Oko světa

28 Stopy ve vzduchu

Nyneiva v úžasu zírala na to, co leželo na řece před nimi, Bílý most se mléčně třpytil ve slunci. Další pověst, napadlo ji. Zadívala se na strážce a Aes Sedai, kteří jeli těsně před ní. Další pověst, a oni si toho skoro ani nevšimli. Rozhodla se, že když na ni budou vidět, nebude se na most dívat. Smáli by se mi, kdyby mě viděli, jak zírám s otevřenou pusou jako nějaký vesnický balík. Trojice se mlčky blížila ke slavnému Bílému mostu.

Od onoho rána v Shadar Logothu, když našla Moirain s Lanem na břehu Arinelly, s Aes Sedai prohodily jen pár slov. Jistě, mluvily spolu, ale jak to viděla Nyneiva, nebylo to o ničem podstatném. Například se Moirain snažila ji přemluvit, aby s nimi jela do Tar Valonu. Pojede tam, bude-li to nutné, ale ne z důvodů, které měla na mysli Aes Sedai. Jestli Moirain ublíží Egwain a hochům...

Občas se Nyneiva proti své vůli přistihla, že přemýšlí o tom, co by vědma mohla s jedinou sílou udělat, co by s ní ona mohla udělat. Kdykoliv si to však uvědomila, záblesk hněvu jí takové myšlenky vyhnal z hlavy. Síla byla špinavá záležitost. Nebude s ní mít nic do činění. Pokud nebude muset.

A ta prokletá ženština se chtěla bavit pouze o tom, že ji vezme do Tar Valonu na výcvik. Moirain jí nebude nic vykládat! Ne však, že by se toho nechtěla tolik dovědět.

„Jak je hodláš najít?“ vzpomněla si Nyneiva, jak se dožadovala vysvětlení.

„Jak jsem ti říkala,“ opáčila Moirain, aniž se namáhala na Nyneivu ohlédnout, „poznám, když jsem nablízku těm dvěma, kteří své mince ztratili.“ Nebylo to poprvé, co se Nyneiva ptala, ale Aes Sedai měla hlas jako stojatou vodu, na jejíž hladině se prostě neudělají vlnky bez ohledu na to, kolik kamenů do ní Nyneiva hodí. Vědmě se pokaždé vařila krev, když to musela snášet. Moirain pokračovala, jako by na zádech necítila Nyneiviny oči. Nyneiva věděla, že její pohled musí cítit, dívala se příliš pronikavě. „Čím déle to trvá, tím blíž se musím dostat, ale poznám to. Co se týče toho, který mou zástavu ještě má, dokud ji bude mít u sebe, mohla bych ho klidně sledovat až na konec světa, kdyby bylo třeba.“

„A pak? Co máš v plánu, až je najdeme, Aes Sedai?“ Ani na chvíli nevěřila, že by je Aes Sedai hledala tak horlivě, kdyby s nimi neměla své plány.

„Tar Valon, vědmo.“

„Tar Valon, Tar Valon. Nic jinýho neříkáš, a já začínám...“

„Částí výcviku, kterého se ti, vědmo, v Tar Valonu dostane, bude, jak se ovládat. S jedinou sílou nemůžeš podnikat nic, dokud tvou myslí vládnou pocity.“ Nyneiva otevřela ústa, ale Aes Sedai rovnou pokračovala dál. „Lane, musím si s tebou promluvit.“

Ti dva dali hlavy dohromady a Nyneiva zůstala pozadu s nevrlým, podmračeným výrazem, za který se nenáviděla pokaždé, když si ho uvědomila. Stávalo se jí to často, když Aes Sedai obratně převedla její otázky k jinému tématu, lehce vyklouzla z Nyneiviných konverzačních pastí, či ignorovala její křik, dokud Nyneiva prostě neumlkla. Když se mračila, připadala si jako holčička, kterou některá z členek ženského kroužku přistihla, že se chová hloupě. To byl pocit, na který nebyla Nyneiva zvyklá, a klidný úsměv na Moiraininých rtech to ještě zhoršoval.

Kdyby se tak té ženštiny mohla nějakým způsobem zbavit. Lan by byl sám lepší – strážce by měl být schopen zvládnout vše, přesvědčovala se spěšně a pocítila záchvěv studu, nemá přece žádný jiný důvod – ale jeden byl spojen s druhým.

A přesto ji Lan rozčiloval ještě víc než Moirain. Nechápala, jak se jí dokáže tak snadno dostat pod kůži. Zřídkakdy promluvil – občas ani ne tucet slov za den – a nikdy se neúčastnil žádného hovoru s Moirain. Často od obou žen odjížděl, aby prohlédl krajinu, ale i když byl s nimi, držel se trochu stranou a pozoroval je, jako by přihlížel souboji. Nyneiva si přála, aby toho nechal. Byl-li to souboj, ona ani jednou nezabodovala, a Moirain si snad ani neuvědomovala, že se jedná o střetnutí. Nyneiva by se bez těch jeho chladných modrých očí i bez jeho mlčenlivé společnosti klidně obešla.

Takto tedy cestovali, většinou. Mlčky, až na chvíle, kdy Nyneivu přemohl hněv, a občas, když křičela, se její hlas v tichu tříštil jako sklo. I krajina sama byla tichá, jako by svět odpočíval, aby nabral dech. Ve stromoví kvílel vítr, ale jinak bylo ticho. I sám vítr však byl jaksi vzdálený, dokonce i když jí strhával plášť z ramenou.

Zpočátku bylo ticho uklidňující po všem tom, co se stalo. Nyneivě připadalo, že od Jarnic nezažila chvíli klidu. Koncem prvního dne, kdy byla sama s Aes Sedai a strážcem, se už ohlížela přes rameno a poposedávala v sedle, jako by ji svědilo mezi lopatkami, kam si nedosáhla. Ticho vypadalo jako křehká křišťálová kopule a z čekání na první puklinu Nyneivě trnuly zuby.

Na Moirain a Lanovi to leželo také, ač byli navenek tak neotřesitelně klidní. Nyneiva si brzy uvědomila, že pod jejich klidným zevnějškem byli s každou hodinou napjatější, jako pružiny v hodinkách, a okamžik, kdy prasknou, se blížil. Moirain zjevně naslouchala věcem, které tu nebyly, a nad tím, co slyšela, se jí mezi očima dělala vráska. Lan sledoval les a řeku, jako by stromy bez listí a široká, pomalu plynoucí voda nesly stopy po léčkách a pastech číhajících před nimi.

Jedna Nyneivina část byla ráda, že není sama, kdo má dojem, že celý svět stojí na pokraji propasti, ale jestli to cítily všechny, tak to muselo být skutečné, a jiná Nyneivina část si nic jiného nepřála víc, než aby to bylo jen v její představivosti. Něco ji v duchu šimralo, jako když naslouchala větru, ale teď věděla, že to má co dělat s jedinou sílou, a nemohla se přinutit přijmout ty vlnky na okraji myšlenek.

„To nic není,“ řekl Lan tiše, když se zeptala. Když s ní mluvil, ani se na ni nepodíval, jeho oči nepřestávaly sledovat okolí. Pak, jako protiklad k tomu, co právě řekl, dodal: „Až dorazíme do Bílého Mostu a na Caemlynskou silnici, měla by ses vrátit zpátky do Dvouříčí. Tady je to moc nebezpečné. Ale na cestě zpátky se tě nic nepokusí zastavit.“ Byla to nejdelší řeč, jakou toho dne pronesl.

„Ona je součástí vzoru, Lane,“ vyplísnila ho Moirain. Ona také upírala zrak jinam. „Je to Temný, Nyneivo. Ta bouře nás opustila... aspoň na čas.“ Zvedla ruku, jako by se snažila poznat něco ze vzduchu, a pak si ruku nepřítomně otřela do šatů, jako by se dotkla špíny. „Pořád se ale dívá,“ povzdechla si, „a jeho pohled sílí. Ne na nás, ale na svět. Jak dlouho ještě bude trvat, než bude dost silný, aby...“

Nyneiva se nahrbila. Náhle skoro cítila, jak se na ni někdo zezadu dívá. Bylo to vysvětlení, které by byla klidně oželela.

Lan prohlédl stezku podél řeky, ale tam, kde dřív vybíral cestu on, činila tak nyní Moirain, jako by sledovala nějakou neviditelnou stezku, stopy ve vzduchu, pach vzpomínky. Lan jenom kontroloval cestu, kterou Moirain vybrala, aby se podíval, je-li bezpečná. Nyneiva měla dojem, že i kdyby Lan stezku neschválil, Moirain by na ní stejně trvala. A on by po ní šel, tím si byla Nyneiva jistá. Přímo po proudu řeky do...

Nyneiva se probrala ze zamyšlení. Byli u paty Bílého mostu. Světlý oblouk ve slunečním světle zářil jako mléčná pavučina, příliš jemná, aby tu stála a klenula se přes Arinellu. Pod váhou člověka by se měl zřítit, natož pod váhou koně. Jistě se každou chvíli zřítí pod svou vlastní váhou.

Lan s Moirain vyjeli bezstarostně nahoru po zářivě bílé příjezdové cestě a na most sám a kopyta koní zazvonila, ne jako ocel o sklo, ale jako ocel o ocel. Povrch mostu rozhodně vypadal kluzký jako sklo, vlhké sklo, ale koně po něm šli klidně a jistě.

Nyneiva se přiměla je následovat, ale od prvního kroku tak napůl čekala, že se pod nimi celá stavba roztříští. Kdyby byla krajka vyrobená ze skla, napadlo ji, vypadala by přesně takhle.

Už byli skoro na druhé straně, když si Nyneiva uvědomila, že se ve vzduchu vznáší smolnatý pach hořícího dřeva. Za chvíli to uviděla.

Kolem náměstí u paty Bílého mostu byly místo poloviny budov hromady zčernalých trámů, z některých ještě stoupal kouř. V ulicích hlídkovali muži ve špatně padnoucích červených uniformách a začazeném brnění, ale kráčeli rychle, jako by se báli, že něco najdou, a cestou se ohlíželi přes rameno. Měšťané – těch pár, kteří vyšli z domů – s nahrbenými rameny skoro utíkali, jako by je něco honilo.

Lan vypadal vážně, dokonce vážněji než obvykle, a lidé se trojici zeširoka vyhýbali, a to i vojáci. Strážce zavětřil, ošklíbl se a něco si pro sebe zavrčel. Nyneiva se tomu nedivila, zápach spáleniny byl opravdu silný.

„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ zamumlala Moirain. „Prosté oko nespatří vzor, dokud není utkán.“

Vzápětí už byla dole z Aldíb a povídala si s měšťany. Nevyptávala se, jenom jim dávala najevo svůj soucit a k Nyneivinu úžasu se zdálo, že to myslí vážně. Lidé, kteří se odtahovali od Lana, připravení obloukem se vyhnout každému cizinci, se zastavovali, aby si promluvili s Moirain. Zdálo se, že je samotné to překvapuje, nicméně Moirain pod jejím jasným pohledem a uklidňujícím hlasem pootevírali svá srdce. Oči Aes Sedai sdílely jejich bolest, vciťovaly se do jejich zmatku a uvolňovaly jazyky.

Přesto pořád lhali. Většina z nich. Někteří popírali, že by se ve městě vůbec něco zlého událo. Cokoliv. Moirain se zmínila o spálených budovách na náměstí. Všechno je v pořádku, trvali na svém a dívali se skrz to, co nechtěli vidět.

Jeden tlustý chlapík hovořil zcela neupřímně, ale na tváři mu škubal sval pokaždé, když se za ním něco ozvalo. S úsměvem, který mu každou chvíli mizel ze rtů, tvrdil, že to způsobila převržená lucerna a oheň pak rozšířil vítr dřív, než bylo možné něco podniknout. Jediný pohled Nyneivě ukázal, že ani dvě spálené budovy nestojí vedle sebe.

Nejrůznějších příběhů bylo skoro tolik, kolik bylo lidí, kteří je vyprávěli. Několik žen spiklenecky ztišilo hlas. Pravda byla taková, že někde ve městě je muž, který si zahrává s jedinou sílou. Bylo na čase, aby se tu objevily Aes Sedai. Prostě to tak viděly, bez ohledu na to, co muži říkají o Tar Valonu. Ať to vyřídí červené adžah.

Jeden muž tvrdil, že to byl útok lupičů, a jiný mluvil o nepokojích vyvolaných temnými druhy. „Těma, co se jedou kouknout na falešnýho Draka, víte,“ sděloval temně. „Jsou všude tady kolem. Temní druzi, každej.“

Zase jiní hovořili o jakýchsi potížích – o jaké potíže se vlastně jednalo, se zmiňovali jen neurčitě – které sem dorazily po proudu na člunu.

„Ukázali jsme jim,“ mumlal mužík s úzkou tváří a nervózně si mnul ruce. „Ať si tyhle trable nechají v Hraničních státech, kam taky patří. Šli jsme dolů do přístaviště a...“ Zarazil se tak rychle, až mu cvakly zuby. Bez dalšího slova odspěchal pryč a ohlížel se na ně přes rameno, jako by si myslel, že by ho mohli pronásledovat.

Člun se dostal pryč – to bylo nakonec jasné – přeťal uvazovací lana a prchl po řece jenom den předtím, než se lůza nahrnula do přístaviště. Nyneiva by byla ráda věděla, jestli Egwain a chlapci byli na palubě. Jedna žena prohlásila, že na palubě byl kejklíř. Jestliže to byl Tom Merrilin...

Pokusila se sdělit Moirain svůj názor, že někteří z Emondovy Role mohli prchnout na člunu. Aes Sedai ji trpělivě vyslechla a přikyvovala, dokud Nyneiva neskončila.

„Možná,“ řekla pak Moirain, ale znělo to pochybovačně.

Na náměstí pořád stál hostinec, šenk měl rozdělený na dvě části stěnou do výšky ramen. Moirain se zastavila, než vstoupila, a rukou vyzkoušela vzduch. Usmála se, ať už cítila cokoliv, ale nic k tomu neřekla.

Pojedli mlčky. Ticho bylo nejen u jejich stolu, ale po celé světnici. Jedla tu hrstka lidí zcela soustředěných na své vlastní talíře a své vlastní myšlenky. Hostinský otíral rohem zástěry stoly a neustále si pro sebe mumlal, ale vždycky příliš potichu, aby mu bylo rozumět. Nyneivu napadalo, že by nebylo nejlepší přespávat tady. Dokonce i vzduch tu byl těžký strachem.

Asi ve chvíli, kdy odstrčili talíře, do čista vytřené kousky chleba, objevil se ve dveřích jeden z vojáků v červené uniformě. Nyneivě připadal skvostný ve špičaté přilbici a vyleštěném kyrysu, dokud se těsně za dveřmi nezastavil s rukou položenou na jílci meče a přísným výrazem ve tváři, přičemž si prstem uvolňoval límeček. Připomnělo jí to Cenna Buie, když se snažil chovat tak, jak by se měl chovat člen vesnické rady.

Lan na něj vrhl jediný pohled a odfrkl si. „Milice. K ničemu.“

Voják přeletěl pohledem místnost a oči mu spočinuly na nich. Zaváhal, zhluboka se nadechl a po hlavě se vrhl do svého úkolu, vyptávaje se jich, s velikým spěchem, co jsou zač, co pohledávají v Bílém Mostu a jak dlouho tu hodlají zůstat.

„Odjíždíme hned, jak dopiju pivo,“ řekl Lan. Pomalu si usrkl, než znovu vzhlédl k vojákovi. „Světlo sviť na dobrou královnu Morgasu.“

Voják v červené uniformě otevřel ústa, pak se pořádně podíval Lanovi do očí a ustoupil. Okamžitě se zarazil a pohlédl na Moirain s Nyneivou. Nyneiva si chvíli myslela, že udělá něco hloupého, aby před dvěma ženami nevypadal jako zbabělec. Podle jejích zkušeností se muži v takovémto případě často chovali jako úplní pitomci. Ale v Bílém Mostu se toho mnoho přihodilo. Z hlubin lidských myslí uniklo příliš mnoho nejistoty. Milicionář se ještě jednou podíval na Lana a znovu vše uvážil. Strážcův obličej s tvrdými rysy byl zcela bezvýrazný, ale byly tu ty chladné modré oči. Tak chladné.

Milicionář se spokojil s krátkým kývnutím. „Dohlídnu na to. V poslední době je kolem pro královnin klid moc cizinců.“ Otočil se na podpatku a odkráčel, přičemž si cestou procvičoval přísný pohled. Nikdo ze zdejších hostů si ho nevšímal.

„Kam pojedeme?“ chtěla od strážce vědět Nyneiva. Nálada v místnosti byla taková, že i ona mluvila potichu, ale taky si dala práci, aby to znělo rozhodně. „Za člunem?“

Lan se podíval na Moirain, která slabě zavrtěla hlavou a řekla: „Nejdřív musíme najít toho, o kterém jsem si jistá, že ho mohu najít, a ten je právě někde severně od nás. A nemyslím si, že by ti druzí dva odpluli na člunu.“ Její rty zvlnil lehký, spokojený úsměv. „Byli v této místnosti, možná tak včera, určitě ne dřív jak předevčírem. Vystrašení, ale zůstali naživu. Stopa by bez silných pocitů tak dlouho nevydržela.“

„Kteří dva?“ Nyneiva se napjatě naklonila nad stůl. „Víš to?“ Aes Sedai zavrtěla hlavou, jen slabounce, a Nyneiva se zase opřela. „Jsou jenom den dva před námi, tak proč nejedeme nejdřív za nimi?“

„Vím, že byli tady,“ řekla Moirain nesnesitelně klidným hlasem, „ale kromě toho nepoznám, jestli se vydali na východ, na sever nebo na jih. Věřím, že jsou dost chytří, aby odsud šli na východ, ke Caemlynu, ale nevím to, a bez jejich zástav nepoznám, kde jsou, dokud od nich nebudu tak na půl míle. Za dva dny mohli ujít tak dvacet mil, nebo čtyřicet, kterýmkoliv směrem, pokud je poháněl strach, a když odsud odcházeli, rozhodně byli vyděšení.“

„Ale...“

„Vědmo, ať už byli vyplašení, ať už utekli kterýmkoliv směrem, nakonec si vzpomenou na Caemlyn, a tam je taky najdu. Ale nejdřív pomohu tomu, kterého mohu najít hned.“

Nyneiva znovu otevřela ústa, ale Lan ji tichým hlasem přerušil. „Měli důvod se bát.“ Rozhlédl se kolem a ještě hlas ztišil. „Byl tady půlčlověk.“ Znovu se ušklíbl, jako to udělal už na náměstí. „Pořád ho tu všude cítím.“

Moirain si povzdechla. „Budu doufat, dokud si nebudu jistá, že je to zbytečné. Odmítám uvěřit, že Temný může tak snadno zvítězit. Najdu je všechny tři, živé a zdravé. Musím tomu věřit.“

„Já ty chlapce taky chci najít,“ řekla Nyneiva, „ale co Egwain? O ní ses nikdy ani slovíčkem nezmínila, a když se zeptám, prostě mi neodpovíš. Myslela jsem, že ji chceš odvést do,“ ohlédla se k ostatním stolům a tišeji dokončila, „do Tar Valonu.“

Aes Sedai chvíli studovala stolní desku, než k Nyneivě zvedla oči, a když to udělala, Nyneiva sebou trhla, protože Moirain svítily oči hněvem. Pak se zarazila, protože i v ní se zvedla vlna hněvu, ale než mohla říci slovo, promluvila chladně Aes Sedai.

„Doufám, že Egwain taky najdeme živou a zdravou. Není pro mě snadné opustit mladou ženu s takovými schopnostmi, když jsem ji jednou našla. Ale stane se, co kolo utká.“

Nyneiva cítila v žaludku studenou kouli. Jsem já jedna z těch mladých žen, které neopustíš? No, uvidíme, Aes Sedai. Světlo tě spal, to uvidíme!

Dojedli mlčky a branou po Caemlynské silnici vyjela mlčenlivá trojice. Moirain propátrávala obzor na severovýchodě. Za nimi se krčilo město Bílý Most plné kouře.