Oko světa

23 Vlčí bratr

Perrin od první chvíle věděl, že cesta do Caemlynu nebude nijak lehká. Začalo to, když Egwain trvala na tom, aby se na Bele střídali. Tvrdila, že nevědí, jak daleko budou muset jet, ale určitě to bude dost daleko, aby se vezla jenom ona. Zaťala zuby a upřeně se na něj podívala.

„Já jsem na Belu moc velkej,“ namítl Perrin. „A na chození jsem zvyklej, kromě toho je mi to milejší.“

„A já snad nejsem zvyklá na chození?“ vyjela na něj ostře Egwain.

„To jsem přece...“

„Takže otlačeniny od sedla mám mít jenom já, co? A až se uchodíš tak, že ti budou podklesávat nohy, tak čekáš, že se o tebe postarám.“

„Nech to plavat,“ vydechl Perrin, když Egwain vypadala, že hodlá pokračovat. „No, ale pojedeš první.“ Zatvářila se ještě umíněněji, ale Perrin jí zabránil mít poslední slovo. „Jestli nenasedneš sama, vysadím tě.“

Egwain se na něj užasle podívala a koutky úst se jí zvedly v úsměvu. „V tom případě...“ Znělo to, jako by se chtěla zasmát, ale nasedla.

Perrin si pro sebe cosi zabručel a obrátil se zády k řece. Vůdci v příbězích nikdy nemuseli řešit takovéhle věci.

Egwain trvala na tom, že se musí vystřídat, a kdykoliv se tomu Perrin pokusil vyhnout, přinutila ho nasednout. Kovářské řemeslo nepodporuje útlou postavu, a Bela nebyla právě největší kůň. Pokaždé, když Perrin vkládal nohu do třmene, kosmatá kobylka se na něj vyčítavě podívala, tím si byl Perrin jist. Byly to možná maličkostí, ale rozčilovaly ho. Brzy sebou trhl pokaždé, když Egwain prohlásila: „Jsi na řadě, Perrine.“

V příbězích sebou vůdci netrhali a nikdy je nikdo k ničemu nepřinutil. Ale Perrin si uvědomoval, že oni taky nikdy neměli co do činění s Egwain.

Zpočátku měli jenom trochu chleba se sýrem, a ten jim došel koncem prvního dne. Perrin na králičích stezkách nastražil oka – stezky nevypadaly příliš používaně, ale stálo to za pokus – a Egwain zatím zapálila oheň. Když Perrin skončil, rozhodl se, že než se úplně setmí, vyzkouší prak. Nezahlédli ani živý chlup, ale... Ke svému překvapení skoro okamžitě narazil na vychrtlého králíka. Byl tak překvapený, že když mu zvířátko vyskočilo rovnou pod nohama, málem ho nechal utéci. Nakonec ho však dostal na čtyřicet kroků, právě když obíhalo kolem stromu.

Když se do tábora vrátil s králíkem, Egwain už měla nachystané dřevo na oheň, ale klečela vedle hraničky, oči zavřené. „Co to děláš? Oheň přece nemůžeš vyčarovat.“

Egwain při prvním slově vyskočila, otočila se a s rukou na hrdle na něj hleděla. „Po... polekals mě.“

„Měl jsem štěstí,“ oznámil jí Perrin a zvedl králíka. „Vytáhni křesadlo a ocílku. Aspoň dneska se pořádně najíme.“

„Já křesadlo nemám,“ řekla Egwain pomalu. „Měla jsem ho v kapse a ztratila jsem ho v řece.“

„Tak jak...?“

„Tam na břehu to bylo tak snadný, Perrine. Přesně, jak mi to Moirain Sedai ukazovala. Jenom jsem se natáhla, a...“ Ukázala, jako by něco chytala, a pak ruku s povzdechem spustila. „Teď to nemůžu najít.“

Perrin si neklidně olízl rty. „Tu... tu sílu?“ Egwain kývla a on na ní zíral. „Zbláznila ses? Chci říct... Jediná síla! Nemůžeš si zahrávat s něčím takovým.“

„Bylo to tak snadný, Perrine. Umím to. Umím usměrňovat sílu.“

Perrin se zhluboka nadechl. „Udělám lučík, Egwain. Slib mi. že už to... tu... věc nikdy neuděláš.“

„To neslíbím.“ Zaťala zuby, až si Perrin povzdechl. „Copak by ses ty vzdal své sekery, Perrine Aybaro? Chodil bys po světě s jednou rukou uvázanou za zády? To neslíbím!“

„Udělám ten lučík,“ řekl Perrin unaveně. „Ale aspoň to nezkoušej dneska večer. Prosím.“

Egwain se zdráhavě podvolila, i když ještě dlouho poté, co se králík opékal nad plameny, měl Perrin pocit, že si Egwain myslí, že to mohla zvládnout lépe. Nepřestala to zkoušet každého večera, i když to nejlepší, co kdy dokázala, byl proužek dýmu, který vzápětí zmizel. Její pohled Perrina varoval, aby se neopovažoval něco říci, a on moudře držel jazyk za zuby.

Po tom jediném teplém jídle přežívali na divokých Mízách a hrstce mladých výhonků. Po jaru nebylo stále ani památky, takže jídla bylo málo a nebylo příliš chutné. Ani jeden si nestěžoval, ale neminulo dne, aby si jeden nebo druhý při jídle lítostivě nevzdychl, a oba věděli, že to bylo při vzpomínce na chuť sýra, nebo aspoň na vůni chleba. Jednou odpoledne ve stinné části lesa našli houby – byly to královské žampiony, ty nejlepší – a stačilo to, aby si připadali jako na ohromné hostině. Zhltali je, smáli se a vyprávěli si příhody z Emondovy Role, příhody, které začínaly: „A pamatuješ, když...,“ ale houby dlouho nevydržely a smích také ne. Na hladu není nic veselého.

Ten, kdo šel pěšky, nesl prak a byl připraven při spatření králíka nebo veverky vystřelit, ale oba kameny vrhali pouze ze zoufalství. Oka, která každého večera tak pečlivě nalíčili, byla za úsvitu prázdná, a oni se neodvažovali zůstat na jednom místě celý den a nechat oka nastražená. Ani jeden netušil, jak daleko to do Caemlynu vlastně je, a ani jeden se necítil bezpečně, dokud tam nedorazí, pokud vůbec. Perrin začínal být zvědavý, zda se mu žaludek nesrazí tak, až bude mít v břiše díru.

Podle Perrinova názoru urazili hezký kus cesty, ale jak jeli pořád dál od Arinelly, aniž by zahlédli jedinou vísku či aspoň hospodářství, kde by se mohli zeptat na směr, stále více o svém plánu pochyboval. Egwain mu navenek projevovala pořád stejnou důvěru, jako když se vydávali na cestu, ale Perrin si byl jistý, že dříve či později prohlásí, že by bývalo lepší riskovat trolloky, než po zbytek života bloudit. Sice to neudělala, ale Perrin na to pořád čekal.

Dva dny cesty od řeky se krajina změnila, kolem nich se objevily hustě zalesněné kopce, bičované větry vanoucími koncem zimy jako kdekoliv jinde, a den nato se kopce opět narovnaly a hustý les byl přerušován holinami často i míli našíř. Ve skrytých úžlabinách ještě stále ležel sníh a povětří bylo ráno čerstvé a vítr neustále studený. Nikde nezahlédli cestu, zorané pole nebo sloup kouře v dálce, ani žádnou jinou známku lidského osídlení – tedy žádného, v němž by pořád ještě sídlili lidé.

Jednou obtáčely vrcholek kopce zbytky vysokých kamenných hradeb. Uvnitř pobořeného kruhu stály části kamenných domů již beze střech. Les je už dávno pohltil, stromy prorůstaly všude a velké kamenné kvádry byly pokryté spletí psího vína. Jindy narazili na kamennou věž se zříceným vrškem, obrostlou starým hnědým mechem, opírající se o mohutný dub, jehož silné kořeny ji pomalu vyvracely. Ale nenalezli místo, kde by lidé dýchali v době, kam ještě sahala paměť. Vzpomínky na Shadar Logoth jim bránily přiblížit se k troskám a poháněly je dál, dokud se znovu neponořili v místa, kam lidská noha zjevně nikdy nevkročila.

Perrinovi kazily spánek strašlivé sny, děsivé sny. Objevoval se v nich Ba’alzamon, pronásledovával ho bludištěm, honíval ho, ale pokud se Perrin pamatoval, nikdy se s ním nesetkal tváří v tvář. A jejich cesta stačila pár ošklivých snů způsobit. Egwain si stěžovala na noční můry o Shadar Logothu, zvláště dvě noci poté, kdy našli zřícenou tvrz a opuštěnou věž. Perrin si poznámky nechával pro sebe, i když se sám budil do tmy celý zpocený a roztřesený. Egwain od něj čekala, že je v bezpečí dovede do Caemlynu, ne že s ní bude sdílet starosti, které stejně nemohl vyřešit.

Kráčel právě vedle Beliny hlavy a přemítal o tom, zda dnes večer najdou něco k jídlu, když poprvé zachytil tu vůni. Kobylka vzápětí zavětřila a otočila hlavu. Perrin ji zachytil za uzdu, než mohla poskočit.

„To je kouř,“ ozvala se vzrušeně Egwain. Naklonila se v sedle a zhluboka se nadechla. „Oheň na vaření. Někdo si tu peče večeři. Králíka.“

„Možná,“ prohodil Perrin opatrně a její dychtivý úsměv zmizel. Perrin prohodil prak za hrozivou sekeru s půlměsíčnou čepelí. Nejistě otevíral a zavíral pěsti na silném topůrku. Byla to zbraň, ale ani jeho tajné cvičení za kovárnou, ani Lanovy hodiny ho doopravdy nepřipravily ji jako zbraň použít. Dokonce i na bitvu před Shadar Logothem si vzpomínal příliš matně, než aby mu dodala sebedůvěry. A nikdy ani nezvládl tu prázdnotu, o které se Rand bavil se strážcem.

Slunce šikmo prosvítalo stromovím za nimi a les byl tichou změtí stínových skvrn. Nesla se k ním slabá vůně hořícího dřeva, smísená s vůní připravovaného jídla. Mohl by to být králík, přemýšlel Perrin a zakručelo mu v žaludku. A mohlo by to být i něco jiného, připomněl si. Podíval se na Egwain. Pozorovala ho. Být vůdcem znamenalo přijímat zodpovědnost.

„Počkej tady,“ vyzval ji tiše. Egwain se zamračila, ale on ji zarazil ve chvíli, kdy otevřela ústa. „A buď zticha! Zatím nevíme, kdo to je.“ Egwain kývla. Zdráhavě, ale udělala to. Perrin by byl rád věděl, proč to nefungovalo, když se ji snažil přesvědčit, aby jela místo něj. Zhluboka se nadechl a vydal se ke zdroji kouře.

V lesích kolem Emondovy Role nestrávil tolik času jako Rand s Matem, ale svoje králíky si odlovil. Kradl se od stromu ke stromu a pod nohama mu nezapraskala ani větvička. Zanedlouho už nahlížel kolem kmene vysokého dubu s mohutnými pokroucenými větvemi, které se ohýbaly téměř až k zemi a pak se opět zvedaly. Před ním ležel táborový oheň a o jednu z větví nedaleko plamenů se opíral hubený, opálený muž.

Sice to nebyl trollok, ale byl to ten nejzvláštnější chlapík, jakého kdy Perrin viděl. Například všechny součásti oděvu měl zřejmě zhotovené ze zvířecích kůží i s chlupy, dokonce i boty a zvláštní kulatou čapku s rovným vrškem, kterou měl na hlavě. Jeho plášť tvořila bláznivá změť králičiny a veverčiny a kalhoty měl vyrobené z kůže nějaké dlouhosrsté hnědobílé kozy. Prošedivělé hnědé vlasy měl řemínkem svázané na šíji a visely mu až po pás. Půlku hrudi mu zakrýval hustý plnovous. Za pasem měl zastrčený dlouhý tesák, skoro meč, a na dosah ruky měl o větev opřený luk a toulec.

Muž se opíral o větev, oči měl zavřené, zřejmě spal, ale Perrin se ve svém úkrytu nehýbal. Nad ohněm bylo šest klacíků a na každém byl napíchnutý králík, pekl se a občas z něj ukápl tuk, který v plamenech zasyčel. Při té vůni, zblízka tak silné, se Perrinovi sbíhaly sliny v ústech.

„Už jsi doslintal?“ Muž otevřel jedno oko a natočil hlavu směrem k Perrinovu úkrytu. „Ty a tvoje přítelkyně se klidně můžete posadit a dát si kousek. Za posledních pár dní jsem vás toho neviděl moc sníst.“

Perrin zaváhal a pak pomalu vstal, i když sekeru nepouštěl z ruky. „Ty mě sleduješ už dva dny?“

Muž se uchechtl. „Ano, sleduju tě. A to hezký děvče. Honí tě jako kohoutka od liliputky, co? Většinou jsem vás slyšel. Ten kůň je z vás jedinej, kdo nedupe tak, aby ho bylo slyšet na pět mil. Půjdeš ji pozvat, nebo hodláš ty králíky spolykat všechny sám?“

Perrin se naježil. Věděl, že příliš hluku nenadělal. Pokud jste byli hluční, v Luhu jste se ke králíkovi na dostřel z praku nedostali. Ale vůně králičí pečínky mu připomněla, že Egwain má taky hlad, a to už ani nepřemýšlel o tom, že čeká, jestli to snad není oheň trolloků, co ucítili.

Vrátil topůrko sekery zpátky do závěsu a zvedl hlas. „Egwain! Je to v pořádku! Je to králík!“ Napřáhl ruku a normálním hlasem dodal: „Jmenuju se Perrin. Perrin Aybara.“

Muž se nad nabídnutou rukou na chvíli zamyslel, než ji přijal, jako by na potřásání rukama nebyl zvyklý. „Mně říkají Elias,“ řekl a vzhlédl. „Elias Machera.“

Perrin zalapal po dechu a málem pustil Eliasovu ruku. Ten muž měl oči žluté jako třpytivé, leštěné zlato. Perrinovi prolétla hlavou jakási vzpomínka a zase zapadla. Jediné, na co teď dokázal myslet, bylo, že všichni trolloci, které kdy viděl, měli oči černé.

Objevila se Egwain a opatrně vedla Belu. Uvázala kobylčiny otěže k jedné z menších dubových větví. Perrin jí představil Eliase a ona zdvořile odpovídala, ale oči jí neustále sklouzávaly ke králíkům. Eliasových očí si zjevně nevšimla. Když jim Elias pokynul k jídlu, vrhla se s chutí na ně. Perrin váhal jen o minutku déle, než se k ní připojil.

Elias mlčky počkal, dokud nedojedli. Perrin měl takový hlad, že trhal kousky masa, které bylo tak horké, až si je musel přehazovat z ruky do ruky, než je mohl dát do úst. Dokonce i Egwain se nechovala tak spořádaně jako obvykle, a po bradě jí stékala mastná šťáva. Než dojedli, den už dávno přešel v soumrak a kolem ohně se stahovala bezměsíčná temnota. Tehdy Elias promluvil.

„Co tady vůbec děláte? Na padesát mil kolem není jedinej dům.“

„Jedeme do Caemlynu,“ vysvětlovala Egwain. „Možná bys mohl...“ Když Elias zaklonil hlavu a zařval smíchy, zvedla chladně obočí. Perrin na něj zíral s králičím stehýnkem na půl cesty k ústům.

„Do Caemlynu?“ Když mohl Elias konečně promluvit, funěl.

„Ta cesta, po který jedete poslední dva dny, Caemlyn mine tak o sto mil, možná víc, na sever.“

„Chtěli jsme se zeptat na cestu,“ řekla Egwain na jejich obranu. „Jenom jsme ještě nenašli žádnou vesnici nebo hospodářství.“

„A ani nenajdete,“ pochechtával se Elias. „Na tý cestě, po který jedete, můžete dojet rovnou k Páteři světa, a neuvidíte ani človíčka. Jistě, kdyby se vám povedlo na Páteř vyšplhat – a to se na některých místech dá – našli byste lidi v Aielský pustině, ale moc by se vám tam nelíbilo. Ve dne byste se vařili, v noci mrzli, a ve dne i v noci byste mohli umřít žízní. V Pustině to chce Aielana, aby našel vodu, a oni si na cizince zrovna nepotrpí. To teda ne, říkám já.“ Znovu vybuchl smíchem, tentokrát tak mocným, že se přitom válel po zemi. „To teda ne,“ podařilo se mu ze sebe vypravit.

Perrin si neklidně poposedl. Jíme tu snad se šílencem? Egwain se zamračila, ale počkala, dokud se Elias trochu neuklidnil, než řekla: „Možná bys nám mohl ukázat cestu. Zdá se, že toho o tom, kde se co nachází, víš o hodně víc než my.“

Elias se přestal smát. Zvedl hlavu, znovu si nasadil kulatou čapku, která mu spadla, když se válel po zemi, a zpod sevřeného obočí se zadíval na Egwain. „Já lidi moc rád nemám,“ řekl rázně. „Města jsou plný lidí. Já moc často nechodím k vesnicím, ani ke statkům. Vesničani a sedláci nemají v lásce moje přátele. Vám bych taky nepomohl, kdybyste se tu nemotali úplně bezmocní a nevinní jako čerstvě narozený štěňata.“

„Ale aspoň bys nám mohl říct, kudy máme jít,“ naléhala Egwain. „Když nám ukážeš cestu k nejbližší vesnici, i kdyby byla padesát mil odsud, oni nám cestu do Caemlynu určitě ukážou.“ Bela náhle zaržála strachy a začala trhat otěžemi. Perrin povstal, protože všude kolem se z tmavnoucího lesa vynořovaly tmavé postavy. Bela se vzpínala, kroutila se a ržála.

„Uklidni tu kobylu,“ řekl Elias. „Oni jí nic neudělají. Ani vám, když zůstanete v klidu.“

Do světla ohně vstoupili čtyři vlci, kosmatí, vysocí, s čelistmi, kterými by mohli člověku překousnout nohu. Jako by tam lidé vůbec nebyli, došli k ohni a rozložili se mezi nimi na zem. Ve tmě mezi stromy se světlo ohně odráželo v očích dalších vlků, byli všude kolem.

Žluté oči, uvědomil si Perrin. Jako Eliasovy. Tak na to se snažil rozpomenout. Ostražitě sledoval vlky kolem nich a sáhl po sekeře.

„Já bych to nedělal,“ prohodil Elias. „Jestli začnou mít dojem, že jim chceš ublížit, přestanou se chovat přátelsky.“

Upřeně ho pozorovali, ti čtyři vlci, to Perrin viděl. Měl pocit, že ho pozorují všichni vlci, i ti v lese. Začalo ho z toho svrbět po těle. Opatrně odtáhl ruce od sekery. Představoval si, že cítí, jak z vlků opadá napětí. Pomalu se posadil. Třásly se mu ruce, dokud si neobjal kolena. Egwain byla tak napjatá, až se skoro chvěla. Jeden z vlků, skoro černý s šedou skvrnou na hlavě, si lehl tak, že se jí téměř dotýkal.

Bela přestala řičet a vzpínat se. Teď tu stála, třásla se a ustupovala tak, aby měla všechny vlky na dohled, a občas vykopla, aby vlkům ukázala, co dovede, že svůj život hodlá prodat co nejdráž. Vlci si jí prostě nevšímali, stejně jako ostatních. Jazyky měli vyplazené a klidně vyčkávali.

„Tak,“ řekl Elias. „Tohle je lepší.“

„Jsou ochočení?“ zeptala se tichounce a také trochu s nadějí Egwain. „Jsou to... domácí mazlíčkové?“

Elias si odfrkl. „Vlka nejde ochočit, děvče, rozhodně ne tak, jako člověka. Jsou to mí kamarádi. Děláme si navzájem společnost, lovíme spolu a trochu se bavíme. Jak to kamarádi obvykle dělávají. Není to pravda, Strakuše?“ Vlčice se srstí, která procházela tuctem odstínů šedi, od tmavé po světlou, obrátila hlavu a podívala se na něj.

„Ty s nima mluvíš?“ žasl Perrin.

„Ne tak docela,“ odpověděl Elias pomalu. „Slova nic neznamenají, ani nejsou úplně přesná. Ona se nejmenuje Strakuše. Její jméno vlastně označuje způsob, jakým si stíny pohrávají na hladině lesního jezírka za úsvitu uprostřed zimy, když hladinu čeří vánek, a příchuť ledu, když se voda dotkne jazyka, a vůni sněhu vznášející se před příchodem noci ve vzduchu. Ale tak přesně to taky není. Nemůžete to vyjádřit slovy. Je to spíš pocit. Tak mluví vlci. Tí další se jmenují Uhel, Hopsal a Vichr.“ Uhel měl na rameni starou jizvu, která vysvětlovala jeho jméno, ale na druhých dvou vlcích nebyl žádný náznak, co by jejich jména měla znamenat.

Přes všechnu Eliasovu nevrlost měl Perrin dojem, že je rád, když si může popovídat s jiným člověkem. Aspoň Perrinovi připadal dost ochotný. Perrin se díval, jak se vlkům ve světle ohně lesknou zuby, a pomyslel si, že by nebylo špatné nechat ho mluvit dál. „Jak... jak ses naučil mluvit s vlky, Eliasi?“

„To objevili oni,“ odtušil Elias, „ne já. Ne jako první. Jak jsem to pochopil, tak takhle je to vždycky. Vlci si najdou tebe, ne ty je. Někteří lidi si mysleli, že se mě dotkl Temný, protože kamkoliv jsem přišel, objevili se tam i vlci. Hádám, že já si to občas myslel taky. Většina slušnejch lidí se mi začala vyhýbat, a ti, co mě vyhledávali, nebyli lidi, se kterýma bych se chtěl znát, ať tak nebo tak. Pak jsem si všiml, že vlci jako kdyby věděli, co si myslím, že odpovídají na to, co jsem měl v hlavě. To byl skutečnej začátek. Byli na mě zvědaví. Vlci obvykle lidi vycítí, ale ne takhle. Byli rádi, že mě našli. Říkají, že je to už dlouho, co lovili s lidma, a když oni řeknou dlouho, tak pocit, kterej z toho mám, je, jako kdyby studenej vítr vyl celou dobu od Prvního dne.“

„Nikdy jsem neslyšela o lidech, kteří by lovili s vlkama,“ ozvala se Egwain. Hlas sice neměla úplně vyrovnaný, ale to, že vlci tu jenom klidně polehávají, jí zřejmě dodalo kuráže.

Pokud ji Elias slyšel, nedal to nijak najevo. „Vlci si pamatují věci jinak než lidi,“ vykládal. Jeho zvláštní oči dostaly vzdálený, nepřítomný výraz, jako by plul v samotném proudu vzpomínek. „Každý vlk si pamatuje dějiny všech vlků, teda aspoň jejich tvar. Jak jsem říkal, slovama se to nedá dost dobře vysvětlit. Pamatují si, jak štvali kořist vedle lidí, ale je to tak dávno, že je to spíš jako stín stínu než vzpomínka.“

„To je strašně zajímavé,“ podotkla Egwain a Elias se na ni pozorně zadíval. „Ne, myslím to vážně. Je to zajímavé.“ Egwain si navlhčila rty. „Mohl... hm... mohl bys nás naučit s nimi mluvit?“ Elias si znovu odfrkl. „To se nedá naučit. Někteří to umějí, jiní ne. Říkají, že on to umí.“ Elias ukázal na Perrina.

Perrin se podíval na Eliasův prst, jako by to byl nůž. On je vážně šílenec. Vlci se na něj znovu podívali. Perrin si neklidně poposedl.

„Říkáte, že jedete do Caemlynu,“ řekl Elias, „ale to pořád nevysvětluje, co děláte tady, celý dny cesty odkudkoliv.“ Odhodil kožešinový plášť a lehl si na bok, opřel se o loket a vyčkával.

Perrin pohlédl na Egwain. Už na začátku si vymysleli příběh, pro případ, že by potkali nějaké lidi, aby jim vysvětlili, kam jedou, aniž by je to dostalo do potíží. Aniž by komukoliv sdělili, odkud doopravdy přicházejí, ani kam mají skutečně namířeno. Kdo mohl vědět, které neopatrné slovo by se mohlo dostat až k uchu mizelce? Pracovali na tom příběhu každý den, dávali ho dohromady a hledali chyby. A rozhodli se, že Egwain bude ta, kdo ho bude vyprávět. Uměla to se slovy lépe než Perrin a tvrdila, že na jeho obličeji vždycky pozná, když lže.

Egwain hned plynule začala. Pocházejí ze severu, ze Saldeie, z hospodářství ležícího kousek od maličké vísky. Ani jeden z nich nikdy nebyl za svůj dosavadní život dál než dvacet mil od domova. Ale slyšeli vyprávění kejklířů, příběhy kupců, a chtěli vidět kousek světa. Caemlyn a Illian. Bouřlivé moře a možná dokonce bájeslovné ostrovy Mořského národa.

Perrin spokojeně poslouchal. Dokonce ani Tom Merrilin by neutkal lepší příběh z toho mála, co věděli o světě mimo Dvouříčí, ani vhodnější pro jejich potřeby.

„Ze Saldeie, hm?“ prohodil Elias, když Egwain skončila. Perrin kývl. „Správně. Napadlo nás, že se nejdřív podíváme do Maradonu. Rozhodně bych chtěl vidět krále. Ale hlavní město by bylo první místo, kde by nás naši otcové hledali.“

Tuhle část vymyslel on, aby bylo jasné, že v Maradonu nikdy nebyli. Tak by nikdo nečekal, že o tomto městě budou něco vědět, čistě pro případ, že narazili na někoho, kdo tam skutečně byl. Z Emondovy Role a od událostí Jarnic urazili dalekou cestu. Nikdo, kdo by ten příběh slyšel, by neměl důvod pomyslet na Tar Valon nebo na Aes Sedai.

„Dobrej příběh.“ Elias kývl. „Ano, dobrej příběh. Pár maličkostí je tam sice špatně, ale Strakuše říká, že to hlavní je všechno hromada lží. Každičký slovo.“

„Lží!“ vzkřikla Egwain. „Proč bychom lhali?“

Ze čtveřice vlků se jediný nepohnul, ale už nevypadali, že jenom tak polehávají u ohně. Místo toho se tu krčili a žluté oči upírali na ty dva z Emondovy Role.

Perrin neříkal nic, ale ruka mu zabloudila k sekeře u pasu. Čtyři vlci se zvedli jediným rychlým pohybem a Perrinovi ruka strnula uprostřed pohybu. Vlci nevydali jediný zvuk, ale hustá srst na šíji se jim zježila. Jeden z vlků o kus dál v lese drsně zavyl do noci. Další mu odpověděli, pět, deset, dvacet, až se temnota chvěla jejich hlasy. A najednou umlkli. Perrinovi po skráních stékal studený pot.

„Jestli si myslíš...“ Egwain se odmlčela a polkla. Přes chlad ve vzduchu jí na čele stál pot. „Jestli si myslíš, že lžeme, tak bys možná uvítal, kdybychom si na noc udělali vlastní tábor, dál od tebe.“

„Obvykle jo, děvče. Ale zrovna teď se chci dozvědět o těch trollocích. A o půllidech.“ Perrin se snažil zachovat si nehybnou tvář a doufal, že se mu to daří lépe než Egwain. Elias pokračoval konverzačním tónem. „Strakuše říká, že když jste vyprávěli ty pohádky, cítila ve vašich myslích půllidi a trolloky. Oni všichni to cítili. Nějak jste se zapletli s trolloky a bezokými. Vlci trolloky a půllidi nenávidí víc než lesní požár, víc než cokoliv, a já taky.

Uhel chce, abych to s váma skoncoval. To trolloci ho tak popálili, když byl ještě roček. Říká, že lovný zvěře je málo, a vy jste tučnější než každej jelen, kterýho za poslední měsíce viděl, a že bychom to s váma měli skoncovat. Ale Uhel je vždycky netrpělivej. Proč mi o tom nepovíte? Doufám, že nejste temní druzi. Nerad zabíjím lidi, když jsem je předtím nakrmil. Jenom si pamatujte, oni poznají, když zalžete, a dokonce i Strakuše je skoro tak znechucená jako Uhel.“ Ani on, s očima žlutýma jako oči vlků, nezamrkal. To jsou vlčí oči, pomyslel si Perrin.

Uvědomil si, že se na něj dívá Egwain a čeká, až rozhodne, co udělat. Světlo, najednou je ze mě zase vůdce. Hned na začátku se rozhodli, že si nemohou dovolit riskovat a vyprávět svůj skutečný příběh komukoliv, ale Perrin teď neviděl způsob, jak se z toho vyvléknout, i kdyby se mu podařilo vytáhnout sekeru dřív než...

Strakuše temně zavrčela, a ten zvuk zopakovali i ostatní tři vlci u ohně a pak i vlci v temnotě. Noc naplnilo hrozivé vrčení.

„Tak dobře,“ řekl Perrin rychle. „Dobře!“ Vrčení najednou ustalo, úplně náhle. Egwain otevřela zaťaté pěsti a kývla. „Všechno to začalo pár dní před Jarnicemi,“ začal vyprávět Perrin, „když náš přítel Mat uviděl chlapa v černým plášti...“

Eliasův výraz se po celé vyprávění nezměnil, on dokonce ani nezměnil polohu, ale v tom, jak nakláněl hlavu, bylo něco, co mluvilo o tom, že má uši nastražené. Jak Perrin hovořil, ti čtyři vlci si zase sedli, a on měl dojem, že také poslouchají. Příběh to byl dlouhý, a on ho vyprávěl skoro celý. Pouze to, co se jemu a ostatním dvěma zdálo v Baerlonu, si nechal pro sebe. Čekal, že mu vlci nějak naznačí, že něco vynechal, ale oni ho jenom pozorovali. Strakuše vypadala přátelsky a Uhel rozzlobeně. Když domluvil, skoro chraptěl.

„... a jestli nás nenajde v Caemlynu, pojedeme až do Tar Valonu. Nemáme na vybranou, pomoc můžeme hledat jedině u Aes Sedai.“

„Trolloci a půllidi tak daleko na jihu,“ přemítal Elias. „Tak to je něco, co je třeba zvážit.“ Sáhl za sebe a hodil Perrinovi kožený měch s vodou, přičemž se na něj ani pořádně nepodíval. Zdálo se, že přemýšlí. Počkal, dokud se Perrin nenapil a znovu nezarazil zátku, než znovu promluvil. „Já s Aes Sedai nedržím. Červený adžah, ty, co rády loví muže, co se zapletli s jedinou silou, mě jednou chtěly zkrotit. Řekl jsem jim do obličeje, že jsou černý adžah, že slouží Temnému, to jsem jim řekl, a jim se to vůbec nelíbilo. Jak jsem se jednou dostal do lesa, nemohly mě chytit, ale zkoušely to. Ano, zkoušely. Když na to přijde, pochybuju, že by se ke mně po tom nějaká Aes Sedai chovala laskavě. Musel jsem zabít pár strážců. To je špatný, zabíjet strážce. Nemají to rády.“

„Tohle mluvení s vlky,“ ozval se neklidně Perrin. „Má... má to něco společnýho se Bílou?“

„Ovšemže ne,“ zabručel Elias. „Nefungovalo by to na mě, to krocení, ale rozčílilo mě, že to chtěly zkusit. Tohle je stará věc, chlapče. Starší než Aes Sedai. Starší než používání jediný síly. Stará jako samotný lidstvo. Stará jako vlci. Ale jim se to nelíbí, těm Aes Sedai. Starý věci se znovu vrací. Já nejsem jedinej. Jsou tu i další věci, další lidi. Aes Sedai to znervózňuje, pořád cosi vykládají o tom, že starý zábrany slábnou. Věci se rozbíjejí, to říkají. Bojí se, že se Temný dostane ven, proto. Mysleli byste, že je to moje vina, podle toho, jak se na mě koukaly. Červený adžah, taky některý jiný. Amyrlinin stolec... Áááá! Držel bych se od nich dál, většinou, a taky od přátel Aes Sedai. Taky byste měli, jestli jste mazaný.“

„Nic by se mi nelíbilo víc, než držet se dál od Aes Sedai,“ prohlásil Perrin.

Egwain se na něho upřeně zadívala. Perrin doufal, že nevyhrkne, že se taky hodlá stát Aes Sedai. Ale Egwain neřekla nic, i když stiskla rty, a Perrin pokračoval.

„Jenže my nemáme na vybranou. Pronásledují nás trolloci a mizelci a draghkar. Všechno kromě temných druhů. Nemůžeme se před nima schovat a nemůžeme s nima bojovat sami. Tak kdo nám pomůže? Kdo jiný je kromě Aes Sedai dost silný?“

Elias chvíli mlčel a díval se na vlky, nejčastěji na Strakuši a Uhla. Perrin si nervózně poposedl a snažil se nedívat na vlky. Když se na ně díval, měl dojem, že skoro slyší, co si s nimi Elias vykládá. I když to nemělo nic společného se Bílou, nechtěl mít s něčím takovým nic do činění. To, co říkal, musel být nějaký bláznivý žertík. Já neumím mluvit s vlky. Jeden z vlků – podle Perrina Hopsal – se na něj podíval a zdálo se, že se uculuje. Perrin by byl rád věděl, jak poznal, který vlk to je.

„Můžete se mnou zůstat,“ prohlásil Elias nakonec. „S námi.“ Egwain zvedla obočí a Perrin otevřel ústa. „No, co by mohlo být bezpečnější?“ vyzval ho Elias. „Trolloci udělají cokoliv, když dostanou možnost zabít samotného vlka, ale na míle se vyhnou smečce. A s Aes Sedai si taky nemusíte lámat hlavu. Do těchhle lesů moc často nechodí.“

„Já nevím.“ Perrin odmítl pohlédnout na vlky vedle sebe. Jedním z nich byla Strakuše a Perrin na sobě cítil její pohled. „Oni to nejsou jenom trolloci.“

Elias se chladně uchechtl. „Viděl jsem smečku strhnout i jednoho z bezokých. Půlka smečky to odskákala, ale jakmile nějakýho ucítí, nenechají to plavat. Trolloci, myrddraalové, vlkům je to jedno. A oni chtějí tebe, hochu. Slyšeli i o dalších mužích, kteří umějí mluvit s vlky, ale ty jsi kromě mě první, na kterýho narazili. Tvoji přítelkyni ale přijmou taky, a oba budete tady ve větším bezpečí než v nějakým městě. Ve městech jsou temní druzi.“

„Poslyš,“ řekl Perrin naléhavě, „přál bych si, abys o tom přestal mluvit. Neumím – to... co ty, co říkáš.“

„Jak si přeješ, chlapče. Hraj si na troubu, jestli chceš. Copak nechceš být v bezpečí?“

„Nebudu sám sebe klamat. Není proč. Jediný, co chceme...“ „Jedeme do Caemlynu,“ prohlásila Egwain pevně. „A pak do Tar Valonu.“

Perrin zavřel ústa a jejímu rozzlobenému pohledu čelil stejně nahněvaně. Věděl, že ho poslouchá, jenom když se jí chce, a ne, když se jí to nelíbí, ale mohla ho aspoň nechat odpovědět za sebe. „A co ty, Perrine?“ řekla. Sám si odpověděl. „Já? Nech mě chvilku přemýšlet. Ano. Ano, myslím, že pojedu taky.“ Obrátil se k ní s mírným úsměvem. „No, Egwain, tak to jsme byli oba. Hádám, že teda pojedu s tebou. Je to fajn popovídat si o těchhle věcech, než se rozhodneš, že?“ Egwain se zapýřila, ale rty měla stále stisknuté.

Elias zabručel. „Strakuše říkala, že se rozhodneš takhle. Říkala, že to děvče je pevně zasazený v lidským světě, zatímco ty,“ kývl k Perrinovi, „stojíš v půlce cesty. Za daných okolností hádám, že bychom měli s váma zaskočit na jih. Jinak byste nejspíš umřeli hlady, ztratili se, nebo...“

Uhel se najednou zvedl a Elias obrátil hlavu, aby na velkého vlka viděl. Po chvíli se zvedla i Strakuše. Přistoupila blíž k Eliasovi, takže se také dívala Uhlovi do očí. Celá scéna na dlouhou chvíli ztuhla, pak se Uhel otočil a zmizel do noci. Strakuše se otřásla, vrátila se zpátky na své místo a stočila se do klubíčka, jako by se nic nestalo.

Elias se podíval do Perrinových zvědavých očí. „Tuhle smečku vede Strakuše,“ vysvětlil mu. „Někteří samci by ji přeprali, kdyby ji vyzvali, ale ona je chytřejší než kterýkoliv z nich, a oni to všichni vědí. Nejednou smečku zachránila. Ale Uhel si myslí, že smečka s váma dvěma marní čas. On má v hlavě jenom nenávist k trollokům, a jestli jsou nějací tak daleko, chce se vydat na cestu a pobít je.“

„To docela chápeme,“ řekla Egwain, a podle hlasu se jí ulevilo. „Ale cestu si najdeme sami... když nám poradíš, samozřejmě.“ Elias mávl rukou. „Říkal jsem, že smečku vede Strakuše, ne?

Ráno s váma vyrazím na jih a oni taky.“ Egwain se tvářila, jako by to nebyla právě ta nejlepší zpráva, kterou mohla dostat.

Perrin seděl zahalen v mlčení. Cítil Uhla odcházet. A ten zjizvený samec nebyl sám, tucet dalších vlků, všechno mladí samci, odklusal za ním. Chtěl věřit, že to si Elias hraje s jeho představivostí, ale nemohl. Těsně předtím, než odcházející vlci zmizeli z jeho mysli, ucítil myšlenku, o níž věděl, že pochází od Uhla. Byla jasná, jako by byla jeho vlastní. Nenávist. Nenávist a chuť krve.