Oko světa

10 Loučení

Ve stáji visela na sloupku na hřebíku jediná lucerna s napůl zavřenými dvířky a vrhala matné světlo. Většina stání byla ponořena do hlubokého stínu. Rand prošel dveřmi z dvorku do stáje těsně za Matem a strážcem a Perrin vyskočil za šustění slámy, na níž seděl zády ke dveřím. Halil ho těžký plášť.

Lan se ani nezastavil a hned se ptal: „Díval ses, jak jsem ti říkal, kováři?“

„Díval,“ opáčil Perrin. „Kromě nás tu nikdo není. Proč by se někdo schovával...“

„Opatrnost a dlouhý život spolu jdou ruku v ruce, kováři.“ Strážce rychle přejel pohledem setmělou stáji hlubší stín na seníku nahoře a pak zavrtěl hlavou. „Není čas,“ zamumlal napůl pro sebe. „Máme si pospíšit, říkala.“

Jako by chtěl splnit svá slova, rychle přešel k místu, kde na okraji světelného jezírka stálo spoutáno pět koní, nasedlaných a nauzděných.

Dva z nich byli černý hřebec a bílá klisna, které už Rand viděl. Ostatní, i když ne tak vysocí ani štíhlí, rozhodně vypadali, že patří mezi to nejlepší, co mohlo Dvouříčí nabídnout. Lan spěšně, nicméně pozorně, prohlédl řemeni a podpínky a kožené popruhy, které držely sedlové brašny, měchy na vodu a stočené pokrývky za sedlem.

Rand si s přáteli vyměnil chabý úsměv a snažil se, aby opravdu vypadal, že dychtí vydat se na cestu.

Mat si poprvé všiml meče, který měl Rand po boku, a ukázal na něj. „Stane se z tebe strážce?“ Zasmál se, polkl a rychle se podíval na Lana. Strážce si toho zjevně nevšiml. „Nebo aspoň kupeckej strážnej,“ pokračoval Mat s úsměvem, který vypadal jen trochu nuceně. Potěžkal luk. „Zbraň poctivýho chlapa mu nevoní.“

Randa napadlo, že se mečem pochlubí, ale Lanova přítomnost mu v tom zabránila. Strážce se jejich směrem sice ani nepodíval, ale Rand si byl jist, že ten muž si je vědom všeho, co se kolem něj děje. Místo toho s přehnanou ledabylostí prohodil: „Mohl by být užitečný,“ jako by na nošení meče nebylo nic neobvyklého.

Perrin se pootočil a pokoušel se něco schovat v plášti. Rand zahlédl široký kožený řemen, který měl kovářský tovaryš kolem pasu, a poutkem na opasku provlečené topůrko sekery.

„Co to tam máš?“ zeptal se.

„No vážně, kupecký strážný,“ zařehtal se Mat.

Střapatý mládenec se na Mata zamračil, čímž dával najevo, že už jeho žertíky déle snášet nehodlá, pak si ztěžka povzdechl a odhodil plášť dozadu, aby předvedl sekeru. Nebyla to žádná obyčejná sekera na štípání dřeva. Široký list čepele měl tvar půlměsíce a nahoře vybíhal do zakřiveného hrotu, takže byla ve Dvouříčí stejně nepatřičná jako Randův meč. Perrin na ni však položil ruku s nenuceným výrazem.

„Pantáta Luhhan ji udělal asi před dvěma roky pro stráž kupce s vlnou. Ale když ji dodělal, ten chlápek nechtěl zaplatit, na čem se umluvili, a pantáta Luhhan si odmítl vzít míň. Pak mi ji dal, když,“ odkašlal si a vrhl po Randovi stejně varovný pohled jako dříve po Matovi, „když mě přistihl, jak s ní cvičím. Říkal, že si ji klidně můžu nechat, protože jemu stejně k ničemu není.“

„Cvičíš,“ zahihňal se Mat, ale když Perrin zvedl hlavu, pozvedl konejšivě ruce. „Jak říkáš. Je jenom dobře když jeden z nás umí používat skutečnou zbraň.“

„Ten luk je skutečná zbraň,“ prohodil najednou Lan. Položil ruku na sedlo svého vysokého vraníka a vážně si hochy prohlédl. „Stejně jako prak, který jsem viděl u kluků z vaší vesnice. To, že jsi ho nikdy nepoužil na nic jiného než na králíky nebo k odhánění vlků od ovcí, neznamená žádný rozdíl. Jako zbraň lze použít cokoliv, pokud na to muž či žena, kteří ji drží, mají kuráž a použijí ji. Bez ohledu na trolloky bude lepší, když si to ujasníte dřív, než opustíme Dvouříčí, než opustíme Emondovu Roli, jestli se chcete dostat do Tar Valonu živí.“

Jeho tvář i hlas, studené jako smrt a tvrdé jako hrubě otesaný náhrobní kámen, zdusily jejich úsměvy a umlčely je. Perrin se zašklebil a znovu si přes sekeru přetáhl plášť. Mat upřeně pozoroval špičky vlastních nohou a palcem rozhrabával slámu na podlaze stáje. Strážce zavrčel a vrátil se ke své práci. Ticho se prodlužovalo.

„Tohle moc příběhy nepřipomíná,“ prohlásil nakonec Mat. „To nevím,“ podotkl Perrin mrzutě. „Trolloci, strážce, Aes Sedai. Co bys ještě chtěl?“

„Aes Sedai,“ zašeptal Mat a znělo to, jako by ho náhle zamrazilo.

„Věříš jí, Rande?“ zeptal se Perrin. „Chci říct, co by nám mohli trolloci chtít?“

Jako jeden se hoši obrátili ke strážci. Lan vypadal, že je zcela zabrán do postroje bílé klisny, nicméně se trojice stáhla až ke dveřím, dál od něj. Přesto dali hlavy k sobě a mluvili tiše.

Rand zavrtěl hlavou. „Nevím, ale o tom, že naše statky byly jediné, které přepadli, mluvila pravdu. A tady ve vesnici nejdřív napadli dům pantáty Luhhana a kovárnu. Ptal jsem se starosty. Je stejně snadné uvěřit, že po nás jdou, jako čemukoliv jinému, co mě napadá.“ Najednou si uvědomil, že na něj oba mladíci zírají.

„Ty ses ptal starosty?“ vydechl nevěřícně Mat. „Říkala, že to nesmíme nikomu prozradit.“

„Neřekl jsem mu, proč se ptám,“ namítal Rand. „Chceš tím říct, že vy jste s nikým nemluvili? Neřekli jste nikomu, že odcházíte?“ Perrin v obraně krčil rameny. „Moirain Sedai není jen tak někdo.“

„Nechali jsme zprávu,“ dodal Mat. „Pro naše rodiny. Ráno to najdou. Rande, moje máma si myslí, že Tar Valon leží těsně vedle Shayol Ghulu.“ Trochu se zasmál, aby ukázal, že její názor nesdílí. Příliš přesvědčivě to neznělo. „Kdyby uvěřila, že mě vůbec jenom napadlo tam jít, zamkla by mě ve sklepě.“

„Pantáta Luhhan je umíněný jako kámen,“ dodával Perrin, „a panímáma Luhhanová je ještě horší. Kdybys ji viděl, jak prohrabává trosky jejich domu a vykládá, že doufá, že se trolloci vrátí a dostanou se jí do ruky...“

„Ať shořím, Rande,“ řekl Mat. „Vím, že je to Aes Sedai a tak, ale trolloci tady opravdu byli. Říkala, že to nemáme nikomu vykládat. Jestli ani Aes Sedai neví, co s něčím takovým udělat, tak kdo?“

„Nevím.“ Rand si mnul kořen nosu. Bolela ho hlava a nemohl zapomenout na svůj sen. „Můj otec jí věří. Teda aspoň souhlasí s tím, že musíme odejít.“

Náhle se ve dveřích objevila Moirain. „Tys o naší cestě mluvil se svým otcem?“ Od hlavy k patě byla zahalená do tmavošedého pláště, měla sukni s rozparkem pro jízdu v pánském sedle a hadí prsten bylo jediné zlato, které teď měla na sobě.

Rand si prohlédl její hůl. Přes plameny, které viděl, na ní nebylo ani stopy po spáleninách, dokonce ani saze ne. „Nemohl jsem odejít a neříct mu to.“

Moirain si ho chvíli s našpulenými rty prohlížela a pak se obrátila k ostatním. „A vy jste se taky rozhodli, že nechat zprávu nestačí?“ Mat s Perrinem mluvili jeden přes druhého a ujišťovali ji, že nechali jenom zprávu, tak jak jim řekla. Moirain kývla, pokynem ruky je utišila a věnovala Randovi pronikavý pohled. „Co se stalo, je již vetkáno do vzoru. Lane?“

„Koně jsou připravení,“ oznámil strážce, „a máme dost zásob, abychom se dostali do Baerlonu a ještě nám trochu zbylo. Můžeme kdykoliv odjet. Radil bych hned.“

„Ale ne beze mě.“ Do stáje proklouzla Egwain a v náručí držela balík zabalený ve vlňáku. Rand si málem sedl na zadek.

Lan už napůl vytáhl meč z pochvy, když však poznal, kdo to je, vrátil čepel zpátky a oči měl náhle zcela bez výrazu. Perrin s Matem začali blekotat, aby Moirain přesvědčili, že Egwain o ničem neřekli. Aes Sedai si jich nevšímala. Dívala se na Egwain a zamyšleně si prstem ťukala na rty.

Egwain měla kápi tmavohnědého pláště staženou do čela, což však nestačilo, aby před Moirain skryla svůj vzdorovitý výraz. „Všechno, co potřebuje, mám tady. Včetně jídla. A nezůstanu vzadu. Další šanci podívat se za Dvouříčí už nejspíš nikdy nedostanu.“ „Tohle není výlet do Západního polesí, Egwain,“ zavrčel Mat.

Když se na něj podívala zpod staženého obočí, rychle ucouvl. „Děkuje, Mate. To by mě nenapadlo. Copak si myslíš, že vy tři jste jediní, kdo se chce podívat do světa? Sním o tom stejně dlouho jako vy a nehodlám tuhle šanci promeškat.“

„Jak jsi zjistila, že odjíždíme?“ chtěl vědět Rand. „No, stejně s náma nemůžeš jít. Neodjíždíme jen tak pro zábavu. Jdou po nás trolloci.“ Egwain mu věnovala shovívavý pohled a Rand zrudl a rozhorleně se narovnal.

„Tak za prvé,“ začala mu Egwain trpělivě vysvětlovat, „viděla jsem Mata, jak se plíží kolem a snaží se, aby ho nikdo neviděl. Pak jsem zahlédla Perrina, jak se snaží schovat tu svou směšnou velkou sekeru pod pláštěm. Věděla jsem, že Lan koupil koně, a najednou mě napadlo, nač vlastně potřebuje dalšího. A když koupil jednoho, mohl klidně koupit další. Když jsem si k tomu přidala, že se kolem kradou Mat s Perrinem jako telátka, co se snaží předstírat, že jsou lišky... no, napadla mě jenom jedna odpověď. Nevím, jestli mě překvapilo, že jsem tě tady, Rande, našla taky, po tom, co všechno ses navykládal o svých snech. Když jsou v tom Mat s Perrinem, tak jsem, hádám, měla vědět, že jsi v tom namočený taky.

„Musím jít, Egwain,“ řekl Rand. „My všichni musíme odejít, jinak by se trolloci vrátili.“

„Trolloci?“ Egwain se nevěřícně zasmála. „Rande, jestli ses rozhodl podívat se do světa, no dobře, ale prosím tě, ušetři mě těch svých nesmyslných báchorek.“

„Je to pravda,“ ozval se Perrin, když Mat začal: „Trolloci...“ „Dost,“ prohlásila tiše Moirain, ale všem uťala řeč jako nožem. „Všiml si toho ještě někdo?“ Mluvila potichu, ale Egwain polkla a narovnala se, než odpověděla.

„Po včerejší noci jediné, na co všichni myslí, je postavit všechno nanovo, to a co dělat, kdyby se to stalo znovu. Neuvidí nic jiného, dokud jim to nestrčíte pod nos. A já jsem o tom, co jsem uhodla, nikomu neříkala. Nikomu.“

„No dobře,“ řekla po chvíli Moirain. „Můžeš jít s námi.“ Lanovi se po tváři mihl polekaný výraz. Vmžiku zmizel a Lan byl navenek klidný, ale zuřivě vyplivl: „Ne, Moirain!“

„Teď je součástí vzoru, Lane.“

„To je směšné!“ odsekl Lan. „Jediná věc nemluví pro to, že by s námi měla chodit, a proti je všechno.“

„Je pro to důvod,“ podotkla klidně Moirain. „Součást vzoru, Lane.“ Strážcův kamenný obličej nic neprozrazoval a Lan pomalu kývl.

„Ale Egwain,“ namítal Rand, „půjdou po nás trolloci. Nebudeme v bezpečí, dokud nedorazíme do Tar Valonu.“

„Nesnaž se mě odstrašit,“ odtušila Egwain. „Já jdu.“

Rand ten tón znal. Neslyšel ho od chvíle, kdy se rozhodla, že lezení po nejvyšších stromech je pro děti, ale pamatoval si ho dobře. „Jestli si myslíš, že nechat se pronásledovat od trolloků je psina,“ začal, ale Moirain ho přerušila.

„Na tohle nemáme čas. Za rozbřesku musíme být co nejdál odsud. Kdybychom ji tu, Rande, nechali, mohla by vzburcovat celou vesnici, než bychom se dostali na míli odsud, a to by určitě varovalo toho myrddraala.“

„To bych neudělala,“ protestovala Egwain.

„Může jet na kejklířově koni,“ prohlásil strážce. „Nechám mu tady peníze, aby si mohl koupit jiného.“

„To nepůjde,“ ozval se ze seníku zvučný hlas Toma Merrilina. Tentokrát Lan meč z pochvy vytáhl úplně a nevrátil ho. Pozorně si kejklíře prohlížel.

Tom shodil dolů svinuté pokrývky, pak si hodil harfu a flétnu v pouzdře na záda a přes rameno si přehodil nadité sedlové brašny.

„Tahle vesnice už mi k ničemu nebude, kdežto na druhou stranu jsem ještě nikdy nevystupoval v Tar Valonu. A i když obvykle cestuju sám, po poslední noci nemám proti putování ve společnosti nejmenších námitek.“

Strážce Perrinovi věnoval přísný pohled a Perrin nejistě zašoupal nohama. „Nenapadlo mě kouknout se na seník,“ zamumlal. Dlouhonohý kejklíř slezl po žebříku dolů ze seníku a Lan se škrobenou formálností promluvil: „Tohle je taky součást vzoru, Moirain Sedai?“

„Všechno je součástí vzoru, příteli,“ odvětila tiše Moirain. „Nemůžeme si vybírat. Uvidíme.“

Tom se dostal na zem a otočil se od žebříku, přičemž si ze záplatovaného pláště smetal slámu. „Ve skutečnosti,“ pokračoval normálním hlasem, „byste mohli říct, že trvám na cestování ve společnosti. Spoustu hodin nad spoustou korbelů piva jsem věnoval přemýšlení o konci svých dní. Trolločí kotel mi ale na mysl nepřišel.“ Úkosem pohlédl na strážcův meč. „Tohle není nutný. Nejsem sýr, abys mě nakrájel.“

„Mistře Merriline,“ řekla Moirain, „musíme spěchat a zcela určitě nám hrozí veliké nebezpečí. Trolloci jsou pořád někde venku a my pojedeme v noci. Jsi si jistý, že chceš jet s námi?“

Tom si je všechny se zvláštním úsměvem prohlédl. „Když to není příliš nebezpečný pro děvče, nemůže to být příliš nebezpečný pro mě. Kromě toho, který kejklíř by nepodstoupil trochu toho nebezpečí, aby mohl vystupovat v Tar Valonu?“

Moirain kývla a Lan vrátil meč do pochvy. Randa náhle napadlo, co by se bývalo stalo, kdyby byl Tom své rozhodnutí změnil, nebo kdyby byla Moirain nekývla. Kejklíř si začal sedlat koně, jako by ho něco podobného ani nenapadlo, ale Rand si všiml, že nejednou sjel pohledem k Lanovu meči.

„Takže,“ prohodila Moirain. „Co kůň pro Egwain?“

„Ten formanský je stejně špatný jako dhurrani,“ odtušil strážce mrzutě. „Silný, ale pomalý.“

„Bela,“ navrhl Rand, a pohled, který po něm Lan vrhl, ho přiměl nadále mlčet. Věděl však, že Egwain by stejně odradit nedokázal, jediné, co se dalo dělat, bylo jí pomoci. „Bela možná není tak rychlá, jako ostatní, ale je silná. Už jsem na ní párkrát jel. Udrží krok.“

Lan se zahleděl do Belina stání a něco si pro sebe mumlal. „Mohla by být o maličko lepší než ti ostatní,“ připustil nakonec. „Hádám, že stejně nemáme na vybranou.“

„Tak to bude muset stačit,“ prohlásila Moirain. „Rande, najdi pro Belu sedlo. Rychle, pospěš si! Už jsme otáleli dost dlouho.“ Rand v sedlovně spěšně vyhledal sedlo i podložku a vyvedl Be

lu ze stání. Když jí pokládal sedlo na hřbet, kobylka se po něm ohlížela s ospalým překvapením. Když na ní jezdíval, jezdil bez sedla, nebyla na sedlo zvyklá. Rand ji uklidňoval a dotahoval sedlový řemen. Bela přijala tuto zvláštnost pouze potřesením hřívou.

Rand vzal Egwain balík, a než nasedla a upravila si sukně, přivázal ho za sedlo. Sukně neměly rozparek pro jízdu v pánském sedle, takže jí byly vidět vlněné punčochy až ke kolenům. Měla stejné boty z měkké kůže jako všechna vesnická děvčata, a ty se rozhodně nehodily pro cestu do Západního polesí, natož do Tar Valonu.

„Pořád si myslím, že bys neměla jezdit,“ řekl Rand. „Ty trolloky jsem si nevymyslel. Ale slibuju, že na tebe budu dávat pozor.“

„Možná budu já dávat pozor na tebe,“ opáčila lehce. Na jeho rozčilený pohled odpověděla úsměvem a sklonila se, aby mu uhladila vlasy. „Vím, že se o mě postaráš, Rande. Budeme dávat pozor jeden na druhého. Ale teď by ses měl radši postarat o svého koně.“

Rand si uvědomil, že všichni ostatní už jsou v sedle a čeká se jen na něj. Jediný kůň, který zůstal bez jezdce, byl Oblak, vysoký bělouš s černou hřívou a ocasem, jenž patřil Jonu Thanemu, tedy patříval. Rand se vyškrábal do sedla, i když s tím měl trochu potíže, protože jakmile vložil nohu do třmenu, černý bělouš pohodil hlavou a odtančil do strany, takže se Randovi pochva s mečem zapletla mezi nohy. To, že si jeho přátelé nevybrali Oblaka, nebyla žádná náhoda. Pan otec Thane často se svým ohnivým běloušem závodil proti koním kupců a Rand neznal případ, kdy by byl prohrál, ale taky neznal případ, že by kdo Oblaka dokázal zvládnout jen tak. Lan musel mlynáři nabídnout slušnou cenu, aby koně prodal. Jak se Rand usazoval v sedle, Oblak se znovu roztančil, jako by dychtil po rychlé jízdě. Rand pevně uchopil otěže a snažil se přesvědčit sám sebe, že s koněm nebude mít potíže. Možná že když přesvědčí sebe, bělouše by mohl přesvědčit taky.

Venku zahoukala do noci sova a vesničané nadskočili, než si uvědomili, co to bylo. Nervózně se zasmáli a vyměnili si zahanbené pohledy.

„Příště nás myš zažene na strom,“ prohodila Egwain s nejistým zahihňáním.

Lan zavrtěl hlavou. „Bylo by lepší, kdyby to byli vlci.“

„Vlci!“ vyjekl Perrin a strážce ho poctil bezvýrazným pohledem.

„Vlci nemají rádi trolloky, kováři, a trolloci nemají rádi vlky, vlastně ani psy. Kdybych zaslechl vlky, byl bych si jistý, že tam na nás nikde nečíhají trolloci.“ Vyjel do měsícem prozářené noci a svého vysokého vraníka nechal jít pomalým krokem.

Moirain vyjela po chvilkovém zaváhání za ním a Egwain se snažila udržet Aes Sedai po boku. Rand s kejklířem jeli za nimi a skupinu uzavírali Mat s Perrinem.

V zadní části hostince byla tma a ticho a dvůr před stájemi zalévalo měsíční světlo. Tichý dusot kopyt rychle odumíral, pohlcen nocí. V temnotě vypadal strážce ve svém plášti jenom jako stín. Jelikož však potřebovali, aby je vedl, neshlukli se okamžitě kolem něj. Dostat se z vesnice, aniž by je někdo zahlédl, bude nelehký úkol, usoudil Rand, když se přiblížili k bráně. Alespoň aniž by je zahlédl některý z vesničanů. Z mnoha oken ve vsi se linula bledá žlutá záře, a i když ta světla v noci nevypadala velká, často se za nimi pohybovaly postavy, postavy vesničanů vyhlížejících, co jim noc přinese. Nikdo se nechtěl nechat znovu překvapit.

V hlubokém stínu vedle hostince, ve chvíli, když už už opouštěli dvůr, Lan prudce zastavil a gestem ostatním přísně nakázal, aby mlčeli.

Na Vozovém mostě zaduněly kroky a tu a tam se na mostě měsíční světlo odrazilo od kovu. Po mostě rachotily boty, zaskřípaly na štěrku a kroky se přiblížily k hostinci. Ze stínu se neozval ani hlásek. Rand měl podezření, že přinejmenším jeho přátelé mají příliš velký strach, aby se ozvali. Jako on.

Kroky se zastavily před hostincem v šedém stínu těsně za matným světlem vycházejícím z oken šenku. Teprve když Jon Thane vystoupil dopředu, oštěp přehozený přes svalnaté rameno a starou kazajku pošitou na prsou ocelovými kolečky, Rand pochopil, co jsou zač. Tucet mužů z vesnice a okolních statků, někteří v přilbicích či kusech zbroje, které celá pokolení ležely zaprášené v podkroví, všichni však s oštěpy, dřevorubeckými sekerami nebo rezavými halapartnami.

Mlynář nahlédl do okna šenku, pak se obrátil a kývl. „Tady to vypadá v pořádku.“ Ostatní se seřadili do nepravidelného dvojstupu a patrola odpochodovala do noci, jako by šla podle tří různých bubnů.

„Dva dha’volští trolloci by je všechny spořádali ke snídani,“ zamumlal Lan, když zvuk jejich kroků utichl, „ale mají oči a uši.“ Obrátil hřebce zpátky. „Pojďte.“

Pomalu, tiše je strážce odvedl přes dvůr dolů po břehu mezi vrbičkami do vod potoka Vinný střik. Tak blízko samotnému prameni byla voda studená a rychle proudila, leskla se, když se rozstřikovala koním kolem nohou, a byla dost hluboká, aby se jezdcům přelévala přes boty.

Koně se v řadě vyšplhali na protější břeh a pod strážcovým zručným vedením zabočili tak, aby se vyhnuli vesnickým domům. Lan se čas od času zastavil a ukázal ostatním, aby byli zticha, i když nikdo jiný nic neslyšel ani neviděl. Nicméně pokaždé kolem brzy prošla další patrola vesničanů a sedláků. Pomalu se dostali za severní okraj vesnice.

Rand se ve tmě ohlížel po domech s vysokými štíty a snažil se vtisknout si je do paměti. Jsem to vážně skvělý dobrodruh, pomyslel si. Ještě jsem ani nevytáhl paty z vesnice, a už se mi stýská. Ale nepřestal se dívat.

Prošli kolem posledního statku na okraji vesnice a dostali se do otevřené krajiny, jedouce rovnoběžně se Severní silnicí, která vedla do Tarenského Přívozu. Rand si byl jist, že noční obloha nemůže být nikde krásnější než tady, ve Dvouříčí. Čistá čerň se zdánlivě táhla do nekonečna a myriády hvězd zářily jako světelné tečky roztroušené v kusu křišťálu. Měsíc, jenom tenký srpek, vypadal, že je skoro na dotek, jenom kdyby Rand natáhl ruku a...

Přes stříbrný měsíc pomalu přeletěl černý stín. Rand mimovolně škubl otěžemi a bělouš se zastavil. Netopýr, říkal si Rand nejistě, ale věděl, že to žádný netopýr nebyl. Netopýři byli zvečera běžní, za soumraku se vrhali za mouchami a kousalkami. Křídla, která nesla tohoto tvora, snad měla stejný tvar, ale pohybovala se pomalými, mocnými máchnutími dravého ptáka. A tento tvor byl na lovu. To, jak rozmáchlými oblouky poletoval tam a zpět, nepřipouštělo pochyby. Horší však byla jeho velikost. Aby netopýr vypadal proti měsíci tak veliký, musel by ho mít člověk skoro na dosah ruky. Rand se v duchu snažil odhadnout, jak daleko musel být a jak velký. Tělo musel mít velké jako člověk a křídla... Teď to opět přeletělo měsíc a náhle zamířilo dolů, takže to pohltila noc.

Rand si neuvědomil, že Lan poodjel dozadu, dokud ho strážce nechytil za ruku. „Na co se to koukáš, chlapče? Musíme jet dál.“ Ostatní čekali za Lanem.

Rand tak trochu čekal, že mu řeknou, že ho jenom přemohl strach z trolloků, nicméně vypověděl, co viděl. Doufal, že to Lan odbyde jako netopýra nebo šálení zraku.

Lan zavrčel jediné slovo, a to slovo jako by zanechávalo pachuť v ústech. „Draghkar.“ Egwain s ostatními přáteli z Dvouříčí se nervózně rozhlíželi do noci, ale kejklíř tiše zasténal.

„Ano,“ řekla Moirain. „Nelze doufat v něco jiného. A jestli má myrddraal draghkara na povel, tak se brzy dozví, kde jsme, jestli to už neví. Musíme putovat rychleji, než se dá jet krajinou. Pořád bychom mohli do Tarenského Přívozu dorazit před myrddraalem, a ten se přes řeku se svými trolloky tak snadno nedostane.“

„Draghkar?“ zeptala se Egwain. „Co je to?“

Byl to Tom Merrilin, kdo jí chraplavě odpověděl. „Za války, jež věk pověstí ukončila, horší než trolloci a půllidé byli stvořeni.“

Když promluvil, Moirain trhla hlavou jeho směrem. Ani tma nedokázala zastřít pronikavost jejího pohledu.

Než se mohl někdo kejklíře zeptat na podrobnosti, Lan začal vydávat rozkazy. „Teď pojedeme po Severní silnici. Kvůli sobě dodržujte mé příkazy, držte tempo a držte se pohromadě.“

Obrátil koně a ostatní se beze slova rozcválali za ním.