Oko světa

47 Další příběhy kola

Rand byl neklidný a přecházel sem a tam podél stolu. Dvanáct kroků. Stůl byl přesně dvanáct kroků dlouhý bez ohledu na to, kolikrát kolem něj prošel. Tohle je pěkná pitomost. Je mi jedno, jak je ten zatracený stůl dlouhý. O pár minut později se přistihl, že počítá, kolikrát kolem stolu prošel tam a sem. Co to vykládá Moirain a Lanovi? Ví, proč po nás jde Temný? Ví, po kterém z nás Temný vlastně jde?

Ohlédl se na své přátele. Perrin rozdrobil kousek chleba a nepřítomně prstem postrkoval drobky po stole. Žluté oči nehnutě upíral na drobky, ale pohled měl vzdálený. Mat se choulil na židli, oči měl přivřené a na tváři úsměv. Bylo to spíš nervózní pousmání, než že by se Mat bavil. Navenek vypadal jako starý dobrý Mat, ale čas od času nepřítomně nahmátl dýku ze Shadar Logothu, kterou měl pod kabátem. Co jí to Fain vykládá? Co vůbec ví?

Aspoň že Loial nevypadal ustaraně. Ogier si prohlížel stěny. Nejdřív se postavil doprostřed místnosti, pomalu se otáčel kolem dokola a rozhlížel se. Teď div že netiskl nos na kamennou stěnu, zatímco ukazováčkem, silnějším než mužský palec, jemně přejížděl po jedné ze spár. Občas zavřel oči, jako by hmat byl pro něj důležitější než zrak. Někdy se mu zachvěly uši a cosi si pro sebe ogiersky mumlal. Očividně zapomněl na to, že v místnosti není sám.

Urozený pan Agelmar vstal a před velkým krbem na opačném konci komnaty tiše rozmlouval s Nyneivou a Egwain. Byl to dobrý hostitel, dokázal, že lidé zapomínali na své starosti. Při některých historkách, které vykládal, se Egwain zahihňala. Jednou dokonce i Nyneiva pohodila hlavou a zařvala smíchy. Rand sebou při tom nečekaném zvuku trhl a nadskočil znovu, když Matova židle třískla o podlahu.

„Krev a popel!“ zavrčel Mat a nevšímal si toho, jak Nyneiva při jeho mluvě tiskne rty. „Proč jí to trvá tak dlouho?“ Postavil židli zpátky, a aniž by se na někoho podíval, zase se posadil. Ruka mu zabloudila pod kabát.

Pán z Fal Dary se na Mata nesouhlasně zadíval – a přejel pohledem i na Randa a Perrina, aniž by změnil výraz – pak se vrátil k oběma ženám. Rand se při svém přecházení dostal až k nim.

„Můj pane,“ říkala právě Egwain, jako by používala tituly celý život, „myslela jsem, že je strážce, ale tys ho oslovoval Dai Shan a mluvil jsi o korouhvi se zlatým jeřábem. Ostatní muži taky. Občas to vypadalo, jako by byl králem. Vzpomínám si, že ho Moirain jednou nazvala posledním pánem ze Sedmivěží. Kdo vlastně je?“

Nyneiva si začala pozorně prohlížet svůj šálek, ale Randovi bylo okamžitě jasné, že naslouchá ještě pozorněji než Egwain. Rand se zastavil a snažil se poslouchat tak, aby to nevypadalo, že poslouchá.

„Pán ze Sedmivěží,“ řekl Agelmar zamračeně. „To je starobylý titul, urozená paní Egwain. Dokonce ani vznešení páni z Tearu nemají starší, i když andorská královna se mu blíží.“ Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „On o tom mluvit nebude, a přesto je ten příběh v Hraničních státech dobře znám. On je král, nebo by měl být, al’Lan Mandragoran, pán ze Sedmivěží, pán z Jezeří, nekorunovaný král Malkieru.“ Zvedl vyholenou hlavu a v očích měl světlo, jako by cítil otcovskou pýchu. Hlas mu zesílil a byl plný citu. Všichni v místnosti ho mohli bez námahy slyšet. „My ze Shienaru si říkáme Hraničáři, ale ani ne před padesáti lety nebyl Shienar skutečným Hraničním státem. Na sever od nás a od Arafelu ležel Malkier. Kopiníci Shienaru vyjížděli na sever, ale ve skutečnosti to byl Malkier, kdo zadržoval Mornu. Malkier, Mír jeho památce a Světlo ozařuj jeho jméno.“

„Lan je z Malkieru,“ řekla tiše vědma a vzhlédla. Zdálo se, že jí to dělá starosti.

Nebyla to otázka, nicméně Agelmar přikývl. „Ano, urozená paní Nyneivo, je synem l’Akira Mandragorana, posledního korunovaného malkierského krále. Jak se stal tím, čím je? Na začátku byl nejspíš Lain. Lain Mandragoran, králův bratr, přijal výzvu a vyvedl své kopiníky přes Mornu do Spálených zemí, možná dokonce do samotného Shayol Ghulu. Lainova žena, Breian, učinila tuto výzvu ze závisti, kterou chovala v srdci, že al’Akir byl dosazen na trůn místo Laina. Král a Lain si byli blízcí, jak jen bratři mohou být, blízcí jako dvojčata i poté, kdy k Akirově jménu přidali královské ‚al‘. Ale Breian ničila závist. Lain byl vyhlášený svými činy, a to právem, ale ani on nemohl zastínit al’Akira. Ten byl mužem i králem, jaký se objevuje tak jednou za sto let, pokud vůbec. Mír s ním, a s el’Leannou.

Lain zahynul ve Spálených zemích s většinou těch, kdož ho následovali. Malkierští muži si takovou ztrátu nemohli dovolit a Breian z toho vinila krále. Tvrdila, že samotný Shayol Ghul by padl, kdyby zbytek Malkierských vedl na sever al’Akir s jejím manželem. Aby se pomstila, spojila se s Cowinem Gemallanem, zvaným Cowin Spravedlivý, aby uchvátila trůn pro svého syna Isama. Tento Spravedlivý byl hrdina skoro stejně milovaný jako sám al’Akir, a jeden z urozených pánů. Jenže když vznešení páni hlasovali o tom, kdo se stane králem, dělily ho od Akira pouze dvě volící hole, a Cowin nikdy nezapomněl, že kdyby dva muži položili na Korunovační kámen jinou barvu, trůn by byl připadl jemu. Cowin s Breian společně odvedli vojáky z Morny, aby uchvátili Sedmivěží, takže hraniční pevnosti se změnily v pouhé ubohé posádky.

Ale Cowinova žárlivost měla hlubší kořeny.“ Agelmarovi se hlas zabarvil odporem. „Hrdina Spravedlivý, o jehož činech v Morně se zpívalo po celých Hraničních státech, byl temným druhem. Když byly hraniční pevnosti oslabeny, trolloci se nahrnuli do Malkieru jako povodeň. Král al’Akir s Lainem by bývali mohli zemi zachránit, už to udělali předtím. Ale Lainova smrt ve Spálených zemích lidmi otřásla a vpád trolloků zlomil jejich ducha i vůli k odporu. Příliš mnoho mužů neobstálo. Malkierové před přesilou ustoupili do vnitrozemí.

Breian prchala se svým nedospělým synem Isamem a trolloci ji dohnali, když s ním utíkala na jih. Nikdo jejich osud s určitostí nezná, ale dá se uhodnout. Já lituji pouze toho chlapce. Když byla odhalena zrada Cowina Spravedlivého, zajal ho mladý Jain Charin – kterému se už tehdy říkalo Dlouhokroký Jain. Když ho v řetězech přivedli do Sedmivěží, vznešení páni chtěli nabodnout jeho hlavu na kopí. Jenomže v srdcích lidí měl místo hned po Akirovi a Lainovi, a tak ho král vyzval na souboj a zabil ho. Al’Akir plakal, když zabil Cowina. Někteří říkají, že plakal pro přítele, jenž se oddal Stínu, a jiní že pro Malkier.“ Pán z Fal Dary smutně potřásl hlavou.

„První hrana Sedmivěží byla odzvoněna. Nebyl čas sesbírat pomoc z Shienaru nebo Arafelu a nebyla naděje, že by Malkier sám vydržel, když ve Spálených zemích zahynulo na pět tisíc jejich kopiníků a hraniční pevnosti byly překonány.

Al’Akir a královna el’Leanna si nechali přinést Lana v kolébce. Do jeho dětských rukou vložili meč malkierských králů, to je ten meč, co ho nosí dodnes. Ta zbraň byla vyrobena za války síly, války Stínu, v níž zanikl věk pověstí, Aes Sedai. Pomazali mu hlavu, jmenovali ho Dai Shanem, diadémovým rytířem, a požehnali mu jako příštímu malkierskému králi. V jeho jménu složili prastarou přísahu malkierských králů a královen.“ Agelmarův výraz ztvrdl a dál hovořil, jako by on také složil onu přísahu, nebo nějakou velice podobnou. „Že budou stát proti Stínu, dokud bude železo pevné a kámen tvrdý. Že budou bránit Malkier do poslední kapky krve. Že pomstí to, co nebude možné uchránit.“ Jeho slova zvučela místností.

„El’Leanna dala svému synovi kolem krku medailonek, aby nezapomněl, a dítě, které královna vlastníma rukama zabalila do plenek, dali dvaceti vybraným členům královy osobní gardy, nejlepším šermířům a nejnebezpečnějším bojovníkům. Jejich rozkaz zněl: dopravit dítě do Fal Moranu.

Pak se al’Akir a el’Leanna postavili do čela Malkierských a naposledy je vedli proti Stínu. Zemřeli u Herotovy Křižovatky, všichni Malkierové tam zahynuli a Sedmivěží bylo zbořeno. Shienar, Arafel a Kandor se s půllidmi a trolloky střetli u Jehaanova Schodu a zahnali je zpátky, ale ne tak daleko, jako předtím. Většina Malkieru zůstala v rukou trolloků a rok po roku, míli po míli ho Morna pohlcuje.“ Agelmar se zhluboka nadechl. Když pokračoval, měl v očích i v hlase smutnou pýchu.

„Pouze pět gardistů se do Fal Moranu dostalo živých, a všichni byli zranění, ale dítě donesli zdravé. Od kolébky ho učili všemu, co sami znali. Chlapec se naučil znát zbraně, jako se ostatní děti učí hrát si s hračkami, a Mornu, jako ostatní děti matčinu zahrádku. Přísaha složená nad jeho kolébkou je vyryta v jeho srdci. Už není co bránit, ale může se pomstít. Odmítá svůj titul, a přesto je v Hraničních státech nazýván Nekorunovaný, a kdyby někdy pozvedl zlatého malkierského jeřába, šlo by za ním celé vojsko. Ale on nepovede muže na smrt. V Morně se dvoří smrti, jako se nápadník dvoří panně, ale jiné k ní nepovede.

Když už musíte do Morny a je vás tak málo, neexistuje lepší muž, který vás tam může provázet, ani který vás bezpečně dostane zpátky. On je nejlepší ze strážců, a to znamená nejlepší z nejlepších. Klidně byste ty hochy mohly nechat tady, aby se trochu oťukali, a plně důvěřovat Lanovi. Morna není místo pro necvičené chlapce.“

Mat otevřel ústa, ale když se na něj Rand podíval, zase je zavřel. Přál bych si, aby se naučil držet pusu zavřenou.

Nyneiva poslouchala stejně užasle jako Egwain, ale teď se opět dívala do šálku a tvář měla bledou. Egwain jí položila ruku na paži a soucitně se na ni podívala.

Ve dveřích se objevila Moirain s Lanem za patami. Nyneiva se k nim obrátila zády.

„Co říkal?“ chtěl vědět Rand. Mat vstal, Perrin vzápětí po něm.

„Vesnický balík,“ zamumlal Agelmar a pak promluvil normálním tónem. „Zjistila jsi něco, Aes Sedai, nebo je to jenom obyčejný šílenec?“

„Je šílený,“ odvětila Moirain, „nebo skoro šílený, ale na Padanu Fainovi není nic obyčejného.“ Objevil se jeden ze sloužících v černozlaté livreji s modrým umyvadlem a džbánem, kostkou žlutého mýdla a malým ručníkem na stříbrném podnose, a uklonil se. Nervózně se podíval na Agelmara. Moirain mu ukázala, aby vše položil na stůl. „Odpusť, že přikazuji tvým sloužícím, urozený pane Agelmare,“ řekla. „Dovolila jsem si ho o to požádat.“

Agelmar kývl na sluhu, který položil podnos na stůl a rychle odešel. „Moji sloužící jsou ti k službám, Aes Sedai.“

Z vody, kterou si Moirain nalila do umyvadla, stoupala pára, jako by byla těsně před varem. Moirain si vyhrnula rukávy a bez ohledu na teplotu vody si začala rázně drhnout ruce. „Říkala jsem, že je ten člověk špatný, ale to se ani zdaleka neblížilo pravdě. Myslím, že jsem se nikdy nesetkala s někým tak zavrženíhodným a zkaženým a zároveň tak odporným. Když jsem se ho dotkla, cítila jsem se pošpiněná, a tím nemyslím špínu na jeho těle. Pošpiněná tady.“ Aes Sedai se dotkla své hrudi. „Podle toho, kam až klesla jeho duše, pochybuji, že vůbec nějakou má. On je něco ještě horšího než temný druh.“

„Vypadal tak uboze,“ špitla Egwain. „Pamatuju se, jak každé jaro přijížděl do Emondovy Role, vždycky se smál a měl plno novinek z ciziny. Určitě už nemá naději? ‚Nikdo nemůže stát ve Stínu tak dlouho, aby už nemohl najít Světlo’,“ ocitovala.

Aes Sedai si rychle utřela ruce. „Já tomu taky vždycky věřila,“ řekla. „Možná se Padan Fain může ještě obrodit. Ale je temným druhem již déle než čtyřicet let, a kdybyste slyšeli, co všechno pro to vykonal, to, jak proléval krev, působil lidem bolest a zabíjel, tuhla by vám krev v žilách. Jedním z jeho nejmenších zločinů – i když pro vás, myslím, to žádná maličkost nebyla – bylo, že přivedl trolloky do Emondovy Role.“

„Ano,“ přitakal tiše Rand. Zaslechl, jak Egwain zalapala po dechu. Měl jsem to vědět. Ať shořím, měl jsem to vědět, hned jak jsem ho poznal.

„Sem taky nějaký přivedl?“ zeptal se Mat. Rozhlédl se po kamenných zdech kolem sebe a otřásl se. Rand měl dojem, že vzpomíná spíš na myrddraaly než na trolloky. Zdi nezastavily myrddraala v Baerlonu ani v Bílém Mostu.

„Pokud ano,“ Agelmar se zasmál, „vylámou si na hradbách Fal Dary zuby. Už se to stalo mnohokrát.“ Mluvil ke všem, ale podle toho, jak se na ně díval, svá slova očividně mínil pro Egwain a Nyneivu. „A s půllidmi si taky nemusíš dělat starosti.“ Mat zrudl. „Každá ulice i ulička ve Fal Daře je za noci osvětlená. A uvnitř hradeb žádný člověk neskryje svou tvář.“

„Proč by to pantáta Fain dělal?“ zeptala se Egwain.

„Před třemi lety...“ Moirain se s povzdechem posadila a schoulila se, jako by ji to, co prováděla s Fainem, zcela vyčerpalo. „V létě to budou tři roky. Až tak dlouho. Světlo nás určitě chrání, jinak by už Otec lží zvítězil, zatímco já jsem ještě plánovala v Tar Valonu. Tři roky už vás Fain pro Temného honí.“

„To je šílený!“ zvolal Rand. „Přicházel do Dvouříčí vždycky na jaře jako hodinky. Tři roky? Byli jsme tam, přímo před ním, a on se na nás loni ani nepodíval podruhé.“ Aes Sedai na něj ukázala prstem a zarazila ho.

„Fain mi řekl všechno, Rande. Nebo skoro všechno. Myslím, že se mu podařilo nechat si něco pro sebe, něco důležitého, i přesto, co všechno umím, ale řekl toho dost. Před třemi roky za ním v jednom murandském městě přišel půlčlověk. Faina to samozřejmě vyděsilo, ale temní druzi pokládají povolání za velikou čest. Fain věřil, že byl vybrán pro veliké věci, a to také byl, i když ne tak, jak si myslel. Přivedli ho na sever do Morny, do Spálených zemí. Do Shayol Ghulu. Tam se setkal s mužem s ohnivýma očima, který si říká Ba’alzamon.“

Mat si neklidně poposedl a Rand ztěžka polkl. Ovšem že to tak muselo být, ale to věc nijak neulehčovalo. Pouze Perrin se díval na Aes Sedai, jako by ho už nic nemohlo překvapit.

„Světlo nás ochraňuj,“ řekl Agelmar zaníceně.

„Fainovi se nelíbilo, co s ním v Shayol Ghulu prováděli,“ pokračovala klidně Moirain. „Zatímco jsme mluvili, často křičel o ohni a o pálení. Skoro ho to zabilo, když to musel vynést na světlo z hlubin mysli, kde to ukrýval. I přes mé léčení je z něj roztřesená troska. Bude to chtít hodně, dát ho zase dohromady. Pokusím se o to, i když jenom proto, abych zjistila, co všechno ještě skrývá. Vybrali ho kvůli tomu, kde obchodoval. Ne,“ dodala rychle, když si všimla, jak zneklidněli, „ne jenom kvůli Dvouříčí, tehdy ještě ne. Otec lží věděl jen zhruba, kde najít, co hledá, ale nevěděl o moc víc než my v Tar Valonu.

Fain tvrdil, že z něj udělali Temného honícího psa, a jistým způsobem má pravdu.

Otec lží poslal Faina na lov, nejdřív ho však změnil, aby ten lov zvládl. A právě to, co mu udělali, aby ho takto změnili, je to, na co se bojí si vzpomenout. Kvůli tomu svého pána nenávidí stejně tolik, jako se ho bojí. Takže Faina poslali čenichat a lovit do vesnic kolem Baerlonu, celou cestu až do pohoří Oparů a dolů k Taren a přes ni až do Dvouříčí.“

„Před třemi roky?“ řekl pomalu Perrin. „Na to jaro si vzpomínám. Fain přijel později než obvykle, ale divný bylo, že se tak dlouho zdržel. Zůstal u nás celý týden, jen se tak poflakoval a skřípal zuby kvůli tomu, že musí platit za pokoj v hostinci U Vinného střiku. Fain má svý peníze rád.“

„Teď si taky vzpomínám,“ ozval se Mat. „Každý si myslel, že je nemocnej, nebo se u nás zabouchl. Ne že by si některá z našich ženských chtěla vzít formana. To by si klidně mohla vzít Kočovníka.“ Egwain zvedla obočí a Mat zmlkl.

„Poté vzali Faina do Shayol Ghulu znovu a proprali mu hlavu.“ Randovi se při jejím tónu obrátil žaludek. Moirainin hlas prozradil, co měla na mysli, lépe než výraz, který se jí mihl po tváři. „To, co... vycítil... zkoncentrovali a vrátili mu to zpátky. Když se příštího roku vrátil do Dvouříčí, byl schopen své cíle vybírat přesněji. Vlastně mnohem přesněji, než Temný čekal. Fain s jistotou poznal, že ten, koho hledá, je jedním ze tří v Emondově Roli.“

Perrin zavrčel a Mat začal tichým, jednotvárným hlasem nadávat, čemuž nezabránil ani Nyneivin významný pohled. Agelmar se na ně zvědavě zadíval. Randa jenom slabě zamrazilo, což ho poněkud udivilo. Tři roky ho Temný pronásleduje... pronásleduje ho. Byl si jist, že by mu měly cvakat zuby.

Moirain se nenechala Matem přerušit. Zesílila hlas, aby ji všichni slyšeli. „Když se Fain vrátil do Lugardu, přišel za ním ve snu Ba’alzamon. Fain se pokořil a prováděl obřady, které kdybych vám jich jen půlku popsala, tak byste oněměli, a ještě pevněji se přimkl k Temnému. To, co uděláte ve snu, může být mnohem nebezpečnější než to, co uděláte v bdělém stavu.“ Rand se pod jejím přísným, varovným pohledem zavrtěl, ale ona pokračovala dál. „Byla mu přislíbena veliká odměna, moc nad královstvími, až Ba’alzamon zvítězí, a dostal příkaz, aby, až se vrátí do Emondovy Role, označil ty tři, které našel. Měl tam na něj čekat půlčlověk s trolloky. Teď tedy víme, jak se trolloci dostali do Dvouříčí. V Manetherenu musel být ogierský háj a brána.“

„Ten nejkrásnější ze všech,“ ozval se Loial, „až na ten v Tar Valonu.“ Poslouchal stejně napjatě jako ostatní. „Na Manetheren vzpomínají ogierové s láskou.“ Agelmar si to jméno tichounce řekl a zvědavě nazvedl obočí. Manetheren.

„Urozený pane Agelmare,“ pravila Moirain, „povím ti, jak najdeš bránu Mafal Dadaranellu. Musíš ji nechat zazdít, postavit k ní stráž a nikoho nenechat přijít blíž. Půllidé o Cestách zatím ještě nezjistili všechno, ale ta brána je jenom hodinu jízdy na jih od Fal Dary.“

Pán z Fal Dary se otřásl, jako by se probral ze sna. „Na jih? Mír! To tedy vůbec nemůžeme potřebovat, Světlo na nás posviť. Bude to vykonáno.“

„Sledoval nás Fain na Cestách?“ zeptal se Perrin. „Musel to udělat.“

Moirain kývla. „Fain sledoval vás tři do háje, protože musel. Když myrddraal v Emondově Roli neuspěl, přivedl Faina s trolloky na naši stopu. Mizelec nenechal Faina jet s sebou. I když on si myslel, že by měl mít nejlepšího koně ve Dvouříčí a jet v čele tlupy, myrddraal ho přinutil běžet spolu s trolloky, a když už mu nohy nesloužily, trolloci ho dál nesli. Mluvili tak, že jim rozuměl, hádali se, jak ho nejlépe uvařit, až už jim k ničemu nebude. Fain tvrdí, že se obrátil proti Temnému, ještě než dorazili k Taren. Ale občas na povrch prosákne jeho žádostivost po přislíbené odměně.

Když jsme unikli přes Taren, myrddraal odvedl trolloky zpátky k nejbližší bráně, té v pohoří Oparů, a poslal Faina dál samotného. Tehdy si myslel, že je volný, ale než dorazil do Baerlonu, našel ho další mizelec, a ten nebyl tak laskavý. V noci ho nechal spát zkrouceného v trolločím kotli, aby mu připomněl cenu za neúspěch. Tenhle ho používal až k Shadar Logothu. Tehdy už byl Fain ochoten vydat myrddraalům i vlastní matku, kdyby ho to osvobodilo, ale Temný nikdy dobrovolně nepustí někoho, koho získal do svých spárů.

Co jsem tam udělala, když jsem vytvořila iluzi našich stop a pachu směrem k horám, oklamalo myrddraaly, ale ne Faina. Půllidé mu nevěřili. Místo toho ho nechali táhnout na řemenu. Teprve když jsme byli pořád napřed, bez ohledu na to, jak rychle se hnali, začali mu někteří věřit. To byli ti čtyři, kteří se vrátili k Shadar Logothu. Fain tvrdí, že to byl samotný Ba’alzamon, kdo štval myrddraaly kupředu.“

Agelmar opovržlivě zavrtěl hlavou. „Sám Temný? Pche! Ten chlap buď lže, nebo je šílený. Kdyby byla Zhouba duše volná, my všichni už bychom byli mrtví, nebo možná ještě něco horšího.“

„Fain vykládá pravdu tak, jak ji vidí on,“ řekla Moirain. „Mně lhát nemohl, i když toho hodně skryl. Jeho slova byla: ‚Ba’alzamon se objevil jako mihotavý plamínek svíčky, mizel a znovu se objevoval, nikdy ne dvakrát na tom samým místě. Očima propaloval myrddraaly a plameny z jeho úst nás šlehaly.‘“

„Něco,“ ozval se Lan, „vyštvalo mizelce na místo, kam se báli vkročit – na místo, kterého se bojí skoro tolik, jako se bojí hněvu Temného.“

Agelmar zavrčel, jako by ho někdo kopl. Vypadalo to, že se mu udělalo nevolno.

„V troskách Shadar Logothu stálo zlo proti zlu,“ pokračovala Moirain, „ohavnost bojovala s mrzkostí. Když o tom Fain mluvil, cvakaly mu zuby a pořád kňučel. Mnoho trolloků tam bylo zabito, spolkl je Mashadar a další tvorové, včetně trolloka, který vedl Faina na řemenu. Fain prchl z města, jako by to byla Jáma smrti v Shayol Ghulu.

Fain věřil, že je konečně volný. Chtěl utíkat, až ho Ba’alzamon nedokáže nikdy znovu najít, až na konec světa, když to bude nutné. Představte si jeho hrůzu, když zjistil, že nutkání lovit se nezmenšilo. Místo toho s každým dalším dnem sílilo. Nemohl jíst, pouze to, co sebral cestou za vámi – brouky a ještěrky, které chňapl v běhu, napůl shnilé odpadky, které za noci vyhrabal z hromad smetí – ani se nemohl zastavit, dokud nepadl vyčerpáním jako prázdný pytel. A jakmile nabral sílu, aby se mohl postavit, hnalo ho to zase dál. Než dorazil do Caemlynu, svou kořist cítil, dokonce i když byla na míli daleko. Tady, v podzemních kobkách, občas zvedá hlavu, aniž by si uvědomil, co dělá. Dívá se směrem k tomuto pokoji.“

Randa náhle zasvědilo mezi lopatkami. Měl dojem, že tam cítí Fainovy oči, i přes kamenné zdivo. Aes Sedai si všimla toho, jak neklidně pokrčil rameny, ale neúprosně pokračovala dál.

„Jestli byl Fain pološílený v době, kdy dorazil do Caemlynu, propadl se ještě hlouběji, když si uvědomil, že tam jsou pouze dva z těch, které hledá. Pudilo ho to najít vás všechny, ale nemohl dělat nic jiného, než sledovat vás dva, kteří jste tam byli. Mluvil o tom, jak ječel, když se brána v Caemlynu otevřela. Věděl, jak ji otevřít. Nevěděl, jak se to dozvěděl. Ruce se mu samy pohybovaly, a když se je pokusil zastavit, spálily ho Ba’alzamonovy ohně. Majitele toho krámku, který se šel podívat, co je to za hluk, Fain zavraždil. Ne proto, že musel, ale protože mu záviděl, že může svobodně vyjít ze sklepa, když jeho nesou nohy neúprosně na Cesty.“

„Takže to byl Fain, koho jsi cítil, jak nás sleduje,“ řekla Egwain. Lan kývl. „A jak unikl... Černému větru?“ Hlas se jí třásl, zmlkla a polkla. „U brány byl přece těsně za námi.“

„Unikl a neunikl,“ řekla Moirain. „Černý vítr ho chytil – a on tvrdí, že jeho hlasům rozuměl. Některé ho vítaly jako jednoho z nich, jiné se ho bály. Vítr Faina obklopil a prchl.“

„Světlo nás ochraňuj.“ Loialův šepot zněl jako bzukot obřího čmeláka.

„Modleme se, aby nás ochránilo,“ kývla Moirain. „Padan Fain toho ještě mnoho skrývá, co se musím dozvědět. Zlo je v něm hluboko zakořeněno a je silnější, než jsem kdy viděla. Je docela možné, že když Temný Fainovi udělal, co mu udělal, vtiskl do něj část sama sebe, možná dokonce nevědomky i část svých záměrů. Když jsem se zmínila o Oku světa, Fain stiskl zuby, ale já jsem za jeho mlčením cítila, že něco ví. Jenom kdybych měla trochu času. Ale nemůžeme čekat.“

„Jestli ten chlap něco ví,“ řekl Agelmar, „mohu to z něj dostat.“ Podle toho, jak se tvářil, neměl s temnými druhy žádné slitování. V hlase se mu neozval ani náznak soucitu s Fainem. „Kdybys dokázala zjistit aspoň část toho, co na vás v Morně čeká, stojí to za den zdržení. V minulosti byly ztraceny bitvy, protože bojovníci nevěděli, co má nepřítel v úmyslu.“

Moirain si povzdechla a lítostivě zavrtěla hlavou. „Můj pane, kdybychom nepotřebovali alespoň jednu noc spát pod střechou, než se vydáme do Morny, vyjela bych do hodiny, i když by to znamenalo riskovat střetnutí s trolloky potmě. Zvaž, co jsem se od Faina dověděla.

Před třemi lety si ho musel Temný nechat přivést do Shayol Ghulu, aby se ho dotkl, i přes to, že je Fain temným druhem oddaným mu až do morku kostí. Vloni už Temný Fainovi, temnému druhu, mohl dávat příkazy skrze sny. Letos se již Ba’alzamon prochází i ve snech těch, kdož kráčí ve Světle, a skutečně se objevuje, byť s potížemi, v Shadar Logothu. Ne ve svém vlastním těle, samozřejmě, ale dokonce i když Temný jenom promítne svou mysl, a její obraz se mihotá a nevydrží dlouho, je to pro svět mnohem nebezpečnější než všechny hordy trolloků dohromady. Zámky na Shayol Ghulu zoufale zeslábly, urozený pane Agelmare. Nemáme čas.“

Agelmar se uklonil na souhlas, ale když zvedl hlavu, kolem úst měl pořád umíněnou vrásku. „Aes Sedai, přijímám, že až povedu kopiníky k Tarwinovu sedlu, nebude to víc než odvrácení pozornosti nebo šarvátka na okraji skutečné bitvy. Povinnost vede muže tam, kam musí jít, stejně jako vzor, ani jedno neslibuje, že to, co děláme, bude skvělé. Ale naše šarvátky budou k ničemu, i kdybychom zvítězili, jestli ty prohraješ bitvu. Když říkáš, že musíš mít malý oddíl, já řeknu dobře, ale prosím tě, abys udělala všechno pro to, abys měla naději zvítězit. Nech tyhle mladíky tady, Aes Sedai. Přísahám ti, že najdu tři zkušené muže, kteří nebudou mít ani pomyšlení na slávu, aby je nahradili. Dobré šermíře, kteří budou v Morně skoro stejně dobři jako Lan. Dovol, ať mohu jet k Sedlu a vědět, že jsem udělal, co bylo v mých silách, abych ti pomohl zvítězit.“

„Musím vzít je a nikoho jiného, urozený pane Agelmare,“ odpověděla mírně Moirain. „Oni jsou ti, kdo vybojují bitvu u Oka světa.“

Agelmarovi poklesla brada a jenom na Randa, Mata a Perrina zíral. Náhle pán z Fal Dary ustoupil o krok zpátky a ruka mu nevědomky zabloudila k opasku, protože meč v pevnosti nikdy nenosil. „Oni nejsou... Ty nejsi z červeného adžah, Moirain Sedai, ale ani ty bys ne...“ Na vyholené lbi se mu náhle zaperlil pot.

„Oni jsou ta’veren,“ uklidňovala ho Moirain. „Vzor sám se kolem nich ovíjí. Temný už se každého z nich pokusil nejednou zabít. Tři ta’varen na jednom místě stačí na to, aby změnili život kolem sebe stejně jistě, jako vír změní směr stébla slámy. Je-li tím místem Oko světa, vzor by do sebe mohl vetkat dokonce i Otce lží a znovu ho učinit bezmocným.“

Agelmar přestal hledat meč, ale pořád si Randa a ostatní pochybovačně prohlížel. „Moirain Sedai, jestli říkáš, že jsou tím, co říkáš, tak tím tedy jsou. Ale já to nevidím. Já vidím hochy ze statku. Jsi si jistá, Aes Sedai?“

„Stará krev,“ vykládala Moirain, „se rozředila, jako se řeka rozděluje tisíckrát do tisíců potůčků, ale občas se potůčky spojí, aby opět vytvořily řeku. Stará krev Manetherenu je silná a čistá skoro ve všech třech těchto mládencích. Pochybuješ o síle manetherenské krve, urozený pane Agelmare?“

Rand se na Aes Sedai úkosem zadíval. Skoro ve všech. Riskoval pohled na Nyneivu. Ta se již obrátila do místnosti a dívala se, stejně jako poslouchala, i když se pohledu na Lana stále vyhýbala. Rand zachytil její pohled. Vědma zavrtěla hlavou. Ona Aes Sedai neřekla, že nepochází z dvouříčské krve. Co Moirain vlastně ví?

„Manetheren,“ řekl pomalu Agelmar a přikývl. „O té krvi bych nepochyboval.“ Pak rychleji připojil: „Kolo přináší divné časy. Sedláci nesou čest Manetherenu do Morny, a přesto pokud něčí krev může zasadit Temnému ránu, je to krev Manetherenu. Stane se, jak si přeješ, Aes Sedai.“

„Tak půjdeme do svých pokojů,“ pravila Moirain. „Musíme vyjet se slunce východem, protože čas se krátí. Ti mladíci musí spát blízko mne. Času před bitvou je příliš málo, než abych Temnému umožnila další útok. Příliš málo.“

Rand na sobě cítil její oči, prohlížela si ho i jeho přátele, zvažovala jejich sílu, a Rand se otřásl. Příliš málo.