Oko světa

1 Prázdná cesta

Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce vzpomínky, z nichž se stávají pověsti. pověsti vyblednou v mýty, a dokonce i mýty jsou již dávno zapomenuty, když věk, jenž je zrodil, znovu nastane. V jednom věku, jejž někteří nazývali třetím, ve věku, který měl teprve přijít, ve věku dávno minulém, se v pohoří Oparů zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčky kola času nemají ani začátek, ani konec. Ale toto byl nějaký začátek.

Zrozen pod vrcholkem věčně zahaleným v mracích, které pohoří daly jméno, vál vítr k východu, přes Pískovce, které ještě před Rozbitím světa bývaly pobřežím velkého oceánu. Dul dolů k Dvouříčí a do hustého lesa zvaného Západní polesí, kde se opřel do dvou mužů kráčejících vedle koně táhnoucího vozík po kamenité silnici, zvané Kameniční cesta. Přesto, že jaro mělo přijít ani ne za Měsíc, vítr byl mrazivý, jako by nesl sníh.

Poryv větru vždy přitiskl Rand al’Thorovi plášť na záda a hnědá vlněná látka mu zapleskala kolem nohou, načež se zvedla nad zem. Rand al’Thor si přál, aby měl těžší plášť, nebo aby si byl oblékl ještě jednu košili. Většinou, když se snažil přitáhnout si plášť k tělu, zachytil se mu na toulci, který měl zavěšený u boku. Snaha udržet plášť jednou rukou nebyla taky k ničemu, v druhé totiž držel luk se šípem nasazeným na tětivu, připravený k výstřelu.

Když mu zvlášť prudký poryv větru vytrhl plášť z ruky, ohlédl se přes hřbet kosmaté hnědky na svého otce. Potřeboval se ujistit, že je Tam stále na svém místě, a cítil se proto trochu hloupě, ale dnes byl jeden z těch dní. Pokud se zvedl vítr, hlasitě zavyl, ale kromě toho na krajině leželo ticho. Tiché skřípání náprav proti tomu znělo až nápadně hlasitě. Ani pták v lese nezazpíval, ani veverka nezašvitořila ve větvích. Ne, že by to očekával, rozhodně ne letošní jaro.

Pouze stromy, které měly listí či jehličí celou zimu, byly jedinou zelení v okolí. Na kamenech vyčnívajících pod stromy ze země ležela hnědá síť propleteného loňského ostružiní. Těch pár rostlin, to byly většinou kopřivy, a zbytek se skládal z takových druhů, které buď oplývají háčky či trny, nebo odpudivě páchnou a na botě neopatrného člověka zanechají pronikavý smrad. Tam, kde hustě rostoucí stromy vrhaly hluboký stín, stále ještě ležely bílé plochy sněhu. Slunění světlo však nemělo ani sílu, ani nehřálo. Bledé slunce sedělo nad stromy na východě, ale jeho světlo bylo tlumené, jako by bylo promícháno se stínem. Ráno bylo nerudné, jako stvořené pro neveselé myšlenky.

Rand al’Thor bezmyšlenkovitě sáhl na vodítko šípu. Byl připraven natáhnout luk jediným ladným pohybem až k líci, tak, jak ho to Tam naučil. Zima byla pro hospodářství dost špatná, horší, než pamatovali i ti nejstarší, ale v horách musela být ještě drsněější, pokud se dalo soudit podle počtu vlků vyhnaných dolů do Dvouříčí. Vlci přepadali salaše a prokousávali se do stájí, aby se dostali na ovce a koně. Medvědi šli po ovcích také, i tam, kde medvěda neviděli celá léta. Zůstávat venku po setmění už nebylo bezpečné. Lidé se stávali kořistí stejně často jako ovce, a to slunce často ještě ani nezapadlo.

Tam kráčel dlouhými kroky po Belině druhém boku, používal oštěp jako oporu a nevšímal si větru, v němž mu hnědý plášť povlával jako praporec. Čas od času kobylku zlehka pohladil po boku, aby jí připomněl, že má jít dál. S mohutnou hrudí a širokou tváří byl Tam onoho rána pilířem skutečnosti, jako kámen uprostřed snu. Jeho sluncem osmahlé líce sice byly pokryté vráskami a v šedých vlasech měl jen pár černých pramínků, ale byla v něm síla, jako by se kolem něj mohl přehnat proud, aniž by mu podtrhl nohy. Lhostejně kráčel po cestě. Jeho chování dávalo jasně na srozuměnou, že vlci a Medvědi klidně mohou být nebezpečím, na které si každý ovčák musí dávat pozor, ale raději by se neměli snažit zastavit Tama al’Thora na cestě do Emondovy Role.

Rand se provinile vrátil ke sledování své strany silnice, Tamova věcnost mu totiž připomněla jeho úkol. Byl o hlavu vyšší než otec, vyšší než kdokoliv v okrese, a fyzicky se Tamovi podobal jen málo, možná jen šířkou ramen. Šedé oči a narezlý odstín vlasů zdědil po matce, aspoň to Tam tvrdil. Matka byla z ciziny, a Rand si na ni moc nepamatoval, snad jenom úsměv na její tváři, i když každý rok o Bel Tinu na jaře a o Letnicích v létě nosil květiny na její hrob.

V poskakujícím vozíku spočívaly dva soudky Tamovy jablečné brandy a osm sudů jablečného vína, mírně nakyslého po zimním ošetřování. Tam to stejné každoročně dodával do hostince U Vinného střiku na Bel Tin a prohlásil, že by to chtělo víc než jen pár vlků nebo studený vítr, aby ho to letos na jaře zastavilo. Přesto nebyli ve vesnici celé týdny. Dokonce ani Tam v oněch dnech příliš necestoval. Ale Tam dal na brandy a víno své slovo, i když s dodávkou čekal až na předvečer svátku. Pro Tama bylo dodržení slibu nesmírně důležité. Rand byl rád, že se dostane ze statku, skoro stejně rád, jako že nastává Bel Tin.

Jak Rand pozoroval svoji stranu silnice, měl stále naléhavější dojem, že ho někdo sleduje. Chvíli se to snažil setřást. Mezi stromy se nic nehýbalo ani neozývalo, pouze vítr. Ale ten pocit nejenže zastával, on dokonce sílil. Chloupky na pažích se mu zvedaly a kůže ho svědila, jako by ho něco lechtalo zevnitř.

Podrážděně si přehodil luk, aby se mohl poškrábat na rukou, a přikazoval si, aby si přestal vymýšlet. V lese na jeho straně silnice nic nebylo, a Tam by něco řekl, kdyby na druhé straně něco bylo. Ohlédl se přes rameno… a zamrkal. Ani ne o dvacet kroků pozadu je sledovala zahalená postava na koni, přičemž oba, kůň i jezdec, byli černí, matní a bezvýrazní.

Byl to spíš zvyk než co jiného, co ho přimělo couvat podél vozu, i když se díval dozadu.

Jezdce halil plášť až po horní okraj bot a kapuci měl staženou hluboko do čela, takže z něj nebyl vidět ani kousek. Rand měl neurčitý dojem, že na tom jezdci je cosi zvláštního, ale nejvíc ho přitahovala stažená kapuce. Viděl jen matné obrysy tváře, ale měl pocit, že hledí jezdci rovnou do očí. A nemohl uhnout pohledem. Zvedl se mu žaludek. Pod kapucí viděl jenom stín, ale cítil nenávist tak prudkou, jako kdyby vzteklý výraz zřetelně viděl, nenávist ke všemu živému. A nade všechno nenávist k němu samému, k němu nejvíc ze všeho na světě.

Náhle podpatkem zachytil o kámen, zakopl a konečně odtrhl oči od tmavého jezdce. Luk mu spadl na zem a jenom to, že se zachytil Belina postroje, ho zachránilo, aby neupadl na záda. Kobylka se s překvapeným odfrknutím zastavila a otočila hlavu, aby se podívala, co ji přibrzdilo.

Tam se přes Belina záda na Randa zamračil. „Jsi v pořádku, chlapče?“

„Jezdec,“ vyhrkl bez dechu Rand a zvedl se. „Cizinec, sleduje nás.“

„Kde?“ Starší muž zvedl oštěp se širokou hlavicí a ostražitě si prohlížel cestu za nimi.

„Tam, tamhle na...“ Rand se otočil a odmlčel se. Cesta za nimi byla prázdná. Nevěřícně si prohlížel les po obou stranách silnice. Stromy s holými větvemi nenabízely žádný úkryt, ale po koni ani jezdci nebylo ani stopy. Setkal se s otcovým zvídavým pohledem. „Byl tam. Muž v černém plášti na černém koni.“

„Já o tvých slovech nepochybuju, chlapče, ale kam se poděl?“ „To nevím. Ale byl tam.“ Rand sebral luk a šíp ze země, a než šíp znovu založil, spěšně zkontroloval opeření a trochu luk napjal, než tětivu znovu uvolnil. Nebylo nač střílet. „Byl tam.“

Tam zavrtěl prošedivělou hlavou. „Když to říkáš, chlapče. No tak. Kůň nechává stopy, dokonce i na takovém povrchu.“ Vydal se k zadku vozu a plášť mu povlával ve větru. „Jestli je najdeme, budeme vědět jistě, že tam byl. Pokud ne… no, za těchhle dnů člověka občas ošálí zrak.“

Rand si náhle uvědomil, co bylo na jezdci tak divného, tedy kromě toho, že tu vůbec byl. Vítr, který se opíral do něj a do Tama, se záhyby jeho černého pláště ani nepohnul. Randovi náhle vyschlo v ústech. Musel si to jenom představovat. Jeho otec měl pravdu, tohle bylo ráno, které povzbuzovalo lidskou fantazii. Jenže tomu Nevěděl. Jak ale otci vysvětlí, že ten muž, jenž se očividně rozplynul ve vzduchu, měl plášť, kterého se vítr ani nedotkl?

Starostlivě se zamračil a rozhlížel se po lese kolem. Vypadal úplně stejně jako předtím. Téměř od doby, kdy se naučil chodit, běhával Rand volně po lese. Plavat se naučil v jezerech a potocích Luhu za posledními statky Emondovy Role. Propátral Pískovce – o čemž mnozí z Dvouříčí tvrdili, že to nosí smůlu – a jednou se dostal dokonce až k úpatí pohoří Oparů, on a jeho nejlepší přátelé, Mat Cauthon a Perrin Aybara. A to bylo mnohem dál, než kam se kdy dostala většina lidí z Emondovy Role. Pro ně byla cesta do vedlejší vesnice, nahoru do Hlídky nebo dolů do Devenského Průseku, velkou událostí. Nikde na svých cestách ale Rand nepotkal místo, které by ho děsilo. Jenže dnes nebylo Západní polesí místem, jaké si pamatoval. Člověk, který mohl tak náhle zmizet, se mohl stejně náhle objevit, možná přímo vedle nich.

„Ne, otče, to není třeba.“ Když se Tam překvapeně zastavil, Rand zakryl stoupající ruměnec tím, že si stáhl kapuci do obličeje. „Asi máš pravdu. Nemá smysl hledat něco, co tam není, ne když si radši můžeme pospíšit do vesnice a pryč z tohohle větru.“

„Fajfka by nezaškodila,“ řekl Tam pomalu, „a korbel piva v teple.“ Náhle se široce zazubil. „A hádám, že ty chceš brzo uvidět Egwain.“

Rand se zmohl na pousmání. Ze všech věcí, na které právě teď myslel, byla starostova dcera na seznamu až úplně dole. Další potíže nepotřeboval. Po celý minulý rok ho pokaždé, když byli spolu, znervózňovala. A co bylo horší, dokonce si to snad ani neuvědomovala. Ne, nepotřeboval, aby se mu hlavou honila ještě Egwain.

Doufal, že si jeho otec nevšiml, jaké má obavy, když Tam řekl: „Nezapomeň na plamen, chlapče, a na prázdnotu.“

Byla to zvláštní věc, kterou ho Tam naučil. Soustředit se na jediný plamen a vložit do něj všechny vášnivé pocity – strach, nenávist, hněv – až se tvoje mysl úplně vyprázdní. Splyne s prázdnotou, vykládal Tam, a pak Můžeš udělat cokoliv. Nikdo jiný v Emondově Roli tak nemluvil. Ale Tam svým plamenem a prázdnotou každoročně o Bel Tinu vítězil v lukostřeleckých závodech. Rand si myslel, že by letos sám mohl mít naději na umístění, pokud by se dokázal držet prázdnoty. Jelikož na ni Tam teď přivedl řeč, znamenalo to, že si všiml, ale nic dalšího nedodal.

Tam popohnal Belu, a tak se znovu vydali na cestu, starší muž kráčel, jako by se nic neobvyklého nestalo a ani nemohlo stát. Rand si přál, aby ho uměl napodobit. Snažil se vytvořit ve své mysli prázdnotu, ale neustále se v myšlenkách vracel k Černě oděnému jezdci.

chtělo se mu věřit, že Tam má pravdu, že jezdce viděl pouze ve svých představách, ale příliš jasně si pamatoval na tu nenávist. Někdo tam byl. A ten někdo mu chtěl ublížit. Nepřestával se ohlížet, dokud se kolem nich neobjevily první doškové střechy Emondovy Role se svými vysokými štíty.

Vesnice ležela nedaleko Západního polesí. Porost tu postupně řídl a poslední stromy rostly vlastně již mezi pevnými roubenými domky. Půda se k jihu mírně zvedala. I když se místy vyskytovaly háje, statky a živými ploty ohrazené pastviny se za vsí táhly až k Luhu s jeho spletí potoků a jezírek. Země na západ byla stejně úrodná a pastva tu po většinu roku byla šťavnatá, ale v Západním polesí byla jen hrstka statků. Dokonce i ty ležely v okruhu jedné míle od Pískopců, a to se ani nezmiňujeme o pohoří Oparů, které se zvedalo nad vrcholky stromů Západního polesí, vzdálené, nicméně z Emondovy Role jasně viditelné. Někteří lidé tvrdili, že je tam příliš kamenitá Půda, jako by skal nebylo všude ve Dvouříčí až dost, jiní říkali, že je to země nosící neštěstí. A pár dalších prohlašovalo, že nemá smysl přibližovat se k horám víc, než je zcela nezbytné. Ať už byl důvod jakýkoliv, jenom ti nejtvrdší hospodařili v Západním polesí.

Jak jednou minuli první řady domků, kolem vozíku začaly kličkovat výskající houfce malých dětí a psů. Bela se trpělivě plahočila dál a pokřikujících děcek, která jí pod nosem metala kozelce, hrála na babu a honila obruč, si nevšímala. V posledních mísících si děti moc smíchu a her neužily, dokonce, i když se počasí umírnilo natolik, že by děti mohly ven, strach z vlků je držel doma. Zdálo se, že příchod Bel Tinu je znovu naučil si hrát.

Svátek ovlivnil i dospělé. Široké okenice byly otevřené a téměř v každém domě postávala v okně hospodyně v zástěře, dlouhé vlasy spletené do copů a schované pod šátkem, a protřepávala peřiny či na parapet vykládala slamník. Ať už se na stromech objevily listy či nikoliv, žádná žena by si neodpustila před Bel Tinem provést jarní úklid. Na každém dvorku visely na šňůrách houně, a děti, které nebyly dost rychlé, aby utekly do ulic, si své zklamání vybíjely proutěnými klepačkami na kobercích. Po střechách lezli hospodáři a kontrolovali došky, aby zjistili, zda zimou způsobené škody nebudou vyžadovat osobní návštěvu Cenna Buie, doškáře.

Tam se několikrát zastavil, aby si krátce pohovořil tu s jedním sedlákem, tu s jiným. Jelikož se s Randem nedostali ze statku celé týdny, každý chtěl zjistit, co je nového. Ve vsi bylo jen pár lidí ze Západního polesí. Tam pohovořil o škodách, jež způsobily zimní bouře, každá horší než ta předchozí, o mrtvě narozených jehňatech, o hnědých polích, na nichž by mělo rašit obilí, o pastvinách, které by se měly zelenat, a o hejnech krkavců, kde loni přilétali zpěvní ptáci. Neradostné hovory vedené tam, kde všude kolem probíhaly přípravy k Bel Tinu, a hodně potřásání hlavou. Všude to bylo stejné.

většina mužů krčila rameny a říkala: „No, přežijeme, dá-li Světlo.“ někteří se zubili a dodávali: „A jestli světlo nedá, přežijeme taky.“

Takto se chovala většina lidí z Dvouříčí. Lidé, kteří se museli dívat, jak jim krupobití ničí úrodu a jak jim vlci odnášejí jehňata, a zažít znovu bez ohledu na to, kolikrát se to stalo, se nevzdávali snadno.

Tam by se s Witem Congarem nezastavoval, kdyby ten člověk nevyšel na ulici, takže museli buď zastavit, nebo nechat Belu, aby ho přejela. Congarové – a Coplinové, dvě rodiny tak propojené sňatky, že nikdo doopravdy nevěděl, kde jedna rodina končí a kde druhá začíná – byli známí od Hlídky až po Devenský Průsek, a možná až po Tarenský Přívoz, jako lidé, kteří si neustále stěžují a dělají potíže.

„Musím tohle dopravit Branovi al’ Veremu, Wite,“ řekl Tam a ukázal hlavou na naložené sudy, ale vychrtlý mužík s kyselým výrazem neuhnul. Místo aby byl na střeše, povaloval se na schodech do domu, ale jeho došky vypadaly, že nutně potřebují pozornost pantáty Buie. Nikdy nevypadal, že by hodlal zažít, a nikdy nedokončil, co jednou začal. Většina Coplinů i Congarů byla taková, pokud nebyli ještě horší.

„Co uděláme s Nyneivou, al’Thore?“ chtěl vědět Congar. „Takovou vědmu v Emondově Roli potřebovat nemůžeme.“

Tam si povzdechl. „To není naše věc, Wite. Vědma je ženská záležitost.“

„No, radši bychom měli něco udělat, al’Thore. Řekla, že budeme mít mírnou zimu. A dobrou úrodu. Teď se jí zeptej, co slyšela ve větru, a ona se na tebe jenom zamračí a odkráčí.“

„Pokud ses jí ptal tak, jak to obvykle děláš, Wite,“ vykládal trpělivě Tam, „tak máš štěstí, že tě nepřetáhla tou holí, co nosí. A teď, jestli dovolíš, tahle brandy…“

„Nyneiva al’Mearová je na vědmu prostě moc mladá, al’Thore. Jestli s tím ženskej kroužek nic neudělá, tak by to mela udělat vesnická rada.“

„Co je ti do vědmy, Wite Congare?“ zaburácel ženský hlas. Wil sebou trhl, když z domu vyšla jeho žena. Daisa Congarová byla dvakrát širší než Wit, žena s tvrdou tváří bez špetky tuku na těle. S rukama v bok se na Wita zamračila. „Pokusíš se plíst ženskýmu kroužku do práce a uvidíš, jak ti bude chutnat, co si sám uvaříš. Což rozhodně nebudeš provádět v mý kuchyni. A budeš si sám prát a stlát. Což nebude pod mojí střechou.“

„Ale Daiso,“ zakňoural Wit, jenom jsem…“

„Jestli mě, Daiso, omluvíš,“ vložil se do hovoru Tam. „Wite, světlo nechť svítí na vás oba.“ Znovu pobídl Belu do kroku a provedl ji kolem vychrtlého chlapíka. Daisa se teď soustředila na svého manžela, ale každou chvíli by si mohla uvědomit, s kým to vlastně Wit mluvil.

To byl taky důvod, próz nepřijal žádné pozvání, aby se zastavil na kousek něčeho k zakousnutí a horký nápoj. Když zahlédly Tama, hospodyně z Emondovy Role se zažínaly chovat jako pes, který právě zahlédl králíka. Jedna každá z nich znala tu pravou ženu pro vdovce se slušným statkem, i když byl v Západním polesí.

Rand kolem prošel stejně rychle jako Tam, možná ještě rychleji. Když nebyl Tam po ruce, občas ho zahnaly do kouta, a on neměl jak jejich nátlaku uniknout, pokud by se nezačal chovat vyloženě hrubě. Vždycky ho zatlačily na stoličku u kuchyňských kamen, kde ho cpaly sladkostmi, medovými koláčky či paštičkami. A hospodyně si ho vždycky měřila a zvažovala, jako metrem či na kupeckých vahách, a přitom mu vykládala, že to, co právě jí, není ani zdaleka tak dobré, jako kdyby to připravila její ovdovělá sestra či nejstarší sestřenice. Tam rozhodně nemládne, tvrdily pokaždé. Je hezké, že tak miloval svoji ženu – je to dobré znamení pro další ženu v jeho životě – ale už truchlil dost dlouho. Tam potřebuje dobrou ženu. To je prostý fakt, prohlašovaly pokaždé, nebo něco podobného, že muž prostě nemůže žít bez ženy, která by se o něj postarala a dohlédla by na to, aby se nedostával do potíží. Nejhorší bývaly ty, které se zhruba v této chvíli zamyšleně odmlčely, a pak se s vypracovanou lhostejností zeptaly, jak starý je teď.

Rand, jako většina obyvatel Dvouříčí, byl dost umíněný. Cizinci občas říkali, že to je hlavní znak lidí z Dvouříčí, že by mohli dávat lekce mezkům a učit kamení. Hospodyně byly většinou hodné a laskavé, ale Rand nesnášel, když ho někdo k něčemu nutil, a z jejich chování měl pocit, jako by ho pobízely klackem. Takže přidal do kroku a přál si, aby Tam pobídl Belu k rychlejší chůzi.

Ulice brzy vyústila na Trávník, široký prostor uprostřed vesnice. Obvykle byl porostlý hustou trávou, ale letošní jaro na něm mezi žlutohnědou loňskou trávou a černou holou zemí bylo jen pár zelených skvrn. Kolem se kolébalo na tucet hus, Očima jako korálky pátraly po zemi, ale nenacházely, do čeho klovnout, a kdosi tu nechal spoutanou dojnici, aby se napásla na řídké zeleni.

Na západním konci Trávníku tryskal z nízké skalky samotný Vinný střik, pramen, který nikdy nevysychal, pramen dost silný na to, aby člověku podrazil nohy, a dost sladký na to, aby to stokrát ospravedlnilo jeho jméno. Proud se rychle rozšířil do potoka Vinný střik, který spěchal k východu. Jeho břehy stínily vrby až k mlýnu pana otce Thanea i dál, až se v mokřadech v hloubi Západního polesí rozdělil do několika tuctů potůčků. Přes čistý potůček vedly z Trávníku dva můstky opatřené zábradlím a jeden širší most, který byl dost pevný, aby unesl vůz. Vozový most označoval místo, kde se Severní silnice, vedoucí od Tarenského Přívozu a Hlídky, měnila ve Starou silnici, vedoucí do Devenského Průseku. Cizincům občas Připadalo směšné, že silnice má jedno jméno na severu a jiné na jihu, ale tak tomu bylo vždy, co v Emondově Roli pamatovali, a tím to končilo. Pro lidi z Dvouříčí to byl důvod dobrý až dost.

Na opačné straně potoka už připravovali ohně pro Bel Tin, tři pečlivě naskládané hranice skoro tak vysoké, jako domy v okolí. Stály samozřejmě na hlíně, ne na Trávníku, i když byl tak řídký. Ta část oslav, která se nebude odehrávat kolem ohňů, bude na Trávníku.

Nedaleko Vinného střiku tiše prozpěvovaly dvě desítky stařen zdobících slavnostní strom. Rovný, útlý jedlový kmínek zbavený větví čněl na tři sáhy vysoko i v jámě, kterou pro něj vykopaly. Klubko dívenek, příliš mladých, aby nosily copy, sedělo se zkříženýma nohama, závistivě jedličku pozorovalo a občas zazpívalo úryvky z písně, kterou zpívaly ženy.

Tam poplácal Belu, jako by ji chtěl přimět k rychlejší chůzi, i když ona si ho nevšímala, a Rand se pečlivě vyhýbal pohledu na cokoliv, co ženy prováděly. Ráno budou muži předstírat, jak jsou stromem překvapení, a pak, za poledne, pod ním budou tančit neprovdané ženy a opletou ho dlouhými barevnými stuhami, zatímco svobodní muži k tomu budou zpívat. Nikdo nevěděl, kde tento zvyk vznikl, ani próz – byla to další z věcí, které se nikdy neměnily – ale sloužil jako dobrý důvod ke Zpěvu a tanci, a k tomu nikdo v Dvouříčí nějaké zvláštní důvody nepotřeboval.

O Bel Tinu se bude celý den zpívat, tančit a hodovat, najde se čas pro závody v běhu a závody ve spoustě dalších věcí. Budou se rozdávat ceny nejen za střelbu z luku, ale také za metání prakem a boj holí. Budou se konat soutěže v luštění hádanek a hlavolamů, přetahování provazem, zvedání a házení těžkých předmětů, odměnu dostane nejlepší zpěvák, nejlepší tanečník a nejlepší houslista, také nejrychlejší střihač ovcí a dokonce i nejlepší hráč kuželek a vrhač šipek.

Bel Tin se měl slavit v době, kdy konečně úplně začalo jaro, rodila se první jehňata a objevilo se první obilí. I přes neustále chladné počasí však nikoho ani nenapadlo oslavy odvolat. Trocha Zpěvu a tance každému prospěje. A jako vrchol všeho, pokud se dalo věřit klepům, měl být na Trávníku úžasný ohňostroj – jestli ovšem včas dorazí první letošní forman. To vyvolalo spoustu řečí. Od posledního ohňostroje už uplynulo deset let, a pořád ještě se o něm mluvilo.

Krčma U Vinného střiku stála na východním konci Trávníku, těsně vedle Vozového mostu. První poschodí hostince tvořil štípaný kámen, i když základy byly ze staršího kamene, o němž někteří prohlašovali, že pochází z hor. Bíle omítnuté druhé poschodí – kde žil v zadních místnostech Brandelwyn al’Vere, hostinský, a posledních dvacet let starosta Emondovy Role, se svou ženou a dcerami – přesahovalo po celém obvodu budovy to první. Červená tašková střecha, jediná taková střecha v celé dědině, se ve slabém slunečním světle leskla a ze tří z tuctu vysokých komínů stoupal kouř.

Na jižním konci hostince, na opačné straně, než tekl potok, se táhly zbytky mnohem větších kamenných základů, jež kdysi tvořily součást hostince – aspoň se to říkalo. Uprostřed teď rostl mohutný dub s kmenem třicet kroků po obvodu a větve měl silné jako dospělý člověk. V létě sem do stínu koruny, tehdy olistěné, dával Bran al’Vere stoly a lavice a lidé si tu mohli vychutnat pohárek a chladivý větřík, zatímco si spolu povídali, či vytáhli desku na dámu.

„Už jsme tady, chlapče.“ Tam sáhl po Belině postroji, ale ona se zastavila před hostincem dřív, než se jeho ruka dotkla řemeni. „Zná cestu lip než já,“ uchechtl se Tam.

Když náprava naposledy zaskřípala, vynořil se z hostince Bran al’Vere, jenž se jako vždy pohyboval příliš lehce na člověka jeho rozměrů, byv skoro dvakrát větší než kdokoliv jiný ve vesnici. Měl kulatý obličej, nahoře zakončený řídkou šedou ohnou, a usmíval se. Hostinský měl přes chladné počasí košili s krátkými rukávy a přepásán byl bělostnou zástěrou. Na prsou mu visel stříbrný medailon ve tvaru závaží.

Medailon, spolu s řadou závaží v plné velikostí, které hostinský používal k vážení mincí kupců, již sem pocházeli z Baerlonu pro vlnu či tabák, byl odznakem úřadu starosty. Bran ho nosil pouze při jednání s kupci a na slavnostech, hodech a svatbách. Teď ho vlastně měl o den dřív, ale byly Jarnice, noc před Bel Tinem, kdy se lidé budou téměř celou noc vzájemně navštěvovat, v každém domě si povyměňují dárečky, něčeho si zakousnou a popijí. Po zimě, pomyslel si Rand, nejspíš považuje farnice za dostatečný důvod, aby nečekal až do zítřka.

„Tame,“ hulákal starosta, když jim spěchal v ústrety. „Ať mi světlo posvítí, moc rád tě zase vidím. A tebe taky, Rande. Jak se máš, hochu?“

„Dobře, pantáto al’ Vere,“ odpověděl Rand. „A ty?“ Ale Bran už byl cele zaujat Tamem.

„Už jsem si skoro myslel, že mi letos žádnou brandy nedovezeš. Ještě nikdy jsi tak dlouho nečekal.“

„Nějak se mi nechtělo odjíždět z hospodářství, Brane,“ odtušil Tam. „Ne s těmi vlky všude kolem. A taky to počasí.“

Bran si odkašlal. „přál bych si, aby se někdo dokázal bavit o něčem jiným, než o počasí. Každý si na ni stěžuje, a lidi, který by měli mít rozum, čekají, že dohlídnu na to, aby se spravilo. Právě jsem strávil dvacet minut s panímámou al’Donelovou, když jsem jí vysvětloval, že nemůžu nic udělat s čápy. I když ona čekala, že udělám…“ Bran zavrtěl hlavou.

„Špatný znamení,“ ozval se nakřáplý hlas, „o Bel Tinu na střechách nehnízdí jedinej čáp.“ K Tamovi a Branovi se přibelhal Cenn Buie, pokroucený a tmavý jako starý kořen, opíraje se při chůzi o hůl skoro stejně vysokou, jako byl sám, a stejně pokroucenou. „A bude ještě hůř, můžete mi věřit.“

„Takže se z tebe stal jasnovidec, který vykládá znamení?“ zeptal se Tam suše. „Nebo nasloucháš větru jako Vědma? Toho je rozhodně dost. A nikdy se zvedá nedaleko odsud.“

„Utahujte si ze mě, když se vám to líbí,“ bručel Cenn, „ale jestli se brzo neoteplí, aby mohlo zažít rašit obilí, nejeden bude mít vymetenej krecht, než nadejde čas sklízet. Příští zimu by ve Dvouříčí mohli zůstat naživu jenom vlci a krkavci. Pokud nějaká další zima přijde. Možná to bude pořád ještě tahleta.“

„Co má tohle znamenat?“ vyjel ostře Bran.

Cenn mu věnoval kyselý pohled. „O Nyneivě al’Mearové toho dobrýho nemůžu moc říct. To víš. Například je příliš mladá na To je jedno. Ženský kroužek zjevně protestuje pokaždý, když se vesnická rada byť jen pokusí probrat jejich záležitosti, i když do našich se pletou vždycky, když je to napadne, což je většinou, aspoň to tak vypadá…“

„Cenne,“ vložil se do hovoru Tam, „máto nějaký smysl?“ „Tohle je smysl, al’Thore. Zeptej se vědmy, kdy skončí zima. Možná nám nechce říct, co ve větru slyší. Možná to, co slyší, je, že zima nikdy neskončí. Možná prostě bude zima až do chvíle, kdy se kolo otočí a věk skončí. Tady máš svůj smysl.“

„A možná se ovce také naučí lítat,“ odsekl Tam a Bran zvedl ruce.

„světlo mě chraň před hlupáky. Ty, Cenne, sedíš ve vesnické radě, a teď dáváš dál to, co tvrdí Coplin. No, teď poslouchej mě. Máme už tak dost potíží bez...“

Randa kdosi náhle zatahal za rukáv a tichý hlas, určený pouze pro jeho uši, odvrátil jeho pozornost od rozhovoru starších mužů. „Pojď honem, Rande, dokud se hádají. Než ti dají Nějakou práci.“

Rand se podíval dolů a musel se usmát. Vedle vozu se krčil Mat Cauthon, aby ho Tam s Branem a Cennem neviděli, pružné tělo měl zkroucené jako čáp, aby se zmenšil na polovinu.

Matovi se v hnědých ojích jako obvykle poťouchle blýskalo. „Chytili jsme s Davem velkýho starýho jezevce, je cele] naježenej, že jsme ho vytáhli z nory. Chceme ho pustit na Trávníku, uvidíš, jak budou holky utíkat.“

Rand se usmíval od ucha k uchu. Ještě před rokem dvěma by mu to Připadalo jako mnohem větší psina, ale Mat zjevně nikdy nedospěje. Rychle se podíval na otce – muži měli hlavy pořád u sebe a všichni tři mluvili naráz – a pak taky ztišil hlas. „Slíbil jsem, že složím to víno. Ale může se k vám přidat později.“

Mat vyvrátil oči nahoru. „Nosit sudy! Ať shořím, to bych radši hrál se sestřičkou dámu. No, vím o něčem lepším, než je jezevec. Máme ve Dvouříčí cizince. Včera večer…“

Rand na okamžik zadržel dech. „Muž na koni?“ zeptal se naléhavě. „Muž v černém plášti na černém koni? A jeho plášť se ve větru ani nepohne?“

Mat polkl úsměv a ztišil hlas do chraplavého šepotu. „Tys ho taky viděl? Myslel jsem, že jsem byl jedinej. Nesměj se, Rande, ale pěkně mě vyděsil.“

„Já se nesměju. mě vyděsil taky. Přísahal bych, že mě nenávidí, že mě chce zabít.“ Rand se otřásl. Až do této chvíle ho nikdy nenapadlo, že by ho někdo mohl chtít zabít, opravdu zabít. Takové věci se ve Dvouříčí prostě nestávaly. Souboj na pěsti, to snad, nebo zápas ve volném stylu, ale žádné zabíjení.

„O nenávisti nic nevím, Rande, ale stejně byl dost hroznej. Jediný, co udělal, bylo, že seděl na koni a zíral na mě, bylo to těsně před vsí. No, já odvrátil oči, jenom na chviličku – pochop, nebylo to snadný – a když jsem se podíval zpátky, byl pryč. Krev a popel! Už je to tři dny, ale nemůžu na něj přestat myslet. Pořád se ohlížím přes rameno.“ Mat se pokusil zasmát, ale vyznělo to jako zaskřehotání. „Je to psina, jak tě takový leknutí vezme. Napadají tě divný věci. Vlastně jsem si myslel – jenom na minutku, chápej – že je to Temný.“ Znovu se pokusil zasmát, ale tentokrát ze sebe nevypravil ani hlásku.

Rand se zhluboka nadechl. Hlavně proto, aby si to sám připomněl, popaměti odříkal: „Temný a všichni Zaprodanci jsou připoutáni k Shayol Ghulu za Velkou Mornou, připoutáni Stvořitelem v okamžiku stvoření, připoutáni až do konce časů. Ruka Stvořitele ochraňuje svět a světlo svítí na nás na všechny.“ Znovu se nadechl a pokračoval: „kromě toho, kdyby byl volný, co by Noční pastýř dělal ve Dvouříčí a próz by sledoval dva kluky ze statku?“

„To nevím. Ale vím, že ten jezdec byl… zlej. Nesměj se. Klidně to odpřisáhnu. Možná to byl Drak.“

„Koukám, že máš plno veselých nápadů, co?“ zamumlal Rand. „Mluvíš hůř než Cenn.“

„Moje máma vždycky říkávala, že jestli se nezměním, přijdou si pro mě Zaprodanci. Jestli jsem někdy viděl někoho, kdo vypadal jako Ishamael nebo Aginor, tak to byl on.“

„Všechny matky děsí děti Zaprodanci,“ podotkl suše Rand, „ale většina jich z toho vyroste. Próz ne Stínomil, když už jsme u toho?“

Mat se na něj zamračil. „Takhle jsem se nevyděsil od... Ne, dokonce ani tehdy jsem se tolik nebál, a nevadí mi to přiznat.“

„Já taky. Můj táta si myslí, že jsem se lekl jenom stínu pod stromy.“

Mat zachmuřeně přikývl a opřel se o kolo. „Můj taky. Vykládal jsem to Davovi a Elamu Dowtrymu. V tý chvíli zbystřili, ale zatím nic nezahlídli. Teď si Elam myslí, že jsem si z něj chtěl vystřelit. Dav si myslí, že přijel od Tarenskýho Povozu – zloděj ovcí nebo slepic. zloděj slepic!“ Mat se uraženě odmlčel.

„Možná je to celé stejně hloupost,“ usoudil nakonec Rand. „Možná je to opravdu jenom zloděj ovcí.“ Snažil se představit si to, ale bylo to jako představovat si, že si vlk vyměnil místo s kočkou u myší díry.

„No, nelíbilo se mi, jak se na mě koukal. A tobě taky ne, pokud to, jak jsi nadskočil, něco ukazuje. Měli bychom to někomu říct.“

„Už jsme to udělali, Mate, oba, a nikdo nám Nevěděl. Umíš si představit, jak pantátu al’Verea přesvědčujeme, že ten chlápek existuje, když ho on neviděl? Poslal by nás k Nyneivě, jestli nejsme nemocní.“

„teď jsme dva. Nikdo by přece Nevěděl, že si oba něco namlouváme.“

Rand se podrbal na hlavě, protože nevěděl, co říci. Mat byl ve vesnici známý jako falešný peníz. Jeho žertíkům unikl jen málokdo. teď se jeho jméno objevilo vždy, když pradlena upustila prádlo do bláta, nebo když uvolněná podpínka složila sedláka na zem. Mat ani nemusel být poblíž. Jeho podpora mohla být horší než žádná.

Po chvíli Rand prohlásil: „tvůj táta by si myslel, žes mě do toho nahecoval, a Můj…“ Zadíval se přes vůz k místu, kde spolu hovořili Tam, Bran a Cenn, a zjistil, že hledí do očí svému otci. Starosta stále ještě poučoval Cenna, který jeho slova nyní přijímal s mrzutým mlčením.

„Dobré ráno, Matrime,“ řekl Tam vesele a přes bočnici zvedl soudek s brandy. „Vidím, žes přišel Randovi pomoct skládat víno. Hodnej kluk.“

Mat vyskočil na nohy při jeho prvním slově a začal couvat. „Dobrý ráno, pantáto al’Thore. Vám taky, pantáto al’Vere. Pantáto Buie. Nechť na vás svítí světlo. Můj táta mi poslal…“

„To nepochybně poslal,“ řekl Tam. „A nepochybně, protože jsi mládenec, který všechno hned udělá, jsi svůj úkol už splnil. No, čím rychleji, hoši, to víno složíte pantátovi al’Veremu do sklepa, tím rychleji se můžete jít podívat na kejklíře.“

„Kejklíř!“ vykřikl Mat a na místě ztuhl ve chvíli, kdy se Rand zeptal: „Kdy sem dorazil?“

Rand si za celý život ve Dvouříčí vzpomínal pouze na dva kejklíře, a jeden z nich sem zavítal, když ještě Tamovi sedával za krkem. To, že sem jeden dorazil právě o Bel Tinu, s harfou a flétnou a příběhy a vším ostatním… V Emondově Roli se o této slavnosti bude vyprávět ještě za deset let, i kdyby nebyl žádný ohňostroj.

„Hlouposti,“ bručel Cenn, ale když se na něj Bran podíval, a v jeho pohledu spočívala celá vážnost starostovského úřadu, odmlčel se.

Tam se naklonil přes bočnici a opřel se o soudek s brandy. „Ano, potulný Kejklíř, a už je tady. Podle pantáty al’Verea je zrovinka v pokoji v hostinci.“

„přijel uprostřed noci, to jo.“ Hostinský nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Tloukl na dveře, dokud nevzbudil celou rodinu. Kdyby nebyl svátek, řekl bych mu, aby si ustájil koně a vyspal se tam s ním, Kejklíř nekejklíř. Představte si to, přijet takhle v noci.“

Rand na něj zvědavě hleděl. Nikdo necestuje v noci z vesnice, ne v těchto dnech a zcela určitě ne sám. Doškář znovu cosi tiše zabručel, ale tentokrát tak tiše, že mu Rand rozuměl jen pár slov. „Šílenec“ a „nepřirozený“.

„A neměl náhodou černej plášť, že ne?“ zeptal se Mat.

Bran se zachechtal, až se mu přitom roztřásl teřich. „černý! Má plášť jako každý potulný Kejklíř, co jsem kdy viděl. Víc záplaty než plášť, a víc barev, než si umíš představit.“

Rand sám sebe překvapil, když nahlas vyprskl smíchy, smál se z čiré úlevy. Hrozivý černý jezdec jako potulný Kejklíř, to byl směšný nápad, ale… Rozpačitě se plácl přes ústa.

„Vidíš, Tame,“ prohodil Bran. „V téhle vesnici bylo od příchodu zimy moc málo smíchu. Teď je směšný dokonce i plášť potulnýho kejklíře. To samo o sobě stojí za to přivíst ho sem z Baerlonu.“

„říkej si, co chceš,“ ozval se najednou Cenn. „Já pořád říkám, že to je strašný plýtvání penězma. A ten ohňostroj, co jste všichni trvali na tom, že pro něj pošleme.“

„Takže bude i ohňostroj,“ prohodil Mat, ale Cenn pokračoval dál.

„mělo to tu být už před měsícem s prvním formanem v roce, ale žádný forman se neobjevil, nebo jo? Jestli nedorazí do zítra, co s ním budeme dělat? Zřídíme novou oslavu, jenom abychom ho použili? Teda, pokud ho vůbec přiveze, samozřejmě.“

„Cenne,“ Tam si povzdechl, „máš tolik víry, jako člověk z Tarenského Povozu.“

„Tak kde teda je? No, řekni, al’Thore.“

„proč jste nám to neřekli?“ dožadoval se Mat zkormouceným hlasem. „Celá vesnice by se čekáním pobavila stejně jako s kejklířem. Nebo skoro stejně. Viděli jste, jak byl každej mimo už při pouhý zmínce o ohňostroji?“

„viděl,“ opálil Bran a úkosem se podíval na doškaře. „A kdybych věděl jistě, jak se to dostalo ven… kdybych si Například myslel, že si někdo stěžoval, kolik tyhle věci stojí, tam, kde ho můžou lidi slyšet, když to má být tajemství…“

Cenn si odkašlal. „Na tenhle vítr už mám moc starý kosti. Jestli vám to nevadí, půjdu se podívat, jestli by mi panímáma al’Vereová nesvařila kapku vína, abych zahnal ten chlad. Al’Thore...“ zamířil do šenku dřív, než domluvil, a jakmile se za ním zavřely dveře, Bran si povzdechl.

„občas si myslím, že Nyneiva má pravdu v tom… No, na tom teď nezáleží. Vy, mládenci, se na chvilku zamyslete. Každý je Kvůli ohňostroji jako na jehlách, a to zatím slyšeli jenom klepy. Pomyslete, co se stane, jestli ho sem forman nedostane včas, po všem tom očekávání. A při tom, jaký je počasí, kdo ví, kdy sem dorazí. Padesátkrát víc budou nadšení z kejklíře.“

„A cítili by se padesátkrát hůř, kdyby byl nedorazil,“ řekl pomalu Rand. „Dokonce ani Bel Tin by potom lidem nemusel zvednout náladu.“

„Když se náhodou rozhodneš ji používat, tak máš hlavu na správným místě,“ podotkl Bran. „Jednoho dne za tebou vstoupí do vesnické rady, Tame. Pamatuj na má slova. Už teď by si nemohl víst o moc hůř než někteří, který bych moh jmenovat.“

„Nic z toho nám ale vůz nevyloží,“ prohlásil rázně Tam a podal starostovi první soudek brandy. „Chci teplo, fajfku a pohár dobrýho piva.“ Druhý soudek si hodil na rameno. „Jsem si jistý, že ti Rand poděkuje za pomoc, Matrime. A pamatuj si, čím dřív bude to víno ve sklepě…“

Když Tam s Branem zmizeli v hostinci, Rand se podíval na svého přítele. „Nemusíš mi pomáhat. Dav toho jezevce už dlouho neudrží.“

„Oho, próz ne?“ odtušil Mat smířený s osudem. „Jak tvůj táta říkal, čím dřív bude víno ve sklepě…“ Oběma rukama zvedl soudek s vínem a poklusem vyrazil k hostinci. „Možná tady někde bude Egwain. Pohled na to, jak na ni zíráš jako omráčenej vůl, bude skoro lepší než jezevec.“

Rand, jenž právě odkládal luk a toulec dozadu do vozu, se zarazil. Opravdu se mu podařilo dostat Egwain z hlavy. To bylo samo o sobě neobvyklé. Jenže ona nejspíš bude někde v hostinci. Neměl moc velkou naději, že se jí vyhne. Jistě, už to byly celé týdny, co ji viděl naposledy.

„Tak co je?“ křikl od předních dveří Mat. „Neříkal jsem, že to udělám všechno sám. Ještě nejseš ve vesnický radě.“

Rand sebou trhl, pak zvedl soudek a vydal se za Matem. Možná tady nakonec ani nebude. Zvláštní, tahle možnost ho taky nijak zvlášťť nepotěšila.