Oko světa

29 Nelítostné oči

Elias spěchal přes pláň pokrytou hnědou trávou, jako by se snažil nahnat čas, který strávili s Kočovným lidem, a při tempu, kterým zamířil na jih, byla dokonce i Bela vděčná, když padl soumrak. I přes nutkání ke spěchu provedl Elias bezpečnostní opatření, která předtím nedělal. V noci zapalovali oheň pouze tehdy, bylo-li už na zemi suché dřevo. Z živého stromu je nenechal ulomit ani větvičku. Ohýnky dělal malé a vždycky v díře, kterou vykopal tam, kde mohl odhrnout drn. Jakmile připravili jídlo, zakopal uhlíky a drn vrátil na místo. Než se v šeru falešného svítání opět vydali na cestu, prošel Elias tábor coul po coulu, aby se ujistil, že nezůstalo ani stopy po tom, že tu někdy někdo byl. Dokonce vracel převrácené kameny a narovnával ohnuté rostliny. Dělal to rychle, nikdy mu to nezabralo víc než pár minut, ale neodešli, dokud nebyl spokojený.

Perrin si nemyslel, že by taková opatření byla účinná proti snům, ale když začal uvažovat o tom, proti čemu by mohla být dobrá, přál si, aby to byly jenom sny. Poprvé se Egwain nervózně zeptala, jestli se vrátili trolloci, ale Elias jenom zavrtěl hlavou a pobízel je dál. Perrin neříkal nic. Věděl, že kolem nejsou žádní trolloci. Vlci zvětřili jenom trávu, stromy a menší zvířata. Nebyl to strach z trolloků, co Eliase pohánělo, ale to něco, čím si Elias nebyl jist. Vlci nevěděli, co by to mohlo být, ale vycítili Eliasovu naléhavou ostražitost a začali provádět průzkum, jako by se jim nebezpečí hnalo za patami, nebo číhalo v léčce za dalším pahrbkem.

Krajina se změnila, objevovaly se dlouhé nízké hřebeny, příliš nízké, aby se jim dalo říkat kopce, které se jim zvedaly přes cestu. Před nimi se táhl koberec tuhé trávy, stále ještě spálené mrazem, posetý nějakou tou páchnoucí bylinou, a stébla se vlnila ve východním větru, kterému stovky mil nestálo nic v cestě. Háje stromů byly řidší. Slunce vycházelo váhavě a nehřálo.

Mezi nízkými vrásami sledoval Elias, pokud to šlo, obrys terénu, a kdykoliv to bylo možné, vyhýbal se cestě přes vršek hřebene. Hovořil málo, a když...

„Víte, jak dlouho nám trvá obejít každej zatracenej kopeček ja ko je tenhle? Krev a popel! Bude mi trvat až do léta, než se vás zbavím. Ne, prostě nemůžeme jít rovnou! Kolikrát vám to mám říkat? Máte vůbec představu, aspoň matnou, kam až je člověk na hřebeni v týhle krajině vidět? Ať shořím, ale budeme chodit tam a zpátky stejně jako dopředu. Kroutit se jako had. Kdybych měl svázaný nohy, šel bych rychleji. No, budete na mě zírat, nebo půjdete?“

Perrin si s Egwain vyměnili pohled. Egwain na Eliasova záda vyplázla jazyk. Ani jeden nepromluvil. Když Egwain jedinkrát namítla, že Elias je ten, kdo chce obcházet kopce, a neměl by to dávat za vinu jim, dostalo se jí přednášky o tom, jak se nese zvuk, kteroužto přednášku jí Elias dával přes rameno rozmrzelým hlasem, a ani přitom nezpomalil.

Ale ať už mluvil, či nikoliv, Elias neustále pátral po okolí, občas na něco upřel zrak, jako by tam bylo k vidění něco jiného než stejná tuhá tráva, jakou měli pod nohama. Pokud něco viděl, Perrinovi to zůstalo utajeno, a vlkům také. Elias se mračil víc než obvykle, ale nic nevysvětloval, ani proč musejí spěchat, ani čeho se bojí, že je pronásleduje.

Občas se jim do cesty postavil delší hřeben než obvykle, táhnoucí se na míle daleko na východ a západ. Dokonce i Elias musel uznat, že obcházet ho by je odvedlo příliš daleko. Nicméně je nenechal jen tak přejít. Nechal je na úpatí svahu, po břiše se vyplazil na hřeben a opatrně nahlédl na druhou stranu, jako by to tam před chvílí neprohlédli vlci. Při čekání na dně kotliny jim minuty připadaly jako hodiny a tížila je nevědomost. Egwain si kousala ret a nepřítomně se probírala korálky, které jí daroval Aram. Perrin zarputile čekal. Žaludek měl stažený, ale podařilo se mu zachovat klidný výraz, podařilo se mu skrýt svůj vnitřní zmatek.

Vlci by nás varovali, kdyby tam bylo něco nebezpečného. Bylo by nádherně, kdyby odešli, kdyby prostě zmizeli, ale zrovna teď... zrovna teď by nás varovali. Co tam hledá? Co?

Po dlouhém pátrání, kdy měl Elias nad hřebenem pouze oči, jim pokynul, aby šli dál. Pokaždé byla cesta před nimi volná – dokud příště nenarazili na hřeben, který nemohli obejít. U třetí takové překážky se Perrinovi obrátil žaludek. Do hrdla mu vystoupila žluč a Perrin věděl, že jestli bude muset čekat ještě pět minut, začne zvracet. „Já...“ Polkl. „Jdu taky.“

„Drž se při zemí,“ bylo vše, co k tomu Elias řekl.

Jakmile promluvil, seskočila Egwain z Bely.

V kožešinách oděný muž si postrčil kulatou čapku do čela a zadíval se na ni. „Hodláš tu kobylu přimět, aby se plížila?“ zeptal se suše.

Egwain pohnula rty, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Nakonec pokrčila rameny. Elias se bez dalšího slova odvrátil a vydal se do mírného svahu. Perrin spěchal za ním.

Dost velký kus pod vrcholkem se Elias přikrčil a o chvíli později si lehl na zem na břicho a posledních pár sáhů se doplazil. Perrin sebou praštil na zem.

Na vrcholku si Elias nejdřív sundal čapku, než stále tak pomalu zvedl hlavu. Perrin vyhlédl chumáčem trnitého býlí a viděl tu samou zvlněnou pláň, jaká ležela za nimi. Protější svah byl holý, i když v dolíku asi půl míle na jih od hřebene rostl shluk stromů, mající tak sto kroků na šířku. Vlci tamtudy již proběhli a po trollocích a myrddraalech nezvětřili ani stopu.

Na východ a na západ byla krajina pořád stejná, kam až Perrin dohlédl, zvlněná travnatá pláň a roztroušené mlází. Nikde se nic nehýbalo. Vlci byli více než o míli napřed, mimo dohled. Na tuto vzdálenost je Perrin jen tak tak cítil. Když tudy probíhali, nic nezahlédli. Co vlastně hledá? Nic tu přece není.

„Maříme čas,“ řekl a začal se zvedat a ze stromů dole vylétlo hejno krkavců. Padesát, sto černých ptáků zakroužilo k obloze. Perrin při zemi ztuhl, jak se ptáci míhali mezi stromy. Oči Temného. Zahlédli mě? Po tvářích mu stékal pot.

Jako by náhle stovkou maličkých hlaviček prolétla jediná myšlenka, všichni krkavci prudce vyrazili stejným směrem. K jihu. Hejno zmizelo za dalším hřebenem a snášelo se k zemi. Na východě se z jiného mlází zvedli další krkavci. Černá masa dvakrát zakroužila a zamířila k jihu.

Perrin se roztřeseně položil na zem. Chtěl promluvit, ale v ústech mu vyschlo. Po chvíli se mu v ústech přece jen vytvořilo trochu slin. „Tohohle ses bál? Proč jsi něco neřekl? Proč si jich nevšimli vlci?“

„Vlci se po stromech moc nekoukají,“ zabručel Elias. „A ne, tohle jsem nehledal. Říkal jsem ti, že nevím, co...“ Daleko na západě se z dalšího hájku zvedlo černé mračno a vyrazilo k jihu. Bylo to příliš daleko, aby se dali rozeznat jednotliví ptáci. „Díky Světlu to není nijak velký hon. Oni nevědí. Dokonce i po...“ Obrátil se a zahleděl se zpátky, směrem odkud přišli.

Perrin polkl. Dokonce i po tom snu, měl Elias na mysli. „Nijak velký?“ prohodil. „Doma bys tolik krkavců neuviděl celej rok.“

Elias zavrtěl hlavou. „V Hraničních státech jsem viděl nálety, kdy bylo v jednom hejnu i tisíc krkavců. Ne moc často – na krkavce je tam vypsaná odměna – ale stalo se to.“ Pořád hleděl k severu. „Pst.“

Perrin to tehdy ucítil, úsilí dostat se ke vzdáleným vlkům. Elias chtěl, aby Strakuše a její společníci přestali pátrat vepředu, aby si pospíšili zpátky a prohlédli jejich stopy. Již tak hubená tvář se mu námahou ještě stáhla a zúžila. Vlci byli tak daleko, že je Perrin skoro necítil. Pospěšte si. Hlídejte oblohu. Honem.

Perrin daleko od jihu zachytil slabou odpověď. Přicházíme. Myslí se mu mihl obraz – běžící vlci s čenichy ve spěchu zvednutými do vzduchu, běží, jako by je pronásledoval stepní požár, běží – obraz se jenom mihl a v mžiku zmizel.

Elias se sesul na zem a zhluboka se nadechl. Zamračil se, zahleděl se přes hřeben a pak opět k severu a tiše si něco bručel.

„Myslíš, že jsou za náma další krkavci?“ zeptal se Perrin.

„Mohli by být,“ odvětil neurčitě Elias. „Občas to tak dělávají. Znám místo, kam bychom mohli do tmy dorazit. Stejně musíme jít, dokud se úplně nesetmí, i kdybychom se tam nedostali, ale nemůžeme jít tak rychle, jak bych rád. Nemůžeme si dovolit dostat se moc blízko k těm krkavcům před náma. Ale jestli jsou i za náma...“

„Proč do tmy?“ chtěl vědět Perrin. „A kde to je? Někde můžeme být v bezpečí před krkavci?“

„V bezpečí před krkavci,“ řekl Elias, „ale moc lidí zná... Krkavci v noci hřadují. S tím, že by nás našli potmě, si nemusíme lámat hlavu. Světlo dej, ať krkavci jsou to jediný, s čím si budeme muset dělat starosti.“ Ještě jednou pohlédl přes hřeben a kývl na Egwain, aby přivedla Belu. „Ale do tmy je ještě daleko. Musíme jít dál.“ Šouravým během se vydal dolů ze svahu, přičemž se při každém kroku div neskulil. „Pohyb, hrom do vás!“

Perrin se vydal za ním, napůl běžel a napůl klouzal.

Egwain se přes hřeben dostala za nimi a pobídla Belu do klusu. Když je zahlédla, vykvetl jí na tváři úlevou úsměv. „Co se děje?“ zavolala a pobídla kosmatou kobylku do rychlejšího kroku. „Když jste tak zmizeli, myslela jsem... Co se stalo?“

Perrin šetřil dechem na běh, dokud k nim nedojela. Vysvětlil jí záležitost s krkavci a s Eliasovým bezpečným místem, ale příběh to byl poněkud zmatený. Egwain přidušeně vyjekla: „Krkavci!“ a pak ho pořád přerušovala dotazy, na něž často neznal odpověď. Skončil, až dorazili k dalšímu hřebeni.

Obvykle – pokud na téhle cestě bylo něco, čemu se dalo říkat obvyklé – by i tento hřeben obešli, místo aby ho přejeli, ale Elias trval na tom, že je třeba se podívat.

„Chceš jim snad vběhnout do náruče, chlapče?“ zněla jeho kyselá poznámka.

Egwain se podívala na vrcholek hřebene a olízla si rty, jako by chtěla jít s Eliasem a zároveň zůstat na místě. Elias byl jediný, kdo neváhal.

Perrin by rád věděl, jestli se někdy krkavci vracejí. Bylo by vskutku úžasné, kdyby dorazili k hřebeni zároveň s hejnem krkavců.

Na vrcholku pomaloučku nazvedl hlavu, až viděl dál, a úlevou si vydechl, když jediné, co viděl, bylo kousek na západ stromové mlází. V dohledu nebyl jediný krkavec. Náhle z lesa vyběhla liška a rychle utíkala pryč. Ze stromoví se za ní vyhrnuli krkavci. Tlukot jejich křídel skoro přehlušil zoufalé kňučení lišky. Černý vír se snesl dolů a zavířil kolem ní. Liška po nich sekala zuby, ale oni se na ni vždy vrhli a nezranění poodlétli stranou a černé zobany se jim pak vlhce leskly. Liška se obrátila zpátky ke stromům, hledajíc bezpečí ve své noře. Teď běžela nemotorně se svěšenou hlavou, srst měla bez lesku a zakrvácenou, a kolem ní se třepotali krkavci, stále víc a víc najednou, dokud lišku úplně nezakryli. Tak náhle, jak se snesli dolů, se ptáci najednou zvedli, zatočili se a zmizeli za dalším hřebenem na jihu. Z toho, co bývalo liškou, zbyla jen beztvará rozervaná hromádka srsti.

Perrin ztěžka polkl. Světlo! Můžou nám to udělat. Stovka krkavců. Můžou...

„Pohyb,“ zavrčel Elias a vyskočil. Mávl na Egwain, aby se k nim připojila, a bez čekání se rozběhl ke stromům. „Pohyb, hrom do vás!“

Egwain nacválala Belu a dojela je, ještě než dorazili do kotliny. Na vysvětlování nebyl čas, ale Egwain padl zrak rovnou na lišku. Tvář jí zbělela jako plátno.

Elias dorazil ke stromům, na okraji mlází se obrátil a divoce na ně zamával, aby si pospíšili. Perrin se snažil běžet rychleji a klopýtl. Zamával rukama, a tak tak že nespadl na zem. Krev a popel! Vždyť utíkám, co můžu!

Z lesíka vylétl osamělý krkavec. Naklonil k nim hlavu, zakrákal a vyrazil k jihu. Perrin, věda, že už je nejspíš pozdě, vytáhl od pasu prak. Ještě pořád se snažil v kapse najít oblázek do praku, když se krkavec náhle ve vzduchu překotil a zřítil se na zem. Perrin zůstal stát s otevřenými ústy a pak si všiml, že Egwain visí z ruky prak. Nejistě se na něj zazubila.

„Nestůjte tam, jako byste si počítali prsty na nohou!“ křikl Elias.

Perrin sebou trhl a pospíšil si mezi stromy, pak uskočil z cesty, aby ho Egwain na Bele nepřejela.

Daleko na západě, skoro z dohledu, se do vzduchu zvedla jakoby černá mlha. Perrin cítil, že vlci běží tím směrem a míří k severu. Cítil, jak si všímají krkavců kolem sebe, aniž by zpomalili. Tmavá mlha zakroužila k severu, jako by sledovala vlky, ale pak se odtrhla a vyrazila k jihu.

„Myslíš, že nás zahlídli?“ zeptala se Egwain. „Byli jsme už skoro mezi stromy, že jo? Na tu dálku nás nemohli vidět. Nebo ano? Tak daleko snad ne.“

„My je na tu dálku viděli,“ prohodil suše Elias. Perrin neklidně zašoupal nohama a Egwain se poplašeně nadechla. „Kdyby nás byli zahlídli,“ zavrčel Elias, „už by se na nás vrhli jako na tu lišku. Myslete, jestli chcete zůstat naživu. Strach vás zabije, jestli ho neovládnete.“ Oba si chvíli pronikavým zrakem prohlížel. Nakonec kývl. „Jsou pryč, a my bychom taky měli zmizet. Mějte ty praky připravený. Mohly by se nám znova hodit.“

Jak se vynořili z houštiny, Elias zabočil na západ od směru, kterým až doposud putovali. Perrinovi se zadrhl dech v hrdle. Bylo to, jako by sledovali ty krkavce, co viděli naposled. Elias neúnavně pokračoval v cestě a jim nezbývalo, než ho následovat. Koneckonců, Elias znal bezpečné místo. Někde. Říkal to.

Doběhli k dalšimu kopečku a počkali, dokud krkavci neodlétli. Pak utíkali dál, počkali a utíkali. Pravidelný krok, který udržovali, byl sám o sobě únavný, ale všichni kromě Eliase se při tomhle trhavém tempu rychle vyčerpali. Perrinovi se dmula hruď a pokaždé, když pár minut leželi na vrcholku kopce, lapal po dechu, přenechávaje pátrání na Eliasovi. Bela při každé zastávce stála s hlavou skloněnou a chvěly se jí nozdry. Strach je pobízel dál a Perrin nevěděl, jestli ho ovládají, nebo ne. Jenom si přál, aby tu byli vlci a řekli jim, co je za nimi, pokud tam něco je, ať už je to cokoliv.

Před nimi bylo víc krkavců, než kdy Perrin doufal, že uvidí. Černí ptáci poletovali nalevo i napravo a na jihu taky. Tucetkrát dorazili do úkrytu v háji či nevalného krytu za svahem jenom chvilku předtím, než se oblohou přehnali krkavci. Jednou, když slunce začalo sestupovat z nadhlavníku, stáli na otevřeném prostranství, nehybní jako sochy, půl míle od nejbližšího úkrytu, zatímco necelou míli na východ přelétala asi stovka Temného opeřených špehů. Perrinovi se po obličeji řinul pot, až se nakonec i poslední černý pták změnil v tečku a zmizel. Už přestal počítat opozdilce, které dostali prakem.

Nejednou viděl důkazy ležící na cestě, kudy krkavci proletěli, které jeho strach ospravedlňovaly. Fascinovaně hleděl na králíka, kterého roztrhali na kusy. Hlava bez očí ležela na spodní čelisti a další kousky – nohy a vnitřnosti – byly roztroušeny v kruhu kolem. Také ptáci, uklovaní do beztvarých hromádek peří. A další dvě lišky.

Vzpomněl si na něco, co jednou říkal Lan. Všichni tvorové Temného si libují v zabíjení. Temného síla je smrt. A kdyby je krkavci našli? Nelítostné oči zářící stejně jako černé zobáky. Útočící zobáky všude kolem nich. Zobáky ostré jako jehly sápající se po krvi. Stovky. Nebo by přivolali další soukmenovce? Možná všechny, kteří se vydali na lov? V duchu mu vyvstal odporný obraz. Hromada krkavců velká jako kopec, kroutících se jako červi a bojujících o pár krvavých cárů.

Náhle ten obraz odehnaly jiné, každý byl na chviličku zcela jasný, a pak zavířl a změnil se v další. Vlci našli krkavce na severu. Krákorající ptáci se vrhají dolů a krouží a znovu míří dolů a při každém útoku se vracejí se zkrvavenými zobany. Vrčící vlci uskakují a uhýbají, otáčejí se ve vzduchu a cvakají čelistmi. Perrin znovu a znovu zakoušel chuť peří a ohavnou pachuť třepotajících se krkavců drcených zaživa, cítil bolest z mnoha ran na těle a poznal zoufalství, avšak nikdy ho přitom nenapadlo, že by se mohl vzdát, že všechna jeho námaha nebude stačit. Náhle se krkavci zvedli a s posledním vřísknutím vlkům ještě jednou zakroužili nad hlavami. Vlci neumírali tak snadno jako lišky, a měli poslání. Ozval se tlukot černých křídel a krkavci byli pryč, jen na jejich mrtvé se snášelo několik černých per. Vichr si olizoval klovnutí na levé přední pracce. Hopsal měl něco s okem. Strakuše si nevšímala vlastních ran a sehnala je k sobě, načež se bolestivým poklusem vydali směrem, kterým odlétli krkavci. Srst měli potřísněnou krví. Přicházíme. Nebezpečí přichází před námi.

Perrin klopýtavě klusal dál a vyměnil si pohled s Eliasem. Eliasovy žluté oči byly bezvýrazné, ale věděl. Neřekl nic, jenom pozoroval Perrina a čekal, přičemž celou dobu bez námahy udržoval krok.

Čeká. Čeká, až přiznám, že vlky cítím.

„Krkavci,“ vydechl Perrin namáhavě. „Za náma.“

„Měl pravdu,“ vydechla Egwain. „Ty s nima můžeš mluvit.“

Perrin měl pocit, že má nohy jako hroudy železa na konci dřevěných kolíků, ale snažil se zrychlit krok. Kdyby tak dokázal předběhnout jejich oči, předběhnout krkavce, předběhnout vlky, ale hlavně Egwaininy oči, teď, když věděla, co je zač. Co jsi zač? Poskvrněný, Světlo mě oslep! Prokletý!

V hrdle ho pálilo jako nikdy předtím, i když dýchal kouř a žár v kovárně pantáty Luhhana. Potácel se a visel Egwain na třmeni, dokud ona nesesedla a přes jeho protesty, že může jít dál, ho prostě nevystrkala do sedla. Ale zanedlouho se i ona při běhu držela třmene a druhou rukou si přidržovala sukně. Perrin za chvíli opět sesedl, i když se mu pořád ještě podlamovala kolena. Musel ji zvednout, aby se s ním vyměnila, ale byla příliš unavená, aby se s ním poprala.

Elias nezpomalil. Pobízel je dál, utahoval si z nich a držel je tak blízko krkavců pátrajících na jihu, až měl Perrin dojem, že bude stačit, aby se jediný z ptáků ohlédl. „Honem, hrom do vás! Myslíte, že jestli nás chytí, dopadnete líp než ta liška? Ta, co skončila s vlastními vnitřnostmi na hlavě?“ Egwain se zapotácela v sedle a hlasitě zvracela. „Věděl jsem, že si to budete pamatovat. Jenom ještě kousek. To je všechno. Ještě kousek. Hrom do vás, myslel jsem, že mládež ze statku něco vydrží. Pracujou celej den a tancujou celou noc. Mně se spíš zdá, že celej den a celou noc prospí. Tak pohni těma zatracenýma nohama!“

Došlo to až tak daleko, že poslední krkavci teprve mizeli za hřebenem před nimi, když oni začali sestupovat ze svahu, pak dokonce ještě když se opozdilci třepetali nad vrcholkem. Jeden pták, který se ohlédne. Na východě a na západě pátrali krkavci a oni spěchali v otevřeném prostoru mezi nimi. Stačil by jeden jediný pták.

Krkavci za nimi se rychle blížili. Strakuše a ostatní vlci se propracovávali kolem nich a bez zastávky, aby si mohli olízat rány, spěchali dál, ale naučili se všechno potřebné o tom, že je třeba sledovat oblohu. Jak blízko? Jak dlouho? Vlci neměli ponětí o čase stejné jako lidé, nebylo důvodu, aby den dělili na hodiny. Jim stačila roční období a světlo a tma. Víc nepotřebovali. Nakonec se Perrin propracoval k představě toho, kde bude slunce stát, až je zezadu doženou krkavci. Ohlédl se přes rameno na klesající slunce a suchým jazykem si olízl rty. Do hodiny je budou krkavci mít, možná dřív. Do hodiny, a do západu slunce zbývaly dobré dvě a do úplné tmy další dvě.

Se západem slunce zemřeme, pomyslel si Perrin a klopýtal dál. Zabití jako ta liška. Přejel prstem po sekeře a pak rozhoupal prak. Ten bude k většímu užitku. Ale ne dost velkému. Ne proti stovce krkavců, stovce míhajících se cílů, stovce sekajících zobáků.

„Teď jsi na řadě ty, Perrine,“ řekla Egwain unaveně.

„Za chviličku,“ odfukoval Perrin. „Ještě pár mil zvládnu.“ Egwain kývla a zůstala v sedle. Je unavená. Mám jí to říci? Nebo ji nechat, aby si myslela, že ještě pořád máme naději na únik? Hodinu naděje, byť zoufalé, nebo hodinu zoufalství?

Elias se na něj znovu podíval a mlčel. Musel to vědět, ale nepromluvil. Perrin znovu pohlédl na Egwain a zamrkal, jak ho v očích pálily slzy. Dotkl se sekery a napadlo ho, bude-li mít odvahu. V posledních minutách, až se na ně krkavci vrhnou, až zmizí všechna naděje, bude mít odvahu ušetřit ji smrti, kterou zahynula ona liška? Světlo, dej mi sílu!

Krkavci před nimi náhle zmizeli. Perrin pořád rozeznával tmavá mračna daleko na východě a na západě, ale před nimi... nic. Kam odletěli? Světlo, jestli jsme je předběhli...

Náhle ho zamrazilo, jasné ledové pálení, jako když v zimě skočil do Vinného střiku. Ten pocit jím projel a zdálo se, že s sebou odnesl část jeho únavy, trochu bolesti z nohou a pálení v plicích. Za sebou to nechalo... cosi. Nemohl říci, co to je, jenom se cítil jinak. Klopýtavě zastavil a s obavami se rozhlédl kolem sebe.

Elias ho pozoroval, pozoroval je všechny, a oči mu zářily. Věděl, co to bylo, tím si byl Perrin jist, ale jenom je pozoroval.

Egwain přitáhla Bele otěže a nejistě se rozhlédla, napůl zvědavě, napůl se strachem. „Je to... divný,“ špitla. „Mám pocit, jako bych něco ztratila.“ Dokonce i kobylka zvedla vyčkávavě hlavu a nozdry se jí chvěly, jako by zachytila slabou vůni čerstvě posekané trávy.

„Co... co to bylo?“ zeptal se Perrin.

Elias se náhle rozřehtal. Předklonil se, ramena se mu třásla, a položil si ruce na kolena. „Bezpečí, to je to. Zvládli jsme to, vy zatracený ňoumové. Tuhle čáru nepřekročí jedinej krkavec... ne ten, který slouží jako Temného oči. Trolloka by sem museli přivést násilím a muselo by to být už něco velice důležitýho, aby to přimělo myrddraala to násilí použít. Ani sem nevkročí žádná Aes Sedai. Jediná síla tady nefunguje, nemůžou se tu dotknout pravého zdroje. Dokonce ho tu ani necítí, jako by zmizel. Tady uvnitř je něco znepokojuje, to je to. Třesou se tady jako ožrala po sedmi dnech pití. Tady je bezpečno.“

Nejdřív to Perrinovi připadalo, že se krajina vůbec nezměnila, stále tu byla zvlněná pláň a hřebeny, které celý den překonávali. Pak si v trávě všiml zelených výhonků. Nebylo jich mnoho a nebyly moc silné, ale bylo jich víc, než jich viděl kdekoliv jinde.

V trávě také bylo méně plevele. Neuměl si představit, co to je, ale bylo to... něco s tímhle místem. A hlavou se mu mihla vzpomínka na něco, co Elias kdysi řekl.

„Co je to?“ zeptala se Egwain. „Cítím... Co je to za místo? Myslím, že se mi to nelíbí.“

„Država,“ zařval Elias. „Nikdy jsi neposlouchala příběhy? No jasně, tady nebyl ogier tak tři tisíce let, ne od Rozbití světa, ale je to država, co dělá ogiera, ne ogier, co dělá državu.“

„Jenom pověst,“ vykoktal Perrin. V příbězích byla država vždycky bezpečným přístavem, místem, kde se dalo skrýt, ať už před Aes Sedai, nebo před stvořeními Otce lží.

Elias se narovnal. Nebyl sice úplně čerstvý, ale také nevypadal, že většinu dne utíkal. „Pojďme. Radši bychom se měli dostat hlouběji do týhle pověsti. Krkavci nás sledovat nemůžou, ale takhle blízko ke kraji nás pořád vidí, a mohlo by jich tam být dost na to, aby sledovali celou její hranici. Ať radši ještě chvíli pátrají.“

Teď, když se zastavili, chtěl Perrin zůstat tam, kde byl. Nohy se mu třásly a říkaly mu, že by si měl tak na týden lehnout. Ač cítil příliv nových sil, byla to jen chvilková záležitost, všechna únava a bolístky se hned zase vrátily zpátky. Přinutil se udělat jeden krok, a ještě jeden. Nešlo to snadno, ale pokračoval v tom. Egwain škubla otěžemi, aby pobídla Belu ke kroku. Elias se dal do klusu a do kroku zpomalil až tehdy, když bylo jasné, že ostatní jeho tempo neudrží. Zpomalil do rychlého kroku.

„Proč – nezůstaneme tady?“ funěl Perrin. Dýchal ústy a slova ze sebe dostával mezi hlubokými nádechy, které ho pokaždé celého roztřásly. „Jestli je to skutečně – država. Budeme v bezpečí. Žádní trolloci. Žádný Aes Sedai. Proč – prostě nezůstaneme tady – dokud to neskončí?“ Možná se sem nedostanou ani vlci.

„Jak dlouho to bude trvat?“ Elias se s pozdviženým obočím ohlédl přes rameno. „Co byste jedli? Trávu, jako koně? Kromě toho, oni tohle místo taky znají, a lidem sem vstoupit nic nebrání, dokonce ani těm nejhorším. A je tu jenom jediný místo, kde se tu dá pořád ještě najít voda.“ Neklidně se zamračil a otočil se kolem dokola, aby si mohl krajinu pořádně prohlédnout. Když skončil, potřásl hlavou a cosi si mumlal. Perrin cítil, jako volá vlky. Honem. Honem. „Zkusíme si vybrat ze dvou zel, krkavci jsou to jistější. Pojďte. Je to jenom míli, nejvíc dvě.“

Perrin by byl zaúpěl, kdyby chtěl plýtvat dechem.

Nízké kopečky tu byly posety velkými balvany, nepravidelnými šedými, lišejníkem porostlými, napůl do země zabořenými balvany, z nichž některé byly velké jako kůň. Kameny byly pokryté spletí starého ostružiní a většina z nich byla zakryta nízkými křovisky. Tu a tam oznamoval mezi vyschlými hnědými šlahouny ostružin a křovin osamělý zelený výhonek, že toto místo je zvláštní. To, co ničilo krajinu za jeho hranicemi, tady působilo také, ale ne tak dalece.

Nakonec se přeplahočili přes další hřeben a u paty tohoto kopce bylo jezírko. Každý by ho přešel dvěma kroky, ale voda byla dost čistá, aby jako skrze skleněnou tabulí bylo vidět písčité dno. Dokonce i Elias dychtivě vyrazil po stráni dolů.

Když Perrin dorazil k jezírku, vrhl se na zem jak široký, tak dlouhý a ponořil do něj hlavu. O chvilku později už kolem sebe cákal studenou vodu, která pramenila v hloubi země. Potřásl hlavou a z dlouhých kadeří mu odletovaly kapky vody. Egwain se zazubila a cákla na něj zpátky. Perrin náhle zvážněl. Egwain se zamračila a otevřela ústa, ale on opět ponořil obličej do vody. Žádné otázky. Teď ne. Žádné vysvětlování. Už nikdy. Ale tichounký hlásek ho ponoukal. Ale byl bys to udělal, že ano?

Nakonec je Elias zavolal od vody. „Jestli chce někdo jíst, potřebuju pomoc.“

Egwain se dala zvesela do práce, a jak připravovali hubenou krmi, smála se a žertovala. Zůstala jim jen trocha sýra a sušeného masa. Neměli možnost něco ulovit. Aspoň že jim zbyl nějaký čaj. Perrin udělal svůj díl práce, ale mlčel přitom. Cítil na sobě Egwaininy oči, viděl jí na tváři rostoucí obavy, ale pokud to šlo, jejímu pohledu se vyhýbal. Egwain se pomalu přestala smát a žertovala stále méně a víc se do toho nutila. Elias se díval a neříkal nic. Na všechny padla pochmurná nálada a jíst začali mlčky. Slunce na západě zrudlo a jejich stíny byly dlouhé a tenké.

Do noci ani ne hodina. Kdyby nebylo državy, všichni byste teď už byli mrtví. Zachránil bys ji? Byl bys ji podťal jako tolik keřů? Keře nekrvácejí, že ne? Ani nekřičí a nedívají se ti do očí a neptají se proč.

Perrin se stáhl do sebe. Cítil, že se mu něco posmívá, hluboko v mysli. Cosi krutého. Ne Temný. Skoro si přál, aby to byl Temný. Ne Temný, to on sám.

Projednou Elias porušil své pravidlo o ohni. Nebyly tu žádné stromy, ale olámal suché větve z keřů a vedle velkého skaliska trčícího ze svahu připravil oheň. Podle vrstev sazí na kameni Perrina napadlo, že toto místo musela používat celá pokolení pocestných.

Kus skály, který vyčníval nad zem, byl trochu ohlazený a na jedné straně starý zhnědlý mech zakrýval drsný povrch po odlomeném kusu. Rýhy a dolíčky vymleté vodou na okrouhlé části kamene Perrinovi připadaly zvláštní, jenže byl příliš zaujat svými chmurami, než aby se nad tím zamyslel. Ale Egwain si kámen při jídle prohlédla.

„Tohle,“ prohodila nakonec, „vypadá jako oko.“ Perrin zamrkal. Ono to vypadalo jako oko, i pod všemi těmi sazemi.

„Je to oko,“ řekl Elias. Seděl zády k ohni a skále, a zatímco žvýkal proužek sušeného masa, tuhého skoro jako kůže, prohlížel si okolní krajinu. „Oko Artuše zvaného Jestřábí křídlo. Oko samotného nejvyššího krále. Takhle nakonec skončila jeho moc a sláva.“ Vykládal jim to zcela bezmyšlenkovitě. Dokonce i bezmyšlenkovitě žvýkal, oči i pozornost upíral na kopce.

„Artuš Jestřábí křídlo!“ vzkřikla Egwain. „Utahuješ si ze mě. Tohle vůbec není oko. Proč by tady někdo vytesával oko Artuše Jestřábího křídla do kusu skály?“

Elias se na ni podíval přes rameno a zabručel: „Co ty vesnický balíky učej?“ Odfrkl si a vrátil se k pozorování, nicméně mluvil dál. „Artuš Pendrag Tanriall, Artuš Jestřábí křídlo, nejvyšší král, sjednotil země od Velké Morny k Bouřlivému moři, od Arythského oceánu k Aielské pustině, dokonce i některé za Pustinou. Dokonce poslal svá vojska na druhý břeh Arythského oceánu. V příbězích se praví, že vládl celýmu světu, ale ve skutečnosti vládl tak velkýmu území, jako nikdo jinej v celých dějinách. A přinesl kraji mír a spravedlnost.“

„Všichni si byli před zákonem rovni,“ řekla Egwain, „a žádný člověk nepozvedl ruku proti jinému.“

„Tak jste to aspoň slyšeli v příbězích,“ uchechtl se suše Elias. „Artuš Jestřábí křídlo přinesl mír a spravedlnost, ale udělal to ohněm a mečem. I dítě mohlo projet samo s pytlem zlata od Arythského oceánu k Páteři světa a ani na chvíli se nemuselo bát, ale spravedlnost nejvyššího krále byla tvrdá jako ta skála tady pro každého, kdo se postavil jeho moci. Dokonce i jenom tím, kým ten dotyčný byl, nebo když si lidé o někom mysleli, že je pro ně výzvou. Obyčejní lidé měli klid a spravedlnost a plný žaludky, ale on na dvacet let oblehl Tar Valon a na hlavu každý Aes Sedai vypsal odměnu dvacet tisíc zlatých korun.“

„Myslela jsem, že Aes Sedai rád nemáš,“ ozvala se Egwain.

Elias se pokřiveně usmál. „Nezáleží na tom, koho mám rád, děvče. Artuš Jestřábí křídlo byl nadutej hlupák. Když ochořel – nebo ho otrávili, jak se občas tvrdí – bývala by ho mohla zachránit léčitelka Aes Sedai, ale všechny Aes Sedai, který ještě byly naživu, byly zavřený za Zářícími hradbami a používaly všechnu svou sílu k tomu, aby zadržely vojsko, který táborovými ohni změnilo noc v den. On by stejně nenechal žádnou k sobě přiblížit. Nenáviděl Aes Sedai stejně jako Temného.“

Egwain stiskla rty, ale když promluvila, jediné, co řekla, bylo: „Co to má co společnýho s tím, jestli je tohle oko Artuše Jestřábího křídla nebo ne?“

„Jenom tohle, děvče. Všude byl mír, tedy kromě za oceánem, a lidi ho zdravili všude, kam přišel – oni ho vážně milovali, víte, byl to tvrdej chlap, ale nikdy ne na obyčejný lidi – no, při tom všem se rozhodl, že je čas vystavět si hlavní město. Nový město, který by nebylo v myslích lidí spojený s žádným starým sporem, nesváry nebo soupeřením. Tady ho vybudoval, v prostředku země ohraničený mořem a Pustinou a Mornou. Tady, kam by žádná Aes Sedai dobrovolně nevstoupila, a kdyby snad ano, nemohla by tu použít jedinou sílu. Hlavní město, z kterýho jednoho dne bude celej svět přijímat mír a spravedlnost. Když obyčejný lidi tuhle vyhlášku uslyšeli, sebrali dost peněz, aby mu postavili pomník. Většina z nich se na něj dívala jako na někoho, kdo je těsně pod Stvořitelem. Ale jenom těsně. Vytesat ho a postavit trvalo pět let. Sochu samotnýho Artuše zvaného Jestřábí křídlo, stokrát větší než člověk. Zvedli ji přímo tady a město se mělo zvedat kolem ní.“

„Tady nikdy žádný město nebylo,“ prskla Egwain. „Něco by tu z něj zůstalo. Aspoň něco.“

Elias kývl a pořád se rozhlížel. „Ovšemže nebylo. Artuš Jestřábí křídlo zemřel ten samej den, co tu sochu dokončili, a jeho synové a ostatní pokrevný příbuzný se porvali o to, kdo usedne na jeho trůn. A socha tu osaměle stála v kopcích. Ti synové a synovci a bratranci pomřeli a poslední z Artušových příbuzných zmizel z povrchu země – možná kromě těch pár, co se vydali za Arythský oceán. Přišli ti, kteří by vymazali i vzpomínku na něj, kdyby mohli. Pálili knihy jenom proto, že se v nich objevilo jeho jméno. Nakonec po něm nezůstalo nic, jen ty příběhy, a většina z nich stejně není pravdivá. Až sem vede sláva.

Boj samozřejmě neskončil jenom proto, že Artuš Jestřábí křídlo a jeho příbuzní byli mrtví. Pořád tu byl ještě trůn a každej vznešenej pán či paní, co dokázali postavit pár ozbrojenců, po něm toužili. To byl začátek stoletý války. Ve skutečnosti trvala sto třiadvacet let a většina tehdejších letopisů se ztratila v hořících městech. Spousta těch urozenců získala část země, ale nikdo celou, a někdy v těch dobách strhli i sochu. Možná už nemohli vystát, že je s ní poměřovali.“

„Nejdřív jsi mluvil, jako bys jím opovrhoval,“ poznamenala Egwain, „a teď to zní, jako bys ho obdivoval.“ Zavrtěla hlavou.

Elias se k ní otočil a věnoval jí bezvýrazný pohled. „Dejte si ještě kapku čaje, jestli chcete. Chtěl bych uhasit oheň, než se setmí.“

Perrin teď oko jasně rozeznával, i přes ubývající světlo. Bylo větší než lidská hlava a ve stínech, které se přes ně natahovaly, připomínalo oko krkavce, tvrdé a černé a nelítostné. Přál si, aby se ke spánku uložili někde jinde.