Oko světa

34 Poslední vesnice

Bylo už dávno po setmění, když dorazili do Brodku, mnohem později, než si Rand myslel podle toho, co pantáta Kinch vykládal, když se loučili. Napadlo ho, jestli už nevnímá špatně čas. Bylo to jenom tři noci od setkání s Howalem Godeem ve Čtverkrálí, dvě od toho, kdy je v Trhovém Sheranu překvapil Paitr. A necelý den od chvíle, kdy se je ve stáji U královnina muže pokusila zabít bezejmenná temná družka, ale i to mu připadalo jako před rokem, strašlivě dávno.

Ať se však s časem stalo cokoliv, Brodek vypadal docela obyčejně, alespoň na povrchu. Upravené cihlové domky obrostlé psím vínem a úzké uličky, tedy kromě samotné Caemlynské silnice, tiché a na pohled mírumilovné. Ale co se skrývá pod povrchem? napadlo Randa. Trhový Sheran byl také na pohled klidný, i ta dědina, kde je ta ženská... Nikdy nezjistil jméno oné osady, a nehodlal se tím zabývat.

Z oken domů se řinulo světlo do ulic, které byly skoro prázdné. To Randovi vyhovovalo. Kradl se od rohu k rohu a vyhýbal se těm pár lidem, kteří byli venku. Mat se držel těsně za ním a ztuhl pokaždé, když skřípot štěrku prozradil blížícího se vesničana. Jakmile nezřetelná postava prošla kolem, znovu se vrhali do stínů.

Řeka Cary tu byla široká pouhých třicet kroků a černá voda tekla líně, ale brod byl už dávno nahrazen mostem. Staletí větru a deště omlela kamenné pilíře, až vypadaly jako přírodní útvary. Léta tu projížděly nákladní povozy a kupecké vozy a silné dřevěné trámy byly také obroušené. Volná prkna jim rachotila pod nohama a znělo to, jako by bubnovali na buben. Už byli dávno za vsí v otevřené krajině a Rand pořád čekal, že uslyší, jak se někdo ptá, co jsou zač. Ba hůř, že bude vědět, co jsou zač.

Čím dále šli, tím hustěji byla krajina obydlená, a tím také víc upravená. V dohledu byla vždy světla nějakého statku. Kolem cest i polí za nimi byly živé ploty a dřevěné hrazení. A vždycky tu byla nějaká pole a u cesty ani hájku. Vypadalo to, že jsou neustále v okolí osady, i když byli celé hodiny od nejbližší dědiny. Kraj tu byl úpravný a mírumilovný. A ani známka po tom, že by tu mohli číhat temní druzi či ještě něco horšího.

Náhle si Mat sedl na cestu. Odhrnul si šátek až na temeno, protože teď svítil pouze měsíc. „Dva kroky do sáhu,“ zamumlal. „Tisíc sáhů jedna míle, čtyři míle jedna legue... Už neujdu ani deset kroků, jestli na konci nebude čekat místo na spaní. A něco k jídlu by taky nezaškodilo. Nemáš něco schovanýho v kapse, že ne? Takhle jabko? Nebudu ti to zazlívat. Aspoň by ses moh kouknout.“

Rand se podíval oběma směry po cestě. Byli to jediné, co se ve tmě pohybovalo. Ohlédl se na Mata, který si stáhl botu a masíroval si chodidlo. Randa také bolely nohy. Třásly se mu, a Randovi bylo jasné, že ještě nezesílil tak, jak si myslel.

Na poli před nimi stály temné hromady. Kupky sena, zmenšené po zimním krmení, ale pořád to byly kupky sena.

Palcem dloubl do Mata. „Vyspíme se tady.“

„Zase kupky sena,“ povzdechl si Mat, ale natáhl si botu a vstal. Zvedal se vítr a byla stále větší zima. Přelezli hladké klády ohrady a rychle se zavrtali do sena. Plachta, která chránila seno před deštěm, chránila i před větrem.

Rand se chvíli kroutil v jamce, kterou si vyhloubil, až si našel pohodlnou pozici. Senu se opět podařilo prodrat se mu skrz oblečení, ale Rand se s tím naučil žít. Snažil se spočítat, kolikrát od Bílého Mostu spali v kupce sena. Hrdinové v příbězích nikdy v kupkách sena nespávali, ani pod keřem. Ale už nebylo snadné předstírat, že je hrdinou z příběhů, dokonce ani na chvíli. S povzdechem si povytáhl límec v naději, že se mu tak seno nedostane na záda.

„Rande?“ ozval se tiše Mat. „Rande, myslíš, že to zvládneme?“

„Do Tar Valonu? Je to ještě daleko, ale...“

„Do Caemlynu. Myslíš, že to zvládneme do Caemlynu?“

Rand zvedl hlavu, ale v seně byla tma. Jediné, co Mata prozrazovalo, byl jeho hlas. „Pantáta Kinch říkal dva dny. Pozítří, další den tam dorazíme.“

„Jestli na nás nebude po cestě číhat stovka temných druhů nebo pár mizelců.“ Chvíli bylo ticho, pak Mat prohodil: „Myslím, že my dva jsme poslední, co zbyli, Rande.“ Znělo to vystrašeně. „Ať už má tohle jakýkoliv důvod, je to teď jenom na nás. Jenom na nás.“

Rand zavrtěl hlavou. Věděl, že to Mat ve tmě nevidí, ale bylo to spíš kvůli němu než kvůli Matovi. „Běž spát, Mate,“ řekl unaveně. Ale sám byl ještě dlouho vzhůru, než k němu přišel spánek. Jenom na nás.

Probudilo ho zakrákání vrány a on se rychle vyhrabal do prvního denního světla a smetal si z šatů seno. Přes všechna opatření se mu pár stébel dostalo za šaty. Visela mu mezi lopatkami a škrábala ho. Sundal si kabát a vytáhl si košili ze spodků, aby dostal seno pryč. Měl právě jednu ruku za krkem a druhou zkroucenou za tělem, když si uvědomil přítomnost lidí.

Slunce ještě pořádně nevyšlo, ale po silnici už proudili lidé, po jednom po dvou. Plahočili se ke Caemlynu, někteří s ranci na zádech, jiní jenom s holí, nebo jen tak. Většinou to byli mladí muži, ale občas se objevila i dívka či někdo starší. Do jednoho měli vzhled někoho, kdo je už dlouho na cestě. Někteří upírali oči před sebe na zem a ramena měli znaveně nahrbená, jiní hleděli do dáli, k východu.

Mat se vykulil ze sena a zuřivě se drbal. Přestal jen na tak dlouho, aby si kolem hlavy ovázal šátek. Dnes ráno ho neměl tolik v očích. „Myslíš, že bychom mohli dneska sehnat něco k jídlu?“ Randovi souhlasně zakručelo v žaludku. „Něco vymyslíme, až se vydáme na cestu,“ prohlásil. Chvatně si upravil oděv a vyhrabal své věci ze sena.

Když dorazili k ohradě, Mat si také všiml lidí. Zamračil se a zůstal stát na poli, zatímco Rand už přelezl na druhou stranu. Jakýsi jinoch, ne o mnoho starší, než byli oni, se po nich cestou kolem ohlédl. Měl zaprášené šaty i stočené pokrývky, které měl přivázané na zádech.

„Kam jdeš?“ křikl za ním Mat.

„No přece do Caemlynu, podívat se na Draka,“ zavolal mládenec, aniž se byl zastavil. Zvedl obočí při pohledu na pokrývky a sedlové brašny, které visely na jejich ramenou, a dodal: „Jako vy.“ Se smíchem šel dál a dychtivě hleděl dopředu.

Mat několikrát za den položil stejnou otázku, a jediní lidé, kteří neodpověděli stejně, jako onen jinoch, byli místní. Ti, pokud vůbec odpověděli, si většinou jenom uplivli a odvrátili se. Odvraceli se od nich, nicméně koutkem oka je ostražitě sledovali. Jejich výrazy prozrazovaly, že cizinci by mohli něco spáchat, kdyby na ně nikdo nedával pozor.

Lidé žijící v této oblasti si nedávali jen pozor na cizince, vypadali také nemálo rozčileně. Na silnici bylo právě dost lidí a právě dost roztroušených, takže když se s vycházejícím sluncem objevily i žebřiňáky a povozy, museli už tak nepříliš rychlé tempo zpomalit napolovic. Nikdo neměl chuť někoho svézt. Roztrpčení, případně nadávka, že jim utíká práce, byly mnohem pravděpodobnější.

Kupecké vozy se valily bez větších překážek, tedy kromě hrozících pěstí, ať už mířily ke Caemlynu, nebo od něj. Když se brzy po ránu objevila první kupecká karavana, mířící rychlým klusem, byť na obzoru za vozy byl vidět teprve cípek slunce, Rand ustoupil ze silnice. Vozkové nevypadali, že by byli kvůli čemukoliv ochotni zpomalit, a Rand si všiml, že i ostatní jim uhýbají z cesty. Došel až na krajnici, ale kráčel dál.

Bleskový pohyb na prvním voze, který rachotil kolem, bylo jediné varování, jakého se mu dostalo. Rozplácl se na zem a vozkův bič práskl ve vzduchu v místě, kde měl před chvílí hlavu. Z místa, kde ležel, se podíval vozkovi, sedícímu na projíždějícím voze, do očí. Tvrdý pohled a pevně stisknuté rty. Vůbec mu nedělalo starosti, že by mohl někomu do krve ublížit, nebo mu vyšvihnout oko.

„Světlo tě oslep!“ zařval Mat za vozem. „Nemůžeš...“ Strážný na koni ho udeřil do ramene patkou oštěpu a srazil ho na Randa.

„Z cesty, ty špinavej temnej druhu!“ zavrčel strážný, aniž by byl zpomalil.

Poté se od vozů drželi dál. A těch bylo vskutku dosti. Jeden ještě neodrachotil, a už byl slyšet další. Strážní i kočí se na poutníky, kteří mířili do Caemlynu, dívali, jako by viděli jít hlínu.

Jednou Rand špatně odhadl vozkův bič, jenom o koneček. Přitiskl si ruku k mělké ráně nad obočím a polkl, protože se mu udělalo špatně při pomyšlení, jak blízko to bylo oku. Kočí se na něj zaculil. Rand druhou rukou zachytil Mata, aby mu zabránil nasadit šíp na tětivu.

„Nech ho plavat,“ řekl. Trhl hlavou ke strážným, kteří jeli podle povozů. Někteří se smáli, jiní se na Matův luk dívali přísně. „Kdybychom měli štěstí, jenom by nás zmlátili oštěpama. Kdybychom měli štěstí.“

Mat trpce zavrčel, ale nechal Randa, aby ho odtáhl po silnici dál.

Dvakrát kolem procválala švadrona královniny gardy a pentle na jejich kopích se třepotaly ve větru. Někteří sedláci je zdravili, chtěli, aby něco udělali s těmi cizinci, a gardisté se vždycky trpělivě zastavili a vyposlechli si je. Kolem poledne se Rand zastavil, aby si jeden takový rozhovor poslechl.

Za mřížovím hledí měl gardový kapitán rty sevřené do úzké čárky. „Jestli někdo z nich něco ukradne, nebo vstoupí na tvoje pozemky,“ zavrčel na vyzáblého hospodáře, který se mračil u jeho třmene, „přitáhnu ho před soud, ale tím, že chodí po královnině silnici, neporušují žádný zákon.“

„Ale jsou všude kolem,“ namítal sedlák. „Kdo ví, co jsou zač. A všechny ty řeči o Drakovi...“

„Světlo, chlape! Máte jich tu jenom hrstku. Caemlynské hradby už praskají ve švech, a každý den přicházejí další.“ Kapitán se zamračil ještě víc, když zahlédl Randa s Matem, jak postávají opodál. Rukou v ocelové rukavici ukázal na cestu. „Padejte, nebo vás zatknu pro rušení dopravy.“

Hlas neměl drsnější, než když hovořil s oním sedlákem, ale oni přesto odešli. Kapitán se za nimi chvíli díval, Rand cítil v zádech jeho pohled. Měl podezření, že gardisté by měli s tuláky jen malou trpělivost, a žádný soucit s hladovým pobertou. Rozhodl se zarazit Mata, kdyby navrhl, že zase ukradne nějaká vajíčka.

Přesto bylo na všech těch vozech a lidech na silnici i něco dobrého, zvláště když do Caemlynu mířilo tolik mladíků. Pro každého temného druha, který po nich půjde, to bude jako snažit se najít dva konkrétní holuby v hejnu. Jestli myrddraal o Jarnících nevěděl přesně, po kom vlastně jde, možná si jeho kamarádi nepovedou o nic lépe.

Randovi často kručelo v žaludku, což mu připomínalo, že už nemá skoro žádné peníze, rozhodně ne dost na jídlo při cenách takhle blízko Caemlynu. Jednou si uvědomil, že má ruku položenou na pouzdru s flétnou, a rozhodně si je odstrčil na záda. Gode o flétně věděl, i o žonglování. Nedalo se říci, kolik se toho od něj Ba’alzamon dozvěděl, než skončil – pokud to, co Rand viděl, byl konec – nebo kolik toho předal ostatním temným druhům.

Lítostivě se zadíval na jakési hospodářství, které právě míjeli. Kolem zábradlí hlídal muž s párem psů, kteří vrčeli a tahali za vodítka. Ten muž vypadal, že netouží po ničem víc, než po tom, aby mohl psy vypustit. Ne na každém statku měli psy, ale také poutníkům nikde nenabízeli práci.

Než zapadlo slunce, prošli s Matem dvěma dalšími dědinami. Vesničané postávali v hloučcích, povídali si a poočku pozorovali proud lidí procházejících kolem. Tváře neměli o nic přátelštější než sedláci nebo vozkové či královnini gardisté. Dívali se na všechny ty cizince jdoucí kolem, aby se podívali na falešného Draka. Hlupáky, kteří nevěděli dost na to, aby zůstali, kam patří. Možná to byli následovníci falešného Draka. Možná dokonce temní druzi. Jestli mezi těmito dvěma pojmy vůbec byl nějaký rozdíl.

S nadcházejícím večerem začal proud lidí u druhého města slábnout. Těch pár, co měl peníze, zmizel do hostince, i když se zdálo, že mají se vstupem trochu potíže. Ostatní začali hledat příhodné keře nebo pole bez psů. Když padl soumrak, měli s Matem Caomlynskou silnici jen sami pro sebe. Mat začal mluvit o tom, že by si měli najít další kupku sena, ale Rand trval na tom, že půjdou dál. „Dokud uvidíme na cestu,“ pravil. „Čím dál dojdeme, než se zastavíme, tím dál budeme.“ Jestli po vás jdou. Proč by vás měli honit teď, když na vás zatím vždycky čekali, až přijdete k nim?

To byl pro Mata dostatečný důvod. Často se ohlížel přes rameno a zrychlil. Rand si musel přispíšit, aby mu stačil.

Tma houstla a měsíce byl jenom srpeček. Matův výbuch energie zeslábl a znovu si začal stěžovat. Randovi se začaly křečovitě stahovat lýtkové svaly. Říkal si, že když hodně pracovali s Tamem na statku, ušel toho víc, ale opakoval si to tak často, že už se nemohl přimět, aby tomu věřil. Zaťal zuby, bolesti si nevšímal a nezastavil.

Mat si pořád stěžoval a Rand se soustředil na další krok, tak skoro dorazili do další vesnice dřív, než si všimli světel. Rand se potácivě zastavil a náhle si uvědomil, jak ho od chodidel nahoru pálí nohy. Pomyslel si, že má asi na pravé noze puchýř.

Při pohledu na světla osady Mat se zaúpěním klesl na kolena. „Nemohli bychom už zastavit?“ funěl. „Nebo chceš najít hospodu a vyvěsit pro temný druhy štít? Nebo pro mizelce?“

„Na druhé straně vesnice,“ odpověděl Rand s pohledem upřeným na světla. Z této vzdálenosti ve tmě to klidně mohla být Emondova Role. Co tam asi číhá? „Ještě míli, to je všechno.“

„Všechno! Já už neudělám ani krok!“

Rand měl nohy jako v ohni, ale přinutil se udělat krok, a pak ještě jeden. Nebylo to snadné, ale on šel dál, dělaje jeden krok za druhým. Než ušel deset kroků, zaslechl, jak za ním klopýtá Mat a cosi si mumlá. Randa napadlo, že je možná docela dobře, že Matovi nerozumí ani slovo.

Bylo dost pozdě, aby byly ulice v osadě prázdné, i když ve většině domů se alespoň v jednom okně svítilo. Hostinec uprostřed dědiny byl jasně osvětlen, takže ho obklopovalo zlatavé jezírko, které zatlačilo temnotu od stavení. Z budovy se řinula hudba a smích, tlumené silnými zdmi. Znamení nade dveřmi skřípalo ve větru. Na bližším rohu stál na Caemlynské silnici vozík se zapraženým koněm a jakýsi člověk kontroloval postroj. U vzdálenějšího rohu postávali dva další lidé těsně na hranici světla.

Rand se zastavil ve stínu u domu. Byl příliš unavený, aby v uličkách hledal cestu kolem. Chvilka odpočinku jim neuškodí. Mat se s vděčným vydechnutím sesul na zeď a opřel se, jako by hodlal usnout přímo na místě.

Něco na těch dvou mužích na hranici světla a tmy Randa zneklidňovalo. Nejdřív nemohl přijít na nic určitého, ale pak si uvědomil, že ten muž u vozíku z nich má stejný pocit. Dotáhl řemen, který prohlížel, spravil koni v tlamě udidlo, pak se vrátil a všechno od začátku zopakoval. Hlavu držel celou dobu skloněnou a oči upíral na to, co dělal, a na muže opodál se nepodíval. Možná to bylo tím, že si jejich přítomnosti prostě nebyl vědom, i když nebyli ani deset sáhů daleko, jenže se pohyboval poněkud ztuha a občas se dosti neobratně otáčel, aby se při své činnosti nemusel na ty dva podívat.

Jeden z mužů byl vidět pouze jako černý stín, ale ten druhý stál trošičku víc na světle, zády k Randovi. I tak bylo zřejmé, že ho rozhovor, jejž právě vede, zrovna dvakrát netěší. Mával rukama a zrak upíral do země, občas trhl hlavou a kývl na něco, co říkal ten druhý. Rand sice neslyšel ani slovo, ale měl dojem, že víc toho namluví ten muž ve stínu. Nervózní chlapík jenom poslouchal, přikyvoval a roztřeseně mával rukama.

Nakonec se ten zahalený v temnotě obrátil a nervózní muž se vydal znovu do světla. Přes všechen chlad si dlouhou zástěrou, kterou měl na sobě, otíral obličej, jako by ho měl zmáčený potem. Randa brnělo celé tělo, když se díval, jak temná postava mizí v temnotě. Nevěděl sice proč, ale jeho neklid zřejmě souvisel s mužem odcházejícím do noci, v hlavě mu zvonilo a na pažích mu naskočila husí kůže, jako by si náhle uvědomil, že se k němu někdo plíží zezadu. Potřásl hlavou a rychle si třel paže. Začínáš hloupnout jako Mat, co?

V té chvíli vklouzla odcházející postava do světla linoucího se z okna – jenom na chviličku – a Randa zamrazilo. Znamení hostince skřípělo ve větru, ale mužův temný plášť se nepohnul.

„Mizelec,“ zašeptal a Mat sebou trhl, jako kdyby byl Rand zařval nahlas.

„Cože...?“

Rand Matovi rychle přitiskl ruku na ústa. „Tiše.“ Temný stín už zmizel v temnotě. Kam? „Už je pryč. Myslím. Doufám.“ Odtáhl ruku a jediný zvuk, který Mat vydal, se ozval, když se dlouze nadechoval.

Nervózní chlapík už byl skoro u dveří do hostince. Zastavil se a uhladil si zástěru. Viditelně se uklidňoval, než vstoupí dovnitř.

„Divné přátele to máš, Raimune Holdwine,“ promluvil náhle muž u vozíku. Byl to hlas starého muže, ale silného. Mluvčí se narovnal a zavrtěl hlavou. „Pro hostinského je divné mít přátele ve tmě.“

Nervózní mužík nadskočil, když ten druhý promluvil, a rozhlížel se kolem, jako by vozík a druhého muže až do této chvíle neviděl. Zhluboka se nadechl a trochu se sebral, pak se ostře zeptal: „A co tím myslíš, Almene Bunte?“

„Jenom to, co jsem řekl, Holdwine. Divný přátelé. On není odsud, co? V posledních pár týdnech tudy chodí spousta podivnejch lidí. Hrozná spousta podivnejch lidí.“

„Ty tak máš co mluvit.“ Holdwin naklonil hlavu na stranu a zahleděl se na muže u vozíku. „Já znám spoustu lidí, dokonce i lidi z Caemlynu. Ne jako ty. Jseš zavřenej sám na tom svým statku.“ Odmlčel se a pokračoval, jako by měl dojem, že to musí dál vysvětlit. „Je ze Čtverkrálí. Hledá párek zlodějů. Mladý kluky. Ukradli mu meč s volavkou.“

Rand při zmínce o Čtverkrálí zadržel dech. Při zmínce o meči se ohlédl na Mata. Jeho přítel se zády tiskl ke stěně a s očima tak vytřeštěnýma, až mu bylo vidět bělmo, zíral do tmy. Rand to chtěl udělat také – ten půlčlověk mohl být kdekoliv – ale vrátil se pohledem zpátky ke dvěma mužům před hostincem.

„Meč s volavkou!“ zvolal Bunt. „Není divu, že ho chce zpátky.“

Holdwin přikývl. „Ano, a je chce taky. Můj přítel je bohatej... kupec a oni způsobili zmatek mezi lidma, co pro něj pracujou. Vykládali jim divoký povídačky a děsili lidi. Jsou to temný druzi a následovníci toho Logaina.“

„Temní druzi a následovníci falešného Draka? A vykládali divoké povídačky? To toho na párek kluků zvládli dost. Říkals přece, že jsou ještě mladí?“ V Buntově hlase se ozývalo pobavení, ale hostinský si toho zjevně nevšiml.

„Ano. Ještě jim není dvacet. Je za ně odměna – sto korun ve zlatě – jenom za ně dva.“ Holdwin zaváhal a dodal: „Ti dva mají hbitý jazyky. Světlo ví, co budou vyprávět, aby lidi poštvali proti sobě. A taky jsou nebezpeční, i když na to nevypadají. Zkažení. Jestli je zahlídneš, nejlepší bude, když se od nich budeš držet dál. Dva mládenci, jeden má meč a oba se ohlížejí přes rameno. Jestli to budou ti správní dva, můj... můj přítel si je vyzvedne hned, jak se najdou.“

„Zní to skoro, jako bys věděl, jak vypadají.“

„Poznám je, až je uvidím,“ prohlásil sebevědomě Holdwin. „Jenom se je nesnaž dostat sám. Není nutný, aby se někomu něco stalo. Přijď za mnou, jestli je uvidíš. Můj... přítel se s nima srovná. Sto korun za ně dva, ale chce je oba.“

„Sto korun za dva kluky,“ přemítal Bunt. „A kolik za ten meč, co tolik chce?“

Náhle si Holdwin uvědomil, že si z něj ten druhý utahuje. „Nevím, proč ti to vykládám,“ štěkl. „Vidím, že ty jseš pořád upnutej na ten svůj blbej plán.“

„Tak hloupej zase není,“ odtušil Bunt klidně. „Než umřu, tak možná už žádnýho jinýho falešnýho Draka neuvidím – Světlo dej! – a jsem moc starej, abych polykal prach za kupci celou cestu do Caemlynu. Budu mít celou silnici pro sebe a budu v Caemlynu svěží a brzo ráno.“

„Ty sám?“ Hostinského hlas získal ošklivé zabarvení. „Nikdy nevíš, co by se mohlo v noci skrejvat, Almene Bunte. Úplně sám na cestě a potmě. Dokonce i kdyby tě někdo zaslechl křičet, nikdo ti neotevře dveře. Ne v těchhle časech, Bunte. Ani tvůj nejbližší soused.“

Nic z toho zjevně starého sedláka nevzrušilo. Odpověděl stejně klidně jako předtím. „Jestli královnina garda neudrží silnici bezpečnou ani takhle blízko Caemlynu, tak nikdo z nás není v bezpečí ani ve vlastní posteli. Jestli dáš na mě, jedna z věcí, jak by gardisti mohli udržet silnice v bezpečí, by byla, kdyby strčili toho tvýho přítele za mříže. Plíží se tu kolem ve tmě a bojí se, aby si ho někdo neprohlídl. Nevykládej, že nemá za lubem nějakou daremnost.“

„Bojí se!“ vzkřikl Holdwin. „Ty starej troubo, kdybys věděl...“ Prudce mu cvakly zuby a hostinský se otřásl. „Nevím, proč tady s tebou marním čas. Vypadni! Přestaň zavazet u mýho podniku.“ Dveře hostince se za nim s třesknutím zavřely.

Bunt si pro sebe cosi zabručel, přidržel se okraje kozlíku a položil nohu na náboj kola.

Rand váhal jenom chvíli. Vyrazil kupředu, ale Mat ho chytil za ruku.

„Zbláznil ses, Rande? Určitě nás pozná!“

„Chceš radši zůstat tady? Když se tu kolem potlouká mizelec? Jak daleko si myslíš, že se dostaneme pěšky, než nás najde?“ Snažil se nemyslet na to, jak daleko by se dostali na vozíku, kdyby je našel. Setřásl Mata a rozběhl se na cestu. Opatrně si přidržoval plášť, aby nebyl vidět meč. Vítr a zima mu pro to poskytly dobrý důvod.

„Nemohl jsem si pomoci, ale zaslechl jsem, že jedeš do Caemlynu,“ řekl.

Bunt sebou trhl a zvedl z vozíku hůl. Jeho ošlehaná tvář byla spletí vrásek a chyběla mu polovina zubů, ale pokroucené prsty svíraly hůl pevně. Po chvíli jeden konec hole položil na zem a opřel se o ni. „Takže vy dva jedete do Caemlynu. Podívat se na Draka, co?“

Rand si neuvědomil, že ho Mat následoval. Mat se však držel zpátky, mimo dosah světla, a se značnou podezřívavostí sledoval hostinec i sedláka.

„Falešného Draka,“ zdůraznil Rand.

Bunt kývl. „Jistě. Jistě.“ Vrhl postranní pohled na hostinec, načež strčil hůl pod kozlík. „No, jestli chcete svézt, tak si nasedněte. Už jsem tu ztratil dost času.“ A sám se už šplhal na kozlík.

Rand se vyšplhal dozadu, když sedlák zvedal opratě. Mat se rozběhl, aby dohnal vůz, který se již rozjel. Rand ho chytil za ruce a vytáhl ho nahoru.

Při tempu, které Bunt nasadil, vesnice rychle zmizela do noci. Rand ležel na holých prknech a bojoval s uspávajícím skřípáním kol. Mat pěstí potlačoval zívnutí a ostražitě se rozhlížel po kraji. Na pole a hospodářství těžce doléhala temnota a občas se v ní objevovala světla z oken domků. Světla vypadala vzdálená, zdálo se, že marně bojují s nocí. Zahoukala sova, byl to sýček, a vítr kvílel jako duše ztracené ve Stínu.

Mohl by být kdekoliv, napadlo Randa.

Na Bunta noc očividně také působila, protože se náhle ozval: „Už jste někdy byli v Caemlynu?“ Tiše se uchechtl. „Hádám, že nebyli. No, počkejte, až ho uvidíte. Je to největší město na světě. O, slyšel jsem všechny ty řeči o Illianu a Ebou Daru a Tearu a těch ostatních – vždycky si nějakej trouba myslí, že něco je větší a lepší jenom proto, že je to někde daleko za obzorem – ale podle mě je Caemlyn daleko nejvelkolepější. Nic nemůže být úžasnější. Ne, to nemůže. Leda možná až se královna Morgasa, Světlo na ni sviť, zbaví tý čarodějnice z Tar Valonu.“

Rand ležel s hlavou položenou na svých stočených pokrývkách a Tomově svinutém plášti, díval se, jak mu nad hlavou plyne noc a sedlákova slova mu šla jedním uchem tam a drahým ven. Byl to prostě lidský hlas, který zadržoval temnotu a tlumil lkající vítr. Teď se pootočil a vzhlédl k Buntovým tmavým zádům. „Myslíš Aes Sedai?“

„Koho jinýho bych myslel? Sedí si tam v paláci jako pavouk. Já jsem královnin člověk – nikdy jsem nic jinýho netvrdil – ale tohle prostě není správný. Nejsem z těch, kdo prohlašujou, že Elaida má na královnu moc velkej vliv. Já teda ne. A co se týče těch hlupáků, co říkají, že královnou je až na jméno Elaida...“ Odplivl si do tmy. „Tolik k nim. Morgasa není žádná loutka, aby tancovala podle toho, jak nějaká čarodějnice z Tar Valonu píská.“

Další Aes Sedai. Jestli... až se Moirain dostane do Caemlynu, mohla by zajít za sestrou Aes Sedai. Kdyby došlo k nejhoršímu, tahle Elaida by jim mohla pomoci dostat se do Tar Valonu. Podíval se na Mata, a právě když už chtěl promluvit, Mat zavrtěl hlavou. Rand mu neviděl do tváře, ale věděl, že se mu v ní zračí nechuť.

Bunt mluvil dál a pokaždé, když jeho kůň zpomalil, trhl opratěmi, ale jinak měl ruce položené na kolenou. „Já jsem královnin člověk, jak jsem říkal, ale dokonce i hlupáci občas řeknou něco rozumnýho. Dokonce i slepý prase občas najde žalud. Něco se musí změnit. Tohle počasí, obilí neraší, krávy přestávají rodit, telata a jehňata se rodí mrtvý nebo s dvěma hlavama. A ti zatracení krkavci ani nepočkají, až zvíře umře. Lidi jsou vyděšený. Chtějí to na někoho hodit. Na dveřích se objevujou dračí špičáky. Cosi se plíží po nocích. Hoří stodoly. Chlápkové jako ten Holdwinův přítel děsí lidi. Královna s tím bude muset něco udělat, než bude moc pozdě. Je vám to jasný, že jo?“ Rand nesrozumitelně zabručel. Vypadalo to, že když našli tohohle staříka a jeho vůz, měli vlastně větší štěstí, než si myslel. Kdyby byli čekali do rozbřesku, nemuseli se dostat ani do další osady. Cosi se plížilo po nocích. Zvedl hlavu a vyhlédl přes bočnici do tmy. V černotě se kroutily stíny. Rand si zase lehl, než ho jeho představivost přemůže a on nabyde dojmu, že tam něco je.

Bunt to považoval za souhlas. „Správně. Já jsem královnin člověk a postavím se každýmu, kdo by jí chtěl ublížit, ale mám pravdu. Vemte si třeba urozenou paní Elain a urozenýho pána Gawyna. Tohle je změna, která nikomu neublíží, a mohla by přinýst i něco dobrýho. Jistě, já vím, že jsme to v Andoru vždycky dělali takhle. Dědičku posílali do Tar Valonu, aby studovala u Aes Sedai, a nejstaršího syna, aby studoval se strážci. Já věřím na tradice, to jo, ale koukněte, co se posledně stalo. Luc umřel v Morně, než ho vůbec pomazali za prvního knížete mečů, a Tigrain zmizela – utekla, nebo je mrtvá – když přišel čas, aby převzala trůn. To nám pořád dělá starosti.

Někteří říkají, že je pořád naživu, víte, že Morgasa není pravá královna. Zatracený hlupáci. Pamatuju se, co se stalo. Pamatuju se na to, jako by to bylo včera. Když královna umřela, nebyla tu dědička, aby převzala trůn, a každej rod v Andoru bojoval a kul pikle, aby to právo získal pro sebe. A Taringail Damodred. Nenapadlo by vás, že ztratil ženu, jak se honem honem snažil zjistit, kterej rod by mohl vyhrát, aby se mohl znova oženit a stát se nakonec královniným manželem. No, podařilo se mu to, i když, proč si Morgasa vybrala... á, žádnej chlap neví, co se děje v ženský hlavě, a královna je dvakrát ženská, provdaná za muže a provdaná za zemi. No, on dostal, co chtěl, i když možná ne tak, jak si to představoval.

Než skončil, zatáhl Cairhien do všech těch piklů, a víte, jak to dopadlo. Strom podťatej a černě zahalený Aielové vytáhli přes Dračí stěnu. No, poté, co se stal otcem Elain a Gawyna, se aspoň nechal slušně zabít, takže to všechno, hádám, skončilo. Ale proč je posílat do Tar Valonu? Je čas, aby lidi přestali myslet na andorskej trůn a Aes Sedai zároveň. Jestli se musí někam jezdit učit to, co potřebujou, no, v Illianu jsou knihovny stejně dobrý jako v Tar Valonu a urozenou paní Elain tam naučí o vládnutí a intrikách tolik, co žádná čarodějnice nezvládne. Nikdo o pletichách neví víc než Illiánci. A jestli gardisti nemůžou urozenýho pána Gawyna naučit dost o vojákování, no, tak v Illianu jsou vojáci taky. A v Shienaru a v Tearu taky, když už jsme u toho. Já jsem královnin člověk, ale říkám, nechte všech těch nesmyslů s Tar Valonem. Tři tisíce let stačilo. Je to moc dlouho. Královna Morgasa nás může vést a dělat věci správně i bez pomoci Bílý věže. To vám povídám, to je ženská, před kterou si každej chlap rád klekne, aby dostal požehnání. No, jednou...“

Rand bojoval se spánkem, po němž volalo jeho tělo, ale pravidelný skřípot a houpání vozu ho ukolébaly a on za žvatlání Buntova hlasu usnul. Snil o Tamovi. Nejdřív tu byl velký dubový stůl na statku a oni pili čaj a Tam mu vykládal o královských manželích a dědičkách a Dračí stěně a černě zahalených Aielech. Na stole mezi nimi ležel meč s volavkou, ale ani jeden se na něj nedíval. Náhle byl v Západním polesí a jasným měsíčním světlem táhl narychlo zrobená nosítka. Když se ohlédl přes rameno, byl na nosítkách Tom, ne jeho otec, seděl se zkříženýma nohama a žongloval v měsíčním svitu.

„Královna je provdána za zemi,“ říkal Tom a míčky jasných barev tančily v kruhu, „ale Drak... Drak a země jedno jsou.“

Později Rand uviděl přicházet mizelce, černý plášť měl nedotčený větrem a jeho kůň kráčel mezi stromy ve strašidelném tichu. Myrddraalovi visely na sedlové hrušce dvě uťaté hlavy, z nichž odkapávala krev a v jako uhel černé srsti na rameni zvířete vytvářela ještě černější potůčky. Byly to hlavy Lana a Moirain a tváře měly zkřivené bolestí. Mízelec za jízdy tahal za hrst řetězů. Každý řetěz měl kolem zápěstí ovázán jeden z těch, kdo utíkali za nezvučnými kopyty s tvářemi plnými zoufalství. Mat a Perrin. A Egwain.

„Ji ne!“ zařval Rand. „Světlo tě sežehni, chceš přece mě, ne ji!“

Půlčlověk ukázal rukou a Egwain pohltily plameny, maso se jí scvrklo v popel a kosti jí zčernaly a zkřivily se.

„Drak a země jedno jsou,“ řekl Tom a dál nezúčastněně žongloval.

Rand zaječel... a otevřel oči.

Vůz vrzal po Caemlynské silnici obklopený tmou, sladkou vůní sena, které kdysi převážel, a slabým pachem koně. Na prsou mu seděla postava černější než noc a do očí mu hleděly oči černější než smrt.

„Jsi můj,“ řekl krkavec a ostrým zobákem ho klovl do oka. Rand zaječel, když mu pták vytrhl oční bulvu z důlku.

Se zavřísknutím, které ho až škrábalo v hrdle, se posadil a přitiskl si ruce na obličej.

Vozík se koupal ve světle červánků. Rand se omámeně podíval na své ruce. Žádná krev. Žádná bolest. Zbytek snu už bledl, ale tohle... S přehnanou opatrností si osahal obličej a otřásl se.

„Aspoň...“ zívl Mat, až mu zapraskalo v kloubech, „aspoň ses trochu prospal.“ V krhavých očích neměl moc soucitu. Choulil se pod pláštěm a stočené pokrývky měl podložené pod hlavou. „On mluvil celou zatracenou noc.“

„Už jste oba vzhůru?“ ozval se z kozlíku Bunt. „Docela jsem se lek, to teda jo, jak jsi tak strašně zařval. No, jsme tady.“ Vznešeně před nimi mávl rukou. „V Caemlynu, nejvelkolepějším městě na světě.“