Oko světa

3 Forman

Jak formanský vůz rachotil po těžkých trámech na Vozovém mostě, hrozny hrnců řinčely a třískaly o sebe. Forman, stále obklopený mrakem vesničanů a sedláků přišedších na slavnost, přitáhl koním opratě a zastavil vůz před hostincem. Ze všech stran sem proudili lidé, přidávali se k davu kolem velkého vozu, jehož kola byla vyšší než člověk, a upírali oči na formana, který seděl nad nimi na kozlíku.

Muž na voze byl Padan Fain, bledý, vyzáblý chlapík s dlouhatánskýma rukama a mohutným zahnutým nosem. Fain, jenž se vždycky smál, jako kdyby znal vtip, který neznal nikdo jiný, přijížděl se svým vozem a spřežením do Emondovy Role každého jara, co si Rand pamatoval.

Dveře do hostince se rozlétly ve chvíli, kdy spřežení za cinkání postrojů zastavovalo, a objevila se vesnická rada v čele se starostou al’Verem a Tamem. Vyšli ven schválně, dokonce i Cenn Buie, doprostřed nadšených výkřiků, kdy se ostatní dožadovali špendlíků, krajek, knih a tuctu dalších věcí. Dav se váhavě rozestoupil, aby radní nechal projít, ale lidé se hned za nimi zase vraceli a nepřestávali na formana pokřikovat. Většina z nich se dožadovala novinek.

V očích vesničanů byly jehly, čaj a podobné věci jenom polovinou nákladu formanského vozu. Stejně důležité byly zprávy zvenčí, novinky ze světa za Dvouříčím. Někteří formani prostě povykládali, co věděli, vyhrkli všechno najednou jako kupu smetí, kterým nechtěli být obtěžováni. Z jiných bylo třeba každé slovo páčit, mluvili s nechutí a bez příkras. Nicméně Fain mluvil otevřeně, byť často posměšně, příběhy protahoval a předváděl se, že mu mohli kejklíři závidět. Byl rád středem pozornosti, naparoval se jako podměrečný kohoutek a všichni na něm mohli oči nechat. Randa napadlo, že Faina nejspíš příliš nepotěší, až zjistí, že v Emondově Roli je skutečný kejklíř.

Forman si pohrával s uvazováním opratí a radě i vesničanům věnoval zcela stejnou pozornost, což znamenalo, že si jich moc nevšímal. Ledabyle kývl, ale nikomu zvlášť. Mlčky se usmíval a nepřítomně zamával lidem, s nimiž se zvlášť přátelil, i když jeho přátelství bylo vždy zvláštně odtažité, žoviální, aniž by se s lidmi příliš sblížil.

Dav se stále hlasitěji dožadoval novinek, ale Fain vyčkával a motal se kolem kozlíku, dokud dav a jeho očekávání nedosáhnou hranice, kterou chtěl on. Jenom rada mlčela. Radní si zachovávali důstojnost patřící k jejich postavení, ale rostoucí oblaka kouře z dýmek, který jim stoupal nad hlavu, dokazoval, že jim to dá dost práce.

Rand s Matem se vmáčkli do davu a protáhli se tak blízko k vozu, jak jen mohli. Rand by se zastavil už v půli cesty, ale Mat se tlačil dál a Randa táhl za sebou, dokud nestáli přímo za radními.

„Už jsem si myslel, že chcete zůstat na statku celou slavnost,“ křikl na Randa přes lomoz Perrin Aybara. Kovářský tovaryš s kudrnatými vlasy byl o půl hlavy menší než Rand a byl tak mohutný, že vypadal jako jeden a půl chlapa, a paže a ramena měl skoro stejně silné jako sám pantáta Luhhan. Snadno se mohl tlačenicí prodrat, ale to nebyl jeho způsob. Cestu si vybíral opatrně a omlouval se lidem, kteří si krom formana ničeho jiného téměř nevšímali. Perrin se omlouval stejně, a jak se propracovával davem k Randovi s Matem, snažil se nikoho neodstrkovat. „Představte si to,“ řekl, když k nim konečně dorazil. „Bel Tin a forman, oba zároveň. Sázím se, že ohňostroj opravdu bude.“

„Nevíš toho ani čtvrtinu,“ smál se Mat.

Perrin si ho podezřívavě přeměřil a pak se tázavě podíval na Randa.

„Je to pravda,“ křikl Rand, načež ukázal na rostoucí sběh lidí, kteří hulákali. „Později. Vysvětlím ti to později. Později, povídám.“

V té chvíli se Padan Fain postavil na kozlíku a dav se okamžitě utišil. Randova poslední slova zahřměla do naprostého ticha ve chvíli, kdy forman zvedl ruku a otevřel ústa. Všichni se otočili a zadívali se na Randa. Kostnatý mužík na voze, očekávající, že každý bude viset na jeho prvních slovech, Randovi věnoval pronikavý, pátravý pohled.

Rand zrudl a přál si, aby byl tak velký jako Evin, a tudíž tak nevyčníval. Jeho přátelé taky neklidně zašoupali nohama. Byl tomu teprve rok, co si jich Fain poprvé všiml, čímž je uznal za muže. Fain obvykle neměl čas na nikoho, kdo byl natolik mladý, že si u něj nemohl koupit nějaké zboží. Rand doufal, že se ve formanových očích nezařadil zpět mezi děti.

Fain si hlasitě odkašlal a přitáhl si těžký plášť k tělu. „Ne, nikoliv později,“ zadeklamoval a znovu důležitě pozvedl ruku. „Povím vám to teď.“ Při řeči dělal rozmáchlá gesta a metal svá slova do davu. „Vy si myslíte, že máte ve Dvouříčí potíže, co? No, celičkej svět má potíže, od Velký Morny až na jih k Bouřlivýmu moři, od Arythskýho oceánu na západě až k Aielský pustině na východě. Dokonce ještě dál. Zima že tu byla drsnější, než kdy kdo zažil, dost studená, aby vám ztuhla krev v žilách a popraskaly kosti? Áááh! Zima byla studená a drsná všude. V Hraničních státech by vaší zimě říkali jaro. A že jaro nepřichází, říkáte? Vlci že vám zabíjejí ovce? Možná taky, že vlci napadají lidi? Je to tak? No, takže. Jaro se opozdilo všude. Vlci jsou všude a zubiska mají nabroušený na všechno, do čeho se můžou zakousnout, ať je to ovce nebo kráva nebo třeba člověk. Ale existují věci horší než vlci a zima. Někteří lidi by byli šťastní, kdyby měli jenom vaše maličký potíže.“ Vyčkávavě se odmlčel.

„Co by mohlo bejt horší než vlci zabíjející ovce a lidi?“ chtěl vědět Cenn Buie. Ostatní souhlasně mručeli.

„Lidé zabíjející lidi.“ Formanova odpověď, pronesená zlověstným tónem, vyvolala šokované mumlání, které sílilo, jak Fain pokračoval. „Tím myslím válku. V Ghealdanu je válka, válka a šílenství. Sníh v Dhallinským lese zrudl krví lidí. Vzduch je plný krkavců a jejich krákání. Do Ghealdanu pochodují vojska. Státy, vznešený rody i vznešený lidi, všichni posílají svý vojáky do boje.“

„Válka?“ Pantátovi al’Veremu se kolem toho slova zkřivila ústa. Nikdo ve Dvouříčí neměl co do činění s válkou. „Proč je válka?“

Fain se zazubil a Rand měl dojem, že si z vesničanů odloučených od světa a jejich nevědomosti tropí šprýmy. Forman se předklonil, jako by chtěl starostovi sdělit nějaké tajemství, ale zároveň promluvil šeptem, který se nesl široko daleko, což taky měl. „Znovu byla pozvednuta dračí korouhev a muži se shromažďují, aby se jí postavili. A aby ji podpořili.“

Všichni zalapali po dechu a Rand se proti své vůli zachvěl. „Drak!“ zaúpěl kdosi. „Temný pobíhá po Ghealdanu!“

„Ne Temný,“ zavrčel Haral Luhhan. „Drak není Temný. A stejně je to falešný Drak.“

„Vyslechněme si, co nám forman Fain ještě poví,“ řekl starosta, ale dav se tak snadno utišit nedal. Na všech stranách pokřikovali lidé, muži i ženy hulákali jeden přes druhého.

„Je stejně špatný jako Temný!“ „Drak rozbil svět, ne?“ „On to začal! Způsobil Čas šílenství!“

„Znáte věštbu! Až se Drak znovu narodí, nejhorší noční můry vám budou připadat jako nejkrásnější sen!“

„Je to jenom další falešný Drak. Musí být!“

„A jaký je v tom rozdíl? Vzpomeňte si na posledního falešnýho Draka. Ten taky začal válku. Tisíce lidí umřely, není to pravda, Faine? Oblehl Illian.“

„Jsou to zlý časy! Nikdo se za Draka Znovuzrozeného neprohlásil aspoň dvacet let, a v posledních pěti jsme měli hned tři. Zlý časy! Koukněte na to počasí!“

Rand si vyměnil pohled s Matem a Perrinem. Matoví zářily oči vzrušením, ale Perrin se starostlivě mračil. Rand si pamatoval každý příběh, který slyšel o mužích, již se prohlásili za Draka Znovuzrozeného, a i když se všichni ukázali být falešnými Draky, protože zemřeli či zmizeli, aniž by naplnili některou věštbu, to, co udělali, bylo špatné i tak. Celé státy byly bitvami rozvráceny, města a městečka vypálena. Mrtví padali jako listí na podzim a na cestách se tlačili uprchlíci jako ovce v košárech. Tak to vykládali formani a kupci, a nikdo ve Dvouříčí s trochou rozumu v hlavě o tom nepochyboval. Svět skončí, tvrdili někteří, až se skutečný Drak znovu narodí.

„Nechte toho!“ zařval starosta. „Ticho! Přestaňte se unášet vlastní obrazotvorností. Ať nám Fain poví o tomhle falešném Drakovi.“ Lidé se pomalu uklidňovali, ale Cenn Buie odmítl mlčet.

„Tak je to falešnej Drak?“ zeptal se doškař mrzutě.

Starosta al’Vere zamrkal, jako by ho to překvapilo, a pak vyštěkl: „Nebuď labuť, Cenne!“ Ale Cenn znovu roznítil dav. „Nemůže to být Drak Znovuzrozený! Světlo nám pomoz, nemůže to být on!“

„Ty starej hlupáku Buie! Ty toužíš po neštěstí, co?“

„Příště pojmenuj Temného! Jseš posedle] Drakem, Cenne Buie! Snažíš se na nás všechny přivolat neštěstí!“

Cenn se vzdorně rozhlédl kolem sebe, snaže se ostatní přivést pohledem do rozpaků, a zvedl hlas: „Já neslyšel, že by Fain říkal, že tohle je falešnej Drak. Vy jo? Používejte svý oči! Kde je obilí, který by nám teď mělo sahat nejmíň po kolena? Proč je pořád zima, když už by aspoň měsíc mělo být jaro?“ Kdosi rozzlobeně křikl, ať Cenn drží jazyk za zuby. „Já nebudu mlčet! Tyhle řeči se mi taky nelíbí, ale nebudu schovávat hlavu do písku, dokavaď nepřijde někdo z Tarenskýho Přívozu a nepodřízne mi krk. A nenechám sebou mávat pro Fainovo potěšení, tentokrát teda ne. Řekni to jasně, formane! Cos slyšel? No? Je ten chlap falešnej Drak?“

Pokud byl Fain zneklidněný novinkami, které přinášel, nebo rozčilením, jež způsobil, nedal to na sobě znát. Jenom pokrčil rameny a položil si kostnatý prst na nos. „Co se toho týká, no, kdo to může vědět, dokud nebude po všem?“ Odmlčel se s jedním ze svých tajnůstkářských úsměvů na rtech a očima přejížděl dav, jako by si představoval, co lidé udělají, a připadalo mu to legrační. „Vím teda,“ pokračoval ledabyle, „že ovládá jedinou sílu. Ti ostatní to nedokázali. Ale on ji umí usměrňovat. Země se jeho nepřátelům otvírá pod nohama, a stačí mu křiknout, a silný hradby se hroutí. Když zavolá, objeví se blesk a udeří tam, kam ukáže. To jsem slyšel, a od lidí, kterým důvěřuju.“

Na shromáždění padlo ohromené ticho. Rand se podíval na své přátele. Perrin vypadal, že vidí věci, které se mu nelíbí, ale Mat pořád vypadal vzrušeně.

Tam, s tváří jen o málo méně vyrovnanou než obvykle, si k sobě přitáhl starostu, ale než mohl promluvit, vyhrkl Evin Finngar. „Zblázní se a umře! V příbězích se muži, kteří usměrňují sílu, vždycky zblázní, a pak zpustnou a umřou. Jenom ženy se jí můžou dotknout. Copak to neví?“ Sehnul se, aby se vyhnul pohlavku od doškaře Buie.

„To stačí, kluku.“ Cenn Evinovi zamával pokřivenou pěstí před obličejem. „Chovej se slušně a tohle nech na starších. Rychle zmiz!“

„Jen klid, Cenne,“ zavrčel Tam. „Ten hoch je jenom zvědavý. Tyhle hlouposti si můžeš nechat.“

„Chovej se podle svého věku,“ dodával Bran. „A pro jednou si pamatuj, že jsi taky radním.“

Cennův vrásčitý obličej temněl s každým Tamovým a starostovým slovem, až byl skoro purpurový. „Víte, o jakých ženách to mluví. Přestaň se na mě mračit, Luhhane, a ty taky, Crawe. Tohle je slušná vesnice se slušnýma lidma. Dost špatný už je, že nám tu Fain vykládá o falešným Drakovi, co používá sílu, a teď do toho ten Drakem posedle] hloupej kluk zamotá Aes Sedai. O některých věcech by se prostě nemělo mluvit, a mně je jedno, jestli toho hloupýho kejklíře necháte vykládat příběhy, jaký se mu zachce. Není to správný ani slušný.“

„Ještě nikdy jsem neviděl ani neslyšel, ani necítil něco, o čem by se nemohlo mluvit,“ řekl Tam, ale Fain ještě neskončil.

„Aes Sedai se do toho už zamíchaly,“ ozval se forman. „Skupina jich vyjela na jih z Tar Valonu. Jelikož on vládne silou, nemůže ho porazit nikdo kromě Aes Sedai, podle všech bitev, co vybojovaly, nebo to s ním skoncovat, až ho porazí. Jestli ho vůbec porazí.“

Někdo v davu hlasitě zaúpěl, a dokonce i Tam s Branem si vyměnili nejisté, zachmuřené pohledy. Hloučky vesničanů se tlačily k sobě a někteří sedláci si přitahovali pláště těsněji k tělu, i když vítr zatím ustal.

„Jasně, že ho porazí,“ křikl kdosi.

„Na konci je vždycky porazí, ty falešný Draky.“ „Jeho taky musí porazit, ne?“

„A co když ne?“

Tamovi se konečně podařilo promluvit si potichu se starostou. Bran čas od času přikyvoval, nevšímal si změti hlasů kolem sebe a počkal, dokud Tam neskončil, než sám pozvedl hlas.

„Poslouchejte všichni. Buďte ticho a poslouchejte!“ Křik znovu odumřel, ozývalo se jen občasné mumlání. „Tohle je víc než pouhý novinky zvenčí. Musíme to projednat v radě. Formane Faine, kdyby ses k nám laskavě v hostinci připojil, rádi bychom ti položili pár otázek.“

„Pohár horkýho svařenýho vína by mi zrovínka teď rozhodně neuškodil,“ opáčil forman a zahihňal se. Seskočil z vozu, oprášil si ruce o kabát a vesele si narovnal plášť. „Dohlídnete mi zatím na koně, prosím?“

„Chci slyšet, co říká!“ Další a další hlasy se ozývaly na protest. „Nemůžete ho odvíst! Moje žena mě sem poslala, abych koupil špendlíky!“ To byl Wit Congar. Při pohledech, které na něj něko lik lidí vrhlo, svěsil ramena, ale neustoupil.

„Máme taky právo se ptát,“ hulákal kdosi zezadu. „Já...“ „Ticho!“ zahřměl starosta, a nastalo překvapené ticho. „Až se rada vyptá, forman Fain se vrátí a všechny svoje novinky vám poví. A prodá vám svoje hrnce a špendlíky. Hu! Tade! Odveďte formanovy koně do stáje.“

Tam s Branem formana obstoupili z obou stran a zbytek rady se shromáždil za nimi. Celý hlouček se přesunul do hostince U Vinného střiku a starosta pevně zavřel dveře před nosem těch, kdo se snažili vtlačit dovnitř s radními. Na bušení na dveře starosta jenom křikl: „Jděte domů!“

Lidé se motali před hostincem, přemílali, co forman řekl, co tím myslel, nač se ho bude rada ptát a kdy si to taky budou moci poslechnout a položit vlastní otázky. Někteří do hostince nahlíželi předními okny a pár se dokonce vyptávalo Hua s Tadem, i když nebylo zcela jasné, co by ti dva vlastně mohli vědět. Oba neteční podomci v odpověď jenom zavrčeli. Jinak pokračovali v práci a postupně odstrojovali spřežení. Jednoho po druhém odvedli Fainovy koně pryč, a když odešli s posledním, už se nevrátili.

Rand si shromáždění nevšímal. Usadil se na okraji starých kamenných základů, přitáhl si plášť k tělu a zíral na dveře do hostince. Ghealdan. Tar Valon. Pouhá ta jména byla zvláštní a vzrušující. Byla to místa, která znal pouze z vykládání formanů a příběhů kupeckých stráží. Aes Sedai a války a falešní Draci: to byly náměty příběhů, vyprávěných pozdě v noci před praskajícím krbem, kdy jediná svíčka vytvářela stíny na stěnách a okenicemi cloumal vítr. Rand vcelku věřil, že by dal přednost vichřicím a vlkům. Nicméně to tam, za Dvouříčím, muselo být jiné, jako žít uprostřed kejklířova příběhu. Dobrodružství. Jedno dlouhé dobrodružství. Celý život plný dobrodružství.

Vesničané se pomalu rozptýlili, i když si stále mručeli pod vousy a potřásali hlavami. Wit Congar se zarazil a zahleděl se na zatím opuštěný povoz, jako by uvnitř mohl najít schovaného jiného formana. Nakonec u hostince zůstalo jen několik mládenců. Mat s Perrinem se přesunuli k místu, kde seděl Rand.

„Nechápu, jak by tohle mohl kejklíř přebít,“ prohodil Mat vzrušeně. „Rád bych věděl, jestli toho falešnýho Draka uvidíme.“ Perrin zavrtěl střapatou hlavou. „Já ho vidět nechci. Možná ně kde jinde, ale ne tady ve Dvouříčí. Ne, jestli to znamená válku.“

„Ne, jestli to znamená taky Aes Sedai,“ dodal Rand. „Nebo jsi zapomněl, kdo způsobil Rozbití? Drak to možná začal, ale byly to Aes Sedai, kdo svět doopravdy rozbil.“

„Jednou jsem ten příběh slyšel,“ řekl pomalu Mat, „od strážnýho obchodníka se suknem. Říkal, že Drak se znova narodí v nejtěžší hodině lidstva a všechny nás zachrání.“

„No, jestli tomu věřil, tak to byl pěknej ňouma,“ prohlásil pevně Perrin. „A tys byl hloupej, žes ho poslouchal.“ Nemluvil nazlobeně, Perrina bylo těžké rozzlobit. Ale výplody Matovy bujné fantazie ho občas unavily, což se právě ozývalo v jeho hlase. „Hádám, že taky tvrdil, že navěky budeme žít v novým věku pověstí.“

„Já neříkal, že jsem mu věřil,“ ohrazoval se Mat. „Jenom jsem to slyšel. Nyneiva taky, a myslel jsem, že mě snad stáhne z kůže a toho strážnýho taky. Říkal – ten strážnej – že tomu spousta lidí věří, jenom se to bojí říct, bojí se Aes Sedai a dětí Světla. Potom, co si na nás Nyneiva posvítila, už nechtěl nic dalšího říct. Ona to pověděla kupci, a ten řekl, že je to naposled, co s ním ten strážnej jede.“

„Taky dobře,“ utrousil Perrin. „Drak že nás zachrání? Připadá mi to jako ty Coplinovy řeči.“

„A co by mohlo být tak strašné, že bychom chtěli, aby nás zachraňoval Drak?“ přemítal Rand. „To bychom mohli rovnou požádat o pomoc Temného.“

„To neříkal,“ opáčil Mat nejistě. „A taky se nezmiňoval o žádným novým věku pověstí. Jenom říkal, že příchod Draka roztrhne svět vejpůl.“

„To by nás určitě zachránilo,“ odtušil suše Perrin. „Další Rozbití.“

„Ať shořím!“ zavrčel Mat. „Jenom vám vykládám, co říkal ten strážnej.“

Perrin zavrtěl hlavou. „Jenom doufám, že Aes Sedai a tenhle Drak, ať už je falešnej nebo ne, zůstanou, kde jsou. Možná tak bude Dvouříčí uchráněný.“

„Myslíš, že opravdu patří k temným druhům?“ Mat se zamyšleně zamračil.

„Kdo?“ zeptal se Rand. „Aes Sedai.“

Rand hodil okem po Perrinovi, který pokrčil rameny. „V příbězích,“ začal pomalu, ale Mat ho uťal.

„Ne ve všech příbězích se vypravuje, že slouží Temnému, Rande.“

„Pro Světlo, Mate,“ řekl Rand, „způsobily přece Rozbití. Co ještě chceš?“

„No, asi jo.“ Mat si povzdechl, ale v příští chvíli se už zase zubil. „Starej Bili Congar říká, že neexistujou. Teda Aes Sedai a temní druzi. Říká, že jsou to jenom povídačky. Tvrdí, že nevěří ani na Temného.“

Perrin si odfrkl. „Coplinovy řeči od Congara. Co jinýho bys čekal?“

„Starej Bili pojmenoval Temného. Sázím se, že tohle jste nevěděli.“

„Pro Světlo!“ vydechl Rand.

Mat se zašklebil ještě víc. „Bylo to loni na jaře, těsně předtím, než mu jeho pole náhle napadly housenky, nikomu jinýmu to neudělaly. Těsně předtím, než všechny v jeho domě sklátila žlutooká zimnice. Já ho slyšel. Pořád říká, že na to nevěří, ale kdykoliv ho teďka poprosím, aby Temného pojmenoval, něčím po mně hodí.“

„Ty jseš dost hloupý na to, abys to udělal, že, Matrime Cauthone?“ Doprostřed jejich kroužku vstoupila Nyneiva al’Mearová a tmavý cop, přehozený přes rameno, jí skoro jiskřil hněvem. Rand vyskočil. Útlá, vysoká tak Matovi pod bradu, v této chvíli vědma vypadala větší než kterýkoliv z nich, a nezáleželo na tom, že byla mladá a hezká. „Něco takového bych čekala od Biliho Congara, ale myslela jsem si, že aspoň ty máš dost rozumu, než abys ho k takovým věcem ponoukal, Matrime Cauthone. Jenže ty by ses měl ve skutečnosti radši držet máminy sukně. Příště už pojmenuješ Temného sám.“

„Ne, vědmo,“ namítal Mat a vypadal, že by raději byl kdekoliv jinde, než právě tady. „To byl starý Bil – chci říct, pantáta Congar, ne já! Krev a popel, já...“

„Pozor na jazyk, Matrime!“

Rand se ještě víc narovnal, i když jeho si pohledem neměřila. Perrin vypadal stejně zahanbeně. Později si jeden či druhý budou určitě stěžovat, že je vyplísnila žena jen o málo starší než oni sami – to dělávali všichni, kterým kdy Nyneiva vyhubovala, i když nikdy tak, aby to slyšela – jenže rozdíl věku vždycky vypadal velký až dost, když Nyneiva stála před nimi. Zvlášť když byla rozzlobená. Hůl v její ruce byla na jednom konci silná a na druhém pouhý proutek, a Nyneiva ráda každému, o kom si myslela, že se chová hloupě, uštědřila výprask – přes hlavu, ruce nebo nohy bez ohledu na věk či postavení.

Vědma Randa tak zaujala, že si nejdřív ani nevšiml, že není sama. Když si svou chybu uvědomil, napadlo ho, že odejde, ať už pak Nyneiva řekne nebo udělá cokoliv.

Pár kroků za vědmou stála Egwain a napjatě je pozorovala. Byla stejně vysoká jako Nyneiva a měla stejně tmavou pleť, a v té chvíli klidně mohla být odrazem Nyneivina rozpoložení, neboť měla ruce zkřížené na prsou a rty nesouhlasně stisknuté. Kapuce měkkého šedého pláště jí stínila tvář a v jejích velkých hnědých očích nebyla ani stopa veselí.

Kdyby byla na světě nějaká spravedlnost, pomyslel si Rand, tak by mu to, že byl o dva roky starší než Egwain, mělo poskytovat určitou výhodu, jenomže tak tomu nebylo. I v nejlepším rozmaru nemíval Rand při hovoru s vesnickými dívkami právě hbitý jazyk, rozhodně ne jako Perrin, ale kdykoliv se na něj Egwain upřeně zadívala, oči otevřené dokořán, že to ani víc nešlo, jako by mu věnovala i poslední špetičku své pozornosti, on ze sebe prostě nedokázal vypravit slova tak, jak by chtěl. Možná by měl odejít hned, jak Nyneiva skončí. Ale věděl, že to neudělá, i když nevěděl proč.

„Jestli jsi už skončil s tím zíráním jako praštěné jehně, Rande al’Thore,“ podotkla Nyneiva, „tak bys mi možná mohl prozradit, proč jste se bavili o věcech, kdy byste i vy tři telata měli mít tolik rozumu, abyste drželi jazyk za zuby.“

Rand sebou škubl a odtrhl oči od Egwain. Ta se, když vědma promluvila, usmála tak, že to Randa vyvedlo z míry. Nyneiva měla kousavý hlas, ale na tváři se jí také objevil chápavý úsměv– dokud se Mat nahlas nezasmál. Vědmě zmizel úsměv ze rtů a při pohledu, který Matovi věnovala, se jeho smích změnil v přidušené zachrčení.

„No, Rande?“ řekla Nyneiva.

Rand koutkem oka viděl, že se Egwain stále usmívá. Co jí tu připadá tak směšné? „Bylo přece přirozené se o tom bavit, vědmo,“ pospíšil si. „Ten forman – Padan Fain... ech... pantáta Fain přivezl novinky o falešném Drakovi z Ghealdanu a o válce a o Aes Sedm. Radní to považovali za tak důležité, že sis ním chtěli promluvit. O čem jiném bychom se měli bavit?“

Nyneiva zavrtěla hlavou. „Tak proto tu stojí formanský vůz opuštěný. Slyšela jsem, jak se sem ženou lidé, ale nemohla jsem odejít, dokud panímámě Aillinové nepoklesla horečka. Radní se tedy vyptávají formana na to, co se děje v Ghealdanu, že? Jak je znám, tak mu kladou samé špatné otázky a ani jednu správnou. Seženu ženský kroužek, abychom se dozvěděli něco užitečného.“ Přitáhla si plášť k ramenům a zmizela v hostinci.

Egwain za ní nešla. Když se za Nyneivou zavřely dveře, mladší žena se postavila před Randa. Přestala se mračit, ale její upřený pohled ho nicméně zneklidňoval. Ohlédl se po svých kamarádech, ale ti odcházeli a zeširoka se přitom zubili.

„Neměls nechat Mata, aby tě zatáhl do těch svých hloupostí, Rande,“ prohlásila Egwain vážně jako vědma sama, a potom se najednou zahihňala. „Neviděla jsem tě takhle se tvářit od chvíle, kdy tě Cenn Buie chytil s Matem na jablkách, když vám bylo deset.“

Rand zašoupal nohama a zahleděl se za svými přáteli. Ti postávali nedaleko, bavili se a Mat přitom zuřivě gestikuloval. „Zatancuješ si se mnou zítra?“ To nebylo to, co chtěl Rand říci.

Chtěl s Egwain tancovat, ale zároveň po ničem netoužil méně, protože věděl, jak se s ní bude cítit nepříjemně. Tak, jako se cítil právě teď.

Egwain se trochu zvedly koutky úst. „Odpoledne,“ slíbila. „Dopoledne budu mít plno práce.“

Dolehlo k nim Perrinovo zvolání. „Kejklíř!“

Egwain se obrátila, ale Rand jí položil ruku na loket. „Práce? Jaké?“

Přes chladné počasí si Egwain shodila kapuci z hlavy a se zdánlivou lhostejností si přehodila vlasy přes rameno. Naposled, když ji Rand viděl, visely jí tmavé vlasy ve vlnách až na záda a pouze červená stužka jí je přidržovala z čela. Teď je měla spletené do dlouhého copu.

Rand na ten cop zíral, jako by to byla zmije, a pak vrhl pohled na slavnostní strom, který nyní stál opuštěný na Trávníku, připravený na zítřek. Dopoledne budou kolem stromu tančit dospívající dívky na vdávání. Rand ztěžka polkl. Nějak mu nikdy nedošlo, že Egwain dosáhne věku na vstup do manželství zároveň s ním.

„To, že je někdo dost starý na svatbu,“ zamumlal, „ještě neznamená, že by to měl udělat. Ne hned.“

„Jistěže ne. Nebo taky nikdy, když už jsme u toho.“ Rand zamrkal. „Nikdy?“

„Vědmy se skoro nikdy nevdávají. Nyneiva mě učí, víš. Říká, že mám nadání, že se můžu naučit naslouchat větru. Nyneiva říká, že to všechny vědmy neumějí, dokonce i když to o sobě tvrdí.“

„Vědma!“ vyprskl Rand. Nebezpečný lesk v Egwainině oku mu zcela unikl. „Nyneiva bude vědmou nejmíň dalších padesát let. Možná víc. To hodláš strávit zbytek života v učení?“

„Jsou i jiné vesnice,“ odpověděla ohnivě Egwain. „Nyneiva říká, že ve vsích severně od Tarenu si vždycky vybírají vědmy odjinud. Myslí si, že jí tím zabrání vybírat si oblíbence mezi vesničany.“

Randova veselá nálada se rozplynula stejně rychle, jako se objevila. „Mimo Dvouříčí? To už tě nikdy neuvidím.“

„A tobě by se to nelíbilo? V poslední době jsi mi nijak nenaznačil, jestli ti na mně záleží.“

„Nikdo nikdy Dvouříčí neopustil,“ pokračoval Rand. „Možná někdo z Tarenského Přívozu, ale ti jsou stejně divní. Mezi lidi z Dvouříčí skoro ani nepatří.“

Egwain si unaveně povzdechla. „No, možná jsem taky divná. Možná chci vidět některá místa, o kterých jsem slyšela vyprávět. Napadlo tě to někdy?“

„Jistěže napadlo. Občas taky sním ve dne, ale poznám rozdíl mezi snem a skutečností.“

„A já ne?“ vybuchla vztekle Egwain a rychle se od něj odvrátila.

„Tak jsem to přece nemyslel. Mluvil jsem o sobě. Egwain?“ Egwain si přitáhla plášť, jako by mezi ně postavila zeď, a škrobeně o pár kroků poodešla. Rand se zoufale poškrábal na hlavě. Jalt jí to má vysvětlit? Tohle nebylo poprvé, kdy si z jeho slov vytáhla význam, o němž ani netušil, že tam je. V její současné náladě by špatný krok z jeho strany věci jenom zhoršil, a Rand si byl jistý, že skoro všechno, co řekne, bude špatné.

Tehdy se vrátili Mat s Perrinem. Egwain si jich nevšímala. Hoši se na ni váhavě podívali a pak přistoupili k Randovi. „Perrinovi dala Moirain taky peníz,“ řekl Mat. „Jako nám.“

Trochu se odmlčel, než dodal: „A taky viděl toho jezdce.“ „Kde?“ chtěl vědět Rand. „Kdy? Viděl ho ještě někdo jiný? Řek-li jste to někomu?“

Perrin zvedl velké ruce, aby ho zarazil. „Jednu otázku po druhý. Viděl jsem ho na okraji vesnice, pozoroval kovárnu, bylo to zrovínka včera, když se stmívalo. Úplně miz něj naskočila husí kůže, to teda jo. Pověděl jsem to pantátovi Luhhanovi, jenomže tam nikdo nebyl,–když se podíval on. Tvrdil, že se mi jenom něco zdálo. Ale když jsme pak hasili oheň a uklízeli věci, nosil s sebou to největší kladivo. To ještě nikdy neudělal.“

„Takže ti věřil,“ usoudil Rand, ale Perrin jenom pokrčil rameny.

„To nevím. Zeptal jsem se ho, proč to kladivo nosí, když jsem viděl jenom stín, a on řekl něco o vlcích, co jsou dost drzí na to, aby přišli až do dědiny. Možná si myslel, že jsem právě viděl vlky, ale měl by vědět, že poznám rozdíl mezi vlkem a člověkem na koni, i když se stmívá. Vím, co jsem viděl, a nikdo mě nepřesvědčí o něčem jiném.“

„Já ti věřím,“ řekl Rand. „Pamatuj, já ho viděl taky.“ Perrin spokojeně zabručel, jako by si tím předtím nebyl jistý.

„O čem to mluvíte?“ zeptala se najednou Egwain.

Rand si náhle přál, aby byl mluvil tišeji. Byl by to udělal, kdyby si uvědomil, že Egwain poslouchá. Mat s Perrinem se zubili jako troubové a jeden přes druhého jí začali vykládat o svém setkání s jezdcem v černém plášti, ale Rand mlčel. Byl si jistý tím, co Egwain řekne, až mládenci skončí.

„Nyneiva měla pravdu,“ oznámila Egwain obloze, když hoši domluvili. „Nikdo z vás by se neměl pouštět máminy sukně. Lidé jezdí na koních, víte? To z nich ještě nedělá příšery z kejklířových vyprávěnek.“ Rand přikývl, bylo to přesně, jak předpokládal. Egwain se otočila k němu. „A ty tyhle bajky rozšiřuješ. Občas vůbec nemáš rozum, Rande al’Thore. Zima byla už tak dost děsivá, i bez toho, abyste děti strašili ještě vy.“

Rand se zatvářil kysele. „Já nic nerozšiřoval, Egwain. Viděl jsem ale, co jsem viděl, a nebyl to žádný sedlák, co hledá zaběhlou krávu.“

Egwain se zhluboka nadechla a otevřela ústa, ale ať už chtěla říci cokoliv, zarazila se, když se otevřely dveře do hostince a z nich vyběhl muž s kšticí bílých vlasů, jako by ho někdo pronásledoval.