Oko světa

45 Co chodí ve Stínu

Světlo luceren dopadalo právě tak daleko, aby zachytilo protější konec mostu, trčící z temnoty jako zlomený zub. Loialův kůň neklidně zadupal a uvolněný kámen se zřítil do černé propasti. Pokud se k nim donesl zvuk způsobený dopadem kamene, Rand ho nezaslechl.

Pobídl Rudocha k okraji mostu. Sklonil lucernu dolů, ale ať se namáhal, jak chtěl, nezahlédl nic. Temnota dole, temnota nahoře, utínající světlo. Pokud tam někde bylo dno, mohlo být klidně o tisíc sáhů níž. Nebo vůbec nikde. Ale na opačné straně viděl, co je pod mostem a drží ho vztyčený. Nic. Most byl na dlaň široký a pod ním nebylo vůbec nic.

Kámen pod nohama mu připadal tenký jako papír a táhlo ho to k nekonečnému pádu přes okraj. Lucerna a tyč mu náhle připadaly tak těžké, že ho táhly ze sedla. Zatočila se mu hlava a on přiměl ryzáka zacouvat od propasti stejně opatrně, jako se přibližovali.

„Takže až sem jsi nás zavedla, Aes Sedai?“ ozvala se Nyneiva. „Všechno tohle jenom abychom zjistili, že se musíme nakonec vrátit do Caemlynu?“

„Nemusíme se vracet,“ řekla Moirain. „Ne celou cestu až do Caemlynu. Na Cestách vede ke každému místu mnoho stezek. Musíme se jenom vrátit, aby Loial mohl najít jinou stezku, která nás zavede do Fal Dary. Loiale? Loiale!“

Ogier odtrhl pohled od propasti s viditelným úsilím. „Cože? Aha. Ano, Aes Sedai. Najdu jinou stezku. Měl...“ Očima zabloudil zpátky k mezeře a štětičky se mu třásly. „Ani se mi nesnilo, že zkáza dostoupila tak daleko. Pokud už praskají samotné mosty, mohlo by se stát, že stezku, kterou chceš, nenajdu. Mohlo by se stát, že nenajdu ani stezku zpátky. Mosty mohou zrovna teď padat za námi.“

„Musí tu být nějaká cesta,“ řekl Perrin bezvýrazně. Jeho oči jako by sbíraly světlo, jako by zlatě zářily. Vlka zahnaného do kouta, uvědomil si Rand. Toho mi připomíná.

„Stane se, jak kolo utká,“ řekla Moirain, „ale nevěřím, že zkáza dostoupila tak daleko, jak se obáváš. Podívej na ten kámen, Loiale. Dokonce i já poznám, že tohle je stará prasklina.“

„Ano,“ řekl Loial pomalu. „Ano, Aes Sedai. Vidím to. Tady neprší, ani tu nefouká vítr, ale ten kámen byl vystaven vzduchu přinejmenším deset let.“ S úlevou kývl a chvíli se zdálo, že ho tento objev tak rozradostnil, až zapomněl na svůj strach. Pak se rozhlédl kolem sebe a zneklidněně pokrčil rameny. „Jiné stezky, než tu do Mafal Dadaranellu, najdu snáz. Třeba do Tar Valonu? Nebo do Državy Shangtai. Z posledního ostrova je to do Državy Shangtai jenom přes tři mosty. Hádám, že tentokrát by si se mnou starší chtěli popovídat.“

„Do Fal Dary, Loiale,“ prohlásila pevně Moirain. „Oko světa leží za Fal Darou, a my se k němu musíme dostat.“

„Do Fal Dary,“ souhlasil neochotně Loial.

Zpátky na ostrově se Loial pozorně probíral nápisy pokrytou deskou, napůl pro sebe si cosi mumlal a vraštil obočí. Brzy si povídal pouze pro sebe, protože přešel do ogierštiny. Tento melodický jazyk zněl, jako když pták zpívá hlubokým basem. Randovi připadalo zvláštní, že tak velcí lidé mají tak zpěvný jazyk.

Nakonec ogier kývl. Cestou k vybranému mostu se zoufale ohlédl k jedné směrovce. „Tři přechody do Državy Shangtai.“ Povzdechl si. Ale bez zastávky je vedl dál a zabočil ke třetímu mostu. Když na něj vstupoval, žalostně se otočil, byť byl most k jeho domovu zahalen temnotou.

Rand popojel vedle něj. „Až bude tohle za námi, Loiale, ukážeš mi svou državu, a já ti ukážu Emondovu Roli. Ale bez Cest. Půjdeme nebo pojedeme, i kdyby to mělo trvat celé léto.“

„Ty věříš, že tohle jednou bude za námi, Rande?“

Rand se na ogiera zamračil. „Říkal jsi, že nám to do Fal Dary potrvá dva dny.“

„Ne Cesty, Rande. Myslím všechno to ostatní.“ Loial se přes rameno ohlédl na Aes Sedai, která tiše hovořila s Lanem, jenž jí jel po boku.

„Proč myslíš, že tohle bude jednou za námi?“

Mosty a plošiny vedly nahoru a dolů a napříč. Občas vedla od ukazatele do temnoty bílá čára, přesně taková, jakou sledovali od brány v Caemlynu. Rand si všiml, že není sám, kdo si tyto čáry zvědavě, ač trochu lítostivě, prohlíží. Nyneiva, Perrin, Mat, dokonce i Egwain opouštěli tyto čáry jen s nechutí. Na opačné straně každé z nich byla brána, brána zpátky do světa, kde byla obloha a slunce a vítr. Dokonce i vítr by tu přivítali. Nicméně je pod přísným pohledem Aes Sedai opouštěli. Jenže Rand nebyl sám, kdo se ohlížel i tehdy, když už ostrov, ukazatel i čáru dávno pohltila temnota.

V době, kdy Moirain oznámila, že na jednom z ostrovů zastaví na noc, už Rand zíval. Mat se rozhlížel temnotou kolem nich a hlasitě se zařehtal, ale slezl stejně rychle jako ostatní. Lan s chlapci odsedlali a spoutali koně, zatímco Nyneiva s Egwain přichystaly malou olejovou pícku, aby uvařily čaj. Pícka vypadala jako spodek lucerny, a Lan vysvětloval, že tohle strážci používají v Morně, kde by bylo nebezpečné pálit dřevo. Strážce vytáhl z koše, jejž sňali z nákladního koně, trojnožky, takže mohli lucerny postavit do kruhu kolem tábora.

Loial chvíli zkoumal ukazatel, pak si sedl se zkříženýma nohama a přejel rukou po zaprášeném, dolíčky pokrytém kameni. „Kdysi byly ostrovy zarostlé,“ poznamenal smutně. „Píše se o tom ve všech knihách. Byla tu zelená tráva, na níž se dalo spát, byla měkkoučká jako postel vycpaná peřím. Rostly tu ovocné stromy, abyste si mohli zpestřit jídlo, které jste si přinesli, jablkem, hruškou nebo šedokem, které byly v každou roční dobu tam venku sladké, křupavé a šťavnaté.“

„Není tu nic k lovení,“ zavrčel Perrin a pak se užasle rozhlédl, jako by ho překvapilo, že předtím promluvil.

Egwain podala Loialovi šálek čaje. Ten, aniž se napil, do něj zíral, jako by na dně hledal ovocné stromy.

„Nepůjdeš postavit ochrany?“ zeptala se Moirain Nyneiva. „V tomhle musí být horší věci než jenom krysy. I když jsem zatím nic neviděla, přesto to cítím.“

Aes Sedai si znechuceně otírala ruce. „Cítíš skvrnu, zkaženou sílu, která vytvořila Cesty. Na Cestách nepoužiji jedinou sílu, pokud nebudu muset. Špína je tu příliš silná, takže ať bych udělala cokoliv, určitě by se to nějak pokazilo.“

To umlčelo i ostatní. Lan se usadil a jedl, jako by přikládal na oheň, jídlo nebylo tak důležité, jako doplnění tělesných sil. Moirain také pojedla, způsobně se krmila, jako by nedřepěli na holém kameni doslova uprostřed nicoty, ale Rand se v jídle jenom nimral. Maličký plamínek olejové pícky poskytoval jen tolik tepla, aby zavřela voda, ale Rand se u ní choulil, jako by mohl nasát její teplo. Rameny se otřel o Mata a Perrina. Všichni se tlačili kolem pícky. Mat držel chléb, sýr i maso a zřejmě na ně zapomněl. Perrin po několika soustech cínový talíř dokonce úplně odložil. Nálada byla stále pochmurnější a všichni hleděli dolů, aby se nemuseli dívat do temnoty.

Moirain si je při jídle prohlížela. Nakonec odložila talíř a ubrouskem si otřela rty. „Mohu vám sdělit jednu potěšující zprávu. Myslím, že Tom Merrilin není mrtvý.“

Rand k ní prudce vzhlédl. „Ale... ten mizelec...“

„Mat mi vyprávěl, co se v Bílém Mostu událo,“ řekla Aes Sedai. „Lidé se tam zmiňovali o kejklíři, ale nikdo z nich nemluvil o umírání. Myslím, že kdyby byl zabit kejklíř, určitě by se o tom nezapomněli zmínit. Bílý Most není tak velký, aby tam byl kejklíř pouhou maličkostí. A Tom je součástí vzoru, jenž se sám ovíjí kolem vás tří. Myslím, že dost důležitou částí, aby byla teď oddělena.“

Dost důležitý? přemýšlel Rand. Jak může Moirain vědět...? „Min? Viděla u Toma něco?“

„Viděla toho hodně,“ odtušila suše Moirain. „U vás všech. Přála bych si, abych rozuměla aspoň polovině toho, co viděla, ale všechno nepochopila dokonce ani ona. Staré přehrady se bortí. Ale ať už je to, co Min dělá, staré nebo nové, vidí pravdu. Vaše osudy jsou propojené. I s Tomem Merrilinem.“

Nyneiva si odmítavě odfrkla a nalila si další šálek čaje.

„Nechápu, jak mohla u nás něco vidět,“ zazubil se Mat. „Jestli se pamatuju, většinu času trávila pohledem na Randa.“

Egwain nazvedla obočí. „Ale? – Tos mi neřekla, Moirain Sedai.“

Rand se na ni podíval. Egwain se nedívala na něj, ale mluvila pečlivě neutrálním tónem. „Jednou jsem s ní mluvil,“ poznamenal. „Oblíká se jako kluk a vlasy má skoro kratší než já.“

„Tak tys s ní mluvil. Jednou.“ Egwain pomalu přikývla. Pořád se nedívala na něj a zvedla k ústům šálek.

„Min byla prostě někdo, kdo pracuje v hostinci v Baerlonu,“ ozval se Perrin. „Ne jako Aram.“

Egwain se zakuckala. „Je to moc horký,“ zamumlala.

„Kdo je Aram?“ chtěl vědět Rand. Perrin se usmál, téměř jako se kdysi usmíval Mat, za oněch starých časů, kdy pořád vymýšlel samé neplechy, a schoval se za svým šálkem.

„Jeden z Kočovníků,“ řekla Egwain nedbale, ale na lících jí vyskočily rudé skvrny.

„Jeden z Kočovníků,“ vykládal Perrin zdvořile. „Tancuje. Jako pták. Neříkalas to tak, Egwain? Bylo to jako létat s ptáky, že?“

Egwain rozvážně odložila šálek. „Nevím, jak vy ostatní, ale já jsem hrozně utahaná a jdu spát.“

Zavinula se do pokrývek a Perrin se natáhl, dloubl Randa do žeber a zamrkal. Rand zjistil, že se na něj taky vesele zubí. Ať shořím, jestli jsem z toho tentokrát nevyšel líp já. Přál bych si, abych toho věděl o ženách tolik, co Perrin.

„Možná, Rande,“ ozval se poťouchle Mat, „bys měl Egwain povyprávět o té dceři sedláka Grinwella, o Else.“ Egwain zvedla hlavu a upřela pohled nejdřív na Mata, pak na Randa. Rand si šel rychle připravit vlastní pokrývky. „Jít se vyspat mi teď připadá nejlepší.“

Všichni vesničané z Emondovy Role si šli nachystat pokrývky a Loial se k nim připojil. Moirain tam seděla a srkala čaj. Lan také. Strážce vypadal, že ani nemá v úmyslu jít spát, natož že by to snad potřeboval.

I když byli zabalení v pokrývkách, nikdo se nechtěl příliš vzdálit od ostatních. Přímo kolem pícky utvořili malý kruh hromádek zahalených pokrývkami a skoro se jeden druhého dotýkali.

„Rande,“ špitl Mat, „měl jsi něco s Min? Já se na ni skoro ani nepodíval. Byla hezká, ale musela být málem tak stará jako Nyneiva.“

„A co ta Elsa?“ dodal z druhé strany Perrin. „Je hezká?“

„Krev a popel,“ zamumlal Rand, „to už ani nemůžu promluvit s holkou? Vy dva jste stejní jako Egwain.“

„Jak by řekla vědma,“ popichoval ho vesele Mat, „dávej si pozor na jazyk. No, když o tom nechceš mluvit, tak se kapku prospím.“

„Dobrý,“ zavrčel Rand. „To je první rozumná věc, cos večer řekl.“

Ale spánek nepřicházel tak snadno. Kamenná deska ho tlačila, ať se Rand položil, jak chtěl, a i přes pokrývky cítil dolíčky v kameni. Nedokázal si představit, že je někde jinde, ne na Cestách vytvořených muži, kteří rozbili svět, muži poskvrněnými Temným. Neustále si představoval onen rozbitý most a nicotu pod ním.

Když se obrátil na jeden bok, zjistil, že se na něj dívá Mat, vlastně spíš skrz něj. Žertování bylo zapomenuto, když se temnota kolem nich připomněla. Rand se obrátil na druhý bok a Perrin měl také otevřené oči. Netvářil se tak vystrašeně jako Mat, ale tiskl si ruce k hrudi a ustaraně o sebe ťukal palci.

Moirain je obešla, každému poklekla u hlavy a sklonila se k němu, aby mu cosi pošeptala. Rand neslyšel, co říkala Perrinovi, ale ten přestal ťukat palci. Když se naklonila nad ním, a její tvář se skoro dotýkala jeho, pravila tichým, uklidňujícím hlasem: „Dokonce i zde tě chrání tvůj osud. Dokonce ani Temný nemůže úplně změnit vzor. Dokud budu nablízku, ty před ním budeš v bezpečí. Tvoje sny budou v pořádku. Aspoň prozatím.“

Jak přecházela k Matovi, Rand hloubal nad tím, jestli si Moirain opravdu myslí, že je to tak snadné, že mu prostě řekne, že je v bezpečí, a on jí to uvěří. Ale nějak se cítil bezpečnější – aspoň o trochu. Zamyslel se nad tím a usnul. Spal spánkem beze snů.

Probudil je Lan. Rand by byl rád věděl, kdy vlastně strážce spává. Nevypadal unaveně, dokonce ani tak unaveně, jako ti, kdo několik hodin leželi na tvrdém kameni. Moirain jim poskytla čas pouze na uvaření čaje, a to jenom po šálku pro každého. Snídali v sedle a Loial se strážcem je vedli. Bylo to stejné jídlo jako předtím. Chléb, maso a sýr. Rand si pomyslel, že člověka chléb, maso a sýr snadno unaví.

Když si Lan olízl z prstů poslední drobty, tiše poznamenal: „Někdo nás sleduje. Nebo něco.“ Byli uprostřed mostu, na jehož konce nedohlédli.

Mat vytáhl šíp z toulce a dřív, než ho mohl někdo zarazit, vypustil střelu do temnoty za nimi. „Věděl jsem, že tohle nemám dělat,“ zamumlal Loial. „Nikdy jsem se neměl zaplést s Aes Sedai mimo državu.“

Lan odstrčil Matův luk dřív, než ten stihl vystřelit podruhé „Nech toho, ty vesnickej pitomče. Nevíme přece, kdo za námi je.“

„To je jediné místo, kde nejsou nebezpečné,“ pokračoval ogier.

„Co jinýho by tady mohlo být, kdyby to nebylo něco zlýho?“ chtěl vědět Mat.

„To je to, co říkají starší, a já je měl poslouchat.“

„Například my,“ podotkl suše strážce.

„Možná to je jiný poutník,“ navrhla s nadějí v hlase Egwain. „Třeba nějaký ogier.“

„Ogierové mají víc rozumu, než aby používali Cesty,“ zabručel Loial. „Všichni až na Loiala, který nemá vůbec žádný rozum. Starší Haman to vždycky říkal, a je to pravda pravdoucí.“

„Co cítíš, Lane?“ zeptala se Moirain. „Je to něco, co slouží Temnému?“

Strážce pomalu zavrtěl hlavou. „Nevím,“ řekl, jako by ho to překvapilo. „Nepoznám to. Možná to jsou Cesty a jejich špína. Všechno je tu cítit špatně. Ale ať už je to cokoliv, nebo kdokoliv, nesnaží se nás dohnat. Na posledním ostrově do nás skoro narazil a spěchal po mostě zpátky, aby k tomu nedošlo. Kdybych zůstal pozadu, mohl bych ho překvapit a zjistit, kdo, nebo co, je zač.“

„Jestli zůstaneš pozadu, strážče,“ prohlásil pevně Loial, „strávíš zbytek života na Cestách. I kdybys uměl číst ogierské písmo, ještě jsem nikdy neslyšel ani nečetl o člověku, který by bez ogierského průvodce našel cestu přes první ostrov. Umíš číst ogierské písmo?“

Lan znovu zavrtěl hlavou a Moirain prohodila: „Dokud nás neobtěžuje, nebudeme obtěžovat my jeho. Nemáme na to čas. Nemáme vůbec čas.“

Sjeli z mostu na další ostrov a Loial pravil: „Jestli si pamatuju správně poslední ukazatel, vede odsud stezka k Tar Valonu. Přinejhorším půlden cesty. Zdaleka ne tolik, jako nám zabere cesta do Mafal Dadaranellu. Jsem si jistý, že...“

Zarazil se, když světlo jejich luceren dopadlo na ukazatel. Na vrcholku desky byly do kamene vysekány čáry, ostré, vedoucí v různých úhlech, a kámen zcela pokazily. Náhle už Lan svou ostražitost neskrýval. Stále sice klidně seděl v sedle, ale Rand měl dojem, že strážce vnímá celé jejich okolí, dokonce cítí, jak ostatní dýchají. Lan navedl hřebce kolem ukazatele a dál. Jel, jako by očekával útok, nebo hodlal sám zaútočit.

„Tohle vysvětluje hodně,“ podotkla tiše Moirain, „a začínám se bát. Hodně bát. Měla jsem to uhodnout. Špína a zkáza. Měla jsem to uhodnout.“

„Uhodnout co?“ dožadovala se Nyneiva, právě když se Loial zeptal: „Co je to? Kdo to udělal? Nikdy jsem něco takového neviděl, ani jsem o tom neslyšel.“

Aes Sedai se na ně klidně podívala. „Trolloci.“ Nevšímala si poděšených vyjeknutí. „Nebo mizelci. Tohle jsou trolločí runy. Trolloci zjistili, jak vstoupit na Cesty. Jedině tak se mohli dostat do Dvouříčí, aniž by si jich někdo všiml. Skrze bránu v Manetherenu. V Morně je nejméně jedna taková brána.“ Než pokračovala dál, ohlédla se na Lana. Strážce byl dost daleko, vidět ho bylo pouze díky slabé záři lucerny. „Manetheren byl zničen, ale bránu nezničí skoro nic. Tak mizelci sebrali menší vojsko kolem Caemlynu, aniž by způsobili poplach ve všech státech mezi Mornou a Andorem.“ Moirain se odmlčela a zamyšleně si olízla rty. „Ale všechny stezky ještě neznají, jinak by se nahrnuli do Caemlynu branou, kterou jsme použili my. Ano.“

Rand se otřásl. Projít bránou a najít trolloky, jak číhají v temnotě, stovky, možná tisíce trolloků, znetvořených obrů s polozvířecími tvářemi, štěkajícími při skoku temnotou, aby mohli zabít. Nebo něco horšího.

„Nepoužívají Cesty snadno,“ zavolal Lan. Jeho lucerna byla o necelých dvacet kroků dál, ale její světlo bylo jenom matnou, rozmazanou koulí, která těm kolem ukazatele připadala velice vzdálená. Moirain je odvedla ke strážci. Když Rand uviděl, co Lan našel, přál si, aby měl prázdný žaludek.

U paty jednoho z mostů se zvedalo půl tuctu ztuhlých trolloků, zachycených, jak kolem sebe mávají zakřivenými sekerami a kosinami. Šedí a poďobaní jako kámen, jejich mohutná těla byla napůl ponořena do rozteklého povrchu plného bublin. Některé bubliny popraskaly a odhalily tak další čenichy, navěky štěkající. Rand zaslechl, jak za ním někdo zvrací, a ztěžka polkl, aby se k němu nemusel připojit. Dokonce i pro trolloky to byla strašlivá smrt.

Pár sáhů za trolloky most končil. Směrovka tu ležela roztříštěná na tisíc kousků.

Loial neochotně sesedl a prohlížel si trolloky, jako by si myslel že by mohli oživnout. Chvatně prozkoumal zbytky směrovky a zvedl kovový nápis, jenž kdysi býval vložen do kamene. Poté se vyškrábal zpátky do sedla. „Tohle byl první most na stezce do Tar Valonu,“ podotkl.

Mat si hřbetem ruky otíral ústa a hlavu odvracel od trolloků. Egwain si zakrývala obličej rukama. Rand pobídl Rudocha blíž k Bele a pohladil Egwain po rameni. Ona se otočila a celá roztřesená ho objala. Rand se chtěl taky otřást, pouze to, že ji držel v náručí, mu v tom zabránilo.

„Ještěže zatím do Tar Valonu nejedeme,“ utrousila Moirain.

Nyneiva se k Aes Sedai prudce obrátila. „Jak to můžeš brát tak klidně? To stejný se mohlo stát nám!“

„Možná,“ připustila Moirain poklidně a Nyneiva zaskřípala zuby tak hlasitě, až měl Rand dojem, že si je musí ubrousit. „Ale mnohem pravděpodobnější je,“ pokračovala Moirain nevzrušeně, „že muži, muži Aes Sedai, kteří Cesty postavili, je zároveň chránili a zbudovali tu pasti na tvory Temného. Je to něco, čeho se museli bát, než byli půllidé a trolloci vyhnáni do Morny. V každém případě se tady nemůžeme zdržovat, a ať si vybereme kteroukoliv cestu, dopředu nebo zpátky, je nanejvýš pravděpodobné, že tam bude past, stejně jako kdekoliv jinde. Loiale, víš, který je další most?“

„Ano. Ano, tuhle část ukazatele nezničili, díky Světlu.“ Poprvé se Loial zřejmě dychtil vydat dál, stejně jako Moirain. Pobídl svého velkého koně do kroku dřív, než domluvil.

Egwain se držela Randovy ruky ještě přes dva mosty. Rand litoval, když se ho nakonec s tichou omluvou a nuceným smíchem pustila, a nejen proto, že se mu líbilo, když se ho takhle dotýkala. Zjistil, že je snazší být chrabrý, když někdo potřebuje vaši ochranu.

Moirain možná nevěřila, že ty pasti jsou přichystány i pro ně, ale přesto, jak rychle mluvila, vedla je mnohem pomaleji a než nechala někoho vstoupit na most nebo na ostrov, zastavovala se. Pobídla vždycky Aldíb a nataženou rukou zkoušela vzduch před sebou. Dokonce ani Loiala, ani Lana nenechala jít dopředu bez svého svolení.

Rand musel ohledně pastí důvěřovat jejímu úsudku, ale rozhlížel se okolní temnotou, jako by opravdu dohlédl dál než na sáh na dva, a napínal přitom uši. Pokud mohli Cesty používat trolloci, tak ať už je sledovalo cokoliv, mohlo to být další Temného stvoření. Možná víc než jedno. Lan říkal, že si na Cestách není jistý. Ale přecházeli most za mostem, v sedle snědli oběd a přešli další mosty, a jediné, co slyšeli, bylo vrzání vlastních sedel a zvonění podkov jejich koní. Občas někdo z nich zakašlal, či si něco pro sebe zamumlal. Později se v dálce ozval vítr. Dul kdesi v té černotě. Rand nepoznal, kterým směrem to je. Nejdřív si myslel, že si s ním pouze zahrává jeho představivost, ale po chvíli si byl jist.

Bude dobré zase cítit vítr ve tvářích, i když bude studený.

Náhle zamrkal. „Loiale, neříkal jsi, že na Cestách nefouká vítr?“

Loial přitáhl koni otěže těsně před dalším ostrovem a naklonil hlavu na stranu, aby lépe slyšel. Pomalu zbledl a olízl si rty. „Machin Shin,“ zašeptal chraptivě. „Černý vítr. Světlo na nás sviť a ochraňuj nás. To je černý vítr.“

„Kolik mostů ještě?“ zeptala se ostře Moirain. „Loiale, kolik je to ještě mostů?“

„Dva. Myslím, že dva.“

„Tak honem,“ pobídla je Moirain a doklusala s Aldíb na ostrov. „Rychle to najdi!“

Loial si při čtení ukazatele povídal pro sebe, nebo pro kohokoliv, kdo poslouchal. „Vyšli ven šílení, křičeli o Machin Shin. Světlo nám pomáhej! Dokonce i ti, které Aes Sedai vyléčily, oni...“ Spěšně si prohlížel kámen a s výkřikem: „Tudy!“ odcválal k následujícímu mostu.

Tentokrát Moirain nečekala, aby vše prozkoumala. Pobízela je do cvalu a most se chvěl pod kopyty koní a lucerny se jim houpaly nad hlavami. Loial přejel očima další ukazatel a stočil velkého koně jako závodník málem dřív, než zvíře zastavilo. Fičení větru zesílilo. Rand ho slyšel i přes dunění kopyt na kamení. Bylo to za nimi a blížilo se to.

S posledním ukazatelem se vůbec nenamáhali. Jakmile světlo zachytilo bílou čáru vedoucí od něj, cvalem zabočili oním směrem. Ostrov zmizel za nimi a zbyl jenom poďobaný, šedý kámen pod nohama a ta bílá čára. Rand dýchal tak namáhavě, že si už nebyl jist, zda ještě vítr slyší.

V temnotě se objevila brána s vyřezávanými liánami, stojící osaměle v temnotě, jako maličký kousek zdiva v černočerné noci. Moirain se předklonila v sedle a sáhla na řezbu. Náhle se narovnala. „List avendesory tu není!“ vydechla. „Klíč je pryč!“

„Světlo!“ zařval Mat. „Zatracený Světlo!“ Loial zvrátil hlavu a vyrazil žalostný výkřik, znějící jako vytí umírajícího.

Egwain se dotkla Randovy paže. Rty se jí chvěly, ale jenom se na něj dívala. Rand položil dlaň na její ruku a doufal, že nevypadá vyděšeněji než ona. Cítil to. Vítr dorazil až k ukazateli a děsivě vyl. Rand měl dojem, že v něm slyší hlasy, hlasy hulákající ohavnosti, při nichž, byť jim rozuměl jen zpola, se mu obracel žaludek.

Moirain zvedla hůl a z jejího konce vyšlehl plamen. Nebyl to onen čistý, bílý plamen, na nějž se Rand pamatoval z Emondovy Role a bitvy u Shadar Logothu. Oheň měl odpudivě žlutý nádech a pomalu jím proplouvaly černé tečky jako saze. Z plamene stoupal řídký, pronikavě páchnoucí kouř, z něhož se Loial rozkašlal a koně se nervózně roztančili, ale Moirain ho namířila na bránu. Kouř Randa škrábal v hrdle a pálil ho v nose.

Kámen tál jako máslo, lístky a šlahouny se v plameni zachvěly a zmizely. Aes Sedai pohybovala plamenem, jak nejrychleji to šlo, ale proříznout otvor dost velký na to, aby se všichni dostali ven, se nedalo provést rychle. Randovi připadalo, že čára roztaveného kamene se po desce posunuje s hlemýždí rychlostí. Plášť se mu zavlnil, jako by ho zachytil první závan větru, a Randovi se zastavilo srdce.

„Cítím to,“ pronesl Mat chvějícím se hlasem. „Světlo, já to zatraceně cítím!“

Plamen pohasl a Moirain sklonila hůl. „Hotovo,“ řekla. „Napůl.“

Řezbou se táhla tenoučká čára. Rand měl dojem, že štěrbinou vidí světlo – matné, ale světlo. Ale i přes rýhu tu pořád ještě stály dva velké, zakřivené kamenné klíny, půl oblouku z každého křídla. Otvor bude dost velký, aby mohli všichni projet, i když si Loial bude nejspíš muset lehnout koni na hřbet. Jakmile budou kamenné klíny pryč, bude otvor dost velký. Randa napadlo, kolik asi váží. Tisíc liber? Víc? Možná bychom je mohli odtlačit, než se sem ten vítr dostane. Závan větru mu rozevlál plášť. Snažil se neposlouchat, co křičí ty hlasy.

Jak Moirain ustoupila, proskočil kolem Mandarb, rovnou do brány. Lan byl přikrčený v sedle. V posledním okamžiku se válečný oř stočil a zachytil kámen ramenem, tak jak ho učili v bitvě zachytit ramenem jiného koně. S prásknutím se kámen vyvalil a strážce i jeho kůň setrvačností proskočili kouřovou clonou brány. Světlo, které pronikalo dovnitř, bylo dopolední, bledé a slabé, ale Randovi to připadalo, jako by mu do obličeje za plného léta pálilo polední slunce.

Na opačné straně brány Lan a Mandarb zpomalili, až se úplně plazili, když strážce přitáhl koni otěže a otočil ho k bráně. Rand nečekal. Postrčil Bele hlavu směrem k otvoru a plácl kosmatou kobylku po zadku. Egwain měla právě tak dost času, aby se polekaně ohlédla přes rameno, a už ji Bela pronesla ven z Cest.

„Všichni ven!“ nařizovala jim Moirain. „Rychle! Běžte!“

Ještě za řeči Aes Sedai natáhla ruku s holí a ukázala jí směrem k ukazateli. Cosi vyskočilo z konce hole, jako tekuté světlo přeměněné v sirupovitý plamen, planoucí oštěp bílého, rudého a žlutého světla, a udeřil do temnoty, vybuchl a blyštil se jako roztříštěné démanty. Vítr zavřískl bolestí, zaječel vzteky. Tisíc mumlajících hlasů, skrytých ve větru, zaburácelo jako hrom, byl to řev šílenství, poloslyšené hlasy chichotající se a vyjící, slibující věci, při nichž se Randovi obracel žaludek nejen z toho, čemu téměř porozuměl, ale i z radosti znějící v těch hlasech.

Pobodl Rudocha kupředu, kde se ostatní tlačili u otvoru, protáhl se mezi ně a všichni prošli kouřovým leskem zároveň. Znovu jím projelo mrazení, zvláštní pocit, jako když se v zimě pomalu ponořuje do jezírka a studená voda mu zaplavuje kůži po nekonečně malých kousíčcích. Právě když začínal mít dojem, že to bude trvat věčně, zatímco se mu hlavou divoce honily myšlenky, napadlo ho, že je vítr může dostihnout právě tady, zatímco je brána drží.

Náhle, jako když praskne bublina, mrazení zmizelo a Rand byl venku. Jeho kůň, jenž se na jediný okamžik pohyboval dvakrát rychleji než on, klopýtl a Rand mu málem přepadl přes hlavu. Rand ryzáka popadl oběma rukama kolem krku a držel se ho jako klíště. Když se dostával zpátky do sedla, Rudoch se otřásl a odklusal k ostatním stejně klidně, jako by se nic zvláštního nebylo přihodilo. Byla tu zima, ne takový mráz jako na Cestách, ale vítaný, přirozený zimní chlad, který mu pomalu zalézal pod nehty.

Přitáhl si plášť těsněji k tělu a upíral pohled na matně se třpytící bránu. Vedle něj se v sedle předklonil Lan s rukou položenou na meči. Muž i kůň byli napjatí, zjevně se hodlali vrhnout zpět, pokud se Moirain neobjeví.

Brána stála ve změti kamenů na úpatí kopce zakrytá křovím. Pouze tam, kam spadly kusy kamene, byly holé hnědé větve polámané. Vedle řezeb na pozůstatcích brány vypadaly křoviny méně živé než samotný kámen.

Zkalený povrch se náhle vyboulil, jako když na povrch jezera vystupuje podivná podlouhlá bublina. V bublině se objevila Moiraina záda. Aes Sedai a její matný odraz se coul po coulu odtahovaly od sebe. Moirain pořád držela hůl před sebou a držela ji tam, dokud za sebou branou neprotáhla Aldíb. Bílá klisna tančila a strachy koulela očima. Moirain, s pohledem stále upřeným na bránu, vycouvala pryč.

Brána potemněla. Zamlžená hladina tmavla a procházela od šedé do uhlově černé a následně do černé tmavé, jako bylo srdce Cest. Jako z velké dálky k nim doléhalo vytí větru, skryté hlasy plné neuhasitelné žízně po živých bytostech, plné hladu po bolesti, plné pocitu marnosti.

Rand měl pocit, jako by mu hlasy šeptaly do ucha, jako by jim měl už už porozumět. Maso tak jemné, hezky se trhá, stačí rozervat kůži. Kůže se stahuje, kůže se skládá, je tak hezké skládat proužky stažené kůže, takže rudé kapky padají. Krev je tak rudá, tak rudá, tak sladká. Sladké výkřiky, hezké výkřiky, zpěvavé výkřiky, křik tvé písně, zpívej svůj křik...

Šepot slábl, tma slábla a mizela, až byla brána opět jenom kalná rozechvělá hladina ohraničená vyřezávaným kamenným obloukem.

Rand dlouze, roztřeseně vydechl. Nebyl jediný. Slyšel, jak si i ostatní vydechli úlevou. Egwain postavila Belu vedle Nyneivina koně a obě ženy se objímaly, hlavy položené jedna druhé na ramenou. Dokonce i Lan vypadal, že se mu také ulevilo, i když se na jeho tvrdých rysech nezračily žádné pocity. Byl to spíš způsob, jakým seděl na Mandarbovi, to, jak mu při pohledu na Moirain povolilo napětí v ramenou, jak nakláněl hlavu.

„Nemůže to projít skrz,“ řekla Moirain. „Myslela jsem, že nemůže. Doufala jsem v to. Fuj!“ Hodila hůl na zem a otírala si dlaň do pláště. Hůl byla zpoloviny ožehlá a pokrytá silnou vrstvou sazí. „Ta skvrna tam zkazí úplně všechno.“

„Co to bylo?“ chtěla vědět Nyneiva. „Co to bylo?“

Loial vypadal zmateně. „No přece Machin Shin. Černý vítr, který krade duše.“

„Ale co to je?“ naléhala Nyneiva. „Na trolloka se aspoň můžeš podívat, dotknout se ho, když na to máš dost silný žaludek. Ale tohle...“ Křečovitě se otřásla.

„Možná něco, co zůstalo po Čase šílenství,“ odvětila Moirain. „Nebo dokonce pozůstatek po válce Stínu, válce síly. Něco, co se na Cestách skrývá už tak dlouho, že to nemůže ven. Nikdo, dokonce ani žádný ogier, neví, jak daleko Cesty vedou, ani jak hluboko. Mohlo by to být dokonce něco ze samotných Cest. Jak říkal Loial, Cesty jsou živé bytosti, a všechny živé bytosti mají cizopasníky. Možná je to dokonce stvoření samotné zkázy, něco zrozené z úpadku. Něco, co nenávidí život a světlo.“

„Tak dost!“ zvolala Egwain. „Už nechci nic slyšet. Slyšela jsem to, říkalo to...“ Odmlčela se a celá se třásla.

„Ještě budeme muset čelit horším věcem,“ podotkla Moirain tiše. Rand měl dojem, že to nebylo určeno pro jejich uši.

Aes Sedai se znaveně vyšplhala do sedla a s vděčným povzdechem se usadila. „Tohle je nebezpečné,“ řekla s pohledem upřeným na rozbitou bránu. Ožehlé holi věnovala jenom krátký pohled. „Ta věc nemůže ven, ale každý může dovnitř. Jakmile dorazíme do Fal Dary, Agelmar bude muset poslat své muže, aby to zazdili.“ Ukázala k severu, na vzdálené věže zahalené oparem, vyčnívající nad holé vrcholky stromů.