Oko světa

13 Volba

Než se uložili ke spánku, Moirain si vedle každého klekla a položila mu ruce na čelo. Lan zavrčel, že to nepotřebuje a že by neměla plýtvat silami, ale nesnažil se ji zastavit. Egwain toužila experimentovat a Mat s Perrinem z toho měli očividně strach, zároveň se však báli odmítnout. Tom před rukama Aes Sedai ucukl, ale ona mu věnovala pohled, který nepřipouštěl žádné hlouposti. Kejklíř se pak celou dobu mračil. Když Moirain skončila, uštěpačně se na něj usmála. Tom se zachmuřil ještě víc, nicméně vypadal osvěžen. Všichni tak vypadali.

Rand se stáhl do výklenku v nerovné stěně a doufal, že ho Moirain přehlédne. Jakmile se opřel o hromadu dříví, oči se mu samy zavíraly, ale přinutil se dívat. Aby potlačil zívnutí, nacpal si do úst pěst. Chvilka spánku, hodinka dvě, a bude v pořádku. Moirain na něj však nezapomněla.

Když se studenými prsty dotkla jeho tváře, ucukl a řekl: „Já ne...“ Oči se mu úžasem rozšířily. Únava z něj spadla, jako když voda steče z kopce, bolístky a otlačeniny ustoupily do vzpomínek, až upadly zcela do zapomnění. Rand na ni zíral s otevřenými ústy. Moirain se jenom usmála a odtáhla ruce.

„Hotovo,“ prohlásila, a když se s unaveným povzdechem zvedla, Rand si připomněl, že totéž nemůže udělat pro sebe. Pouze se trochu napila čaje, odmítla chléb i sýr, které se do ní Lan pokusil vpravit, a stulila se vedle ohně. Zdálo se, že usnula okamžitě, jakmile si přes sebe přetáhla plášť.

Ostatní až na Lana usnuli tam, kde našli trochu místa, aby se natáhli, ale Rand si neuměl představit proč. Cítil se, jako by právě strávil celou noc v posteli. Avšak spánek se přes něj přelila Rand se znovu opřel o dřevěnou stěnu. Když ho Lan o hodinu později budil, měl pocit, jako by spal tři dny.

Strážce probudil všechny kromě Moirain a přísně tišil každý zvuk, který by ji mohl vyrušit. Přesto je v útulné stromové jeskyni nechal jen nakrátko. Než se slunce dostalo na dvojnásobek své výšky nad obzor, všechny stopy, že se tu kdy někdo zastavil, byly zahlazeny, všichni seděli v sedlech a mířili na sever k Baerlonu. Jeli pomalu, aby šetřili koně. Aes Sedai měla zamlžené oči, ale v sedle seděla vzpřímeně a nekolébala se.

Nad řekou za nimi stále visela hustá mlha, šedá stěna odolávající snaze bledého slunce ji rozehnat bránila ve výhledu na Dvouříčí. Rand se za jízdy ohlížel přes rameno a doufal, že je ještě naposled zahlédne, aspoň Tarenský Přívoz, dokud se mu zamlžený břeh neztratil z očí docela.

„Nikdy mě nenapadlo, že se dostanu takhle daleko z domova,“ poznamenal, když nakonec mlhu i řeku zakryly stromy. „Vzpomínáte si, když nám Hlídka připadala strašně daleko?“ Před dvěma dny to bylo. Připadá mu to jako věčnost.

„Za měsíc dva se vrátíme,“ prohlásil Perrin napjatým hlasem. „Jen si pomysli, co všechno budeme vyprávět.“

„Ani trolloci nás nemůžou pronásledovat navěky,“ utrousil Mat. „Ať třeba shořím, nemůžou.“ S těžkým povzdechem se ohlédl, zhroucený v sedle, jako by z toho, co právě řekl, nevěřil ani slovu.

„Muži!“ odfrkla si Egwain. „Tady máte dobrodružství, o kterém jste pořád žvanili, a už mluvíte o domově.“ Hlavu držela vysoko, Rand si však všiml, že se jí ted, když z Dvouříčí není vidět ani špička komínu, chvěje hlas.

Ani Moirain, ani Lan se je nepokusili uklidnit, ani slovíčko o tom, že se určitě vrátí domů. Rand se snažil nemyslet na to, co by to mohlo znamenat. Ač odpočatý, Rand byl již tak pln pochybností, další si hledat nepotřeboval. Krčil se v sedle a začal snít o tom, jak spolu s Tamem vyhání ovce na pastvinu s vysokou. šťavnatou trávou a jarním ránem se nese zpěv skřivánka. A o výletu do Emondovy Role a o Bel Tinu, jaký býval, když se tančilo na Trávníku a on měl starosti pouze s tím, aby nevypadl z rytmu. Na dlouhou dobu se mu povedlo ztratit ve vzpomínkách.

Cesta do Baerlonu zabrala téměř týden. Lan cosi bručel o loudání se, ale byl to on, kdo určoval tempo a nutil ostatní, aby ho dodržovali. On sám a jeho hřebec, Mandarb – Lan říkal, že ve starém jazyce to znamená „Čepel“ – se tolik nešetřili. Strážce urazil dvakrát větší vzdálenost než ostatní, odcválal vždy dopředu, přičemž jeho měňavý plášť povlával ve větru za ním, aby prozkoumal cestu vepředu, nebo zůstával pozadu, aby zkontroloval jejich stopy. Pokud se však někdo jiný pokusil jet rychleji než krokem, snesla se na jeho hlavu záplava sarkastických poznámek o tom, že je třeba se starat o zvířata, kousavé líčení, jak se jim skvěle povede pěšky, objeví-li se trolloci. Před jeho jazykem nebyla uchráněna ani Moirain, pokud nechala svou bílou klisnu, aby šla svým krokem. Aldíb, tak se její klisna jmenovala, ve starém jazyce značilo „Západní vítr“, vítr, který na jaře přináší déšť.

Strážce nicméně neobjevil jedinou stopu po pronásledovatelích, ani žádnou léčku. O tom, co zahlédl, hovořil pouze s Moirain, a potichu, takže ho neslyšeli, a Aes Sedai potom zpravila ostatní o tom, o čem usoudila, že by měli vědět. Zpočátku se Rand ohlížel přes rameno stejně často, jako se díval dopředu. A nebyl sám. Perrin často sahal po sekeře a Mat jel s šípem nasazeným na tětivě. Zpočátku. Ale země za nimi zůstávala bez trolloků i bez postav v černých pláštích a obloha byla prosta draghkarů. Rand pomalu začínal věřit, že snad opravdu unikli.

Nebylo možné získat pořádný úkryt, dokonce ani v nejhustším lese. Větry severně od Taren vanuly stejně silně jako ve Dvouříčí. Jinak pustý les se stromy s holými, šedými větvemi místy zpestřil hlouček borovic, jedlí či cesmín, tu a tam i pár březulí a vavřínů. Dokonce ani na bezech ještě nevyrašil ani lísteček. Pouze na hnědých lukách, potlučených zimními vánicemi, byly vidět nové zelené snítky. Také tady však většinou rostly pouze kopřivy žahavky, pichlavé bodláky a nějaké odporně páchnoucí rostliny. Na holé zemi mezi stromy stále zůstávaly na stinných místech a pod nízkými větvemi jehličnanů zbytky sněhu. Všichni si přitahovali pláště k tělu, protože slabé sluneční světlo zatím nehřálo a noční chlad pronikal až do morku kostí. Podobně jako ve Dvouříčí, ani tady nelétali ptáci, dokonce ani krkavci.

Na jejich pomalém putování ale nebylo nic pohodlného. Severní silnice – Rand na ni stále myslel jako na Severní silnici, i když měl podezření, že tady, severně od Taren, by mohla mít jiné jméno – pořád vedla téměř přímo k severu, ale na Lanovo naléhání se jejich cesta kroutila mezi stromy stejně často, jako vedla rovnoběžně s udusanou silnicí. Vesnice, statky či jakékoliv známky civilizace obcházeli velkým obloukem, těch tu ovšem bylo velmi málo. Celý první den Rand nezahlédl kromě silnice žádnou známku toho, že do těchto lesů kdy vstoupil člověk. Připadalo mu, že dokonce ani tehdy, když zavítal k úpatí pohoří Oparů, nebyl tak daleko od lidského osídlení, jako onoho dne.

První statek, který zahlédl – velký dům a vysokou stodolu s přečnívajícími štíty, doškovými střechami a sloupkem kouře stoupajícím z kamenného komína – pro něj znamenal šok.

„Je skoro stejnej jako doma,“ prohodil Perrin a podmračeně si prohlížel vzdálené budovy, mezi stromy tak tak viditelné. Kolem hospodářství se pohybovali lidé, jež o cestujících zatím nevěděli.

„Jasně že není,“ prohlásil Mat. „Jenom ještě nejsme dost blízko, aby to bylo vidět.“

„Říkám ti, je stejnej,“ trval na svém Perrin.

„To nemůže. Koneckonců, jsme na sever od Taren.“

„Ticho, vy dva,“ zavrčel Lan. „Nechceme, aby nás zahlídli, vzpomínáte? Tudy.“ Zamířil k západu, aby statek objel obloukem mezi stromy.

Rand se ohlédl a pomyslel si, že Perrin měl pravdu. Statek vypadal skoro stejně jako ty kolem Emondovy Role. Jakýsi hošík nosil ze studny vodu, starší chlapci pak pečovali o ovce v ohradě. Dokonce tu měli kůlnu na tabák. Ale Mat měl také pravdu. Jsme na sever od Taren. Musí být jiné.

Vždycky zastavovali, když ještě bylo vidět, aby si vybrali suché místo na svahu někde v závětří, protože vítr málokdy zcela ustal, většinou pouze měnil směr. Ohýnek zapalovali vždy malý, bylo ho vidět jen na pár sáhů, a jakmile byl čaj uvařen, plameny udusili a zasypali uhlíky.

Na první zastávce, ještě než zapadlo slunce, začal Lan chlapce učit, jak zacházet se zbraněmi, které měli. Jako první přišel na řadu luk. Podíval se na Mata, jenž na sto kroků umístil tři šípy do suku o velikostí lidské hlavy na rozpraskaném kmeni uschlé cesminy, a vyzval ostatní, aby se vystřídali. Perrin Matův výkon zopakoval a Rand si na pomoc povolal plamen a prázdnotu, klid prázdnoty, díky níž se luk stal jeho součástí, či on součástí luku, takže všechny tři šípy umístil tak, že se jejich hroty téměř dotýkaly. Mat ho uznale poplácal po rameni.

„Jenže i kdybyste všichni tři měli luky,“ prohlásil strážce suše, když se hoší začali zubit, „a trolloci se zavázali, že se nepřiblíží natolik, abyste je nemohli použít...“ Úsměvy rychle zmizely. „Podívám se, co bych vás mohl naučit pro případ, že by tak blízko přišli.“

Předvedl trochu Perrinovi, jak používat jeho velkou sekeru. Pozvednout sekeru na někoho, nebo něco, co má zbraň, se vůbec nepodobalo sekání dřeva nebo mávání sekerou na ukázku. Provedl velkého kovářského učedníka řadou cviků, jak se krýt, odrazit protivníkovu zbraň a zaútočit. Totéž nechal dělat Randa s mečem. Ne to divoké sekání a máchání zbraní kolem sebe, které Rand považoval za šerm, ale ladné pohyby, jeden plynule přecházející do druhého, skoro jako tanec.

„Pohybovat čepelí nestačí,“ vykládal Lan, „i když si to někteří myslí. Mysl je také součástí šermu, jeho hlavní částí. Nesmíš na nic myslet, ovčáku. Musíš oprostit mysl od nenávisti, strachu, všeho. Odežeň to pryč. Vy taky poslouchejte. S lukem nebo sekerou to taky můžete využít, taky s oštěpem, s holí i s prázdnýma rukama.“

Rand na něj zíral. „Plamen a prázdnota,“ řekl užasle. „Tohle myslíš, že? Otec mě to učil.“

Strážce mu věnoval pohled, z něhož se nedalo nic vyčíst. „Drž meč tak, jak jsem ti to ukázal, ovčáku. Za hodinu ze zahnojeného ovčáka mistra šermíře udělat nedokážu, ale možná bych mohl zabránit tomu, aby sis usekl nohu.“

Rand si povzdechl a oběma rukama zvedl meč před sebe. Moirain je bezvýrazně sledovala, ale příštího večera Lanovi nakázala, aby v učení pokračoval.

Večerní jídlo bylo stejné jako v poledne a ráno, chlebové placky, sýr a sušené maso, večer však navíc mívali na zapití místo vody horký čaj. Tom je po večerech bavil. Lan kejklíře nenechal hrát na harfu nebo na flétnu – strážce říkal, že není nutné vzbouřit celé okolí – ale Tom žongloval a vyprávěl příběhy. „Mara a tři hloupí králové“, nebo jeden ze stovek o moudrém rádci Anlovi, či něco plné slávy a dobrodružství, jako Hledání rohu. U Toma příběhy vždy končily dobře a všichni se šťastně vrátili domů.

I když byl kraj, jímž projížděli, mírumilovný, i když se mezi stromy neobjevovali žádní trolloci ani draghkar v oblacích, Randovi se přesto zdálo, že pokaždé, když hrozilo, že z nich opadne napětí, sami si ho zase vyvolali.

Jednou ráno se třeba Egwain probudila a začala si rozplétat vlasy. Rand ji při balení pokrývek koutkem oka pozoroval. Každého večera, když byl uhašen oheň, se všichni až na Egwain a Aes Sedai, odebrali na lůžka. Obě ženy pokaždé poodešly stranou od ostatních a hodinku dvě si povídaly, vracely se, když ostatní již spali. Egwain si česala vlasy – stokrát, Rand to počítal – a on sedlal Oblaka a za sedlo přivazoval pokrývky a sedlové brašny. Pak Egwain hřeben schovala, shrnula si vlasy na záda a přes hlavu si přetáhla kapuci.

Rand se poplašeně zeptal: „Co to děláš?“ Egwain se na něj úkosem podívala a neodpověděla. Rand si uvědomil, že je to poprvé, kdy na ni po dvou dnech promluvil, dva dny od oné noci v dřevěném útulku na břehu Taren, ale nehodlal se tím nechat zastavit. „Celý život jsi čekala, až ti dorostou vlasy a ty sis mohla uplést cop, a teď to vzdáváš? Proč? Protože ona si copy neplete?“

„Aes Sedai si nepletou copy,“ odpověděla prostě Egwain. „Přinejmenším pokud nechtějí.“

„Ty nejsi Aes Sedai. Ty jsi Egwain al’Vereová z Emondovy Role, a ženský kroužek by vyletěl z kůže, kdyby tě teď viděl.“

„Do věcí ženského kroužku ti nic není, Rande al’Thore. A já budu Aes Sedai. Hned, jak se dostanu do Tar Valonu.“

Rand si odfrkl. „Jakmile se dostaneš do Tar Valonu. Proč? Pro Světlo, to mi teda řekni. Nejsi žádná temná družka.“

„A ty si myslíš, že Moirain Sedai je temná družka? Vážně si to myslíš?“ Egwain se otočila a postavila se mu se zaťatými pěstmi, a Randa napadlo, jestli ho snad opravdu neuhodí. „Potom, co zachránila vesnici? Potom, co ti zachránila otce?“

„Nevím, co je zač, ale ať je ona co je, to ještě nic neříká o těch ostatních. Příběhy...“

„Dospěj, Rande! Zapomeň na příběhy a dívej se vlastníma očima.“

„Já na vlastní oči viděl, jak potopila ten přívoz! Popři to! Jakmile si něco vezmeš do hlavy, nehne s tebou, ani kdyby ti někdo tvrdil, že se snažíš chodit po vodě. Kdybys nebyla taková Světlem zaslepená husa, viděla bys...!“

„Tak podle tebe jsem husa, jo? Dovol, ať ti něco povím, Rande al’Thore! Ty jsi ten nejtvrdohlavější, nejzabedněnější...!“

„Snažíte se vy dva vzbudit každého v okruhu deseti mil?“ zeptal se strážce.

Rand tu stál s otevřenými ústy a snažil se konečně dostat ke slovu, když si uvědomil, že huláká. Oba křičeli.

Egwain znachověla až k obočí, otočila se a zamumlala: „Muži!“ což bylo zřejmě namířeno stejně tak na strážce, jako na Randa. Rand se ostražitě rozhlédl po táboře. Každý na něj upíral zrak, nejen strážce. Mat s Perrinem s tvářemi bílými jako plátno. Tom napjatý, jako by byl připravený utíkat či bojovat. Moirain. Aes Sedai měla tvář zcela bez výrazu, ale její oči Randovi pronikaly až do mozku. Rand se zoufale snažil připomenout si, co to vlastně přesně říkal o Aes Sedai a temných druzích.

„Je čas vyrazit,“ prohodila Moirain. Obrátila sek Aldíb a Rand se otřásl, jako by ho nechala vyjít z pasti. Rád by věděl, zda tomu tak bylo.

O dvě noci později, když oheň dohoříval, olízl si Mat poslední drobty sýra z prstů a prohlásil: „Víte, myslím, že jsme je setřásli.“ Lan byl někde venku a naposledy se rozhlížel po okolí. Moirain s Egwain poodešly stranou a zase si povídaly. Tom podřimoval nad svou fajfkou a mládenci zůstali u ohně sami.

Perrin klacíkem líně prohraboval žhavé uhlíky a odpověděl: „Když jsme je setřásli, proč Lan pořád dává pozor?“ Rand, který už už usínal, se překulil na bok, zády k ohni.

„Setřásli jsme je už tenkrát u Tarenskýho Přívozu.“ Mat si lehl s rukama za hlavou a zahleděl se na měsícem ozářenou oblohu. „Jestli po nás vůbec šli.“

„Myslíš, že nás ten draghkar pronásledoval jenom proto, že jsme se mu líbili?“ zeptal se Perrin.

„Říkám, přestaňme si dělat hlavu s trollokama a jinýma potvorama,“ pokračoval Mat, jako by Perrin nebyl promluvil, „a začněme uvažovat o tom, jak se podíváme do světa. Jsme tam, odkud se berou příběhy. Co myslíš, jak vypadá skutečný město?“

„Jedeme do Baerlonu,“ ozval se ospale Rand, ale Mat si odfrkl. „Baerlon je moc hezkej, ale viděl jsem tu starou mapu, co měl starosta al’Vere. Kdybychom zahnuli k jihu, jakmile se dostaneme do Caemlynu, tak by nás ta cesta zavedla do Illianu a dál.“ „Co je tak zvláštního na Illianu?“ zívl Perrin.

„Tak za prvé,“ opáčil Mat, „Illian není plnej Aes Se...“

Padlo ticho a Rand byl náhle úplně vzhůru. Moirain se vrátila brzy. Egwain s ní, ale byla to Aes Sedai, stojící na hranici světla a tmy, kdo plně poutal jejich pozornost. Mat ležel na zádech, ústa stále ještě otevřená, a zíral na ni. Moiraininy oči odrážely světlo jako dva tmavé, leštěné kamínky. Randa náhle napadlo, jak dlouho už tam asi stojí.

„Mládenci jenom...“ začal Tom, ale Moirain ho prostě přerušila. „Pár dní bez vzrušení, a vy jste připravení se vzdát.“ Její klidný, vyrovnaný hlas ostře kontrastoval s jejíma očima. „Den dva klidu, a vy už jste úplně zapomněli na Jarnice.“

„Nezapomněli jsme,“ namítl Perrin. „Jenom to...“ Aes Sedai, aniž by zvedla hlas, ho přerušila stejně jako kejklíře.

„Všichni máte stejný pocit? Všichni jste ochotní zamířit do Illianu a zapomenout na trolloky, půllidi i draghkara?“ Sjela je všechny pohledem – ten kamenný lesk spolu s konverzačním tónem Randa zneklidňovaly – ale ona nedala nikomu příležitost promluvit. „Po vás třech jde Temný, po jednom z vás nebo po všech třech, a jestli vás nechám utéct, kam se vám zamane, dostane vás. Ať chce Temný cokoliv, já chci přesný opak, takže mě dobře poslouchejte, protože tohle je pravda. Než vás nechám padnout Temnému do rukou, radši vás sama zničím.“

Byl to její hlas, tak strohý, co Randa přesvědčilo. Aes Sedai udělá přesně to, co řekla, pokud to bude považovat za nezbytné. Té noci Rand špatně spal a nebyl sám. Dokonce i kejklíř začal pochrupovat až dávno poté, co uhasly poslední uhlíky. Projednou jim Moirain nenabídla pomoc.

Ty noční táčky mezi Egwain a Aes Sedai byly pro Randa bolavým místem. Kdykoliv se stáhly do temnoty, stranou od ostatních, aby měly soukromí, přemýšlel o tom, co si asi vykládají, co dělají. Co asi Aes Sedai s Egwain prováděla?

Jedné noci počkal, dokud ostatní muži neulehli a Tom nezačal chrápat, jako když řeže dubový špalek. Pak, zahalený do pokrýky, vyklouzl do tmy. Použil každičký ždibíček dovedností, které získal při lovu králíků, a pohyboval se spolu s měsíčními stíny, až se nakonec přikrčil u paty vysoké cesmíny s hustou korunou tuhých, širokých listů, dost blízko, aby slyšel Moirain s Egwain, sedící s malou lucerničkou na padlém kmeni.

„Ptej se,“ říkala právě Moirain, „a pokud ti to budu moci vysvětlit, povím ti to. Pochop, existuje mnoho věcí, na něž ještě nejsi připravená, věcí, které se nemůžeš naučit dřív, než se naučíš jiné věci, co vyžadují ještě další, jež se musíš naučit před nimi. Ale ptej se, na co chceš.“

„Pět sil,“ začala tiše Egwain. „Země, vítr, oheň, voda a duch. Nepřipadá mi spravedlivé, že muži nejlépe ovládají síly země a ohně. Proč mají nejsilnější síly?“

Moirain se zasmála. „Tak to si myslíš, dítě? Existuje snad skála tak pevná, aby ji vítr a voda nemohly podemlít, oheň tak silný, aby ho voda neuhasila, nebo vítr nesfoukl?“

Egwain chvíli mlčela a ryla palcem v lesní půdě. „Oni... oni se přece... pokusili osvobodit Temného a Zaprodance, ne? Muži Aes Sedai?“ Zhluboka se nadechla a začala mluvit rychleji. „Ženy se toho neúčastnily. Byli to muži, kdo zešíleli a rozbili svět.“

„Máš strach,“ podotkla Moirain ponuře. „Kdybys byla zůstala v Emondově Roli, bývala by se z tebe časem stala vědma. To měla Nyneiva v plánu, že? Nebo bys byla seděla v ženském kroužku a ovládala záležitosti Emondovy Role, zatímco vesnická rada by si myslela, že je to jejich dílo. Ale tys udělala něco nemyslitelného. Opustila jsi Emondovu Roli, opustila jsi Dvouříčí a hledáš dobrodružství. Chtěla jsi to udělat, a zároveň ses toho bála. A umanutě se bráníš tomu, aby tě tvůj strach přemohl. Jinak by ses mě nebyla ptala, jak se žena stane Aes Sedai. Jinak bys nebyla zahodila zvyky a pravidla do stoupy.“

„Ne,“ namítala Egwain. „Nebojím se. Chci se stát Aes Sedai.“ „Bylo by pro tebe lepší, kdyby ses bála, ale doufám, že se bu deš držet svého přesvědčení. Jen málokterá žena dnes má schop nosti, aby se mohla stát novickou, natož aby po tom toužila.“ Moirain mluvila, jako by přemýšlela nahlas. „A dvě v jedné ves nici už vůbec ne. Stará krev je ve Dvouříčí skutečně silná.“

Ve stínu si Rand poposedl. Pod nohou mu praskla větévka. Vmžiku ztuhl a celý zpocený zadržel dech, ale žádná z žen se neohlédla.

„Dvě?“ vyjekla Egwain. „Kdo ještě? Je to Kari? Kari Thaneová? Lara Ayellanová?“

Moirain zoufale mlaskla a pak vážně pronesla: „Zapomeň na to, co jsem řekla. Obávám se, že její cesta vede jinam. Zabývej se svými vlastními problémy. Cesta, kterou sis ty vybrala, není lehká.“

„Já se nevrátím,“ řekla Egwain.

„Stane se, co se má stát. Ale ty pořád chceš ujištění, a to ti já dát nemohu, ne takové, po jakém prahneš.“

„Tomu nerozumím.“

„Chceš vědět, že Aes Sedai jsou dobré a čisté, že to byli ti zlí muži z příběhů, kdo způsobili Rozbití světa, ne ženy. No, byli to muži, ale nebyli o nic víc zlí než ostatní muži. Byli šílení, ne zlí. Aes Sedai, které najdeš v Tar Valonu, jsou lidské bytosti, nijak se od ostatních žen neliší, jediné, co nás odlišuje, jsou naše schopnosti. Aes Sedai jsou udatné i zbabělé, silné i slabé, laskavé i kruté, s dobrým i chladným srdcem. To, že se staneš Aes Sedai, nezmění to, jaká jsi.“

Egwain si těžce povzdechla. „Asi jsem se bála toho, že mě síla změní. Toho a trolloků. A mizelce. A.... Moirain Sedai, ve jménu Světla, proč přišli trolloci do Emondovy Role?“

Aes Sedai otočila hlavu a zadívala se přímo na místo, kde se ukrýval Rand. Tomu se v hrdle zadrhl dech. Moirain měla oči tvrdé, jako když jim tenkrát vyhrožovala, a Rand měl pocit, že její pohled dokáže proniknout i silnými větvemi cesmíny. Světlo, co udělá, jestli zjistí, že tu poslouchám?

Snažil se splynout s hlubokým stínem. Oči upíral na obě ženy, takže když zachytil nohou o kořen, málem upadl do suchého křoví, které by ho prozradilo praskáním lámajících se větví, jako kdyby spustil ohňostroj. Hekaje se Rand odplazil po všech čtyřech. Ticho neporušil spíš díky štěstí, než díky tomu, co dělal. Srdce mu bušilo tak prudce, až měl dojem, že ho už to samo o sobě prozradí. Hlupáku! Tajně poslouchat Aes Sedai!

Ostatní již spali, když se vrátil. Podařilo se mu mezi ně tiše vklouznout. Jak se Rand svezl k zemi a přetahoval si přes sebe přikrývku, Lan se pohnul, ale pak se s povzdechem zase uložil. Jenom se převaloval ve spánku. Rand dlouze, tiše vydechl.

O chvíli později se ze tmy vynořila Moirain a zastavila se tak, aby si mohla prohlédnout dřímající postavy. Měsíční světlo kolem ní vytvářelo svatozář. Rand zavřel oči a pravidelně oddechoval, přičemž pozorně poslouchal, zda nezaslechne, jak se její kroky přibližují. Nic se nestalo. Když znovu otevřel oči, byla Moirain pryč.

Když konečně usnul, spal špatně a celý zpocený se budil ze sna, v němž všichni muži z Emondovy Role tvrdili, že je Drakem Znovuzrozeným, a všechny ženy měly ve vlasech modrý kámen, jaký nosila Moirain. Už se nikdy nepokoušel vyposlechnout, co si Moirain s Egwain povídají.

Cesta se pomalu vlekla již šestý den. Slunce, které vůbec nehřálo, pomalu klesalo k vrcholkům stromů, zatímco pár mraků plulo daleko k severu. Opět se na chvíli zvedl vítr, a Rand cosi zamumlal a přitáhl si plášť k ramenům. Rád by věděl, zda se vůbec někdy dostanou do Baerlonu. Podle vzdálenosti, kterou od řeky již urazili, byla větší než od Tarenského Přívozu k Bílé řece, ale Lan, pokud se ho zeptali, pořád tvrdil, že je to jenom kousek, skoro se tomu ani nedá říkat cesta. Rand si připadal zcela ztracený.

Před nimi se z lesa vynořil Lan, vracející se z jedné ze svých výprav. Přitáhl hřebci otěže a zařadil se vedle Moirain, k níž sklonil hlavu.

Rand se zašklebil, ale na nic se nezeptal. Lan prostě odmítal připustit, že by se někdo mohl na něco ptát jeho.

Jenom Egwain dávala najevo, že si Lanova návratu všimla, tak si všichni na toto uspořádání zvykli, a ona se také držela zpátky. Aes Sedm se mohla chovat, jako že se Egwain stala hlavou vesničanů z Emondovy Role, ale když strážce předával zprávy, nemohla k tomu Egwain stejně nic říci. Perrin nesl Matův luk a všichni se halili do zamyšleného mlčení, které jako by je odvádělo dál a dál od Dvouříčí. Pomalý krok koní Matovi dovoloval cvičit se pod ostražitým dohledem Toma Merrilina v žonglování se třemi malými kamínky. Kejklíř je také každého večera vyučoval, stejně jako Lan.

Lan dokončil jednání s Moirain a ta se obrátila v sedle a podívala se na ostatní. Rand se snažil netrnout, když po něm přejela pohledem. Spočinul snad na něm její pohled o zlomeček vteřinky déle než na ostatních? Měl nepříjemný pocit, že Moirain ví, kdo je tenkrát v temnotě noci poslouchal.

„Hej, Rande,“ křikl Mat, „už zvládnu čtyři!“ Rand v odpověď mávl rukou, aniž se ohlédl. „Říkal jsem ti, že zvládnu čtyři před tebou. Já... Koukni!“

Vyjeli na nízký pahorek a pod nimi, o necelou mílí dál mezi holými stromy a dloužícími se večerními stíny, ležel Baerlon. Rand zalapal po dechu, snažil se usmát a zároveň zíral s otevřenými ústy.

Kolem města se táhly dřevěné hradby, dobrých pět sáhů vysoké, přerušované dřevěnými hláskami. Uvnitř hradeb se v zapadajícím slunci leskly břidlicové a taškové střechy a z komínů stoupaly vzhůru sloupy kouře. Ze stovek komínů. Nebylo vidět jedinou doškovou střechu. Na východě z města vybíhala široká silnice, další pak na západě, a po každé se k palisádě vleklo alespoň tucet vozů a dvakrát tolik povozů tažených voly. Kolem města byla roztroušena hospodářství, nejvíce jich bylo na severu, zatímco v lese na jihu jich stálo jen pár, ale co se Randa týkalo, nemusely vůbec existovat. Je to větší než Emondova Role, Hlídka a Devenský Průsek dohromady! A možná i s Tarenským Přívozem.

„Tak tohle je město,“ vydechl Mat a naklonil se nad koňský krk, aby lépe viděl.

Perrin dokázal jenom vrtět hlavou. „Jak může tolik lidí bydlet na jednom místě?“

Egwain prostě zírala.

Tom Merrilin se ohlédl na Mata, pak zakroutil očima a foukl si do knírů. „Město!“ prskl.

„A ty, Rande?“ ozvala se Moirain. „Co tebe napadá při prvním pohledu na Baerlon?“

„Napadá mě, že je to daleko od domova,“ řekl Rand pomalu, načež se Mat uchechtl.

„Ještě musíte dojet dál,“ podotkla Moirain. „Mnohem dál. Ale nemáte na vybranou, leda byste utíkali a skrývali se po zbytek života. A byl by to krátký život. Musíte si to pamatovat, až bude cesta těžká. Nemáte na vybranou.“

Rand si vyměnil pohledy s Matem a Perrinem. Podle toho, jak se tvářili, mysleli na totéž, co on. Jak mohla takhle mluvit, jako by si po tom, co jim řekla, mohli vybrat? Aes Sedai rozhoduje za nás.

Moirain pokračovala, jako by z jejich výrazů nic nevyčetla. „Nebezpečí tu začíná znovu. Za hradbami si dávejte pozor na jazyk. Hlavně se nezmiňujte o trollocích, půllidech ani o něčem podobném. Na Temného nesmíte ani pomyslet. Někteří lidé v Baerlonu milují Aes Sedai ještě méně než lidé z Emondovy Role, a mohli by tu být dokonce nějací temní druzi.“ Egwain zalapala po dechu a Perrin si pro sebe cosi zabručel. Mat zbledl. Moirain nicméně klidně pokračovala dál. „Pokud to půjde, nesmíte přitahovat pozornost.“ Lan si místo měňavého šedozeleného pláště bral tmavohnědý, mnohem obyčejnější, i když byl také dobře střižen a utkán. Měňavý plášť se změnil v balík v jedné ze sedlových brašen. „Nebudeme tu vystupovat pod vlastními jmény,“ mluvila Moirain dál. „Tady mě znají jako Alys a Lan je Andra. Pamatujte si to. Dobrá. Vyrazíme, ať jsme za hradbami dřív, než nás zastihne noc. Brány Baerlonu jsou od západu slunce do svítání zavřené.“

Lan je vedl lesem dolů z kopce k dřevěné hradbě. Cesta vedla kolem půl tuctu statků – ani jeden neležel blízko cesty a nikdo z lidí, dodělávajících, co měli právě na práci, si poutníků nijak nevšímal – a končila u těžké dřevěné brány okaté širokými železnými pláty. Brána byla uzavřena, i když slunce ještě zcela nezapadlo.

Lan dojel k hradbě a zatahal za roztřepený provaz visící vedle brány. Na opačné straně hradby zaklinkal zvonec. Z ochozu se k nim okamžitě naklonil muž s ošlehanou tváří pod odřenou plátěnou čapkou, tvářil se podezřívavě a z výšky dobrých tří sáhů nad jejich hlavami se na ně mračil zpomezi odseknutých konců dvou klád.

„Co to má bejt, no? Už je moc pozdě, brána se nevotvírá. Moc pozdě, říkám. Jedou kolem k Mostní bráně, jestli chtějí do...“ Moirainina klisna přešla tak, aby na ni mužík na ochoze dobře viděl. Strážnému se náhle prohloubily vrásky a on se usmál, skoro se třásl, jak se snažil zároveň mluvit i konat svou povinnost. „Já nevěděl, že to jsou voni, paninko. Počkaj. Hnedka sem dole. Okamžíček. Už jdu. Už jdu.“

Hlava zmizela z dohledu, ale Rand slyšel, jak na ně muž stále tlumeně křičí, aby zůstali, kde jsou, že už jde. Se zaskřípěním způsobeným dlouhým nepoužíváním se pravé křídlo brány otevřelo ven. Zastavilo se tak, aby dovnitř mohl projet vždy jen jeden kůň, a vrátný do mezery strčil hlavu, znovu jim předvedl svůj skoro bezzubý úsměv a uhnul jim z cesty. Moirain projela dovnitř za Lanem, s Egwain těsně za patami.

Rand pobídl Oblaka do klusu za Belou a zjistil, že se ocitl v úzké uličce, lemované po obou stranách dřevěnými ploty a stěnami skladišť, vysokými, bez oken, s pevně zavřenými širokými vraty. Moirain s Lanem mezitím sesedli a rozmlouvali s vrásčitým strážným od brány, takže je Rand následoval a seskočil z koně taky.

Mužík, v hojně záplatovaném plášti a kabátci, mačkal v ruce čapku, a pokaždé, když promluvil, tak se ukláněl. Prohlížel si ty, kdož sesedali za Lanem a Moirain, a vrtěl hlavou. „Lidi z jihu.“ Zazubil se. „Proč, paní Alys, sbíraj Jižany, co maj ještě slámu v botách?“ Pak mu pohled padl na Toma Merrilina. „Voní nejsou ovčák. Pamatuju se, jak sem jich nechával před pár dnima projet, to se pamatuju. Dole na jihu se jim nelíbili jejich triky, co, kejklíři?“

„Doufám, že sis pamatoval, že máš zapomenout, jak jsi nás nechal projet, mistře Avine,“ ozval se Lan a vtiskl mužíkovi do volné ruky peníz. „A zase zpátky.“

„To nejni nutný, pane Andro. To nejni třeba. Dali mi dost, když vodjížděli. Dost.“ Přesto Avin nechal minci zmizet stejně obratně, jako by byl kejklířem. „Nikomu sem to neřek, a ani nepovím. Zvlášť ne bělokabátníkům,“ dořekl a zamračil se. Našpulil rty, aby si odplivl, ale podíval se na Moirain a raději polkl.

Rand zamrkal, ale raději mlčel. Ostatní také, i když Matovi to očividně dalo dost práce. Děti Světla, přemítal Rand zvědavě. Příběhy o dětech Světla, které vyprávěli formani, kupci a kupecké stráže, se různily od obdivu po nenávist, ale všichni souhlasili s tím, že děti nenávidí Aes Sedai stejně, jako nenávidí temné druhy. Rand by rád věděl, zda jim to věci ještě víc nezkomplikuje.

„Děti v Baerlonu?“ ujišťoval se Lan.

„To teda jsou.“ Vrátný naklonil hlavu na stranu. „Jak si vzpomínám, tak dorazily ten samej den, co voní odjeli. Tady nejni nikdo, kdo by je měl rád. Většina lidí to ale nedává znát, že jo.“

„Říkaly, proč tu jsou?“ zeptala se naléhavě Moirain.

„Proč sou tady, paninko?“ Avin byl tak užaslý, že zapomněl sklonit hlavu. „Jasně, říkaly proč... Ó, já zapomněl. Voni byli dole na jihu. Tak to asi neslyšeli nic jinýho než bečení ovcí. Říkají, že jsou tady kvůli tomu, co se děje v Ghealdanu. Drak, vědí – no, ten, co si říká Drak. Říkají, že ten chlápek vyvolává zlo – což hádám asi dělá – a že sou tady, aby ho zadupaly do země, akorát že von je v Ghealdanu, ne tady. Je to jenom výmluva, aby se mohly plíst lidem do jejich záležitostí, o to jim podle mýho jde. Některejm lidem se už na dveřích objevil dračí špičák.“ Tentokrát si odplivl.

„Takže tu způsobily hodně potíží?“ chtěl vědět Lan a Avin prudce zavrtěl hlavou.

„Ne že by nechtěly, řek bych, jenomže guvernér jim nevěří o nic víc než já. Nepustí jich za hradby víc jak deset najednou, a to je pěkně žere. Ostatní táboří kousek na sever, jak sem slyšel. Sázím se, že se jim přes rameno koukají všichni sedláci. Ti, co sem chodí, se jenom tak prohazujou kolem v těch svejch bílejch pláštích a dívají se svrchu na slušný lidi. Kráčejte ve Světle, to říkají, a je to rozkaz. Párkrát málem dostaly po hubě od povozníků, horníků a tavičů, dokonce i od hlídky, ale guvernér chce, aby všechno probíhalo v klidu, což zatím funguje. Jestli pronásledujou zlo, tak říkám, proč nejsou v Saldeie? Tam maj nějaký potíže, jak sem se doslech. Nebo v Ghealdanu? Povídá se, že tam měli velikou bitvu. Fakticky velikou.“

Moirain si tiše povzdechla. „Slyšela jsem, že do Ghealdanu odjíždějí Aes Sedai.“

„No jo, to odjely, paninko.“ Avin začal zase pokyvovat hlavou. „Odjely do Ghealdanu, to jo, a jak sem slyšel, proto taky začala ta bitva. Povídá se, že některý z těch Aes Sedai sou mrtvý. Možná všecky, ale já říkám, kdo jinej by toho falešnýho Draka zastavil? Co? A všechny ty zatracený hlupáky, co si mysle], že se můžou stát mužskýma Aes Sedai nebo tak něco. Co s nima? Jasně, někteří tvrdě] – totiž ne bělokabátníci a já taky ne, ale některý lidi že možná ten chlap je fakticky Drak Znovuzrozenej. Slyšel sem, že dokáže některý věci. Používá jedinou sílu. Jdou za ním tisíce lidí.“

„Nebuď labuť,“ štěkl Lan, a Avin se zatvářil ublíženě.

„Jenom říkám, co sem slyšel, ne? Jenom co sem slyšel, mistře Andro. Říkají, aspoň některý lidi, že táhne s vojskem na východ a na jih, k Tearu.“ Náhle mluvil velice důrazně. „Říkají, že ty lidi pojmenoval Lid Draka.“

„Jména nic neznamenají,“ podotkla klidně Moirain. Pokud ji něco z toho, co vyslechla, rozrušilo, nedávala to najevo. „Kdybys chtěl, mohl bys i svého mezka nazvat Lidem Draka.“

„To těžko, paninko,“ uchichtl se Avin. „Ne když sou kolem ty bílý kabáty, to určitě. A hádám, že ani nikomu jinýmu by se to jméno dvakrát nelíbilo. Chápu, co tím myslej, ale... ech, ne, paninko. Ne svýho mezka.“

„Bezpochyby moudré rozhodnutí,“ uzavřela Moirain. „Teď musíme jet dál.“

„A neděla] si starosti, paninko,“ řekl Avin a hluboko se jí uklonil. „Nikoho sem neviděl.“ Vrhl se k bráně, trhl za křídlo a zavřel ji. „Nikoho sem neviděl a nic sem neviděl.“ Brána se se zaduněním zabouchla a Avin za provaz stáhl závoru. „Vlastně, paninko, tuhle bránu celý dni nikdo ani nevotevřel.“

„Světlo ať ti svítí na cestu, Avine,“ popřála mu Moirain. Odvedla je od brány. Rand se ohlédl a viděl, že Avin stojí před bránou. Zřejmě leštil peníz lemem pláště a pohihňával se.

Cesta je vedla špinavými uličkami, širokými tak právě na dva vozy. Nechodili tudy lidé, všude byla skladiště a občas vysoký, dřevěný plot. Rand chvíli kráčel vedle kejklíře. „Tome, co měly znamenat ty řeči o Tearu a Lidu Draka? Tear je přece město až u Bouřlivého moře, ne?“

„Karaethonský cyklus,“ odtušil úsečně Tom.

Rand zamrkal. Dračí proroctví. „Ve Dvouříčí to... ty příběhy nikdo nikdy nevyprávěl. Aspoň ne v Emondově Roli. Vědma by každého, kdo by to udělal, stáhla zaživa z kůže.“

„Hádám, že by to asi udělala,“ připustil suše Tom. Podíval se na Moirain jdoucí vepředu s Lanem a usoudil, že je nemůže slyšet, takže pokračoval. „Tear je největším přístavem v Bouřlivém moři a Tearský Kámen je pevnost, která ho stráží. O Kameni se tvrdí, že je to první pevnost vystavěná po Rozbití světa, a za celou dobu ji nikdy nikdo nedobyl, i když se o to nejedno vojsko pokoušelo. Jedna z věšteb praví, že Tearský Kámen nepadne do té doby, dokud k němu nepřijde Lid Draka. Jiná praví, že Kámen nepadne, dokud se Meč, jehož se nelze dotknout, nedostane do dračí ruky.“ Tom se ušklíbl. „Pád Kamene bude jedním z hlavních důkazů, že Drak se znovu zrodil. Kéž Kámen stojí, dokud se já neobrátím prach.“

„Meč, jehož se nelze dotknout?“

„Tak se to říká. Nevím, jestli je to opravdu meč. Ať je to, co je to, leží to v Srdci Kamene, ústřední tvrzi pevnosti. Tam nesmí vstoupit nikdo kromě tearských velmožů, a ti nikdy neřeknou, co leží uvnitř. Kejklíři teda určitě ne.“

Rand se zamračil. „Kámen nemůže padnout, dokud Drak nebude mít ten meč, ale jak by se k němu mohl dostat, pokud by Kámen nepadl? Je snad Drak jedním z tearských velmožů?“

„To není moc pravděpodobné,“ utrousil suše kejklíř. „V Tearu nenávidí všechno, co má něco společného se Bílou, ještě víc než v Amadoru, a Amador je baštou dětí Světla.“

„Tak jak by se mohla věštba vyplnit?“ chtěl vědět Rand. „Já bych taky rád, aby se Drak nikdy znovu nenarodil, ale věštba, kterou není možné naplnit, to nedává moc velký smysl. Zní to jako příběh, který má lidi přimět, aby si mysleli, že Drak se nikdy nenarodí. Není to tak?“

„Kladeš hroznou spoustu otázek, chlapče,“ řekl Tom. „Věštba, kterou by bylo snadné naplnit, by za moc nestála, ne?“ Náhle se mu rozjasnila tvář. „No, už jsme tady. Ať je to, kde je to.“

Lan se zastavil u části dřevěného plotu, vysokého jako vzrostlý muž, který se nijak nelišil od ostatních plotů, které již minuli. Do škvíry mezi dvěma prkny zasunul čepel dýky. Najednou spokojeně zabručel, zatáhl, a kus plotu se odsunul jako vrata. Vlastně to jsou vrata, uvědomil si Rand, i když se otvírala pouze z druhé strany. Kovová závora, kterou Lan nazvedl dýkou, to dokazovala.

Moirain okamžitě vešla dovnitř a Aldíb vtáhla za sebou. Lan ukázal ostatním, aby ji následovali, sám pak šel vzadu a vrata za sebou zase zavřel.

Na druhé straně ohrady Rand našel dvůr se stájemi a hostinec. Z kuchyně hostince vycházelo hlasité klepání a bušení, ale co Randa zarazilo nejvíc, byla jeho velikost: stavení bylo dvakrát tak velké jako hostinec U Vinného střiku a navíc mělo čtyři poschodí. V dobré polovině oken se v postupujícím soumraku svítilo. Rand byl na tohle město zvědav, bylo v něm tolik cizího.

Ještě málem nedošli na dvůr, když se z velkých obloukových dveří do stáje vynořili tři muži ve špinavých plátěných zástěrách. Jeden z nich, houževnatý chlapík a jediný bez vidlí v ruce, vystoupil a zamával rukama.

„Hej! Hej! Tudy nemůžete přijít! Musíte jít zepředu!“

Lan znovu sáhl do váčku, ale ještě než to dokončil, vyběhl z hostince další muž, velký jako sám pantáta al’Vere. Nad ušima měl chomáčky vlasů a zářivě bílá zástěra ho zcela nepochybně označovala jako hostinského.

„To je v pořádku, Mutchi,“ řekl nově příchozí. „To je v pořádku. To jsou očekávaní hosté. Teď se jím postarej o koně. Dobře se o ně postarej.“

Mutch se náhle ťukl do čela a pak pokynul druhým dvěma, aby mu šli pomoci. Rand s ostatními si spěšně odvázali sedlové vaky a stočené pokrývky a hostinský se zatím obrátil k Moirain. Hluboko se jí poklonil a promluvil s upřímným úsměvem.

„Vítej, paní Alys. Vítej. Rád vás zase vidím, tebe i mistra Andru, oba. To je báječné. Chyběly nám vaše vznešené disputace. To teda chyběly. Musím říct, že jsem si dělal starosti, jak jste jeli na jih a tak. No, chci říct, v časech jako teďka, když je takový bláznivý počasí a vlci vám vyjou rovnou za hradbama.“ Najednou si oběma rukama poplácal objemný teřich a zavrtěl hlavou. „Tak tohle já tu dělám, vykládám si tu, místo abych vás vzal dovnitř. Pojď-te. Pojďte. Teplý jídlo a postel, po tom určitě toužíte. A tady je to nejlepší v celým Baerlonu. To nejlepší.“

„A taky horká koupel, doufám, mistře Fitchi?“ dodávala Moirain a Egwain dychtivě přikyvovala. „Aha, ano.“

„Koupel?“ řekl hostinský. „No, prostě ta nejlepší a nejvyhřátější v celým Baerlonu. Pojďte dovnitř. Vítejte U jelena a lva. Vítejte v Baerlonu.“