Oko světa

5 Jarnice

V době, kdy vůz dorazil ke statku, bylo už slunce v půli cesty ze zenitu. Dům to nebyl nijak velký, rozhodně ne tak velký, jako některé rozlehlé domy na východě, obydlí, která se léty rozrostla, aby pojala celé rodiny. Ve Dvouříčí to často znamenalo tři i čtyři pokolení pod jednou střechou včetně tet, strýců, bratranců a synovců. Tam s Randem byli výjimeční nejen pro hospodaření v Západním polesí, ale i tím, že žili jen sami dva.

Tady byla většina místností v jednom poschodí, dům byl úhledný čtverec bez křídel a přístavků. V podkroví se pod příkrou doškovou střechu hezky vměstnaly dvě ložnice a sklad. I kdyby veškeré vápno na pevných dřevěných zdech po zimních bouřích zmizelo, dům by byl stejně úhledný a upravený, došky byly řádně připevněny a dveře a okenice visely rovně a padly do rámů.

Dům, stodola a kamenná salaš tvořily vrcholy trojúhelníka kolem dvorku, kam se odvážilo několik slípek a teď se hrabaly ve studené zemi.

Za salaší stál otevřený přístřešek, kde se stříhaly ovce, a kamenné koryto k jejich koupání. Vedle pole mezi statkem a lesem se tyčil vysoký kužel pečlivě vyzděné kůlny na tabák. Jen pár hospodářů ve Dvouříčí se obešlo bez vlny a tabáku, které prodávali, když dorazili kupci.

Když se Rand podíval ke kamenné salaši, vedoucí beran stáda se silnými rohy mu pohled oplatil, ale většina černohlavých ovcí zůstala klidně ležet na místě nebo stát s hlavami v korytě s krmením. Měly husté, kudrnaté rouno, ale na stříhání byla stále ještě příliš velká zima.

„Nemyslím, že sem ten černý muž zašel,“ křikl Rand na otce, který pomalu obcházel statek s oštěpem v ruce a pečlivě si prohlížel zemi. „Ovce by nebyly tak klidné, kdyby se tu někdo potloukal kolem.“

Tam přikývl, ale nezastavil se. Když obešel dům kolem dokola, udělal totéž se stodolou a ovčínem, přičemž vůbec nespouštěl oči ze země. Dokonce prohlédl i kůlnu na tabák. Vytáhl ze studny okov, nabral do dlaně vodu, očichal ji a velice opatrně ji okusil špičkou jazyka. Náhle vybuchl smíchy a vypil vodu jediným douškem.

„To nejspíš ne,“ řekl Randovi a otřel si ruku do předku kabátu. „Všechny ty řeči o lidech a koních, které nevidím ani neslyším, mě jenom nutí všechno pořádně prohlídnout.“ Vyprázdnil okov do vědra a vydal se k domu, vědro vody v jedné ruce, oštěp v druhé. „Udělám k večeři trochu dušeného masa. A když už jsme tady, mohli bychom tu trochu poklidit.“

Rand se zašklebil, litoval farnic v Emondově Roli. Jenže Tam měl pravdu. Kolem statku práce nikdy úplně neustávala. Jakmile byla hotová jedna věc, bylo vždycky potřeba udělat dvě další. Rand zaváhal, ale luk s toulcem si nechal po ruce. Kdyby se tmavý jezdec objevil, nehodlal mu čelit pouze s motykou.

Nejdřív ustájil Belu. Odstrojil ji a zavedl do stání ve stodole vedle krávy, tady odložil plášť, vytřel kobylku věchtem slámy a vyhřebelcoval ji. Po úzkém žebříku vylezl na seník, odkud sházel seno na krmení. Nabral Bele taky odměrku ovsa, i když už ho mnoho nezbývalo a dost dlouho by žádný mít nemuseli, leda by se venku brzy oteplilo. Krávu podojili před svítáním, dala jim čtvrtinu obvyklého množství, takže to vypadalo, že s pokračující zimou přestává dojit.

Ovce měly nachystáno dost krmení na dva dny – touto dobou už by se měly pást, ale zatím nebylo na čem – nicméně jim Rand dolil vodu. Pokud slepice snesly nějaká vejce, bylo třeba je také sesbírat. Byla jenom tři. Nosnice byly při jejich schovávání zjevně stále mazanější.

Rand si právě nesl motyku do zeleninové zahrádky za domem, když Tam vyšel ven, usadil se na lavici před stodolou, aby spravil postroje, a oštěp si položil vedle sebe. Rand měl hned lepší pocit, že si nechal luk ležet na plášti na krok od místa, kde stál.

Hlínou se prodralo jen pár rostlinek, ale většinou to byl jenom plevel. Kapusta byla zakrslá, fazole a hrášek rostly jen tu a tam a po řepě nebylo ani stopy. Ne všechno ovšem již zasázeli. Zatím osadili jenom část zahrádky v naději, že by se počasí mohlo obrátit včas, aby něco vyrostlo dřív, než bude krecht úplně prázdný. Okopávání Randovi dlouho netrvalo, což by mu v minulých letech zcela vyhovovalo, ale nyní ho napadlo, co budou dělat, jestli letos nevyraší vůbec nic. Nebylo to hezké pomyšlení. A pořád ještě bylo třeba naštípat dříví na oheň.

Randovi to připadalo jako roky od chvíle, kdy nebylo třeba štípat dříví. Jenomže fňukání dům nezahřeje, takže sebral sekeru, luk a toulec odložil vedle špalku, a dal se do práce. Borovice pro rychlý, žhavý plamen a dub na dlouhé hoření. Zanedlouho mu bylo takové teplo, že odložil kabát. Když byla hromádka polínek dost velká, naskládal dřevo u zdi domu vedle ostatních hromádek. Většina z nich sahala až k okenním rámům. Touto dobou byly hromady dřeva obvykle nevelké a nebylo jich mnoho, ne však letos. Sekat a skládat, sekat a skládat, Rand se zcela poddal rytmu sekery a pohybů při skládání dřeva. Teprve Tamova ruka na rameni ho přivedla zpátky do přítomnosti, a Rand chvilku překvapeně mrkal.

Zatímco pracoval, nastal šedý soumrak, a rychle se stmívalo. Vysoko nad vrcholky stromů se mihotal obraz měsíce jako rybí oko, tak velký, že jim div nespadl na hlavu. Aniž by si to Rand předtím uvědomil, vítr vál také studenější a tmavnoucí oblohou hnal roztrhané mraky.

„Opláchni se, chlapče, a poohlídneme se po večeři. Už jsem nanosil vodu na horkou koupel před spaním.“

„Cokoliv horkýho mi vyhovuje,“ prohlásil Rand, popadl plášť a přehodil si ho přes ramena. Košili měl nasáklou potem a vítr, na který při ohánění se sekerou zcela zapomněl, se ho zjevně teď, když s prací skončil, snažil zmrazit na kost. Potlačil zívnutí, a jak sbíral své věci, trochu se třásl. „A spánek taky, když už jsme u toho. Klidně bych prospal celou slavnost.“

„Nechtěl by ses vsadit?“ usmál se Tam, a Rand se na něj musel taky zazubit. Bel Tin by si nenechal ujít, ani kdyby týden nespal. Nikdo by to neudělal.

Tam nešetřil se svíčkami a ve velkém kamenném krbu praskal oheň, takže obývací pokoj byl teplý a veselý. Největším kusem nábytku v pokoji byl kromě krbu ohromný dubový stůl, dost dlouhý na to, aby se k němu vešlo tucet i víc lidí, i když od chvíle, kdy Randovi zemřela matka, jich tu zřídkakdy bývalo tolik. Kolem stěn stály skříně a police, většinou je zručně vyrobil sám Tam, a kolem stolu židle s vysokým opěradlem. Čalouněná židle, kterou Tam nazýval čtecí židle, stála šikmo před ohništěm. Rand si raději četl natažený na houni před krbem. Police s knihami u dveří nebyla zdaleka tak dlouhá, jako ta v hostinci U Vinného střiku, ale tady bylo velice těžké knihy získat. Jen pár formanů jich vozilo víc, a těch pár bylo třeba rozdělit mezi všechny, kdo je chtěli.

Ač pokoj možná nevypadal tak dokonale vydrhnutý, jako většina hospodyněk udržovala své domovy – na stole stál Tamův stojánek na dýmky a Cesty Jaina Dlouhokrokého a další kniha s dřevěnými deskami odpočívala na polštáři čtecí židle, na polici u krbu ležel kousek postroje, který potřeboval spravit, a na jiné židli byla hromádka košil k zalátání – i když nebyly zcela bez poskvrnky, pořád tu bylo dost čisto a uklizeno a vypadalo to tu zabydleně, což hřálo a uklidňovalo stejně jako oheň. Tady bylo možné zapomenout na chlad za zdmi. Tady nebyl žádný falešný Drak. Ani války nebo Aes Sedai. Žádní muži v černých pláštích. Ve vzduchu se vznášela vůně masa dusícího se nad ohněm a Rand náhle dostal strašlivý hlad.

Jeho otec zamíchal dřevěnou lžící s dlouhým držadlem vývar a ochutnal. „Ještě chvilku.“

Rand si spěchal umýt obličej a ruce. Na skříňce s umyvadlem vedle dveří stál i džbán s vodou. Horká lázeň, to bylo to, po čem teď tolik toužil, aby ze sebe smyl pot a vyhnal z těla chlad, ale k tomu dojde až za chvíli, až se ohřeje velký kotel v zadní místnosti.

Tam se prohrabával skříňkou a vytáhl klíč dlouhý jako jeho ruka. Otočil jím ve velkém železném zámku na dveřích. Na Randův tázavý pohled odpověděl: „Lepší být v bezpečí. Možná si jenom něco představuju, nebo mi možná zkazilo náladu počasí, ale...“ Povzdechl si a plácl klíčem do dlaně. „Podívám se k zadním dveřím,“ řekl a zmizel v zadní části domu.

Rand si nedokázal vzpomenout, kdy byly některé dveře naposledy zamčené. Nikdo ve Dvouříčí dveře nezamykal. Nebylo to nutné. Alespoň dosud.

Shora, z Tamovy ložnice, se ozvalo škrábání, jako by někdo táhl něco těžkého po podlaze. Rand se zamračil. Pokud se Tam najednou nerozhodl stěhovat nábytek, mohl jedině vytahovat starou truhlici, kterou měl pod postelí. Další věc, která se, co se Rand pamatoval, ještě nepřihodila.

Rand do malého kotlíku nalil vodu na čaj a zavěsil jej na hák nad ohněm, pak prostřel stůl. Misky a lžíce sám vyřezával. Přední okenice ještě nebyly zavřené, a Rand čas od času vyhlédl ven, ale zatím padla tma, a jediné, co viděl, byly stíny vrhané měsícem. Ten tmavý jezdec tam mohl klidně někde být, ale Rand se snažil tuto myšlenku zahnat.

Když se Tam vrátil, Rand překvapeně zazíral. Tam byl obtížen širokým opaskem, na němž visel meč s bronzovou volavkou na černé pochvě a další na dlouhém jílci. Jediní lidé, které kdy Rand viděl nosit nějaký meč, patřili ke kupeckým strážím. A taky Lan, samozřejmě. To, že jeho otec něco takového vlastní, ho nikdy ani nenapadlo. Až na ty volavky vypadal meč úplně jako ten Lanův.

„Kde se to tu vzalo?“ zeptal se. „Tos dostal u formana? Kolik to stálo?“

Tam zbraň pomalu vytáhl. Na její lesklé čepeli si pohrával odlesk ohně. Vůbec nevypadala jako prosté, hrubě ukuté čepele, které Rand viděl v rukou kupeckých stráží. Nezdobily ji drahokamy ani zlato, ale stejně mu připadala velkolepá. Čepel byla lehce zakřivená, pouze s jedním břitem, a do oceli byla vyleptána další volavka. Krátká ramena záštity byla vypracována do tvaru copu. Meč vypadal ve srovnání s meči kupeckých stráží skoro křehce, protože většina kupeckých mečů byla dvoubřitá a tak silná, že se jimi dal podtít strom.

„Získal jsem ho kdysi dávno,“ vykládal Tam, „daleko odsud. A zaplatil jsem za něj až příliš. Dva měďáky je za tohle až moc. Tvoje matka to neschvalovala, ale ona byla vždycky moudřejší než já. Byl jsem tenkrát mladý, a v té chvíli mi připadalo, že za to stojí. Ona vždycky chtěla, abych se ho zbavil, a mě mockrát napadlo, že měla pravdu, že jsem ho měl dát pryč.“

Meč v odlescích plamenů jako by hořel. Rand sebou trhl. Častokrát snil o tom, že bude mít vlastní meč. „Dát ho pryč? Jak bys mohl dát takovýhle meč pryč?“

Tam si odfrkl. „Při shánění ovcí mi přece není k ničemu, ne? Nemůžu s ním orat pole, ani sklízet obilí.“ Dlouhou chvíli hleděl na meč, jako by se divil, co s touhle věcí vlastně dělá. Nakonec si ztěžka povzdechl. „Jenže pokud nemám jenom černé myšlenky, a jestli se k nám štěstí obrátí zády, možná budeme v příštích pár dnech ještě rádi, že jsem ho místo toho strčil do té staré truhly.“ Hladce vrátil meč zpátky do pochvy a s úšklebkem si otřel ruku do košile. „Jídlo už by mělo být hotové. Dám na talíře, ty zatím nachystej čaj.“

Rand kývl a došel pro plechovku s čajem, ale chtěl se dozvědět všechno. Proč si Tam koupil meč? Neuměl si to představit. A kde k němu Tam přišel? Jak daleko odsud? Nikdo nikdy neopustil Dvouříčí. Nebo jen málokdo. Rand vždycky tak nějak předpokládal, že se jeho otec musel na čas vydat do světa – jeho matka přece byla cizinka – ale meč...? Na jazyku ho pálila spousta otázek, jenom až se posadí ke stolu.

Voda na čaj už vřela a Rand musel kolem držátka kotlíku ovinout kus látky, aby ho sundal z háku. Žár okamžitě pronikl skrz látku. Jak se Rand narovnával od ohně, těžká rána do dveří zarachotila zámkem. Všechny myšlenky na meč i na horký kotlík v ruce se Randovi vypařily z hlavy.

„Jeden ze sousedů,“ prohodil nejistě. „Pantáta Dautry si chce půjčit...“ Ale statek Dautryů, jejich nejbližších sousedů, byl hodinu cesty odsud dokonce i za denního světla, a Oren Dautry, ačkoliv si bezostyšně vypůjčoval, by rozhodně neopustil dům po setmění.

Tam opatrně položil misky s dušeným masem na stůl. Pomalu poodešel od stolu. Obě ruce položil na jílec. „Nemyslím...“ začal, když vtom se dveře rozlétly a na podlahu dopadly kousky železného zámku.

Ve dveřích se objevila postava, větší než jakýkoliv člověk, kterého kdy Rand viděl, postava v černé kroužkové košili, která jí visela po kolena, s bodci na zápěstích, loktech a ramenou. V jedné ruce svírala těžkou kosinu, druhou držela před očima, jako by si snažila zaclonit oči před světlem.

Rand pocítil zvláštní úlevu. Ať to byl, kdo chtěl, nebyl to jezdec v černém plášti. Pak si všiml zakřivených beraních rohů na hlavě, které se otíraly o vršek dveřního rámu, a tam, kde by příchozí měl mít ústa a nos, byl huňatý čenich. Rand si všechno poskládal dohromady ve chvilce, kdy se zhluboka nadechoval, potom vyrazil vyděšené zaječení a zároveň, bez přemýšlení, mrštil vřelým kotlíkem po té pololidské hlavě.

Když se mu vařící voda rozlila po obličeji, tvor zařval, napůl bolestí, napůl zuřivě zavrčel jako zvíře. Ještě než kotlík dopadl, mihl se dopředu Tamův meč. Řev se náhle změnil v zachrčení a mohutné stvoření se zhroutilo na zem. Ještě než první tvor dopadl, pokusil se kolem něj prodrat další. Než Tam znovu udeřil, Rand zahlédl znetvořenou hlavu zakončenou špičatými rohy, a obě mohutná těla ucpala dveře. Rand si uvědomil, že na něj otec křičí.

„Rande, chlapče! Schovej se v lese!“ Těla ve dveřích sebou trhla, jak se je kdosi zvenku snažil vytáhnout. Tam vrazil rameno pod masivní stůl a se zamračením ho převrátil na tu změť těl. „Je jich tam moc, neudržíme je! Vypadni zadem! Běž! Honem! Jdu za tebou!“

Jak se Rand obracel, zachvátil ho stud, že tak rychle poslechl. Chtěl zůstat a pomoci otci, i když si neuměl představit jak, ale strach ho držel pod krkem a nohy se mu pohybovaly samy od sebe. Vrhl se z místnosti do zadní části domu, a tak rychle ještě v životě neutíkal. Od předních dveří ho pronásledovalo praštění a výkřiky.

Už měl ruce na závoře na zadních dveřích, když mu oči padly na železný zámek, který se nikdy nezamykal. Až na dnešní noc. Nechal závoru na místě a vrhl se k oknu vedle. Vysunul okno a rozrazil okenice. Soumrak už úplně nahradila noc. Měsíc byl v úplňku a letící mraky vytvářely strakaté stíny, které se honily po dvorku.

Stíny, řekl si Rand. Jenom stíny. Zadní dveře zaskřípěly, jak se je někdo, nebo něco, zvenčí snažil otevřít. Randovi vyschlo v ústech. Náraz otřásl dveřmi ve veřejích a přiměl Randa ke spěchu. Vyklouzl oknem jako zajíc, dopadl na zem a přikrčil se ke stěně domu. Uvnitř se s prásknutím rozštípl kus dřeva.

Rand se přinutil nazvednout a nahlédl dovnitř, jen jedním očkem a jenom rožkem okna. V temnotě toho moc nerozeznal, nicméně bylo toho víc, než opravdu vidět chtěl. Dveře visely nakřivo a místností se ostražitě pohybovaly nejasné postavy, které spolu hovořily tichými, hrdelními hlasy. Rand jim nerozuměl ani slovo. Jejich jazyk zněl drsně, nebyl uzpůsoben pro lidské hrdlo. Od seker, oštěpů a bodců se matně odráželo světlo, jak sem pronikaly zbloudilé měsíční paprsky. Na podlaze vrzaly těžké boty a také se ozývalo pravidelné cvakání, jako od kopyt.

Rand se pokusil si olíznout rty. Zhluboka, přerývaně se nadechl a vykřikl, jak nejhlasitěji dokázal. „Jdou zezadu!“ Slova zazněla jako zakrákání, ale aspoň že vůbec zazněla. Rand si nebyl jist, že dokáže vydat hlásku. „Jsem venku! Utíkej, táto!“ S posledním slovem už běžel od domu.

Ze zadní místnosti se ozval chraplavý křik v cizím jazyce. Rozbilo se nějaké sklo, třesknutí znělo hlasitě a pronikavě, a cosi těžkého za ním zadunělo o zem. Rand usoudil, že jeden z nich se prostě prodral oknem, místo aby se pokusil protáhnout otvorem pod skleněnou tabulkou, ale neohlížel se, aby se podíval, jestli měl pravdu. Rand vyrazil k nejbližšímu měsícem vrhanému stínu, jako liška pronásledovaná honícími psy, a předstíral, že míří k lesu. Pak padl na břicho a protáhl se zpátky ke stodole a jejímu většímu, hlubšímu stínu. Cosi mu spadlo na rameno a Rand se začal zmítat, aniž si byl jist, zda se pokouší bojovat nebo uniknout, až mu došlo, že se pustil do křížku s novým držadlem motyky, které Tam vyráběl.

Troubo! Rand zůstal chvíli ležet a snažil se přestat funět. Coplinský pitomý troubo! Nakonec se odplazil podél zadní stěny stodoly a držadlo táhl za sebou. Nebylo to moc, ale bylo to lepší než nic. Opatrně vyhlédl zpoza rohu na dvůr a dům.

Po tvorovi, který vyskočil ze Randem, nebylo ani památky. Mohl být kdekoliv a určitě šel po něm. Plížit se k němu mohl dokonce právě v této chvíli.

Salaší po jeho levici se rozlehlo vystrašené bečení. Stádo se motalo, jako by se snažilo najít cestu ven. Ve světle linoucím se z předních oken domu se míhaly stíny a tmou se neslo řinčení oceli o ocel. Náhle ve spršce skla a dřeva vypadlo ven jedno z oken, jak jím s mečem pořád ještě v ruce proskočil Tam. Přistál na nohou, ale místo aby utekl od domu, vrhl se k jeho zadní straně a příšerných postav, deroucích se za ním rozbitými okny či dveřmi, si nevšímal.

Rand nevěřícně zíral. Proč se nesnaží dostat pryč? Pak pochopil. Tam ho naposledy slyšel odzadu. „Táto!“ křikl Rand. „Tady jsem!“ Tam se uprostřed kroku otočil, avšak nerozběhl se k Randovi, místo toho zamířil od něj pryč. „Utíkej, chlapče!“ křičel a mával mečem, jako by byl Rand někde před ním. „Schovej se!“ Hnalo se po něm tucet mohutných tvorů a vzduch rozechvíval jejich drsný pokřik a pronikavé vytí.

Rand se stáhl zpátky do stínu za stodolou. Tam ho nemohli z domu zahlédnout ani v případě, že by některý z tvorů byl stále ještě uvnitř. Byl v bezpečí, aspoň prozatím. Tam však ne. Tam, který se od něj snažil ty tvory odvést. Rand sevřel ruce na držadle motyky a musel stisknout zuby, aby potlačil náhlý záchvat smíchu. Držadlo motyky. Postavit se jednomu z těch tvorů s držadlem motyky by se příliš nepodobalo souboji na hole s Perrinem. Ale nemohl nechat Tama, aby čelil pronásledovatelům sám.

„Budu-li se přesunovat, jako bych se plížil za králíkem,“ šeptal si pro sebe, „vůbec mě neuslyší, ani neuvidí.“ Tmou se rozléhaly strašidelné výkřiky a Rand se pokusil polknout. „Spíš jako smečka hladových vlků.“ Nehlučně proklouzl od stodoly k lesu a držadlo svíral tak pevně, až ho z toho bolely ruce.

Když se dostal mezi stromy, nejdřív se trochu uklidnil. Mezi stromy se mohl skrýt před každou z těch oblud, které napadly statek. Jak se však kradl lesem, měsíční světlo se stále měnilo a Rand začínal mít dojem, jako by se temnota v lese taky měnila a pohybovala. Stromy se nad ním zlověstně tyčily a natahovaly po něm větve. Ale byly to jenom stromy a větve? Skoro slyšel, jak ta stvoření potlačují vrčivé pochechtávání, zatímco na něj číhají. Vytí Tamových pronásledovatelů se již neozývalo, ale v tichu, jež je nahradilo, sebou Rand škubl pokaždé, když vítr zašustil větvovím. Krčil se stále víc a postupoval stále pomaleji. Málem se ani neodvažoval dýchat ze strachu, aby ho neuslyšeli.

Náhle mu kdosi zezadu přitiskl ruku kolem úst a železný stisk mu uvěznil zápěstí. Rand se zoufale snažil natáhnout volnou rukou přes rameno a útočníka chytit.

„Nezlom mi vaz, chlapče,“ zašeptal mu drsně do ucha Tam. Randa zaplavila úleva a svaly se mu změnily ve vodu. Když ho otec pustil, Rand padl na kolena a lapal po dechu, jako by uběhl celé míle. Tam klesl vedle něj a opřel se o loket.

„Nepokoušel bych se o to, kdybych si byl uvědomil, jak jsi v posledních pár letech vyrostl,“ podotkl Tam tiše. Oči mu při řeči neustále jezdily sem a tam a ostražitě pátraly v temnotě. „Ale musel jsem zajistit, že nepromluvíš nahlas. Někteří trolloci mají sluch jako psi. Možná i lepší.“

„Ale trolloci jsou jenom...“ Rand se odmlčel. Ne jenom v příbězích, ne po dnešní noci. Ti tvorové, to mohli být trolloci, nebo i samotný Temný, pokud Rand věděl. „Jsi si jistý?“ špitl. „Chci říct... těmi trolloky?“

„Jsem si jistý. I když ne tím, co je přivedlo do Dvouříčí... Ještě nikdy jsem je neviděl, ale mluvil jsem s lidmi, kteří je viděli, takže o nich něco vím. Snad dost na to, abychom to přežili. Pozorně poslouchej. Trolloci vidí ve tmě lip než člověk, ale jasné světlo je oslepuje, aspoň na čas. To je možná jediný důvod, proč jsme unikli tolika. Někteří dokážou sledovat stopu po čichu nebo podle zvuku, ale prý jsou dost líní. Pokud se jim dokážeme vyhýbat dost dlouho, měli by to vzdát.“

Tohle Randovi trochu zvedlo náladu. „V příbězích nenávidí lidi a slouží Temnému.“

„Pokud něco patří ke stádům Nočního pastýře, chlapče, tak jsou to trolloci. Zabíjejí pro radost ze zabíjení, tak mi to říkali. To je ale všechno, jenom ještě vím, že jim nesmíš věřit, pokud se tě nebojí, a ani pak ne příliš.“

Rand se zachvěl. Nemyslel si, že by rád potkal někoho, koho se trolloci bojí. „Myslíš, že nás pořád ještě honí?“

„Možná ano, možná ne. Nevypadají moc chytře. Jakmile jsme se dostali do lesa, poslal jsem ty za mnou bez větších potíží smě rem k horám.“ Tam si ohmatal pravý bok a dal si ruku před obli čej. „Lepší ale bude, když budeme předpokládat, že jsou chytří.“

„Jsi zraněný.“

„Mluv potichu. Je to jenom škrábnutí, a teď se s tím stejně nedá nic dělat. Aspoň že to vypadá na oteplení.“ Lehl si a ztěžka si povzdechl. „Možná by nebylo tak špatné zůstat přes noc venku.“ Rand právě s láskou vzpomínal na svůj kabát a plášť. Stromy zastavily nejhorší vítr, ale poryvy, které se dostaly skrz, pořád řezaly jako ledový nůž. Váhavě se dotkl Tamovy tváře a ucukl. „Úplně hoříš. Musím tě dostat k Nyneivě.“ „Za chvilku, chlapče.“

„Nemáme času nazbyt. Potmě je to dlouhá cesta.“ Rand se vyhrabal na nohy a pokusil se otce zvednout. Zasténání, které Tam jen tak tak utlumil za sevřenými zuby, Randa přimělo otce spěšně položit zpátky.

„Nech mě chvilku odpočinout, chlapče. Jsem unavený.“

Rand se bouchl pěstí do stehna. V bezpečí na statku, s ohněm a pokrývkami, dostatkem vody a vrbové kůry by možná byl ochoten počkat do svítání, než by zapřáhl Belu a odvezl Tama do vesnice. Tady žádný oheň neměl, ani pokrývky nebo vůz, a žádnou Belu. Ale ty věci byly pořád ještě v domě. Když nemůže donést Tama k nim, možná by alespoň něco z toho mohl přinést sem, k Tamovi. Pokud jsou trolloci pryč. Dřív nebo později budou muset odejít.

Zadíval se na držadlo motyky a pak je pustil. Místo toho vytáhl Tamův meč. Čepel se v bledém měsíčním světle matně leskla. Dlouhý jílec mu do ruky příliš nepadl a váha meče mu připadala cizí. Několikrát mečem švihl ve vzduchu, než toho s povzdechem nechal. Sekání do vzduchu bylo snadné. Kdyby to ale musel dělat s trollokem, Rand si byl jist, že by raději utekl. Nebo by prostě ztuhl na místě, neschopen pohybu, dokud by trollok nemáchl tím svým zvláštním mečem... Nech toho! To ti nijak nepomůže!

Začal se zvedat, když ho Tam popadl za ruku. „Kam jdeš?“ „Potřebujeme vůz,“ vysvětlil mu mírně Rand. „A pokrývky.“ Šokovalo ho, jak snadno uvolnil otcovu ruku ze svého rukávu. „Odpočívej, hned budu zpátky.“

„Dávej pozor,“ vydechl Tam.

V měsíčním světle mu Rand neviděl do obličeje, ale cítil, že na něj Tam upírá oči. „Budu.“ Budu dávat pozor jako myš zkoumající jestřábí hnízdo, pomyslel si.

Tiše jako další stín se protáhl temnotou. Vzpomínal na všechny ty chvíle, kdy si s kamarády jako malí hrávali v lesích na schovávanou a stopovali jeden druhého, přičemž se zároveň snažili, aby je nikdo nezaslechl, dokud druhému nepoložili ruku na rameno. Nějak se nedokázal přimět, aby to teď bylo stejné.

Kradl se od jednoho stromu k druhému a snažil se vymyslet nějaký plán, ale když konečně dorazil k okraji lesa, vymyslela zavrhl jich už deset. Pokud byli trolloci pryč, mohl by prostě dojít do domu a vzít si, co potřebuje. Pokud tam pořád ještě byli... V tom případě by se musel vrátit k Tamovi. Nelíbilo se mu to, ale nechá-li se zabít, Tamovi to nijak neprospěje.

Pozoroval budovy na statku. Stodola a salaš byly v měsíčním světle jenom tmavé obrysy. Z oken domu a otevřenými dveřmi se však linulo světlo. Jsou to jenom svíčky, které táta zapálil, nebo tam číhají trolloci?

Při pronikavém zavřeštění lelka Rand úplně nadskočil, pak se opřel o strom a třásl se. Tohle ho nikam nedovede. Svezl se na břicho a začal se plazit, přičemž držel meč neohrabaně před sebou. Celou cestu k zadní stěně salaše držel bradu v hlíně.

Přikrčil se ke kamenné zdi a zaposlouchal se. Noc neporušil nejmenší zvuk. Rand se opatrně zvedl a nahlédl přes zeď. Na dvoře se nic nehýbalo. Před osvětlenými okny domu se nemíhaly žádné stíny a ve dveřích taky ne. Nejdřív Belu a vůz, nebo pokrývky a ostatní věci? Bylo to světlo, co rozhodlo. Ve stodole byla tma. Uvnitř mohlo číhat cokoliv, a on to nepozná, dokud nebude příliš pozdě. V domě aspoň uvidí.

Znovu se přikrčil, když tu se najednou zastavil. Neozýval se žádný zvuk. Většina ovcí se už mohla znovu uložit ke spánku, i když to nebylo příliš pravděpodobné, ale pár jich bylo vždycky vzhůru i uprostřed noci, šustily a občas zabečely. Matně rozeznával obrysy ovcí na zemi. Jedna ležela skoro pod ním.

Snažil se nezpůsobit nejmenší hluk. Vyhoupl se na zeď a natáhl ruku k temnému obrysu. Prsty se dotkl kudrnaté vlny a pak čehosi vlhkého. Ovce se nepohnula. Jak se odstrčil dolů a dopadl před salaš, prudce vydechl a málem pustil meč. Zabíjejí z legrace. Roztřeseně si otřel vlhkou ruku o hlínu.

Zuřivě se přesvědčoval, že se nic nezměnilo. Trolloci se vyřádili a odešli. Jak se plazil přes dvůr a držel se co nejníž u země, přičemž se snažil sledovat všechno kolem, opakoval si to stále dokola. Nikdy ho nenapadlo, že jednou bude závidět žížale.

U přední strany domu si lehl těsně ke zdi pod rozbité okno a poslouchal. Bušení krve v uších byl nejhlasitější zvuk, který slyšel. Pomalu se zvedl a nahlédl dovnitř.

Hrnec s masem ležel dnem vzhůru v popelu v krbu. Třísky a polámané kusy dřeva byly poházené všude po podlaze, ani jediný kousek nábytku nezůstal celý. Dokonce i stůl stál nakřivo a dvě nohy byly osekané do hrubých pahýlů. Každá zásuvka byla vytažená a rozbitá, každá kredenc a skříň otevřená, mnoho dvířek viselo jen na jednom závěsu. Obsah skříní byl rozházený mezi troskami a všechno bylo posypané bílým práškem. Mouka a sůl, soudě podle rozřezaných pytlíků hozených do ohně. Mezi zbytky nábytku ležela na kupě čtyři znetvořená těla. Trolloci.

Rand jednoho z nich poznal podle beraních rohů. Ostatní byli zhruba stejní, i přes některé rozdíly, odporná míchanice lidských tváří defornlovaných čenichy, rohy, peřím a srstí. Ruce, skoro lidské, to ještě zhoršovaly. Dva měli boty, ostatní kopyta. Rand to všechno pozoroval bez mrknutí, až ho začaly pálit oči. Ani jeden z trolloků se nehýbal. Museli být mrtví. A Tam čekal.

Rand proběhl předními dveřmi a zastavil se, protože se z toho zápachu začal dávit. Celé měsíce nevyčištěná stáj bylo to jediné, co ho napadlo a co se mohlo trochu podobat pachu v domě. Stěny byly znečištěné odpornými skvrnami. Rand se snažil dýchat ústy a spěšně se začal prohrabávat svinstvem na podlaze. V jedné kredenci býval měch na vodu.

Když se mu za zády ozvalo zaškrábání, ztuhla Randovi v žilách krev. Otočil se a málem přitom upadl přes zbytky stolu. Zachytil se a zaúpěl skrze zuby, které by mu byly cvakaly, kdyby je netiskl, až ho bolely čelisti.

Jeden z trolloků se zvedal na nohy. Pod zapadlýma očima měl vlčí čenich. Oči měl prázdné, bezvýrazné, až příliš lidské. Chlupaté špičaté uši se mu neustále chvěly. Na ostrých kozích paznehtech překročil jednoho ze svých mrtvých druhů. Stejná černá kroužková košile, jakou měli i ostatní, mu chřestila o kožené kalhoty a u boku se mu houpal mohutný meč zakřivený jako kosa.

Cosi si mumlal hrdelním, drsným hlasem, a pak řekl: „Ostatní jdou pryč. Narg zůstane. Narg chytrý.“ Slova byla zkomolená a bylo jim špatně rozumět, protože vycházela z úst, jež nebyla uzpůsobena pro lidskou řeč. Rand tušil, že jeho tón má být uklidňující, ale nemohl odtrhnout oči od zkrvavených zubů, dlouhých a ostrých, které se pokaždé, když tvor promluvil, zableskly. „Narg ví ostatní jednou vrátí. Narg čeká. Ty nepotřebuješ meč. Dáš meč pryč.“

Dokud trollok nepromluvil, Rand si vůbec neuvědomil, že oběma roztřesenýma rukama před sebou drží Tamův meč, špičku namířenou na mohutné stvoření. To se nad ním tyčilo, bylo o hlavu a ramena vyšší než Rand, a vedle jeho hrudi a paží by pantáta Luhhan vypadal jako trpaslík.

„Narg neublíží.“ Trollok přistoupil blíž a ukazoval rukama. „Dáš meč pryč.“ Tmavé chloupky na hřbetech jeho rukou byly husté, skoro jako srst.

„Zůstaň stát,“ nařizoval mu Rand a přál si, aby měl jistější hlas. „Proč jste to udělali? Proč?“

„Vldža daig roghdá!“ Štěknutí se rychle změnilo v zubatý úsměv. „Dáš meč pryč. Narg neublíží. Myrddraal chce mluvit s tebou.“ Znetvořeným obličejem se mihl pocit. Strach. „Další přicházejí sem, ty mluvíš myrddraal.“ Udělal další krok a velkou ruku si položil na jílec meče. „Ty dáš meč pryč.“

Rand si olízl rty. Myrddraal! O dnešní noci přicházeli ti nejstrašnější z příběhů. Pokud se blížil mizelec, trollok ve srovnání s ním vypadal jako dítě. Musel se odsud dostat. Ale jestli trollok tasí tu svou masivní čepel, nebude mít šanci. Přinutil se k roztřesenému úsměvu. „No dobře.“ Sevřel meč pevněji a spustil ruce k boku. „Promluvíme si.“

Vlčí úsměv se změnil v odfrknutí a trollok se na Randa vrhl. Randa by v životě nenapadlo, že by se něco tak velkého mohlo pohnout tak rychle. Zoufale zvedl meč. Obludné tělo do něj narazilo a udeřilo s ním o zeď. Randovi to vyrazilo dech. Padli spolu na podlahu, trollok nahoře, a Rand bojoval o dech. Horečnatě se pokoušel dostat zpod drtivé váhy a přitom se snažil vyhnout silným rukám, které se po něm sápaly, a cvakajícím čelistem.

Trollok sebou náhle křečovitě trhl a zůstal nehybně ležet. Rand, potlučený a pohmožděný, napůl udušený tělem, které na něm spočívalo, chvíli jenom ležel na zemi a nedokázal uvěřit svému štěstí. Rychle se však vzpamatoval, aspoň dost na to, aby se vyhrabal zpod těla trolloka. A že to bylo nějaké tělo. Zprostřed trollokových zad trčela zakrvácená čepel Tamova meče. Nakonec ho tedy použil včas. Rand měl i ruce pokryté krví a na košili černající krvavou šmouhu. Obrátil se mu žaludek a Rand polkl, aby nezačal zvracet. Třásl se, jako když se nejvíc bál, ale tentokrát to bylo úlevou, že je ještě naživu.

Ostatní jednou vrátí, říkal trollok. Ostatní trolloci se budou vracet na statek. A myrddraal, mizelec. V příbězích se vyprávělo, že mizelci jsou vysocí pět sáhů, mají ohnivé oči a jezdí na stínech jako na koních. Když se mizelec obrátil bokem, zmizel, a nedokázala jej zastavit žádná zeď. Rand musel udělat, proč sem přišel, a rychle odsud vypadnout.

Když odvalil trollokovo tělo, aby se dostal k meči, zasupěl námahou – a málem utekl, když se na něj podívaly otevřené oči. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se dívají skrz něj pohledem mrtvého.

Otřel si ruce do potrhaného hadru – ještě ráno to byla jedna z Tamových košil – a vytáhl čepel z trollokova těla. Očistil meč a váhavě pustil hadr na podlahu. Na uklízení není čas, pomyslel si se smíchem, až musel stisknout zuby, aby přestal. Neměl nejmenší tušení, jak by vůbec dokázali dům vyčistit tak, aby tu mohli znovu bydlet. Ten strašlivý zápach nejspíš prosákl rovnou do trámů. Ale na takové myšlenky teď neměl čas. Není čas na uklízení. Možná není čas na nic.

Byl si jistý, že zapomene na spoustu věcí, které budou potřebovat, ale Tam čekal a trolloci se vraceli. Posbíral, nač si ve spěchu dokázal vzpomenout. Pokrývky z ložnice nahoře, čisté plátno, aby mohl Tamovi obvázat ránu. Pláště a kabáty. Vak na vodu, který si nosil, když vyháněl ovce na pastvu. Čistou košili. Nevěděl, kdy bude mít čas se převléknout, ale ze zakrvácené košile se chtěl dostat při první příležitosti. Součástí tmavé, jakoby zablácené hromady, které se nedokázal dotknout, byly i malé pytlíky s vrbovou kůrou a ostatní léky.

Vědro vody, které Tam přinesl, stálo pořád vedle krbu, zázrakem bylo plné a nedotčené. Rand z něj naplnil měch na vodu a ve zbytku si spěšně opláchl ruce, potom se ještě jednou podíval, zda snad na něco nezapomněl. Mezi troskami našel svůj luk, zlomený přesně v polovině. Nechal kousky spadnout na zem a otřásl se. To, co nasbíral, bude prostě muset stačit, rozhodl se. Rychle všechno navršil před dveře.

Jako poslední věc, než opustil dům, ze změti na podlaze vyhrabal lucernu. Ještě v ní zůstal olej. Rand lucernu zapálil svíčkou a zavřel dvířka – částečně proti větru, ale hlavně kvůli tomu, aby neupoutával pozornost – a s lucernou v jedné a mečem v druhé ruce vyběhl z domu. Nebyl si jist, co vlastně ve stodole najde. Salaš ho přesvědčila, že nemůže očekávat mnoho. Ale aby Tama dopravil do Emondovy Role, potřeboval vůz, a do vozu potřeboval Belu. Nutnost ho přiměla doufat.

Dveře do stodoly byly otevřené a jedno křídlo skřípalo v závěsech, jak jím pohyboval vítr. Vnitřek na první pohled vypadal stejně jako vždycky. Pak Randovi padly oči na prázdná stání, jejich dvířka byla vyrvaná ze závěsů. Bela a kráva byly pryč. Rand rychle prošel do zadní části stodoly. Vůz ležel na boku a dobrá polovina paprsků kola byla vytlučená. Z jedné oje zbyl jen čtvrt sáhu dlouhý pahýl.

Zoufalství, které zatím Rand držel na uzdě, ho nyní zcela přemohlo. Nebyl si jistý, zda dokáže Tama odnést až do vesnice, i kdyby mu otec byl s to pomoci. Bolest by ho mohla zabít rychleji než horečka. Pořád ale neměli jinou možnost. Rand tady udělal, co udělat mohl. Když se obrátil k odchodu, padly mu oči na odseknutou vozovou oj ležící na slámou posypané podlaze. Náhle se usmál.

Spěšně odložil lucernu i meč do slámy na podlaze a v příští chvíli se už potýkal s vozem. Převrátil ho do původní polohy, přičemž prasklo několik dalších paprsků, a pak se zapřel ramenem, aby ho překotil na druhou stranu. Nepoškozená oj teď trčela vzhůru. Popadl meč a sekal do vyzrálého topolového dřeva. K jeho příjemnému překvapení odletovaly od meče velké třísky a Rand oj přesekal, jako by měl v rukou slušnou sekeru.

Když oj odpadla, Rand se užasle zadíval na čepel meče. I ta nejlépe nabroušená sekera by se při sekání takhle tvrdého, vyzrálého dřeva ztupila, ale meč vypadal stejně naostřený jako vždy. Rand se palcem dotkl ostří a hned ho strčil do úst. Čepel byla ostrá jako břitva.

Rand však neměl času nazbyt. Sfoukl lucernu – nebylo nutné, aby kromě všech ostatních potíží ještě shořela na popel stodola sesbíral oje a rozběhl se k věcem, které nechal ležet u domu.

Dohromady to bylo nešikovné břemeno. Nebylo sice těžké, ale špatně se neslo. Jak Rand klopýtal přes zorané pole, vozové oje se mu v rukou kroutily a posunovaly. Když pak dorazil k lesu, bylo to ještě horší, zachytával za stromy a několikrát málem upadl. Bylo by snazší oje táhnout, ale to by za sebou zanechal jasnou stopu. Rand hodlal počkat, pokud to jen půjde, než to udělá.

Tam byl přesně tam, kde ho Rand zanechal, a zdánlivě spal. Rand doufal, že spí. Náhle se polekal, odhodil náklad a položil ruku otci na líc. Tam stále ještě dýchal, ale teplota mu stoupla.

Dotyk Tama probral, ale jenom do omámeného polobdění. „To jsi ty, hochu?“ vydechl. „Dělal jsem si starosti. Sny o minulých dnech. Noční můry.“ Tiše mumlaje znovu upadl do spánku.

„Neboj se,“ řekl Rand. Přehodil přes Tama jeho plášť a kabát, aby ho nestudil vítr. „Dostanu tě k Nyneivě, jak nejrychleji to půjde.“ Mluvil dál, nejen kvůli Tamovi, ale také aby ujistil sám sebe. Stáhl si zakrvácenou košili a ve spěchu, aby se jí zbavil, příliš nevnímal, jaká je mu zima. Rychle si natáhl čistou. Když špinavou košili odhazoval, měl pocit, jako by se právě vykoupal. „Hnedle budeme v bezpečí ve vesnici a vědma všechno spraví. Uvidíš. Zase bude všechno v pořádku.“

Ta myšlenka byla jako paprsek světla. Rand si navlékl kabát a sklonil se, aby Tamovi obvázal ránu. Jakmile dorazí do vsi, budou v bezpečí a Nyneiva Tama vyléčí. Jenom ho tam musí dostat.