Oko světa

37 Štvanice

Nyneiva držela otěže tří koní a vyhlížela do noci, jako by nějak mohla proniknout temnotou a najít Aes Sedai a strážce. Obklopovaly ji kostry stromů, v matném měsíčním světle tuhé a černé. Stromy a noc vytvářely dokonalou clonu pro to, co Moirain s Lanem prováděli. Tedy ne že by se některý z nich zastavil a vysvětlil jí, co to je. Tiché „Ať jsou koně potichu,“ od Lana a byli pryč. Ji tu nechali stát jako nějakého pacholka. Nyneiva se ohlédla na koně a zlostně si povzdechla.

Mandarb splýval s temnotou skoro stejně dobře, jako plášť jeho pána. Jediný důvod, proč ji válečný hřebec nechal přijít tak blízko, byl ten, že jí otěže do ruky strčil Lan osobně. Teď vypadal kůň poměrně klidně, ale Nyneiva se až příliš dobře pamatovala, jak tiše ohrnul pysky, když jednou sáhla po udidle, aniž počkala na Lanovo svolení. Nevydal ani hlásku, a díky tomu vypadaly jeho obnažené zuby o to nebezpečněji. Nyneiva se naposled ostražitě ohlédla po hřebci a pak se obrátila zpátky směrem, kudy ti dva odešli, přičemž nepřítomně hladila vlastního koně. Překvapeně nadskočila, když jí Aldíb vsunula světlý nos do ruky, ale po chvíli bílou klisnu také poplácala.

„Hádám není třeba vylévat si zlost na tobě,“ zašeptala, „jenom proto, že tvoje paní je chladnokrevná...“ Znovu napjala zrak do temnoty. Co to tam dělají?

Když opustili Bílý Most, projížděli vesnicemi, které ve své obyčejnosti působily až neskutečným dojmem. Byly to obyčejné vesnice s trhy, které Nyneivě připadaly odtržené od světa, po němž pobíhali mizelci a trolloci a Aes Sedai. Sledovali Caemlynskou silnici, až se jednou Moirain v Aldíbině sedle předklonila a zahleděla se k východu, jako by dohlédla po celé velké silnici, celé ty dlouhé míle do Caemlynu, a viděla, co je tam čeká.

Nakonec Aes Sedai vydechla a usadila se v sedle. „Kolo tká, jak si kolo přeje,“ zamumlala, „ale nevěřím, že by tkalo konec nadějí. Nejdřív se musím postarat o to, čím jsem si jistá. Stane se, jak kolo tká.“ A zamířila s klisnou k severu, mimo silnici a do lesa. Jeden z chlapců byl tím směrem s mincí, kterou mu Moirain dala. Lan ji následoval.

Nyneiva se naposledy zadívala na Caemlynskou silnici. Dnes po ní cestovalo jen málo lidí, pár lehkých vozíků a v dálce prázdný povoz, hrstka opěšalých lidí s věcmi v rancích hozených na zádech nebo navršených na kárách. Někteří byli dokonce ochotni připustit, že jsou na cestě do Caemlynu, aby se podívali na falešného Draka, ale většina to důrazně popírala, zvláště ti, kdo přišli přes Bílý Most. V Bílém Mostu začala Nyneiva Moirain věřit. Nějak. Na každý pád víc. A nijak ji to neuklidnilo.

Strážce s Aes Sedai už jí skoro zmizeli z dohledu mezi stromy, než se za nimi vydala. Pospíšila si, aby je dohnala. Lan se po ní často ohlížel a mával na ni, aby jela dál, ale držel se těsně u Moirain, a Aes Sedai upírala oči přímo před sebe.

Jednoho večera poté, co opustili silnici, se neviditelná stezka ztratila. Moirain, ta klidná Moirain, náhle vstala od malého ohýnku, nad nímž v kotlíku bublala voda na čaj, a oči se jí rozšířily. „Je to pryč,“ zašeptala do noci.

„Je...?“ Nyneiva nedokázala otázku dokončit. Světlo, dokonce ani nevím, který z nich to je!

„Nezemřel,“ vykládala pomalu Aes Sedai, „ale už nemá mou zástavu.“ Posadila se, hlas měla vyrovnaný, a když zvedala kotlík z plamenů a vhazovala do něj hrst čajových lístků, ruce se jí netřásly. „Ráno pojedeme dál stejným směrem. Až se dostaneme dost blízko, dokážu ho najít i bez té mince.“

Když v ohništi zbývaly jenom uhlíky, Lan se zabalil do pláště a uložil se ke spánku. Nyneiva usnout nedokázala. Pozorovala Aes Sedai. Moirain měla zavřené oči, ale seděla vzpřímeně, a Nyneiva věděla, že je vzhůru.

Dlouho poté, kdy i poslední uhlík přestal žhnout, Moirain otevřela oči a podívala se na Nyneivu. Ta i ve tmě vycítila, že se Aes Sedai usmívá. „Získal minci zpátky, vědmo. Všechno bude v pořádku.“ S povzdechem se uložila do pokrývek a vmžiku začala oddychovat z hlubokého spánku.

Nyneiva ji nedokázala tak snadno následovat, byť byla nesmírně unavená. Hlavou se jí honily ty nejhorší představy bez ohledu na to, jak se je snažila zahnat. Všechno bude v pořádku. Po Bílém Mostu už se nedokázala přimět, aby tomu tak snadno uvěřila.

Náhle Nyneivu cosi vytrhlo ze vzpomínek zpátky do noci. Ta ruka na její paži opravdu ležela. Potlačila výkřik, který se jí zvedl v hrdle, a sáhla k pasu pro nůž. Prsty se jí sevřely na jílci dřív, než si uvědomila, že ta ruka patří Lanovi.

Strážce měl odhrnutou kapuci, ale jeho měňavý plášť tak dokonale splýval s nocí, že matná skvrna jeho tváře jako by se jen tak vznášela ve tmě. Ruka na její paži se zdánlivě vynořovala ze vzduchu.

Nyneiva se roztřeseně nadechla. Čekala, že poznamená něco o tom, jak snadno se k ní dostal, aniž jej ona zpozorovala, ale on se místo toho obrátil a zalovil v sedlové brašně. „Je tě potřeba,“ řekl a klekl si, aby spoutal koně.

Jakmile byli koně zabezpečeni, Lan se narovnal, popadl Nyneivu za ruku a znovu zamířil do noci. Jeho tmavé vlasy zapadaly do temnoty skoro stejně dobře, jako jeho plášť, a strážce způsoboval ještě méně hluku než Nyneiva. Vědma si zdráhavě přiznala, že kdyby ji byl nedržel za zápěstí, nedokázala by ho tmou následovat. Stejně si nebyla jistá, jestli by se mu dokázala vytrhnout, kdyby ji nechtěl pustit. Měl nesmírně silné ruce.

Dorazili na malou vyvýšeními, ani se tomu nedalo říkat kopec, kde Lan poklekl a stáhl ji k sobě dolů. Nyneivě chvíli trvalo, než si uvědomila, že Moirain je tu taky. Aes Sedai se nehýbala a člověk by si ji v tom jejím tmavém plášti klidně mohl splést se stínem. Lan ukázal dolů po svahu na velkou mýtinu mezi stromy.

Nyneiva se v nejasném měsíčním světle zamračila a pak se náhle usmála, když pochopila. Ty světlé skvrny byly stany vztyčené v pravidelných řadách. Zatemněné tábořiště.

„Bělokabátníci,“ špitl Lan, „dvě stě jich je, možná víc. Tam dole je voda. A ten mládenec, co ho hledáme.“

„V táboře?“ Nyneiva spíš vycítila, než viděla, jak Lan přikývl.

„Uprostřed tábora. Moirain by mohla ukázat přímo na něj. Přiblížil jsem se natolik, abych viděl, že ho hlídají.“

„Vězeň?“ podivila se Nyneiva. „Proč?“

„To nevím. Děti by vesnický chlapec neměl zajímat, ne pokud nevědí něco, co vyvolalo jejich podezření. Světlo ví, že stačí málo, aby to v bělokabátníkovi vyvolalo podezření, ale stejně mi to dělá starosti.“

„Jak ho chcete osvobodit?“ Až do chvíle, kdy se po ní ohlédl, si Nyneiva neuvědomila, jak si byla jistá, že Lan dokáže nakráčet doprostřed dvou stovek mužů a vrátit se i s chlapcem. No, je to strážce. Některé příběhy přece musejí být pravdivé.

Napadlo ji, jestli se jí v duchu vysmívá, ale on měl hlas bezvýrazný a věcný. „Můžu ho přivést zpátky, ale pochybuji, že bude schopen se plížit. A kdyby nás zahlédli, mohli bychom mít za patami dvě stě bělokabátníků, a to budeme muset jet dva na jednom koni. Jsi ochotná riskovat?“

„A pomoci někomu z Emondovy Role? – Ovšem! Co riskovat?“

Lan znovu ukázal do tmy, za stany. Tentokrát Nyneiva rozeznala jenom stíny. „Jejich koně jsou uvázaní k provazům. Kdyby je někdo přeřízl, ne úplně, ale dost na to, aby se roztrhly, až Moirain odvrátí jejich pozornost, budou mít bělokabátníci dost práce se sháněním koní, takže nás nebudou moci pronásledovat. Na té straně tábora jsou dva strážní. Jsou za těmi provazy, ale jestli jsi aspoň zpoloviny tak dobrá, jak si o tobě myslím, ani tě nezahlédnou.“

Nyneiva ztěžka polkla. Plížit se za králíky byla jedna věc, ale strážní s oštěpy a meči... Takže on si myslí, že jsem dobrá, co? „Udělám to.“

Lan znovu kývl, jako by nic jiného ani nečekal. „Ještě jedna věc. Dnes v noci se tu kolem potulují vlci. Zahlédl jsem dva, a když jsem jich viděl tolik, tak tu nejspíš budou i další.“ Odmlčel se, a i když se jeho hlas nezměnil, Nyneiva měla dojem, že je popletený. „Bylo to skoro, jako by chtěli, abych je uviděl. Ale neměli by tě obtěžovat. Vlci se obvykle lidem vyhýbají.“

„To jsem nevěděla,“ odvětila Nyneiva sladce. „Já vyrostla jenom mezi ovčáky.“ Lan zavrčel a ona se usmála do tmy.

„Tak to uděláme hned,“ řekl.

Nyneivě zmizel úsměv z tváře, když se pořádně podívala na tábor plný ozbrojených mužů. Dvě stě mužů s oštěpy a meči a... Než to mohla znovu uvážit, vytáhla nůž z pochvy a začala se plazit pryč. Moirain ji zachytila za ruku. Stisk měla skoro stejně silný jako Lan.

„Dávej na sebe pozor,“ řekla Aes Sedai tiše. „Jakmile přeřízneš ty provazy, vrať se, jak nejrychleji to půjde. Jsi také součástí vzoru, a já tě nechci vystavovat nebezpečí, ne víc než ostatní, jestli dneska není v nebezpečí celý svět.“

Když ji Moirain pustila, Nyneiva si kradmo masírovala ruku. Nehodlala dát Aes Sedai najevo, jak ji její stisk zabolel. Ale Moirain, jakmile ji pustila, se k ní obrátila zády a jala se opět pozorovat tábor. A Nyneiva si s překvapením uvědomila, že strážce zatím odešel. Vůbec ho neslyšela. Světlo toho zatrápenýho chlapa oslep! Rychle si vyvázala sukně, aby měla volné nohy, a odchvátala do noci.

Nejdřív se hnala rychle kupředu a pod nohama jí praskaly suché větvičky, ale pak zpomalila, a byla ráda, že tu není nikdo, kdo by viděl, jak se červená. Plán zněl zůstat potichu, a ona se strážci rozhodně vyrovnat nemohla. Ohó, že ne?

Zahnala ten nápad a soustředila se na cestu temným lesem. Samo o sobě to nebylo těžké, slabé světlo ustupujícího měsíce stačilo každému, koho školil její otec, a půda byla jen mírně zvlněná. Ale stromy, holé, stojící proti noční obloze, jí neustále připomínaly, že toto žádná dětská hra není, a kvílící vítr až příliš připomínal trolločí rohy. Teď, když byla sama v temnotě, si připomněla, že vlci, kteří obvykle od lidí utíkají, se této zimy chovali ve Dvouříčí zcela odlišně.

Když konečně ucítila pach koní, zaplavila ji úleva jako teplý proud. Nyneiva, zadržujíc dech, si lehla na břicho a proti větru se začala plížit ke koním.

Dostala se téměř až ke strážným, než je vůbec zahlédla. Vypochodovali ze tmy a bílé pláště jim povlávaly ve větru a v měsíčním světle skoro zářily. Stejně dobře mohli nést pochodně. Ani v jejich světle by už nemohli být viditelnější. Nyneiva ztuhla a snažila se splynout se zemí. Strážní se přiblížili skoro až k ní, na necelých deset kroků. Když se zastavili, zadupali, postavili se čelem k sobě a vzdali oštěpem jeden druhému čest. Kousek za nimi Nyneiva rozeznávala nejasné stíny, to museli být koně. Stájový pach, pach koní a hnoje, tu byl velice silný.

„S nocí je všechno v pořádku,“ oznámila jedna postava v bílém plášti. „Světlo na nás sviť a ochraňuj nás od Stínu.“

„S nocí je všechno v pořádku,“ odpověděl druhý. „Světlo na nás sviť a ochraňuj nás od Stínu.“

S tím se otočili a znovu odpochodovali do tmy.

Nyneiva vyčkávala a v duchu počítala, dokud strážní dvakrát neprošli svým okruhem. V obou případech napočítala stejně, a bělokabátníci v obou případech škrobeně zopakovali stejnou formuli, ani o slovíčko víc nebo míň. Do stran se ani nepodívali. Při pochodování se dívali přímo před sebe a stejně zase odkráčeli.

Než noc potřetí pohltila jejich bledé, vlnící se pláště, byla už Nyneiva na nohou a přikrčeně utíkala ke koním. Jak se k nim přiblížila, zpomalila, aby zvířata nepoplašila. Stráže bělokabátníků možná neviděly, co jim nikdo nepřistrčil až pod nos, ale rozhodně by se šly podívat, kdyby se koně náhle začali vzpínat.

Koně podél uvazovacích provazů – bylo jich tu víc – byli ve tmě jen nejasnou masou, hlavy měli skloněné. Občas si některý odfrkl nebo ve spánku přešlápl. V matném světle měsíce se Nyneiva dostala skoro až k začátku provazu, než ho pořádně uviděla. Sáhla na provaz a ztuhla, když nejbližší kůň zvedl hlavu a podíval se na ni. Jednu červenou otěž měl uvázanou do smyčky kolem jako prst silného lana v místě, kde končilo. Jedno zařičení. Nyneivě tlouklo srdce, jako by jí mělo vyskočit z hrudi, a znělo to dost hlasitě, aby to přilákalo stráže.

Nyneiva, aniž odtrhla zrak od onoho oře, nařízla provaz. Sáhla na čepel, aby věděla, jak daleko se dostala. Kůň pohodil hlavou a Nyneivě se dech zadrhl v hrdle. Jenom jediné zařičení.

Pod prsty jí zůstávalo už jen několik konopných vláken. Pomalu zamířila k další řadě a neustále přitom sledovala toho prvního koně, až na něj už vůbec nedohlédla, aby viděla, jestli se na ni dívá, a pak se přerývaně nadechla. Budou-li všichni takoví, určitě to nezvládne.

Ale u dalšího provazu, a dalšího, i toho následujícího, koně klidně spali, i když se Nyneiva řízla a musela potlačit vyjeknutí. Cucala si ránu a ostražitě se ohlédla směrem, odkud sem přišla. Jelikož byla po větru, strážné už při jejich výměně neslyšela, ale oni mohli slyšet ji, pokud byli na správném místě. Jestli se bělokabátníci půjdou podívat, co to bylo za hluk, vítr jí zabrání, aby je zaslechla, dokud nebudou přímo u ní. Je čas jít. Když jim utečou čtyři z pěti koní, nebudou nikoho pronásledovat.

Ale nehýbala se. Představovala si Lanovy oči, až uslyší, co udělala. Nebude v nich žádné obvinění, měla přece rozumné důvody, a on by od ní víc nečekal. Byla vědma, ne žádný zatracený nezranitelný strážce, který se umí udělat téměř neviditelným. Nyneiva zaťala zuby a přešla k poslednímu provazu. Prvním koněm u něj byla Bela.

Její hranatou, kosmatou postavu si rozhodně nemohla splést, protože i když se jí občas některý kůň podobal, byla by to příliš velká shoda náhod. Nyneiva byla náhle tak ráda, že nevynechala ani poslední řadu, až se z toho roztřásla. Údy se jí tak chvěly, až se bála provazu dotknout, ale mysl měla čistou jako potok Vinný střik. Ať už byl v táboře kterýkoliv z hochů, Egwain tu byla také. A kdyby jeli dva na jednom koni, někteří z bělokabátníků by je dostihli bez ohledu na to, kam až by se koně zaběhli, a někdo by pak zemřel. Nyneiva si tím byla tak jistá, jako by naslouchala větru. U srdce ji z toho bodlo strachem, bála se, jak moc si je jistá. Tohle nemělo nic společného s počasím, úrodou ani nemocí. Proč mi Moirain řekla, že můžu používat sílu? Proč mě nenechala na pokoji?

Zvláštní, ten strach utlumil její třes. Když nařezávala uvazovací provaz, stejně jako ty ostatní, měla ruce pevné, jako by doma mlela bylinky. Vrátila dýku do pochvy a odvázala Beliny otěže. Kosmatá kobylka se prudce probrala ze spánku a pohodila hlavou, ale Nyneiva ji pohladila po nose a tichým hlasem jí promlouvala do ucha. Bela si tiše odfrkla a vypadala spokojeně.

Ostatní koně v této řadě byli také vzhůru a dívali se na ni. Nyneiva si připamatovala Mandarba a váhavě sáhla po další otěži, ale tento kůň proti cizí ruce nic nenamítal. Vskutku, zdálo se, že také touží po pohlazení, jakého se dostávalo Bele. Nyneiva pevně uchopila Beliny otěže a omotala si je kolem zápěstí, přičemž celou dobu nervózně sledovala tábor. Světlé stany byly o necelých třicet sáhů dál, a Nyneiva viděla, jak se mezi nimi pohybují muži. Jestli si všimli, že jsou koně neklidní, a přicházejí se podívat, co to způsobilo...

Zoufale si přála, aby Moirain nečekala na její návrat. Ať už hodlá Aes Sedai učinit cokoliv, nechť to udělá hned. Světlo, ať to udělá hned, než...

Náhle tmu nad táborem roztříštil blesk a na chvíli se noc změnila v den. Zahřmění Nyneivu téměř ohlušilo, a jak klikatý trojzubec udeřil do země těsně za koňmi, až hlína a kamení vylétly do vzduchu jako vodotrysk, ona měla dojem, že se jí podlomí kolena. Rachot drásané země skoro přehlušil burácení hromu. Koně se v té chvíli splašili, řičeli a vzpínali se a uvazovací provazy praskaly jako nitky tam, kde je Nyneiva nařízla. Ještě než zcela zmizel první blesk, prolétl oblohou další.

Nyneiva byla příliš zaneprázdněná, aby stačila zajásat. Při prvním zablesknutí se Bela vrhla na jednu stranu, zatímco druhý kůň se vzpínal a couval opačným směrem. Nyneiva měla pocit, že jí vytrhnou paže z kloubů. Na nekonečnou minutu tu visela ve vzduchu mezi koňmi, nohama nedosáhla na zem a její výkřik přehlušilo další zahřmění. Znovu uhodil blesk, a ještě jednou, a znovu, a hrom burácel bez ustání, jako by se sama nebesa rozzuřila. Když koně nemohli utéci směrem, kterým chtěli, vrhli se zpátky a Nyneiva se konečně dostala na zem. Nyneiva by si byla ráda klekla a uvolnila zmučená ramena, ale na to nebyl čas. Bela a ten druhý kůň s ní cloumali, kouleli očima, až jim bylo vidět bělmo, a hrozilo, že ji srazí na zem a pošlapou. Nyneivě se nějak podařilo zvednout ruce a zachytit se Beliny hřívy, načež se vytáhla na hřbet zmítající se kobylky. Druhou otěž měla stále omotanou kolem zápěstí, až ji měla skoro zaříznutou do masa.

Nyneivě poklesla brada, když kolem prolétl šedý stín, který si však jí a jejích dvou koní nijak nevšímal, ale cvakal zuby na zvířata, jež se nyní rozbíhala všemi směry. Druhý stín smrti ho těsně následoval. Nyneivě se chtělo znovu zaječet, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Vlci! Světlo, pomoz nám! Co to ta Moirain provádí?

Pobízet Belu vůbec nebylo nutné. Kobylka běžela a ten druhý kůň ji ještě rád následoval. Kamkoliv, dokud mohli utíkat, dokud mohli uniknout ohni z oblohy, který zabil noc.