Oko světa

51 Proti Stínu

Půda se směrem, který si Rand vybral, zvedala, ale strach mu propůjčil křídla, a tak polykal zemi dlouhými kroky a dral se rozkvetlými keři a spletí šípkových růží, strhával okvětní lístky a nestaral se, jestli mu trny drásají oděv či kůži. Moirain přestala ječet. Nejdřív se zdálo, že vůbec nepřestane, každé zaječení bylo ochraptělejší než to předchozí, ale Rand věděl, že dohromady to trvalo jenom chviličku. Chviličku, než bude mít Aginora zase za patami. Věděl, že Aginor půjde po něm. S jistotou si to přečetl v jeho zapadlých očích v oné poslední vteřině, než ho hrůza pohnula k běhu.

Svah tu byl ještě strmější, ale Rand se škrábal dál, zachytával se rukama podrostu a kamení a vytahoval se nahoru. Zpod nohou se mu sypala hlína a listí, až nakonec lezl po čtyřech, když byla stráň příliš příkrá. Před ním, o kousek výš, se zem trochu narovnala. Rand, lapaje po dechu, vylezl ještě těch posledních pár sáhů, postavil se. Zůstal stát a chtělo se mu hlasitě zavýt.

Deset kroků před ním se kopec prudce svažoval dolů. Rand věděl, co tam uvidí, dřív, než k tomu místu došel, ale stejně těch pár kroků udělal, a každý krok byl těžší než ten předchozí, a on pořád doufal, že najde nějakou stezičku, kozí chodníček, cokoliv. Na kraji se podíval dolů, podél dvacet sáhů hlubokého srázu, kamenné stěny rovné jako ohoblované dřevo.

Musí existovat nějaká cesta. Vrátím se a najdu cestu kolem. Vrátím se a...

Když se otočil, už tam byl Aginor, právě dorazil na vrcholek. Zaprodanec vystoupil nahoru bez nejmenších těžkostí, kráčel po příkrém svahu, jako by to byla rovina. Z té napjaté pergamenové tváře plály hluboko zapadlé oči. Teď ten obličej vypadal jaksi méně svraštělý, masitější, jako by se Aginor cestou něčím dobře nakrmil. Oči upíral na Randa a přesto, když promluvil, hovořil Aginor spíš k sobě.

„Ba’alzamon odmění tak, jak by se smrtelníkovi ani nesnilo, toho, kdo mu tě přivede do Shayol Ghulu. Jenže mé sny sahaly dál než sny jiných, a smrtelnost jsem za sebou zanechal už před tisíci lety. Jaký v tom bude rozdíl, jestli budeš velkému pánu Temnoty sloužit živý, nebo mrtvý? Žádný, až kam se prostírá Stín. Proč bych se měl s tebou dělit o moc? Proč bych měl před tebou poklekat? Já, který se postavil Luisi Therinu Telamonovi v samotných síních Služebníků. Já, který jsem vrhl svoji moc proti Jitřnímu pánu a střetl jsem se s ním úder proti úderu. Myslím, že ne.“

Rand měl v ústech vyprahlo jako na poušti. Jazyk měl stejně scvrklý, jako byl svraštělý celý Aginor. Okraj propasti mu zaskřípěl pod nohama a kus skály odpadl. Rand se neodvažoval ohlédnout, ale slyšel, jak se kamení odráží od holé stěny, jako by se odráželo i jeho tělo, kdyby ustoupil o další coul. Tehdy si poprvé uvědomil, že před Zaprodancem ustupuje. Kůže ho svědila, až měl pocit, že kdyby se podíval, viděl by, jak se kroutí, jenom kdyby mohl odtrhnout zrak od Zaprodance. Musí přece existovat nějaký způsob, jak mu uniknout. Nějaká cesta k úniku! Musí být! Nějaká esta!

Náhle cosi ucítil, uviděl to, i když věděl, že to není vidět. Od Aginora se táhl zářící provaz, vedl za něj, bílý jako sluneční světlo viděné skrze nejčistší mrak, těžší než kovářova ruka, lehčí než vzduch, spojující Zaprodance s něčím v neznámé dálavě, něčím na dosah Randovy ruky. Provaz tepal, a s každým tepem Aginor sílil, byl masitější, muž vysoký a silný jako Rand sám, muž tvrdý jako strážce, nebezpečnější než Morna. A přesto kromě té zářící šňůry Zaprodanec jako by ani neexistoval. Ta šňůra byla všechno. Bzučela. Zpívala. Volala Randovu duši. Jeden jasný pramínek se zvedl, natáhl se a dotkl se Randa a Rand zalapal po dechu. Naplnilo ho Světlo, které by mělo pálit, když jenom hřálo, a jeho dotyk mu vyhnal z kostí ten mráz jako z hrobky. Pramínek zesílil. Musím se dostat odsud!

„Ne!“ zařval Aginor. „Ty to nesmíš mít! To je moje!“

Rand se nehýbal. Zaprodanec také ne. A přesto bojovali tak jistě, jako by se váleli v prachu. Aginorovi stékal pot po tvářích, které už nebyly svraštělé, už nebyly staré, teď to byl obličej muže v nejlepších létech. V Randovi to tepalo stejně jako tepala ta šňůra, jako by to tlouklo srdce světa. Naplnilo to celou jeho bytost. Světlo plnilo jeho mysl, až na to, co bylo jeho já, zbyl jenom maličký koutek. Rand kolem toho koutku ovinul prázdnotu a zakryl ho prázdným prostorem. Pryč!

„Moje!“ vřískal Aginor. „Moje!“

Randovým tělem se šířilo teplo, teplo slunce, sluneční záře, až vyšlehla, strašlivá záře světla, záře Světla. Pryč!

„Moje!“ Aginorovi vylétly z úst plameny a prorazily jeho očima, jako by to byly ohnivé oštěpy. Aginor zavřískl.

Pryč!

A Rand už nebyl na vrcholku kopce. Kmital v souladu se Světlem, jež ho zaplavilo. Hlava mu nesloužila, světlo a žár ho oslepily. Světlo. Uprostřed prázdnoty Světlo oslepilo jeho mysl a zcela ho ochromilo.

Rand stál v širokém horském průsmyku obklopen zubatými černými štíty, které připomínaly chrup Temného. Bylo to skutečné. Byl tam. Cítil skálu pod nohama a mrazivý vítr ve tváři.

Kolem něj se odehrávala bitva, nebo spíš konec bitvy. Ozbrojení muži na ozbrojených koních, celí v zářící oceli, nyní uprášené, sekali a bodali do poštěkávajících trolloků nesoucích sekery s bodcem a kosiny. Někteří muži bojovali opěšalí, když jejich koně padli, a koně v pancířích cválali mezi bojujícími s prázdnými sedly.

Mezi všemi se pohybovali mizelci, jejíchž půlnoční pláště na nich nehybně visely, i když se jejich tmaví koně hnali cvalem, a kdykoliv se rozmáchli svými světlo pohlcujícími meči, muži umírali. Do Randa udeřil hluk, tloukl do něj a odrážel se od té cizoty, která ho držela za hrdlo. Třeskot oceli o ocel, funění a vrčení zápasících mužů i trolloků, křik umírajících mužů a trolloků. Nad vším tím rámusem povlávaly ve zvířeném prachu praporce. Černý jestřáb faldarský, stříbrný zajíc Shienaru a další. A praporce trolloků. Rand měl kolem sebe jenom kousek místa, nicméně spatřil lebku s rohy dha’belů, krvavě rudý trojzubec ko’balů a železnou pěst dei’monů.

Ale byl to skutečně konec bitvy, přestávka, kdy se lidé i trolloci stáhli, aby se znovu seskupili. Nikdo si Randa zřejmě nevšiml. Bojovníci zasadili pár posledních úderů a rozběhli se od sebe, cválajíce či vrávorajíce, na protější konec průsmyku.

Rand zjistil, že stojí na tom konci průsmyku, kde se znovu šikují lidé, jejichž korouhve povlávají pod lesklými hroty kopí. Zranění muži se kymáceli v sedlech. Koně bez jezdců se vzpínali a cválali kolem. Bylo zřejmé, že další střet už lidé nevydrží, stejně jako bylo zřejmé, že se připravují k poslednímu útoku. Teď ho někteří z nich zahlédli. Muži se zvedali ve třmenech a ukazovali na něj. Jejich výkřiky k němu doléhaly jako pípání.

Rand se potácivě otočil. Síly Temného vyplňovaly opačný konec průsmyku, ježily se tam černé píky a hroty oštěpů se zvedaly až na horská úbočí, která byla díky masám trolloků ještě černější. Shienarské voje proti tomu vypadaly uboze. Stovky mizelců přejížděly před hordou, zuřící trolloci s mohutnými těly přitom ve strachu odvraceli čenichy a ustupovali, aby mizelci měli dost místa. Nad hlavami jim kroužili draghkarové na kožnatých křídlech, a jejich křik přehlušil i vítr. Půllidé ho už také zahlédli, ukázali na něj, a draghkarové se otočili a vrhli se dolů. Dva. Tři. Šest jich bylo. Pronikavě vřeštěli a řítili se na něj.

Rand na ně hleděl. Naplnil ho žár, spalující žár, jako by se dotkl slunce. Jasně draghkary viděl. Bezduché oči v bledých lidských tvářích, okřídlená těla, která v sobě neměla pranic lidského. Strašlivý žár. Žár, v němž vše pukalo.

Z čisté oblohy sjely blesky, každý ostrý a jiskřivý, spalující oči, a každý zasáhl jednu černou okřídlenou postavu. Lovecký pokřik se změnil v křik umírajících a zuhelnatělí tvorové popadali a nebesa byla opět čistá.

Žár. Strašlivý žár Světla.

Rand padl na kolena. Měl dojem, že slyší, jak mu na lících syčí slzy. „Ne!“ Tiskl trsy tuhé trávy, aby se držel aspoň něčeho skutečného. Tráva vzplanula. „Prosím, neeeeeee!“

S jeho hlasem se zvedl vítr, zavyl s jeho hlasem, zařval s jeho hlasem a hnal se průsmykem, přičemž cestou rozdmychal plameny v ohnivou stěnu, která se hnala od něj směrem k trollokům rychleji než tryskem se řítící kůň. A hory se třásly jejich křikem, křikem skoro tak hlasitým, jako byl vítr a Randův hlas.

„To musí skončit!“

Rand bušil pěstmi do země a země duněla jako gong. Na kamenité půdě si Rand odřel ruce a země se třásla. Půdou kolem něj se rozbíhaly vlnky, které se zvedaly, až to byly vlny hlíny a kamení, zvedající se nad trolloky a mizelce. Nad nimi se rozlomily, jako se hory rozbíjely pod jejich kopyty. Vojskem trolloků se prohnala zpěněná masa těl a úlomků skal. Ti, co zůstali stát, byli pořád mocným nepřítelem, ale teď jich nebylo ani dvakrát tolik co lidí, a ve strachu se zmateně motali sem a tam.

Vítr utichl. Jekot utichl. Země se uklidnila. Prach a kouř v průsmyku se znovu usadily a obklopily Randa.

„Světlo tě oslep, Ba’alzamone! Tohle musí skončit!“

TO NENÍ TADY.

To, z čeho se Randovi rozkmitaly lebeční kosti, nebyla jeho myšlenka.

JÁ SE TOHO NEBUDU ÚČASTNIT. JENOM VYVOLENÝ MŮŽE UDĚLAT, CO MUSÍ BÝT VYKONÁNO, POKUD BUDE CHTÍT.

„Kde?“ Rand to nechtěl vyslovit, ale nemohl si pomoci. „Kde?“

Opar, jenž ho obklopoval, se rozdělil, takže se vytvořila kupole čistého vzduchu deset sáhů vysoká, podepřená vzdouvajícím se kouřem a prachem. Před Randem se zvedalo schodiště nahoru k temnotě, která zahalila slunce.

TADY NE.

Mlhou k němu z opačného konce země dolehl výkřik. „Světlo si tak přeje!“ Zemi znovu rozechvělo dunění kopyt, jak lidské voje vyrazily k poslednímu útoku.

V prázdnotě, ve své mysli, Rand zažil chvilkovou paniku. Útočící jezdci ho nemohli ve zvířeném prachu vidět. Přeženou se přímo přes něj. Větší část jeho mysli si chvějící se země nevšímala, jako by to byla maličkost nedůstojná jeho pozornosti. Poháněl ho tupý hněv a Rand vykročil na první schod. Tohle musí skončit!

Obklopila ho temnota, dokonalá čerň naprosté nicoty. Schody tu byly stále, visely ve tmě pod jeho nohama a táhly se nahoru. Když se Rand ohlédl, schody za ním mizely, ztrácely se do nicoty, do nicoty, která ho obklopovala. Ale ta šňůra tu byla pořád, táhla se za ním, zářící linka, která se zmenšovala, až v dálce zmizela docela. Nebyla tak silná jako předtím, ale stále tepala, vháněla do něj sílu, vháněla do něj život, plnila ho Světlem. Šplhal dál. Připadalo mu, že šplhá celou věčnost. Celou věčnost, pár minut. Čas se v nicotě zastavil. Čas běžel rychleji. Rand šplhal dál, až se před ním náhle objevily dveře, jejichž povrch byl drsný, plný třísek a starý, byly to dveře, na které se dobře pamatoval. Dotkl se jich a dveře se rozlétly na kusy. Ještě než dopadly, Rand prošel a z ramen mu odpadávaly kousky roztříštěného dřeva.

Komnata byla také stejná, jakou si ji pamatoval, šílená pruhovaná obloha za balkonem, rozteklé stěny, leštěný stůl a strašlivý krb, v němž burácely plameny, které nevydávaly teplo. Některé z těch tváří, které tvořily krb, se kroutily bolestí, mlčky křičely a vytahovaly zasuté vzpomínky, jako by je Rand znal, ale on si kolem sebe udržoval prázdnotu a vznášel se sám v sobě, v té prázdnotě. Byl sám. Když se podíval do zrcadla na stěně, byla tam jeho tvář stejně zřetelná, jako by to byl on sám. V prázdnotě je klid.

„Ano,“ řekl Ba’alzamon od krbu. „Myslel jsem si, že Aginora přemůže jeho chamtivost. Ale nakonec v tom není žádný rozdíl. Bylo to dlouhé pátrání, ale teď skončilo. Ty jsi tady a já tě znám.“

Uprostřed Světla se vznášela prázdnota a uprostřed prázdnoty plul Rand. Natáhl se k půdě svého domova a ucítil tvrdou skálu, nepoddajnou a vyschlou, kámen bez slitování, kde mohou přežít jenom ti nejsilnější, jenom ti, kteří jsou tvrdí jako ty hory. „Utíkání už mě unavilo.“ Nemohl uvěřit, že mluví tak klidně. „Unavilo mě, jak pořád vyhrožuješ mým kamarádům. Už nebudu utíkat.“ Rand si všiml, že Ba’alzamon má také šňůru. Černou šňůru, mnohem silnější, než byla ta jeho, tak tlustou, že by se do ní pohodlně vešlo lidské tělo, a přesto by se šňůra sama pohodlně vešla do Ba’alzamona. S každým tepem ta černá žíla pohlcovala světlo.

„Myslíš, že je v tom nějaký rozdíl, jestli utečeš, nebo zůstaneš?“ Plameny v Ba’alzamonových ústech se zasmály. Tváře v krbu plakaly nad veselostí jejich pána. „Už jsi mi utekl mnohokrát, a pokaždé jsem tě dohnal a donutil tě spolknout tu tvou pýchu okořeněnou tvými slzami. Mnohokrát ses mi postavil a bojoval, aby ses pak přede mnou plazil, poražený a žadonící o slitování. Máš jenom dvě možnosti, červe, a jenom tyhle dvě: buď poklekneš u mých nohou a budeš mi dobře sloužit, a já ti dám moc nad všemi trůny, nebo se staneš hloupou loutkou Tar Valonu a budeš křičet, až tě budou drtit na prach.“

Rand přešlápl a ohlédl se ke dveřím, jako by hledal cestu k úniku. Ať si to Temný klidně myslí. Za těmi dveřmi byla pořád černá nicota rozdělená zářícím vláknem, které vycházelo z jeho těla. A i tam venku se táhlo to Ba’alzamonovo těžší vlákno, tak černé, že bylo proti temnotě zřetelné jako proti sněhu. Dvě šňůry tepaly jako srdečnice, střídavě, jedna proti druhé, a světlo jen tak tak odolávalo vlnám temnoty.

„Jsou i jiné možnosti,“ řekl Rand. „To kolo tká vzor, ne ty. Z každé pasti, kterou jsi mi nastražil, jsem ti unikl. Unikl jsem tvým mizelcům a trollokům, unikl jsem temným druhům. Vystopoval jsem tě až sem a zničil cestou tvoje vojsko. Ty netkáš vzor.“

Ba’alzamonovi vzplály v očích hotové hranice. Rty se mu nehýbaly, ale Rand měl dojem, že slyší nadávku míněnou pro Aginora. Pak oheň pohasl a ten obyčejný lidský obličej se zvlnil v úsměvu, při němž Randa zamrazilo i přesto, že ho hřálo Světlo.

„Hlupáku, mohu pozvednout jiné vojsko. Vojsko, o jakém se ti ani nesnilo, teprve přijde. A žes mne stopoval? Ty ubohý červe pod kamenem, ty žes mne stopoval? Já začal utvářet tvůj osud v den, kdy ses narodil, osud, který tě měl zavést buď do hrobu, nebo sem. Aielanka, které jsem dovolil uprchnout, a která přežila tak dlouho, aby mohla předat slova, která budou znít celá léta. Jain Dlouhokroký, hrdina,“ vyslovil to jízlivě, „kterého jsem označil za hlupáka a poslal ho k ogierům, a jenž si myslel, že se ode mě osvobodil. Černé adžah, které se plazí jako červi po břiše po celém světě, aby tě vypátraly. Já tahám za provázky a amyrlinin stolec tancuje a myslí si, že řídí události.“

Prázdnota se zachvěla. Rand ji spěšně upevnil. On ví všechno. Mohl to udělat. Mohlo to být tak, jak říká. Prázdnotu prohřálo Světlo. Objevila se pochybnost a byla umlčena, až zůstalo jenom semínko. Rand se namáhal, aniž by věděl, zda chce to semínko pohřbít, nebo vypěstovat. Prázdnota se ustálila, menší než předtím, a on plul v jezeře klidu.

Ba’alzamon si zřejmě ničeho nevšiml. „Příliš nezáleží ani na tom, budeš-li živ, či mrtev, pouze tobě by na tom mělo záležet, a taky na tom, jakou sílu bys mohl získat. Budeš mi sloužit buď ty, nebo tvoje duše. Ale byl bych raději, kdybys přede mnou poklekl živý. Poslal jsem do tvé vesnice pouze jednu pěst trolloků, když jsem jich mohl poslat tisíc. Poslal jsem proti tobě jen jednoho temného druha, kde jich mohly přijít stovky, zatímco jsi spal. A ty, hlupáku, je dokonce ani všechny neznáš, ani ty před sebou, ani ty za sebou, ani ty po svém boku. Jsi můj, vždy jsi mi patřil, jsi můj chrt na vodítku, a já tě přivedl sem, abys poklekl přes svým pánem, nebo zahynul a nechal pokleknout svou duši.“

„Odmítám tě. Nemáš nade mnou žádnou moc, a já před tebou klečet nebudu, ani živý, ani mrtvý.“

„Podívej,“ vyzval ho Ba’alzamon. „Podívej.“ Rand neochotně otočil hlavu.

Stála tam Egwain. A Nyneiva. Byly bledé a vyděšené, s květinami ve vlasech. A další žena, jen o málo starší než vědma, tmavooká a nádherná, oděná v šatech Dvouříčí, kolem krku věnec květů jasných barev.

„Matko?“ vydechl, a ona se usmála úsměvem plným beznaděje. Jeho matka se usmála. „Ne! Moje matka je mrtvá, a ty druhé dvě jsou před tebou v bezpečí. Odmítám tě!“ Egwain s Nyneivou se rozplynuly, změnily se v mlhu a zmizely. Kari al’Thorová tam stála dál a oči měla rozšířené strachem.

„Aspoň ona,“ prohodil Ba’alzamon, „je moje, a já si s ní mohu dělat, co se mi zachce.“

Rand zavrtěl hlavou. „Odmítám tě.“ Musel ze sebe ta slova vynutit. „Ona je mrtvá a v bezpečí před tebou, ve Světle.“

Rty jeho matky se zachvěly. Po lících jí stékaly slzy, a každá ho pálila jako kyselina. „Pán hrobů je silnější, než býval, synáčku,“ řekla. „Dosáhne dál. Otec lží má pro neopatrné duše medový jazyk. Synáčku můj. Můj jediný, drahý synku. Ušetřila bych tě, kdybych mohla, ale on je teď mým pánem, a jeho rozmary zákonem mého bytí. Musím ho poslouchat a plazit se u jeho nohou. Prosím, synáčku. Prosím, pomoz mi. Pomoz mi. Pomoz mi! PROSÍM!“

Když se k ní přiblížili mizelci s odhalenými tvářemi, bledými bezokými, zakvílela. Bezkrevnýma rukama z ní servali šaty, rukama, v nichž drželi kleště, skřipce, věci, které bodaly a pálily a šlehaly její nahou kůži. Její křik neměl konce.

Rand křičel spolu s ní. Prázdnota v jeho mysli vřela. V ruce se mu objevil meč. Ne čepel se znamením volavky, ale čepel ze světla, čepel Světla. Ve chvíli, kdy meč pozvedal, vyšlehl z jeho hrotu bílý blesk, jako by se čepel sama natáhla. Blesk udeřil do nejbližšího mizelce, komnatu naplnil zášleh oslepujícího světla, které půllidi prosvítilo jako svíčka prosvítí papír, propálilo se jimi a oslepilo Randa.

Z té jasné záře zaslechl šepot. „Děkuji ti, synáčku. Světlo. Požehnané Světlo.“

Záře pohasla a Rand byl sám v komnatě s Ba’alzamonem. Ba’alzamonovi žhnuly oči jako Jámy smrti, ale před mečem ustupoval, jako by to vskutku bylo samo Světlo. „Hlupáku! Sám sebe zničíš! Takhle ho nemůžeš ovládat, ještě ne! Ne, dokud tě to nenaučím!“

„Je konec,“ prohlásil Rand a máchl mečem po Ba’alzamonově černé šňůře.

Když meč dopadl, Ba’alzamon zaječel. A ječel, až se třásly stěny, jeho nekonečné vytí sílilo, když čepel Světla rozdělila jeho šňůru ve dví. Rozseknuté konce se oddělily, jako by byla šňůra předtím hodně napjatá. Konec táhnoucí se do nicoty venku se začal kroutit a odskočil zpátky. Druhý konec sebou švihl směrem k Ba’alzamonovi a srazil ho do krbu. Tiché výkřiky mučených tváří se změnily v tichý smích. Stěny se otřásly a popukaly. Podlaha se vzdula a ze stropu začaly padat kusy kamene.

Všechno kolem něj se rozpadalo a Rand ukázal mečem na Ba’alzamonovo srdce. „Je konec!“

Z čepele vyšlehlo světlo a zatřpytilo se ve spršce ohnivých jisker, jako by to byly krůpěje doběla roztaveného kovu. Ba’alzamon zakvílel a zvedl ruce v marné snaze zabránit úderu. Z očí mu vyšlehly plameny a připojily se k ostatním plamenům, když se vzňal kámen, kámen praskajících zdí, kámen propadající se podlahy, kámen pršící ze stropu. Rand cítil, jak se jasné vlákno, které se na něj upínalo, ztenčuje, až zůstala jenom matná záře, ale namáhal se dál, protože nevěděl, co udělal, ani jak, věděl jenom, že tohle musí skončit. To musí skončit!

Komnata byla plná ohně, pevných plamenů. Rand viděl, jak se Ba’alzamon scvrkává jako list, slyšel jeho vytí, cítil, jak se mu jeho jekot zadírá do masa. Plamen se změnil v čisté bílé světlo, jasnější než slunce. Pak ve vláknu uhasla i poslední jiskřička a Rand padal nekonečnou temnotou a Ba’alzamonovým slábnoucím vytím. Cosi ho s nesmírnou silou udeřilo, změnilo ho to v rosol, a ten rosol se třásl a ječel, jak mu v útrobách zuřil oheň, a hladový chlad planul bez konce.