Oko světa

Prolog Dračí hora

Palác se stále ještě otřásal, maje v živé paměti dunění země, a sténal, jako by chtěl popřít, co se právě událo. Trhlinami ve zdi pronikaly pruhy světla a smítka prachu, která se ještě vznášela ve vzduchu, se leskla. Stěny, podlahy i stropy hyzdila ožehlá místa. Kdysi lesklou malbu a zlacení na stěnách, nyní plné puchýřů, křižovaly široké černé šmouhy. Drolící se vlysy, znázorňující lidi a zvířata, kteří se jakoby snažili odejít, než se to šílenství uklidní, byly pokryté sazemi. Všude leželi mrtví, muži, ženy i děti, sraženi k zemi, když se pokoušeli uniknout bleskům, jež létaly všemi chodbami, zachváceni plameny, které je pohltily, nebo se propadli do kamene, z něhož byl palác vystavěn, do kamenů, jež se roztekly a skoro oživlé je vyhledávaly, než opět nastal klid. Zvláštní bylo, že barevné goblény a obrazy, umělecká to díla, visely většinou neporušeny, až na místa, kde je vyduté Stěny odstrčily stranou. Krásně vyřezávaný nábytek, vykládaný slonovinou a zlatem, tu stál nedotčen kromě oněch míst, kde byl převržen zvlněnou podlahou. Všekřivící vůle udeřila na jádro, podružných věcí si nevšímala.

Luis Therin Telamon procházel palácem, a když se země pohnula, obratně udržoval rovnováhu. „Ilieno! Má lásko, kde jsi?“ Jak tak překračoval jakousi mrtvou ženu, jejíž zlatovlasou krásu poničila hrůza posledních chvil jejího života a jejíž otevřené oči byly ztuhlé nevěřícným úžasem, lem světle šedého pláště se mu namočil do krve. „Kde jsi, ženo moje? Kde se všichni schováváte?“

Očima zachytil svůj odraz v zrcadle visícím nakřivo na mramorové stěny pokryté bublinkami. Odění měl kdysi královské, šedé, šarlatové a zlaté. Teď měl jemný tkaný šat, jejž přivezli kupci až zpoza Světového moře, potrhaný a ušpiněný, pokrytý stejným prachem jako vlasy a pleť. Luis Therin se na chvíli dotkl znaku, který měl na plášti, kolečka rozděleného na poloviny, jedna byla bílá, druhá černá, a barvy od sebe oddělovala vlnovka. Ten symbol cosi znamenal. Ale vyšité kolečko si jeho pozornost nemohlo udržet nadlouho. Zadíval se na svůj odraz skoro s úžasem. Vysoký muž středního věku, kdysi býval hezký, nyní však měl vlasy více bílé než hnědé, ve tváři měl vryté vrásky způsobené starostmi a napětím a jeho oči už viděly příliš mnoho. Luis Therin se rozchechtal a pohodil hlavou. Jeho smích se nesl chodbami bez života.

„Ilieno, má lásko! Pojď ke mně, ženo moje. Tohle musíš vidět.“ Za ním se zavlnil vzduch, zatřpytil se a zhmotnil se v muže, jenž se rozhlédl kolem sebe a rty se mu znechucením zkřivily. Ne byl tak vysoký jako Luis Therin, oblečen byl celý v černém, až na bílou stužku kolem krku a stříbrné ozdoby na manžetách vysokých bot. Opatrně udělal krok a úzkostlivě si přitáhl plášť, aby se nedotkl jakési mrtvoly. Podlaha se ještě trochu chvěla, ale on svou pozornost upíral na muže, který zíral do zrcadla a smál se.

pane,“ ozval se, „přišel jsem pro tebe.“

Smích jako když utne. Luis Therin se obrátil, leč nijak překvapeně nevypadal. „Aha, host. Máš Hlas, cizinče? Brzy nadejde čas Zpěvu, a tady se všichni mohou zúčastnit. Ilieno, má lásko, máme hosta. Ilieno, kdepak jsi?“

Černě oděnému muži se rozšířily oči, vrhl pohled na tělo zlatovlasé ženy a pak zpátky na Luise Therina. „Šej’tan tě vem, copak už tě ta nákaza tolik zachvátila?“

„To jméno. Šej...“ Luis Therin se otřásl a zvedl ruku, jako by chtěl cosi odehnat. „To jméno nesmíš vyslovovat. Je to nebezpečné.“

„Takže aspoň na tohle si vzpomínáš. Nebezpečné je to pro tebe ty hlupáku, ne pro mě. Na co si vzpomínáš dál? Vzpomínej, ty Světlem zaslepený idiote! Nechci, aby to skončilo tak, že se stáhneš do zapomnění! Vzpomínej!“

Luis Therin chvíli zíral na svou zvednutou ruku, plně zaujat špinavými čarami. Pak si otřel dlaň do ještě špinavějšího pláště a obrátil pozornost zpátky k druhému muži. „Kdo jsi? Co chceš?“

Černě oděný muž se nadutě narovnal. „Kdysi mě oslovovali Elan Morin Tedronai, ale teď…“

„Zrádce naděje.“ To zašeptal Luis Therin. Na cosi si vzpomněl, ale odvrátil hlavu, jako by se toho lekl.

„Takže na něc si vzpomínáš. Ano, Zrádce naděje. Tak mě lidé pojmenovali, jako tebe pojmenovali Drak, ale na rozdíl od tebe já to jméno přijal. Dali mi to jméno jako nadávku, ale já je ještě přiměju, aby poklekli a uctívali ho. Co uděláš ty se svým jménem? Po dnešku ti budou říkat Rodovrah. No, co s tím uděláš?“

Luis Therin se zamračil na zničený sál. „Iliena by tu už mela být, aby přivítala hosta,“ mumlal si nepřítomně a pak zvedl hlas. „Ilieno, kdepak jsi?“ Podlaha se otřásla a tělo zlatovlasé ženy se posunulo, jako by chtělo odpovědět na jeho volání. Luis Therin ji neviděl.

Elan Morin se ušklíbl. „Podívej se na sebe,“ řekl opovržlivě. „Kdysi jsi byl první mezi Služebníky. Kdysi jsi nosil Tamyrlinův prsten a seděl na trůně. Kdysi jsi svolával Devět rodů Dominia. Teď se na sebe podívej! Politováníhodný pomatený ubožák. To ale nestačí. Ponížil jsi mě v síních Služebníků. Porazil jsi mě u bran Paaran Disenu. Jenomže teď jsem lepší já. A já tě nenechám umřít, aniž by sis to uvědomil. Až budeš umírat, poslední tvoje myšlenka bude patřit tvé porážce, tomu, jak je dokonalá a naprostá. Pokud tě vůbec nechám zemřít.“

„Neumím si představit, co Ilienu tak zdrželo. Jestli ji napadne, že před ní schovávám hosta, pěkně mi to vytmaví. Doufám, že rád vedeš debaty, protože ona to miluje. Ale předem tě varuji. Iliena se tě vyptá na tolik věcí, že jí nakonec prozradíš úplně všechno, co víš.“

Elan Morin odhodil černý plášť a zaťal pěsti. „Je to pro tebe škoda,“ přemítal, „že tu není jedna z těch vašich Sester. Já v léčení nikdy nebyl příliš zběhlý a teď mám jinou moc. Dokonce i jedna z nich by ti však mohla poskytnout jen pár jasných minut, tedy pokud bys ji dřív nezničil. To, co můžu udělat já, poslouží mým záměrům taky.“ Náhle se usmál a jeho úsměv byl krutý. „Jenom se bojím, že Šej’tanovo léčení se dost liší od toho, na které jsi zvyklý. Budiž uzdraven, Luisi Therine!“ Natáhl ruce a světlo potemnělo, protože přes slunce přeběhl stín.

Luise Therina zaplavila bolest a on vykřikl, a ten výkřik vyšel z jeho nitra a nemohl ho nijak potlačit. Oheň se mu zahryzl až do morku kostí a v žilách mu proudila kyselina. Upadl na záda a tvrdě dopadl na mramorovou podlahu. Hlavou se uhodil o kámen, až mu odskočila. Srdce mu prudce bušilo, jako by mu mělo vyskočit z hrudi, a každý jeho stah mu do cév vehnal další plamen. Bezmocně se svíjel a kroutil. Hlavu měl jako kouli čiré bolesti, která se už už mela rozskočit. Jeho ochraptělý křik se nesl palácem.

Pomalu, velice pomalu, začala bolest ustupovat. Její odliv trval zdánlivě tisíc let. Luis Therin se ochable třásl a lapal po dechu, hrdlo odřené. Připadalo mu, že minulo dalších tisíc let, než se dokázal aspoň převalit. Když se roztřeseně zvedal na kolena, měl svaly jako z rosolu. Oči mu padly na zlatovlasou ženu a výkřik, který teď vyrazil, zastínil všechny ostatní. Jak k ní trhavě klopýtal a vrávoral, málem upadl. Musel sebrat všechny síly, aby ji zvedl do náručí. Když jí odhrnoval vlasy z nevidoucích očí, ruce se mu třásly.

„Ilieno! světlo, pomoz mi, Ilieno!“ Ochranitelsky se nad ni naklonil a jeho vzlyky, to z plna hrdla plakal člověk, který už nemá pro co žít. „Ilieno, ne! Ne!“

„Můžeš ji mít zpátky, Rodovrahu. Veliký pán Temnoty ji může znovu oživit, budeš-li mu sloužit. Budeš-li sloužit mně.“

Luis Therin zvedl hlavu a Černě oděný muž nechtěně ucouvl před jeho pohledem. „Deset let, Zrádče,“ řekl Luis Therin tiše, a jeho hlas zněl jako obnažená ocel. „Deset let tvůj ohavný pán ničil svět. A teď tohle. Já…“

„Deset let! Ty ubohý hlupáku! Tahle válka netrvá deset let, ale od počátku věků. Ty a já jsme spolu při otáčení Kola vybojovali tisíce bitev, tisíckrát tisíc bitev, a budeme bojovat, dokud nezahyne čas a Stín nezvítězí!“ Ke konci už křičel a zvedl pěst a bylo na Luisi Therinovi, aby se odtáhl, a při pohledu na to, jak se Zrádci lesknou oči, se mu až zatajil dech.

Luis Therin Opatrně položil Ilienu zpátky na zem a zlehka ji pohladil po vlasech. Když vstával, viděl díky slzám rozmazaně, ale hlas měl studený jako ocel. „Za všechno to, cos spáchal, pro tebe nemůže existovat odpuštění, Zrádče, ale za Ilieninu smrt tě zničím tak, že tě ani tvůj pán nespraví. Připrav se…“

„Vzpomeň si, hlupáku! Vzpomeň si, jak marný byl tvůj útok na velikého pána Temnoty! Vzpomeň si na jeho protiútok! Vzpomínej! Ještě teď stovka rytířů trhá svět na kusy, a každý den se k nim připojí dalších sto mužů. Čí ruka zabila Ilienu Zlatovlásku, Rodovrahu? Moje ne. Moje tedy ne. Čí ruka zabila každého, komu v žilách kolovala aspoň kapka tvé krve, každého, kdo tě miloval, každého, koho jsi miloval ty? Moje ne, Rodovrahu. Moje ne. Vzpomínej a poznej cenu za protivení se Šej’tanovi!“

Prachem a špínou na obličeji Luise Therina náhle vyrazil pot a stékal mu po tvářích. Vzpomněl si, vzpomínky měl zamlžené, jako sen o snu, ale věděl, že je to pravda.

Od stěn se odrazilo jeho zavytí, zavytí člověka, jenž zjistil, že vlastní rukou zatratil svoji duši. Luis Therin si začal drásat tvář, jako by si chtěl z očí vyrvat pohled na to, co spáchal. Všude, kam se podíval, nacházel mrtvé. Byli potrhaní, polámaní nebo popálení či napůl pohlceni kamenem. Všude ležely neživé tváře těch, které znal, tváře těch, které miloval. Staří sluhové a přátelé z dětství, věrní druhové dlouhých let bojů. A jeho děti. Jeho vlastní synové a dcery, rozhozeni jako polámané panenky, když hra navždy skončila. Všechny zabil vlastní rukou. Tváře jeho dětí ho obviňovaly, jejich prázdné oči se ptaly proč, a jeho slzy nebyly odpovědí. Udeřil ho Zrádcův smích a utopil jeho kvílení. Nedokázal unést ty tváře, tu bolest. Nedokázal tu zůstat ani o chvíli déle. Ve svém zoufalství se natáhl po pravém zdroji, ušpiněném saidínu, a vydal se na Cestu.

Krajina kolem něj byla plochá a prázdná. Opodál tekla řeka, rovná a široká, ale cítil, že do vzdálenosti sta leguí kolem nejsou žádní lidé. Byl sám, tak sám, jak jen člověk může být, je-li stále ještě naživu, a přesto nedokázal uniknout vzpomínkám. Ty oči ho pronásledovaly nekonečnými jeskyněmi jeho mysli. Nemohl se před nimi ukrýt. Oči jeho dětí. Oči Ilieny. Když se obracel tváří k nebesům, na lících se mu leskly slzy.

„světlo, odpusť mi!“ Nevěřil, že přijde odpuštění. Ne za to, co udělal. Ale stejně křičel k nebesům, prosil, ale Nevěřil, že se mu dostane toho, oč žádal. „světlo, odpusťť mi!“

ještě pořád se dotýkal saidínu, mužské polovice síly, která vládne všehomírem, která otáčí kolem času, a cítil na jeho povrchu olejnatou skvrnu, skvrnu způsobenou protiúderem vedeným Stínem, skvrnu, která zničila svět. Kvůli němu. Protože ve své pýše věděl, že lidé se mohou vyrovnat Stvořiteli, mohou spravit to, co Stvořitel vytvořil a oni zničili. Ve své pýše tomu uvěřil.

Zhluboka sál z pravého zdroje, velmi zhluboka, jako člověk umírající žízní. Rychle nasál víc jediné síly, než může člověk usměrnit bez pomoci. Měl pocit, jako by mu hořelo tělo. Zapřel se a přinutil se nasát víc, snažil se ji nasát všechnu.

„světlo, odpusťť mi! Ilieno!“

Vzduch se změnil v Oheň a Oheň v tekuté světlo. Střela, která udeřila z nebes, by oslepila každého, kdo by do ní pohlédl, byť jen na chviličku. Přišla z nebes, propálila se Luisem Therinem Telamonem a vnořila se do útrob země. Kámen se při jejím dotyku vypařoval. Země se otřásla a zachvěla jako živoucí bytost v agónii. Paprsek existoval pouze na kratičký okamžik, na zlomeček vetřiní spojil zemi a oblohu, ale i když již zmizel, země se stále vzdouvala jako moře v bouři. Roztavený kámen vytryskl sto sáhů vysoko do vzduchu, sténající hornina se zvedla a vyvrhla hořící spršku ještě výš, stále výše. Od severu k jihu a od východu k západu se hnal vítr, stromy lámal jako suché větvičky, skučel a dul, jako by pomáhal pohořím zvedajícím se vzhůru. Stále vzhůru.

Nakonec vítr utichl a země se uklidnila, ozývalo se jen tlumené burácení. Po Luisi Therinu Telamonovi nezůstalo ani stopy. Tam, kde stál, se nyní zvedala na míle k obloze hora a z jejího rozlomeného vrcholku ještě pořád vytékala láva. Širokou rovnou řeku to odstrčilo, takže teď obtékala horu, a rozdělila se, protože uprostřed jejího řečiště teď byl dlouhý ostrov. Stín hory sahal téměř až k ostrovu. Tmavý tu ležel na zemi jako hrozivá ruka proroctví. Nějakou dobu bylo tlumené burácení země jediným zvukem v okolí.

Na ostrově se zachvěl vzduch a zhmotnil se. Černě oděný muž postál s pohledem upřeným na ohňovou horu zvedající se z pláně. Tvář se mu zkřivila vztekem a odporem. „mně tak snadno neunikneš, Draku. Ještě jsme spolu neskončili. Nebude to vyřízeno až do konce věků.“

Pak zmizel a hora a ostrov tu osamoceně stály dál. Čekaly.