Oko světa

33 Temnota čeká

Pod olověnou oblohou drncal po Caemlynské silnici žebřiňák s vysokými koly. Rand se zvedl ze slámy a nahlédl přes postranici. Bylo to snazší než před hodinou. Ruce se mu pořád ještě podlamovaly a chvíli měl pocit, že mu snad uletí hlava, ale bylo to snazší. Zahákl lokty za žebřiny a díval se, jak se kolem šine krajina. Slunce, byť stále ještě schované za těžkými mraky, jim stálo skoro nad hlavami a žebřiňák zatím vrachotil do další osady s domky z červených cihel, porostlými psím vínem. Za Čtverkrálím byly osady blíž k sobě.

Někteří lidé zamávali a křičeli na pozdrav Hyamu Kinchovi, což byl hospodář, kterému žebřiňák patřil. Pantáta Kinch, s ošlehaným obličejem a skoupý na slovo, párkrát také zavolal, přitom se však nenamáhal vyndat z úst fajfku. Díky tomu bylo vše, co řekl, skoro nesrozumitelné, ale znělo to vesele a očividně to každého uspokojilo. Lidé se bez dalšího ohlížení vraceli k práci. Sedlákovým dvěma cestujícím nikdo zjevně nevěnoval pozornost.

Randovi se do zorného pole dostal místní hostinec. Byl omítnutý nabilo a měl šikmou šedou střechu. Lidé běhali dovnitř a ven a ledabyle kývali a mávali jeden na druhého. Někteří se zastavili na kus řeči. Jeden druhého znali. Podle oděvu – měli boty, kalhoty a kabáty, které se příliš nelišily od toho, co měl na sobě Rand, i když zřejmě trpěli nezřízenou láskou k barevným proužkům – to byli většinou vesničané. Ženy tu nosily velké čepce, které jim zakrývaly tváře, a bílé proužkované zástěry. Možná všichni pocházeli z vesnice a místních statků. Záleží na tom?

Rand se svezl zpátky na slámu a mezi roztaženýma nohama se díval, jak se osada pomalu zmenšuje. Silnice byla lemována ohrazenými políčky, přistřiženými živými ploty a malými statky, kde z červených cihlových komínů stoupal kouř. Jedinými dřevinami u silnice bylo mlází, které někdo dobře prořezával kvůli palivovému dříví, takže bylo upravené jako na dvorku. Ale proti obloze se rýsovaly větve bez listí, tuhé jako u divokých křovin na západě.

Opačným směrem mířila řada povozů, rachotila prostředkem cesty a žebřiňák byl vytlačen až na krajnici. Pantáta Kinch si přesunul fajfku do koutku úst a mezi zuby si odplivl. Jedním okem sledoval kolo, aby se mu nezapletlo do houští, a klidně jel dál. Stiskl rty a kabonil se na kupecké vozy.

Žádný z vozků, kteří práskali dlouhými biči ve vzduchu nad hlavami osmispřeží, ani žádný ze strážných s přísnými výrazy, kteří se hrbili v sedlech vedle vozů, nevěnoval žebřiňáku jediný pohled. Rand se díval, jak projíždějí kolem, a svíralo se mu hrdlo. Ruku měl pod pláštěm a svíral jílec meče, dokud se poslední vůz neodkolébal do dáli.

Když se poslední vůz odkodrcal směrem k dědině, kterou právě opustili, obrátil se na kozlíku vedle sedláka Mat a naklonil se dozadu, až viděl Randovi do očí. Šátek, který posloužil proti prachu, když to bylo potřeba, mu teď stínil oči. Mat ho naněkolikrát přeložil a uvázal si jej nízko do čela, ale přesto v našedlém denním světle mhouřil oči. „Viděls tam něco?“ zeptal se tiše. „Co ty vozy?“

Rand zavrtěl hlavou a Mat kývl. On také nic nespatřil.

Pantáta Kinch se na ně podíval koutkem oka, přehodil si fajfku do druhého koutku úst a pleskl opratěmi. To bylo všechno, ale všiml si. Kůň trochu zrychlil.

„Ještě tě bolí oči?“ vyzvídal Rand.

Mat se dotkl šátku kolem hlavy. „Ne. Ne moc. Ne, dokud se nedívám přímo do slunka. A co ty? Už se cítíš líp?“

„Trochu.“ Rand si uvědomil, že už je mu skutečně lépe. Byl to div, že svou slabost tak rychle překonal. Víc než to, byl to hotový dar Světla. Musí to být dar Světla. Musí.

Náhle projel kolem žebřiňáku dvojstup jezdců mířících k západu podobně jako kupecké vozy. Přes kroužkové košile a pancíře jim spadaly dlouhé bílé límce a pláště i wamsy měli červené, podobné uniformám fortnýřů v Bílém Mostu, ale měli je lépe ušité a lépe jim padly. Šišáky se jim leskly jako stříbro. Jezdci seděli v sedlech vzpřímeně. Pod hlavicemi kopí se jim třepotaly tenké červené pentle a všechna kopí byla skloněna pod stejným úhlem.

Někteří cestou kolem pohlédli na žebřiňák. Všichni měli obličeje schované v ocelové klícce hledí. Rand byl rád, že má meč přikrytý pláštěm. Pár jezdců kývlo na pantátu Kinche, ne že by ho znali, prostě jenom pozdravili. Pantáta Kinch jim odpověděl stejně, a i když nezměnil výraz, v tom, jak sklonil hlavu, bylo poznat, že si jich váží.

Koně jezdců šli krokem, ale žebřiňák jel slušnou rychlostí, a tak byli rychle pryč. Rand je trochu nepřítomně spočítal. Deset... dvacet... třicet... třicet dva. Zvedl hlavu a zadíval se za dvojstupem mířícím po silnici od Caemlynu.

„Kdo to byl?“ zeptal se Mat, napůl zvědavě a napůl podezřívavě.

„Královnina garda,“ řekl pantáta Kinch přes fajfku. Oči upíral na cestu před sebou. „Nepojedou o moc dál než do Breenovy Studánky, leda by si je někdo zavolal. Není to jak za starejch dobrejch časů.“ Zatáhl z fajfky a dodal: „Hádám, že teďka jsou části říše, kde gardisty nevidí, jak je rok dlouhej. Ne jako za starejch dobrejch časů.“

„A co dělají?“ zeptal se Rand.

Sedlák se po něm ohlédl. „Udržujou královnin mír a královnino právo.“ Kývl hlavou, jako by se mu líbilo, co řekl, a připojil: „Hledají zločince a vodí je před soudce. Hmmf!“ Vyfoukl dlouhý proužek kouře. „Vy dva musíte bejt pěkně zdaleka, když nepoznáte královninu gardu. Odkaď jste?“

„Zdaleka,“ řekl Mat ve chvíli, kdy Rand prohlásil: „Z Dvouříčí.“ Už v okamžiku, kdy to vyslovil, si přál, aby to byl neudělal. Pořád ještě mu to jasně nemyslelo. Snažili se skrývat a on teď řekne nahlas jméno, které musí mizelci v uších zazvonit jako zvon.

Pantáta Kinch se koutkem oka zadíval na Mata a chvíli mlčky bafal z fajfky. „To je daleko, to je teda fakt,“ prohodil nakonec. „Skoro na hranicích říše. Ale věci musí bejt horší, než jsem si myslel, když jsou v říši místa, kde lidi královninu gardu dokonce ani nepoznají. Vůbec to není jako za starejch dobrejch časů.“

Rand by byl rád věděl, co by řekl pantáta al’Vere, kdyby mu někdo pověděl, že Dvouříčí je součástí říše nějaké královny. Nejspíš to byla královna Andoru. Možná to starosta věděl - věděl hodně věcí, které Randa udivovaly – a možná to věděli i další lidé z Dvouříčí, ale on o tom nikdy neslyšel nikoho mluvit. Dvouříčí bylo Dvouříčí. Každá vesnice se starala o své věci, a pokud došlo k nějakým těžkostem, které se týkaly více vsí, starostové a možná vesnické rady to prostě mezi sebou vyřešili.

Pantáta Kinch zatahal za opratě a žebřiňák zastavil. „Dál nejedu.“ Na sever se oddělovala úzká cestička a tím směrem bylo přes otevřená pole, zoraná, ale stále bez obilí, vidět několik statků. „Do Caemlynu dorazíte tak za dva dny. Teda pokud se tvůj kamarád postaví na nohy.“

Mat seskočil na zem a vzal si luk a ostatní věci. Pak pomohl Randovi sešplhat z žebřiňáku. Randa jeho rance táhly k zemi a nohy se mu podlamovaly, ale on ruku přítele setřásl a pokusil se jít sám. Pořád se necítil nejlépe, ale nohy ho již udržely. Jak je začal používat, zdálo se, že dokonce postupně sílí.

Sedlák ještě nepobídl koně do kroku. Chvíli si je prohlížel a bafal z fajfky. „Den dva si u mě můžete odpočinout, jestli chcete. Za tu dobu, hádám, o nic nepřijdete. Ať už tě, mládenče, postihlo cokoliv... no, já a moje stará, my už jsme se vykurýrovali z každý nemoci, kterou si vymyslíš, než ses vůbec narodil, a naše mladý jsme z toho dostali taky. Hádám, že ty už jsi stejně z nejhoršího venku.“

Matovi se zúžily oči a Rand se přistihl, jak se mračí. Každý přece nemůže být součástí toho všeho. Každý ne.

„Děkuji,“ řekl, „ale už jsem v pořádku. Opravdu. Jak daleko je to do další vesnice?“

„Do Brodku? Pěšky tam můžete dorazit před setměním.“ Pantáta Kinch vytáhl fajfku z úst a zamyšleně našpulil rty, než pokračoval. „Nejdřív jsem vás měl za uprchlý učedníky, ale teď bych řek, že utíkáte před něčím větším. Nevím před čím. Je mi to fuk. Jsem dost dobrej, abych odhadl, že nejste temný druzi, a nikoho nevoloupíte nebo mu neublížíte. Ne jako některý, co dneska potkáte na cestách. Já sám se párkrát dostal do maléru, když jsem byl ve vašem věku. Kdybyste se někdy potřebovali na pár dní uklidit z dohledu, můj statek je pět mil touhle cestou,“ trhl hlavou k cestičce, „a tam ještě nikdy nikdo nepřišel. Ať po vás jde kdokoliv, tam by vás najít neměl.“ Odkašlal si, jako by ho uvedlo do rozpaků, že pronesl tolik slov najednou.

„Jak můžeš vědět, jak takový temný druh vypadá?“ chtěl vědět Mat. Couvl od žebřiňáku a ruka mu zabloudila pod kabát. „Co víš o temných druzích?“

Pantáta Kinch se zatvářil odměřeně. „Poslužte si,“ řekl a mlaskl na koně. Žebřiňák se vydal na cestu a hospodář se ani jednou neotočil.

Mat se podíval na Randa a chmury mu zmizely z tváře. „Promiň, Rande. Potřebuješ místo na odpočinek. Možná kdybychom šli za ním...“ Pokrčil rameny. „Já se jenom nemůžu přemoci, pořád mám dojem, že po nás jde úplně každej. Světlo, přál bych si, abych věděl proč. Přál bych si, aby už bylo po všem. Přál bych si...“ Žalostně se odmlčel.

„Pořád ještě existují dobří lidé,“ prohodil Rand. Mat se se zaťatými zuby vydal po cestičce, jako by to byla poslední věc, kterou by chtěl udělat, ale Rand ho zastavil. „Nemůžeme si dovolit zastavit se, Mate. Kromě toho si myslím, že stejně není kde se schovat.“

Mat kývl a bylo vidět, že se mu ulevilo. Nabídl se, že vezme některé Randovy věci, jako sedlové brašny a Tomův plášť, v němž byla zabalená harfa, ale Rand je odmítl vydat. Nohy už měl opravdu silnější. Co nás to jenom pronásleduje? pomyslel si, když se vydali po silnici. Nepronásleduje. Čeká.

Celou noc, co klopýtali od Tančícího povozníka, pršelo, bušil do nich déšť a černou oblohu občas rozčísl blesk, následovaný zahřměním. Šaty měli ve chvilce promáčené. Za hodinu měl Rand dojem, že má promočenou i kůži, ale Čtverkrálí aspoň nechali za sebou. Mat byl ve tmě skoro slepý a bolestivě mhouřil oči pokaždé, když se zablesklo, takže se na okamžik zřetelně objevily stromy. Rand ho vedl za ruku, ale Mat stejně dál nejistě našlapoval. Randovi se na čele utvořily starostlivé vrásky. Jestli Mat nezačne znovu vidět, půjdou strašně pomalu. Nikdy se odsud nedostanou.

Mat zřejmě jeho starosti vycítil. I přes kapuci pláště měl Mat vlasy přilepené na tvářích. „Rande,“ řekl, „neopustíš mě, že ne? Kdybych ti nestačil?“ Hlas se mu třásl.

„Neopustím tě.“ Rand příteli pevněji stiskl ruku. „Neopustím tě, děj se co děj.“ Světlo, pomoz nám! Opět nad nimi zahřmělo a Mat klopýtl, až málem upadl a Randa skoro strhl s sebou. „Musíme se zastavit, Mate. Jestli půjdeme dál, zlomíš si nohu.“

„Gode.“ Jak Mat promluvil, nad hlavami se jim znovu zablesklo a hrom pohltil všechny ostatní zvuky kolem, ale ve světle blesku Rand rozeznal jméno na Matových rtech.

„Je mrtvý.“ Musí být. Světlo, ať je mrtvý.

Zavedl Mata do nějakých keřů, které zahlédl ve světle blesku. Měly dost listí, aby jim poskytly jakýs takýs úkryt před lijavcem. Ne takový, jakým by mohl být strom, ale Rand nehodlal riskovat další úder blesku. Příště by tolik štěstí mít nemuseli.

Schoulení v houštině se snažili přehodit pláště přes větve jako nějaký stan. Bylo příliš pozdě, aby mohli doufat, že se nenamočí, ale už to, že do nich přestanou bušit kapky, bude něco. Přitulili se k sobě, aby se aspoň trochu zahřáli. Kapala z nich voda a další čůrky stékaly skrze pláště, a tak celí roztřesení usnuli.

Rand okamžitě poznal, že se mu to jen zdá. Byl zpátky ve Čtverkrálí, ale městečko bylo až na něho prázdné. Byly tam vozy, ale žádní lidé, koně ani psi. Nikdo živý. Rand však věděl, že na něj někdo čeká.

Kráčel rozježděnou ulicí, a jak míjel jednotlivé budovy, ty se za ním jakoby rozmazávaly. Když otočil hlavu, byly tam, pevné, ale koutkem oka pořád viděl nějaké nejasnosti. Bylo to, jako kdyby existovalo pouze to, co skutečně viděl, a i to jenom tehdy, když se na to přímo díval. Byl si jist, že kdyby se otočil dost rychle, uviděl by... Nebyl si jist, co by vlastně uviděl, ale už jenom pouhé pomyšlení na to ho zneklidňovalo.

Před ním se objevil hostinec U tančícího povozníka. Jeho křiklavé barvy jaksi zešedly a zmatněly. Vstoupil. Gode tam byl, seděl u stolu.

Poznal ho pouze podle šatů, hedvábí a tmavého sametu. Gode měl zarudlou, popálenou kůži, celou popukanou a mokvající. Jeho obličej se podobal lebce, rty měl svraštělé a byly mu vidět zuby a dásně. Jak Gode otáčel hlavu, padaly mu vlasy, a když mu dopadly na ramena, rozpadly se jako saze. Oči bez víček upřel na Randa.

„Takže jsi mrtvý,“ řekl Rand. Překvapilo ho, že se nebojí. Možná proto, že tentokrát věděl, že sní.

„Ano,“ pravil Ba’alzamonův hlas, „ale našel tě pro mne. To si zaslouží odměnu, co myslíš?“

Rand se obrátil a zjistil, že by měl mít strach, dokonce i když věděl, že sní. Ba’alzamon měl šaty barvy zaschlé krve a v jeho výrazu se svářily vztek, nenávist a vítězoslavný úsměv.

„Vidíš, mládenečku, přede mnou se nemůžeš skrývat věčně. Ať tak, nebo tak, já si tě najdu. To, co tě chrání, tě zároveň činí zranitelným. Jednou se skryješ, a vzápětí svítíš jako maják. Pojď ke mně, mládenečku.“ Napřáhl k Randovi ruku. „Jestli tě budou muset uštvat moji psi, nebudou možná mírní. Žárlí na to, čím se staneš, jakmile mi poklekneš u nohou. Je to tvůj osud. Ty patříš mně.“ Godeovi se ze spáleného hrdla vydralo rozhněvané, žádostivé zachrčení.

Rand se pokusil olíznout si rty, ale v ústech mu zcela vyschlo. „Ne,“ podařilo se mu ze sebe vypravit a další slova už mu ze rtů splývala snadněji. „Já patřím sám sobě. Ne tobě. To nikdy. Jen sobě. Jestli mě tvoji temní druzi zabijí, nikdy mě nedostaneš.“

Ohně v Ba’alzamonově tváři rozžhavily vzduch v místnosti, až se začal chvět. „Živý, či mrtvý, mládenečku, ty patříš mně. Hrob patří mně. S mrtvým je to snazší, s živým lepší. Lepší pro tebe, mládenečku. Živí mají ve většině záležitostí větší moc.“ Gode opět zachrchlal. „Ano, můj milý pse. Tady je tvá odměna.“

Rand se podíval na Godea právě včas, aby viděl, jak se jeho tělo rozpadá v prach. Na chvíli se v popáleném obličeji objevil výraz obrovské radosti, který se vzápětí změnil v naprostou hrůzu, jako by Gode zahlédl číhat cosi, co nečekal. Godeovy prázdné sametové šaty splaskly a sesuly se na židli a na podlahu mezi popel.

Když se Rand obrátil zpátky, Ba’alzamonova napřažená ruka se změnila v pěst. „Ty jsi můj, mládenečku, ať živý, či mrtvý. Oko světa ti nikdy nebude sloužit. Označuji tě za svého.“ Otevřel pěst a z ní vylétla ohnivá koule. Udeřila Randa do obličeje, rozpadla se a popálila ho.

Rand se ve tmě vymrštil do sedu a na tváře mu kapala voda protékající pláštěm. Když zvedal ruku k obličeji, třásla se mu. Pleť na lících měl citlivou, jako kdyby se spálil na slunci.

Náhle si uvědomil, že se Mat kroutí a sténá ze spaní. Zatřásl jím a Mat se se zakňučením probudil.

„Moje oči! Ó, Světlo, moje oči! Vzal mi oči!“

Rand ho k sobě přitiskl a kolébal ho v náručí jako dítě. „Jsi v pořádku, Mate. Jsi v pořádku. Nemůže nám ublížit. Nenecháme ho.“ Cítil, jak se Mat třese a vzlyká mu do kabátu. „Nemůže nám ublížit,“ šeptal a přál si, aby tomu sám věřil. To, co tě chrání, tě zároveň činí zranitelným. Já se zblázním.

Těsně před svítáním liják zeslábl, a když se objevily první sluneční paprsky, přestalo i mrholit. Výhružné mraky však zůstaly až do pozdního dopoledne. Pak se zvedl vítr a odehnal mračna k jihu, odhalil bezzubé slunce a profoukl jejich zmáčené šaty. Už neusnuli, omámeně si natáhli pláště a vydali se k východu. Rand vedl Mata za ruku. Po chvíli se Matovi ulevilo natolik, že si začal stěžovat na to, co mu déšť provedl s tětivou luku. Rand ho však nenechal zastavit, aby ji vyměnil za suchou, kterou měl v kapse. Zatím ještě ne.

Brzy po poledni dorazili do další osady. Rand se při pohledu na útulné cihlové domky a kouř stoupající z jejich komínů roztřásl ještě víc, ale držel se stranou a vedl Mata skrze lesíky a políčka k jihu.

Osamělý sedlák, okopávající motykou rozbahněné políčko, byl jediným člověkem, kterého Rand zahlédl, ale dával si pozor, aby ten muž nespatřil je, jak se krčí mezi stromy. Sedlák se sice cele věnoval své práci, Rand jej nicméně koutkem oka sledoval, dokud se nedostali z dohledu. Pokud zůstal naživu některý z Godeových chlapů, možná uvěří, že se s Matem ze Čtverkrálí vydali směrem na jih, tedy pokud nenajdou nikoho, kdo by je v této dědině zahlédl. Na silnici se vrátili, až když byly z dohledu i poslední domy. Při chůzi se jim šaty sice neusušily úplně, ale teď byly jenom navlhlé.

Hodinu poté, co se jim osada ztratila z dohledu, je svezl jakýsi sedlák na poloprázdném voze se senem. Randa to překvapilo, protože měl hlavu plnou starostí o Mata. Mat si rukou stínil oči před sluncem, byť odpoledne svítilo jen slabě, mhouřil oči a neustále si mumlal, jak to slunce dneska jasně svítí. Když Rand zaslechl rachot vozu, bylo už pozdě. Blátivá cesta pohlcovala všechny zvuky, takže vůz s dvouspřežím byl jenom padesát sáhů za nimi a vozka už je zahlédl.

K Randovu úžasu zabrzdil a nabídl jim, že je sveze. Rand zaváhal, ale bylo pozdě, muž už je viděl, a odmítnout by znamenalo, že si je zapamatuje. Pomohl tedy Matovi nahoru na kozlík a sám se vyškrábal dozadu.

Alpert Mul byl netečný chlapík s hranatým obličejem strhaným starostmi a hranatýma rukama, mozolnatýma a sedřenýma od tvrdé práce, a potřeboval si s někým popovídat. Krávy mu přestaly dojit, slepice přestaly snášet a nikde nebyl kus pastviny, který by za něco stál. Poprvé, co se pamatoval, musel koupit seno, a půl vozu bylo všechno, co mu „starej Bain“ přenechal. Rád by věděl, jestli vůbec letos získá ze svých pozemků nějaké seno, nebo nějaké obilí.

„Královna by měla něco udělat, ať na ni Světlo svítí,“ zabručel a uctivě, leč nepřítomně, se dotkl pěstí čela.

Na Randa s Matem se skoro ani nepodíval, ale když je nechával u úzké ohrazené stezky, která vedla na jeho statek, zaváhal a řekl, spíš sám k sobě: „Nevím, před čím utíkáte, a nechci to vědět. Mám ženu a děti. Chápete? Rodinu. Teď je těžká doba, aby člověk pomáhal cizincům.“

Mat se pokusil zasunout ruku pod kabát, ale Rand ho popadl za zápěstí a pevně ho držel. Stál na cestě a beze slova se na muže díval.

„Kdybych byl slušnej člověk,“ řekl Mul, „nabídl bych párku mládenců promočenejch na kůži místo, kde by se mohli usušit a ohřát u ohně. Ale časy jsou zlý a cizinci... Nevím, před čím utíkáte, a nechci to vědět. Chápete? Moje rodina.“ Náhle vytáhl z kapsy kabátu dva velké šátky ze silné tmavé vlny. „Není to nic moc, ale nate. Patří to mejm chlapcům. Mají jiný. Neznáte mě, jasný? Časy jsou zlý.“

„Nikdy jsme se nepotkali,“ souhlasil Rand, když si bral šátky. „Ty jsi slušný člověk. Nejlepší, jakého jsme za poslední dny potkali.“

Sedlák se nejdřív zatvářil překvapeně, a pak vděčně. Sebral opratě a zamířil se spřežením na úzkou stezku. Než se úplně otočil, Rand už vedl Mata dál po Caemlynské silnici.

Vítr se soumrakem zesílil. Mat se začal trucovitě vyptávat, kdy že hodlají zastavit, ale Rand šel dál a táhl Mata za sebou. Hledal lepší útočiště než místo pod keřem. Šaty měli pořád ještě provlhlé a vítr byl stále studenější a Rand si nebyl jist, jestli by další noc venku přežili. Noc padla, aniž Rand zahlédl něco užitečného. Ledový vítr mu nadouval plášť. Pak v temnotě před sebou zahlédl světla. Vesnice.

Ruka mu vzklouzla do kapsy a nahmátla mince. Víc než dost na jídlo a pokoj pro dva. Pokoj uvnitř, ne místo pod keřem za studené noci. Kdyby zůstali venku, ve větru a zimě ve vlhkých šatech, každý, kdo by je našel, by našel jenom dvě mrtvoly. Jenom si museli dávat pozor, aby na sebe nepřilákali víc pozornosti, než bude zcela nezbytné. Žádná hra na flétnu, a s postiženýma očima Mat rozhodně nemohl žonglovat. Rand znovu sevřel Matovo zápěstí a vydal se k vábícím světlům.

„Kdy zastavíme?“ ptal se Mat znovu. Podle toho, jak s nakloněnou hlavou mžoural, si Rand nebyl jist, zda ho Mat vidí, natož zda vidí světla vesnice.

„Až budeme někde v teple,“ odtušil.

Vesnické ulice osvětlovala jezírka světel z oken domů a lidé po nich chodili bez starostí o to, co by se v temnotě mohlo skrývat. Jediný hostinec byla rozlehlá přízemní budova a zdálo se, že pokoje přistavovali postupně během let bez ohledu na nějaký plán. Přední dveře se otevřely, aby jakýsi chlapík mohl vyjít ven, a z nich se k oběma hochům vyvalila vlna smíchu.

Rand ztuhl na místě a hlavou mu zněl opilý chechot od Tančícího povozníka. Díval se, jak ten muž nejistým krokem odchází ulicí. Pak se zhluboka nadechl a strčil do dveří. Dával si pozor, aby měl meč zakrytý pláštěm. Převalil se přes něj smích.

Od vysokého stropu visely zapálené lucerny, které vrhaly jasné světlo po celé místnosti, a Rand rovnou viděl i cítil rozdíl proti hostinci Samla Hakea. Tak například tady nebyli opilci. Místnost byla plná lidí, co vypadali jako sedláci a vesničané, kteří, i když nebyli právě střízliví, rozhodně nebyli opilí. Smích byl skutečný, i když místy trošičku nucený. Lidé se smáli, aby zapomněli na své starosti, ale v jejich smíchu bylo obsaženo i skutečné veselí. Šenk byl čistý, úhledný a vyhřátý, protože ve velikém krbu na protější straně hořel oheň. Úsměvy služebných byly stejně hřejivé jako oheň, a když se zasmály, Rand si byl jist, že je to proto, že se chtějí smát.

Hostinský byl stejně čistý jako jeho hostinec a kolem mohutného těla měl převázanou zářivě bílou zástěru. Rand byl rád, když viděl, že je při těle. Pochyboval, zda ještě někdy uvěří hubenému hostinskému. Jmenoval se Rulan Alvin – Randa napadlo, že je to dobré znamení, znělo to skoro jako jméno z Emondovy Role – a prohlédl si je od hlavy k patě a pak se zdvořile zmínil o tom, že je třeba zaplatit předem.

„Ne že bych snad naznačoval, že jste takoví, chápete, ale dneska tudy cestujou lidi, co zrovínka nedbají na to, že by měli ráno zaplatit. Zdá se, že spousta mladejch lidí teďka míří do Caemlynu.“

Randa se to nedotklo, ne ve stavu, v jakém byli, celí mokří a ucouraní. Když však pantáta Alvin řekl cenu, oči se mu rozšířily a Mat vydal zvuk, jako by mu zaskočilo.

Hostinskému se zhouply laloky na bradě, když lítostivě zavrtěl hlavou, ale zřejmě na to byl zvyklý. „Časy jsou zlý,“ řekl odevzdaným hlasem. „Všeho je málo, a to, co je, stojí pětkrát tolik, na kolik jsme byli zvyklí. Příští měsíc to bude ještě víc, to vám klidně odpřisáhnu.“

Rand vylovil peníze a pohlédl na Mata. Mat umíněně stiskl rty. „Chceš spát pod keřem?“ zeptal se Rand. Mat si povzdechl a zdráhavě vyprázdnil kapsu. Když zaplatili účet, Rand si zachmuřeně prohlédl to málo, co zbylo, a oč se podělil s Matem.

Ale o deset minut později se u stolu v rohu vedle krbu cpali dušeným masem, které si kousky chleba přistrkovali na lžíce. Porce nebyly tak velké, jak by si byl Rand přál, ale jídlo bylo horké a chutné. Pomalu nasával teplo z krbu. Předstíral, že upírá oči do talíře, ale ve skutečnosti napjatě sledoval dveře. Ti, kdo přicházeli či odcházeli, vypadali všichni jako sedláci, ale to k tomu, aby to utišilo jeho strach, nestačilo.

Mat jedl pomalu a každé sousto vychutnával, i když si mumlal cosi o světlu luceren. Po chvíli vytáhl šátek, který mu dal Alpert Mul, ovázal si ho kolem hlavy a stáhl si ho do očí, až je měl skoro zakryté. To k nim přitáhlo pohledy, o kterých Rand doufal, že se jim podaří vyhnout. Chvatně vytřel talíř a pobízel Mata, aby udělal to stejné, načež požádal pantátu Alvina o jejich pokoj.

Hostinského zřejmě překvapilo, že chtějí odejít tak brzo, ale nic neříkal. Vzal svíčku a ukázal jim cestu změtí chodeb k malému pokojíku se dvěma úzkými lůžky v zadní části hostince. Když odešel, hodil Rand své rance vedle postele, plášť si přehodil přes židli a zcela oblečený padl na přehoz. Šaty měl pořád navlhlé, což bylo dost nepohodlné, ale kdyby museli prchat, chtěl být připravený. Opasek s mečem si také nechal připjatý a spal s rukou položenou na jílci.

Ráno ho probudilo kohoutí kokrhání. Ležel tam a díval se, jak se v okně objevuje světlo svítání, a přemítal, zda se ještě odváží usnout. Spát za dne, kdy by měli být na cestě. Zívl, až mu zapraskaly klouby.

„Hej!“ vyjekl Mat. „Já vidím!“ Posadil se na posteli a šilhal po místnosti. „Aspoň trochu. Obličej máš pořád ještě kapku rozmazanej, ale poznám, kdo jsi. Věděl jsem, že budu v pořádku. Do večera budu vidět líp než ty. Zase.“

Rand vyskočil z postele, a jak zvedal svůj plášť, poškrábal se. Šaty měl celé pomačkané, jak na něm usychaly, když spal, a svrběly ho. „Maříme den,“ prohodil. Mat se vyhrabal z postele stejně rychle jako on. Taky se škrábal.

Rand se cítil skvěle. Byli na den cesty ze Čtverkrálí a žádný z Godeových mužů se neukázal. A byli o den blíž Caemlynu, kde na ně bude čekat Moirain. Bude. Jakmile se znovu sejdou s Aes Sedai a strážcem, už si nebudou muset dělat starosti s temnými druhy. Bylo zvláštní těšit se tolik na setkání s Aes Sedai. Světlo, až zase Moirain uvidím, dám jí pusu! Ten nápad ho rozesmál. Cítil se natolik skvěle, že byl ochoten vložit něco z jejich zmenšujícího se obnosu do snídaně – velkého pecnu chleba a džbánku mléka, vychlazeného ze sklepa nad pramenem.

Právě snídali, když do šenku vstoupil jakýsi mladík. Podle vzhledu pocházel z vesnice, nesl se však jako páv a na prstě si točil plátěnou čapkou s pérem. Jediná další osoba v místnosti byl stařec, který zametal podlahu a ani nevzhlédl od koštěte. Mladík se vesele rozhlédl po šenku, ale když mu pohled padl na Randa s Matem, čapka mu spadla z prstu. Chvíli na ně zíral, než zvedl čapku z podlahy, a pak ještě chvíli, kdy si prsty pročesával tmavé kudrny. Nakonec váhavě došel k jejich stolu.

Byl starší než Rand, ale díval se na ně nesměle. „Vadilo by vám, kdybych si přisedl?“ zeptal se a okamžitě ztěžka polkl, jako by snad řekl něco nevhodného.

Randa napadlo, jestli snad nedoufá, že se s ním podělí o snídani, i když vypadal, že by měl za co si koupit vlastní. Na sobě měl košili s modrými proužky a vyšívaným límečkem a tmavomodrý plášť s výšivkou kolem dokola. V kožených botách, co měl na so bě, podle Randa nikdy nepřičichl k práci, kde by si je mohl ošoupat. Rand ukázal hlavou na židli.

Mat upřeně sledoval, jak si mládenec přitahuje židli ke stolu. Rand nepoznal, zda se na něj mračí, nebo se jenom snaží lépe podívat. Na každý pád mělo Matovo zamračení špatné následky Mládenec ztuhl uprostřed sedání a nesedl si, dokud mu Rand znovu nepokynul.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Rand.

„Jak se jmenuji? Jmenuji. Aha... říkejte mi Paitr.“ Oči mu nervózně jezdily sem a tam. „Ehm... tohle není můj nápad, chápejte. Musím to udělat. Nechtěl jsem, ale oni mě přinutili. Musíte to pochopit. Já ne...“

V Randovi začínalo vzrůstat napětí, když Mat zavrčel: „Temnej druh.“

Paitr sebou trhl a napůl se zvedl ze židle, přičemž se poplašeně rozhlížel po místnosti, jako by tu bylo padesát lidí, kteří by je mohli zaslechnout. Stařec měl hlavu stále skloněnou nad koštětem a pozornost věnoval cele podlaze. Paitr se zase posadil a nejistě se díval z Randa na Mata a zase zpátky. Na horním rtu mu vyvstal pot. Při takovém obvinění by se zpotil každý, ale on proti tomu nic nenamítal.

Rand pomalu zavrtěl hlavou. Po Godeovi věděl, že temní druzi nemusí mít dračí špičák na čele, ale až na oděv by tenhle Paitr klidně zapadl i do Emondovy Role. Nic na něm neukazovalo na vraha či ještě někoho horšího. Nikdo by se po něm neohlédl. Gode byl aspoň... jiný.

„Nech nás být,“ řekl Rand. „A pověz svým přátelům, ať nás nechají na pokoji. Nic od nich nechceme a oni od nás nic nedoslanou.“

„Jestli to neuděláš,“ dodal Mat ohnivě, „rozhlásím, co jsi zač. Uvidíme, co si o tom budou tvoji přátelé z vesnice myslet.“

Rand doufal, že to nemyslí vážně. To by jim dvěma mohlo způsobit zrovna tolik problémů, jako Paitrovi.

Paitr však hrozbu zjevně vzal vážně. Zbledl. „Já... slyšel jsem, co se stalo ve Čtverkrálí. Teda aspoň část. Zprávy se šíří. My máme způsoby, jak se všechno dozvědět. Ale tady není nikdo, kdo by vás mohl lapit. Já jsem tu sám a... a jenom jsem si chtěl promluvit.“

„O čem?“ zeptal se Mat ve chvíli, kdy Rand prohlásil: „Nemáme zájem.“ Oba se na sebe podívali a Mat pokrčil rameny. „Nemáme zájem,“ řekl.

Rand dopil zbytek mléka a patku své půlky bochníku si strčil do kapsy. Peníze jim docházely a tohle mohlo být jejich příští jídlo.

Jak odejít z hostince? Kdyby Paitr zjistil, že je Mat skoro slepý, mohl by to prozradit ostatním... ostatním temným druhům. Jednou Rand viděl, jak vlci oddělili chromou ovci od stáda. Kolem byli další vlci a on nemohl ani opustit stádo, ani pořádně zamířit šípem. Jakmile byla ovce sama, bečíc hrůzou a zoufale poskakujíc na třech nohách, jeden vlk, který ji pronásledoval, se jakoby kouzlem změnil v deset. Při té vzpomínce se mu obrátil žaludek. Nemohli tu zůstat. Dokonce i kdyby Paitr mluvil pravdu v tom, že je tu sám, jak dlouho to tak zůstane?

„Je čas jít, Mate,“ řekl Rand a zadržel dech. Jak se Mat začal zvedat, přitáhl na sebe Rand Paitrovu pozornost tím, že se předklonil a prohlásil: „Nech nás na pokoji, temný druhu. Už to znova říkat nebudu. Nech-nás-na pokoji.“

Paitr ztěžka polkl a opřel se. Ve tvářích mu nezůstala ani kapka krve. Rand si přitom vzpomněl na myrddraala.

Když se znovu ohlédl po Matovi, ten už byl na nohou a jeho neohrabanost nebyla vidět. Rand si spěšně hodil sedlové brašny a ostatní rance na záda a snažil se přitom pláštěm zakrývat meč. Možná o něm Paitr už stejně ví. Možná to Gode řekl Ba’alzamonovi a Ba’alzamon to prozradil Paitrovi, ale Rand si to nemyslel. Měl pocit, že Paitr má jen chabou představu o tom, co se ve Čtverkrálí vlastně přihodilo. Proto byl tak vystrašený.

Světlejší obdélník dveří Matovi pomohl najít cestu, i když ne právě rychle, nicméně ne tak pomalu, aby to vypadalo nepřirozeně. Rand ho těsně následoval a modlil se, aby Mat neklopýtl. Byl vděčný, že má Mat volnou cestu, že mu v ní nestojí židle ani stoly.

Za nimi náhle Paitr vyskočil. „Počkejte,“ blekotal zoufale. „Musíte počkat.“

„Nech nás na pokoji,“ řekl Rand, aniž se otočil. Už byli skoro u dveří a Mat ještě nezakopl.

„Jenom mě vyslechněte,“ naléhal Paitr a položil Randovi ruku na rameno, aby ho zastavil.

Randovi se hlavou přehnaly obrazy. Jak na něj trollok, Narg, skáče u nich doma. Jak mu myrddraal vyhrožuje U jelena a lva v Baerlonu. Půllidé jsou všude, mizelci je pronásledují Shadar Logothem, přicházejí si pro ně do Bílého Mostu. Temní druzi jsou všude. Otočil se a ruka se mu sevřela v pěst. „Řekl jsem, nech nás na pokoji!“ Pěstí udeřil Paitra do nosu.

Temný druh padl na zadek. Seděl tam na podlaze a zíral na Randa. Z nosu mu crčela krev. „Neutečete,“ odplivl si rozzlobeně. „Je jedno, jak jste silní, veliký pán Temnoty je silnější. Stín vás pohltí!“

Ze šenku se ozvalo zalapání po dechu a klepnutí, jak držadlo smetáku dopadlo na podlahu. Stařec s koštětem je nakonec přece jen zaslechl. Stál tam a zíral doširoka rozevřenýma očima na Paitra. Krev mu zmizela z vrásčitého obličeje a pohyboval rty, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Paitr na něj chvíli taky zíral, pak zuřivě zaklel, vyskočil a vrhl se ven z hostince na ulici, jako by měl za patami smečku hladových vlků. Stařec přesunul pozornost na Randa s Matem a vypadal neméně vyděšeně.

Rand rychle strkal Mata ze dveří a dál, z vesnice, jak nejrychleji to dokázal, a celou dobu poslouchal, zda nezaslechne křik a lomoz, které se sice neozvaly, nicméně v jeho uších nebyly o nic méně hlasité.

„Krev a popel,“ zavrčel Mat, „jsou vždycky tady, těsně za náma. Nikdy jim neunikneme.“

„Ne, to nejsou,“ prohlásil Rand. „Kdyby Ba’alzamon věděl, že jsme tady, myslíš, že by to nechal na tom chlapíkovi? Určitě má jiné Godey a dvacet třicet rváčů. Pořád po nás jdou, ale dokud jim to Paitr neřekne, nebudou vědět, kde jsme, a možná byl opravdu sám. Možná bude muset jít celou cestu až do Čtverkrálí, pokud víme.“

„Ale říkal...“

„To je mi jedno.“ Rand si nebyl jist, koho měl Mat na mysli, ale stejně to nic neměnilo. „Nelehneme si tady a nenecháme je, aby nás chytli.“

Za den je svezlo šest různých lidí, byť jen na krátkou vzdále nost. Jeden sedlák jim povyprávěl, že jakýsi bláznivý stařík z hostince v Trhovém Sheranu tvrdí, že ve vesnici byli temní druzi. Ten sedlák skoro nemohl mluvit, jak se smál, až se za břicho popadal, a otíral si slzy. Temní druzi v Trhovém Sheranu! To byla nejlepší historka, jakou slyšel od doby, kdy se Ackley Farren opil a strávil noc na střeše hostince.

Další muž, kolář, který měl celý vůz ověšený nářadím a dvě kola od vozu vzadu, vykládal něco jiného. V Trhovém Sheranu se sešlo dvacet temných druhů. Muži s pokřivenými těly a ženy v ještě horším stavu, celí špinaví a rozedraní. Kdyby se na vás jen podívali, podlomila by se vám kolena a obrátil by se vám žaludek, a když se zasmáli, jejich ohavný chechot vám zněl v uších celé hodiny a měli jste dojem, že vám praskne hlava. On je viděl na vlastní oči, ale jenom z dálky, dost na to, aby se mu nic nestalo. Jestli s tím královna něco neudělá, tak by měl někdo požádat o pomoc děti Světla. Někdo by měl něco udělat.

Byla to úleva, když je kolář opustil.

Se sluncem nízko za zády došli do malé osady, která připomínala Trhový Sheran. Caemlynská silnice dědinu dělila vedví, ale na obou stranách široké cesty stály úhledné řady malých cihlových domků s doškovými střechami. Cihly byly porostlé psím vínem, i když listí na něm bylo pomálu. Vesnice měla jediný hostinec, místo o nic větší než ten U Vinného střiku, se znamením vyvěšeným na držáku, které se se skřípěním pohupovalo ve větru sem a tam. Hostinec U královnina muže.

Zvláštní, že mu hostinec U Vinného střiku připadal malý. Rand si vzpomínal na doby, kdy ho považoval za největší stavení, jaké je možno postavit. Cokoliv většího už podle něj musel být palác. Ale od té doby už viděl hodně věcí a náhle si uvědomil, že až se vrátí domů, nic už mu nebude připadat stejné. Jestli se někdy vrátíš.

Před hostincem zaváhal, ale i kdyby ceny U královnina muže nebyly tak vysoké, jako v Trhovém Sheranu, stejně si nemohli dovolit ani jídlo, ani pokoj, dokonce ani pro jednoho.

Mat si všiml, kam se Rand dívá, a poplácal si kapsu, kde měl Tomovy barevné míčky. „Už docela vidím, pokud se to nebudu snažit vylepšit.“ Jeho oči už vypadaly lépe, i když měl stále šátek kolem čela a oči mhouřil pokaždé, když se podíval na oblohu. Když Rand nic neříkal, Mat pokračoval. „Temní druzi nemůžou být v každým hostinci až do Caemlynu. Kromě toho nechci spát pod keřem, jestli můžu spát v posteli.“ Ale krok k hostinci neudělal, prostě stál a čekal, co udělá Rand.

Ten po chvíli přikývl. Cítil se unavený, nejvíc unavený za celou dobu, co odešel z domova. Při pouhém pomyšlení na noc venku ho začalo bolet v kostech. Začíná to být znát. Všechno to utíkání, všechno to ohlížení se přes rameno.

„Všude být nemůžou,“ souhlasil.

S prvním krokem, který v šenku udělal, ho napadlo, zda to přece jen nebyla chyba. Hostinec byl ale přeplněný. Všechny stoly byly obsazené a někteří hosté se opírali o stěny, protože si neměli kam sednout. Podle toho, jak služebné pobíhaly mezi stoly s uspěchanými výrazy – a hostinský taky – tu bylo víc lidí, než na kolik byli zvyklí. Příliš mnoho na tak malou vesnici. Bylo snadné poznat lidi, kteří sem nepatřili. Sice nebyli oblečení jinak, ale upírali oči pouze na své jídlo a pití. Místní se dívali i na cizince.

Vzduchem se nesl jednotvárný hovor, dost hlasitý, aby si je hostinský odvedl do kuchyně, když mu Rand naznačil, že si s nim potřebují promluvit. Hluk byl i tady značný, kuchař a kuchtíci třískali hrnci a pobíhali kolem.

Hostinský si velkým kapesníkem otřel obličej. „Hádám, že jste na cestě do Caemlynu, abyste se koukli na toho falešnýho Draka, jako každej jinej hlupák v říši. No, je to šest za pokoj a dva, tři za postel, a jestli se vám to nelíbí, nic pro vás nemám.“

Randovi se při jeho tlachání zvedl žaludek. Bude-li na cestě tolik lidí, může být temný druh kdokoliv a poznat se nedali. Mat předvedl své žonglování – zvládl tři míčky, a i tak si musel dávat velký pozor – a Rand vytáhl Tomovu flétnu. Po pár taktech „Toho starýho černýho medvěda“ hostinský netrpělivě kývl.

„To půjde. Potřebuju, aby někdo odvedl pozornost těch hňupů od Logaina. Už se třikrát porvali o to, jestli to je opravdu Drak, nebo ne. Věci si dejte tamhle do rohu a já vám udělám místo. Jestli vůbec nějaký najdu. Troubové. Svět je plnej troubů, kteří nevědí dost na to, aby zůstali tam, kam patří. Proto vznikají všechny trable. Kvůli lidem, co nezůstanou tam, kam patří.“ Znovu si otřel obličej a odspěchal z kuchyně, přičemž si pro sebe cosi mumlal.

Kuchař a jeho pomocníci si obou hochů nevšímali. Mat si upravoval šátek na hlavě, trochu si ho povytáhl, zamrkal do světla a znovu si ho stáhl dolů. Randa napadlo, jestli uvidí natolik, aby zvládl něco složitějšího než jen žonglovat se třemi míčky. Co se týkalo jeho...

Bylo mu stále hůř. Sesul se na nízkou stoličku a dal si hlavu do dlaní. V kuchyni mu byla zima. Zachvěl se. Vzduch byl plný páry. Pece a kamna praskaly žárem. Rand se začal třást silněji a cvakaly mu zuby. Schoulil se do sebe, ale nepomohlo to. Měl pocit, že mu mrznou i kosti.

Matně si uvědomoval, že se ho Mat na cosi ptá a třese mu ramenem, pak kdosi zaklel a vyběhl z místnosti. Potom se vrátil hostinský s mračícím se kuchařem po boku a Mat se s oběma hlasitě hádal. Rand vůbec nerozuměl, co kdo z nich říká. Slova mu bzučela v uších a nedokázal vůbec přemýšlet.

Náhle ho Mat popadl za ruku a zvedl ho. Všechny jejich věci – sedlové brašny, stočené pokrývky, Tomův složený plášť a pouzdra na nástroje – visely Matovi na zádech spolu s jeho lukem. Hostinský je pozoroval a nervózně si otíral obličej. Rand se motal, opíral se o Mata a nechal se přítelem vést k zadním dveřím.

„P-p-promiň, M-m-mate,“ podařilo se mu ze sebe vypravit. Nemohl si pomoci, aby mu necvakaly zuby. „M-m-musíme... b-b-být n-na... dešti. J-ještěj-jedna... noc venku... n-n-nám n-neub-blíží... myslím.“ Obloha pomalu temněla a Rand zahlédl pár hvězd.

„Ani náhodou,“ odvětil Mat. Snažil se mluvit zvesela, ale Rand slyšel skrytou starost. „Byl vyděšenej, že ostatní zjistí, že je v jeho hostinci někdo nemocnej. Řekl jsem mu, že jestli nás vykopne, vezmu tě do šenku. To by mu ho v deseti minutách vyprázdnilo. Přes všechny ty kecy o hňupech tohle nechtěl.“

„Tak k-kam?“

„Sem,“ řekl Mat a otevřel dveře do stáje. Panty hlasitě zavrzaly.

Uvnitř byla větší tma než venku a vzduchem se nesla vůně sena, obilí a koní a silný pach koňské mrvy. Když Mat Randa pokládal na slámou pokrytou podlahu, ten se schoulil do klubíčka a třásl se od hlavy k patě. Všechna jeho síla proudila do toho třasu. Slyšel, jak Mat klopýtl a zaklel, pak klopýtl znovu, a potom se ozvalo zazvonění kovu. Náhle vzplálo světlo. Mat zvedl otlučenou starou lucernu.

Hostinec byl plný a stáj také. V každém stání stál kůň. Někteří teď zvedli hlavu a mrkali do světla. Mat si prohlédl žebřík na seník, podíval se na Randa krčícího se na podlaze a zavrtěl hlavou.

„Tam tě nikdy nedostanu,“ zabručel Mat. Pověsil lucernu na hřebík, vyškrábal se po žebříku a začal dolů shazovat náruče sena. Rychle zase slezl dolů, v zadní části stáje upravil lůžko a Randa na ně dopravil. Přikryl ho oběma jejich pokrývkami, ale Rand je skoro okamžitě odstrčil.

„Horko,“ zamumlal. Matně si uvědomoval, že ještě před chvílí mu byla zima, ale teď měl pocit, jako by byl v peci. Zatahal se za límeček a zvrátil hlavu. „Horko.“ Na čele ucítil Matovu ruku.

„Hned jsem zpátky,“ řekl Mat a zmizel.

Rand sebou na seně házel. Nebyl si jist, jak dlouho to trvá, dokud se Mat nevrátil s plným talířem v jedné a džbánkem v druhé ruce, přičemž mu na prstech visely za ouška dva hrnky.

„Nemají tu žádnou vědmu,“ oznámil a svezl se vedle Randa na kolena. Naplnil jeden hrnek a přidržel ho Randovi u úst. Rand polykal vodu, jako by celé dny nepil. Tak se aspoň cítil. „Dokonce tu ani nevědí, co to vědma je. Mají tu ženskou, který říkají máma Bruna, ale je někde u porodu a nikdo neví, kdy se vrátí. Sehnal jsem kousek chleba, sýr a kus klobásy. Dobrý pantáta Inlow nám dá cokoliv, pokud zůstaneme z dohledu hostů. Na, zkus kousek.“

Rand od jídla odvrátil hlavu. Při pohledu na ně, při pouhém pomyšlení na ně, se mu obracel žaludek. Po chvíli si Mat povzdechl a usadil se k jídlu sám. Rand odvracel oči a snažil se neposlouchal.

Znovu ho zamrazilo, pak ho polilo horko, vzápětí ho rozrazila zima a znovu horečka. Mat ho zakryl, když se třásl, a dával mu vodu, když si stěžoval na žízeň. Tma houstla a stáj se v mihotavém světle lucerny pohupovala. Stíny nabývaly určitých tvarů a pohybovaly se nezávisle na sobě. Pak zahlédl, jak stájí kráčí Ba’alzamon s planoucíma očima s myrddraaly, kteří měli tváře zahalené velkými kápěmi, po boku.

Rand se začal sápat po jílci a pokusil se vstát, přičemž ječel: „Mate! Mate, jsou tady! Světlo, jsou tady!“

Mat, sedící se zkříženýma nohama opřený o stěnu, se s trhnutím probral. „Co? Temní druzi? Kde?“

Rand, kymácející se vkleče, ukazoval hystericky do chodbičky ve stáji... a užasle otevřel ústa. Pohnuly se stíny a kůň přešlápl ve spánku. Nic víc. Rand padl zpátky do slámy.

„Jsme tu jenom my, nikdo jinej,“ řekl Mat. „Počkej, vezmu si to.“ Sáhl Randovi po opasku s mečem, ale Rand stiskl pevněji jílec.

„Ne. Ne. Musím si ho nechat. Je mýho táty. Rozumíš? Je m-mý-ho t-táty!“ Znovu se roztřásl, ale meč svíral, jako by to bylo jeho poslední spojení s životem. „M-mýho t-táty!“ Mat to vzdal a znovu přes Randa přetáhl plášť.

Oné noci měl další navštívení, zatímco Mat podřimoval. Rand si nebyl jist, zda jsou skutečná, či nikoliv. Občas se podíval na Mata, který měl bradu na prsou, a napadlo ho, jestli by to také viděl, kdyby byl vzhůru.

Ze stínů vystoupila Egwain s dlouhými tmavými vlasy spletenými do copu, jako je nosila v Emondově Roli, s tváří strhanou bolestí a žalem. „Proč jsi nás opustil?“ ptala se. „Kvůli tobě jsme umřeli.“

Rand na seně slabě zavrtěl hlavou. „Ne, Egwain. Já vás nechtěl opustit. Prosím!“

„Všichni jsme mrtví,“ říkala smutně, „a smrt je království Temného. Temný nás dostal, protože tys nás opustil.“

„Ne. Neměl jsem na vybranou, Egwain. Prosím! Egwain, neodcházej. Vrať se, Egwain!“

Ale ona se obrátila do stínů a změnila se ve stín.

Moirain se tvářila vážně, ale obličej měla bezkrevný a bledý. Její plášť mohl být klidně pohřebním rubášem a hlas měla jako bič. „To je pravda, Rande al’Thore. Nemáš na vybranou. Musíš do Tar Valonu, nebo si tě vezme Temný. Strávíš věčnost připoután ke Stínu. Jenom Aes Sedai tě teď mohou zachránit. Jenom Aes Sedai.“

Sardonicky se na něj zazubil Tom. Na kejklíři visely šaty v ohořelých cárech a Rand si vzpomněl na záblesky světla, když Tom zápasil s mizelcem, aby jim poskytl čas k útěku. Kůži pod těmi hadry měl Tom začernalou a ohořelou. „Důvěřuj Aes Sedai, chlapče, a budeš si přát, abys byl mrtvěj. Pamatuj, cena za pomoc od Aes Sedai je vždycky menší, než bys myslel, a vždycky větší, než si umíš představit. A které adžah tě najdou první, co? Červené? Možná černé. Nejlepší je utýct, Rande, chlapče.“

Lanův pohled byl tvrdý jako ze žuly a tvář měl strážce zbrocenou krví. „Zvláštní vidět znamení volavky na meči v rukou ovčáka. Jsi toho hoden? Raději bys měl být. Teď jsi sám. Nemáš se čeho držet a každý může být temným druhem.“ Usmál se vlčím úsměvem a z úst se mu vyřinula krev. „Každý.“

Přišel Perrin, obviňující, žadonící o pomoc. Panímáma al’Vereová plakala pro svou dceru a Bayle Domon ho proklínal, že mu přitáhl na člun mizelce, pantáta Fitch lomil rukama nad popelem svého hostince a Min křičela ve spárech trolloků. Lidé, které znal, lidé, které jenom na chvíli potkal. Ale nejhorší byl Tam. Tam nad ním postál, zachmuřil se, potřásl hlavou a neřekl ani slovo.

„Musíš mi to říct,“ prosil Rand. „Kdo jsem? Pověz mi to, prosím. Kdo jsem? Kdo jsem?“ zařval.

„Jen klid, Rande.“

Na chvíli si Rand myslel, že mu odpovídá Tam, ale pak si uvědomil, že Tam zmizel. Skláněl se nad ním Mat a držel mu u úst hrnek s vodou.

„Jenom klid. Ty jsi Rand al’Thor, tak to aspoň vidím já, s šerednou tváří a nejtvrdší hlavou v celým Dvouříčí. Hej, ty se potíš! Horečka povolila.“

„Rand al’Thor?“ špitl Rand. Mat kývl, a bylo v tom cosi uklidňujícího, takže Rand odplul zpátky do snů, aniž by se dotkl vody.

Tentokrát usnul spánkem beze snů – aspoň si na žádný nevzpomínal – ale dost lehkým, aby se probral, když ho Mat kontroloval. Jednou ho napadlo, zda se Mat aspoň trochu prospal, ale usnul dřív, než mohl tu myšlenku trochu rozvést.

Docela ho probralo až zaskřípění pantů u dveří, ale o chvíli později si přál, aby se byl neprobudil. Kdyby spal, necítil by své tělo. Svaly ho bolely jako vykroucený hadr a měl taky asi tolik síly. Pokusil se zvednout hlavu. Napodruhé se mu to podařilo.

Mat seděl na obvyklém místě u stěny na dosah ruky od Randa. Bradu měl položenou na prsou a uvolněně dýchal z hlubokého spánku. Šátek se mu svezl přes oči.

Rand se ohlédl ke dveřím.

Stála tam žena a rukou přidržovala dveře otevřené. Na chvíli to byl jenom tmavý obrys v šatech, zdůrazněný slabým světlem časného rána. Pak vstoupila a nechala za sebou dveře zabouchnout. Ve světle lucerny si ji Rand mohl prohlédnout lépe. Řekl by, že je asi v Nyneivině věku, ale nebyla to vesničanka. Jak se pohnula, světle zelené hedvábí jejích šatů se zavlnilo. Plášť měla ze silné šedé látky a vlasy jí přidržovala nadýchaná krajková síťka. Prstem hladila těžký zlatý náhrdelník a zamyšleně si je s Matem prohlížela.

„Mate,“ řekl Rand, pak hlasitěji: „Mate!“

Mat zachrápal, a jak se probouzel, málem upadl. Vytíral si z očí spánek a díval se na ženu.

„Přišla jsem se podívat na svého koně,“ pravila ona a neurčitě mávla rukou ke stáním. Ale oči z nich ani na chvilku nespustila. „Jsi nemocný?“

„Je v pořádku,“ prohlásil Mat pevně. „Jenom se nachladil z toho deště, to je všechno.“

„Možná bych se na něj měla podívat,“ navrhla ta žena. „Vím něco o...“

Randa napadlo, jestli to není Aes Sedai. Spíš než její šaty sem nezapadalo její sebevědomé chování, způsob, jakým držela hlavu, jako by hodlala vydávat rozkazy. A jestli je to Aes Sedai, tak z kterého adžah?

„Už je mi dobře,“ ujišťoval ji. „Opravdu, není to nutné.“

Ale ona k nim vykročila, přidržovala si sukni a opatrně kladla na zem šedé střevíčky. Znechuceně se podívala na slámu, poklekla vedle Randa a položila mu ruku na čelo.

„Nemáš horečku,“ prohlásila a zachmuřeně si ho prohlížela. S těmi ostrými rysy byla hezká, ale v jejích očích nebylo teplo. „Ale byl jsi nemocný. Ano. Ano. A pořád jsi slabý jako týden staré kotě. Myslím...“ Sáhla pod plášť, a náhle se věci udály příliš rychle, aby Rand stačil udělat víc, než jen vykřiknout.

Vymrštila ruku zpod pláště. Vrhla se přes Randa na Mata a v ruce se jí cosi zatřpytilo. Mat se bleskurychle vrhl stranou a ozvalo se cinknutí kovu o dřevo. Trvalo to jenom chviličku, a pak všechno ztichlo.

Mat ležel na zádech, jednou rukou jí svíral zápěstí těsně nad dýkou, kterou zarazila do stěny tam, kde měl před okamžikem hrudník, a druhou rukou jí držel u hrdla čepel ze Shadar Logothu.

Ona pohnula jenom očima, snažila se dohlédnout na dýku, kterou Mat držel. Oči se jí rozšířily. Přerývaně se nadechla a pokusila se couvnout, ale Mat tiskl ostří na její kůži. Poté ztuhla jako kámen.

Rand si olízl rty a zíral na scénu nad sebou. I kdyby nebyl tak sláb, nevěřil, že by se byl dokázal pohnout. Pak mu oči padly na její dýku a vyschlo mu v ústech. Dřevo kolem čepele černalo a ze zuhelnatělých třísek stoupaly pramínky kouře.

„Mate! Mate, její dýka!“

Mat vrhl pohled na čepel a pak zpátky na ženu, ale ta se nepohnula. Nervózně si olizovala rty. Mat jí drsně odtrhl ruku od jílce a strčil do ní. Převrátila se dozadu a padala na zem, stihla pod sebe strčit ruce a přitom nespouštěla zrak z dýky v Matově ruce. „Nehýbej se,“ nařídil jí Mat. „Jestli se hneš, použiju ji. Věř mi, udělám to.“ Ona pomalu kývla, oči pořád upřené na Matovu dýku. „Dej na ni pozor, Rande.“

Rand si nebyl jist, co by měl udělat, kdyby se o něco pokusila – nejspíš zařvat, kdyby se však pokusila uprchnout, rozhodně by se za ní nemohl rozběhnout – ale ona tam seděla bez hnutí, než Mat vytrhl dýku ze stěny. Černá skvrna se přestala zvětšovat, i když z ní stále ještě stoupal proužek dýmu.

Mat se rozhlédl, kam by měl dýku odložit, a pak ji přistrčil k Randovi. Ten ji s přehnanou opatrností uchopil, jako by to byla živá zmije. Vypadala obyčejně, byť byla ozdobná, s jílcem ze světlé slonoviny a úzkou, třpytící se čepelí, která nebyla delší než jeho dlaň. Prostě jenom dýka. Jenže Rand viděl, co dokáže. Jílec dokonce ani nebyl teplý, ale stejně se mu zpotila dlaň. Doufal, že ji nepustí do sena.

Žena tam pořád seděla a dívala se, jak se k ní Mat pomalu obrací. Dívala se, jako by ji zajímalo, co udělá dál, ale Rand zahlédl, jak Mat náhle přimhouřil oči a stiskl pevněji vlastní dýku. „Mate, ne!“

„Pokusila se mě zabít, Rande. Tebe by byla zabila taky. Je to temná družka.“ Poslední slova Mat vyplivl.

„Jenomže my nejsme,“ prohlásil Rand. Žena zalapala po dechu, jako by si právě uvědomila, co měl Mat v úmyslu. „My nejsme, Mate.“

Mat se chvíli nehýbal a na čepeli v jeho ruce se odráželo světlo lucerny. Pak kývl. „Běž tamhle,“ nařídil té ženě a ukázal dýkou ke dveřím do sedlovny.

Pomalu se zvedala a zastavila se, aby si smetla slámu ze šatů. Dokonce i když se vydala směrem, kterým jí Mat nakázal, pohybovala se, jako by neměla důvod spěchat. Ale Rand si všiml, že upírá pohled na dýku s rubínem v Matově ruce. „Opravdu byste se měli přestat vzpírat,“ řekla. „Bylo by to nakonec nejlepší. Uvidíte.“

„Nejlepší?“ odtušil Mat suše a dotkl se místa na hrudi, kam by ho byla její čepel zasáhla, kdyby byl včas neuhnul. „Běž tam.“

Poslechla ho a nedbale pokrčila rameny. „Chyba. Od toho, co se stalo tomu sobeckému hlupákovi Godeovi, tu byl značný... zmatek. A to ani nemluvím o tom pitomci, který v Trhovém Sheranu vyvolal hotovou paniku. Nikdo si není jistý, co se tam vlastně stalo, ani jak. To je pro vás mnohem nebezpečnější, copak to nechápete? Jestli přijdete k velikému pánovi Temnoty dobrovolně, budete mít čestné postavení, ale dokud budete utíkat, budeme vás pronásledovat, a kdo může říci, co se stane pak?“

Randa zamrazilo. Moji psi jsou žárliví a nemuseli by být jemní.

„Takže vy máte potíže s párkem sedláků.“ Matův smích zněl nevesele. „Možná vy, temní druzi, nejste tak nebezpeční, jak jsem vždycky slýchal.“ Rozrazil dveře do sedlovny a ustoupil.

Ona se zastavila ve vchodu a přes rameno se po něm ohlédla. Pohled měla ledový a hlas ještě studenější. „Zjistíte, jak nebezpeční jsme. Až se sem dostane myrddraal...“

Ať už chtěla dodat cokoliv, Mat za ní prostě zabouchl dveře a zavřel je na závoru. Když se obrátil, tvářil se ustaraně. „Mizelec,“ řekl sevřeným hlasem a zastrčil si dýku pod kabát. „Přijde sem, říkala. Co dělají tvý nohy?“

„Nemůžu tancovat,“ zabručel Rand, „ale jestli mi pomůžeš vstát, dokážu jít.“ Podíval se na čepel ve své dlani a otřásl se. „Krev a popel, budu utíkat.“

Mat se rychle ověsil jejich věcmi a vytáhl Randa na nohy. Randovi se podlamovala kolena a musel se o svého přítele opřít, aby zůstal stát, ale snažil se Mata příliš nezpomalovat. Ženinu dýku držel daleko od sebe. Venku bylo vědro s vodou. Cestou kolem do něj dýku hodil. Čepel se ponořila se zasyčením a z vědra začala stoupat pára. Rand se ušklíbl a pokusil se zrychlit.

Svítalo a na ulicích bylo hodně lidí, dokonce i tak brzo. Ale ti si šli po svých a nikdo nehodlal plýtvat pozorností na dva mládence opouštějící vesnici, ne když bylo kolem tolik cizinců. Přesto musel Rand napínat všechny svaly, aby šel rovně. S každým krokem přemítal, zda některý z lidí spěchajících kolem není temným druhem. Čeká někdo na tu ženu s dýkou? A na mizelce?

Míli za vesnicí ho síly opustily docela. V jedné chvíli lapal po dechu a visel na Matovi, v příští už se oba váleli po zemi. Mat ho odtáhl na krajnici.

„Musíme jít dál,“ řekl Mat. Prohrábl si vlasy a pak si stáhl šátek víc do očí. „Dřív nebo později ji někdo pustí ven a budeme je mít zase za patama.“

„Já vím,“ funěl Rand. „Já vím. Podej mi ruku.“

Mat ho znovu vytáhl, ale Rand se kymácel na místě věda, že to k ničemu nebude. Jak se pokusí udělat krok, zase spadne.

Mat ho přidržel ve stoje a netrpělivě čekal, až je mine vůz tažený koněm, který se blížil od vsi. Překvapeně vyjekl, když žebřiňák zpomalil a zastavil před nimi. Z kozlíku na ně shlédl muž s ošlehaným obličejem.

„Něco se mu stalo?“ zeptal se ten muž přes fajfku.

„Jenom je utahanej,“ odvětil Mat.

Rand poznal, že jim to neprojde, ne když se takhle opírá o Mata. Pustil se ho tedy a o krok ustoupil. Třásly se mu nohy, ale přinutil se zůstat stát. „Dva dny jsem nespal,“ vysvětloval. „Snědl jsem něco, z čeho se mi udělalo špatně. Už je mi líp, ale nespal jsem.“

Muž koutkem úst vyfoukl obláček kouře. „Jedete do Caemlynu, co? Kdyby mi bylo tolik, co vám, hádám, že bych se na toho falešnýho Draka taky zajel kouknout.“

„Ano.“ Mat kývl. „To je pravda. Jedeme se podívat na toho falešnýho Draka.“

„No, tak se sem vyšplhej. Tvůj kamarád si může vlízt dozadu. Kdyby se mu zase udělalo špatně, bude lepší, když to bude na slámě než tady. Jmenuju se Hyam Kinch.“