Oko světa

20 Prach ve větru

Na nervózně se vrtících koních opustili bílou kamennou budovu. Nad střechami v poryvech sténal ledový vítr, v němž jejich pláště povlávaly jako praporce, a přes tenoučký srpeček měsíce hnal řídká oblaka. Lan všem tiše nařídil, aby se ho drželi, a vydali se do ulice. Koně tančili a tahali za udidla, dychtili se odsud dostat co nejdříve.

Rand ostražitě vzhlížel k budovám, které míjeli. Tyčily se teď ve tmě a jejich prázdné okenní otvory připomínaly oční důlky. Zdálo se, že se stíny pohybují. Občas se ozvalo rachocení – vítr shodil nějaké zdivo. Aspoň že ty oči zmizely. Úleva netrvala dlouho. Proč zmizely?

Tom a lidé z Emondovy Role se kolem něj shlukli, všichni se drželi tak blízko jeden druhého, aby se mohli navzájem dotýkat. Egwain měla nahrbená ramena, jako by Bele pomáhala odlehčit kopyta při dopadu na dláždění. Rand se skoro ani neodvažoval dýchat. Zvuk by mohl přilákat nežádoucí pozornost. Náhle si Rand uvědomil, že se před nimi objevilo prázdné prostranství, mezi nimi a strážcem s Aes Sedai byla mezera. Ti dva byli o dobrých třicetkroků napřed.

„Zůstáváme pozadu,“ zabručel a pobídl Oblaka k rychlejšímu kroku. Přes ulici před ním se natáhlo tenoučké chapadlo stříbrošedé mlhy.

„Stát!“ To přidušeně vykřikla Moirain, sice přísně a naléhavě, ale tak, aby ji nebylo slyšet moc daleko.

Rand Oblakovi nejistě přitáhl otěže. Kousek mlhy teď už dosahoval přes celou šířku ulice a pomalu sílil, jako by z budov po obou stranách ulice vytékala další mlha. Teď byl mlžný pás silný jako mužská paže. Když k Randovi dorazili Egwain, Tom a ostatní, Oblak přitiskl uši k hlavě a pokusil se ucouvnout dál. Jejich koně také pohazovali hlavami a vzpírali se přiblížit k mlze.

Lan s Moirain se pomalu vrátili k pásu mlhy, jenž nyní zesílil, až byl jako noha, a ve značné vzdálenosti od něj se zastavili. Aes Sedai si pečlivě prohlížela výběžek mlhy, který je odděloval. Rand pokrčil rameny, jak ho náhle přepadl strach. Mlhu provázelo slabé světlo a sílilo, jak chapadlo mlhy rostlo, ale pořád nebylo silnější než měsíční svit. Koně neklidně přešlapovali, dokonce i Aldíb a Mandarb.

„Co je to?“ zeptala se Nyneiva.

„Zlo Shadar Logothu,“ odpověděla Moirain. „Mashadar. Nevidí, neslyší, pohybuje se bezcílně městem jako červ pod zemí. Kdyby se vás dotkl, zemřeli byste.“ Rand a ostatní rychle odvedli tančící koně ještě o pár kroků dál, ale ne moc daleko. I když by se Rand Aes Sedai rád zbavil, byl s ní, ve srovnání s tím, co leželo kolem nich, v bezpečí skoro jako doma.

„Tak jak se k vám dostaneme?“ ozvala se Egwain. „Můžeš to zabít... vyčistit cestu?“

Moirainin smích byl hořký a krátký. „Mashadar je veliký, děvče, tak velký, jako samotný Shadar Logoth. Celá Bílá věž by ho nedokázala zabít. Kdybych ho poranila natolik, aby vás nechal projít, musela bych sáhnout tak hluboko do jediné síly, že by to přitáhlo půllidi jako hlas trubky. A Mashadar by si rychle vyhojil, co bych mu udělala, pospíšil by si a možná by nás lapil do svých tenat.“

Rand si s Egwain vyměnil pohled a pak znovu položil její otázku. Moirain si povzdechla, než odpověděla.

„Nelíbí se mi to, ale musíme udělat, co je potřeba. Tohle nebude nad zemí všude. Jiné ulice budou čisté. Vidíte tamhletu hvězdu?“ Otočila se v sedle a ukázala na červenou hvězdu nízko nad východním obzorem. „Držte se jí a ona vás zavede k řece. Ať se stane cokoliv, jeďte pořád k řece. Jeďte, jak nejrychleji to půjde, ale hlavně nedělejte hluk. Pamatujte si, že tu jsou pořád trolloci. A čtyři půllidé.“

„Jenže jak vás zase najdeme?“ namítala Egwain.

„My najdeme vás,“ řekla Moirain. „Buďte klidní, já vás najdu vždycky. Teď běžte. Tahle věc nemá ani za mák rozumu, ale potravu vycítit dokáže.“ A opravdu, stříbrošedé provazce vycházely z většího těla. Vznášely se tu a komíhaly, jako chapadla storamenatky na dně jezírka v Luhu.

Když Rand zvedl zrak od silného kmene z opaleskujícího opam, strážce s Aes Sedai byli pryč. Rand si olízl rty a podíval se na své společníky. Byli stejně nervózní jako on. A ještě něco horšího: oni očividně očekávali, že se jako první pohne někdo jiný. Obklopovala je noc a trosky. Někde tam ve městě byli mizelci a trolloci, možná hned za dalším rohem. Chapadla mlhy se přiblížila, teď už byla na půl cesty k nim, a nechvěla se. Blížila se k zamýšlené kořisti. Náhle mu Moirain velice chyběla.

Všichni se pořád rozhlíželi, nevěděli, kudy se dát. Rand obrátil Oblaka a bělouš vyrazil klusem, přičemž tahal za otěže, aby mu Rand dovolil jít rychleji. Jako by to, že se pohnul první, z něj udělalo vůdce, všichni ostatní ho následovali.

Když byla Moirain pryč, nebylo nikoho, kdo by je chránil, kdyby se Mordeth objevil. Nebo troloci. Nebo... Rand se přinutil přestat myslet na takové věci. Pojede za rudou hvězdou. Té myšlenky se musí držet.

Třikrát se museli vrátit stejnou cestou, protože ulice byla celá zatarasená kopcem kamení a cihel, který by koně nikdy nedokázali překonat. Rand slyšel, jak ostatní rychle, namáhavě dýchají, těsně na hranici paniky. Stiskl zuby, aby sám přestal lapat po dechu. Aspoň jim to musí připadat, že se nebojíš. Děláš dobrou práci, tupá hlavo! Každého z toho bezpečně dostaneš.

Zahnuli za další roh. Rozlámané dláždění zalévala mlžná stěna světlem stejně jasným, jako vydává měsíc v úplňku. Vydaly se k nim proudy mlhy silné jako jejich koně. Nikdo nečekal. Obrátili koně a odcválali v sevřeném útvaru, klapotu kopyt na dláždění nevěnovali nejmenší pozornost.

Do ulice před nimi vstoupili, ani ne o deset sáhů dál, dva trolloci.

Lidé a trolloci na sebe chvilku jenom zírali, jedni víc překvapení než druzí. Objevila se další dvojice trolloků, další a ještě jedna, která vrazila do těch před sebou, jež pohled na lidi vylekal. Nicméně strnule stáli jenom chviličku. Z budovy se ozvalo hrdelní vytí a trolloci se vrhli dopředu. Lidé se rozlétli na všechny strany jako křepelky.

Randův bělouš se ve třech krocích rozcválal. „Tudy!“ křikl Rand, ale totéž zaslechl z pěti různých hrdel. Rychle se ohlédl přes rameno a zjistil, že jeho společníci mizí stejně tolika směry a všechny je pronásledují trolloci.

Za Randem se hnali tři a ve vzduchu mávali tyčemi s provazem. Randovi naskočila husí kůže, kďyž zjistil, že Oblakovi stačí. Sklonil se Oblakovi ke krku a pobízel bělouše, již tak poháněného drsným křikem, k ještě rychlejšímu běhu.

Ulice před ním se zúžila, opile se do ní nakláněla budova se zříceným vrškem. Prázdné okenní otvory se pomalu plnily stříbřitou září a ven se valila hustá mlha. Mashadar.

Rand se odvážil ohlédnout přes rameno. Trolloci pořád utíkali ani ne třicet kroků za ním. Světlo mlhy stačilo, aby je jasně viděl. Teď za nimi jel mizelec a zdálo se, že trolloci stejně tak utíkají před ním, jako pronásledují Randa. Před Randem se z oken vysunulo na půl tuctu šedivých chapadel, pak tucet a všechna se vznášela ve vzduchu. Oblak pohodil hlavou a zařičel, ale Rand ho prudce pohodl patami do slabin a kůň se divoce vrhl kupředu.

Chapadla strnula, když mezi nimi Rand cválal, ale on se skláněl nízko nad Oblakovým krkem a odmítal se na ně podívat. Cesta před ním byla volná. Jestli se mě jedno z nich dotkne... Světlo! Kopl Oblaka ještě silněji a kůň proskočil do vítaných stínů. Kůň se řítil dála Rand se ohlédl, jakmile začala Mashadarova záře pohasínat.

Kývající se šedivá Mashadarova chapadla uzavírala polovinu ulice a trolloci couvali, ale mizelec vytrhl od sedla bič a práskl jím trollokům nad hlavami. Prásknutí znělo jako zahřmění a ve vzduchu se objevily jiskřičky. Trolloci se přikrčili a vrhli se za Randem. Půlčlověk zaváhal, černá kápě chvíli studovala Mashadarovy napřahující se paže, než také pobídl koně dopředu.

Houstnoucí chapadla mlhy se chvilku nejistě otáčela a pak zaútočila jako hadi. Na každého trolloka se přilepila nejméně dvě a zalila je našedlým světlem. Čenichy se otevřely k zaječení, ale přes otevřené pysky se přelila mlha, pronikla dovnitř a zavytí pohltila. Kolem mizelce se ovinula čtyři chapadla silná jako noha a půlčlověk i jeho černý kůň se svíjeli, jako by tančili, až myrddraalovi spadla kápě z hlavy a objevil se jeho bledý obličej bez očí. Mizelec zavřískl.

Žádný zvuk však nevydal, stejně jako trolloci, ale něco se přes mlhu dostalo, pronikavé kvílení těsně na hranici slyšitelnosti, jako kdyby Randa bodali do uší všichni sršni světa a skrze ně pronikal všechen strach, co kdy existoval. Oblakem zacloumala křeč, jako by to také zaslechl, a rozběhl se rychleji než kdy předtím. Rand na něm visel, lapal po dechu a hrdlo měl vyprahlé jako na poušti.

Po nějaké době si uvědomil, že už nehlasný vřískot umírajícího mizelce neslyší, a klapot kopyt cválajícího koně náhle zněl jako hlasitý křik. Přitáhl Oblakovi otěže a kůň zastavil před zubatou hradbou, přímo na křižovatce dvou ulic. V temnotě před nimi se zvedal jakýsi bezejmenný památník.

Rand, zhroucený v sedle, pozorně poslouchal, ale neslyšel nic, jenom tlukot vlastního srdce. Čelo měl pokryté studeným potem a třásl se, protože mu plášť povlával ve větru.

Nakonec se narovnal. Tam, kde je nezakrývaly mraky, se na obloze třpytily hvězdy, a tu rudou, nízko nad obzorem, bylo snadné najít. Jsou naživu i ostatní, aby ji viděli? Jsou volní, nebo v rukou trolloků? Egwain, Světlo mě oslep, proč jsi nejela za mnou? Jsou-li naživu a volní, pojedou za tou hvězdou. Nejsou-li... Ruiny byly rozlehlé, Rand by je mohl prohledávat celé dny, aniž by na někoho narazil, pokud by se přitom dokázal vyhýbat trollokům. A mizelcům, Mordethovi a Mashadarovi. Váhavě se rozhodl vyrazit k řece.

Uchopil otěže. Na křižovatce spadl s ostrým třesknutím kámen. Rand ztuhl a zadržel dech. Byl ukryt ve stínu, krůček za rohem. Napadlo ho, že by vycouval. Co bylo za ním? Co by mohlo způsobit hluk a tak ho odhalit? Nemohl si vzpomenout a bál se odtrhnout pohled od rohu budovy.

Za tím rohem temnota zhoustla a trčel z ní delší tmavý stín jako hůl. Tyč se smyčkou! Tahle myšlenka mu ještě nedozněla v hlavě a Rand už kopl Oblaka do žeber a meč mu vylétl z pochvy. Jeho útok provázel nesrozumitelný pokřik a mečem máchal vší silou. Pouze díky zoufalé námaze zastavil čepel včas. Mat vyjekl a prudce se zaklonil. Málem spadl z koně a skoro pustil luk.

Rand se zhluboka nadechl a sklonil meč. Ruka se mu třásla. „Viděls ještě někoho jiného?“ vypravil ze sebe.

Mat ztěžka polkl, než se neohrabaně narovnal v sedle. „Já... Já... Jenom trolloky.“ Položil si dlaň na krk a olízl si rty. „Jenom trolloky. A ty?“

Rand zavrtěl hlavou. „Musí mířit k řece. Měli bychom to taky udělat.“ Mat mlčky kývl, přičemž si pořád ohmatával hrdlo, a oba se vydali za rudou hvězdou.

Než ujeli sto sáhů, ozvalo se za nimi v hlubinách města pronikavé volání trolločího rohu. Další mu odpověděl zpoza hradeb. Rand se zachvěl, ale udržoval pomalý krok, sledoval tmavá místa a pokud to šlo, vyhýbal se jim. Mat trhl otěžemi, jako by chtěl odcválat, ale pak se připojil k Randovi. Ani jeden z rohů se neozval podruhé, takže k mezeře ve vínem obrostlé hradbě, kde kdysi bývala brána, dorazili v tichostí. Z brány zůstaly pouze strážní věže, jejichž pobořené vrcholky se tyčily proti černé obloze.

Mat u brány zaváhal, ale Rand tiše prohodil: „Může to tady být bezpečnější než venku?“ Ani bělouše nepřitáhl a Mat ho po chvíli následoval ven z Shadar Logothu a snažil se dívat zároveň všemi směry. Rand pomalu vydechl. V ústech měl sucho. My to nakonec zvládneme. Světlo, my to nakonec zvládneme!

Hradby za nimi zmizely, pohltily je noc a les. Rand, naslouchaje i nejslabším zvukům, mířil rovnou za rudou hvězdou.

Náhle zezadu přicválal Tom a zpomalil jen na tak dlouho, aby na ně křikl: „Jeďte, hlupáci!“ O chvíli později se v křoviscích za nimi ozval lovecký pokřik a praskání, oznamující přítomnost trolloků na jejich stopě.

Rand zabořil paty do Oblakových slabin a kůň poskočil za kejklířovým valachem. Co se stane, jestli se k řece dostaneme bez Moirain? Světlo, Egwain!

Perrin seděl na koni ve stínu a pozoroval otevřenou bránu, byla o kus dál, a palcem nepřítomně hladil ostří své sekery. Vypadalo to jako volná cesta z pobořeného města, ale Perrin tam seděl pět minut a studoval ji. Vítr mu rozvíval střapaté kudrny a snažil se mu odvanout plášť, ale Perrin si ho zase přitáhl k tělu, aniž by si uvědomoval, že to dělá.

Věděl, že ho Mat a skoro každý z Emondovy Role nepovažují za příliš bystrého. Bylo to částečně dáno tím, že byl hodně velký a obvykle se pohyboval opatrně – vždycky měl strach, že něco náhodou rozbije, nebo někomu ublíží, protože byl o tolik větší než hoši, se kterými vyrůstal – ale on si všechno raději nejdřív promyslel, pokud to šlo. Rychlé, bezstarostné myšlení Mata často přivedlo do maléru, a Matovo rychlé myšlení obvykle zapříčinilo, že se v tom až po krk ocitli i Rand nebo on, popřípadě oba po Matově boku.

Perrinovi se stáhlo hrdlo. Světlo, nemysli na vaření. Snažil se znovu si uspořádat myšlenky. Pořádně si všechno promyslet, to byla ta pravá cesta.

Před bránou kdysi bývalo jakési náměstí s obrovskou fontánou uprostřed. Část fontány ještě stála, shluk rozbitých soch stojících ve velké kulaté nádrži, takže kolem byl volný prostor. Aby se Perrin dostal k bráně, bude muset ujet skoro sto sáhů a před pátravými pohledy ho bude krýt jenom noc. To rozhodně nebylo příjemné pomyšlení. Perrin si až příliš dobře pamatoval na ty neviditelné číhající oči.

Zauvažoval nad troubením, které před chvílí ve městě zaslechl. Už už se obracel zpátky, protože ho napadlo, zda někoho z ostatních nelapili, když tu si uvědomil, že by stejně nemohl nic dělat, jenom se nechat chytit taky. Ne proti – jak to Lan říkal – stovce trolloků a čtyřem mizelcům. Moirain Sedai říkala, dostaňte se k řece.

Znovu zapřemýšlel o bráně. Opatrné uvažování mu moc nepomohlo, přesto se Perrin rozhodl. Vyjel z hlubšího stínu do světlejší tmy.

Jak to udělal, objevil se na opačné straně náměstí jiný kůň a zastavil se. Perrin se zastavil taky a sáhl po sekeře. Nijak ho to neuklidnilo. Byla-li ta temná postava mizelec...

„Rande?“ ozvalo se tichounké, váhavé zavolání.

Perrin si zhluboka vydechl. „Tady je Perrin, Egwain,“ zavolal stejně tiše v odpověď. V temnotě to však znělo až příliš hlasitě. Koně se setkali u fontány.

„Vidělas ještě někoho?“ zeptal se Perrin, a Egwain mu zároveň položila tutéž otázku, oba odpověděli zavrtěním hlavy.

„Budou v pořádku,“ zamumlala Egwain a poplácala Belu po krku. „Že budou?“

„Moirain Sedai a Lan na ně dohlídnou,“ odpověděl Perrin. „Dohlídnou na nás na všechny, jen co se dostaneme k řece.“ Doufal, že tomu tak bude.

Jakmile projeli branou, zalila Perrina úleva, i když v lese byli trolloci. Nejspíš i mizelci. Přestal na to myslet. Větve byly holé a nebyly tak husté, aby nedohlédl na rudou hvězdu, která je měla vést, a navíc se teď dostali z Mordethova dosahu. To jediné ho vyděsilo víc, než se kdy podařilo trollokům.

Brzy dorazí k řece a setkají se s Moirain, a ona je dostane i z dosahu trolloků. Perrin tomu věřil, protože potřeboval něčemu věřit. Větve vrzaly, jak jimi pohyboval vítr, který šustil loňským listovím i jehličím. Temnotou se neslo osamělé volání lelka a Perrin s Egwain přivedli koně blíž k sobě, jako by se choulili zimou. Byli velice opuštění.

Někde za nimi se ozval trolločí roh, rychlé, kvílivé tóny melodie, pobízející lovce ke spěchu. Pak v jejich stopách začali nelidé výt, roh je pobízel. Když narazili na lidský pach, vytí zesílilo.

Perrin pobídl koně do cvalu a křikl: „Honem!“ Egwain jej poslechla a oba pobízeli koně bez ohledu na hluk, bez ohledu na větve, které je tloukly.

Jak se řítili mezi stromy, vedlo je stejně tak bledé měsíční světlo jako jejich instinkty, Bela se začala opožďovat. Perrin se ohlédl. Egwain kobylku kopala a švihala ji otěžemi, ale k ničemu to nebylo. Podle zvuku se trolloci blížili. Perrin přitáhl otěže natolik, aby Egwain nezůstala vzadu sama.

„Pospěš si!“ zařval. Teď už trolloky rozeznával, mohutné tmavé postavy poskakovaly mezi stromy, hulákaly a poštěkávaly, aby obětem ztuhla v žilách strachy krev. Perrin sevřel topůrko sekery visící mu u pasu, až ho zabolely klouby. „Pospěš si, Egwain! Honem!“ Náhle jeho kůň zařičel a Perrin padal. Jak pod ním klesl kůň, vylétl mládenec ze sedla. Zvedl ruce, aby si chránil obličej, a po hlavě spadl do ledové vody. Přejel okraj prudkého srázu rovnou do Arinelly.

Pád do mrazivé vody mu vyrazil dech a on se dost napolykal, než se mu podařilo dostat na hladinu. Spíš vycítil než uslyšel další šplouchnutí a pomyslel si, že Egwain musela být těsně za ním. Lapal po dechu, funěl a šlapal vodu. Nebylo snadné udržet se na hladině. Kabát a plášť měl promáčené a boty plné vody. Rozhlížel se kolem sebe po Egwain, ale viděl jenom odraz měsíce na černé hladině zčeřené větrem.

„Egwain? Egwain!“

Přímo před jeho očima zajel do vody oštěp a voda mu vystříkla do tváře. Kolem něj to šplouchalo taky. Na břehu se hádaly hrdelní hlasy a oštěpy trolloků přestaly padat, ale Perrin tušil, že to nevydrží dlouho.

Proud ho táhl dolů, ale chraplavý pokřik a štěkání ho po břehu následovaly a držely s ním krok. Perrinovi se podařilo stáhnout si plášť, nechal ho napospas řece. Teď ho to dolů táhlo o malinko méně. Jal se urputně plavat k protějšímu břehu. Tam nebyli žádní trolloci. Aspoň v to doufal.

Plaval stejně, jako to dělávali doma v jezírcích v Luhu, hrabal rukama, kopal nohama a hlavu držel nad vodou. Aspoň se snažil držet hlavu nad vodou, nebylo to však snadné. Dokonce i bez pláště jeho kabát a boty zřejmě vážily tolik, kolik vážil on sám. A za opasek ho tahala sekera a snažila se ho převrátit, když už ho netáhla rovnou dolů. Perrina napadlo, že ji taky přenechá řece, vlastně ho to napadlo několikrát. Bylo by to snadné, mnohem lehčí než si například stáhnout boty. Ale pokaždé, když na to pomyslel, myslel také na to, že, až by se vyškrábal na protější břeh, mohli by tam čekat trolloci. Sekera by mu proti půl tuctu trolloků příliš nepomohla – dokonce ani proti jedinému ne – ale bylo to lepší než mít holé ruce.

Po chvíli si už nebyl jist, zda by vůbec dokázal sekeru zvednout, kdyby tam trolloci opravdu byli. Údy měl jako z olova, pohyboval se jen s námahou a při každém tempu zvedal hlavu nad vodu stále méně a méně. Rozkašlal se, když mu voda vnikla do nosu. Den v kovárně se s tímhle nedá srovnávat, pomyslel si unaveně, a v té chvíli do čehosi vrazil nohou. Teprve až do toho kopl podruhé, uvědomil si, co to je. Dno. Dostal se na mělčinu. Dostal se přes řeku.

Otevřenými ústy lapal po dechu, vyškrábal se na nohy a cákal kolem sebe, jak se mu podlomila kolena. Brodil se ke břehu a podařilo se mu vytáhnout sekeru ze závěsu. Studený vítr ho celého roztřásl. Žádné trolloky nezahlédl. Nezahlédl však ani Egwain. Na břehu viděl jen pár roztroušených stromů a měsícem ozářenou stužku vody.

Když konečně znovu popadl dech, volal pořád dokola jejich jména. Z protějšího břehu se ozval slabý pokřik v odpověď, dokonce i na tuto vzdálenost rozeznával drsné hlasy trolloků. Jeho přátelé se však neozývali.

Prudce vál vítr, jeho kvílení přehlušovalo řev trolloků, a Perrin se třásl. Zima sice nebyla tak velká, aby mu promáčené šaty zmrzly na těle, ale Perrin měl dojem, jako by měl už už zmrznout na kost. Chlad mu svým ledovým ostřím pronikal až do morku kostí. Objal si rukama ramena, ale bylo to jenom gesto, třást se nepřestal. Sám se zemdleně vyšplhal na břeh, aby aspoň trochu unikl větru.

Rand poplácal Oblaka po krku a šeptal běloušovi, aby se uklidnil. Kůň pohazoval hlavou a tančil na místě. Trolloci zůstali za nimi – nebo to tak aspoň vypadalo – ale Oblak pořád v nozdrách cítil jejich pach. Mat jel se šípem založeným na tětivě a dával pozor, aby je ze tmy něco nepřekvapilo, zatímco Rand s Tomem vyhlíželi mezi větvemi a hledali rudou hvězdu, která je vedla. Neztratit ji z dohledu bylo snadné, dokonce i s propleteným větvovím nad hlavou, takže zatím jeli rovnou za ní. Ale pak se před nimi objevili další trolloci a oni odcválali stranou. Obě smečky se s vytím hnaly za nimi. Trolloci udrží krok s koněm, ale jenom pár set kroků, a tak nakonec nechali vyjící pronásledovatele daleko za sebou. Jenže při všem tom zahýbání a zatáčení ztratili i svou hvězdu.

„Já pořád říkám, že je tamhle,“ tvrdil Mat a ukazoval doprava. „Ke konci jsme jeli na sever, a to znamená, že východ je tamhle.“ „Tamhle je,“ ozval se náhle Tom. Ukazoval spletí větví doleva, přímo na rudou hvězdu. Mat cosi tiše zabručel.

Rand koutkem oka zahlédl pohyb, když zpoza stromu nehlučně vyskočil trollok mávající svou tyčí. Rand pohodl bělouše patami, a ten se vrhl kupředu právě v okamžiku, když se ze stínu za prvním vynořili další dva trolloci. Smyčka Randovi přejela po šíji, až mu po zádech přeběhl mráz.

Jednu z bestií zasáhl do oka šíp, pak se k němu Mat připojil a jejich koně se vřítili mezi stromy. Rand si uvědomil, že utíkají k řece, ale nebyl si jistý, jestli jim to bude něco platné. Trolloci spěchali za nimi a byli tak blízko, že skoro mohli natáhnout pracku a popadnout vlající ocasy jejich koní. Získajíli půl kroku, budou je moci oba stáhnout pomocí tyčí ze sedel.

Rand se sklonil nízko nad běloušův krk, aby byl jeho krk od lapací smyčky co nejdál. Mat měl nos málem zabořený do koňské hřívy. Randa zajímalo, kde je Tom. Usoudil snad kejklíř, že nejlépe se mu povede samotnému, když se všichni tři trolloci vydali za oběma hochy?

Náhle se ze tmy těsně za trolloky vyřítil Tomův valach. Trolloci měli právě tak čas se překvapeně ohlédnout, než kejklíř švihl rukou dozadu a pak dopředu. Měsíční světlo se odrazilo od oceli. Jeden z trolloků klopýtl a upadl na čenich, chvíli se kutálel a skončil na hromadě. Druhý se se zavřísknutím zhroutil na kolena, přičemž si oběma prackami drásal záda. Třetí vyštěkl a odhalil tak tlamu plnou ostrých zubů, ale když se jeho společníci svalili na zem, otočil se a zmizel ve tmě. Tom znovu švihl rukou a trollok zavřískl, ale jeho jekot utichal v dálce, jak prchal pryč.

Rand s Matem přitáhli koním otěže a zírali na kejklíře.

„Moje nejlepší nože,“ zamumlal Tom, ale nesnažil se sesednout a nože sesbírat. „Tamten přivede ostatní. Doufám, že řeka už není moc daleko. Doufám...“ Místo toho, aby řekl, v co doufá, jenom zavrtěl hlavou a vyrazil rychlým klusem. Rand s Matem se vydali za ním.

Brzy dorazili k nízkému břehu, kde stromy rostly přímo na okraji vody černé jako sama noc, jejíž měsícem postříbřenou hladinu čeřil vítr. Rand na protější břeh vůbec nedohlédl. Představa překonávání řeky potmě na prámu se mu vůbec nelíbila, ale zůstat na tomto břehu se mu líbilo ještě méně. Přeplavu, jestli budu muset.

Někde o kus dál zatroubil trolločí roh, troubení bylo v temnotě pronikavé, krátké a naléhavé. Bylo to poprvé od chvíle, kdy opustili trosky, co rohy zaslechli. Randa napadlo, zda to snad neznamená, že polapili někoho z ostatních.

„Nemá smysl tady zůstat celou noc,“ poznamenal Tom. „Vyberte směr. Po proudu, nebo proti?“

„Ale Moirain s ostatními můžou být kdekoliv,“ namítal Mat. „Ať už vybereme kteroukoliv cestu, můžeme klidně jet dál od nich.“

„Tak ať.“ Tom mlaskl na valacha, obrátil ho po proudu a vydal se podél břehu. „Tak ať.“ Rand se ohlédl na Mata, jenž pokrčil rameny, a oba vyrazili za kejklířem.

Chvíli se nic nezměnilo. Břeh byl místy vyšší, místy nižší, a stromy buď rostly hustěji, nebo se objevovaly mýtinky, ale noc, řeka a vítr byly pořád stejné, studené a černé. A nebyli tu trolloci. To byla jediná změna, za kterou byl Rand vděčný.

Pak před sebou zahlédl světlo, jenom maličkou tečku. Jak se blížili, Rand viděl, že světlo je hezky vysoko nad řekou, jako by bylo na stromě. Tom zrychlila začal si tiše pobrukovat.

Nakonec zdroj světla zahlédli. Byla to lucerna připevněná na vrcholku stěžně velkého kupeckého člunu, upoutaného na noc naproti malé mýtině. Člun, dobrých osmdesát kroků dlouhý, se mírně pohupoval v proudu a napínal uvazovací lana přivázaná ke stromům. Lanoví zpívalo a praskalo ve větru. Lucerna svítila na palubu jako druhý měsíc, ale v dohledu nebylo živé duše.

„Tak tohle,“ zabručel Tom sesedaje, „je lepší než prám Aes Sedai, ne?“ Narovnal se s rukama v bok a dokonce i ve tmě byla jeho samolibost zřejmá. „Sice to nevypadá jako plavidlo, které by bylo upravené k přepravě koní, ale vzhledem k nebezpečí, v jakém se ocitl a před nímž ho my teď půjdeme varovat, by se mohlo dát s kapitánem mluvit. Jenom nechte mluvit mě. A přineste si pokrývky a sedlový brašny. Čistě pro případ.“

Rand slezl na zem a začal odvazovat vaky, které měl za sedlem. „Nemyslíš snad, že odjedeme bez ostatních, že ne?“

Tom neměl možnost vysvětlit, co hodlal udělat. Na mýtinu vrazili dva trolloci, vyli a mávali tyčemi, a čtyři další je následovali. Koně se vzepjali a zaržáli. Řev v dálce oznamoval, že na cestě jsou další trolloci.

„Na palubu!“ křikl Tom. „Rychle! Nechte to tak! Utíkejte!“ Řídě se vlastními slovy se rozběhl ke člunu, záplaty za ním vlály a pouzdra s nástroji, která měl na zádech, narážela do sebe. „Vy na člunu!“ volal. „Vzbuďte se, hlupáci! Trolloci!“

Rand strhl pokrývky a sedlové brašny z posledního řemínku a kejklíře těsně následoval. Přehodil svůj náklad přes zábradlí a sám se přehoupl na palubu za ním. Právě včas, aby zahlédl, jak se na palubě narovnává jakýsi muž a sedá si, jako by se probudil právě ve chvíli, kdy Rand na toho chlapíka dopadl. Muž hlasitě zachrochtal a Rand klopýtl. Právě v místě, kde se dostal přes zábradlí, narazila do dřeva tyč s hákem. Všude na člunu se ozýval křik a po palubě dupaly čísi nohy.

Zábradlí vedle tyče popadly chlupaté pracky a nad něj se zvedla hlava s kozími rohy. Randovi, vyvedenému z rovnováhy a klopýtajícímu, se nicméně podařilo tasit meč a použít ho. Trollok se zavřísknutím odpadl.

Po člunu pobíhali muži, pokřikovali a sekerami přetínali uvazovací lana. Člun se vrhl dopředu, jako by dychtil dostat se od břehu. Na přídi zápasili tři muži s trolloky. Kdosi bodal přes bok oštěpem, i když Rand neviděl, na co vlastně míří. Zasvištěla tětiva, a ještě jednou. Muž, na kterého Rand šlápl, se škrábal po kolenou pryč, a když viděl, že ho Rand pozoruje, zvedl ruce.

„Ušetři mě!“ volal. „Vezmi si, co chceš, vezmi si člun, vezmi si všechno, jenom mě ušetři!“

Randa náhle cosi udeřilo do tváře a srazilo ho to na palubu. Meč mu vyklouzl z natažené ruky. S otevřenými ústy, lapaje po dechu, který nemohl popadnout, se snažil na meč dosáhnout. Jeho svaly reagovaly bolestně pomalu. Rand se kroutil jako slimák. Chlapík, který chtěl být ušetřen, vrhl na meč vyděšený, žádostivý pohled a pak zmizel ve stínu.

Rand se celý rozbolavělý ohlédl přes rameno a poznal, že mu došlo štěstí. Na zábradlí balancoval trollok s vlčí tlamou, díval se na něj a v prackách držel rozštípnutý konec tyče, kterou mu vyrazil dech. Rand se snažil dosáhnout na meč, pohnout se, dostat se pryč, ale jeho údy se pohybovaly trhaně a jako by ho neposlouchaly. Klátily se mu a nepřirozeně se ohýbaly. Rand měl pocit, jako by měl hruď sevřenou železnými obručemi, a před očima mu tančily stříbrné tečky. Horečnatě se snažil najít nějaký způsob, jak z toho vyváznout. Trollok zvedl zubatou tyč, jako by ho s ní chtěl probodnout, a čas se zdánlivě zpomalil. Rand měl dojem, že se bestie pohybuje jako ve snu. Díval se, jak napřahuje silné paže. Skoro cítil, jak mu zlomený konec láme páteř, cítil bolest z té rány. Měl dojem, že se mu rozskočí plíce. Teď umřu! Světlo, pomoz mi, teď...! Trollok se právě napřahoval a mířil rozštípnutou tyčí na Randa, když ten konečně popadl dech, aby mohl vykřiknout. „Ne!“

Náhle sebou člun trhl vpřed a ze stínu se vynořilo ráhno, které trolloka zasáhlo do prsou. Ozval se praskot lámajících se kostí a trolloka to srazilo na bok.

Rand tam chvíli jen tak ležel, lapal po dechu a díval se na ráhno, jež se kývalo sem a tam. Teď jsem musel vypotřebovat všechno svoje štěstí, pomyslel si Rand. Už mi žádné ani nemohlo zbýt.

Roztřeseně se zvedl a z paluby sebral svůj meč, který okamžitě uchopil oběma rukama, jak ho to byl naučil Lan, ale nezůstal tu nikdo, na nějž by meč bylo třeba použít. Mezera mezi člunem a břehem, vyplněná černou vodou, se rychle zvětšovala a pokřik trolloků slábl v temnotě za nimi.

Rand vrátil meč do pochvy a svezl se na zábradlí. Na palubu vyšel podsaditý muž v kabátě, jenž mu visel až po kolena, a zamračil se na něj. Kulatý obličej měl lemován dlouhými vlasy, které mu padaly na silná ramena, a plnovousem, jenž ponechával holý horní ret. Obličej měl sice kulatý, nikoli však změkčilý. Ráhno se opět zhouplo a vousatý muž Randa na chvíli ušetřil svého podmračeného pohledu, aby ho zachytil. Ráhno o jeho širokou dlaň udeřilo se zvučným plácnutím.

„Gelbe!“ zahřměl. „Hrome! Kde jseš, Gelbe?“ Mluvil tak rychle, a tak navazoval slova, že mu Rand skoro nerozuměl. „Na mý vlastní lodi se přede mnou neschováte! Ať je tu hned Floran Gelb!“

Objevil se lodník se svítilnou, vydávající úzký paprsek světla, a dva další, kteří před sebou do kruhu světla vrhaného svítilnou strkali chlapíka s úzkým obličejem. Rand poznal muže, jenž mu byl nabízel člun. Ten teď neklidně uhýbal pohledem a podsaditému muži se nikdy nepodíval do očí. Kapitán, pomyslel si Rand. Na Gelbově čele se objevila boule tam, kam ho udeřila Randova bota.

„Neměl jsi náhodou upevnit tohle ráhno, Gelbe?“ zeptal se kapitán s překvapivým klidem, i když mluvil stejně rychle jako předtím.

Gelb vypadal skutečně překvapeně. „Ale já to udělal. Pevně jsem ho uvázal. Připouštím, že jsem možná občas kapku pomale], kapitáne Domone, ale udělám všechno.“

„Takže pomale], co? Na spaní ale pomale] nejseš. Spíš, když bys měl hlídat. Mohli nás kvůli tobě všechny pozabíjet.“

„Ne, kapitáne, to ne. To byl on.“ Gelb ukazoval přímo na Randa. „Byl jsem na stráži, jak jsem měl, když se sem připlížil on a praštil mě palicí.“ Dotkl se boule na čele, zamrkal a zamračil se na Randa. „Bojoval jsem s ním, ale pak přišli trolloci. On je s nima ve spojení, kapitáne. Temnej druh. Ve spojení s trollokama.“

„Ve spojení s mou stařičkou bábou!“ zařval kapitán Domon. „Copak jsem tě posledně nevaroval, Gelbe? V Bílým Mostě máš padáka! A teď mi zmiz z očí, než tě vyhodím rovnou.“ Gelb se vrhl pryč z dosahu světla a Domon tam stál, díval se do prázdna a otevírala zavíral pěsti. „Tihle trolloci mě pořád pronásledujou. Proč mě nenechají na pokoji? Proč?“

Rand se ohlédl k zábradlí a šokovalo ho, že říční břeh už zcela zmizel z dohledu. Dva muži obsluhovali dlouhé kormidelní veslo, které trčelo na zádi, a dalších šest opačiny na bocích, které poháněly loď jako vodoměrku dál na řeku.

„Kapitáne,“ ozval se Rand, „máme tam přátele. Kdybyste se vrátil a vyzvedl je, jsem si jistý, že by se vám odměnili.“

Kapitán se obrátil čelem k Randovi, a když se objevili i Tom s Matem, také je obdařil svým upřeným, nicneříkajícím pohledem. „Kapitáne,“ začal Tom s úklonou, „dovol mi...“

„Pojďte dolů,“ vyzval je kapitán Domon, „abych se mohl podívat, co se mi to vlastně dostalo na palubu. Pojďte. Ať mě hrom bací, někdo upevněte tohle rohem prokletý ráhno!“ Lodníci spěchali zachytit ráhno a kapitán dusal na záď. Rand a jeho dva společníci jej následovali.

Kapitán Domon měl úhlednou kajutu na zádi, slézalo se k ní po krátkém žebříku, a uvnitř to vypadalo, že všechno je právě na tom jediném správném místě, včetně kabátů a plášťů visících na kolících na zadní straně dveří. Kajuta se táhla po celé šířce člunu. U jedné stěny bylo široké lůžko a u druhé stál těžký stůl. Bylo tu jen jedno křeslo s vysokým opěradlem a masivními opěrkami pro ruce. Do křesla se usadil kapitán a ostatním ukázal, aby si našli místo na různých truhlících a lavicích, které byly jediným dalším nábytkem. Hlasité odkašlání zastavilo Mata, jenž se už už chtěl usadit na lůžku.

„Takže,“ pravil kapitán, když se všichni rozesadili. „Moje jméno je Bayle Domon a jsem kapitán a majitel Spršky, což je tenhle člun. A teď, kdo jste vy a co děláte tady, uprostřed pustiny, a proč bych vás neměl hodit rovnou přes palubu za ty potíže, co jste mi způsobili?“

Rand měl pořád dost problémů sledovat Domonovu rychlou mluvu. Když si konečně přebral poslední část toho, co kapitán říkal, zamrkal překvapením. Hodit nás přes palubu?

Mat vyhrkl: „Nechtěli jsme ti způsobit žádný potíže. Jsme na cestě do Caemlynu, a pak do...“

„A pak, kam nás vítr zanese,“ přerušil ho hladce Tom. „Tak putují kejklíři, jako prach ve větru. Já jsem kejklíř, víš. Tom Merrilin se jmenuju.“ Posunul si plášť, aby se ukázaly mnohobarevné záplaty, jako by je kapitán předtím přehlédl. „Tihle dva vesničtí klacci se chtějí stát mými učedníky, i když si ještě nejsem jistej, jestli je chci.“ Rand se podíval na Mata, který se zubil.

„To je všechno moc hezký, chlape,“ prohlásil klidně kapitán Domon, „ale nic mi to neříká. Spíš míň. Ať mě hrom bací, tohle místo není na žádný cestě do Caemlynu, odnikud, co jsem kdy slyšel.“

„Tohle je právě příběh,“ řekl Tom a rovnou ho začal rozvíjet. Podle Toma ho sníh přinutil zůstat v jednom hornickém městečku v pohoří Oparů za Baerlonem. A tam si vyslechl báchorky o pokladech z dob trollockých válek, prý v zapomenutých troskách města zvaného Aridhol. Nějak se přihodilo, že se již dříve dozvěděl o tom, kde se Aridhol nalézá, z mapy, kterou mu před dávnými léty daroval v Illianu umírající přítel, jemuž kdysi zachránil život. Muž, jenž ho posledním dechem ujišťoval, že díky té mapě Tom pohádkově zbohatne, čemuž Tom nevěřil, dokud neslyšel ty pověsti. Když sníh trochu roztál, vydal se Tom na cestu s několika společníky, včetně svých dvou učedníků, a po cestě plné útrap konečně pobořené město našli. Ale ukázalo se, že poklad kdysi náležel jednomu ze samotných hrůzopánů, a tak byli vysláni trolloci, aby ho přinesli zpátky do Shayol Ghulu. V příběhu byli vystaveni skoro každému nezpečí, kterému opravdu čelili – trollokům, myrddraalům, draghkarovi, Mordethovi, Mashadarovi – i když v Tomově podání se všechno nebezpečí zdálo být namířeno pouze na něj osobně, a on se se vším vyrovnal s největší obratností. Díky mnoha bravurním kouskům, většinou Tomovým, unikli, byvše pronásledováni trolloky. Rozdělila je však noc, a nakonec Tom a jeho dva společníci vyhledali útočiště na posledním místě, které jim zbývalo, na vítané lodi kapitána Domona.

Když kejklíř skončil, Rand si uvědomil, že už chvíli naslouchá s otevřenými ústy, která teď rychle zavřel. Když se podíval na Mata, ten kejklíře sledoval s rozšířenýma očima.

Kapitán Domon zaťukal prsty na opěradlo křesla. „Tohle je příběh, kterýmu by moc lidí nevěřilo. Jenže já ty trolloky přece viděl, že jo.“

„Každé slovo je pravda,“ prohlásil Tom mírně, „a vykládal to člověk, který to všechno prožil na vlastní kůži.“

„Nemáte náhodou kousek toho pokladu s sebou, co?“

Tom smutně rozhodil rukama. „Naneštěstí, to málo, co se nám podařilo odnést, zůstalo s našimi koňmi, kteří utekli, když se objevili ti trolloci. Jediný, co mi zůstalo, je moje flétna a harfa, hrstka měďáků a šaty, co mám na sobě. Ale věřte mi, z toho pokladu byste nechtěl ani kousek. Má na sobě špínu Temného. Nejlepší je nechat ho troskám a trollokům.“

„Takže nemáte peníze, abyste si zaplatili cestu. Nenechal bych na palubě ani svýho bratra, kdyby neměl peníze na zaplacení, zvlášť kdyby za sebou přitáhl trolloky, kteří by mi posekali zábradlí a uvazovací lana. Proč bych vás neměl nechat, abyste si doplavali, odkud jste přišli, a tak vás mít z krku?“

„Přece bys nás jen tak nevysadil na břeh?“ ozval se Mat. „Když jsou tam ti trolloci?“

„Kdo tady mluví o břehu?“ odtušil suše Domon. Chvíli si je prohlížel a pak plácl dlaněmi do stolu. „Bayle Domon umí být rozumný člověk. Jestli se najde jiná cesta, přes palubu vás nehodím. No, vidím, že jeden z vašich učedníků má meč. Já dobrej meč potřebuju, jsem přece nóbl člověk. Za něj vás dovezu až do Bílýho Mostu.“

Tom otevřel ústa a Rand rychle promluvil. „Ne!“ Tam mu ho nedal, aby ho takhle prodal. Přejel rukou po jílci a ucítil bronzovou volavku. Dokud měl meč, jako by byl Tam s ním.

Domon potřásl hlavou. „No, když ne, tak ne. Ale Byile Domon nikoho nepřepravuje zadarmo, ani vlastní mámu.“

Rand váhavě vyprázdnil kapsy. Neměl toho moc, pár měďáků a stříbrnou minci, kterou mu dala Moirain. Podal ji kapitánovi. Mat si po chvilce povzdechl a udělal to samé. Tom se mračil, ale hned se usmál, takže si Rand nebyl jist, zda se předtím vůbec kabonil.

Kapitán Domon hochům hbitě sebral z dlaní dvě silné stříbrné mince a z mosazí okované truhlice za křeslem vytáhl malé vážky a cinkající váček. Pečlivě peníze zvážil, hodil je do váčku a vrátil jim nějaké menší stříbrné a měděné mince. Většinou měděné. „Do Bílýho Mostu,“ oznámil jim a úhledně to zapsal do v kůži vázané účetní knihy.

„To je dost drahá doprava jenom do Bílého Mostu,“ zabručel Tom.

„Navíc ještě poškození mýho plavidla,“ odtušil kapitán klidně. Vrátil vážky a váček zpátky do truhlice a spokojeně ji zavřel. „Navíc to, že jste na mě přivedli trolloky, takže musím v noci plout po proudu, když je to tu samá mělčina, na který bych mohl uvíznout.“ „A co ostatní?“ zeptal se Rand. „Vezmeš je taky? Teď už by měli dorazit k řece, nebo sem brzo dorazí, a uvidí lucernu na tvém stěžni.“ Kapitán Domon překvapeně zvedl obočí. „Copak si, člověče, myslíš, že snad stojíme na místě? Ať se picnu, teď budem tak tři čtyři míle po proudu od místa, kde jste se nalodili. Trolloci tyhle chlapíky přiměli opřít se do vesel – znají trolloky líp, než je jim milý – a proud taky pomáhá. Ale stejně na tom nezáleží. Já bych dneska v noci za nic na světě znova nepřirazil ke břehu, i kdyby tam stála moje stařičká bába. Možná nepřirazím, dokud se nedostanu do Bílýho Mostu. Už dávno mám po krk trolloků, co mi šlapou na paty, a jestli to bude jenom na mně, nechci je už ani vidět.“

Tom se zaujatě předklonil. „Ty ses s trolloky setkal už dřív? Nedávno?“

Domon zaváhal, zúženýma očima si Toma prohlédl, ale když promluvil, znělo to jenom znechuceně. „Zimoval jsem v Saldeie, člověče. Ne že bych chtěl, ale řeka zamrzla brzo a ledy povolily pozdě. Říká se, že z nejvyšších věží Maradonu je vidět až na Velkou Mornu, ale já na to neměl chuť. Už jsem tam byl, pořád se tam mluví o tom, že trolloci přepadli nějakej statek nebo tak. Ale tuhle zimu hořely statky každou noc. Jo, občas i celý vesnice. Dokonce přišli až k městským hradbám. A jako by to ještě nestačilo, lidi pořád vykládají, že to znamená, že se Temný probouzí, že přicházejí Poslední dnové.“ Domon se otřásl a poškrábal se na hlavě, jako by ho při tom pomyšlení svrběla. „Už se nemůže dočkat, až se dostanu do míst, kde si lidi myslí, že trolloci jsou jenom vybájení tvorové, báchorky, co si poutníci vycucávají z prstu.“

Rand ho přestal poslouchat. Zíral na protější stěnu a myslel na Egwain a ostatní. Nezdálo se mu správné, že on je v bezpečí na Spršce, zatímco ostatní jsou pořád tam někde v temnotě. Kapitánova kajuta už mu nepřipadala tak útulná.

Překvapilo ho, když ho Tom zvedl na nohy. Kejklíř je s Matem vystrkal k žebříku a omlouval se přitom přes rameno kapitánovi Domonovi za balíky z venkova. Rand se nahoru vyšplhal beze slova.

Jakmile se dostali na palubu, Tom se rychle rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že je nikdo nemůže slyšet, a pak zavrčel: „Mohl jsem nám na cestu vydělat pár písničkama a vyprávěním, kdybyste vy dva tak rychle nesáhli po tom stříbru.“

„Nejsem si jistej,“ ozval se Mat. „Když mluvil o tom, že nás hodí do řeky, mně to připadalo, že mluví vážně.“

Rand pomalu došel k zábradlí, opřel se o ně a zahleděl se proti proudu na nocí zahalenou řeku. Neviděl nic, jenom černotu, nedohlédl dokonce ani na břeh. Po chvíli mu Tom položil ruku kolem ramen, ale Rand se nepohnul.

„Chlapče, teď nemůžeme udělat vůbec nic. Kromě toho, budou touhle dobou už určitě v bezpečí s... s Moirain a Lanem. Napadá tě něco lepšího, než jsou ti dva, co by je odtamtud v pořádku dostalo?“

„Snažil jsem se jí tu cestu rozmluvit,“ řekl Rand.

„Udělals, co se dalo, chlapče. Nikdo po tobě nemůže chtít víc.“ „Říkal jsem jí, že se o ni postarám. Měl jsem se víc snažit.“ Skřípění opačin a pohvizdování větru v lanoví vyvolávalo pochmurnou náladu. „Měl jsem se víc snažit,“ zašeptal Rand.