Oko světa

21 Naslouchat větru

Světlo vycházejícího slunce se kradlo přes řeku Arinellu a našlo si cestu i do dolíku nedaleko od břehu, kde seděla zády ke kmeni mladého doubku Nyneiva a zhluboka dýchala ze spaní. Její kůň spal také, se skloněnou hlavou a rozkročenýma nohama, jak už to tak koně dělávají. Otěže měla Nyneiva obtočené kolem zápěstí. Sluneční světlo dopadlo koni na víčka a zvíře otevřelo oči a zvedlo hlavu, přičemž zatahalo za otěže. Nyneiva se s trhnutím probudila.

Chvíli se jenom rozhlížela, nevěděla, kde je. Pak se rozhlédla ještě poplašeněji, když si to uvědomila. Ale byl tu jenom její kůň, stromy a na dně dolíku koberec suchého, spadaného listí. V hlubším stínu tvořily na padlém kmeni prstence loňské houby stínodlanitky.

„Ať tě Světlo chrání, ženská,“ zamumlala a klesla zpátky, „když už nedokážeš zůstat vzhůru jedinou noc.“ Odvázala otěže a při vstávání si masírovala zápěstí. „Mohla ses probudit v trolločím kotli.“

Suché listí šustilo, když se jím brodila k okraji dolíku, aby mohla vyhlédnout ven. Mezi ní a řekou stálo jen pár bílých jasanů. Díky rozpraskané kůře a holým větvím vypadaly jako mrtvé. Za nimi byla rozlehlá modrozelená vodní hladina. Prázdná. Nebylo na ní nic. Na protějším břehu roztroušeně rostly jehličnany, hlavně jedle a vrby, a vypadalo to, že je tam mnohem míň stromů než na tomto břehu. Byla-li tam Moirain nebo některý z mládenců, byli dobře schovaní. Ovšem, nebylo důvodu, proč by si Nyneiva měla myslet, že řeku překročili, nebo se ji snad pokusili překročit. Mohli být kdekoliv ve vzdálenosti deseti mil po, nebo proti proudu. Pokud jsou po poslední noci vůbec naživu.

Nyneiva se na sebe rozzlobila, že ji něco takového vůbec mohlo napadnout, a sklouzla zpátky do dolíku. Dokonce ani Jarnice, ani bitva před Shadar Logothem ji nepřipravily na poslední noc, na tu věc, na Mashadara. Na to, jak šíleně cválala nocí a sama sebe se ptala, je-li vůbec ještě naživu, jak nevěděla, zda se vzápětí neocitne tváří v tvář mizelci nebo trollokům. Slyšela trolloky v dálce vrčet a křičet a chvějivé kvílení trolločích rohů ji mrazilo víc, než by to dokázal vítr, ale kromě onoho prvního střetnutí v troskách trolloky zahlédla pouze jednou, a to už byla venku. Asi deset jich vyskočilo ze země ani ne třicet sáhů od ní a okamžitě se na ni vyjíce, křičíce a mávajíce tyčemi s háky vrhli. Jakmile však obrátila koně, zmlkli a větříce zvedli tlamy. Nyneiva je pozorovala, byla příliš užaslá, aby utíkala, a oni se k ní obrátili zády a zmizeli ve tmě. A to bylo ze všeho nejděsivější.

„Znají pach toho, po kom jdou,“ řekla Nyneiva svému koni, jenž stál v dolíku, „a já to nejsem. Aes Sedai bude mít zřejmě pravdu, kéž ji spolkne Noční pastýř.“

Rozhodla se a vydala se po proudu. Koně vedla za sebou. Kráčela pomaloučku a ostražitě sledovala les kolem sebe. To, že jí trolloci minulé noci pohrdli, ještě přece nemuselo znamenat, že kdyby na ně narazila znovu, nechali by ji zase na pokoji. Stejnou pozornost jako lesu věnovala i půdě pod nohama. Pokud ostatní přešli minulé noci řeku, měla by po nich zahlédnout nějaké stopy, stopy, které by mohla z koňského hřbetu přehlédnout. Pokud žádné nenajde, dovede ji řeka nakonec do Bílého Mostu. Odtamtud vede cesta do Caemlynu, a bude-li potřeba, i do samotného Tar Valonu.

Vyhlídka na to ji skoro zastrašila. Předtím nebyla nikdy dál z Emondovy Role než chlapci. Tarenský Přívoz jí připadal divný. Na Baerlon by byla zírala s otevřenými ústy, kdyby nebyla hledala Egwain a ostatní. Ale ona se od svého pevného předsevzetí nenechala ničím odradit. Dříve nebo později Egwain a chlapce najde. Nebo zařídí, aby se Aes Sedai zodpovídala z čehokoliv, co se jim snad stalo. Tak nebo tak, to siv duchu odpřisáhla.

Čas od času nalézala stopy, přehršle stop, ale obvykle ani při nejlepší vůli nedokázala rozpoznat, zda ti, kdo je udělali, byli pronásledovaní, pronásledovatelé, nebo hledající. Některé stopy vytvořily boty, které mohly patřit jak lidem, tak trollokům. Jindy objevila otisky paznehtů jako od koz nebo volů, ty zcela určitě patřily trollokům. Ale nikdy nenašla jasnou stopu, o níž by mohla s určitostí říci, že patří těm, jež hledá.

Už urazila asi čtyři míle, když k ní vítr donesl závan kouře. Přichází proti proudu a ne zdaleka, usoudila Nyneiva. Váhala jen chvilku, pak uvázala koně k jedli, dost daleko od řeky v hustém houští jehličnanů, které by měly zvíře schovat. Kouř mohl znamenat trolloky, ale jediný způsob, jak to zjistit, bylo podívat se. Nyneiva se snažila nemyslet na to, proč trolloci mohli oheň rozdělat.

Přikrčená přebíhala od stromu ke stromu, přičemž se v duchu proklínala za sukni, kterou si musela přidržovat. Šaty nebyly pro kradmé přibližování právě nejvhodnější. Frkání koní ji zpomalilo, a když konečně opatrně nakoukla kolem kmene jasanu, na malé mýtince na říčním břehu právě sesedal strážce ze svého černého válečného hřebce. Aes Sedai seděla na padlém kmeni u ohýnku, nad nímž právě zavřela voda v kotlíku. Moirainina bílá klisna se pásla za ní na řídkém rostlinstvu. Nyneiva zůstala, kde byla.

„Všichni jsou pryč,“ oznámil zachmuřeně Lan. „Asi dvě hodiny před úsvitem, podle mého odhadu, vyrazili k jihu čtyři půllidé – nenechali po sobě zrovna zřetelnou stopu – ale trolloci zmizeli. Dokonce i mrtvoly, a trolloci nejsou právě vyhlášení tím, že by své mrtvé odnášeli. Pokud nemají hlad.“

Moirain hodila do vroucí vody hrst čehosi a odstavila kotlík z ohně. „Pořád můžeme doufat, že se vrátili do Shadar Logothu a ten je pohltil, ale to bychom si asi přáli hodně.“

K Nyneivě se donesla lahodná vůně čaje. Světlo, ať mi nezakročí v žaludku.

„Po chlapcích nezůstala jasnější stopa, po ostatních taky ne. Všechno je příliš rozbahněné, aby se z toho dalo něco vyčíst.“ Nyneiva se ve svém úkrytu usmála. Strážcův neúspěch pro ni byl slabou útěchou. „Ale to není důležité, Moirain,“ pokračoval Lan dál a kabonil se přitom. Když mu Aes Sedai nabídla čaj, odmítavě mávl rukou a začal přecházet sem a tam před ohýnkem, jednu ruku položenou na jílci meče, a jeho plášť při každé otočce měnil barvy. „Chápal bych trolloky ve Dvouříčí, dokonce i stovku trolloků. Ale tohle? Včera nás jich muselo pronásledovat aspoň tisíc.“ „Měli jsme veliké štěstí, že ne všichni zůstali v Shadar Logothu, aby ho prohledali. Myrddraalové museli pochybovat o tom, že se tam schováme, ale taky se báli vrátit do Shayol Ghulu bez toho, aby využili i tu sebeméně pravděpodobnou možnost. Temný nikdy nebyl shovívavým pánem.“

„Nepokoušej se tomu vyhnout. Víš, o čem tu mluvím. Jestli tady bylo po ruce tisíc trolloků, které mohli poslat do Dvouříčí, tak proč to neudělali? Na to je jenom jedna odpověď. Poslali je až po tom, co jsme překročili Taren, když bylo jasné, že jeden myrddraal a stovka trolloků už nestačí. Jak? Jak je sem poslali? Jestli dokážou dostat tisíc trolloků tak daleko na jih od Morny, tak rychle, a tak, aby si jich nikdo nevšiml – a to už ani nemluvím o tom, že je stejně dostanou zpátky – můžou jich poslat deset tisíc do Saldeie, Arafelu, nebo Shienaru? Hraniční státy by pak dobyli do roka.“

„A celý svět do pěti, jestli ty hochy nenajdeme,“ odpověděla prostě Moirain. „Mně to taky dělá starosti, ale neumím na to odpovědět. Cesty jsou uzavřené, a od Časů šílenství nežila tak mocná Aes Sedai, aby se dokázala vydat na Cestu. Pokud není venku některý ze Zaprodanců – Světlo, nedopusť, teď ani nikdy jindy pořád tu není nikdo, kdo by to dokázal. V každém případě si nemyslím, že by všichni Zaprodanci dohromady dokázali přemístit tisíc trolloků. Ale teď se musíme vyrovnat s problémy, které máme tady a teď. Všechno ostatní musí počkat.“

„Chlapci.“ To nebyla otázka.

„Nezahálela jsem, když jsi byl pryč. Jeden je na druhém břehu a živý. Co se týče ostatních, slabá stopa vede po proudu, ale hned, jak jsem ji našla, ztratila se. Pouto bylo zlomeno celé hodiny předtím, než jsem začala pátrat.“

Nyneiva, přikrčená za stromem, se zmateně zamračila. Lan pře stal přecházet. „Myslíš, že je ti půllidé, co se vydali na jih, dostali?“ „Možná.“ Moirain si nalila šálek čaje a pak pokračovala. „Ale nepřipustím možnost, že jsou mrtví. To nemohu. Toho se neodvážím. Víš, kolik je v sázce. Musím ty mladíky dostat zpátky. To, že po nich půjde Shayol Ghul, jsem čekala. Opozici v Bílé věži, dokonce i od amyrlinina stolce, přijímám. Vždycky se najde Aes Sedai, která přijme pouze jediné řešení. Ale...“ Náhle Moirain odložila šálek, narovnala se a zamračila se. „Když příliš soustředěně pozoruješ vlka,“ zamumlala, „kousne tě do kotníku myš.“ Podívala se rovnou na strom, za nímž se skrývala Nyneiva. „Paní al’Mearová, už můžeš vyjít, jestli chceš.“

Nyneiva se vyškrábala na nohy a spěšně si ze šatů smetala suché listí. Lan se ve chvíli, kdy Moirain zvedla zrak, prudce otočil ke stromu a meč se mu objevil v ruce dřív, než Moirain vyslovila Nyneivino jméno. Teď meč vrátil zpátky do pochvy, používaje přitom větší síly, než bylo nutné. Tvář měl téměř stejně bezvýraznou jako vždy, ale Nyneiva měla dojem, že kolem úst se mu objevil slabý náznak uražené pýchy. U srdce ji bodlo uspokojení. Aspoň strážce nevěděl, že je tady.

Nicméně uspokojení jí vydrželo jen chviličku. Nyneiva upřela oči na Moirain a schválně se vydala k ní. Chtěla zůstat chladná a klidná, ale hlas se jí chvěl zlobou. „Do čeho jsi to Egwain a chlapce zatáhla? Jaký hnusný pikle to tu kuješ a na co chceš ty mladé lidi použít?“

Aes Sedai zvedla šálek a klidně upila čaje. Když se ale Nyneiva přiblížila, Lan jí položil ruku na paži, aby jí zabránil jít dál. Nyneiva se pokusila jeho ruku smést, ale překvapilo ji, že se stráž cova ruka nepohnula o nic víc, než by to udělala dubová větev. Vědma nebyla žádná křehotinka, ale jeho svaly byly jako z ocele. „Čaj?“ nabídla jí Moirain.

„Ne, žádný čaj nechci. Nenapila bych se s tebou čaje, ani kdybych umírala žízní. Lidi z Emondovy Role při žádný z těch svých špinavých pletich používat nebudeš.“

„Nemáš mi co vyčítat, vědmo.“ Moirain se víc zajímala o čaj než o cokoliv, co Nyneiva říkala. „Ty sama můžeš užívat jedinou sílu, určitým způsobem.“

Nyneiva znovu strčila do Lana. Ten se pořád nehýbal, a tak se vědma rozhodla, že si ho nebude všímat. „Proč nezačneš tvrdit, že jsem trollok?“

Moirainin úsměv byl tak vědoucí, až Nyneiva zatoužila ji uhodit. „Myslíš, že bych mohla stát tváří v tvář ženě, která se může dotknout pravého zdroje a usměrňovat jedinou sílu, i když jenom občas, aniž bych poznala, co je zač? Tak, jako tys vycítila tuto schopnost v Egwain. Jak jsem podle tebe asi poznala, že jsi za tím stromem? Kdybych nebyla rozrušená, věděla bych to v okamžiku, kdy ses přiblížila. Ty zcela určitě nejsi trollok, já zlo Temného vycítím. Tak co jsem cítila, Nyneivo al’Mearová, vědmo z Emondovy Role, co nevědomky vládneš jedinou silou?“

Lan se podíval na Nyneivu způsobem, jaký se jí ale vůbec nelíbil. Připadalo jí, že je překvapený a o čemsi hloubá, i když se v jeho tváři až na oči nic nezměnilo. Egwain byla zvláštní, to Nyneiva vždycky věděla. Z Egwain by byla dobrá vědma. Pracují spolu, pomyslela si, snaží se mě vyvést z rovnováhy. „Nic takovýho už nebudu dál poslouchat. Ty...“

„Musíš poslouchat,“ prohlásila Moirain pevně. „Měla jsem v Emondově Roli podezření ještě předtím, než jsem tě potkala. Lidé mi vykládali, jak nešťastná jejich vědma byla, že nedokázala předpovědět tuhou zimu a opožděné jaro. Vyprávěli mi, jak dobře předpovídá počasí, čas setby i čas sklizně. Mluvili o tom, jak skvěle umí léčit, jak občas vyléčí i zranění, které by mělo dotyčného zchromit, tak dobře, že málem nezůstane ani jizvička, a kulhání nebo píchání už vůbec ne. Jediné špatné řeči o tobě vedli ti, kteří si mysleli, že jsi na takovou zodpovědnost ještě příliš mladá, a to jenom posílilo mé podezření. Tolik zručnosti na někoho tak mladého.“

„Panímáma Barranová mě učila dobře.“ Nyneiva se pokusila vzhlédnout k Lanovi, ale jeho oči ji pořád zneklidňovaly, takže se přes hlavu Aes Sedai zahleděla na řeku. Jak se vesničani mohli opovážit klevetit před cizákem! „Kdo říkal, že jsem moc mladá?“ chtěla vědět.

Moirain se usmála a odmítla se nechat odvést od tématu. „Na rozdíl od většiny žen, které o sobě prohlašují, že naslouchají větru, ty to občas skutečně dokážeš. Ó, ono to samozřejmě nemá nic společného s větrem. Pochází to ze vzduchu a vody. Není to něco, co by ses musela učit. Narodila ses s tím, stejně jako se s tím narodila Egwain. Dvě minuty po tom, co jsme se setkaly tváří v tvář, jsem to věděla určitě. Pamatuješ se, jak jsem se tě najednou zeptala, jestli jsi vědma? Proč, co myslíš? Ničím ses přece nelišila od jiných hezkých mladých žen, připravujících se na slavnost. I když jsem hledala mladou vědmu, pořád jsem čekala někoho dvakrát tak starého, jako jsi ty.“

Nyneiva si na jejich setkání vzpomínala až příliš dobře. Tahle ženská, vyrovnanější než kdokoliv z ženského kroužku, v těch nejkrásnějších šatech, jaké kdy Nyneiva viděla, ji oslovila jako dítě. Pak Moirain náhle zamrkala, jako by ji něco překvapilo, a z čista jasna se zeptala...

Nyneiva si olízla náhle suché rty. Ti dva se na ni dívali, strážce s tváří nečitelnou jako kámen a Aes Sedai s účastným, nicméně trochu napjatým výrazem. Nyneiva zavrtěla hlavou. „Ne! Ne, to není možný! Poznala bych to. Jenom se mě snažíš obelstít, a to se ti nepovede.“

„Samozřejmě že bys to nepoznala,“ uklidňovala ji Moirain. „Proč by tě to vůbec mělo napadnout? Celý život jsi poslouchala o naslouchání větru. V každém případě je mnohem pravděpodobnější, že bys všem v Emondově Roli oznámila, že patříš k temným druhům, než že by sis přiznala, byť v hloubi duše, že máš něco společného s jedinou Bílou či strašlivými Aes Sedai.“ Moirain se po tváři mihl pobavený výraz. „Ale já ti řeknu, jak to začalo.“

„Nechci už od tebe slyšet žádný další lži,“ vyjela Nyneiva, ale Aes Sedai klidně pokračovala dál.

„Asi tak před osmi deseti lety – věk se liší, ale vždycky je to brzy – se objevilo něco, co jsi chtěla víc než všechno ostatní. A dostala jsi to. Náhle třeba spadla větev tak, aby ses mohla vytáhnout z jezera a neutopila se. Přítel, nebo zvířátko, kteří se začali uzdravovat, když si už všichni mysleli, že zemřou.

Nic zvláštního jsi necítila, ale tak o týden deset dní později se u tebe dostavila první reakce na to, že ses dotkla pravého zdroje. Možná horečka a zimnice, kvůli kterým jsi náhle musela ulehnout, a které po několika málo hodinách zase zmizely. Žádná z těchto reakcí, a ty se taky liší, netrvá déle než pár hodin. Bolesti hlavy, otupělost a rozjařenost, všechno dohromady, a pak nesmyslně riskuješ, nebo máš závratě. Náhle se ti zatočí hlava, a pokaždé, když se pokusíš udělat krok, klopýtneš, nedokážeš říct kloudnou větu, aniž bys polovinu slov nezkomolila. Jsou i jiné příznaky. Vzpomínáš si?“

Nyneiva se zprudka posadila na zem. Podlomily se pod ní nohy. Vzpomínala si, ale stejně zavrtěla hlavou. Musela to být shoda náhod. Nebo se Moirain v Emondově Roli vyptávala víc, než si myslela. Aes Sedai věčně kladla nějaké otázky. To muselo být ono. Lan jí podal ruku, ale Nyneiva ji ani neviděla.

„Půjdu ještě dál,“ řekla Moirain, když Nyneiva mlčela. „Použilas sílu, abys uzdravila buď Perrina, nebo Egwain. Stali jste se pak blízkými. Přítomnost někoho, koho jsi vyléčila, vycítíš. V Baerlonu jsi přišla rovnou k Jelenu a lvu, i když ten hostinec neleží nejblíž ani k jedné z bran, kterými jsi mohla vstoupit. Z lidí z Emondovy Role byli v hostinci jenom Perrin a Egwain, když jsi dorazila. Byl to Perrin, nebo Egwain? Nebo oba?“

„Egwain,“ zamumlala Nyneiva. Vždycky považovala za samozřejmé, že občas pozná, kdo se k ní blíží, i když ho nevidí. Ale teprve nyní si uvědomila, že to byl vždycky někdo, na kom její léčba zapracovala až skoro zázračně. A vždycky věděla, kdy její dryáky zaberou proti všemu očekávání, s jistotou poznala, urodí-li se výjimečně hodně obilí, či jestli se déšť opozdí, nebo zda si přispíší. Předpokládala, že tak tomu má být. Ne všechny vědmy uměly naslouchat větru, ale ty nejlepší to ovládaly. Tak to panímáma Barranová vždycky říkávala, stejně jako tvrdívala, že Nyneiva z nich bude nejlepší.

„Dostala kostilámající horkost.“ Nyneiva mluvila do země, s hlavou sklopenou. „To jsem se ještě učila u panímámy Barranové, a ona mě poslala, abych na Egwain dohlídla. Byla jsem mladá a nevěděla jsem, že vědma měla všechno zařízeno. Na kostilam je strašný pohled. To dítě bylo zmáčené potem, sténalo a kroutilo se, až jsem se divila, že neslyším, jak jí praskají kosti. Panímáma Barranová mi řekla, že horečka na druhý den pomine, přinejhorším za dva, ale já si myslela, že mi prokazuje laskavost. Myslela jsem, že Egwain umírá. Občas jsem ji hlídala, když byla ještě batole–když měla její máma moc práce – a rozplakala jsem se, protože jsem se musela dívat, jak umírá. Když se panímáma Barranová o hodinu později vrátila, horečka byla pryč. Překvapilo ji to, ale kvůli mně nadělala víc než kvůli Egwain. Vždycky jsem byla přesvědčená, že si myslela, že jsem tomu dítěti něco podala, a pak jsem byla moc vyděšená, abych to přiznala. Vždycky jsem byla přesvědčená, že se mě snažila utišit, abych si byla jistá, že jsem Egwain neublížila. O týden později jsem u ní ve světnici upadla na podlahu, třásla jsem se střídavě zimou a horkem. Ona mě uložila do postele a do večeře to přešlo.“

Když končila své vyprávění, složila Nyneiva hlavu do dlaní. Aes Sedai si vybrala dobrý příklad, napadlo ji, Světlo ji spal! Používat sílu jako Aes Sedai. Hnusná temná družka Aes Sedai!

„Máš veliké štěstí,“ řekla Moirain a Nyneiva se napřímila. Lan ustoupil, jako by mu po tom, o čem tu mluvily, nic nebylo, a jal se spravovat Mandarbovo sedlo, přičemž se po nich ani neohlédl. „Štěstí!“

„Podařilo se ti zhruba ovládnout sílu, i když se pravého zdroje dotýkáš jen zřídka. Kdyby ne, nakonec by tě to bylo zabilo. Tak jako to s největší pravděpodobností zabije Egwain, jestli se ti podaří překazit jí tu cestu do Tar Valonu.“

„Když jsem se ji naučila ovládat já...“ Nyneiva ztěžka polkla. Bylo to, jako by znovu připustila, že umí to, co Aes Sedai říkala, že umí. „Když jsem se ji naučila ovládat já, ona se to naučí taky. Do Tar Valonu chodit nemusí, a zaplíst se tak do těch tvých intrik.“

Moirain pomalu zavrtěla hlavou. „Aes Sedai hledají dívky, které se mohou dotknout pravého zdroje bez vedení, stejně neúnavně, jako pátráme po mužích, kteří to dovedou. Neděláme to proto, že chceme zvýšit naše počty – tedy přinejmenším nejen z tohoto důvodu – ani ze strachu, že ty ženy sílu zneužijí. Hrubé ovládání síly, které mohou získat, pokud na ně svítí Světlo, může jen zřídka vést k nějakým větším škodám, zvlášt proto, že skutečně se dotknout zdroje bez učitele sahá daleko mimo jejich schopnosti a objevuje se velice vzácně. A taky, samozřejmě, netrpí šílenstvím, které žene muže k páchání zla a špatností. Chceme jim zachránit život. Životy těch, které se nikdy nenaučí sílu ovládat.“

„Horečka a zimnice, co jsem dostala, by nikoho nezabily,“ trvala na svém Nyneiva. „Ne za tři čtyři hodiny. Staly se mi i další věci, a ty by taky nikoho nezabily. A po pár měsících to přestalo. Tak co?“

„To byly jenom reakče,“ vysvětlovala jí Moirain trpělivě. „Doba, po níž se reakce na skutečné dotknutí zdroje objeví, se pokaždé zkrátí, až se ty dvě věci stávají skoro zároveň. Pak už se žádné viditelné reakce neobjevují, ale je to, jako když ti začnou odtikávat hodiny. Rok. Dva roky. Vím o jedné ženě, která vydržela pět let. A ze čtyř, které měly stejné vrozené schopnosti, jako máte ty a Egwain, by tři zemřely, kdybychom je nenašly a nevycvičily. Není to tak strašná smrt, jaká postihuje muže, ale není ani hezká, pokud se to dá vůbec o nějaké smrti říci. Křeče. Jekot. Trvá to celé dny, a jak to jednou začne, nikdo to nemůže zastavit, ani všechny Aes Sedai z Tar Valonu.“

„Lžeš. Všechno to, na co ses vyptávala v Emondově Roli. Zjistila sis to o Egwain a kostilamu a o mé zimnici, všechno. Tohle všechno sis vymyslela.“

„Ty víš, že ne,“ řekla Moirain tiše.

Nyneiva zdráhavě, pomaleji než cokoliv, co kdy v životě udělala, přikývla. Byla to jen poslední umíněná snaha popřít to, co bylo zřejmé, a to nikdy k ničemu dobrému nevedlo, ač samo přiznání mohlo být velice nepříjemné. První učednice panímámy Barranové zemřela tak, jak Aes Sedai říkala, když si Nyneiva ještě hrála s panenkami, a v Devenském Průseku byla před pár lety taky jedna taková mladá žena. Také se učila u vědmy a uměla naslouchat větru.

„Myslím, že máš velké možnosti,“ pokračovala Moirain. „S výcvikem by ses mohla stát ještě mocnější než Egwain, a já věřím, že ona se stane jednou z nejmocnějších Aes Sedai, jakou jsme za posledních několik století měly.“

Nyneiva se odtáhla od Aes Sedai, jako by to byla zmije. „Ne! Já nebudu mít nic společnýho s...“ S čím? Sama se sebou? Vědma klesla zpátky na zem a promluvila váhavým hlasem. „Chci tě požádat, abys o tom nikomu neříkala. Prosím!“ To slovo se jí skoro zadrhlo v krku. Raději by viděla, jak se blíží trolloci, než když musela tu ženskou o něco požádat. Ale Moirain jenom kývla na souhlas a Nyneivě se vrátilo trochu kuráže. „Nic z toho však nevysvětluje, nač chceš Randa, Mata a Perrina.“

„Chce je Temný,“ odtušila Moirain. „Jestli Temný něco chce, já chci pravý opak. Existuje snad prostší důvod, nebo lepší?“ Dopila čaj a přes okraj šálku pozorovala Nyneivu. „Lane, musíme vyrazit. Na jih, myslím. Bojím se, že nás vědma nebude provázet.“

Nyneiva při tom, jak Aes Sedai vyslovila ‚vědma‘, stiskla rty. Zdálo se, že ji hodlá kvůli něčemu nicotnému odstavit od důležitých věcí. Nechce mě s sebou. Snaží se mě od toho odradit, abych se vrátila domů a nechala je s ní samotné. „Ó, ano, já půjdu s váma. Nemůžete mi v tom zabránit.“

„Nikdo ti v tom bránit nebude,“ řekl Lan, když se k nim připojil. Vylil z kotlíku zbytek čaje na oheň a klacíkem rozhrábl uhlíky. „Součást vzoru?“ prohodil k Moirain.

„Možná,“ odpověděla Aes Sedai zamyšleně. „Měla jsem si znovu promluvit s Min.“

„Vidíš, Nyneivo, jsi vítána.“ Když Lan vyslovoval její jméno, trochu zaváhal, jako by za ním naznačil, ač nevyslovil, „Sedai“. Nyneiva se naježila, považovala to za posměch, a naježila se také kvůli tomu, jak spolu před ní mluvili – o věcech, o kterých nic nevěděla – aniž by byli natolik zdvořilí a vysvětlili jí, oč se jedná, ale nemohla jim poskytnout to zadostiučinění, že by se zeptala.

Strážce začal připravovat věci na cestu, jeho úsporné pohyby byly tak jisté a rychlé, že se sedlovými brašnami i pokrývkami zakrátko skončil, všechno bylo připevněno na sedlech Mandarba a Aldíb.

„Dojdu ti pro koně,“ oznámil Nyneivě, když dotáhl poslední sedlový řemen.

Vydal se po břehu a Nyneiva si dopřála úsměv. Po tom, jak ho pozorovala, aniž by si jí byl všiml, šel najít jejího koně bez její pomoci. Zjistí, že když se sem kradla, nenechala právě mnoho stop. Rozhodně ji potěší, až se vrátí s prázdnýma rukama.

„Proč na jih?“ zeptala se Moirain. „Slyšela jsem, jak jsi říkala, že jeden z hochů je na druhém břehu. A jak to vůbec víš?“

„Každému z hochů jsem dala zástavu. Vytvořilo to mezi námi určité pouto. Dokud budou naživu a budou mít ty mince ve svém vlastnictví, dokážu je najít.“ Nyneiva stočila oči směrem, kterým odešel strážce, a Moirain zavrtěla hlavou. „Takové ne. Jenom mi to umožňuje zjistit, jestli jsou pořád ještě živí, a najít je, kdyby nás něco rozdělilo. Prozíravé, nemyslíš, za daných okolností?“

„Nelíbí se mi nic, co tě spojuje s kýmkoliv z Emondovy Role,“ prohlásila umíněně Nyneiva. „Ale jestli nám to pomůže je najít...“ „Pomůže. Kdyby to šlo, nejdřív bych vyzvedla toho mladého muže naproti.“ Na chvíli hlas Aes Sedai zabarvil pocit zklamání. „Je od nás jenom pár mil. Ale nemohu si dovolit ztrácet čas. Měl by se v pořádku dostat dolů do Bílého Mostu, když teď trolloci odešli. Ti dva, kteří se vydali dolů po řece, by mě mohli potřebovat víc. Ztratili své mince a myrddraalové je buď už pronásledují, nebo se nám všem pokusí postavit v Bílém Mostu.“ Moirain si povzdechla. „O ty, kteří jsou ve větší nouzi, se musím postarat nejdřív.“

„Myrddraalové je mohli... mohli je všechny zabít,“ řekla Nyneiva.

Moirain lehce zavrtěla hlavou, čímž tento nápad zavrhla, jako by byl příliš prostý, než aby stál za zvažování.

Nyneiva stiskla rty. „A kde je teda Egwain? O ní ses ani nezmínila.“

„To nevím,“ připustila Moirain, „ale doufám, že je v pořádku.“ „Ty to nevíš? Ty doufáš? Všechny ty řeči o tom, jak jí zachrá níš život tím, že ji dovedeš do Tar Valonu, a ona teď, pokud víš, může být klidně mrtvá!“

„Mohla bych se po ní podívat a poskytnout myrddraalům víc času, než dorazím na pomoc těm dvěma mladíkům, kteří se vydali na jih. Temný chce je, ne ji. S Egwain nebudou ztrácet čas, dokud jejich skutečná kořist zůstane na svobodě.“

Nyneiva si vzpomněla na své setkání s trolloky, ale odmítla připustit, že to, co Moirain říká, zní rozumně. „Takže to nejlepší, co můžeš říct, je, že je možná naživu, tedy pokud měla štěstí. Živá, možná samotná, vyděšená, dokonce i poraněná, celé dny cesty od nejbližší vesnice nebo pomoci kromě nás. A ty ji tu hodláš nechat.“

„Stejně klidně může být v bezpečí s tím hochem za řekou. Nebo na cestě do Bílého Mostu s ostatními dvěma. V každém případě už tady nejsou žádní trolloci, kteří by ji ohrožovali, a ona je silná, chytrá a docela schopná najít si cestu do Bílého Mostu sama, kdyby bylo potřeba. Chceš tu raději zůstat pro případ, že by potřebovala pomoc, nebo chceš pomoci těm, o nichž víme, že jsou v nouzi? Chtěla bys, abych ji hledala, a nechala chlapce a myrddraaly, kteří je zcela určitě pronásledují, být? I když z celého srdce doufám, že je Egwain v pořádku, Nyneivo, já bojuji proti Temnému, a teď vím, co musím udělat.“

Moirain se ani na chvíli nepřestala ovládat, když Nyneiva nastiňovala ony strašlivé možnosti. Nyneivě se chtělo na ni zaječet. Zamrkala, aby potlačila slzy, a odvrátila se od Aes Sedai, aby jí Moirain neviděla do tváře. Světlo, vědma by se měla starat o všechny své lidi. Proč se musím takhle rozhodovat?

„Tady je Lan,“ ozvala se Moirain, vstala a upravila si na ramenou plášť.

Pro Nyneivu to ani nebyla velká rána, když strážce z lesa vyvedl jejího koně. Přesto stiskla rty, když jí podával otěže. Rozhodně by jí trošičku zvedlo náladu, kdyby na jeho tváři byla místo toho nesnesitelného kamenného klidu aspoň stopa po škodolibém uspokojení. Když zahlédl její výraz, strážci se rozšířily oči, a Nyneiva se rychle otočila a otřela si slzy z lící. Jak se odvažuje vysmívat tomu, že brečím?

„Jdeš s námi, vědmo?“ zeptala se chladně Moirain.

Nyneiva se naposled zadívala na les, ráda by byla věděla, zda tam někde je Egwain, než smutně nasedla na koně. Lan s Moirain už seděli v sedlech a obraceli koně k jihu. Nyneiva je následovala, celá vzpřímená, a odmítala se ohlédnout. Místo toho upírala oči na Moirain. Aes Sedai tolik důvěřuje své moci a svým plánům, přemítala vědma, ale jestli nenajdou Egwain a chlapce, všechny živé a zdravé, ani celá její moc ji neochrání. Ani celá její síla. Já jí taky umím používat, ženská! Sama jsi mi to prozradila. Můžu ji použít proti tobě!