Oko světa

15 Cizinci a přátelé

Randa ze sice hlubokého, leč neklidného spánku nakonec probudilo sluneční světlo dopadající na jeho úzkou postel. Přetáhl si polštář přes hlavu, ale ten světlo stejně nezaclonil, a Rand vlastně ani nechtěl znova usnout. Po tom prvním se mu zdály další sny. Na žádný se nemohl upamatovat, jenom na ten první, ale věděl, že po žádném už nebaží.

S povzdechem polštář odhodil, posadil se, a jak se protahoval, trhl sebou. Všechny bolístky, o kterých doufal, že je lázeň vytáhla, byly zpátky. A taky ho bolela hlava. Nijak ho to nepřekvapilo. Takové sny by každému způsobily bolení hlavy. Ostatní sny už vybledly, ten první však nikoliv.

Druhé dvě postele byly prázdné. Světlo se lilo okénkem v ostrém úhlu, slunce už stálo vysoko nad obzorem. Touto dobou už by na statku měl dávno připraveno něco k jídlu a věnoval by se svým úkolům. Vyhrabal se z postele a hněvivě si pro sebe mumlal. Bylo tu město, které si chtěl prohlédnout, a oni ho ani nevzbudili. Alespoň že někdo zařídil, aby ve džbánu byla voda a ještě teplá.

Rychle se opláchla ustrojil a chvilku váhal nad Tamovým mečem. Lan s Tomem tu samozřejmě nechali své sedlové brašny a stočené pokrývky, ale strážcův meč nebylo nikde vidět. Lan nosil svůj meč i v Emondově Roli dávno předtím, než se objevil byť jen náznak potíží. Rand si řekl, že by se měl řídit příkladem staršího muže. Přesvědčoval se, že to není proto, že často míval o tom, jak se bude procházet po skutečném městě s mečem po boku. Připjal si meč a přes rameno si přehodil plášť jako pytel.

Schody bral po dvou a spěchal do kuchyně. To byl určitě nejrychlejší způsob, jak sehnat rychle něco k zakousnutí, a jelikož měl na Baerlon jenom jeden den, nechtěl promarnit ještě víc času. Krev a popel, ale mohli mě vzbudit.

Mistr Fitch byl v kuchyni a hádal se s kyprou ženou, která měla ruce po lokty od mouky. Očividně to byla kuchařka. Tedy, spíš se ona hádala s ním a mávala mu prstem pod nosem.

Šenkýřky a kuchtíci, chlapci od rožňů a pikolíci kolem pobíhali za svými úkoly a pečlivě se vyhýbali všemu, co se před nimi dělo.

„... můj Macek je dobrej kocour,“ říkala kuchařka ostře, „a já nechci slyšet opak, je to jasný? Co se mě týče, tak si stěžujete na to, že dobře dělá svou práci, to děláte.“

„Dostal jsem stížnosti,“ povedlo se mistru Fitchovi ji přerušit. „Stížnosti, paninko. Polovina hostů...“

„To nebudu poslouchat. To prostě nebudu poslouchat. Jestli si chtějí stěžovat na mýho kocourka, tak ať si vaří sami. Můj ubohej starej kocourek, co jenom dělá svou práci, půjde se mnou někam, kde nás ocení, to teda jo.“ Rozvázala si zástěru a začala si ji přetahovat přes hlavu.

„Ne!“ zaječel mistr Fitch a přiskočil, aby ji zarazil. Tancoval kolem sebe, kuchařka se snažila dostat zástěru dolů a hostinský se jí ji snažil vrátit zpátky. „Ne, Sáro,“ sípal. „Tohle není nutný. Říkám, že to není nutný! Co bych si bez tebe počal? Macek je dobrej kocour. Skvělej kocour. Je to ten nejlepší kocour v celým Baerlonu. Kdyby si ještě někdo stěžoval, povím mu, aby byl rád. že dělá svou práci. Ano, rád. Ty nesmíš odejít. Sáro? Sáro!“

Kuchařka se zastavila a povedlo se jí vytrhnout mu zástěru z rukou. „Tak dobrá. Dobrá.“ Tiskla zástěru v rukou, ale ještě si ji nepřivázala. „Ale jestli chcete, abych měla v poledne něco hotový ho, tak byste měl jít a nechat mě pracovat. Tohle je možná vaše hospoda, ale moje kuchyně. Leda byste si chtěl vařit sám.“ Naznačila, že mu podává zástěru.

Mistr Fitch ustupoval s rozpřaženýma rukama. Otevřel ústa, zarazil se a poprvé se kolem sebe rozhlédl. Kuchtíci a kuchtičky sa kuchařky a hostinskčho úzkostlivě nevšímali a Rand začal pečlivě probírat kapsy kabátu, i když kromě mince, kterou mu dala Moirain, měl jenom pár měďáků a hrstku drobností. Kapesní nůž a ocilku. Dvě náhradní tětivy a kousek provázku, o kterém si myslel, že by mu mohl být k něčemu dobrý.

„Jsem si jistý, Sáro,“ říkal opatrně mistr Fitch, „že všechno bude skvělé jako obvykle.“ S posledním podezřívavým pohledem sjel kuchyňské pomocníky a odešel tak důstojně, jak jenom dokázal.

Sára počkala, dokud neodešel, než si znovu čile přivázala zástěru a upřela pohled na Randa. „Hádám, že bys chtěl něco k jídlu, co? No, pojď dál.“ Bleskla po něm úsměvem. „Já nekoušu, to teda ne, ať už jsi viděl cokoliv, i když to nebylo pro tebe. Ciel, dones tomu chasníkovi chleba, sýr a mlíko. To je všechno, co teďka máme. Jen se posaď, mladíku. Tvoji přátelé už odešli, jenom jeden mládenec se necítil dobře, jak jsem pochopila, a hádám, že ty je budeš chtít následovat.“

Jedna z šenkýřek mu donesla podnos a Rand se zatím usadil za stolem. Pustil se do jídla a kuchařka se dala do hnětení těsta na chléb, ale ještě nedomluvila.

„Z toho, cos tu viděl, si nic nedělej. Mistr Fitch je docela slušnej chlap, i když většina z vás není žádná výhra. To ty, co si stěžujou, ho k tomu dohání, a na co si vlastně maj co stěžovat? To by jim byly milejší živý krysy než mrtvý? I když Macek po sobě obvykle stopy nenechává. A tucet? Macek by jich tolik nenechal přijít do hostince, to teda ne. Tohle je čistý místo, a tolik potíží tu nebývá. A všechny se zlomenou páteří.“ Potřásala nad těmi podivnostmi hlavou.

Randovi se v ústech chléb a sýr změnily v piliny. „Měly zlomenou páteř?“

Kuchařka zamávala pomoučenou nikou. „Mysli na lepší věci, tak se na to koukám já. Je tady kejklíř, víš. Právě ted~a je v šenku. Ale tys s ním vlastně včera večer přišel, že? Ty jsi jeden z těch, co včera večer přijeli s paní Alys, že? Myslela jsem, že jseš to ty. Myslím, že já sama toho kejklíře asi neuvidím, ne když je hostinec takhle plnej, a většinou to je ta chátra z dolů.“ Zvlášť tvrdě udeřila do těsta. „Ne takoví, co sem většinou chodí, jenomže celý město je jich plný. Ale jsou lepší než někteří jiní, hádám. No, neviděla jsem kejklíře už od podzimku a...“

Rand jedl mechanicky, nic necítil, ani neslyšel, co kuchařka žvatlá. Mrtvé krysy se zlomenou páteří. Rychle dokončil snídani, vykoktal slova díků a vyběhl ven. Musel si s někým promluvit.

Šenk U jelena a Iva měl kromě svého účelu jen málo podobného s místností U Vinného střiku. Byl dvakrát širší a třikrát delší a na vysokých stěnách byly namalovány barvité obrázky zdobených budov se zahradami plnými vysokánských stromů a květin jasných barev. Místo jednoho obrovského krbu tu oheň hořel u každé stěny, na podlaze stály desítky stolů, a většina židlí, lavic i stoliček byla obsazena.

Všichni muži ze zástupu pravidelných návštěvníků s fajfkou a s holbou v ruce se předkláněli a upírali pozornost na jedinou věc: Tom stál na stole uprostřed síně a mnohobarevný plášť měl přehozený přes židli opodál. Dokonce i mistr Fitch držel v nehybných rukou stříbrný korbel a utěrku.

„...vzpínali se, měli stříbřitá kopyta a hrdé, klenuté šíje,“ deklamoval Tom a vypadalo to, že nejenže jede na koni, ale že jede na koni v dlouhém proudu jezdců.„S každým pohozením hlavy zavlály jejich hedvábné hřívy. Tisíc praporců vytvářelo pod nekonečnou oblohou třepotavou duhu. Vzduch rozechvívaly stovky mosazných trub a bubny duněly jako hromobití. Tisíce diváků je bouřlivě zdravily, jejich jásot se nesl jako vlny přes střechy a věže Illianu a tříštil se kolem nevnímajících uší tisíců jezdců, kteří oči i mysl upírali jedině ke svému svatému úkolu. Vydali se hledat, vydali se hledat Valerský roh, který povolá hrdiny všech věků z hrobů, aby bojovali za Světlo...“

Tomuhle kejklíř za nocí u ohně při cestě na sever říkal prosté vyprávění. Příběhy, říkal, se vyprávějí třemi různými způsoby, totiž třemi různými hlasy, které se dělí na vznešené vyprávění, prosté vyprávění a obyčejné, což znamená vyprávět asi tak, jako byste mluvili se sousedy o úrodě. Tom své příběhy u ohně vyprávěl obyčejně, nicméně se ani nenamáhal skrýt opovržení pro tento hlas.

Rand zavřel dveře, aniž byl vstoupil, a opřel se o stěnu. Od Toma žádnou radu nedostane. A Moirain – co by udělala, kdyby to věděla?

Začínal si uvědomovat, že na něj lidé, kolem kterých prochází, zírají, a uvědomil si, že si pro sebe mumlá. Uhladil si kabát a narovnal se. S někým si musí promluvit. Kuchařka říkala, že jeden z ostatních neodešel. Dalo mu práci, aby se nerozběhl.

Když zaklepal na dveře, kde spali oba hoši, a strčil dovnitř hlavu, byl tam jenom Perrin, ležel na posteli a nebyl oblečený. Otočil hlavu na polštáři, podíval se na Randa a zase zavřel oči. Matův luk a toulec stály opřené v koutě.

„Slyšel jsem, že ti není dobře,“ řekl Rand. Vešel dovnitř a sedl si na vedlejší postel. „Chtěl jsem si jenom promluvit. Já...“ Náhle si uvědomil, že neví, jak začít. „Jestli je ti špatně,“ dodal a začal se zvedat, „tak by ses měl možná prospat. Můžu jít.“

„Nevím, jestli ještě někdy usnu.“ Perrin si povzdechl. „Měl jsem zlej sen, když už to musíš vědět, a nemohl jsem znovu usnout. Mat ti to rád povykládá. Ráno se smál, když jsem mu vysvětloval, proč jsem moc utahaný, abych šel s ním, ale jemu se něco zdálo taky. Skoro celou noc jsem ho poslouchal, házel sebou a cosi si mumlal, takže mi nenamluví, že se pořádně vyspal.“ Položil si ruku přes oči. „Světlo, ale že jsem unavený. Možná když tu zůstanu ještě tak hodinku dvě, budu se cítit na to, abych vstal. Mat mi nikdy nezapomene, jestli kvůli snu neuvidím Baerlon.“

Rand se pomalu posadil zpátky. Olízl si rty a rychle promluvil: „Zabíjel krysy?“

Perrin sundal ruku a podíval se na něj. „Tobě se to zdálo taky?“ řekl nakonec. Když Rand přitakal, dodal: „Přál bych si být zase doma. Říkal mi... tvrdil... Co budeme dělat? Už jsi to pověděl Moirain?“

„Ne. Ještě ne. Možná jí to ani neřeknu. Co ty?“

„Říkal... Krev a popel, Rande, já nevím.“ Perrin se náhle zvedl na lokti. „Myslíš, že Matovi se zdálo to stejný? Smál se, ale znělo to nuceně, a vypadal divně, když jsem řekl, že nemůžu spát kvůli snům.“

„Možná ano,“ poznamenal Rand. Cítil se provinile, protože se mu ulevilo, že v tom není sám. „Chtěl jsem se zeptat na radu Toma. Viděl kus světa. Nemyslíš... nemyslíš, že bychom to měli říct Moirain, že ne?“

Perrin se znovu svalil na polštář. „Slyšel jsi ty příběhy o Aes Sedm. Myslíš, že Tomovi můžeme věřit? Pokud vůbec můžeme někomu věřit. Rande, jestli tohle přežijeme, jestli se někdy vrátíme domů, a ty mě uslyšíš, jak vykládám o tom, že odejdu z Emondovy Role, klidně jenom do Hlídky, nakopni mě. Ano?“

„Takhle nemáš mluvit,“ namítl Rand. Nasadil nejveselejší úsměv, jaký zvládl. „Ovšemže se vrátíme domů. No tak, vstávej. Jsme ve městě a máme celý den na to, abychom se tu porozhlídli. Kde máš šaty?“

„Běž sám. Ještě chvíli si tu poležím.“ Perrin si opět položil ruku přes oči. „Běž napřed. Za hodinku za dvě tě doženu.“

„Tvoje chyba,“ podotkl Rand a zvedl se. „Pomysli, o co o všechno přijdeš.“ Zastavil se u dveří. „Baerlon. Kolikrát jsme se bavili o tom, jak se jednou podíváme do Baerlonu?“ Perrin tam ležel se zakrytýma očima a neřekl ani slovo. Po chvíli Rand vyšel ven a zavřel za sebou.

V chodbě se opřel o stěnu a úsměv mu zmizel ze rtů. Pořád ještě ho bolela hlava a pořád se to zhoršovalo. On sám taky příliš nadšený představou, jak si prohlíží Baerlon, nebyl, teď ne. Nedokázal se nadchnout pro nic.

Prošla kolem komorná s náručí plnou prostěradel a starostlivě se na něj podívala. Než mohla promluvit, vykročil Rand chodbou a natáhl si na sebe plášť. Tom v šenku neskončí ještě celé hodiny. Klidně tedy může zhlédnout, co půjde. Možná najde Mata a zjistí, jestli se Ba’alzamon objevil i v jeho snech. Sešel dolů, tentokrát mnohem pomaleji, a mnul si spánky.

Schody končily u kuchyně, takže tudy prošel ven, kývl na Sáru, ale pospíšil si, když zjevně hodlala navázat tam, kde skončila. Dvůr byl prázdný, pouze ve dveřích do stáje postával Mutch a jeden z podomků nesl do stáje pytel, který měl přehozený přes rameno. Rand na Mutche kývl, ale stájník mu věnoval sžíravý pohled a zašel do stáje. Rand doufal, že zbytek městských obyvatel se bude podobat spíše Sáře než Mutchovi. Rozhodl se, že se tedy podívá, jak takové město vypadá, a přidal do kroku.

V otevřených dveřích ze dvora se zastavil a zazíral. Lidé se mačkali v ulicích jako ovce v salaši. Lidé po oči zahalení do plášťů a kabátů, klobouky stažené hluboko do čela kvůli zimě, se rychle proplétali sem a tam, jako kdyby jimi povíval vítr hvízdající nad střechami, a strkali do sebe, aniž by si řekli slovíčko.

Všechno to jsou cizinci, pomyslel si Rand. Vůbec se navzájem neznají.

Také to tu zvláštně vonělo, ostré, nakyslé i nasládlé pachy se mísily, až ho začalo svědit v nose. Rand tolik lidí pohromadě neviděl dokonce ani když vrcholily oslavy. Ani zpoloviny tolik. A to byla jenom jedna ulice. Mistr Fitch a kuchařka říkali, že celé město je přecpané. Celé město... jako tohle?

Rand pomalu vycouval ze vrat i z ulice plné lidí. Skutečně to nebylo správné nechat Perrina nemocného v posteli. A co kdyby Tom skončil s vyprávěním, zatímco Rand bude někde ve městě? Kejklíř by mohl jít ven sám, a Rand si potřeboval s někým promluvit. Mnohem lepší bude, když chvilku počká. Ulehčeně si oddechl a obrátil se k hemžení v ulici zády.

Vrátit se zpátky do hostince se mu však také nechtělo, ne když ho tak bolela hlava. Sedl si na obrácený sud u zadní stěny hostince, opřel se a doufal, že mu chladný vzduch uleví.

Ze dveří stáje občas vyhlédl Mutch a Rand i přes celý dvůr dokázal rozeznat jeho nesouhlasné mračení. Neměl snad ten chlapík rád lidi z venkova? Nebo ho uvedlo do rozpaků, jak je mistr Fitch přivítal, když se je on snažil vyštvat, protože přišli zadem? Možná patří k temným druhům, napadlo Randa, chtěl se tomu zasmát, ale ten nápad vůbec nebyl směšný. Přejel rukou po jílci Tamova meče. Už mu toho moc k smíchu nezůstalo.

„Ovčák s mečem se znamením volavky,“ ozval se tichý ženský hlas. „To už bych skoro uvěřila všemu. Jaké máš potíže, chlapče z jihu?“

Rand překvapeně nadskočil. Byla to ta mladá žena s ostříhanými vlasy, která mluvila s Moirain, když vyšel z koupelny, stále ještě v mužském kabátci a spodkách. Je o něco starší než já, pomyslel si Rand. Tmavé oči měla ještě větší než Egwain a zvláštním způsobem je na něj upírala.

„Ty jsi Rand, viď?“ pokračovala. „Já se jmenuju Min.“ „Nemám potíže,“ řekl Rand. Nevěděl, co jí pověděla Moirain, ale pamatoval si, jak je Lan napomínal, aby zbytečně nepřitahovali pozornost. „Proč si myslíš, že mám potíže? Dvouříčí je klidné místo a my jsme všichni mírní lidé. Potíže tam nemají místo, pokud nemají něco společného s obilím nebo s ovcemi.“

„Mírní?“ pousmála se Min. „Slyšela jsem vyprávět o vás, lidech z Dvouříčí. Slyšela jsem lidi vtipkovat o tvrdohlavých ovčácích, lidi, kteří se dolů na jih skutečně vydali.“

„Tvrdohlavých?“ zamračil se Rand. „Jaké vtipy?“

„Ti, kteří vás znají,“ mluvila Min dál, jako kdyby Rand nebyl promluvil, „říkají, že jste samý úsměv a zdvořilost, poddajní a měkcí jako máslo. Aspoň na povrchu určitě. Uvnitř, říkají, jste tuzí jako kořeny starýho dubu. Kopni trochu hlouběji, a padneš na kámen. Ale ten v tobě není moc hluboko pod povrchem, ani ve tvých přátelích. Je to jako kdyby vichřice odvála skoro všechnu hlínu. Moirain mi neřekla všechno, ale já vidím, co vidím.“

Kořeny starého dubu? Kámen? To neznělo jako slova, která by použili kupci nebo jejich lidé. Ale to poslední ho přimělo nadskočit.

Rychle se kolem sebe rozhlédl. Dvůr byl prázdný a nejbližší okna zavřená. „Neznám nikoho, kdo by se jmenoval – jak jsi to říkala?“ „Tak teda paní Alys, když myslíš,“ řekla Min s pobaveným úsměvem, nad kterým Randovi zrudly líce. „Nikdo není tak blízko, aby nás mohl slyšet.“

„Proč myslíš, že paní Alys má ještě jiné jméno?“

„Protože mi to řekla,“ prohlásila Min tak trpělivě, že se Rand zase začervenal. „Ne, že by měla na vybranou, řekla bych. Hned jsem si všimla, že je... jiná. Když se tu zastavila předtím, na cestě na jih. Věděla o mně. Mluvila jsem i s... dalšími, jako je ona.“

„Všimla?“ řekl Rand.

„No, hádám, že hned nepoběžíš za dětmi. Bez ohledu na to, kdo jsou tví společníci. Bělokabátníkům by se nelíbilo, co dělám, o nic víc, než co dělá ona.“

„Tomu nerozumím.“

„Říká, že vidím kousky vzoru.“ Min se usmála a zavrtěla hlavou. „Mně to zní trochu moc vznešeně. Já jenom vidím určitý věci, když se podívám na druhý lidi, a občas poznám, co znamenají. Podívám se na muže a ženu, kteří spolu nikdy nepromluvili ani slovíčko, a vím, že se vezmou. A oni se taky vezmou. Takový věci. Ona chtěla, abych se podívala na vás. Na vás všechny dohromady.“

Rand se zachvěl. „A cos viděla?“

„Když jste spolu? Jiskří to kolem vás, tisíce jiskřiček, a taky velký stín, temnější než půlnoc. Je hrozně silný, ráda bych věděla, proč ho nevidí i ostatní. Ty jiskřičky se snaží vyplnit ten stín a ten stín se snaží polknout ty jiskřičky.“ Min pokrčila rameny. „Jste všichni spojení nějakým nebezpečím, ale víc nepoznám.“

„Všichni?“ zamumlal Rand. „Egwain taky? Ale oni nešli po – chci říct...“

Min si jeho uklouznutí zjevně nevšimla. „Ta dívka? Ona je toho součástí. I ten kejklíř. Dokonce i ty. Ty ji miluješ.“ Rand na ni zazíral. „To můžu říct, i když nevidím žádné obrazy. A ona tě taky miluje, ale není pro tebe určená, ani ty pro ni. Ne tak, jak po tom oba toužíte.“

„Co to má znamenat?“

„Když se na ni podívám, vidím to stejné, jako když se podívám na... paní Alys. Taky další věci, věci, kterým nerozumím, ale vím, co znamená tohle. Ona to neodmítne.“

„Tohle všechno je hloupost,“ prohlásil Rand neklidně. Bolest hlavy otupěla, měl pocit, jako kdyby měl hlavu plnou vlny. Chtěl se od téhle dívky a od věcí, které viděla, dostat pryč. A přesto... „Co vidíš, když se podíváš na nás?“

„Všechno možné,“ odpověděla Min a zazubila se, jako kdyby věděla, na co se opravdu chtěl zeptat. „Válku... á... mistr Andra má kolem hlavy sedm zbořených věží a dítě v kolíbce, který drží v ruce meč, a...“ Zavrtěla hlavou. „Muži jako on – chápeš? mají kolem sebe vždycky tolik obrazů, že se tlačí jeden na druhý. Ty nejzřetelnější obrazy kolem kejklíře jsou muž – ne on který žongluje s ohněm, a Bílá věž, což pro muže vůbec nedává smysl. Nejvýrazněji se kolem toho velkého kudrnatého chasníka zjevuje vlk, zlomená koruna a rozkvetlé stromy všude kolem. A u toho druhého – rudý orel, oko na maličkých vážkách, dýka s rubínem, roh a rozesmátá tvář. Jsou tam i další věci, ale chápeš, co tím myslím. Tentokrát nerozeznám nic dalšího.“ Na chvíli se odmlčela a zubila se, dokud si Rand nakonec neodkašlal a nezeptal se.

„A co já?“

Její úsměv se jen tak tak nezměnil v otevřený smích. „Ty stejné věci jako u ostatních. Meč, který není mečem, zlatá koruna z vavřínových lístků, žebrácká hůl, leješ vodu do písku, zakrvácená ruka a doběla rozpálené železo, tři ženy stojící nad márami, na kterých ležíš ty, černá skála zvlhlá krví...“

„Dobrá,“ zarazil ji nejistě Rand. „Nemusím to slyšet všechno.“

„Většinou kolem tebe vidím blesky, některé míří na tebe, jiné z tebe vycházejí. Nevím, co to má znamenat, až na jedno. My dva se ještě setkáme.“ Věnovala mu zvláštní pohled, jako kdyby tomu ani sama nerozuměla.

„Proč bychom neměli?“ podivil se Rand. „Budu se tudy vracet domů.“

„To asi budeš.“ Náhle se zase zazubila, její úsměv byl ironický a tajuplný, a poplácala ho po tváři. „Ale kdybych ti prozradila všechno, co vidím, zkudrnatily by se ti vlasy, jako tomu tvýmu ramenatýmu kamarádovi.“

Rand před ní ucukl, jako kdyby měla rozpálenou ruku. „Co tím myslíš? Vidíš snad něco o krysách? Nebo o snech?“

„O krysách! Ne, žádný krysy. A co se týče snů, možná je to tvoje představa, jak má vypadat sen, ale moje ne.“

Rand by byl rád věděl, jestli je bláznivá, když se takhle zubí. „Musím jít,“ prohlásil a protáhl se kolem ní. „Mám... mám se sejít s přáteli.“

„Tak si běž. Ale neunikneš.“

Rand se sice rovnou nerozběhl, ale každý krok, který udělal, byl rychlejší než ten předchozí.

„Utíkej, jestli chceš,“ volala za ním Min. „Mně nemůžeš uniknout.“

Její smích ho poháněl přes dvůr a ven do ulice, do změti lidí. Její poslední slova se až příliš podobala tomu, co říkal Ba’alzamon. Jak spěchal přelidněnou ulicí, Rand vrážel do kolemjdoucích, čímž si vysloužil ostré pohledy i ostrá slova, ale nezpomalil, dokud se neocitl několik ulic od hostince.

Po chvíli začal opět věnovat pozornost tomu, kde se nachází. Hlavu měl jako balon, ale stejně všechno sledovala bavil se. Baerlon mu připadal jako velkolepé město, i když ne přesně takové, jako města z Tomových příběhů. Toulal se širokými ulicemi, jež byly většinou vydlážděny plochými kameny, a kdykoliv měl možnost, a pohybující se dav mu to dovolil, zabočil do úzkých, křivolakých uliček. V noci pršelo a nevydlážděné ulice dav změnil v bláto, ale zablácené ulice pro něj nebyly nic nového. V Emondově Roli nebyla vydlážděná jediná ulice.

Rozhodně tu nebyly žádné paláce a jenom několik málo domů bylo větších než ty u nich doma, ale každý dům měl břidlicovou nebo taškovou střechu stejně hezkou jako hostinec U Vinného střiku. Rand se dohadoval, že v Caemlynu by jeden dva paláce být mohly. Co se týče hostinců, napočítal jich tu devět, ani jeden nebyl menší než ten U Vinného střiku, a většina jich byla stejně velká jako U jelena a lva, a to tu byla ještě spousta ulic, které zatím neviděl.

Každou ulici lemovaly krámky s markýzami stínícími stoly pokryté zbožím, bylo tu všechno, od látek a knih po hrnce a škorně. Bylo to, jako kdyby se tu vysypal obsah stovky formanských vozů. Rand si vše prohlížel tak upřeně, že nejednou musel rychle odejít, protože si ho kramář začal podezřívavě prohlížet. Zpočátku kramářův pohled nepochopil. Když mu to došlo, málem se rozzlobil, ale včas si připomněl, že je tu cizincem. Stejně si toho nemohl mnoho koupit. Když viděl, kolik měďáků stál tucet bezbarvých jablek či hrst svraštělých tuřínů, takových, kterými by doma ve Dvouříčí tak možná nakrmili koně, skoro mu to vyrazilo dech, ale lidé byli zřejmě ochotní platit.

Podle jeho odhadu tu rozhodně bylo lidí víc než dost. Na chvíli ho pouhý jejich počet málem přemohl. Někteří měli lepší oblečení než kdokoliv ve Dvouříčí – skoro tak pěkné, jako Moirain – a dost jich mělo dlouhé kabáty lemované kožešinou, které jim pleskaly kolem kotníků. Horníci, o kterých mluvili všichni v hostinci, se trochu krčili, jako lidé rabající pod zemí. Ale většina lidí se nijak nelišila od těch, mezi nimiž Rand vyrostl, ani oblečením, ani vzhledem. Rand jaksi čekal, že budou jiní. Někteří se však tolik podobali těm z Dvouříčí, až si Rand málem dokázal představit, že patří do některé z rodin, které znal z okolí Emondovy Role. Bezzubý, šedovlasý chlapík s ušima jako ucha od džbánu, sedící na lavici před jedním z hostinců a zkormouceně nahlížející do prázdného korbele, mohl snadno být blízkým bratrancem Biliho Kongara. Krejčí s protáhlým obličejem a vpadlými tvářemi, šijící před svým krámkem, mohl klidně být bratrem Jona Thanea, dokonce měl na temeni stejnou pleš. Rand zahnul za roh a kolem něj se protlačil skoro zrcadlový obraz Samela Crawea a...

Nevěřícně zazíral na kostnatého mužíka s dlouhými pažemi a velkým nosem, který se spěšně proplétal mezi lidmi v šatech, které vypadaly jako ranec hadrů. Oči měl zapadlé, špinavý obličej vyzáblý, jako kdyby nejedl a nespal celé dny, ale Rand by přísahal... V té chvíli ho otrhaný mužík zahlédl a ztuhl uprostřed kroku, nevnímaje lidi, kteří o něj málem zakopávali. Poslední pochybnosti zmizely.

„Pantáto Faine!“ zavolal Rand. „Všichni jsme si mysleli, že jsi...“

Forman se rychle jako blesk vrhl pryč, ale Rand skočil za ním a přes rameno se omlouval lidem, do nichž vrazil. Skrz dav jen tak tak zahlédl Faina, jak se vrhá do boční uličky, a zabočil za ním.

Když zaběhl kousek do uličky, forman se na místě zastavil. Ulička slepě končila vysokým plotem. Rand trochu uklouzl, když zastavoval. Fain se k němu otočil, ostražitě se přikrčil a couval. Mával ušpiněnýma rukama, aby Randa zadržel na místě. Jeho kabát měl nejednu trhlinu a plášť měl rozervaný, jako by byl používán i k jiným věcem, než bylo původně určeno.

„Pantáto Faine?“ začal váhavě Rand. „Co to má znamenat? To jsem já, Rand al’Thor, z Emondovy Role. Všichni jsme si mysleli, že tě odvlekli trolloci.“

Fain prudce zamával rukama a pořád ještě přikrčeně poodběhl o pár kroků stranou k otevřenému ústí uličky. Nesnažil se protáhnout kolem Randa, dokonce se k němu ani nepřibližoval. „Ne!“ zachrčel. Neustále natáčel hlavu, jako by se snažil dohlédnout na všechno v ulici za Randem.

„Nezmiňuj se,“ hlas mu přešel do drsného šepotu. Odvrátil hlavu a vrhal po Randovi boční pohledy, „o nich. Ve městě jsou bělokabátníci.“

„Nemají důvod nás obtěžovat,“ namítl Rand. „Pojď se mnou k Jelenu a lvu. Bydlím tam s přáteli. Většinu z nich znáš. Rádi tě uvidí. Všichni jsme si mysleli, že jsi mrtvý.“

„Mrtvý?“ vyštěkl rozhořčeně forman. „Ne Padan Fain. Padan Fain ví, kam skočit a kde přistát.“ Urovnal si hadry, jako by to byly slavnostní šaty. „Vždycky to věděla vždycky bude. Budu žít ještě dlouho. Dýl než...“ Náhle se mu tvář napjala a on si rukama sevřel předek kabátu. „Spálili mi vůz a všechno mý zboží. Neměli k tomu přece důvod, že ne? Nemohl jsem se dostat ke svým koním. Byli to mý koně, ale hostinský je klidně zamkl do svý stáje. Musel jsem si pospíšit, aby mi nepodřízli krk, a co mi to přineslo? Všechno, co mi zůstalo, mám teď na sobě. No je to správný? Tak co, je?“

„Tvoji koně jsou v bezpečí ve stáji mistra al’Verea. Můžeš si je kdykoliv vyzvednout. Jestli se se mnou vrátíš do hostince, jsem si jistý, že ti Moirain pomůže dostat se zpátky do Dvouříčí.“

„Áááááh! Ona..., ona je Aes Sedai, že?“ Na Fainově tváři se objevil obezřetný výraz. „Možná že...“ Odmlčel se a nervózně si olízl rty. „Jak dlouho budete v tom... Jak to bylo? Jak jsi to říkal? – U jelena a lva?“

„Odjíždíme zítra,“ řekl Rand. „Ale co to má společného s...?“ „Ty prostě nevíš,“ kňučel Fain, „stojíš si tu s plným žaludkem, v noci ses vyspal v měkký posteli. Já jsem od tý noci skoro ani oka nezamhouřil. Boty mám od utíkání celý rozedraný, a to, co jsem jedl...“ Tvář se mu zkroutila. „Nechci být ani deset mil od Aes Sedai,“ poslední slova přímo vyplivl, „ani tisíc mil, ale mož ná budu muset. Nemám na vybranou, co? To pomyšlení, že se na mě podívá, že vůbec ví, kde jsem...“ Natáhl k Randovi ruku, jako by ho chtěl uchopit za kabát, ale ruka se mu zastavila a roztřásla se mu, a on ještě o krok ustoupil. „Slib mi, že jí to neřekneš. Ona mě děsí. Není nutný jí to říkat, není nutný, aby Aes Sedai věděla, že žiju. Musíš mi to slíbit. Musíš!“

„Slibuju,“ snažil se ho Rand uklidnit. „Ale nemáš důvod se jí bát. Pojď se mnou. Aspoň dostaneš něco teplého k jídlu.“

„Možná. Možná.“ Fain si zamyšleně mnul bradu. „Zítra, říkáš? Zatím... Nezapomeneš na svůj slib? Nenecháš ji...?“

„Nenechám ji, aby ti ublížila,“ řekl Rand a napadlo ho, jak by asi zastavil Aes Sedai, kdyby se k něčemu rozhodla.

„Ona mi neublíží,“ bručel Fain. „Ne, neublíží. Nenechám ji.“ Jako blesk prolétl kolem Randa a zmizel v davu.

„Pantáto Faine!“ volal za ním Rand. „Počkej!“

Vyběhl z uličky právě včas, aby zahlédl, jak Fainův rozervaný plášť mizí za rohem. Stále volaje se rozběhl za ním a zahnul za roh. Měl čas si jenom všimnout zad jakéhosi muže, než do něj narazil a oba se zřítili na jednu hromadu.

„Nemůžeš se dívat, kam jdeš?“ zabručel ten muž a Rand se překvapeně hrabal na nohy.

„Mate?“

Mat se se zlověstným výrazem posadil a začal si z pláště otírat bláto. „Ty se teda rozhodně měníš na měšťana. Celý ráno prospíš a pak vrážíš do lidí.“ Zvedl se na nohy a zamračil se na své zablácené ruce, pak cosi zamručel a otřel si je do pláště. „Poslouchej, nikdy neuhodneš, koho jsem právě viděl.“

„Padana Faina,“ řekl Rand. „Padana Fai... Jak to víš?“

„Právě jsem s ním mluvil, ale on utekl.“

„Takže tro...“ Mat se zarazil a ostražitě se kolem sebe rozhlédl, ale lidé je míjeli, aniž by jim věnovali pohled. Rand byl rád, že je Mat přece jen trochu opatrnější. „Takže ho nedostali. Rád bych věděl, proč odešel z Emondovy Role a nikomu o tom neřekl ani slovo? Možná se tehdy rozběhl a zastavil se až tady. Ale proč utíkal teď?“

Rand zavrtěl hlavou a hned si přál, aby to nebyl udělal. Měl pocit, že by mu mohla upadnout. „Nevím, jenom že se bojí M... paní Alys.“ Dávat si pořád pozor na jazyk nebylo snadné. „Nechtěl, aby se dozvěděla, že je tady. Přinutil mě mu slíbit, že jí to nepovím.“

„No, u měje jeho tajemství v bezpečí,“ řekl Mat. „Přál bych si, aby taky nevěděla, kde jsem já.“

„Mate?“ Lidé kolem pořád proudili, aniž by jim věnovali pozornost, ale Rand stejně ztišil hlas a naklonil se k Matovi blíž. „Mate, měl jsi v noci noční můry? O muži, který zabíjí krysy?“ Mat na něj bez mrknutí zíral. „Ty taky?“ řekl nakonec. „Hádám, že i Perrin. Ráno jsem se ho skoro zeptal, ale... Muselo se mu to zdát. Krev a popel! Teď nás někdo nutí, aby se nám zdály takový věci. Rande, rád bych, aby nikdo nevěděl, kde jsem.“

„Ráno byly po celém hostinci mrtvé krysy.“ Už se to nebál říci jako předtím. Už toho moc necítil. „Měly zlomenou páteř.“ Vlastní hlas mu zvonil v uších. Jestli ochoří, možná bude muset zajít za Moirain. Překvapilo ho, když si uvědomil, že ho představa, jak na něj použije jedinou sílu, nijak zvlášť neděsí.

Mat se zhluboka nadechl, škubl pláštěm a rozhlédl se kolem, jako by přemýšlel, kudy jít. „Co se to s náma děje, Rande? Co?“

„To nevím. Chci se zeptat na radu Toma. Jestli to mám říct... ještě někomu.“

„Ne! Jí ne. Jemu snad, ale ne jí.“

Prudkost jeho slov Randa překvapila. „Takže ty mu věříš?“ Nepotřeboval dodávat, koho tím „jím“ myslel, výraz na Matově tváři jasně prozrazoval, že pochopil.

„Ne,“ řekl pomalu Mat. „Je to možný, to je všechno. Jestli jí to řekneme, a on lhal, možná se nic nestane. Možná. Ale možná to, že se nám o něm zdá, stačí na.., nevím.“ Zarazil se a polkl. „Jestli jí to neřekneme, bude se nám o něm zdát dál. Krysy nekrysy, sny jsou lepší než... Vzpomínáš na ten přívoz? Já říkám, buďme zticha.“

„Tak dobře.“ Rand si na přívoz vzpomínal – a na Moiraininu hrozbu taky – ale připadalo mu to tak nějak vzdálené. „Dobrá.“

„Perrin to taky neřekne, že ne?“ pokračoval Mat a pohupoval se na patách. „Musíme se k němu vrátit. Jestli jí to poví, uhodne, že se jedná i o nás. Na to bych si vsadil. Tak jdeme.“ Čile vyrazil davem zpátky k hostinci.

Rand tam stál a díval se za ním, dokud se Mat nevrátila nepopadl ho za rukáv. Při tom dotyku Rand zamrkal a pak se vydal za svým přítelem.

„Co se to s tebou děje?“ zeptal se Mat. „To chceš jít zase spát?“ „Myslím, že jsem se nachladil,“ řekl Rand. Hlavu měl napjatou k prasknutí jako buben a skoro tak prázdnou.

„Až se vrátíme do hostince, můžeš si dát kapku slepičí polívky,“ radil Mat. Jak se tlačili skrze přeplněné ulice, Mat bez přestání klábosil. Rand se ho snažil poslouchat a dokonce občas něco i podotkl, ale bylo to namáhavé. Nebyl unavený, spát se mu taky nechtělo. Prostě měl pocit, jako že se vznáší. Po chvíli se přistihl, jak Matovi vykládá o Min.

„Dýka s rubínem, jo?“ utrousil Mat. „To se mi líbí. Ale s tím okem teda nevím. Jseš si jistej, že si to nevymyslela? Připadá mi to, že věděla, co to všechno znamená, jako kdyby byla opravdickej jasnovidec.“

„Neříkala, že je jasnovidec,“ namítl Rand. „Myslím, že prostě vidí určitý věci. Vzpomeň si, Moirain s ní mluvila, když jsme se koupali. A ona ví, co je Moirain zač.“

Mat se zamračil. „Myslel jsem, že tohle jméno nemáme používat.“

„Ne,“ zavrčel Rand. Oběma rukama si mnul spánky. Tak těžko se na cokoliv soustřeďoval.

„Myslím, že jseš vážně nemocnej,“ řekl Mat a stále se mračil. Náhle Randa zatahal za rukáv a zastavil se. „Koukni na ně.“

Ulicí se propracovávali tři muži v kyrysech, s ocelovými šavlemi, vyleštěnými až se leskly jako stříbro, a mířili k Matovi s Randem. Dokonce i kroužková zbroj na rukou se jim třpytila. Lemy dlouhých plášů, bílých, bez nejmenší poskvrnky, s vyšitým zlatým slunečním paprskem na levé straně hrudi, vláčeli blátem a loužemi na ulici. Ruce jim spočívaly na jílcích mečů a rozhlíželi se kolem sebe, jako by se dívali na něco, co vylezlo zpod tlející klády. Nikdo se však nedíval na ně. Nikdo si jich zjevně nevšímal. Přesto se ti tři nemuseli tlačit davem, lidé se před nimi jako náhodou rozestupovali a nechávali jim volný prostor, který se pohyboval s nimi.

„Co myslíš, jsou tohle děti Světla?“ zeptal se Mat nahlas. Jakýsi kolemjdoucí mu věnoval přísný pohled a zrychlil krok.

Rand kývl. Děti Světla. Bělokabátníci. Muži, kteří nenáviděli Aes Sedai. Muži, kteří lidem nařizovali, jak mají žít, a těm, kdo odmítli uposlechnout, ztrpčovali život. Pokud se spáleným hospodářstvím, i horším věcem, dalo říkat ztrpčování. Měl bych se bát, napadlo Randa. Nebo být zvědavý. Na každý pád něco. Místo toho se na ně jen apaticky podíval.

„Mně teda nepřipadají nic moc,“ prohodil Mat. „Jsou dost nafoukaný, co?“

„Na tom nezáleží,“ řekl Rand. „Jdeme do hostince. Musíme si promluvit s Perrinem.“

„Jako Evard Congar. Ten taky vždycky chodí s nosem nahoru.“ Mat se najednou zazubil a mrkl. „Vzpomínáš si, když spadl z Vozovýho mostu a musel se celej mokrej doploužit domů? To mu na měsíc srazilo hřebínek.“

„Co to má společného s Perrinem?“

„Vidíš to?“ Mat ukázal na vůz opřený o oj v uličce těsně před dětmi. Tucet naskládaných sudů držel na plochém voze jediný klín. „Koukej.“ Se smíchem se vrhl do nožířství nalevo.

Rand se za ním díval a věděl, že by měl něco podniknout. Ten výraz v Matových očích byl vždycky předzvěstí některého z jeho kousků. Ale Rand si užasle uvědomil, že se těší na to, co má Mat za lubem. Něco mu říkalo, že to je špatně, že je to nebezpečné, ale on se stejně v očekávání usmíval.

Mat se v minutce objevil nad ním, vyšplhal z vikýře na taškovou střechu krámku. V ruce držel prak a už ho začínal roztáčet. Rand zabloudil pohledem k vozu. V téže chvíli se ozvalo ostré prásknutí a klín, držící barely, se zlomil právě ve chvíli, kdy se bělokabátníci ocitli v jedné úrovni s uličkou. Lidé uskakovali z cesty, jak se sudy valily po oji dolů z vozu a s prázdným duněním dopadaly na ulici, přičemž kolem sebe na všechny strany rozstřikovaly bláto a špinavou vodu. Tři děti uskočily stejně rychle jako ostatní, a jejich nadřazený výraz nahradilo překvapení. Někteří kolemjdoucí popadali, takže to kolem šplíchalo ještě víc, ale ti tři se pohybovali hbitě a snadno se sudům vyhnuli. Létajícímu blátu, které jim postříkalo bílé pláště, se však vyhnout nedokázali.

Z uličky vyběhl vousatý chlapík s dlouhou zástěrou, mával rukama a rozzlobeně křičel, ale jediný pohled na ty tři, jak se marně snaží setřást si bláto z plášťů, stačil, aby okamžitě zmizel v uličce, dokonce rychleji, než z ní vyšel. Rand vzhlédl ke střeše. Mat byl pryč. Pro kteréhokoliv kluka z Dvouříčí to byla snadná rána, ale výsledek rozhodně stál za to. Rand si nemohl pomoci, aby se nezasmál, veselí situace sice jako by bylo tlumeno vlnou, ale stejně to byla psina. Když se obrátil zpátky k ulici, tři bělokabátníci se dívali přímo na něj.

„Připadá ti tu něco směšné, ano?“ Ten, který promluvil, stál o kousek před ostatními dvěma. Díval se nadutě, bez mrkání, a v očích mu svítilo, jako by věděl něco důležitého, něco, co nevěděl nikdo jiný.

Randovi smích odumřel na rtech. Byl tu sám s dětmi, blátem a sudy. Lidé, kteří byli všude kolem nich, zjistili, že mají spoustu práce na druhém konci ulice.

„Copak jsi ve strachu ze Světla oněměl?“ Když se hněval, úzký obličej se bělokabátníkovi ještě protáhl. Pohrdavě si změřil jílec meče, jenž Randovi vykukoval z pláště. „Třeba je tohle tvoje dílo, co?“ Na rozdíl od ostatních měl na plášti pod paprskem ještě zlatý uzel.

Rand chtěl jílec zakrýt, ale nakonec si plášť odhodil přes rameno. Kdesi v hloubi duše se sám sebe zoufale ptal, co že to vlastně provádí, ale byla to jenom vzdálená myšlenka. „Nehody se stávají,“ prohlásil. „Dokonce i dětem Světla.“

Muž s úzkou tváří zvedl obočí. „To jsi tak nebezpečný, mládenečku?“ Nebyl o mnoho starší než Rand.

„Volavčí znamení, urozený pane Bornhalde,“ podotkl varovně jeden z ostatních. Muž s úzkou tváří si Randův jílec prohlédl ještě jednou – bronzová volavka byla jasně viditelná – a oči se mu na okamžik rozšířily. Pak zvedl zrak k Randově tváři a pohrdlivě si odfrkl. „Je moc mladý. Ty nejsi odsud, že?“ chladně si Randa měřil. „Odkud jsi?“ „Právě jsem do Baerlonu přijel.“ Údy Randovi projelo vzrušení. Cítil, jak rudne. „Vy byste asi nevěděli o slušném hostinci, co?“ „Vyhýbáš se mým otázkám,“ štěkl Bornhald. „Co je v tobě zlého, že mi neodpovídáš?“ Jeho společníci se mu s tvrdými, bezvýraznými tvářemi postavili po boku. Přes bláto na pláštích na nich teď nebylo nic směšného.

Rand se úplně chvěl, skoro jako by měl horečku. Chtělo se mu smát, cítil se prostě skvěle. Jakýsi slabý hlásek v jeho hlavě na něj křičel, že něco není v pořádku, ale on mohl myslet jen na to, jak se cítí plný energie, skoro z něj čišela. Usmál se, zhoupl se na patách a čekal, co se bude dít. Neurčitě si uvědomoval, že je docela zvědavý.

Vůdci potemněla tvář. Jeden z ostatních vytáhl meč, takže bylo vidět na coul oceli, a hlasem chvějícím se hněvem pronesl: „Když ti děti Světla položí otázku, ty šedookej balíku, tak čekáme odpověď, nebo...“ Zarazil se, když ho muž s úzkou tváří plácl přes prsa. Bornhald trhl hlavou k hlavní ulici.

Blížila se městská stráž, tucet mužů v ocelových šišácích a železnými cvoky obitých kožených kabátcích s okovanými holemi, které nesli způsobem, jenž naznačoval, že je umějí použít. Zastavili se ve vzdálenosti deseti kroků a mlčky přihlíželi.

„Tohle město ztratilo Světlo,“ zavrčel ten, který napůl tasil meč. Zvedl hlas a zahulákal na strážné: „Baerlon stojí ve Stínu Temného!“ Na Bornhaldův pokyn zarazil meč zpátky do pochvy.

Bornhald se vrátil k Randovi. V jeho očích zahořelo světlo poznání. „Temní druzi nám neuniknou, mládenečku, i když město stojí ve Stínu. Uvidíme se znova. Tím si můžeš být jistý!“

Otočil se na patě a odkráčel, jeho dva společníci se k němu připojili, jako by Rand přestal existovat. Alespoň na chvíli. Když dorazili do zalidněné části města, otevřela se před nimi stejná zjevně náhodná kapsa. Strážní chvíli stáli s pohledy upřenými na Randa a váhali, pak si hodili hole na ramena a vydali se za trojicí v bílých pláštích. Museli se davem protlačit a křičet: „Udělejte cestu stráži!“ Jen málokdo jim uhnul, a i pak ještě zabručel.

Rand se stále ještě pohupoval na patách a čekal. Vzrušení bylo tak silné, až se málem chvěl. Cítil se, jako kdyby měl vzplanout.

Z krámu vyšel Mat a zíral na něj. „Ty nejseš nemocnej,“ prohlásil nakonec. „Ty jseš cvok!“

Rand se zhluboka nadechl a najednou bylo všechno pryč, jako propíchnutá bublina. Jak vzrušení mizelo, Rand se úplně zapotácel, když si uvědomil, co to vlastně právě provedl. Olízl si rty a podíval se Matovi do očí. „Myslím, že bychom se měli hned vrátit do hostince,“ poznamenal nejistě.

„Ano,“ připustil Mat. „Taky myslím, že to bude lepší.“

Ulice se znovu zaplnila lidmi a nejeden kolemjdoucí si dva hochy prohlédl a zamumlal něco ke svému společníkovi. Rand si byl jist, že se příběh šíří. Blázen, který se pokusil začít rvačku se třemi dětmi Světla. To bylo něco, co bylo třeba rozebrat. Možná z těch snů opravdu blázním.

Oba se v bludišti ulic několikrát ztratili, ale po chvíli narazili na Toma Merrilina, který v mačkanici zcela sám vytvářel velkolepý průvod. Kejklíř tvrdil, že si vyšel ven, aby si protáhl nohy a trochu se nadýchal čerstvého vzduchu, ale kdykoliv se někdo podíval na jeho barevný plášť podruhé, pronesl zvučným hlasem: „Jsem U jelena a lva, pouze dnes večer.“

Byl to Mat, kdo Tomovi začal zmateně vykládat o jejich snu, a zda se o něm mají zmínit Moirain, ale Rand se k němu připojil, protože se objevily rozdíly v tom, jak se na to pamatovali. Nebo se oba sny trochu lišily, napadlo ho. Hlavní část snu však byla stejná.

Nemluvili dlouho, a už jim Tom věnoval svou plnou pozornost. Když se Rand zmínil o Ba’alzamonovi, Tom je oba popadl za rameno a nařídil jim, aby drželi jazyk za zuby. Postavil se na špičky, aby se mohl rozhlédnout nad hlavami lidí, a pak je rychle vystrkal z mačkanice do slepé uličky, která byla až na pár beden a žlutého psa s vpadlými žebry, choulícího se zimou, prázdná.

Tom sledoval dav a ujišťoval se, že se někdo nezastaví, aby poslouchal, načež obrátil pozornost k Randovi s Matem. Modré oči střídavě upíral do jejich a zároveň hlídal ústí uličky. „To jméno už nikdy nevyslovuj tam, kde tě může slyšet někdo cizí.“ Mluvil tiše, leč naléhavě. „Nikdy tam, kde by tě nějaký cizinec mohl slyšet. Je to velice nebezpečné jméno i tehdy, když se po ulicích nepotulují děti Světla.“

Mat si odfrkl. „O dětech Světla bych ti mohl vyprávět,“ řekl a křivě se podíval na Randa.

Tom si ho nevšímal. „Kdyby ten sen měl jenom jeden z vás...“ Zuřivě se zatahal za kníry. „Povězte mi všechno, co si z něj pamatujete. Každou podrobnost.“ Ani při řeči nepřestával dávat pozor.

„...vyjmenoval muže, o kterých tvrdil, že byli využiti,“ řekl Rand nakonec. Doufal, že všechno ostatní už Tomovi pověděl. „Guaire Amalasan. Raolin Zhoubce Temného.“

„Davian,“ dodal Mat dřív, než to mohl udělat Rand. „A Jurian Kamenný luk.“

„A Logain,“ zakončil Rand.

„Nebezpečná jména,“ zamumlal Tom. Zdálo se, že jeho pohled je čím dál tím pronikavější. „Skoro tak nebezpečná, jako to druhé, ať tak, nebo tak. Všichni až na Logaina jsou už mrtví. Někteří dost dlouho. Raolin Zhoubce Termného už skoro dva tisíce let. Ale stejně je to nebezpečný jméno. Nejlepší bude, když je nebudete vyslovovat nahlas, ani když budete sami. Většina lidí je nezná, ale kdyby vás zaslechla nesprávná osoba...“

„Ale kdo to byl?“ chtěl vědět Rand.

„Muži,“ zamručel Tom. „Muži, kteří otřásli nebeskou klenbou a rozhoupali základy světa.“ Zavrtěl hlavou. „Na tom nezáleží. Zapomeňte na ně. Teď už se obrátili v prach.“

„Byli... využili je, jak to říkal on?“ zeptal se Mat. „A zabili?“ „Mohli byste říct, že je zabily ty z Bílé věže. Mohli byste to tak říct.“ Tom na chvíli stiskl rty a pak znova zavrtěl hlavou. „Ale využili...? Ne, tak to nevidím. Světlo ví, že amyrlinin stolec neustále kuje nějaký pikle, ale takhle bych to neviděl.“

Mat se zachvěl. „Říkal toho tolik. Samý šílenosti. Všechno to o Luisi Therinu Rodovrahovi a Artušovi Jestřábím křídle. A o Oku světa. Co to, pro Světlo, má být?“

„Pověst,“ vykládal pomalu kejklíř. „Možná. Tak slavná, jako pověst o Valerském rohu, v Hraničních státech teda určitě. Tam mládenci pátrají po Oku světa tak, jako mládenci z Illianu pátrají po rohu. Možná je to pověst.“

„Co budeme dělat, Tome?“ ptal se Rand. „Máme jí to říct? Nechci už žádné takové sny. Možná by s tím mohla něco udělat.“

„Možná by se nám nelíbilo, co by udělala,“ zavrčel Mat.

Tom si je prohlížel a zvažoval možnosti, přičemž si hladil kníry. „Já říkám uklidněte se,“ prohlásil nakonec. „Zatím to nikomu neříkejte. Kdyby bylo nutný, můžete se vždycky rozhodnout jinak, ale jakmile to někomu povíte, bude to venku a vy budete mít svázaný ruce víc než dřív, teda co se týče... jí.“ Náhle se napřímil a ohnutá záda měl skoro rovná. „Ten třetí hoch! Říkáte, že měl stejný sen? Má dost rozumu, aby držel pusu zavřenou?“

„Myslím, že ano,“ prohlásil Rand ve chvíli, kdy Mat říkal: „Šli jsme ho právě do hostince varovat.“

„Světlo dej, ať se neopozdíme!“ Tom rychle vykročil z uličky, plášť mu pleskal kolem kotníků a záplaty zavlály ve větru. Bez zastavení se ohlédl přes rameno. „No? Vrostli jste snad do země?“ Rand s Matem si pospíšili za ním, ale on nepočkal, až ho dostihnou. Tentokrát se nezastavoval s lidmi, kteří si prohlíželi jeho plášť, ani s těmi, kteří ho zdravili jako kejklíře. Procházel zalidněnými ulicemi, jako by byly prázdné. Rand s Matem napůl utíkali, aby mu stačili. K Jelenu a lvu dorazili mnohem dřív, než Rand čekal.

Jak vkročili dovnitř, narazili na Perrina, jenž se snažil v běhu si přehodit plášť přes ramena. Málem upadl, jen aby do nich nevrazil. „Šel jsem vás dva hledat,“ vydechla pokoušel se znovu získat rovnováhu.

Rand ho popadl za loket. „Řekls někomu o tom snu?“ „Řekni, že ne,“ chtěl slyšet Mat.

„Je to strašně důležitý,“ dodával Tom.

Perrin se na ně popleteně podíval. „Ne, neřekl. Teprve před hodinou jsem vylezl z postele.“ Ramena mu poklesla. „Úplně mě rozbolela hlava z toho, jak jsem se snažil na něj nemyslet, natož abych se o tom s někým bavil. Proč jste to říkali jemu?“ ukázal hlavou na kejklíře.

„Museli jsme to někomu povědět, jinak bychom se zbláznili,“ vysvětloval Rand.

„Vyložím ti to později,“ doplnil Tom s významným pohledem, jímž zahrnul lidi vcházející a vycházející z Jelena a Iva.

„V pořádku,“ odpověděl Perrin pomalu a pořád vypadal popleteně. Najednou se plácl do čela. „Skoro jsem kvůli vám zapomněl, proč jsem vás hledal, teda ne že bych si nepřál, abych nemohl zapomenout. Vevnitř je Nyneiva.“

„Krev a popel!“ vyjekl Mat. „Jak se sem dostala? Moirain... Ten přívoz...“

Perrin si odfrkl. „Myslíš, že ji něco tak bezvýznamnýho, jako je potopenej přívoz, dokáže zastavit? Vyvlekla převozníka ven – nevím, jak se dostal zpátky přes řeku, ale ona říká, že se schovával ve svý ložnici a nechtěl jít nikam k řece – no, vyděsila ho tak, že nakonec našel člun dost velkej pro ni a jejího koně a převezl ji přes řeku. Sám. Dala mu čas tak akorát aby našel jednoho ze svých pomocníků, co pak zasedl k druhejm veslům.“

„Světlo!“ vydechl Mat.

„Co tady dělá?“ chtěl vědět Rand. Mat s Perrinem mu věnovali zachmuřený pohled.

„Přišla za náma,“ řekl Perrin. „Teďka je s... s paní Alys a je tam dost zima, že by mohlo začít sněžit.“

„Nemohli bychom zatím jít někam jinam?“ navrhl Mat. „Můj táta říká, že jenom blbec strká ruce do sršního hnízda, pokud to není absolutně nutný.“

Rand ho zarazil. „Nemůže nás přinutit jít zpátky. Jarnice by jí měly stačit, aby to pochopila. A jestli ne, budeme ji o tom muset přesvědčit.“

Mat při každém jeho slově zvedal obočí, a když Rand domluvil, tiše si hvízdl. „Už ses někdy pokoušel Nyneivu přesvědčit o něčem, co nechce pochopit? Já jo. Říkám, držme se do večera stranou, pak se protáhneme dovnitř.“

„Podle toho, jak jsem tu ženu viděl,“ ozval se Tom, „si nemyslím, že se zastaví, dokud neřekne, co má na srdci. A když ji to nenecháme říct brzo, mohla by pokračovat, až by přilákala pozornost, po který nikdo z nás netouží.“

To je zarazilo. Hoši si vyměnili pohledy, zhluboka se nadechli a nakráčeli dovnitř, jako by je tam čekali trolloci.