chtěl vůbec něco říci, zapomněl dokonce i mluvit, zapomněl, jak dýchat. Eliasovi také poklesla brada a zdálo se, že oči upírá do svého nitra a někam daleko. Pak to bylo pryč, stejně rychle jako to přišlo. Trvalo to jenom chvilenku, ale stačilo to.

Perrin se otřásl a zhluboka nabral vzduch do plic. Elias se ani nezastavil. Jakmile se mu zvedl ten závoj z očí, bez váhání vyrazil k ohýnku. Perrin se beze slova rozběhl za ním.

„Uhas ten oheň!“ křikl Elias chraptivě na Egwain. Naléhavě na ni mával a jako by se snažil šeptem křičet. „Uhas ho!“

Egwain se zvedla a nejistě se na něj zadívala, pak přistoupila k ohni, aby ho uhasila, ale pomalu, zřejmě pořádně nechápala, co se děje.

Elias ji hrubě odstrčil, popadl čajovou konvici a zaklel, protože se spálil. Žongluje s vřelou konvicí, obrátil ji nad ohněm dnem vzhůru. Perrin dorazil vzápětí, a jak poslední zbytek čaje vyšplíchl do ohniště, začal na syčící uhlíky, z nichž stoupaly obláčky páry, kopat hlínu. Nepřestal, dokud nezasypal i poslední jiskřičku.

Elias hodil konvici Perrinovi, který ji s přidušeným výkřikem okamžitě upustil. Foukal si na ruce a mračil se na Eliase, ale v kožešinách oděný muž měl příliš napilno, jak se snažil, aby jejich tábořiště vypadalo, že je někdo opustil ve spěchu.

„Nemůžeme po sobě zamést všechny stopy,“ vykládal Elias. „Prostě si pospíšíme a budeme doufat. Možná se nebudou namáhat. Krev a popel, ale že jsem si těmi krkavci byl jistej.“

Perrin chvatně hodil sedlo na Belu, a jak se shýbal, aby přitáhl podpínku, přitiskl si sekeru ke stehnu.

„Co se děje?“ zeptala se Egwain. Hlas měla roztřesený. „Trolloci? Mizelec?“

„Jděte na východ nebo na západ,“ řekl Perrinovi Elias. „Najděte místo, kde se schováte, a já se k vám připojím, jak jen to půjde. Jestli uvidí vlka...“ vyrazil pryč a krčil se přitom, jako by snad chtěl jít po čtyřech. Vzápětí zmizel v dloužících se večerních stínech.

Egwain si rychle posbírala své věci, ale žádala od Perrina nějaké vysvětlení. Hlas měla naléhavý, a protože Perrin stále mlčel, i víc a víc vyplašený. Perrin byl také vystrašený, ale strach ho pobízel k ještě většímu spěchu. Klusal před Belou a oběma rukama si přidržoval sekeru na hrudi. Hledal místo, kde by se mohli skrýt a počkat na Eliase, a přitom Egwain přes rameno trhaně vypověděl, co věděl.

„Přichází sem spousta mužů na koních. Přišli za vlky, ale nezahlídli je. Míří k jezírku. Možná s náma nemají nic společnýho, tohle je jediná voda na celý míle daleko. Ale Strakuše říká...“ Ohlédl se přes rameno.

Zapadající slunce vrhalo Egwain do tváře zvláštní stíny, stíny, které zakrývaly její výraz. Co si asi myslí? Dívá se na tebe, jako by tě už neznala? Zná tě? „Strakuše říká, že jsou divně cítit. Je to... jako když je divně cítit vzteklej pes.“ Jezírko už se jim ztratilo z dohledu. Perrin v houstnoucím soumraku pořád ještě rozeznával balvany – úlomky sochy Artuše zvaného Jestřábí křídlo – ale nedokázal určit, pod kterým kamenem zapálili oheň. „Budeme se jim držet z cesty a najdeme místo, kde počkáme na Eliase.“

„Proč by se s náma měli obtěžovat?“ chtěla vědět Egwain. „Měli jsme tu být v bezpečí. Tohle by mělo být bezpečný místo. Světlo, někde přece musí být bezpečný místo.“

Perrin se začal lépe rozhlížet po skrýši. Nemohli být od jezírka příliš daleko, ale soumrak stále houstl. Brzy bude na cestu příliš velká tma. Hřebeny však stále ještě zalévalo slabé světlo. Z dolíků mezi nimi, kde bylo jen tak tak vidět, vypadaly dost jasně. Nalevo se proti obloze zřetelně rýsoval temný obrys, velký plochý kámen ležící na úbočí, pod nímž byl svah zahalen ve tmě.

„Tudy,“ řekl Perrin.

Rozběhl se ke kopci a ohlédl se přes rameno, zda snad nezahlédne přicházející muže. Nebylo tam nic – a přesto. Nejednou se musel zastavit a počkat, než k němu kobylka doklopýtala. Egwain se Bele krčila na krku a kobylka si pečlivě vybírala, kam na nerovné půdě šlápne. Perrina napadlo, že musí být obě vyčerpanější, než si myslel. Tohle by raději měla být dobrá skrýš. Myslím, že další už nemůžeme hledat.

Na úpatí kopce si prohlédl masivní ploché skalisko tyčící se proti obloze, vyčnívající ze svahu skoro až k hřebeni. Vypadalo to, jako by na mohutné desce byly vytvořeny nepravidelné schody, tři nahoru a jeden dolů, a na tom bylo cosi zvláštně povědomého. Perrin se vyšplhal kousek nahoru, položil na kámen dlaň a vykročil podél něj. I přes století působící povětrnostní vlivy pořád cítil čtyři spojené sloupy. Vzhlédl k vrcholku kamenného schodu, jenž se jim tyčil nad hlavou jako ohromný přístavek. Prsty. Najdeme útočiště v ruce Artuše Jestřábího křídla. Třeba tu přece jen ještě zůstalo něco z jeho spravedlnosti.

Kývl na Egwain, aby se k němu připojila. Egwain se nepohnula, tak sklouzl zpátky k patě kopce a sdělil jí, co našel.

Egwain vzhlédla k vrcholku kopce a musela hodně zaklonit hlavu. „Jak můžeš něco vidět?“ zeptala se.

Perrin otevřel ústa a pak je zase zavřel. Olízl si rty a rozhlédl se kolem sebe. Poprvé si pořádně uvědomil, co vlastně vidí. Slunce už zapadlo. Celé. A úplněk zakrývaly mraky, ale jemu pořád připadalo, že vidí tmavě purpurové třásně soumraku. „Cítil jsem skálu,“ řekl nakonec. „Musí to být ono. V tom stínu nás nenajdou, ani kdyby došli až sem.“ Vzal Belu za uzdu a zavedl ji do přístřešku pod rukou. Na zádech cítil Egwaininy oči.

Jak jí pomáhal dolů ze sedla, rozlehly se nocí od jezírka výkřiky. Egwain položila ruku Perrinovi na rámě a on pochopil její nevyslovenou otázku.

„Ti muži zahlídli Vichra,“ řekl váhavě. Bylo složité rozpoznat smysl vlčích myšlenek. Něco o ohni. „Mají pochodně.“ Přitiskl ji k základně prstů a skrčil se vedle ní. „Dělí se do skupinek a vydávají se hledat. Je jich tolik, a vlci jsou zranění.“ Snažil se dodat svému hlasu trochu srdnatosti. „Ale Strakuše i ostatní by se jim měli být schopni vyhnout, i když jsou poranění, a nás tu nečekají. Lidi nevidí, co nečekají. Brzo to vzdají a utáboří se.“ Elias byl s vlky, a dokud je budou honit, neopustí je. Tolik jezdců. Tak vytrvalých. Proč jsou tak vytrvalí?

Perrin zahlédl, jak Egwain kývla, ale ve tmě si to neuvědomila. „Budeme v pořádku, Perrine.“

Světlo, pomyslel si užasle, ona se snaží uklidnit mě.

Výkřiky se ozývaly pořád dokola. V dálce se pohybovaly jiskřičky pochodní, blikající tečky světla v temnotě.

„Perrine,“ ozvala se Egwain tiše, „zatančíš si se mnou o Letnicích? Jestli už budeme doma?“

Perrinovi se roztřásla ramena. Nevydal ani hlásku a nevěděl, zda se směje, či pláče. „Zatančím. Slibuju.“ Proti své vůli sevřel ruce na sekeře a připomněl si tak, že ji pořád ještě drží. Ztišil hlas skoro do šepotu. „Slibuju,“ řekl znovu a doufal.

Skupinky mužů s pochodněmi teď projížděly mezi kopečky, tlupy po deseti dvanácti mužích. Perrin nerozeznal, kolik takových skupinek tu je. Občas byly v dohledu tři čtyři a přecházely sem a tam. Muži na sebe pořád pokřikovali a občas se v noci ozvalo zaječení, řičení koní, jekot mužů.

Perrin to všechno viděl z několika pohledů. Krčil se na svahu s Egwain, díval se, jak se temnotou pohybují pochodně jako světlušky, a v duchu běžel nocí se Strakuší, Vichrem a Hopsalem. Krkavci vlky poranili natolik, že ti nedokázali běžet daleko, ani rychle, takže hodlali vyhnat muže z temnoty, zahnat je do útočiště u jejich ohňů. Lidé vždycky nakonec hledají bezpečí u ohně, když se nocí potulují vlci. Někteří jezdci vedli několik koní bez jezdců. Ti řičeli a vzpínali se a divoce kouleli očima pokaždé, když mezi nimi proběhly šedé postavy, řičeli a často vytrhli otěže z rukou mužů, kteří je vedli, načež se rozprchli do všech stran, jak nejrychleji dokázali. Koně s jezdci v sedlech také řičeli, když kolem prolétly šedé stíny s nebezpečnými tesáky, a občas vykřikl i jezdec těsně předtím, než mu ostré zuby rozervaly hrdlo. Elias tam byl také, bylo ho spíš cítit než vidět, kradl se nocí s nožem v ruce, dvounohý vlk s jediným ostrým ocelovým tesákem. Výkřiky se častěji měnily v kletby, ale hledající se odmítali vzdát.

Náhle si Perrin uvědomil, že muži s pochodněmi sledují určitý vzor. Pokaždé, když se skupinky objevily na dohled, byla aspoň jedna z nich blíž ke svahu, kde se s Egwain ukrývali. Elias řekl, že se mají schovat, ale... Co když utečeme? Možná bychom se ukryli ve tmě, kdybychom se pořád pohybovali. Možná. Musela by na to být dost tma.

Obrátil se k Egwain, ale v té chvíli o možnost rozhodování přišel. U paty kopce se objevilo několik pochodní, asi tak tucet, a kývaly se podle kroku klusajících koní. V jejich světle se třpytily hlavice kopí. Perrin ztuhl a zadržel dech, jen ruce na topůrku sekery sevřel pevněji.

Jezdci projeli kolem kopce, ale jeden z nich vykřikl, a pochodně zamířily zpátky. Perrin zoufale přemýšlel, hledal cestu, kudy uniknout. Jenže jakmile by se pohnuli, jezdci by je zahlédli, pokud už si jich nevšimli, a jak by je jednou uviděli, neměli by žádnou naději, dokonce ani za pomoci tmy.

Jezdci přijeli k úpatí svahu, každý muž držel v jedné ruce pochodeň a v druhé dlouhé kopí a koně řídil tlakem kolen. Ve světle pochodní Perrin rozeznal bílé pláště dětí Světla. Pochodně muži drželi vysoko a předkláněli se v sedlech, aby dohlédli do tmy pod prsty Artuše zvaného Jestřábí křídlo.

„Něco tam nahoře je,“ tvrdil jeden z nich. Mluvil hodně nahlas, jako by se bál toho, co leží mimo dosah světla jeho pochodně. „Říkal jsem vám, že by se tam mohl někdo schovat. Není to kůň?“

Egwain položila Perrinovi ruku na paži. Oči měla ve tmě rozšířené. Její nevyslovená otázka byla zřejmá i přes stíny, které jí skrývaly rysy. Co dělat? Elias a vlci pořád lovili v noci. Koně dole nervózně přešlapovali. Kdybychom vyběhli teď, uštvali by nás.

Jeden z bělokabátníků pobídl koně dopředu a křikl do svahu. „Jestli rozumíte lidské řeči, pojďte dolů a vzdejte se. Pokud kráčíte ve Světle, nebude vám ublíženo. Máte jednu minutu.“ Muži sklonili kopí a jejich dlouhé ocelové hlavice se ve světle pochodní jasně zaleskly.

„Perrine,“ špitla Egwain, „neutečeme jim. Jestli se nevzdáme, zabijí nás. Perrine?“

Elias a vlci byli pořád na svobodě. Další vzdálený výkřik končící zachroptěním označil bělokabátníka, který se při pronásledování příliš přiblížil ke Strakuši. Kdybychom se rozběhli... Egwain se na něj dívala a čekala, až jí řekne, co má dělat. Kdybychom se rozběhli... Perrin znaveně zavrtěl hlavou, vstal jako člověk v tranzu a klopýtavě se vydal dolů k dětem Světla. Zaslechl, jak si Egwain povzdechla a vydala se za ním, váhavě. Proč jsou ti bělokabátníci tak vytrvalí, jako kdyby vlky nenáviděli z celého srdce? Proč jsou divně cítit? Skoro ten divný pach zachytil sám, když od jezdců zavál vítr.

„Pusť tu sekeru,“ štěkl vůdce.

Perrin se k němu klopýtavě vydal a krčil nos, aby se zbavil pachu, o němž si myslel, že ho ucítil.

„Pusť ji, ty trdlo!“ Vůdce namířil kopí Perrinovi na hruď.

Perrin chvíli zíral na hlavici, byl to dost velký kus ostré oceli, aby jím prošel úplně skrz, a náhle vykřikl: „Ne!“ Ale to nekřičel na jezdce.

Z temnoty se vynořil Hopsal a Perrin byl s vlkem jedna bytost. Byl Hopsalem, tím vlčetem, které pozorovalo létající orly a velice se toužilo vznést k obloze jako orel. Vlčetem, které hopsalo a skákalo a vrhalo se po všem možném, až dokázalo vyskočit výš než kterýkoliv vlk, a které nikdy neztratilo svou mladickou touhu vznést se k nebesům. Hopsal se teď vynořil z hloubi noci a opustil zemi ve skoku, vznášeje se jako orel. Bělokabátníci měli jenom chvíli na to, aby začali klít, než Hopsal sevřel čelisti na hrdle muže, jenž namířil kopí na Perrina. Hybná síla velkého vlka srazila oba, člověka i zvíře, k zemi. Perrin cítil drcené hrdlo, okusil krev.

Hopsal přistál zlehka, vlastně už kousek od muže, jehož zabil. Srst měl potřísněnou krví, svou vlastní i krví nepřátel. Po líci se mu táhla rána přes prázdný oční důlek, kde míval levé oko. Zdravé oko teď upřel na zlomek vteřiny na Perrina. Utíkej, bratře! Otočil se, aby znovu vyskočil, naposledy se vznesl, a kopí ho přibilo k zemi. Druhý kus oceli mu prorazil hrudní koš a zabodl se do hlíny pod ním. Kopal a snažil se přehryznout ratiště, která ho držela u země. Vznést se.

Perrina zalila vlna bolesti a on zaječel, byl to výkřik beze slov, který v sobě měl kousek vlčího zavytí. Bez přemýšlení se s výkřikem vrhl dopředu. Úplně přestal myslet. Jezdci se příliš shlukli, takže jim kopí nebyla k ničemu, a sekera byla v Perrinových rukou jako peříčko, jediný obrovský vlčí tesák z oceli. Něco ho udeřilo do hlavy, a jak padal, ani nevěděl, byl-li to Hopsal či on sám, kdo umírá.

„... létat jako orel.“

Perrin, celý zmatený, se zamumláním otevřel oči. Bolela ho hlava a nemohl si vzpomenout proč. Zamrkal ve světle a rozhlédl se kolem sebe. Egwain klečela vedle něj a shlížela k němu dolů. Byli ve čtvercovém stanu, velkém jako slušná místnost na statku, a místo podlahy tu byl koberec. Olejové lampy na vysokých stojanech, v každém rohu stála jedna, vydávaly jasné světlo.

„Díky Světlu, Perrine,“ vydechla Egwain. „Bála jsem se, že tě zabili.“

Místo odpovědi se Perrin zahleděl na šedovlasého muže sedícího v jediném křesle ve stanu. Ten člověk na něj upíral tmavé oči a jeho postarší tvář byla ve zvláštním rozporu s krátkým bílozlatým tabardem, který měl na sobě, a vyleštěným pancířem připjatým přes čistě bílý wams. Ta tvář byla laskavá, otevřená a důstojná, a něco na ní skvěle ladilo s vytříbenou jednoduchostí vybavení stanu. Stůl a skládací lůžko, stojánek s prostým bílým umyvadlem a džbánkem, jediná dřevěná truhlice s intarziemi v prostých geometrických vzorech. Dřevo bylo všude vyleštěné, až měkce zářilo, a kov se leskl, ne však příliš jasně, a nic nebylo nápadné. Všechno v tomto stanu vykazovalo ruku skvělého řemeslníka, ale pouze někdo, kdo viděl při práci mistry – jako byl pantáta Luhhan nebo pantáta Aydaer, mistr truhlářského řemesla – to poznal.

Muž se zamračil a prstem po stole posunul dvě malé hromádky. Perrin v jedné z nich poznal obsah svých kapes a nůž. Vykutálel se z ní stříbrný peníz, který mu kdysi dala Moirain, a muž jej zamyšleně přistrčil zpátky. Našpulil rty, nechal hromádky být, zvedl ze stolu Perrinovu sekeru a potěžkal ji. Pak svou pozornost obrátil zpátky k dvojici z Emondovy Role.

Perrin se pokusil zvednout. Rukama a nohama mu projela ostrá bolest a on sebou zase žuchl zpátky. Poprvé si uvědomil, že je na rukou a na nohou spoután. Oči mu zabloudily k Egwain. Ta žalostně pokrčila rameny a zkroutila se, takže jí viděl na záda. Kolem zápěstí a kotníků měla ovinuto na půl tuctu řemenů, které se jí zarývaly do masa. Pouta spojoval delší provaz, který však byl dost krátký, aby se nemohla pořádně narovnat.

Perrin zazíral. To, že byli spoutáni, bylo už tak šokující, ale měli na sobě dost řemení, aby to zastavilo koně. Za koho nás to považují?

Šedovlasý muž je pozoroval, zvědavý a zamyšlený, jako pantáta al’Vere, když se snažil vyřešit nějaký problém. Sekeru držel, jako by na ni zapomněl.

Odhrnula se stanová chlopeň a do stanu vstoupil vysoký muž. Měl dlouhou, vyzáblou tvář a oči tak zapadlé, až se zdálo, že se dívá z hloubi jeskyní. Nebylo na něm ani kouska masa navíc, ani ždibet tuku. Kůži měl pevně nataženou na svalech a kostech.

Perrin na okamžik zahlédl noc venku a táborové ohně a dva strážné v bílých pláštích u vchodu do stanu. Pak chlopeň spadla na místo. Jakmile se nově příchozí ocitl ve stanu, zastavil se a stál strnulý, jako železná tyč, a pohled upíral přímo před sebe na protější stěnu stanu. Plátové i kroužkové části zbroje se mu proti sněhově bílému plášti a wamsu leskly jako stříbro.

„Můj kapitáne.“ Hlas měl stejně tvrdý jako postoj, a ostrý, ale jaksi lhostejný a bezvýrazný.

Šedovlasý muž nedbale kývl. „Dej si pohov, dítě Byare. Už jste spočetli naše ztráty za tohle... setkání?“

Dlouhán se rozkročil, ale jinak na jeho postoji Perrin nic uvolněného neshledával. „Devět mužů mrtvých, můj kapitáne, a třiadvacet raněných, sedm vážně. Ale všichni se udrží na koni. Museli jsme utratit třicet koní. Měli překousnuté podkolenní šlachy!“ Toto svým bezvýrazným hlasem zdůraznil, jako by to, co se stalo koním, bylo horší než smrt a zranění způsobená lidem. „Mnoho náhradních koní se rozuteklo. Některé bychom mohli najít za úsvitu, můj kapitáne, ale jelikož je rozehnali vlci, potrvá celé dny, než je seženeme všechny. Muži, kteří je měli hlídat, byli až do doby, než dorazíme do Caemlynu, určeni k noční strážní službě.“

„My ty dny nemáme, dítě Byare,“ řekl mírně šedovlasý muž. „Za úsvitu musíme vyjet. Nic to nemůže změnit. Musíme do Caemlynu dorazit včas, ano?“

„Jak rozkazuješ, můj kapitáne.“

Šedovlasý se zadíval na Perrina a Egwain a pak zrak opět odvrátil. „A co můžeme ukázat, kromě těchhle dvou mladých?“

Byar se zhluboka nadechl a zaváhal. „Nechal jsem toho vlka, co s nimi byl, stáhnout, můj kapitáne. Z jeho kůže bude pěkná předložka do stanu mého kapitána.“

Hopsal! Perrin, aniž si zcela uvědomil, co vlastně dělá, zavrčel a napjal se proti svým poutům. Řemeny se mu zařízly do kůže – zápěstí měl kluzká krví – ale nepovolily.

Byar se poprvé podíval na zajatce. Egwain před ním couvla. Tvář měl stejně bezvýraznou jako hlas, ale v jeho hluboko zapadlých očích plálo kruté světlo. Stejné světlo hořívalo i v očích Ba’alzamonových. Byar je nenáviděl, jako by byli jeho dlouholetými nepřáteli, a ne lidmi, které ještě včera vůbec neznal.

Perrin se na něj vzdorně podíval. Rty měl zkroucené do úsměvu, jako by se mu zuby zarývaly do mužova hrdla.

Náhle mu úsměv zmizel ze rtů a Perrin se otřásl. Moje zuby? Já jsem člověk, ne vlk! Světlo, tohle musí skončit! Ale stejně před Byarem neuhnul pohledem, byla to nenávist za nenávist.

„Po vlčích předložkách netoužím, dítě Byare.“ Pokárání v kapitánově hlase bylo sice mírné, ale Byar se zase prudce narovnal a oči upřel na protější stěnu. „Hlásil jsi, čeho jsme dnes v noci dosáhli, ano? Pokud jsme vůbec něčeho dosáhli.“

„Odhadoval bych smečku, která na nás zaútočila, na padesát šelem, možná víc, můj kapitáne. Z toho jsme jich zabili alespoň dvacet, možná třicet. Nepovažoval jsem za vhodné riskovat ztrátu dalších koní, abych ještě v noci sehnal jejich mrtvoly. Ráno je nechám posbírat a spálit, ty, které nikdo v noci neodtáhne. Kromě těchhle dvou tu bylo nejméně tucet dalších lidí. Myslím, že jsme se čtyř pěti zbavili, ale není pravděpodobné, že najdeme nějaká těla, vzhledem ke sklonům temných druhů odnášet své mrtvé, aby zakryli své ztráty. Zdá se, že to byla plánovaná léčka, ale vyvolává to další otázky o...“

Perrinovi se při řeči hubeného muže stáhlo hrdlo. Elias? Opatrně, váhavě se v duchu pokusil Eliase vycítit, vycítit vlky... a nenašel nic. Bylo to, jako by nikdy neuměl vycítit vlčí mysl. Buď jsou mrtví, nebo tě opustili. Chtělo se mu smát, hořce smát. Konečně měl, po čem toužil, ale cena za to byla příliš vysoká.

Šedovlasý muž se zasmál, právě v té chvíli, zvučným, zatrpklým smíchem, při němž Byarovi na lících naskočily rudé skvrny. „Takže, dítě Byare, je to tvůj odhad, že jsme byli plánovaně přepadeni skoro padesáti vlky a více než desítkou temných druhů? Ano? Možná kdybys viděl o něco víc akcí...“

„Ale kapitáne Bornhalde...“

„Já bych řekl šest až osm vlků, dítě Byare, a z lidí možná jenom tihle dva. Jsi skutečně zanícený, ale mimo město nemáš žádné zkušenosti. Je to něco jiného roznášet Světlo, když jsou ulice a domy tolik vzdálené. Vlci ti v noci připadají, že je jich víc, než jich ve skutečnosti je – a lidé taky. Šest osm nejvíc, myslím.“ Byarův ruměnec pomalu sílil. „Taky mám dojem, že tu byli z toho stejného důvodu jako my. Je tu jediný zdroj vody na celé dny cesty kterýmkoliv směrem. Což je mnohem jednodušší vysvětlení, než to o špezích a zrádcích mezi Dětmi, a to nejjednodušší vysvětlení obvykle bývá také nejsprávnější. Naučíš se to, ze zkušenosti.“

Byarův obličej dostal při starcově řeči mrtvolně bledý nádech. Proti tomu skvrny na jeho propadlých lících ztemněly z červené do purpurové. Na okamžik zabloudil pohledem k oběma zajatcům.

Teď nás nenávidí ještě víc, pomyslel si Perrin, když si musel tohle vyslechnout. Ale proč nás vlastně nenáviděl na začátku?

„Co si myslíš o tomhle?“ řekl kapitán a zvedl Perrinovu sekeru.

Byar se na svého velitele tázavě podíval a vyčkal na jeho pokyn, než změnil svůj postoj a vzal zbraň do ruky. Potěžkal sekeru a překvapeně zabručel, pak jí máchl obloukem kolem hlavy a jen tak tak minul vrcholek stanu. Zacházel s ní stejně jistě, jako by se byl se sekerou v rukou narodil. Tváří mu přelétl výraz závistivého obdivu, ale když dával sekeru dolů, obličej měl opět zcela bez výrazu.

„Skvěle vyvážená, můj kapitáne. Prostá práce, ale velice dobrá kovářská práce, možná dokonce mistrovská.“ Planoucím zachmuřeným pohledem zabloudil k zajatcům. „Rozhodně to není zbraň vesničana, můj kapitáne. Není to zbraň sedláka.“

„Ne.“ Šedovlasý muž se obrátil k Perrinovi a Egwain s unaveným, trochu přísným úsměvem, laskavý dědeček, který ví, že jeho vnuci mají za lubem nějaké šibalství. „Jmenuji se Geofram Bornhald,“ oznámil jim. „Ty jsi Perrin, jak jsem pochopil. A co ty, ženo, jaké je tvé jméno?“

Perrin se na něj zamračil, ale Egwain zavrtěla hlavou. „Nebuď labuť, Perrine. Já jsem Egwain.“

„Prostě Perrin a prostě Egwain,“ zamumlal Bornhald. „Řekl bych, že pokud jste opravdu temnými druhy, chtěli byste svou totožnost skrýt, dokud to jen půjde.“

Perrin se zvedl na kolena. Víc se kvůli poutům zvednout nemohl. „My nejsme temní druzi,“ namítal rozzlobeně.

Ještě nedomluvil, když k němu dorazil Byar. Ten člověk se pohyboval jako had. Perrin viděl, jak se k němu řítí topůrko vlastní sekery, a pokusil se uhnout, ale silné topůrko ho udeřilo za ucho. Jenom to, že se pohyboval úderu z cesty, ho zachránilo, takže mu nepukla lebka. I tak se mu ale před očima objevily hvězdičky. Při dopadu na zem si vyrazil dech. V hlavě mu zvonilo a po líci mu stékala krev.

„Nemáš právo,“ začala Egwain a vyjekla, když se topůrko sekery pohnulo směrem k ní. Vrhla se stranou a úder zasvištěl vzduchem, když se překulila na koberec.

„Budete mluvit zdvořile,“ řekl Byar, „když mluvíte s pomazaným Světla, nebo nebudete mít čím mluvit.“ Nejhorší bylo, že hlas měl stále naprosto bezvýrazný. Kdyby jim vytrhl jazyky, nepotěšilo by ho to, ani by toho nelitoval. Bylo to prostě jenom něco, co by udělal.

„Jen klid, dítě Byare.“ Bornhald se znovu zadíval na zajatce. „Mám dojem, že toho o pomazaných mnoho nevíte, ani o kapitánech dětí Světla, že? Ne, myslel jsem si to. No, aspoň kvůli dítěti Byarovi se nesnažte hádat nebo křičet, ano? Já jenom chci, abyste kráčeli ve Světle, a když se necháte přemoci hněvem, neprospěje to ani jednomu z nás.“

Perrin vzhlédl k vyzáblému muži stojícímu nad ním. Kvůli dítěti Byarovi? Všiml si, že kapitán Byarovi neřekl, aby je nechal na pokoji. Byar se mu podíval do očí a usmál se, ale ten úsměv se dotkl pouze jeho rtů. Kůže na tvářích se mu napjala ještě víc, až jeho hlava připomínala lebku. Perrin se otřásl.

„Slyšel jsem o tom, že někteří lidé běhají s vlky,“ hovořil přemítavě Bornhald, „i když jsem to ještě nikdy neviděl. Předpokládá se, že muži hovoří s vlky a dalšími tvory Temného. Špinavá záležitost. Obávám se, že poslední bitva se vskutku blíží.“

„Vlci nejsou...“ Perrin se odmlčel, když Byar zvedl nohu. Zhluboka se nadechl a pokračoval mírnějším tónem. Byar se zklamaným výrazem nohu zase položil na zem. „Vlci nejsou stvoření Temného. Oni Temného nenávidí. Přinejmenším nenávidí trolloky a mizelce.“ Překvapilo ho, když vyzáblý muž kývl.

Bornhald zvedl obočí. „Kdo ti to řekl?“

„Strážce,“ řekla Egwain. Uhnula očima před Byarovým nenávistným pohledem. „Říkal, že vlci nenávidí trolloky a trolloci se bojí vlků.“ Perrin byl rád, že se nezmínila o Eliasovi.

„Strážce,“ povzdechl si šedovlasý muž. „Stvoření těch čarodějnic z Tar Valonu. Co jiného by vám řekl, když je sám temný druh a služebník temných družek? Copak nevíte, že trolloci mají vlčí čenichy a zuby a vlčí srst?“

Perrin zamrkal a snažil se pročistit si hlavu. Pořád měl dojem, že má místo mozku rosol, který ho strašně bolí, ale něco tu bylo špatně. Nedokázal si srovnat myšlenky, aby to vyřešil.

„Všichni ne,“ zamumlala Egwain. Perrin se ostražitě zadíval na Byara, ale hubeňour ji jenom pozoroval. „Někteří mají rohy, jako berani nebo kozli, nebo jestřábí zobáky nebo... nebo... všechno možné.“

Bornhald smutně zavrtěl hlavou. „Dávám vám šanci a vy do toho každým slovem zabředáte hlouběji.“ Zvedl prst. „Běháte s vlky, stvořeními Temného.“ Druhý prst. „Připouštíte, že se znáte se strážcem, dalším Temného tvorem. Pochybuji, že by vám všechny ty věci povykládal, když jste se jenom tak potkali.“ Třetí prst. „Ty, chlapče, nosíš v kapse značku Tar Valonu. Většina mužů mimo Tar Valon se jich zbavuje, jak nejrychleji to jde. Pokud neslouží čarodějkám z Tar Valonu.“ Čtvrtý. „Nosíš zbraň bojovníka a oblečený jsi jako sedlák. Takže jsi baba.“ Zvedl palec. „Znáš trolloky a myrddraaly. Tak daleko na jihu jenom pár učenců a ti, kdo procestovali Hraniční státy, věří, že to nejsou jenom báchorky. Možná jste byli v Hraničních státech? Jestli ano, tak mi řekněte kde. Já jsem procestoval dost velkou část Hraničních států, znám je dobře. No? Á, aha, ano.“ Podíval se na svou ruku a pak udeřil dlaní do stolu. Laskavý výraz dědečka říkal vnukům, že se opravdu hodlali dopustit velké daremnosti. „Proč mi nepovíte pravdu, jak se stalo, že za nocí běháte s vlky?“

Egwain otevřela ústa, ale Perrin si všiml, jak se tváří umíněně, a věděl, že hodlá vyprávět jeden z těch příběhů, které spolu vymysleli. To jí neprojde. Ne teď a ne tady. Perrina bolela hlava a přál si, aby si to mohl pořádně promyslet, ale neměl dost času. Kdo může vědět, kam až tenhle Bornhald zavítal, které země a města zná? Jestli je přichytí při lži, nebudou se moci vrátit k pravdě. Bornhald pak bude zcela přesvědčen, že jsou temní druzi.

„Jsme z Dvouříčí,“ řekl rychle.

Egwain na něj zazírala, než se vzpamatovala, ale on pokračoval dál s pravdou – aspoň částečně. Opustili Dvouříčí, aby navštívili Caemlyn. Cestou se doslechli o troskách velikého města, ale když Shadar Logoth našli, byli tam trolloci. Podařilo se jim uniknout přes Arinellu, ale tou dobou už úplně zabloudili. Setkali se s nějakým chlapíkem, který jim nabídl, že je dovede do Caemlynu. Řekl, že po jeho jménu jim nic není, a nepřipadal jim moc přátelský, ale potřebovali průvodce. Vlky poprvé zahlédli až poté, co se objevily děti Světla. Snažili se jenom schovat, aby je nesežrali vlci, nebo je nezabili muži na koních.

„... Kdybychom byli věděli, že jste děti Světla,“ zakončil, „přišli bychom k vám pro pomoc.“

Byar si nevěřícně odfrkl. Perrin si ho příliš nevšímal. Pokud se mu podařilo přesvědčit kapitána, Byar jim už nemohl ublížit. Bylo zřejmé, že Byar by přestal i dýchat, kdyby mu to kapitán Bornhald nařídil.

„Není v tom žádný strážce,“ řekl šedovlasý muž po chvíli.

Perrina opustila vynalézavost. Věděl, že si to měl pořádně promyslet. Do hovoru se vložila Egwain. „Potkali jsme ho v Baerlonu. Město bylo plné lidí, kteří tam přišli po zimě z dolů, a my jsme dostali místo u stejného stolu v hostinci. Mluvili jsme s ním, jenom než jsme se najedli.“

Perrin znovu začal dýchat. Díky, Egwain.

„Vrať jim jejich věci, dítě Byare. Kromě zbraní, samozřejmě.“ Když se na něj Byar překvapeně podíval, Bornhald dodal: „Nebo jsi jeden z těch, kdo by chtěl oloupit neosvícené, dítě Byare? To je špatné, že? Nikdo nemůže kráčet ve Světle a zároveň být zlodějem.“ Byar se zřejmě snažil s tímto náznakem vyrovnat.

„Takže nás necháte jít?“ Egwainin hlas zněl překvapeně. Perrin zvedl hlavu, aby dohlédl až na kapitána.

„Ovšem že ne, dítě,“ řekl Bornhald smutně. „Možná mluvíte pravdu o tom, že jste z Dvouříčí, protože víte o Baerlonu a dolech. Ale Shadar Logoth...? To jméno zná jenom velice, velice málo lidí, a většinou to jsou temní druzi, a každý, kdo ví tolik, aby znal to jméno, taky ví, že tam nemá chodit. Navrhuji, abyste si cestou do Amadoru ten příběh trochu víc promysleli. Budete mít dost času, protože se musíme zastavit v Caemlynu. A raději pravdu, dítě. V pravdě a ve Světle je svoboda.“

Byar se vůči šedovlasému muži začal chovat o trochu méně ostýchavě. Otočil se od zajatců a rozhořčeně vyštěkl. „To nemůžeš! To není dovoleno!“ Bornhald tázavě zvedl obočí. Byar se opět narovnal a polkl. „Odpusť, můj kapitáne. Zapomněl jsem se a pokorně žádám o prominutí a podstoupím pokání, ale jak můj kapitán sám poukázal, musíme dorazit včas do Caemlynu, a když je teď většina našich koní pryč, budeme mít dost potíží i bez zajatců.“

„A co bys navrhoval?“ zeptal se klidně Bornhald.

„Trestem pro temné druhy je smrt.“ Bezvýrazný hlas ta slova ještě podtrhl. Mohl navrhovat, že rozšlápne červa. „Se Stínem nelze mít slitování. K temným druhům nelze být milosrdný.“

„Horlivosti je třeba tleskat, dítě Byare, ale jak musím často připomínat svému synovi Dainovi, přehnaná horlivost může být politováníhodnou chybou. Vzpomeň si, že Zásady také praví: ‚Nikdo není tak ztracen, jako ten, kdo nemůže být přiveden ke Světlu.‘ Tito dva jsou mladí. Ještě nemohli do Stínu zabřednout příliš hluboko. Ještě je lze vyvést na Světlo, pokud jenom dovolí, aby jim Stín zvedli z očí. Musíme jim dát šanci.“

Perrin na chvíli k tomu laskavému muži, který stál mezi nimi a Byarem, skoro cítil náklonnost. Pak Bornhald obrátil laskavý úsměv na Egwain.

„Pokud odmítneš kráčet ve Světle, až dorazíme do Amadoru. budu nucen tě předat tazatelům, a vedle nich je Byarova horlivost jako svíce vedle slunce.“ Mluvil jako člověk, který lituje, co musí udělat, ale který nikdy nehodlal dělat něco jiného, než co bylo jeho povinností, jak ji chápal on. „Kaj se, vzdej se Temného, přistup ke Světlu, vyznej se ze svých hříchů a sděl nám, co je ti známo o té ohavnosti s vlky, a budeš toho ušetřena. Budeš kráčet volná, kráčet ve Světle.“ Upřel pohled na Perrina a smutně si povzdechl. Perrinovi přejel mráz po zádech. „Ale ty, prostě Perrine z Dvouříčí. Ty jsi zabil dvě z dětí.“ Dotkl se sekery, kterou Byar stále ještě držel. „Tebe, obávám se, čeká v Amadoru šibenice.“