Oko světa

9 Příběhy utkané kolem

Randovi při běhu tlouklo srdce a on zklamaně hleděl na holé kopce kolem sebe. Tohle nebylo jenom místo, kam jaro přišlo pozdě, sem jaro ještě nikdy nepřišlo a nikdy ani nepřijde. Ve studené hlíně, která mu křupala pod nohama, nic nerostlo, dokonce ani lišejník. Klopýtal kolem balvanů dvakrát větších, než byl sám. Kameny byly pokryty prachem, jako by se jich nikdy nedotkla ani kapka deště. Slunce vypadalo jako nafouknutá, krvavě rudá koule, ohnivější než v ten nejparnější letní den, a jasné, až ho z toho pálily oči, ale pevně viselo na olověné kopuli oblohy, na níž se od obzoru k obzoru převalovala a nadouvala jasně černá a stříbrná oblaka. Nicméně přes všechny ty rozvířené mraky zemi nepohladil ani nejslabší vánek a přes ponuré slunce vzduch mrazil jako uprostřed zimy.

Rand se při běhu často ohlížel přes rameno, ale své pronásledovatele neviděl. Jenom pusté kopce a rozeklané černé hory, z nichž mnohé byly zakončeny dlouhými chocholy černého kouře stoupajícího k převalujícím se oblakům. I když své pronásledovatele neviděl, rozhodně je slyšel. Za patami se mu ozývalo jejich vytí, hrdelními hlasy oznamovali světu svou radost ze štvanice a touhu po krvi. Trolloci. Blížili se a jemu docházely síly.

V zoufalém spěchu se vyškrábal na vrcholek hřebenu ostrého jako nůž a se zaúpěním klesl na kolena. Pod ním spadala skála kolmo dolů, útes klesal do hloubky tisíce sáhů, kde teprve přecházel v širokou soutěsku. Dno soutěsky halila mlha, husté šedé páry se valily v pochmurných vlnách, převalovaly se a lámaly o útes pod ním, ale mnohem pomaleji, než se kdy pohybovala nějaká mořská vlna. Místy mlha na okamžik rudě zažhnula, jako by na dně náhle vzplál velký oheň a opět uhasl. V hlubině údolí duněly hromy a šedým oparem šlehaly blesky, které občas udeřily nahoru k obloze.

Ale nebylo to údolí samo, co z něj vysálo sílu, a prázdné místo, které po ní zbylo, naplnilo bezmocí. Uprostřed divokých výparů trčela hora, hora vyšší než hory, které viděl v pohoří Oparů, hora černá jako ztráta naděje. Tato bezútěšná kamenná věž, dýka probodávající nebesa, byla zdrojem jeho sklíčenosti. Ještě nikdy ji neviděl, ale znal ji. Vzpomínka na ni se mu sice mihla hlavou jako rtuť, když se ji pokusil zachytit, ale ta vzpomínka tam byla. Věděl, že tam je.

Dotkly se ho neviditelné prsty, tahaly ho za ruce a za nohy, snažily se přitáhnout k hoře. Jeho tělo sebou škubalo, připraveno poslechnout. Ruce i nohy měl strnulé, jako by si myslel, že může zarýt prsty do kamene. Kolem srdce se mu ovinuly přízračné nitky a táhly ho, volaly ho k té špičaté hoře. Po tváři mu stékaly slzy a on klesl na zem. Cítil, jak mu z těla uniká vůle, jako když voda vytéká z děravého vědra. Ještě chvilku a půjde tam, kam ho to táhne. Poslechne, vykoná rozkaz. Náhle objevil jinou emoci: hněv. Nechat sebou postrkovat sem a tam, nebyl přece ovce, aby ho takhle cpali do salaše. Hněv se smrskl do jediného tvrdého uzlíku a on se ho držel, jako by v záplavě visel na záchranném voru.

Služ mi, zašeptal hlas v tichu jeho mysli. Známý hlas. Byl si jistý, že kdyby pořádně poslouchal, poznal by ho. Služ mi. Zavrtěl hlavou ve snaze vypudit ten hlas z hlavy. Služ mi! Mávl pěstí směrem k černé hoře. „Nechť tě Světlo pohltí, Šej’tane!“

Náhle kolem sebe ucítil silný pach smrti. Tyčila se nad ním jakási postava v plášti barvy zaschlé krve, postava s tváří... Nechtěl vidět tu tvář, která na něj shlížela. Nechtěl o té tváři ani přemýšlet. Pouhé pomyšlení na ni bolelo, měnilo mu myšlenky v doutnající uhlíky. Natáhla se k němu ruka. Bez ohledu na to, že by mohl spadnout dolů, odskočil Rand stranou. Musel se dostat pryč. Někam daleku. Padal, tloukl sebou ve vzduchu, chtěl křičet, a zjistil, že se mu nedostává dechu, že vvbec nemůže dýchat.

Najednou už nebyl v pustině, už nepadal. Pod nohama se mu skláněla zimou zahnědlá tráva, připadala mu jako květiny. Když uviděl roztroušené stromy a keře, ač bez listí, rostoucí v mírně zvlněné krajině kolem něj, málem se rozesmál. V dálce se zvedala osamělá hora, její vrcholek byl rozlomený a rozštípnutý, ale tato hora nevyvolávala ani strach, ani zoufalství. Byla to prostě jenom hora, i když sem jaksi nezapadala, protože v dohledu nebyla žádná jiná.

Úpatí hory obtáčela široká řeka a na ostrově uprostřed oné řeky stálo město, jež jako by vystoupilo přímo z kejklířova příběhu, město obklopené vysokými hradbami, které se v hřejivém slunci bíle a stříbrně třpytily. Rand s úlevou a radostí vykročil k hradbám, k bezpečí a klidu, o nichž věděl, že za nimi čekají.

Jak se přiblížil, rozeznával vysokánské věže, z nichž mnohé byly propojeny chodníčky jako z pohádky, které se klenuly přes otevřené prostory. Z obou stran se k ostrovu natahovaly vysoké obloukové mosty. Dokonce i z této vzdálenosti rozeznával kamennou krajku mostních oblouků, zdánlivě příliš jemných, aby mohly odolat rychle proudící vodě, která se hnala pod nimi. Za těmito mosty leželo bezpečí. Útočiště.

Náhle ho zamrazilo. Na kůži ho zastudilo ledové vlhko a vzduch kolem smrdutě, plesnivě páchl. Bez ohlížení se rozběhl, utíkal pronásledovateli, jehož ledové prsty mu přejely po zádech a tahaly ho za plášť, utíkal od světlopohlcující postavy s tváří, která... Nemohl si na tu tvář vzpomenout, cítil pouze hrůzu. Nechtěl si na tu tvář vzpomenout. Běžel a země mu ubíhala pod nohama, zvlněné kopečky a pláň.., a chtělo se mu výt jako vzteklému psu. Město před ním ustupovalo. Čím rychleji utíkal, tím dál ustupovaly bílé, zářící hradby i bezpečný přístav. Neustále se zmenšovaly, až zbyla jenom bledá tečka na obzoru. Studená ruka pronásledovatele ho popadla za límec. Věděl, že jestli se ho ty prsty dotknou, zblázní se. Nebo ještě něco horšího. Mnohem horšího. Právě, když si to s jistotou uvědomil, zakopla upadl...

„Néééé!“ zaječel.

...a zachrčel, když mu dlažební kameny vyrazily dech. S úžasem se vyhrabal na nohy. Stál na cestě vedoucí k jednomu z oněch skvostných mostů, které viděl klenout se nad řekou. Kolem něj procházeli usmívající se lidé. Lidé oblečení v šatech tolika barev, až mu to připomínalo rozkvetlou louku. Někteří z nich na něj mluvili, ale on jim nerozuměl, i když slova zněla tak, že by jim rozumět měl. Tváře však měli přátelské a zvali ho dál, přes most, zdobený umnou kamenořezbou, dál k zářícím, stříbrem protkaným hradbám a věžím za nimi. Dál do bezpečí, o němž věděl, že tam na něj čeká.

Připojil se k proudu na mostě a mohutnou bránou zasazenou do vysokých, čistých hradeb vstoupil do města. Za ní ležela divukrásná země, kde i ta nejobyčejnější stavba vypadala jako palác. Jako by stavitelům řekli, aby vzali kámen, cihly a střešní tašky a vytvořili krásu, která by smrtelníkům vyrážela dech. Nebyla tu jediná budova, jediný památník, na který by nezíral s vyvalenýma očima. Ulicemi se nesla hudba, stovky rozličných písní, jež však všechny splývaly s hlukem v ulicích a vytvářely velkolepý, radostný souzvuk. Vzduchem se nesla vůně sladkých parfémů a ostrého koření, úžasných pokrmů a myriády květin, jako by se tu shromáždily všechny dokonalé vůně světa.

Ulice, kterou vstoupil do města, byla široká, rovná, vydlážděná hladkým šedým kamenem, a táhla se před ním do středu města. Na jejím konci se tyčila věž větší a vyšší než ostatní ve městě, věž bílá jako padlý sníh. To v této věži leželo bezpečí a vědomosti, které hledal. Ale samotné město bylo takové, o jakém se mu nikdy ani nesnilo. Jistě nebude vadit, když se na chviličku zdrží, než dojde k věži. Zabočil do užší ulice, kde se mezi pouličními prodavači nejrůznějšího ovoce proplétali kejklíři.

Před ním, na konci ulice, stála sněhobílá věž. Ta stejná věž. Ještě chviličku, pomyslel si Rand a zahnul za další roh. A na opačném konci této ulice také stála bílá věž. Umíněně zabočil za další roh, a ještě jeden, a pokaždé mu padl zrak na alabastrovou věž. Otočil se a rozběhl se od ní... a prudce se zastavil. Před ním, bílá věž. Bál se ohlédnout, bál se, že tam bude taky.

Tváře kolem něj byly stále přátelské, ale nyní se v nich zračila zničená naděje, naděje, kterou on sám zmařil. Lidé ho pořád zvali dál, jejich gesta byla prosebná. K věži. Oči se jim leskly zoufalou potřebou, a jenom on ji mohl vyplnit, jenom on je mohl zachránit.

Nuže dobrá, řekl si v duchu. Do té věže, koneckonců, chci zajít. Už když udělal první krok dopředu, zklamání z tváří lidí kolem něj zmizelo a na všech rtech se objevil úsměv. Lidé šli s ním a malé děti před ním sypaly na zem okvětní lístky. Rand se popleteně ohlédl přes rameno, byl zvědav, pro koho ty květiny sypou, ale za ním byli jenom další usmívající se lidé, kteří mu kynuli, aby šel dál. To musí být kvůli mně, napadlo ho a byl zvědav, proč mu to najednou nepřipadá zvláštní. Ale úžas mu vydržel jenom chvíli a pak se ztratil. Všechno bylo, jak má být.

Nejdřív jeden člověk, pak další začali zpívat, dokud se všechny hlasy nespojily v oslavném hymnu. Rand pořád nerozuměl slovům, ale tucet proplétajících se melodií jásalo a radovalo se ze spasení. V proudícím davu křepčili hudebníci a k hymnu se přidávaly zvuky fléten, harf a bubínků tuctu velikostí, a všechny písně, které kdy slyšel, se tu harmonicky spojovaly v jedinou melodii. Kolem něj tančily dívky, na ramena mu kladly věnce sladce vonících květů a ovíjely mu je kolem krku. Usmívaly se na něj, a s každým krokem, který Rand udělal, jejich radost rostla. Rand si nemohl pomoci, musel se taky usmívat. Nohy ho svrběly, rád by se připojil k tanci, a jen na to pomyslel, již tancoval, a kroky jako by znal od narození. Pohodil hlavou a rozesmál se, nohy měl lehké, tančil s... Nemohl si vzpomenout na jméno, ale na tom zřejmě nezáleželo.

Je to tvůj osud, zašeptal mu v hlavě hlas, a ten šepot byl jako hlas v pajánu.

Jako klacík na hřebenu vlny dav ho donesl na rozlehlé náměstí uprostřed města a on poprvé uviděl, že bílá věž se zvedá nad velkým palácem ze světlého mramoru, spíše vytesaného jako socha než postaveného, se zakřivenými stěnami, vznosnými kopulemi a jemnými vížkami ukazujícími k nebesům. Ten pohled ho přiměl úžasem zalapat po dechu. Z náměstí vedlo široké schodiště z hladkého kamene. Lidé se u paty schodů zastavili, jejich zpěv však ještě zesílil. Stoupající hlasy ho nadnášely. Tvůj osud, šeptal hlas, nyní naléhavý, dychtivý.

Už netančil, ale ani se nezastavil. Bez váhání vystoupil po schodech. Sem patřil.

Masivní dveře na vrcholu schodiště zdobily spirály, řezby tak složité a jemné, že si nedokázal představit ostří nože, jež by do nich zapadlo. Křídla dveří se rozlétla a Rand vstoupil. Dveře se za ním s prásknutím zavřely, znělo to jako úder hromu.

„Čekali jsme na tebe,“ sykl myrddraal.

Rand se prudce posadil, lapal po dechu, třásl se a zíral přímo před sebe. Tam pořád spal. Rand začal dýchat pomaleji. Ohořelá polena v krbu žhnula a kolem krbové mřížky se nahromadila slušná kapička dřevěného uhlí. Někdo tu byl, zatímco Rand spal, a postaral se o oheň. U nohou mu ležela pokrývka, spadla tam, když se probudil. Provizorní nosítka byla také pryč, a jeho a Tamův plášť visely vedle dveří.

Rand si nejistou rukou setřel studený pot z obličeje a napadlo ho, zda pojmenování Temného ve snu přitáhlo jeho pozornost stejně, jako by ho byl pojmenoval nahlas.

Za oknem se šeřilo. Měsíc už vyšel, kulatý a jasný, a nad pohořím Oparů jiskřily hvězdy. Rand si masíroval bolavé místo na boku. Očividně spal s jílcem meče vraženým pod žebra. To, prázdný žaludek a včerejší noc, nebylo divu, že měl noční můry.

V břiše mu zakničelo a Rand celý ztuhlý vstal a došel ke stolu, kde panímáma al’Vereová nechala podnos. Odhodil bílou utěrku. I když spal poměrně dlouho, hovězí vývar byl stále ještě teplý, stejně jako křupavý chléb. V tom byla jasně vidět ruka panímámy al’Vereové. Vyměnila podnosy. Jak se jednou rozhodla, že potřebuje něco teplého do žaludku, nevzdá se, dokud to do vás nedostane.

Rand spolykal trochu vývaru a stihl si jen mezi dva krajíce chleba nacpat kousek masa a sýra, než si chléb nacpal do úst. Ukusuje velká sousta, vrátil se zpátky k lůžku.

Panímáma al’Vereová očividně dohlédla i na Tama. Byl svlečený, jeho šaty, nyní čisté a úhledně poskládané, ležely na nočním stolku a pokrývku měl přitaženou až k bradě. Když se Rand dotkl otcova čela, Tam otevřel oči.

„Tady jsi, chlapče. Marin říkala, že tu jsi, ale já se ani nemohl posadit, abych se podíval. Říkala, že jsi moc unavený, aby tě budila jenom proto, abych se na tebe mohl kouknout. Dokonce ani Bran s ní nic nepořídí, když se jednou k něčemu rozhodne.“

Tam měl sice slabý hlas, ale pohled měl jasný a pevný. Aes Sedal měla pravdu, pomyslel si Rand. Trochu si odpočine a bude zase úplně v pořádku.

„Můžu ti dát něco k jídlu? Panímáma al’Vereová tu nechala tác.“ „Už mě nakrmila... pokud tomu tak chceš říkat. Nedala mi nic než ten vývar. Jak se může člověk vyhnout špatným snům, když má v sobě jenom polívku...“ Tam dostal ruku zpod pokrývky a dotkl se meče u Randova pasu. „Takže to nebyl sen. Když mi Marin řekla, že jsem nemocný, myslel jsem, že jsem byl... Ale ty jsi v pořádku. To je jediné, na čem záleží. Co statek?“

Rand se zhluboka nadechl. „Trolloci pobili ovce. Myslím, že vzali i krávu, a dům potřebuje pořádně vyčistit.“ Povedl se mu chabý úsměv. „Měli jsme větší štěstí než někteří jiní. Vypálili půl vsi.“

Povykládal Tamovi o všem, co se přihodilo, nebo skoro o všem. Tam pozorně poslouchal a kladl přesné otázky, takže Rand zjistil, že vypráví o tom, jak se z lesa vrátil do domu, což vedlo k tomu, jak zabil trolloka. Musel mu povědět i o tom, jak Nyneiva řekla, že Tam umírá, aby mu vysvětlil, proč o něj pečovala Aes Sedai místo vědmy. Tamovi se při té zmínce rozšířily oči, Aes Sedai v Emondově Roli. Ale Rand neviděl důvodu, proč by měl probírat každý krok cesty ze statku, ani o svých obavách, nebo o myrddraalovi na silnici. A už vůbec ne o nočních můrách, které měl, když spal u Tamova lůžka. A zvláště neviděl důvod, proč mu vykládat o tom, co blábolil v horečce. Ještě ne. Jenom Moirainin příběh, tomu se nedalo vyhnout.

„Tak to je tedy příběh, na který by byl i kejklíř pyšný,“ zamumlal Tam, když Rand skončil. „Co by trolloci mohli chtít obyčejným klukům? Nebo Temný, Světlo nám pomáhej?“

„Myslíš, že lhala? Pantáta al’Vere říkál, že o tom, jak byly napadené jenom dva statky, mluvila pravdu. A o domu pantáty Luhhana a pantáty Cauthona.“

Tam chvíli ležel mlčky, pak řekl: „Pověz mi, co říkala. Pokud možno její vlastní slova, co přesně řekla.“

Rand se snažil. Kdo si kdy přesně pamatoval slova, která slyšel? Kousal se do rtu, škrábal se na hlavě a kousek po kousku to poskládal dohromady, jak se jen pamatoval. „Na nic jiného si už nemůžu vzpomenout,“ zakončil své vyprávění. „O některých věcech si nejsem tak úplně jistý, že je neřekla trochu jinak, ale je to dost blízko.“

„To docela stačí. Musí, ne? Víš, mládenče, Aes Sedai jsou dost zvláštní. Nelžou, aspoň ne rovnou, ale pravda, kterou ti Aes Sedai vykládá, není vždycky taková, za jakou ji pokládáš. Musíš si na ni dávat pozor.“

„Slyšel jsem příběhy,“ odsekl Rand. „Nejsem malý dítě.“

„To nejsi, to teda nejsi.“ Tam si těžce povzdechl a pak podrážděně pokrčil rameny. „Stejně bych měl jít s tebou. Svět mimo Dvouříčí není stejný jako v Emondově Roli.“

Byla to otevřená možnost zeptat se Tama na to, jak tam byla co se všechno stalo, ale Rand na to neskočil. Místo toho otevřel ústa. „Jenom tak? Myslel jsem, že mi to budeš vymlouvat. Myslel jsem, že budeš mít stovku důvodů, abych nikam nechodil.“ Uvědomil si, že doufal, že Tam bude mít stovku důvodů proti, a to dobrých důvodů.

„Možná ne stovku,“ odfrkl si Tam, „ale pár věcí mě napadlo. Jenomže za moc nestojí. Jestli po tobě jdou trolloci, budeš v Tar Valonu ve větším bezpečí, než kdekoliv jinde. Jenom si pamatuj, že musíš být opatrný. Aes Sedai dělají všechno ze svých vlastních důvodů, a ty nejsou vždycky takové, jak si myslíš.“

„Kejklíř říkal něco podobného,“ poznamenal pomalu Rand. „Tak to věděl, o čem mluví. Pozorně poslouchej, pořádně si všechno promysli a dávej si pozor na jazyk. To je dobrá rada, která se ti bude hodit všude mimo Dvouříčí, ale zvlášť s Aes Sedai. A se strážci. Povíš něco Lanovi, a jako bys to řekl Moirain. Jestli je strážce, je s ní svázán tak jistě, jako že dnes ráno vyjde slunce, a nebude mít před ní mnoho tajemství, pokud vůbec nějaká.“

Rand věděl o poutu mezi Aes Sedai a strážci jen málo, i když v každém příběhu o strážcích, který kdy slyšel, hrálo velkou roli. Mělo to něco společného se Bílou, dar pro strážce, nebo snad nějaký druh výměny. Strážci z toho měli podle příběhů všechny možné výhody. Uzdravovali se rychleji než ostatní lidé a déle vydrželi bez jídla, vody a spánku. Dokázali prý vycítit trolloky, pokud tito byli dost blízko, i jiné tvory Temného, což vysvětlovalo, jak se Lan s Moiraine pokusili varovat vesnici před útokem. Co z toho měly Aes Sedai, o tom příběhy mlčely, ale Rand nebyl ochoten uvěřit, že z toho něco nemají.

„Budu opatrný,“ řekl Rand. „Jen bych si přál vědět proč. Nedává to smysl. Proč já? Proč my?“

„Taky bych to rád věděl, chlapče. Krev a popel, moc rád bych to věděl.“ Tam si ztěžka povzdechl. „No, hádám, nemá smysl plakat nad rozlitým mlíkem. Kdy musíš odejít? Za den dva už budu na nohou, a pak bychom se mohli poohlídnout po novém stádě. Oren Dautry má nějaké slušné kusy, se kterými by se mohl rozloučit, když teď není pastva, a Jon Thane taky.“

„Moirain... Aes Sedai říkala, že musíš zůstat v posteli. Říkala pár týdnů.“ Tam otevřel ústa, ale Rand pokračoval. „A mluvila s panímámou al’ Vereovou.“

„Aha. No, možná Marin přemluvím.“ Neznělo to ale moc nadějně. Ostře se zadíval na Randa. „To, jak ses vyhnul odpovědi, znamená, že odcházíš brzy. Zítra? Nebo dneska v noci?“

„Dneska v noci,“ odpověděl tiše Rand a Tam smutně přikývl. „Ano. No, když už to musí být, je lepší to neodkládat. Ale s těmi ‚týdny‘ ještě uvidíme.“ Zatahal za pokrývky spíš podrážděně než silou. „No, možná to pár dní vydržím. Doženu vás po cestě. Uvidíme, jestli mě Marin udrží v posteli, když budu chtít odejít.“

Ozvalo se zaťukání na dveře a do pokoje strčil hlavou Lan. „Rychle se rozluč, ovčáku, a pojď. Mohly by nastat potíže.“

„Potíže?“ zeptal se Rand a strážce netrpělivě zabručel. „Prostě si pospěš!“

Rand spěšně strhl plášť z háčku. Začal si odepínat opasek s mečem, když tu promluvil Tam.

„Nech si ho. Budeš ho potřebovat spíš než já, i když, bude-li chtít Světlo, nebudeme ho potřebovat ani jeden. Dávej na sebe pozor, mládenče. Slyšíš?“

Rand si nevšímal Lanova vrčení a sklonil se, aby Tama objal. „Vrátím se. To ti slibuju.“

„Ovšemže se vrátíš.“ Tam se zasmál. Slabě Randovi objetí vrátil a poplácal Randa po zádech. „Já to vím. A až se vrátíš, budu mít pro tebe dvakrát tolik ovcí. Teď běž, než si ten chlapík ublíží.“

Rand se pokusil zdržet, snažil se najít slova k otázce, kterou nechtěl položit, ale Lan ho prostě popadl za ruku, vyvedl z místnosti a odtáhl ho na chodbu. Na sobě měl strážce matnou šedozelenou halenu s překrývajícími se kovovými šupinami. Hlas měl z podráždění drsný.

„Musíme si pospíšit. Copak nerozumíš slovu potíže?“

Venku čekal Mat v kabátě a plášti s lukem v ruce. U pasu mu visel toulec. Nervózně se pohupoval na patách a neustále se ohlížel ke schodům, netrpělivě i s obavami zároveň. „Tohle se příběhům moc nepodobá, co, Rande?“ řekl chraplavě.

„Jaké potíže?“ chtěl vědět Rand, ale strážce se místo odpovědi hnal dolů, přičemž bral schody po dvou. Mat se vrhl za ním a rychle mávl na Randa, aby ho následoval.

Rand si přehodil plášť a dohnal je dole pod schody. V šenku se matně svítilo. Polovina svíček už dohořela a většina ostatních se utápěla v rozpuštěném vosku. Místnost byla kromě nich prázdná. Mat stál vedle jednoho z předních oken a vyhlížel ven, jako by se snažil, aby ho nikdo zvenčí nezahlédl. Lan na štěrbinku pootevřel dveře a vyhlížel na dvůr.

Rand byl zvědav, co vlastně hledají, a tak se k nim připojil. Strážce mu tiše nařídil, aby dával pozor, ale pootevřel dveře o maličko víc, aby se Rand mohl také podívat.

Ten si nejdřív nebyl jist, co vlastně vidí. U ohořelého formanského vozu se shromáždil dav vesničanů, asi tak tři tucty, a tmu zaháněli několika pochodněmi, které si přinesli. Před nimi stála Moirain, zády k hostinci, a se zdánlivou ledabylostí se opírala o hůl. Hari Coplin stál vepředu se svým bratrem Darlem a Bilim Congarem. Byl tam také Cenn Buie a vypadal nejistě. Randa překvapilo, když viděl, jak Hari hrozí Moirain pěstí.

„Odejdi z Emondovy Role!“ hulákal sedlák s mrzutou tváří. Pár hlasů z davu mu přizvukovalo, ale váhavě, a nikdo se netlačil dopředu. Mohli být ochotni postavit se Aes Sedai v davu, ale nikdo nechtěl vystoupit sám za sebe. Ne před Aes Sedai, která měla všechny důvody, aby se cítila dotčená.

„To tys přivedla ty obludy!“ burácel Darl. Zamával pochodní nad hlavou a ozvaly se výkřiky jako: „Tys je přivedla!“ a „Je to tvoje chyba!“ které vedl jeho bratranec Bili.

Hari strčil loktem do Cenna Buie a starý doškař našpulil rty a vrhl po něm kosý pohled. „Ty věci.., ti trolloci se neobjevili, dokud jsi nepřišla,“ zamumlal Cenn, a tak tak že ho bylo slyšet. Zarputile vrtěl hlavou, jako by si přál, aby byl někde jinde, a hledal cestu, jak se tam dostat. „Ty jsi Aes Sedai. My žádnou takovou ve Dvouříčí nechceme. Aes Sedai za sebou vodí potíže. Jestli tady zůstaneš, přijdou další.“

Jeho řeč žádnou odezvu u shromážděných vesničanů nevyvolala a Hari se zmateně zamračil. Najednou popadl Darlovu pochodeň a zamával jí směrem k Moirain. „Jdi pryč!“ hulákal. „Nebo tě vypálíme!“

Padlo ledové ticho, ozývalo se pouze šoupání nohou, jak se někteří muži stahovali dozadu. Lid z Dvouříčí byl ochoten bojovat, pokud je někdo napadl, ale násilí tu zdaleka nebylo obvyklé, a vyhrožování lidem jim bylo zcela cizí, tedy kromě občasného zamávání pěstí. Cenn Buie, Bili Congar a Coplinové zůstali sami. Bili vypadal, jako by chtěl také vycouvat.

Hariho nedostatek podpory překvapil, ale rychle se vzpamatoval. „Jdi pryč!“ zařval znovu, což zopakoval Darl a o poznání slaběji Bili. Hari se mračil na ostatní. Lidé před ním uhýbali pohledem.

Náhle se ze stínu vynořili Bran al’Vere a Haral Luhhan a zastavili se stranou od Aes Sedai i od davu. Starosta v ruce ledabyle potěžkával velkou dřevěnou palici, kterou používal k narážení sudů. „Navrhoval tu snad někdo, že mi zapálí hostinec?“ zeptal se tiše.

Oba Coplinové o krok ustoupili a Cenn Buie od nich poodešel. Bili Congar se vrhl mezi shromážděné. „To ne,“ řekl rychle Darl. „O tom jsme nikdy nemluvili, Brane... eh, starosto.“

Bran kývl. „Tak to jsem možná slyšel, jak vyhrožujete hostům v mým hostinci?“

„Je to Aes Sedai,“ začal rozzlobeně Hari, ale slova mu odumřela na rtech, když dopředu popošel Haral Luhhan.

Kovář se prostě jenom protáhl, zvedl silné paže nad hlavu a zaťal mohutné pěsti, až mu zapraskalo v kloubech, ale Hari na statného chlapíka hleděl, jako by mu pěstí mával rovnou pod nosem. Haral si zkřížil ruce na prsou. „Omluv mě, Hari. Nechtěl jsem tě přerušit. Co jsi to říkal?“

Ale Hari, ramena svěšená, jako by se snažil stáhnout do sebe a zmizet, už zjevně neměl, co by dodal.

„Překvapili jste mě, lidi,“ zaburácel Bran. „Paete al’Caare, včera večer si tvůj kluk zlomil nohu, ale dneska jsem ho viděl chodit – díky ní. Evarde Candwine, ty jsi ležel na břiše s ránou na zádech jako ryba při kuchání, dokud na tebe nevložila ruce. Teď to vypadá, jako by se to stalo před měsícem, a pokud se nemýlím, máš tam jenom jizvičku. A ty, Cenne...“ Doškař začínal mizet v davu, ale zastavil se a nejistě se Branovi podíval do očí. „Vidět tu některé členy vesnické rady by mě, Cenne, šokovalo, ale ty, tys mě překvapil ze všech nejvíc. Ruka by ti pořád ještě bezvládně visela u boku, samá popálenina a podlitina, kdyby nebylo jí. Když už necítíš vděčnost, necítíš ani hanbu?“

Cenn zvedl pravici a pak rozzlobeně odvrátil zrak. „Nemůžu popřít, co udělala,“ zamumlal a znělo to zahanbeně. „Pomohla mi, ostatním taky,“ pokračoval prosebným tónem, „ale je to Aes Sedai, Brane. Jestli ti trolloci nepřišli kvůli ní, tak proč přišli? Nechceme tu ve Dvouříčí mít Aes Sedai. Ať si svoje problémy nechají pro sebe.“

Pár mužů, v bezpečí v zadních řadách, teď vykřiklo: „Nechceme problémy Aes Sedai!“ „Pošlete ji pryč!“ „Vyžeňte ji!“ „Proč by sem chodili, kdyby to nebylo kvůli ní?“

Bran se zachmuřil, ale než mohl promluvit, Moirain náhle zavířila vyřezávanou holí nad hlavou, roztáčejíc ji oběma rukama. Rand zalapal po dechu zároveň s vesničany, protože z obou konců hole vyšlehly syčící bílé plameny rovnou dopředu jako hroty oštěpů, i přesto, že se tyč otáčela. Dokonce i Bran s Haralem od ní poodstoupili. Moirain natáhla ruce před sebe, hůl držela rovnoběžně se zemí a bledé světlo stále tryskalo dopředu, jasnější než pochodně. Muži ustupovali a stínili si oči, které je z toho jasného plamene bolely.

„Tak tohle se stalo s Aemonovou krví?“ Aes Sedai nemluvila hlasitě, ale její hlas přehlušil každý jiný zvuk. „Malí lidé, kteří se hašteří o to, aby se mohli skrývat jako králíci? Zapomněli jste, kým jste byli, zapomněli jste, čím jste byli, a já doufala, že aspoň malá část toho ve vás zůstala, nějaká vzpomínka v krvi a kostech. Špetka oceli, která by vás posílila pro dlouhou noc, jež přichází.“

Nikdo nepromluvil. Oba Coplinové vypadali, jako by už nikdy v životě nehodlali otevřít ústa.

Bran řekl: „Zapomněli jsme, kým jsme byli? Jsme tím, kým jsme byli vždycky. Poctiví sedláci a řemeslníci. Lidi z Dvouříčí.“

„Na jihu,“ mluvila dále Moirain, „leží řeka, kterou vy nazýváte Bílou, ale daleko na východě jí lidé pořád říkají jejím pravým jménem. Manetherendrella. Ve starém jazyce to znamená: Vody Horského domova. Jiskřivé vody, které kdysi protékaly zemí chrabrých a krásných. Před dvěma tisíci lety Manetherendrella omývala hradby horského města tak krásného na pohled, že na ně ogierští zedníci užasle zírali. Celý tento kraj pokrývaly statky a vesnice, a les, jemuž vy říkáte les Stínů, sahal dokonce ještě dál. Ale všichni ti lidé se považovali za lid z Horského domova, lid Manetherenu.

Jejich králem byl Aemon al’Caar al Thorin, Aemon, syn Caara, syna Thorinova, a Eldren ai Ellan ai Carlan byla jeho královnou. Aemon, muž tak chrabrý, že největší poklonou, kterou mohl kdo za odvahu jinému složit, dokonce i mezi jeho nepřáteli, bylo říci o něm, že je to muž s Aemonovým srdcem. Eldren, tak krásná, až se vyprávělo, že i květiny rozkvétají, jen aby se usmála. Chrabrost a krása a moudrost a láska, které smrt už nedokázala déle snášet. Plačte, máte-li srdce, pro ztrátu dokonce i vzpomínky na ně. Plačte pro ztrátu jejich krve.“

Tehdy se odmlčela, ale nikdo nepromluvil. Randa stejně jako ostatní spoutalo kouzlo, jež vytvořila. Když opět promluvila, vpíjel se Rand do jejích slov a ostatní také.

„Téměř dvě století trollocké války ničily zemi široko daleko a kdekoliv zuřila bitva, byla zástava Manetherenu s rudým orlem v čele. Muži z Manetherenu byli trnem v Temného patě a třískou v jeho ruce. Zpívejte o Manetherenu, který se nikdy neskloní před Stínem. Zpívejte o Manetherenu, o meči, který není možné zlomit.

Byli daleko, muži z Manetherenu, na Bekkarském poli zvaném Krvavé pole, když k nim dorazila zpráva, že trollocké vojsko vyrazilo k jejich domovině. Byli příliš daleko, aby mohli udělat něco jiného než čekat, až uslyší o smrti svého kraje, protože síly Temného jej hodlaly srovnat se zemí. Zabít rozsochatý dub tím, že mu odseknou kořeny. Byli příliš daleko, takže mohli jenom truchlit. Ale byli to muži z Horského domova.

Bez váhání, bez pomyšlení na obrovskou vzdálenost, kterou museli urazit, odpochodovali z pole, kde zvítězili, stále ještě pokrytí prachem, potem a krví. Den za dnem takto pochodovali, protože věděli, jaké hrůzy po sobě trollocké vojsko zanechává, a žádný z mužů nemohl usnout, dokud takové nebezpečí hrozilo Manetherenu. Šli, jako by měli na nohou křídla, pochodovali dál a rychleji, než jejich přátelé doufali, nebo se jejich nepřátelé báli, že půjdou. Za jiných dní by samotný jejich pochod inspiroval písně. Když se vojska Temného hnala na země Manetherenu, povstali před nimi muži z Horského domova, zády k Tarendrelle.“

Jakýsi vesničan se pokusil zajásat, ale Moirain pokračovala, jako by ho neslyšela. „Nepřítel, jemuž muži z Manetherenu čelili, by sklíčil i to nejodvážnější srdce. Na obloze se černali krkavci. Na zemi se černali trolloci. Trolloci a jejich lidští spojenci. Trolloci a temní druzi po desítkách desítek tisíc, a v jejich čele hrůzopáni. Za noci jejich ohně předčily počtem hvězdy a za úsvitu v čele rozvinuli Ba’alzamonovu zástavu. Ba’alzamon, srdce Temnoty. Starobylé jméno pro Otce lží. Nemohli osvobodit Temného z jeho vězení v Shayol Ghulu, protože kdyby se tak stalo, postavilo by se jim celé lidstvo, ale jeho síla byla s nimi. Hrůzopáni a zlo, vedle nějž světlo ničící zástava vypadala jako pravda, a duše lidí, kteří jim čelili, zamrazilo. Přesto věděli, co musí udělat. Jejich domovina ležela hned za řekou. Museli zabránit nepříteli a jeho moci, aby se nedostal do jejich Horského domova. Eimon vyslal posly. Slíbili jim pomoc, pokud se na Tarendrelle udrží déle než tři dny. Pokud se udrží déle než tři dny proti přesile, která je měla přemoci během jedné hodiny. Přesto se nějak udrželi, přes krvavé zteče, zoufale se bránili, vydrželi hodinu, druhou hodinu, třetí hodinu. Bojovali po tři dny, a přesto, že se země změnila v jatka, nepustili přes Tarendrellu nikoho. Ale třetího dne žádná pomoc nedorazila, ani žádný posel, a oni bojovali sami. Po šest dní. Po devět. A desátého dne Aemon poznal hořkou příchuť zrady. Žádná pomoc nepřicházela a oni už nemohli přechod přes řeku udržet.“

„Co teda udělali?“ chtěl vědět Hari. Pochodně se v chladném nočním vzduchu mihotaly, ale nikdo se nenamáhal přitáhnout si plášť k tělu.

„Aemon překročil Tarendrellu,“ vyprávěla jim Moirain, „a zničil za sebou mosty. A poslal zemí zprávu, aby lidé uprchli, protože věděl, že mocní s hordami trolloků si najdou způsob, jak se dostat přes řeku. Ještě než posly propustil, trolloci už začínali přecházet přes řeku a vojáci Manetherenu proti nim znovu zvedli boj, aby svými životy vykoupili tolik hodin, kolik jen půjde, a jejich lidé mohli utéci. Z města Manetherenu Eldren řídila úprk svých lidí do nejhlubších lesů a nejodlehlejších hor.

Ale někteří neuprchli. Nejdřív potůček, pak řeka, potom záplava mužů neodešla do bezpečí, ale připojila se k vojsku bojujícímu za jejich zemi. Ovčáci s luky, sedláci s vidlemi a dřevorubci se sekerami. Ženy šly také, popadly jakoukoliv zbraň, kterou našly, a pochodovaly bok po boku se svými muži. Nešel nikdo, kdo by nevěděl, že se už nevrátí. Ale byla to jejich země. Byli to jejich otcové a budou to jejich děti, a oni byli ochotni za ně zaplatit i svými životy. Nevzdali se ani pídě země, která by nebyla nasáklá krví, ale nakonec bylo vojsko Manetherenu zatlačeno zpátky, zatlačeno až sem, na místo, kterému nyní říkáte Emondova Role. A tady je hordy trolloků obklíčily.“

Moirain se v hlase ozývaly chladné slzy. „Mrtví trolloci a mrtvoly lidských odpadlíků se tu vršili na celých kupách, ale vždycky se další dostali přes ty příšerné hromady jako vlny smrti bez konce. Nemohlo to skončit jinak. Žádný muž ani žena, kteří toho dne za úsvitu stáli pod zástavou s rudým orlem, nepřežili do chvíle, kdy padla noc. Meč, který nebylo možné zlomit, byl roztříštěn.

V pohoří Oparů, sama uprostřed města Manetherenu, Eldren vycítila, že Aemon umírá, a její duše zemřela s ním. A na místě její duše zůstala jen žízeň po pomstě, pomstě za její lásku, pomstě za její lid a její zemi. Hnána žalem sáhla do pravého zdroje a vrhla jedinou sílu proti trollockému vojsku. A tam padli hrůzopáni na místě, kde stáli, ať při svých tajných poradách, či když napomínali vojáky. Ve chvilce hrůzopáni a generálové Temného vzpláli plamenem. Oheň strávil jejich těla a hrůza strávila jejich právě zvítězivší vojsko.

Teď prchali jako zvířata před lesním požárem, myslíce pouze na útěk. Prchali na sever a na jih. Tisíce se jich utopily, když se snažily přeplavat Tarendrellu bez pomoci hrůzopánů, a na Manetherendrelle ve strachu, že by je mohl někdo pronásledovat, strhly mosty. Lidi, které našli, pobili a upálili, ale nutkání utíkat je stále pohánělo. Až nakonec v zemích Manetherenu nezůstal ani jediný. Byli roztroušeni jako listí ve větru. Konečná pomsta přišla pomaleji, ale přišla, když je pronásledovali jiní lidé, jiná vojska v jiných zemích. Z těch, kdo vraždili na Aemonově poli, nezůstal naživu ani jediný.

Cena za to však byla pro Manetheren příliš vysoká. Eldren přitáhla více jediné síly, než mohl který člověk doufat, že zvládne bez pomoci. Jak zemřeli nepřátelští generálové, tak zahynula i ona, a plameny, které ji strávily, zachvátily prázdné město Manetheren, dokonce i jeho kameny až na živou skálu hor. Lidé však byli zachráněni.

Z jejich statků, z jejich vesnic, ani z jejich velkého města nezůstalo nic. Mohli říkat, že jim nezůstalo nic, mohli uprchnout do jiných zemí, kde by mohli začít znovu. Ale oni to neřekli. Za svou zemi zaplatili krví a nadějí takovou cenu, jakou ještě nikdy nikdo nezaplatil, a teď byli připoutáni k půdě pouty pevnějšími než ocel. V nadcházejících létech je zničily jiné války, až byl nakonec jejich koutek světa zapomenut a oni nakonec zapomněli na války a na to, jak je vést. Už nikdy se Manetheren nepozvedl. Jeho vznosné štíhlé věže a zpívající fontány se staly snem, který pomalu bledl v myslích jeho lidu. Ale oni, a jejich děti, a děti jejich dětí, si podrželi zemi, která byla jejich. Udrželi ji, i když dlouhá staletí odplavila důvod z jejich vzpomínek. Udrželi ji až dodneška, kde jste vy. Plačte pro Manetheren. Plačte pro to, co je navždy ztraceno.“

Ohně na Moirainině holi pohasly a ona hůl sklonila, jako by vážila sto liber. Dlouhou chvíli bylo kvílení větru jediným slyšitelným zvukem. Pak se kolem Coplinů protáhl Paet al’Caar.

„Tvůj příběh já neznám,“ prohlásil sedlák s protáhlou tváří. „Já žádným trnem v patě Temnýho nejsem, ani není moc pravděpodobný, že někdy budu. Ale můj Wil chodí díky tobě, a proto se stydím, že jsem tu byl. Nevím, jestli mi odpustíš, ale ať už půjdeš nebo ne, já jdu pryč. A co se mě týká, můžeš v Emondově Roli zůstat, jak dlouho se ti zlíbí.“

Rychle sklonil hlavu, skoro jako v úkloně, a protlačil se davem. Ostatní začali mumlat, tváříce se zahanbeně a pokorně, než také jeden po druhém vyklouzli. Coplinové, s mrzutými výrazy a znovu podmračení, se rozhlédli po tvářích přítomných a beze slova zmizeli do noci. Bili Congar se ztratil dokonce dřív než jeho bratranci.

Lan vtáhl Randa zpátky a zavřel dveře. „Půjdeme, chlapče.“ Strážce se vydal do zadní části hostince. „Pojďte, oba. Rychle!“ Rand zaváhal a vyměnil si zvědavý pohled s Matem. Zatímco Moirain vyprávěla svůj příběh, neodtáhli by ho ani dhurrani pantáty al’Verea, ale teď ho tu drželo cosi jiného. Tohle byl skutečný začátek, opustit hostinec a následovat strážce do noci... Rand se zachvěl a snažil se upevnit své odhodlání. Neměl na vybranou, ale do Emondovy Role se vrátí bez ohledu na to, jak daleko ho cesta zavede.

„Na co čekáš?“ zeptal se Lan ode dveří, které vedly ven z šenku. Mat sebou trhl a rozběhl se za ním.

Rand se snažil přesvědčit sám sebe, že se vydává na velkolepé dobrodružství, a následoval ho potemnělou kuchyní ven na dvůr před stájí.