Oko světa

8 Bezpečné místo

Rand sice ještě ani neprošel dveřmi, ale očima už hledal svého otce – svého otce bez ohledu na to, co říkal kdokoliv. Tam se nehýbal. Oči měl stále zavřené, namáhavě lapal po dechu a chrčel. Bělovlasý kejklíř se přestal bavit se starostou – který se opět skláněl nad lůžkem a ošetřoval Tama – a vrhl na Moirain neklidný pohled. Aes Sedai si ho nevšímala. Vlastně si nevšímala nikoho v místnosti kromě Tama, na něhož se však soustředěně mračila.

Tom si strčil nezapálenou fajfku mezi zuby, znovu ji vytáhl a zamračil se na ni. „Člověk si ani nemůže v klidu zabafat,“ zabručel. „Radši bych měl dohlídnout, aby mi nějaký sedlák neukradl plášť, protože potřebuje udržet v teple krávu. Aspoň si venku může zapálit.“ Rychle opustil místnost.

Lan za ním hleděl a hranatou tvář měl bezvýraznou, jako by byla vytesána z kamene. „Ten chlap se mi nelíbí. Je v něm něco, čemu nedůvěřuji. Včera v noci jsem z něj neviděl ani chlup.“

„Byl tam,“ ozval se Bran a nejistě pozoroval Moirain. „Musel být. Ten plášť mu neohořel u krbu.“

Randovi bylo jedno, jestli kejklíř strávil minulou noc ukrytý ve stáji. „Co táta?“ zeptal se Moirain úpěnlivě.

Bran otevřel ústa, ale než mohl promluvit, Moirain řekla: „Jen nás tu nech, starosto al’Vere. Teď tady stejně nemůžeš nic udělat, jenom bys mi překážel.“

Bran chvíli váhal, nelíbilo se mu, když mu někdo rozkazoval v jeho vlastním hostinci, nicméně nechtěl neuposlechnout Aes Sedai. Nakonec se narovnal a poplácal Randa po rameni. „Pojď se mnou, chlapče. Necháme Moirain Sedai její... ech... její... Dole bys mi mohl pomoct se spoustou věcí. Než se naděješ, Tam bude chtít svoji fajfku a holbu piva.“

„Může zůstat?“ Rand se obracel na Moirain, i když ona si očividně všímala pouze Tama. Bran zesílil stisk, ale Rand si ho nevšímal. „Prosím! Nebudu překážet. Ani nebudeš vědět, že tady jsem. Je to můj otec,“ dodal s prudkostí, která jeho samotného překvapila, a starostovi se překvapením rozšířily oči. Rand doufal, že to ostatní budou přičítat únavě nebo napětí z jednání s Aes Sedai.

„No ano,“ svolila Moirain netrpělivě. Plášť i hůl zatím ledabyle přehodila přes jedinou židli v místnosti a nyní si vyhrnovala rukávy šatů až k loktům. Ani na okamžik nepřestávala věnovat výhradní pozornost Tamovi, dokonce i když promluvila. „Sedni si tamhle. A ty taky, Lane.“ Neurčitě ukázala směrem k lavici u zdi. Pomalu Tama přejela očima od hlavy k patě, ale Rand měl zvláštní pocit, že se jakýmsi způsobem dívá za něj. „Můžete mluvit, jestli chcete,“ pokračovala Moirain nepřítomně, „ale potichu. Už běž, pantáto al’Vere. Tohle je pokoj nemocného, ne poradní síň. Dohlédni na to, aby mne nikdo nerušil.“

Starosta si cosi zabručel, samozřejmě že ne tak hlasitě, aby to upoutalo její pozornost, ještě jednou Randovi stiskl rameno a pak za sebou poslušně, i když váhavě, zavřel dveře.

Aes Sedai si něco mumlala, klekla si k lůžku a zlehka Tamovi položila ruku na prsa. Zavřela oči a dlouhou dobu se nehýbala a mlčela.

V příbězích o Aes Sedai byly jejich zázraky vždycky doprovázeny hromy a blesky či jinými úkazy, které dokazovaly moc a velikou sílu. Síla. Jediná síla, čerpaná z pravého zdroje, který pohání kolo času. To nebylo něco, o čem by Rand chtěl přemýšlet. Tam by mohl přijít do styku se Bílou, a on sám sedí ve stejné místnosti, kde by mohlo být síly použito. Ve stejné vesnici bylo už tak dost špatné. Avšak podle toho, co viděl, mohla Moirain klidně usnout. Nicméně mu připadalo, že Tamovi se dýchá lehčeji. Musela něco dělat. Byl tak napjatý, že když Lan tiše promluvil, Rand nadskočil.

„Ta tvoje zbraň. Nemá náhodou volavku taky na čepeli?“ Rand na strážce chvíli zíral, protože pořádně nepochopil, o čem to Lan vlastně mluví. Na Tamův meč díky jednání s Aes Sedai úplně zapomněl. Už mu taky nepřipadal tak těžký. „Ano, je. Co to dělá?“

„Nenapadlo by mě, že na místě, jako je tohle, najdu meč se znamením volavky,“ poznamenal Lan.

„Patří mému otci.“ Rand sklouzl pohledem na Lanův meč, jehož jílec bylo pod pláštěm tak tak vidět. Oba meče vypadaly dosti podobně, jen na strážcově meči nebyly žádné volavky. Vrátil se pohledem k posteli. Tamovi se opravdu dýchalo lépe, chrčení zmizelo. Tím si byl jist. „Koupil ho kdysi dávno.“

„Dost zvláštní, aby si ovčák koupil něco takového.“

Rand se úkosem zadíval na Lana. Vyptával-li se na meč cizinec, strkal nos do cizích věcí. Vyptával-li se strážce... Musel však něco říci. „Nikdy ho, pokud vím, nepoužíval. Říkal, že není k ničemu. Teda až do včerejška. Do té doby jsem ani nevěděl, že ho má.“

„Říkal, že není k ničemu, co? No, vždycky si to ale myslet nemusel.“ Lan krátce prstem pohladil pochvu u Randova pasu. „Existují místa, kde je volavka znamením mistra šermíře. Ta čepel musela putovat zvláštními cestami, když skončila u ovčáka ve Dvouříčí.“

Rand nevyslovenou otázku pominul. Moirain se pořád ještě nehýbala. Dělá Aes Sedai vůbec něco? Rand se otřásl a zamnul si ruce, nebyl si jist, zda chce skutečně vědět, co dělá. Aes Sedai.

V té chvíli ho napadla vlastní otázka, taková, kterou nechtěl položit, ale na kterou potřeboval odpověď. „Starosta...“ Odkašlal si a zhluboka se nadechl. „Starosta řekl, že ze vsi něco zůstalo jedině díky vám dvěma.“ Přiměl se pohlédnout na strážce zpříma. „Kdybyste věděli o muži v lese... muži, který děsí lidi jenom tím, že se na ně dívá... varovalo by vás to? Muž, který má koně, co nevydává žádné zvuky? A vítr mu nepohne pláštěm? Věděli byste, že se něco stane? Mohli byste to s Moirain Sedai zastavit, kdybyste o tom bývali věděli?“

„Ne bez půltuctu sester,“ ozvala se Moirain a Rand sebou trhl. Pořád ještě klečela vedle lůžka, ale teď už se Tama nedotýkala a napůl se otočila k nim dvěma na lavici. „Kdybych byla věděla, když jsem opouštěla Tar Valon, že tady najdu trolloky a myrddraala, byla bych jich s sebou půl tuctu vzala, i tucet, i kdybych je musela přitáhnout za límec. Co se týče mě, ani varování měsíc předem by moc nepomohlo. Možná vůbec. Jedna osoba může udělat jen určité věci, i když povolá jedinou sílu, a těch trolloků tu včera v noci nejspíš bylo roztroušených hodně přes stovku. Celá pěst.“

„Stejně by ale bylo bývalo dobré to vědět,“ poznamenal ostře Lan a výtkou mířil na Randa. „Kdy jsi ho viděl, přesně, a kde?“

„Na tom teď nezáleží,“ zarazila ho Moirain. „Nechci, aby si ten chlapec myslel, že je to jeho vina, když není. Je to spíš moje vina. Ten zatracený krkavec včera, to, jak se choval, mě mělo varovat. A tebe taky, starý brachu.“ Rozzlobeně mlaskla. „Tolik jsem si vě řila, až to hraničilo s nadutostí, byla jsem si jistá, že ruka Temného tak daleko nedosáhne. Ani tak tvrdě, aspoň zatím ne. Tolik jistá.“ Rand zamrkal. „Krkavec? Tomu nerozumím.“

„Mrchožrouti.“ Lan se znechuceně ušklíbl. „Přisluhovači Temného často vyhledávají špehy mezi tvory, kteří se živí mrtvolami. Většinou krkavce a vrány. Občas, ve městech, i krysy.“

Randovi přejel mráz po zádech. Krkavci a vrány jako špehové Temného? Teď bylo krkavců a vran všude kolem plno. Ruka Temného, říkala Moirain. Temný tu byl vždycky – to Rand věděl – ale pokud jste se snažili kráčet cestou Světla, snažili jste se vést dobrý život a nepojmenovali jste ho, nemohl vám ublížit. V to všichni věřili, všichni byli tou vírou odkojeni spolu s mateřským mlékem. Ale Moirain přece říkala...

Randovi padl pohled na Tama a všechno ostatní se mu vypařilo z hlavy. Otec měl tvář o poznání méně zarudlou než dřív a dýchal téměř normálně. Rand by byl vyskočil, kdyby ho byl Lan nepopadl za ruku. „Zvládla jsi to.“

Moirain zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Zatím ne. Doufám, že je to jenom zatím. Trolloci vyrábějí zbraně v kovárně v údolí jménem Thakan’dar, přímo na svazích samotného Shayol Ghulu. Někteří to místo poskvrní, kov je pak nakažen zlem. Tyto nakažené zbraně způsobují rány, které se bez pomoci nezhojí, taky způsobují smrtící horečky a podivné choroby, které se nedají léčit léky. Utišila jsem jeho bolest, ale tu nákazu, jejich znamení, má pořád ještě v těle. Pokud by to tak zůstalo, znovu se objeví horečka, která ho zcela stráví.“

„Ale ty to tak nenecháš.“ Randova slova byla napůl prosba, napůl rozkaz. Šokovaně si uvědomil, jak to vlastně mluví s Aes Sedai, ale ona si jeho tónu zjevně nevšimla.

„Nenechám,“ souhlasila prostě. „Jsem, Rande, velice unavená, a včera v noci jsem si nemohla odpočinout. Normálně by na tom nezáleželo, jenže tenhle druh poranění... Tohle,“ vytáhla z kapsy balíček bílého hedvábí, „je angrial.“ Všimla si Randova výrazu. „Takže angrial znáš. Dobrá.“

Rand se nevědomky nakláněl dozadu, dál od ní a od toho, co držela v ruce. Jen pár příběhů se zmiňovalo o angrialu, pozůstatku z věku pověstí, který Aes Sedai používaly k provádění svých největších zázraků. Randa poplašilo, když viděl, jak Moirain vybaluje hladkou slonovinovou figurku, věkem ztmavlou do tmavohněda. Nebyla delší než její ruka a představovala ženu v rozevlátém rouchu s dlouhými vlasy spadajícími jí na ramena.

„Už dávno nevíme, jak se vyrábějí,“ vykládala Moirain. „Tolik toho bylo ztraceno, a možná to nebude nikdy znovu objeveno. Tak málo jich zůstalo, amyrlinin stolec mi málem nedovolil, abych si tenhle vzala. Kvůli Emondově Roli i kvůli tvému otci je dobře, že mi amyrlin dala své svolení. Ale nesmíš moc doufat. Ani s ním nemohu udělat o moc víc, než co bych bez něj udělala včera, a ta nákaza je silná. Rána měla čas se zanítit.“

„Ty mu můžeš pomoct,“ tvrdil Rand ohnivě. „Já vím, že ty můžeš.“

Moirain se usmála, tak tak zvedla koutky úst. „Uvidíme.“ Pak se obrátila k Tamovi. Jednu ruku mu položila na čelo, druhou sevřela slonovinovou figurku. Zavřela oči a vypadala soustředěně. Málem nedýchala.

„Ten jezdec, o kterém jsi mluvil,“ ozval se tiše Lan, „ten, který tě vyděsil – to byl určitě myrddraal.“

„Myrddraal?“ vyjekl Rand. „Ale mizelci jsou pět sáhů vysocí a...“ Slova mu pod strážcovým neveselým úšklebkem zamrzla za rtech.

„Občas, ovčáku, příběhy pravdu zveličují. Věř mi, pravda o půllidech je velká až dost. Půlčlověk, číhač, mizelec, stínomil, jména závisí na zemi, ve které jsi, ale všechna znamenají myrddraal. Mizelci jsou zplozenci trolloků, návrat k lidskému rodu. Hrůzopáni lidi používali k vytvoření trolloků. Myrddraalové jsou skoro jako lidé. Jsou více podobní lidem, ale vady, které deformují trolloky, jsou u nich také vyjádřeny silněji. Půllidé mají určitou moc, moc, která vyvěrá z Temného. Jenom nejslabší z Aes Sedai by se nedokázaly mizelci vyrovnat, jeden protl jednomu, ale mnoho dobrých mužů a pravda proti nim neuspěli. Od válek, které zakončily věk pověstí, a od chvíle, kdy byli Zaprodanci znovu spoutáni, jsou oni mozkem, který trollockým pěstem říká, kde zaútočit. Za dnů trollockých válek vedli půllidé trolloky do bitvy pod hrůzopány.“

„Vyděsil mě,“ řekl Rand mdle. „Jenom se na mě podíval a...“ Otřásl se.

„Není nutné se hanbit, ovčáku. Mě vyděsili taky. Viděl jsem muže, kteří byli po celý život vojáky, a ztuhli jako pták před ha dem, když se postavili půlčlověku. Na severu, v Hraničních stá tech kolem Velké Morny, mají rčení. Pohled bezokého je strach.“

„Bezokého?“ podivil se Rand a Lan kývl.

„Myrddraalové vidí jako orli, v noci i ve dne, ale nemají oči. Moc věcí nebezpečnějších než postavit se myrddraalovi mě tedy nenapadá. S Moirain Sedai jsme se toho, který tu byl včera v noci, několikrát pokoušeli zabít, a pokaždé jsme neuspěli. Půllidé mají Temného štěstí.“

Rand ztěžka polkl. „Jeden trollok říkal, že si se mnou chce myrddraal promluvit. Nevěděl jsem, co to znamená.“

Lan prudce zvedl hlavu a oči měl jako modré kameny. „Tys mluvil s trollokem?“

„Ne tak úplně,“ koktal Rand. Strážcův pohled byl jako past. „On mluvil se mnou. Říkal, že mi neublíží, že si se mnou chce promluvit myrddraal. Pak se mě pokusil zabít.“ Rand si olízl rty a rukou pohladil jemnou kůži na jílci meče. Krátkými, kostrbatými větami strážci pověděl, jak se vrátil do domu. „Místo toho jsem já zabil jeho,“ dokončil. „Vlastně úplnou náhodou. Skočil na mě, a já měl v ruce meč.“

Lanův výraz trochu změkl, tedy pokud se dá o kameni říci, že změkl. „Přesto je to věc, o které ses měl zmínit, ovčáku. Až do včerejší noci bylo jižně od Hraničních států jen pár lidí, kteří mohli tvrdit, že viděli trolloka, natož aby ho zabili.“

„A ještě méně těch, kteří trolloka zabili sami bez cizí pomoci,“ dodala unaveně Moirain. „Je to hotovo, Rande. Lane, pomoz mi vstát.“

Strážce k ní přiskočil, ale nebyl rychlejší než Rand, který se vrhl k posteli. Tam měl na dotek chladnou kůži, i když tvář měl stále ještě bledou a propadlou, jako by strávil příliš dlouhou dobu ve tmě. Oči měl zavřené, ale dýchal zhluboka, jako ve spánku.

„Teď už bude v pořádku?“ zeptal se dychtivě Rand.

„Bude-li odpočívat, tak ano,“ ujistila ho Moirain. „Pár týdnů v posteli, a bude jako dřív.“ Krok měla nejistý i přesto, že ji Lan podpíral. Strážce smetl plášť i hůl z čalouněné židle, aby si měla kam sednout, a ona se s povzdechem posadila. Pomalu pečlivě zabalila angrial zase do hedvábí a vrátila ho do kapsy.

Randovi se třásla ramena. Kousal se do rtů, aby se nesmál na hlas. Zároveň si musel otírat oči, protože je měl plné slz. „Děkuju.“ „Ve věku pověstí,“ pokračovala Moirain, „mohly některé Aes Sedai rozdmýchat život a zdraví v plamen, pokud jen zůstala aspoň jiskřička. Ty dny jsou však pryč – možná navěky. Tolik bylo ztraceno, nejen výroba angrialu. Tolik bylo možné udělat, o čem se my ani neodvažujeme snít, jestli si na to vůbec vzpomeneme. Je nás teď tak málo. Některá nadání už skoro zmizela, a mnoho těch, která zůstala, jsou oslabená. Musí tu být vůle i síla, aby mělo tělo z čeho čerpat, dokonce ani nejsilnější z nás nemohou udělat nic po způsobu léčení. Štěstí je, že tvůj otec je silný muž, a to na těle i na duchu. Jak to zatím vypadá, při zápase o svůj život přišel o mnoho sil, teď se však musí zotavit. To bude chvíli trvat, ale nákaza je pryč.“

„Nikdy ti to nebudu moct oplatit,“ řekl Rand, aniž by odtrhl oči od Tama, „ale jestli pro tebe může něco udělat, udělám to. Cokoliv.“ Vzpomněl si na řeči o cenách a na svůj slib. Klečel vedle Tama a myslel to ještě vážněji než předtím, ale pořád se na ni nedokázal podívat. „Cokoliv. Pokud to neublíží vesnici nebo mým přátelům.“

Moirain odmítavě zvedla ruku. „Považuješ-li to za nezbytné. Ale stejně bych si s tebou ráda popovídala. Bezpochyby odjedeš zároveň s námi, a pak budeme mít na povídání dost času.“

„Odjet!“ vzkřikl Rand a spěšně vstal. „To je to vážně tak špatné? Každý mi tu připadá, jako by byl připravený začít opravovat. My tady ve Dvouříčí jsme hezky usazený lid. Nikdo nikdy neodjíždí.“

„Rande...“

„A kam bychom šli? Padan Fain říkal, že počasí je špatné úplně všude. To je... byl... forman. Trolloci...“ Rand polkl a přál si, aby mu Tom Merrilin nebyl prozradil, čím se trolloci živí. „Nejlepší mi připadá zůstat přímo tady, kam patříme, ve Dvouříčí, a uvést věci zase do pořádku. Máme zaseto, a brzy se musí oteplit na stříž. Nevím, kdo začal mluvit o odjezdu – sázím se, že některý z Coplinů – ale ať to byl, kdo chtěl...“

„Ovčáku,“ vložil se do hovoru Lan, „mluvíš tam, kde bys měl poslouchat.“

Rand na ně na oba zamrkal. Uvědomil si, že mluvil téměř nesouvisle, že žvanil, zatímco se mu Moirain snažila něco sdělit. Nevěděl, co říci, jak se omluvit, ale Moirain se usmála dřív, než na to přišel.

„Chápu, jak se cítíš, Rande,“ řekla, a Rand měl nepříjemný pocit, že to opravdu ví. „Už na to nemysli.“ Stiskla rty a zavrtěla hlavou. „Teď vidím, že jsem tuhle věc nezvládla. Myslím, že jsem si měla nejdřív odpočinout. Jsi to ty, kdo odchází, Rande. Musíš odejít, abys zachránil svoji vesnici.“

„Já?“ Rand si odkašlal a zkusil to znovu. „Já?“ Tentokrát to znělo o něco lépe. „Proč musím odejít? Vůbec ničemu nerozumím. Nechci nikam chodit.“

Moirain se zadívala na Lana a strážce ji pustil. Prohlédl si Randa zpod kožené čelenky, a ten měl dojem, že ho znovu váží na neviditelných vážkách. „Copak jsi nevěděl,“ ozval se náhle Lan, „že na některé domy vůbec nezaútočili?“

„Půlka vesnice lehla popelem,“ namítl Rand, ale strážce jeho námitku odehnal mávnutím ruky.

„Některé domy zapálili pouze proto, aby způsobili zmatek. Pak si jich trolloci dál už nevšímali, ani lidí, kteří z nich utekli, pokud se náhodou nedostali do cesty skutečnému útoku. Lidé, kteří sem přišli z okolních statků, většinou z trolloka nezahlédli ani chlup a celého jedině z dálky. Většinou ani nevěděli, že se něco děje, dokud neuviděli vesnici.“

„Slyšel jsem o Darlu Coplinovi,“ řekl pomalu Rand. „Myslel jsem si, že to jenom nezapadá.“

„Napadli pouze dva statky,“ pokračoval Lan. „Váš a ještě jeden. Kvůli Bel Tinu byli všichni z toho dnihého statku už ve vsi. Mnoho lidí se zachránilo, protože myrddraal neměl ponětí o vašich dvouříčských zvycích. Slavnost a Jarnice mu úkol nešmírně ztížily, jenže to on nevěděl.“

Rand pohlédl na Moirain, která se nakláněla v židli, ale neříkala nic, jenom ho pozorovala a na rtech měla položený prst. „Náš statek a čí ještě?“ zeptal se Rand nakonec.

„Statek Aybarů,“ odvětil Lan. „Tady v Emondově Roli napadli nejdřív kovárnu, dům kováře a dům pantáty Cauthona.“

Randovi náhle vyschlo v ústech. „To je šílený,“ povedlo se mu ze sebe vypravit, a pak nadskočil, protože Moirain se narovnala. „Ne šílené, Rande,“ řekla. „Záměrné. Trolloci do Emondovy

Role nepřišli náhodou, a to, co udělali, neudělali z lásky k zabíjení a pálení, i když je to jistě velice potěšilo. Věděli po čem, nebo spíš po kom, jdou. Trolloci sem přišli zabít nebo zajmout mladé muže určitého věku, kteří žijí nedaleko Emondovy Role.“

„Mého věku?“ Randovi se třásl hlas, ale jemu na tom nezáleželo. „Světlo! Mat. A co Perrin?“

„Živí a zdraví,“ ujistila Moirain, „i když trochu umazaní od sazí.“ „Ban Crawe a Lem Thane?“

„Ti nikdy nebyli v nebezpečí,“ řekl Lan. „Aspoň ne ve větším než kdokoliv jiný.“

„Ale oni toho jezdce, mizelce, taky viděli, a jsou stejně staří jako já.“

„Dům pantáty Crawea ani nezničili,“ podotkla Moirain, „a mlynář i jeho rodina prospali půlku útoku, než je vzbudil hluk. Ban je o deset měsíců starší než ty a Lem o osm měsíců mladší.“ Suše se usmála jeho překvapení. „Říkala jsem ti, že jsem se poptávala. A taky jsem říkala mladí muži určitého věku. Ty a tví dva přátelé jste se narodili v rozmezí jednoho týdne. Byli jste to vy tři, koho myrddraal hledal, a nikdo jiný.“

Rand nejistě zašoupal nohama a přál si, aby se na něj takhle nedívala. Jako by mu její oči pronikaly až do mozku a přečetly si tam každičkou myšlenku. „Co by nám mohli chtít? Jsme jenom sedláci, ovčáci.“

„To je otázka, na kterou ve Dvouříčí neexistuje odpověď,“ prohlásila tiše Moirain, „nicméně odpověď je nesmírně důležitá. Trolloci v místě, kde jediného neviděli už skoro dva tisíce let, to nám hodně prozrazuje.“

„Spousta příběhů se zmiňuje o nájezdech trolloků,“ namítal neústupně Rand. „Prostě jsme tu zatím ještě žádný neměli. Strážci s trolloky bojují celou dobu.“

Lan si odfrkl. „Chlapče, čekal bych trolloky podél Velké Morny, ale ne tady, skoro šest set leguí na jih. Ten nájezd včera v noci byl stejně zuřivý, jaký bych čekal v Shienaru nebo v některém z Hraničních států.“

„Na jednom z vás,“ dodala Moirain, „nebo na všech třech je něco, čeho se Temný bojí.“

„To... to je nemožné.“ Rand doklopýtal k oknu a zahleděl se na dědinu, na lidi pracující mezi troskami. „Je mi jedno, co se stalo, tohle je prostě nemožné.“

Cosi na Trávníku upoutalo jeho pozornost. Chvíli se díval a pak si uvědomil, že je to začernalý pahýl slavnostního stromu. Skvělý Bel Tin, s formanem, kejklířem a cizinci. Rand se zachvěl a zuřivě zavrtěl hlavou. „Ne. Ne, já jsem ovčák. Temného nemůžu zajímat.“

„Chtělo to dost námahy,“ prohodil zachmuřeně Lan, „dostat tolik trolloků tak daleko, aniž by je s křikem nepronásledovali od Hraničních států ke Caemlynu a ještě dál. Přál bych si vědět, jak to udělali. Opravdu věříš, že si dali takovou práci jenom proto, aby zapálili pár domků?“

„Vrátí se,“ připojila Moirain.

Rand otevřel ústa, aby Lanovi oponoval, ale tohle ho zarazilo. Prudce se obrátil k Moirain. „Vrátí? To je nemůžete zastavit? Včera v noci jste to udělali, a to jste byli překvapení. Teď víte, že tu jsou.“

„Možná,“ odtušila Moirain. „Mohla bych poslat do Tar Valonu pro několik sester, měly by mít dost času, aby se sem dostaly dřív, než je budeme potřebovat. Myrddraal taky ví, že jsem tu já, a pravděpodobně znovu nezaútočí – alespoň ne otevřeně – chybějí mu posily, další myrddraalové a víc trolloků. Budeme-li mít dost Aes Sedai a dost strážců, mohli bychom trolloky zahnat, i když neumím říci, kolik bitev by to vyžadovalo.“

Randovi hlavou bleskla představa, Emondova Role celá v plamenech. Všechny statky spálené. Taky v Hlídce a Devenském Průseku i Tarenském Přívozu. Všude popel a krev. „Ne,“ řekl a cítil, jak se v něm cosi hroutí, jako by nad čímsi ztratil kontrolu. „Proto musím odejít, že? Trolloci se nevrátí, když tu nebudu.“ Poslední zbytek zatvrzelosti ho přiměl dodat: „Pokud jdou opravdu po mně.“

Moirain nazvedla obočí, jako by ji překvapilo, že ještě není přesvědčen, ale Lan prohlásil: „Chceš na to vsadit svou vesnici, ovčáku? Celé to svoje Dvouříčí?“

Randova umíněnost pominula. „Ne,“ zopakovala pocítil uvnitř také prázdnotu. „Perrin s Matem taky musejí odejít, že?“ Opustit Dvouříčí. Opustit domov a otce. Aspoň že Tamovi bude dobře. Aspoň ho uslyší říkat, že to, co vykládal na Kameniční cestě, bylo celé nesmysl. „Hádám bychom mohli jít do Baerlonu, nebo dokonce do Caemlynu. Slyšel jsem, že v Caemlynu je víc lidí než v celém Dvouříčí. Tam budeme v bezpečí.“ Snažil se zasmát, ale znělo to dutě. „Kdysi jsem míval o tom, že uvidím Caemlyn. Nikdy by mě nenapadlo, že k tomu dojde takhle.“

Dlouhou chvíli bylo ticho, pak řekl Lan: „Caemlyn bych za bezpečný nepovažoval. Jestli tě myrddraalové opravdu chtějí, najdou si cestu i tam. Hradby jsou pro půlčlověka ubohou překážkou. A ty jsi hlupák, jestli nevěříš, že tě chtějí opravdu hodně.“

Rand si myslel, že už klesl na duchu tak, že víc to ani nejde, ale šlo to.

„Existuje jedno bezpečné místo,“ ozvala se tiše Moirain a Rand nastražil uši. „V Tar Valonu byste byli mezi Aes Sedai a strážci. I za trollockých válek se síly Temného bály zaútočit na Zářící hradby. ‚Ten jediný útok byl zároveň jejich největší porážkou až do konce. A v Tar Valonu je shromážděno veškeré vědění, které jsme my, Aes Sedai, sesbíraly od Času šílenství. Některé útržky pocházejí dokonce ještě z věku pověstí. V Tar Valonu, pokud vůbec někde, budete moci zjistit, proč vás myrddraalové chtějí. Proč vás chce Otec lží. To ti slibuji.“

Cestu až do Tar Valonu si Rand málem nedokázal představit. Cesta na místo, kde bude obklopen Aes Sedai. Jistě, Moirain vyléčila Tama – nebo to tak aspoň vypadalo – ale byly tu všechny ty příběhy. Dost nepříjemné už bylo setrvávat v místnosti s jednou Aes Sedai, ale být ve městě, které je jich plné... A ona pořád ještě neřekla svou cenu. Vždycky tu byla nějaká cena, tak se to vyprávělo v příbězích.

„Jak dlouho bude táta spát?“ zeptal se nakonec. „Já... musím mu to říct. Neměl by se probudit, až já budu pryč.“ Rand měl dojem, že zaslechl, jak si Lan oddechl. Zvědavě se na strážce podíval, ale Lan se tvářil stejně bezvýrazně, jako kdykoliv jindy.

„Je nepravděpodobné, že se probudí, než odjedeme,“ řekla Moirain. „Chci odejít brzy potom, co se pořádně setmí. Každičký den odkladu by mohl mít nedozírné následky. Nejlepší bude, když mu tu zanecháš zprávu.“

„V noci?“ optal se pochybovačně Rand a Lan kývl.

„Půlčlověk brzy zjistí, že jsme pryč. Nemusíme mu věci usnadňovat víc, než je nezbytné.“

Rand si pohrával s otcovými pokrývkami. Do Tar Valonu byla dlouhá, předlouhá cesta. „V tom případě... V tom případě bych měl asi najít Mata s Perrinem.“

„Postarám se o to.“ Moirain svižně vstala a s náhle navrácenou silou si přehodila plášť přes ramena. Položila Randovi ruku na rameno a on se opravdu snažil, aby neucukl. Moirain ho nijak netiskla, nicméně byl to železný stisk, který ho přidržel stejně jistě, jako vidlice udrží hada.

„Nejlepší bude, když všechno tohle udržíme jen mezi sebou. Rozumíš? Ti stejní lidé, kteří namalovali dračí špičák na dveře hostince, by nám mohli způsobit potíže, kdyby se o tom dozvěděli.“

„Rozumím.“ Rand si úlevou oddechl, když ruku odtáhla. „Požádám panímámu al’Vereovou, aby ti přinesla něco k jídlu,“ pokračovala Moirain, jako by si jeho reakce nevšimla. „Pak se potřebuješ trochu prospat. V noci pojedeme rychle, i když budeš odpočatý.“

Dveře se za nimi zavřely a Rand tam stál a díval se dolů na Tama – díval se na Tama, ale neviděl nic. Až do této chvíle si neuvědomil, že Emondova Role je jeho součástí, stejně jako je on součástí její. Teď si to uvědomil, protože pochopil, že to byl onen pocit, jako by se v něm cosi trhalo. Nyní už nebyl součástí vesnice. Chtěl ho Noční pastýř. Byl to nesmysl – byl přece jenom sedlák – ale přišli trolloci a Lan měl v jedné věci pravdu. Nemohl riskovat vesnici, i když se Moirain mohla mýlit. Nemohl to dokonce ani nikomu říci. Coplinové by jim kvůli něčemu takovému určitě způsobili potíže. Musel věřit Aes Sedai.

„Nebuď ho,“ řekla panímáma al’Vereová, když za nimi starosta zavřel dveře. Panímáma al’Vereová nesla utěrkou zakrytý tác, z něhož vycházela lahodná, hřejivá vůně. Položila tác na truhlici u zdi a rozhodně odtáhla Randa od lůžka.

„Paní Moirain mi řekla, co potřebuje,“ poznamenala tiše, „ale rozhodně se nezmiňovala o tom, že by ses na něj měl z vyčerpání svalit. Přinesla jsem ti něco k zakousnutí. Nenech to vystydnout.“ „Přál bych si, abys jí tak neříkala,“ podotkl Bran rozmrzele. „Správně je Moirain Sedai. Mohla by se zbláznit.“

Panímáma al’Vereová ho poplácala po tváři. „Tyhle starosti nech laskavě na mně. Dlouho jsme si spolu povídaly. A mluv tiše. Jestli Tama vzbudíš, budeš se muset zodpovídat mně a Moirain Sedm.“ Zdůraznila Moirainin titul, takže Branovo naléhání vypadalo hloupě. „Vy dva se mi držte z cesty.“ Něžně se na manžela usmála a obrátila se k lůžku a Tamovi.

Pantáta al’Vere věnoval Randovi znechucený pohled. „Je to Aes Sedai. Půlka žen z vesnice se chová, jako by seděla v ženském kroužku, a zbytek jako by byla trollok. Ani jedna si zřejmě neuvědomuje, že s Aes Sedai se musí jednat opatrně. Muži se na ni můžou koukat úkosem, ale aspoň nedělají nic, co by ji vyprovokovalo.“

Opatrně, říkal si v duchu Rand. Ještě nebylo příliš pozdě, aby začal být opatrný. „Pantáto al’Vere,“ začal pomalu, „víš, kolik statků přepadli?“

„Co jsem zatím slyšel, tak jenom dva, včetně toho vašeho.“ Starosta se odmlčel, zamračil se a pokrčil rameny. „Není to moc, s tím, co se stalo tady. Měl bych být rád, ale... No, než skončí den, nejspíš uslyšíme o dalších.“

Rand si povzdechl. Nemusel se ptát, které statky. „Tady ve vsi, oni... Chci říct, dalo se poznat, co mají vlastně za lubem?“

„Za lubem, chlapče? Nevím, že měli něco za lubem, možná kromě toho, aby nás všechny pozabíjeli. Bylo to prostě tak, jak jsem říkal. Zaštěkali psi a Moirain Sedai a Lan vyběhli do ulic, pak začal někdo křičet, že dům pantáty Luhhana a kovárna hoří. Vzplál dům Abela Cauthona – to je zvláštní, je skoro uprostřed vesnice. No, vzápětí byli trolloci mezi náma. Ne, nemyslím, že měli něco za lubem.“ Náhle se zachechtal a s pohledem na svou ženu se prudce zarazil. Panímáma al’ Vereová od Tama ani nevzhlédla. „Abych řekl pravdu,“ pokračoval starosta tišeji, „zdálo se, že jsou stejně popletení jako my. Pochybuju, že čekali, že tu najdou Aes Sedai nebo strážce.“

„To asi ne,“ souhlasil Rand s úšklebkem.

Pokud Moirain mluvila pravdu v tomhle, tak v tom ostatním pravděpodobně taky. Na chvíli ho napadlo, že se starosty zeptá na radu, ale pantáta al’Vere toho o Aes Sedai očividně nevěděl o moc víc než kdokoliv jiný ve vsi. Kromě toho váhal svěřit dokonce i starostovi, co se děje–co Moirain říkala, že se děje. Nebyl si jist, zda se víc bojí toho, že se mu Bran vysměje, nebo že mu uvěří. Přejel palcem po jílci Tamova meče. Jeho otec byl ve světě. Musel toho o Aes Sedai vědět víc než starosta. Ale pokud Tam opravdu pobýval mimo Dvouříčí, pak možná to, co říkal v Západním polesí... Oběma rukama si prohrábl vlasy a přerušil tak tok myšlenek.

„Potřebuješ se prospat, chlapče,“ podotkl starosta.

„Ano, to potřebuješ,“ dodala panímáma al’Vereová. „Skoro padáš na nos.“

Rand na ni překvapeně zamrkal. Vůbec si neuvědomil, že poodešla od jeho otce. Potřeboval se vyspat. Pouhé pomyšlení na postel ho přimělo zívnout.

„Můžeš si lehnout vedle v pokoji,“ nabídl mu starosta. „Už je tam zapálený oheň.“

Rand se zadíval na svého otce. Tam pořád spal hlubokým spánkem a Rand si musel znovu zívnout. „Radši bych zůstal tady, jestli vám to nevadí. Kdyby se probudil.“

Záležitosti nemocných byly věcí panímámy al’ Vereové a starosta to nechal na ní. Panímáma al’Vereová chvíli váhala a pak kývla. „Ale necháš ho, aby se probudil sám. Jestli ho vyrušíš...“ Rand se pokusil říci, že udělá, co mu nařizuje, ale slova se mu zamotala do dalšího zívnutí. Panímáma al’ Vereová s úsměvem zavrtěla hlavou. „Ty sám hnedka usneš. Jestli tu musíš zůstat, lehni si k ohni. A vypij trochu toho hovězího vývaru, než usneš.“

„Vypiju,“ slíbil Rand. Souhlasil by s čímkoliv, jen aby mohl zůstat v tomto pokoji. „A nebudu ho budit.“

„To doufám,“ prohlásila pevně panímáma al’Vereová, nicméně to neznělo nepřátelsky. „Přinesu ti polštář a nějaké peřiny.“ Když se za nimi konečně zavřely dveře, Rand si přitáhl jedinou židli v místnosti k posteli a sedl si tak, aby na Tama viděl. Panímáma al’ Vereová klidně mohla mluvit o spaní – v čelistech mu zapraskalo při dalším zívnutí – ale ještě nemohl usnout. Tam se mohl každou chvíli vzbudit a možná zůstane vzhůru jenom na chviličku. Rand musel čekat, dokud se neprobere. Ušklíbl se, poposedl si na židli a nepřítomně si odstrčil jílec meče ze žeber. Pořád váhal zmínit se někomu o tom, co Moirain říkala, ale tohle byl koneckonců Tam. Tohle byl... Aniž si to uvědomil, stiskl odhodlaně zuby. Můj otec. Svému otci můžu říct cokoliv.

Znovu si poposedla hlavu si opřel o opěradlo. Tam byl jeho otec, a nikdo mu nesměl říkat, co může nebo nemůže povědět svému otci. Jenom musí zůstat vzhůru, dokud se Tam neprobudí. Jenom musí...