Oko světa

31 Představení za večeři

Randovi se zúžily oči, jak upřeně pozoroval prašný vír, který se zvedl před nimi tak o tři čtyři zatáčky dál. Mat už mířil k divokému živému plotu rostoucímu podél silnice. Keře neshazovaly listí, takže se za hustě propletenými větvičkami schovají jako za kamennou stěnou, tedy pokud najdou cestu skrz. Na opačné straně silnice byly roztroušeny hnědé kostry keřů vysokých asi jako člověk a za nimi se na půl míle táhla k lesu louka. Mohl to být slušný statek, zcela nedávno opuštěný, ale nedalo se tam nikde schovat. Rand se snažil odhadnout rychlost prašného oblaku a větru.

Náhlý poryv větru zvedl prach kolem něj a všechno zakryl. Rand zamrkal a upravil si tmavý šátek, který měl přetažený přes nos a ústa. Šátek už nebyl nejčistší a svrběly ho pod ním líce, ale aspoň při každém nádechu nevdechl prach. Dal mu ho jakýsi sedlák, muž s protáhlým obličejem a ustaranými vráskami na tvářích.

„Nevím, před čím utíkáte,“ řekl a neklidně se zamračil, „a vědět to nechci. Chápete? Moje rodina.“ Náhle z kapsy kabátu vytáhl dva dlouhé šátky a vlněný raneček přistrčil k nim. „Není to nic moc, ale nate. Patří to mým chlapcům. Mají jiný. Vy mě neznáte, chápete? Doba je těžká.“

Rand si šátku vážil. Seznam laskavostí, který si v duchu dělal od onoho dne v Bílém Mostu, byl kraťoučký, a nemyslel si, že kdy bude o mnoho delší.

Mat, z něhož byly nad šátkem, jejž měl ovinutý kolem hlavy, vidět jenom oči, rychle pobíhal podél vysokého plotu a tahal za olistěné větve. Rand se dotkl jílce meče se znamením volavky, který mu visel u boku, ale nechal ruku klesnout. Už jednou je díra v křoví málem prozradila. Praporec prachu se k nim blížil a zůstával příliš dlouho. Ne a ne se rozptýlit. Nebyl to vítr. Aspoň že nepršelo. Za deště se prach nezvedal. Bez ohledu na to, kolik toho napršelo, udusaná hlína na silnici se nikdy nezměnila v bláto, jenže když pršelo, nezvedal se prach. A prach byl to jediné, co je varovalo, že se k nim někdo blíží na doslech. Občas i tak bylo příliš pozdě.

„Tady,“ zavolal tiše Mat. Vypadalo to, že prošel rovnou skrz plot.

Rand si pospíšil za ním. Někdo tady kdysi prosekal díru. Byla už částečně zarostlá a ze vzdálenosti jednoho sáhu vypadala stejně neprostupně jako zbytek křovin, nicméně zblízka tu byla jen tenká vrstva větví. Jak se Rand protahoval dírou, zaslechl blížící se koně. Nebyl to vítr.

Přikrčil se za tak tak zakrytý otvor, a jak jezdci projížděli kolem, stiskl jílec meče. Pět... šest... sedm jich bylo. Prostě odění muži však měli meče a oštěpy, které prozrazovaly, že to nejsou žádní sedláci. Někteří měli kožené vesty s kovovými cvočky a dva měli na hlavě ocelové šišáky. Kupecká stráž, možná, právě bez práce. Možná.

Jak projížděli kolem díry, jeden z jezdců nedbale stočil oči ke křoviskům a Rand vytáhl meč na coul z pochvy. Mat tiše prskl, jako jezevec zahnaný do kouta, a zašilhal nad šátkem. Ruku měl pod pláštěm. Když jim hrozilo nebezpečí, vždycky svíral dýku ze Shadar Logothu. Rand už si nebyl jist, zda proto, aby se chránil, nebo proto, aby chránil dýku s rubínem na jílci. V poslední době Mat zřejmě zapomínal na luk.

Jezdci projeli pomalým klusem, mířili za určitým cílem, ale nijak nespěchali. Živým plotem pronikl prach.

Rand počkal, dokud klapot kopyt zcela nedozněl, než dírou v plotě opatrně protáhl hlavu. Prašný vír na silnici už byl daleko směrem, odkud přišli. Na východě byla obloha jasná. Rand se vyšplhal na silnici a pozoroval sloup prachu mířící k západu.

„Nejdou po nás,“ řekl, byla to napůl otázka a napůl konstatování.

Mat se vyškrábal za ním a ostražitě se rozhlédl oběma směry. „Možná,“ řekl. „Možná.“

Rand neměl ponětí, jak to vlastně myslel, ale kývl. Možná. Takhle to nezačalo, jejich cesta po Caemlynské silnici.

Dlouhou dobu poté, co opustili Bílý Most, se Rand častokrát přistihl, jak se náhle ohlíží za sebe. Občas někoho zahlédl a zadržel dech. Místo vysokého hubeného muže spěchajícího po silnici, nebo vytáhlého bělovlasého chlapíka sedícího na kozlíku vedle kočího, to však vždy byl forman nebo sedláci jedoucí na jarmark, nikdy Tom Merrilin. Naděje postupně mizela.

Na silnici byl čilý provoz, povozy a kočáry, lidé na koních i lidé opěšalí. Přicházeli po jednom či po skupinkách, kolona kupeckých vozů či tucet jezdců společně. Po silnici se však dalo cestovat volně, bez čekání, a často nebyl v dohledu nikdo, pouze stromy bez listí lemující udusanou silnici, ale rozhodně tudy putovalo víc lidí, než Rand kdy viděl ve Dvouříčí.

Většina lidí cestovala stejným směrem jako oni, na východ, do Caemlynu. Občas je kousek svezl sedlák na žebřiňáku, míli, i pět, ale častěji šli po svých. Mužům na koních se vyhýbali, když v dálce zahlédli byť jediného jezdce, spěchali ze silnice a skryli se, dokud neprojel. Ani jeden sice neměl černý plášť, a Rand si ani nemyslel, že by se jim mizelec ukázal dřív, než by byl těsně u nich, ale nemělo smysl riskovat. Zpočátku se báli pouze půllidí.

První víska za Bílým Mostem se tolik podobala Emondově Roli, že Rand klopýtl, když ji zahlédl. Doškové střechy s vysokými štíty, hospodyně v zástěrách klevetící u plůtků mezi domky a děti hrající si na zatravněné návsi. Ženám padaly nespletené vlasy na ramena. I další věci tu byly jiné, ale jako celek to připomínalo domov. Na trávníku na návsi se pásly krávy a přes cestu se důležitě kolébaly husy. Děti se válely po zemi v prachu, kde kdysi rostla tráva, a smály se. Ani se neohlédly, když kolem procházeli Rand s Matem. To byla další věc, která tu byla jiná. Cizinci tu nebyli zvláštností. Na dva další se nikdo ani nepodíval podruhé. Jak šli kolem, vesničtí psi jenom zvedli hlavy a zavětřili, jinak se nepohnuli.

Když procházeli vesnicí, začínalo se stmívat, a jak se v oknech domků objevovala světla, Randa u srdce bodlo steskem po domově. Bez ohledu na to, jak to vypadá, šeptal mu v hlavě tichý hlásek, tohle není skutečný domov. I kdybys zašel do jednoho z těch domů, Tam by tam nebyl. A kdyby byl, mohl by ses mu podívat do očí? Teď to víš, že? Až na takové podružnosti, jako odkud pocházíš a kdo jsi. Nebyly to sny z horečky. Rand se nahrbil, protože v duchu pořád slyšel zlomyslný smích. Klidně toho můžeš nechat, poškleboval se ten hlásek. Jedno místo je stejně dobré jako jiné, když vlastně nejsi odnikud a označil si tě Temný.

Za rukáv ho zatahal Mat, ale Rand se mu vytrhl a díval se na domy. Nechtěl se tu zastavovat, ale chtěl se podívat a zapamatovat si to. Tolik se to tu podobá domovu, ale ty už ho nikdy neuvidíš, že?

Mat ho znovu zatahal za rukáv. Tvář měl staženou, pleť kolem očí a úst bílou. „Pojď,“ zamumlal Mat. „Pojď.“ Na ves se díval, jako by měl podezření, že se tu něco skrývá. „Pojď už. Ještě se nemůžeme zastavit.“

Rand se obrátil kolem dokola, pořádně si prohlédl celou vesnici a povzdechl si. Od Bílého Mostu nebyli daleko. Když se myrddraal dostal za bělomostní hradby, aniž by ho někdo zahlédl, nebude mít s prohledáváním této vesnice nejmenší potíže. Rand se nechal táhnout pryč, až doškové střechy zůstaly daleko za nimi.

Než v měsíčním světle našli vhodné místo pod jakýmisi keři, které pořád ještě měly suché listí, padla noc. Žaludky si naplnili chladnou vodou z mělkého potůčku nedaleko odsud a bez ohně se schoulili na zemi, zabalení do plášťů. Oheň by bylo vidět, lepší mrznout.

Rand, kterému se hlavou pořád honily vzpomínky, se často budil a pokaždé slyšel, jak sebou Mat ve spánku hází a mumlá si ze sna. Jemu se nezdálo nic, aspoň pokud se pamatoval, ale stejně se příliš neprospal. Ty už domov nikdy neuvidíš.

To nebyla jediná noc, kterou strávili pouze zavinutí do plášťů na ochranu proti větra a občas i dešti, chladu a vlhku. Nebylo to jediné jídlo, které se skládalo pouze ze studené vody. Dohromady měli dost peněz na několik večeří v hostinci, ale postel na noc by stála příliš mnoho. Mimo Dvouříčí byly věci dražší, a na tomhle břehu Arinelly ještě dražší než v Baerlonu. Peníze, které jim zůstaly, si museli schovat pro případ nouze.

Když se jednoho odpoledne ploužili po silnici s žaludky tak prázdnými, že jim v nich ani nekručelo, slunce už bylo nízko a v dohledu byla pouze další křoviska, Rand se zmínil o dýce s rubínem na jílci. Na obloze se hromadila temná mračna, která slibovala na noc déšť. Rand doufal, že budou mít štěstí, třeba to bude jen ledové mžení.

Ušel ještě pár kroků, než si uvědomil, že se Mat zastavil. Zastavil se tedy také a zavrtěl prsty u nohou. Aspoň že nohy měl v teple. Povolil si řemení na ramenou. Jeho stočené pokrývky a Tomův svinutý plášť nebyly těžké, ale každých pár liber navíc vážilo po několika mílích na prázdný žaludek mnohem víc. „Co se děje, Mate?“ zeptal se Rand.

„Proč ji chceš pořád prodat?“ dožadoval se rozzlobeně Mat. „Koneckonců jsem si ji našel já. Nenapadlo tě někdy, že bych si ji rád nechal? Aspoň ještě chvilku. Jestli chceš něco prodat, prodej ten zatracenej meč!“

Rand přejel rukou po jílci s volavkou. „Tenhle meč mi dal můj otec. Byl jeho. Nežádal bych tě, abys prodal něco, co ti dal tvůj táta. Krev a popel, Mate, tobě se líbí putovat o hladu? A i kdybych našel někoho, kdo by ho koupil, kolik by nám takový meč přinesl? Nač by byl sedlákovi meč? Za ten rubín bychom dostali tolik, že bychom se až do Caemlynu mohli vézt jako páni. Možná až do Tar Valonu. A pokaždé bychom se najedli v hostinci a každou noc bychom spali v posteli. Možná se ti líbí představa jít půl světa pěšky a spát na zemi, co?“ Rand se na Mata zamračil a jeho přítel se mračil na něj.

Stáli tu uprostřed cesty, dokud Mat náhle nepokrčil rameny a nesklopil zrak. „Komu bych ji měl prodat, Rande? Sedlák by nám zaplatil kuřaty, a za kuřata si kočár nekoupíme. A kdybych ji ukázal v některý dědině, kudy jsme procházeli, nejspíš by si mysleli, že jsme ji ukradli. Jenom Světlo ví, co by se stalo pak.“

Rand po chvíli váhavě přikývl. „Máš pravdu. Já to vím. Mrzí mě to. Nechtěl jsem na tebe tak vyjet. Já jenom, že mám hlad a bolí mě nohy.“

„Mě taky.“ Znovu vyrazili po silnici a dávali si ještě větší pozor než předtím. Vítr jim v poryvech hnal prach do očí. „Mě taky.“ Mat se rozkašlal.

Na statcích získali trochu jídla a občas i nocleh. Ve stohu bylo skoro tak teplo, jako ve vyhřátém pokojíčku, přinejmenším ve srovnání s ložírováním pod keřem, a stoh, dokonce i ten, který nebyl překryt plachtovinou, aspoň zadržel déšť, pokud to zrovna nebyl úplný lijavec, pokud jste se zahrabali dost hluboko do sena. Občas se Mat pokusil uzmout pár vajec a jednou se mu dokonce podařilo podojit krávu, na kterou někdo zapomněl a nechal ji přivázanou na dlouhém provaze v poli. Ale na většině statků měli psy a takoví psi bývají ostražití. Dvoumílový běh se smečkou štěkajících psů za patami byla podle Randa příliš vysoká cena za dvě tři vejce, zvlášť když psům občas trvalo celé hodiny, než odešli, a oni mohli slézt ze stromu, na který se uchýlili. Nejvíc litoval toho času.

Sice to nedělal rád, ale dával přednost tomu, když na statek přišli otevřeně za světla. Čas od času na ně stejně beze slova poštvali psy, protože v této době a při tom, co se povídalo, byl každý, kdo žil stranou od lidí, k cizincům poněkud nedůvěřivý, ale často za hodinku sekání dříví či nošení vody získali večeři i nocleh, i když většinou ve stodole na slámě. Ale hodina dvě domácích prací byla hodina dvě denního světla, kdy nikam nešli, a hodina dvě k dobru pro myrddraaly. Rand někdy přemýšlel, kolik mílí urazí takový mizelec za hodinu. Jen nerad se vzdával každé minuty – ač jeho lítost poněkud polevila, když hltal horkou polévku, kterou před něj přistrčila hospodyně. A když k jídlu neměli nic, vědomí, že se každou minutou přibližují ke Caemlynu, jejich prázdný žaludek příliš neutíšilo. Rand se nemohl rozhodnout, zda je horší ztrácet čas, či jít o hladu, ale Mat si s prázdným žaludkem i s pronásledováním už přestal dělat starosti.

„Co o nich víme, no?“ dožadoval se Mat jednoho odpoledne, když vyváželi hnůj ze stájí na malém statku.

„Světlo, Mate, co vědí oni o nás?“ Rand kýchl. Pracovali svlečení do pasu, oba byli pokrytí potem a slámou a ve vzduchu visela zrnka zvířeného prachu. „Co vím, je, že nám dají kousek pečeného jehněčího a opravdickou postel na spaní.“

Mat zabodl vidle do slámy a hnoje a úkosem se zadíval na hospodáře, který se vracel ze stodoly s dojačkou v jedné a stoličkou v druhé ruce. Shrbený stařík s pletí tuhou jako kůže a prořídlými šedivými vlasy zpomalil, když si všiml, že ho Mat pozoruje, pak rychle odvrátil zrak a vyběhl ze stodoly, přičemž mu přes okraj dojačky přetékalo mléko.

„Má něco za lubem, to ti povídám,“ prohlásil Mat. „Koukni, jak se mi nechce podívat do očí. Proč je tak přátelskej k párku tuláků, který nikdy předtím neviděl? To mi teda řekni.“

„Jeho žena říká, že jí připomínáme jejich vnuky. Přestal by sis s nimi lámat hlavu? To, s čím si starosti dělat musíme, je za námi. Doufám.“

„Má něco za lubem,“ zabručel Mat.

Když skončili, opláchli se před stodolou a v zapadajícím slunci vrhali dlouhé stíny. Rand se cestou k domu otíral do košile. Hospodáře potkali ve dveřích. Poněkud příliš ledabylým způsobem se opíral o okovanou hůl. Za ním jeho žena mačkala zástěru a kousajíc se do rtu mu nahlížela přes rameno. Rand si povzdechl. Nemyslel si, že by jim s Matem ještě připomínali vnuky.

„Dneska v noci přijdou na návštěvu naši synové,“ řekl stařík. „Všichni čtyři. Zapomněl jsem. Přijdou čtyři. Velcí junáci. Silní. Už by tu pomalu měli být. Obávám se, že ta postel, co jsme vám slíbili, už nebude volná.“

Jeho žena kolem něj prostrčila malý raneček zabalený do kapesníku. „Nate. To je chleba, sýr, zelenina a jehněčí. Dost na dvě jídla, snad. Nate.“ Její vrásčitá tvář je prosila, aby si to laskavě vzali a šli.

Rand si vzal raneček. „Děkujeme. Chápu. Pojď, Mate.“

Mat ho následoval, a jak si přetahoval košili přes hlavu, vrčel přitom. Rand měl za to, že nejlepší bude dojít co nejdál, než se zastaví k jídlu. Starý sedlák měl psa.

Mohlo to dopadnout hůř, pomyslel si. Před třemi dny na ně pustili psy, když ještě pracovali. Psi, hospodář a jeho dva synové mávající klacky je hnali půl míle po Caemlynské silnici, než toho nechali. Jen tak tak stihli popadnout své věci a utéci. Ten sedlák měl luk a na tětivě nasazený šíp se širokou hlavicí.

„A už se nevracejte, slyšíte!“ křičel za nimi. „Nevím, co máte za lubem, ale ať už ty vaše vyhýbavý oči víckrát nevidím!“

Mat se začal obracet a sahal po toulci, ale Rand ho odtáhl. „Zbláznil ses?“ Mat se na něj mrzutě mračil, ale aspoň utíkal dál.

Randa občas napadlo, zda má vůbec smysl zastavovat se na statcích. Čím dál se dostávali, tím byl Mat vůči cizincům podezřívavější a méně to byl schopen skrývat. Nebo se tím namáhat. Jídla za stejnou práci bylo stále méně a občas jim dokonce ani nenabídli, aby přespali ve stodole. Ale pak Randa napadlo řešení veškerých jejich problémů, aspoň tak mu to připadalo, a napadlo ho to na Grinwellově statku.

Pantáta Grinwell a jeho žena měli devět dětí, z nichž nejstarší dcera byla o necelý rok mladší než Rand s Matem. Pantáta Grinwell byl hřmotný chlapík, a s tolika dětmi nejpíš ani žádnou pomoc nepotřeboval, ale pečlivě si je prohlédl od hlavy až k patě, všiml si ušpiněných šatů a uprášených bot a připustil, že pro další ruce se práce vždycky najde. Panímáma Grinwellová řekla, že jestli chtějí jíst u jejího stolu, neusednou k němu v těch špinavých hadrech. Právě hodlala prát, a nějaké starší šaty jejího manžela jim na práci budou stačit. Když to říkala, usmívala se, a Randovi na chvilku připomínala panímámu al’Vereovou, i když měla plavé vlasy. Nikdy takové vlasy neviděl. Dokonce i Mat přestal být tak naježený, když se na něj usmála. Nejstarší dcera byla úplně jiná.

Tmavovlasá, s velikánskýma očima, a hezká, Elza se na ně nestydatě usmívala pokaždé, když se její rodiče nedívali. Při práci, kdy hoši valili sudy a nosili do stodoly pytle zrní, se opírala o dveře do stáje, pozorovala je a přitom si broukala a hryzala si konec dlouhého copu. Randa pozorovala zvlášť. On se snažil nevšímat si jí, ale po chvíli si oblékl košili, kterou mu byl pantáta Grinwell zapůjčil. Byla mu těsná v ramenou a příliš krátká, ale bylo to lepší než nic. Elza se hlasitě zasmála, když si ji natahoval. Randa napadlo, že tentokrát to nebude Matova chyba, až je vyženou.

Perrin by věděl, jak tohle zvládnout, pomyslel si. Pronesl by nějakou nedbalou poznámku a ona by se brzy smála jeho žertům, místo aby tady zasněně postávala, když ji tu může vidět její otec. Jenomže jeho žádné nedbalé poznámky nenapadaly, ani žádné vtipy. Kdykoliv mu pohled zabloudil jejím směrem, Elza se na něj usmála tak, že kdyby to uviděl její otec, poštval by na ně psy. Jednou mu řekla, že se jí líbí vysocí muži. Všichni chlapci na statcích kolem jsou prý malí. Mat se nestydatě zařehtal. Rand si přál, aby ho napadl nějaký vtip, a soustředil se přitom na vidle.

Mladší děti byly aspoň v Randových očích požehnáním. Matova ostražitost jako by trochu polevila vždy, když byly kolem něj děti. Po večeři se usadili před krbem, pantáta Grinwell si ve svém oblíbeném křesle nacpával fajfku a panímáma Grinwellová se věnovala své skříňce se šitím a košilím, které jim předtím vyprala. Mat vytáhl Tomovy barevné míčky a začal žonglovat. Nikdy to nedělal, pokud poblíž nebyly děti. Děti se smály, když předstíral, že mu míčky padají, a chytal je v poslední chvíli, a při osmičkách a kroužcích se šesti míčky, kdy je Mat málem skutečně pustil, horlivě tleskaly. Ale vzaly to jako legraci a pantáta Grinwell s manželkou tleskali stejně vytrvale, jako jejich děti. Když Mat skončil a všem se uklonil s tolika ozdůbkami, že by se za něj Tom vůbec nemusel stydět, vytáhl Rand z pouzdra Tomovu flétnu.

Nikdy se nástroje nedotkl, aniž by ho nebodl osten smutku. Dotýkat se zlatostříbrných ozdob bylo jako dotýkat se Tomových vzpomínek. Na harfu nikdy nesahal, jenom se občas přesvědčil, že je v suchu a v pořádku – Tom vždy říkával, že harfa nepatří do neohrabaných rukou kluka z vesnice – ale kdykoliv je sedláci nechali přespat, vždycky po večeři zahrál pár melodií na flétnu. Bylo to jako něco málo navíc pro hospodáře, a možná i způsob, jak nezapomenout na Toma.

S veselou náladou, kterou vyvolal Mat svým žonglováním, zahrál „Tři dívky na louce“. Pantáta a panímáma Grinwellovi tleskali a menší děti se roztančily po místnosti, dokonce i nejmenší hošík, který ještě ani neuměl pořádně chodit, podupával do rytmu. Rand věděl, že by o Bel Tinu žádnou cenu nevyhrál, ale po Tomově učení by si rozhodně neuřízl ostudu.

Elza seděla se zkříženýma nohama před krbem, a když Rand po poslední notě odložil flétnu, naklonila se s povzdechem dopředu a usmála se na něj. „Hraješ nádherně. Nikdy jsem nic tak krásného neslyšela.“

Panímáma Grinwellová se u látání náhle zarazila, upřela na dceru pohled a zvedla obočí. Pak se dlouhým, hodnotícím pohledem zadívala na Randa.

Rand zvedl kožené pouzdro, aby flétnu uklidil, ale pod jejim pohledem pouzdro upustil a flétnu málem taky. Jestli ho obviní, že laškuje s její dcerou... V zoufalství si flétnu znovu přiložil ke rtům a zahrál další píseň, pak další a ještě jednu. Panímáma Grinwellová ho neustále pozorovala. Zahrál „Vítr, jenž vrbkou třese“ a „Vracím já se domů od Tarwinova sedla“ a „Kohout mámy Aynory“ a „Ten starej černej medvěd“. Zahrál každou píseň, na kterou si vzpomněl, ale ona z něj zrak nespustila. Neřekla ani slovíčko, ale dívala se a zvažovala ho.

Bylo už pozdě, když se pantáta Grinwell konečně zvedl, uchechtl se a zamnul si ruce. „No, tohle byla vzácná legrace, ale už je čas jít do hajan. Vy, mládenci na cestách, si vstáváte, kdy se vám zachce, ale na statku začíná den brzo. Povím vám, mládenci, že jsem už v hospodě zaplatil slušný peníze za představení, který nebylo o nic lepší než to, co jste nám dnes večer předvedli. Vlastně to bylo mnohem horší.“

„Myslím, že by měli dostat odměnu, táto,“ řekla panímáma Grinwellová a zvedla malého chlapečka, který už u krbu dávno usnul. „Stodola není na spaní nejlepší. Mohli by se dneska vyspat v Elzině pokoji, ona se vyspí se mnou.“

Elza se zachmuřila. Dávala si pozor, aby měla sklopenou hlavu, ale Randovi to neuniklo. Byl si jist, že její matce také ne.

Pantáta Grinwell kývl. „Ano, ano, to je mnohem lepší než stodola. Jestli vám teda nebude vadit, když budete spát dva na jedný posteli.“ Rand se zapýřil. Panímáma Grinwellová ho pořád pozorovala. „Přál bych si slyšet ještě další písničky. A to tvoje žonglování taky stálo za to. Rád bych. Víte, je tady něco, s čím byste nám mohli zítra pomoct, a...“

„Budou chtít vyrazit brzy, táto,“ vložila se mu do řeči panímáma. „Další vesnice, kam přijdou, je Arien, a jestli tam chtějí zkusit štěstí v hostinci, budou muset jít celej den, aby se tam dostali před setměním.“

„Ano, paní,“ řekl Rand, „to bychom chtěli. A děkujeme.“

Panímáma Grinwellová mu věnovala úsměv, jako by věděla, že jí děkuje za víc než jen za radu, či dokonce za večeři a teplé lůžko.

Celý další den si Mat z Randa utahoval kvůli Elze. Rand se snažil změnit téma, a to, co Grinwellovi navrhovali o vystupování v hostincích, mu nejsnáze přišlo na mysl. Ráno Elza trucovala, když odcházel, a panímáma Grinwellová měla ve tváři výraz říkající to je dobře, že jsme se jich zbavili, a čím méně řečí, tím snáz se to urovná. Vystupování po hostincích byl aspoň způsob, jak Matovi zabránit, aby pořád nemluvil. Než dorazili do další vesnice, bylo to už něco zcela jiného.

Právě padal soumrak, když vstupovali do jediného hostince v Arienu, a Rand promluvil s hostinským. Zahrál „Přívoz přes řeku“ – které buclatý hostinský říkal „Drahoušek Sára“ – a část „Cesty do Dun Arenu“ a Mat trochu zažongloval a výsledkem bylo, že té noci spali v posteli a pojedli pečené brambory a hovězí. Samozřejmě to byl nejmenší pokojík v hostinci, se zkosenou střechou, a jídlo dostali uprostřed dlouhého večera plného hraní a žonglování, ale pořád to byla postel pod střechou. A co bylo ještě lepší, každou hodinu za světla mohli strávit na cestě. A hostům zřejmě příliš nevadilo, když si je Mat podezřívavě prohlížel. Někteří se dokonce úkosem dívali jeden na druhého. V této době bylo běžné, že lidé cizincům nedůvěřovali, a v hostinci byli vždy nějací cizinci.

Rand spal nejlépe za celou dobu od chvíle, kdy opustili Bílý Most, i přesto, že se o lůžko dělil s Matem, který mluvil ze spaní. Ráno se je hostinský pokoušel přemluvit, aby zůstali ještě den dva, ale když se mu to nepodařilo, zavolal na sedláka se zarudlýma očima, který toho vypil přes míru, aby večer dokázal uřídit vůz až domů. O hodinu později byli o pět mil dál na východ a rozvalovali se na slámě v žebřiňáku Eazila Forneye.

Takhle tedy cestovali. S trochou štěstí, a pokud je někdo jednou dvakrát sveze, mohli do další vsi dorazit před setměním. Bylo-li ve vesnici hostinců víc, jak jednou hostinští zaslechli Randa hrát na flétnu a uviděli Mata žonglovat, předcházeli si je. Sice ještě pořád nedosahovali kvalit kejklířů, ale tohle bylo víc, než většina vesničanů za celý rok uviděla. Dva tři hostince ve vesnici znamenaly lepší pokoj se dvěma lůžky a větší porce lepšího jídla a občas i pár měďáků do kapsy. Ráno je skoro vždy někdo svezl, další sedlák, který zůstal příliš dlouho a příliš toho vypil, nebo kupec, kterému se jejich vystoupení líbilo natolik, že mu nevadilo, když si vyskočili do jednoho z jeho vozů. Rand začínal mít dojem, že dokud nedorazí do Caemlynu, mají vystaráno. Jenže pak přijeli do Čtverkrálí.