Oko světa

22 Vybraná stezka

V lesíku, pod hromadou cedrových větví potmě nahrubo nasekaných, spal Perrin ještě dlouho po východu slunce. Bylo to cedrové jehličí, které ho píchalo přes stále vlhké šaty, co do jeho vědomí nakonec proniklo i skrz naprosté vyčerpání. Snil o Emondově Roli, o práci v kovárně pantáty Luhhana, když náhle otevřel oči a nechápavě se kolem sebe rozhlédl. Zrak mu padl na spleť sladce vonících větví, které měl přímo před sebou, a sluneční světlo, jež jimi procházelo.

Když se překvapeně posadil, většina větví spadla stranou, ale některé mu zůstaly viset na ramenou, dokonce i ve vlasech, takže sám vypadal jako strom. Emondova Role vybledla, jak se mu zpátky hrnuly vzpomínky, tak živé, že mu na chvíli připadala včerejší noc skutečnější než cokoliv, co teď bylo kolem něj.

Perrin, lapaje po dechu, vyhrabal z hromady větví svou sekeru. Sevřel ji oběma rukama a se zatajeným dechem se ostražitě rozhlížel kolem sebe. Nic se nehýbalo. Ráno bylo chladné a tiché. Pokud na východním břehu Arinelly byli trolloci, tak se nehýbali, alespoň ne blízko něj. Perrin se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, sklonil sekeru ke kolenům a chvíli čekal, než mu přestane prudce bušit srdce.

Malý hájek jehličnanů kolem něj byl první úkryt, který předešlé noci našel. Byl natolik řídký, že kdyby se postavil, nijak by ho před pátravými pohledy neochránil. Perrin, vybíraje si větvičky z vlasů a ze šatů, odsunul zbytek píchající pokrývky a po kolenou vylezl k okraji hájku. Tady chvíli ležel a studoval břeh, přičemž se neustále drbal, jak ho škrábalo jehličí.

Řezavý vítr, jenž vanul v noci, se změnil ve slabý vánek, který jen tak tak čeřil vodní hladinu. Kolem tekla řeka, klidná a prázdná. A široká. Určitě příliš široká a hluboká, aby ji mizelci mohli překročit. Protější břeh vypadal jako pevná masa stromů, kam jenom po i proti proudu dohlédl. Na dohled se rozhodně nic nehýbalo.

Perrin si nebyl jist, jaký z toho má pocit. Bez mizelců a trolloků se mohl klidně obejít, dokonce i na opačném břehu řeky, ale kdyby se objevila Aes Sedai nebo strážce, či dokonce některý z jeho přátel, spadl by mu ze srdce pěkný kámen. Kdyby přání měla křídla, ovce by létaly. Tohle vždycky říkala panímáma Luhhanová.

Od chvíle, kdy přejel přes ten strmý sráz, nezahlédl ze svého koně ani chlup – doufal, že zvíře bezpečně přeplavalo řeku – ale stejně byl zvyklejší chodit pěšky než jezdit na koni a boty měl pevné a dobře podražené. Neměl nic k jídlu, ale kolem pasu měl omotán prak, a ten, popřípadě oko, které měl v kapse, by mu měly zakrátko opatřit králíka. Všechny věci k rozdělávání ohně zmizely spolu s jeho sedlovými vaky, ale cedry mu při troše námahy zajistí troud i lučík pro zapálení ohně.

Zachvěl se, protože poryv větru zavál až do jeho skrýše. Plášť měl někde v řece a kabát i všechno ostatní, co měl na sobě, měl pořád provlhlé, jak se namočil v řece. V noci byl příliš unavený, aby se s chladem a zimou snažil něco udělat, ale teď byl zcela vzhůru a byla mu hrozná zima. Nicméně se rozhodl, že své šatstvo nerozvěsí na větve, aby proschlo. I když den nebyl přímo chladný, teplo nebylo ani zdaleka.

Problémem je čas, pomyslel si Perrin s povzdechem. Než šaty uschnou, to chvíli trvá. Sehnat králíka na pečení a oheň, aby ho bylo kde upéci, to chvíli trvá. Kničelo mu v žaludku a Perrin se snažil na jídlo zapomenout úplně. Čas teď musel využít k důležitějším věcem. Jedno pěkně po druhém, a to nejdůležitější napřed. To byl jeho způsob.

Očima sledoval silný proud Arinelly. Byl lepší plavec než Egwain. Jestli se dostala na druhý břeh... Ne, ne jestli. Místo, kde se dostala na břeh, bude dole po proudu. Perrin zabubnoval prsty do země, přemýšlel, zvažoval.

Když se konečně rozhodl, neztrácel čas, popadl sekeru a vydal se dolů podél řeky.

Na tomto břehu Arinelly nebyl les hustý jako na břehu západním. Po tom, co v případě, že ještě někdy přijde jaro, bude lučina, byly sem tam roztroušeny háječky. Některé byly dost velké, aby se jim dalo říkat mlází, s pásy jehličnanů mezi holými bílými jasany, olšemi a ambroněmi. Dole u řeky bylo mlází nižší a ne tak husté. Poskytovalo chabý úkryt, ale byl to jediný kryt, který tu byl.

Přikrčený Perrin se vrhal z houští do houští a pokaždé, když se dostal mezi stromy, lehl si na břicho a studoval oba břehy, ten protější stejně jako ten svůj. Strážce říkal, že řeka mizelcům a trollokům zahradí cestu, ale bylo tomu skutečně tak? To, že ho zahlédnou, by mohlo stačit k tomu, aby se přestali zdráhat překročit hlubokou vodu. Tak všechno pečlivě sledoval zpoza stromů a přikrčen rychle přebíhal z jednoho úkrytu do druhého.

Takto překonal několik mil, až najednou, v půli cesty k lákavému úkrytu ve vrbičkách, Perrin zavrčel, prudce se zastavil a zíral na zem. Matnou hnědí loňské trávy byly vidět skvrny holé země a uprostřed jedné z nich, přímo pod Perrinovým nosem, byl jasný otisk kopyta. Po Perrinově tváři se pomalu rozlil úsměv. Někteří z trolloků sice měli kopyta, ale pochyboval, že by byli podkovaní, zvláště pak že by měli podkovy s křížovou vzpěrou, kterou pantáta Luhhan přidával kvůli pevnosti.

Zapomněl na případné pozorovatele na protějším břehu a rozhlížel se po dalších stopách. Koberec propletené suché trávy otisky nezachovával právě nejlépe, ale Perrinovy bystré oči je stejně nalezly. Slabá stopa ho zavedla od řeky rovnou do hustého mlází, kde těsně u sebe rostly cesmíny a cedry, které vytvářely hradbu proti větru či pátravým zrakům. Uprostřed hájku se tyčil osamělý rozsochatýjedlovec.

Perrin se s úsměvem prodral spletí větvoví a na tom, že dělá hluk, mu příliš nezáleželo. Náhle se dostal na čistinku pod jedlovcem a zastavil se. Za malým ohýnkem se zády k Belině boku krčila Egwain s odhodlaným výrazem a silnou větví, kterou držela jako kyj.

„Hádám, že jsem měl así zavolat,“ poznamenal Perrin a rozpačitě pokrčil rameny.

Egwain odhodila kyj a vrhla se mu do náručí. „Myslela jsem, že ses utopil. Ještě jsi pořád mokry. Tady, sedni si k ohni a ohřej se. Přišels o koně, že?“

Perrin ji nechal, aby ho dostrkala k ohýnku, a vděčný za trochu tepla si nad ním mnul ruce. Egwain ze sedlové brašny vytáhla balíček zabalený v naolejovaném papíru a podala mu kousek chleba a sýra. Balíček byl tak pevně zavázaný, že dokonce i po ponoření do vody zůstalo jídlo suché. Tak ty sis kvůli ni dělal starosti a ona si vedla líp než ty.

„Bela mě dostala přes řeku,“ vykládala Egwain a poplácala kosmatou kobylku po krku. „Namířila si to rovnou od trolloků a mě prostě táhla s sebou.“ Odmlčela se. „Nikoho jinýho jsem, Perrine, neviděla.“

Perrin pochopil nevyslovenou otázku. Lítostivě přihlížel, jak znovu balí jídlo, a než promluvil, olízl si z prstů poslední drobty. „Já od včerejší noci potkal jenom tebe. Žádný mizelce, ani trolloky, tak je to.“

„Rand musí být v pořádku,“ řekla Egwain a rychle dodala, „a ostatní taky. Musí být. Nejspíš nás zrovna teď hledají. Každou chvíli nás můžou najít. Moirain je koneckonců Aes Sedai.“

„Pořád mi to někdo připomíná,“ prohodil Perrin. „Ať shořím, ale přál bych si, abych na to mohl zapomenout.“

„Neslyšela jsem, že by sis stěžoval, když zabránila trollokům, aby nás dostali,“ ucedila Egwain kousavě.

„Prostě bych si přál, abychom se obešli bez ní.“ Pod jejím upřeným pohledem nejistě pokrčil rameny. „Ale asi to nepůjde. Jen jsem tak přemýšlel.“ Egwain nazvedla obočí, ale Perrin byl zvyklý na překvapení, vždy když něco takového vyslovil. Dokonce i když byly jeho nápady stejně dobré jako nápady ostatních, oni si stejně vždy uvědomovali, jak pomalu se v něm myšlenky rodí.

„Mohli bychom tu počkat, než nás Lan s Moirain najdou.“ „Jistě,“ skočila mu Egwain do řeči. „Moirain Sedai říkala, že nás všechny najde, kdyby nás něco rozdělilo.“

Perrin ji nechal domluvit a pak pokračoval. „Nebo by nás mohli první najít trolloci. Moirain taky může být mrtvá. Všichni mohli umřít. Ne, Egwain. Mrzí mě to, ale mohli. Doufám, že jsou všichni v pořádku. Doufám, že každou chvíli přijdou sem k ohni. Ale naděje je jako kousek provázku, když se topíš. Prostě tě to samo o sobě nestačí dostat ven.“

Egwain zavřela ústa a podívala se na něj se stisknutými rty. Nakonec se zeptala: „Chceš jet dolů do Bílýho Mostu? Jestli nás Moirain Sedai nenajde tady, tam nás bude hledat vzápětí.“

„Hádám,“ řekl Perrin pomalu, „že Bílej Most je místo, kam bychom měli jít. Ale mizelci to nejspíš vědí taky. Tam nás budou hledat, a tentokrát s náma nebude Aes Sedai nebo strážce, aby nás chránili.“

„Takže chceš asi navrhnout, abychom někam utekli, tak jak to chtěl udělat Mat? Schovat se někam, kde nás mizelci a trolloci nenajdou? Ani Moirain Sedai?“

„Nemysli si, že jsem o tom neuvažoval,“ řekl Perrin tiše. „Ale pokaždý, když si začnu myslet, že jsme volní, mizelci a trolloci nás vždycky znova najdou. Nevím, jestli existuje místo, kde bychom se před nima mohli schovat. Moc se mi to nelíbí, ale Moirain potřebujeme.“

„Tomu nerozumím, Perrine. Kam teda půjdeme?“

Perrin překvapeně zamrkal. Egwain čekala na odpověď. Čekala, že jí on řekne, co dělat. Nikdy ho nenapadlo, že někdy bude chtít po něm, aby se ujal vedení. Egwain nikdy nedělala ráda něco, co vymyslel někdo jiný, a nikdy nikoho nenechala, aby jí říkal, co má dělat. Možná kromě vědmy, a Perrina stejně častokrát napadlo, že i tehdy se cuká. Smetl si z hrudi hlínu a drsně si odkašlal.

„Jestli jsme teďka tady a tohle je Bílej Most,“ zabodl dvakrát do země prst, „tak Caemlyn by měl být někde tady.“ Kousek stranou udělal třetí značku.

Odmlčel se a zadíval se na tři tečky v hlíně. Celý jeho plán byl založen na tom, co si pamatoval ze staré mapy jejího otce. Pantáta al’Vere říkal že není příliš přesná, a on nad ní stejně nikdy neprosnil tolik času jako Rand s Matem. Ale Egwain neříkala nic. Když k ní vzhlédl, stále ho ještě pozorovala s rukama v klíně.

„Caemlyn?“ Znělo to ohromeně.

„Caemlyn.“ Perrin udělal v hlíně čáru mezi dvěma body. „Pojedem od řeky rovnou tam. To nikoho nenapadne. Počkáme na ně v Caemlynu.“ Oprášil si ruce a čekal. Myslel si, že je to dobrý plán, ale ona teď bude mít určitě nějaké námitky. Čekal, že se ujme vedení – vždycky ho do něčeho nutila – a on s tím byl srozuměn.

K jeho překvapení Egwain kývla. „Musí tam být nějaký vesnice. Můžeme se zeptat na cestu.“

„Co mi ale dělá starosti,“ dodal Perrin, „ je, co budeme dělat, jestli nás tam Aes Sedai nenajde. Světlo, kdo by někdy uvěřil, že mi tohle bude někdy dělat těžkou hlavu? Co když do Caemlynu nepřijde? Možná si myslí, že jsme mrtví. Možná vezme Randa s Matem rovnou do Tar Valonu.“

„Moirain Sedai řekla, že nás může najít,“ prohlásila Egwain pevně. „A jestli nás může najít tady, může nás najít i v Caemlynu, a taky nás tam najde.“

Perrin pomalu přikývl. „Když to říkáš. Ale jestli se v Caemlynu neobjeví za pár dní, pojedeni dál do Tar Valonu a předložíme svůj případ před amyrlinin stolec.“ Zhluboka se nadechl. Před dvěma týdny jsi ještě ani žádnou Aes Sedai neznal a teď mluvíš o amyrlinině stolci. Světlo! „Podle Lana vede z Caemlynu slušná silnice.“ Zadíval se na balíček v naolejovaném papíru na zemi vedle Egwain a odkašlal si. „Moh bych dostat ještě kousek chleba se sýrem?“

„Tohle nám možná bude muset ještě chvíli vydržet,“ řekla Egwain, „pokud nebudeš mít s oky větší štěstí než já včera v noci. Aspoň oheň šel rozdělat snadno.“ Tiše se zasmála, jako by řekla nějaký vtip, a vrátila balíček do sedlového vaku.

Očividně existovaly hranice toho, nakolik je ochotná poslou chat. Perrinovi zakničelo v žaludku. „V každém případě,“ prohlá sil Perrin vstávaje, „se můžeme klidně vydat na cestu hned teď.“

„Ale ty jsi pořád mokrý,“ namítala Egwain.

„Uschnu, jak půjdu,“ prohlásil odhodlaně Perrin a začal na oheň hrnout hlínu. Jestli má být vůdcem, nastal čas, aby jím začal být. Vítr od řeky zesílil.