Oko světa

44 Temnota na Cestách

Ve tmě těsně před úsvitem následoval Rand Moirain dolů do chodby, kde čekali mistr Gill a ostatní. Nyneiva s Egwain byly stejně vzrušené jako Loial, a Perrin skoro stejně klidný jako strážce. Mat se držel za Randem, jako by se dokonce i teď bál zůstat sám, byť ostatní byli jen o pár kroků dál. Kuchařka a kuchtičky se narovnaly a dívaly se, jak skupinka mlčky přichází do kuchyně, která už byla jasně osvětlená a vyhřátá, jak se v ní připravovala snídaně. Pro hosty hostince nebylo obvyklé vstávat a odjíždět v tuto hodinu. Mistr Gill pronesl pár uklidňujících slov a kuchařka si hlasitě odfrkla a silně udeřila do těsta, jež hnětla. Než se Rand dostal ke dveřím na dvůr před stájemi, už se zase všichni v kuchyni vrátili ke svým pánvím a těstu.

Venku byla pořád tma jako v pytli. Rand každého viděl přinejlepším jen jako stín. Naslepo následoval hostinského a Lana, doslova slepě, a doufal, že mistr Gill zná svůj vlastní dvůr a že je strážcovy instinkty provedou, aniž by si někdo zlomil nohu. Loial nejednou klopýtl.

„Nechápu, proč nemůžeme mít aspoň jedno světlo,“ stěžoval si ogier. „My v državě potmě nepobíháme. Já jsem ogier, ne kočka.“ Rand si náhle představil, jak se Loialovi podrážděně třesou štětičky na uších.

Stáje se náhle vynořily ze tmy jako hrozivá masa, dokud se se zavrzáním neotevřely dveře a z nich se na dvůr nevyhnul úzký proužek světla. Hostinský otevřel dveře jenom natolik, aby mohli po jednom projít dovnitř, a za Perrinem je zase spěšně přitáhl, přičemž mu je málem přirazil na paty. Rand, když se náhle ocitl uvnitř a ve světle, zamrkal.

Podomky, na rozdíl od kuchařky, jejich příchod nijak nepřekvapil. Koně byli nasedlaní a čekali. Mandarb pyšně stál a nevšímal si nikoho s výjimkou Lana, ale Aldíb natáhla hlavu a pomazlila se s Moirain. Byl tu i nákladní kůň, bachratý díky naloženým proutěným košům, a mohutné zvíře s dlouhými rousy, dokonce vyšší než strážcův hřebec, pro Loiala. Ten kůň vypadal dost velký na to, aby sám odtáhl žebřiňák naložený senem, ale vedle ogiera připomínal spíš poníka.

Loial si velkého koně prohlédl a pochybovačně zabrblal: „Vždycky mi docela stačily nohy.“

Mistr Gill kývl na Randa. Odvedl ho k ryzákovi, který barvou skoro ladil s jeho vlasy, vysokému koni s hlubokým hrudníkem, ale bez onoho ohnivého kroku, který míval Oblak, což Rand kvitoval s povděkem. Mistr Gill řekl, že kůň se jmenuje Rudoch.

Egwain došla rovnou k Bele a Nyneiva ke své dlouhonohé kobylce.

Mat přivedl svého plaváka k Randovi. „Perrin mě znervózňuje,“ zamumlal. Rand se na něj ostře zadíval. „No, chová se divně. Copak ty to nevidíš? – Přísahám, že si to nevymýšlím, ani... ani...“

Rand kývl. Ani nad ním, díky Světlu, nezískávala znovu moc ta dýka. „Vážně se chová divně, Mate, ale uklidni se. Moirain o... o tom, ať je to co je to, ví. Perrin je v pořádku.“ Přál si, aby tomu sám věřil, ale Mata to zřejmě uklidnilo, aspoň trochu.

„Jasně,“ řekl Mat rychle a nepřestával Perrina sledovat koutkem oka. „Nikdy jsem neřekl, že není.“

Mistr Gill se radil s hlavním čeledínem. Muž s větrem ošlehanou pletí a tváří jako jeden z koní se uhodil do čela a odběhl do zadní části stáje. Hostinský se se spokojeným úsměvem na kulaťoučkém obličeji otočil k Moirain. „Ramel říká, že cesta je volná, Aes Sedai.“

Zadní stěna stáje vypadala pevná a byly na ni připevněny těžké police s nářadím. Ramel s dalším podomkem odklidili vidle, hrábě a lopaty a pak sáhli za police, aby odsunuli skryté závory. Náhle se celá část zdi odklopila dovnitř na skrytých závěsech, které byly tak dobře schované, že si Rand nebyl jist, jestli by je našel, i když byly zamaskované dveře otevřené. Světlo stáje dopadlo na cihlovou zeď o pár kroků dál.

„Je to jenom průchod mezi budovama,“ řekl hostinský, „ale nikdo mimo tuhle stáj neví, že se do ní dá odsud projít. Bělokabátníci nebo ti s bílejma kokardama, žádnej z nich si nevšimne, že jste odsud vyšli.“

Aes Sedai kývla. „Pamatuj, dobrý muži, pokud se bojíš, že bys z toho mohl mít nějaké potíže, napiš Sheriam Sedai z modrého adžah do Tar Valonu, a ona ti pomůže. Obávám se, že já a mé sestry máme pro ty, kdo mi pomohli, hodně co napravovat.“

Mistr Gill se zasmál. Nebyl to smích člověka, který má starosti. „No, Aes Sedai, tys mi už dala jedinej hostinec v celým Caemlynu bez krys. Co bych mohl chtít víc? Už jenom tím můžu zdvojnásobit svůj obrat.“ Přestal se usmívat a zatvářil se vážně. „Ať už hodláš udělat cokoliv, královna drží s Tar Valonem a já držím s královnou, takže ti přeju hodně štěstí. Světlo tě ozařuj, Aes Sedai. Ozařuj vás všechny.“

„Tebe také, mistře Gille,“ odpověděla Moirain s úklonou. „Ale jestli na nás všechny má svítit Světlo, musíme si pospíšit.“ Rychle se obrátila k Loialovi. „Jsi připravený?“

Ogier se ostražitě zadíval na zuby svého velkého koně a pak ho uchopil za otěže. Vyváděl koně otvorem v zadní části stáje a snažil se přitom držet tlamu zvířete na délku otěží od své ruky. Ramel poskakoval z nohy na nohu a netrpělivě čekal, až bude moci tajné dveře opět zavřít. Loial se v průchodu na chvíli zastavil s hlavou nakloněnou na stranu, jako by zkoumal vítr na tváři. „Tudy,“ prohlásil a zamířil úzkou uličkou pryč.

Moirain šla těsně za Loialovým koněm, pak Rand a Mat. Rand vedl jako první nákladního koně. Nyneiva a Egwain byly uprostřed, za nimi Perrin a jako poslední Lan. Skryté dveře se chvatně zavřely, hned jak Mandarb prošel do špinavé uličky. Bylo slyšet cvakání západek, které někdo rychle zasouval, a Randovi to připadalo až nepřirozeně hlasité.

Průchod, jak tomu říkal mistr Gill, byl velice úzký, a bylo-li to vůbec možné, ještě temnější než dvůr před stájemi. Z obou stran ho lemovaly vysoké holé cihlové či dřevěné zdi, takže nad hlavou měli pouze uzounký proužek černé oblohy. Velké pletené košíky, které měl naložené nákladní kůň, drhly o stěny po obou stranách. Košíky přetékaly zásobami na cestu, povětšině hliněnými džbánky s olejem. Na zádech měl kůň podélně přivázaný svazek tyčí a na nich byly připevněny lucerny, které se pohupovaly za koněm. Na Cestách, vykládal Loial, byla větší tma než za té nejtemnější noci.

Lucerny byly částečně naplněné, takže to v nich žbluňkalo, a jak do sebe při pohybu koně narážely, tiše to cinkalo. Zvuk to nebyl příliš hlasitý, ale hodinu před úsvitem bylo v Caemlynu ticho. Tupé kovové cinkání působilo dojmem, že je ho slyšet na celé míle.

Když průchod vyústil do ulice, Loial si bez zastávky vybral směr. Vypadalo to, že teď už ví přesně, kam jde, jako by cesta, jíž se museli vydat, byla pro něj stále jasnější. Rand neměl ponětí, jak ogier dokáže najít bránu, a Loial mu to nebyl schopen dost dobře vysvětlit. Prostě to ví, říkal. Cítí ji. Loial tvrdil, že to je jako snažit se vysvětlit, jak dýchat.

Spěchali ulicí a Rand se ohlédl k rohu, kde leželo Královnino požehnání. Podle Lamželeza tam o kousek dál bylo pořád ještě půl tuctu bělokabátníků. Svoji pozornost sice upírali na hostinec, ale hluk by je určitě přilákal. V tuto hodinu nebyl venku nikdo, kdo by k tomu neměl nějaký nepoctivý důvod. Podkovy na dláždění zvonily jako zvony a lucerny cinkaly, jako by jimi nákladní kůň třásl schválně. Rand se nepřestával ohlížet přes rameno, dokud nezabočili za další roh. Jak kolem rohu procházeli ostatní z Emondovy Role, Rand zaslechl, jak si vydechli úlevou.

Loial zřejmě k bráně sledoval tu nejkratší cestu, ať už šli kamkoliv. Občas proběhli širokou třídou, která byla až na pár psů plížících se temnotou prázdná. Jindy spěchali uličkami úzkými jako byl průchod za stájí, kde jim při každém neopatrném kroku pod nohama cosi začvachtalo. Nyneiva si tiše stěžovala na následný zápach, ale nikdo nezpomalil.

Temnota se pomalu vytrácela a měnila se v tmavou šeď. Na obloze nad vrcholky střech na východě se začaly objevovat slabé záblesky světla. Na ulicích se začali objevovat lidé, choulili se v chladu časného rána a skláněli hlavy, zatímco stále snili o svých postelích. Většina nevěnovala svému okolí nižádnou pozornost. Pouze hrstka se jich ohlédla na řadu lidí a koní s Loialem v čele, a jenom jeden je skutečně viděl.

Ten muž po nich hodil očima, stejně jako ostatní, a už se skoro vrátil ke svým vlastním myšlenkám, když náhle klopýtl a málem upadl. Obrátil se za nimi a zíral. Bylo tak právě dost světla, aby byly vidět obrysy postav, ale už to stačilo. Ogier mohl z dálky připomínat vysokého muže vedoucího obyčejného koně, nebo obyčejného muže vedoucího malého koně. Ale když za ním šli ostatní a dodávali scéně perspektivu, vypadal Loial přesně tak velký, jak byl, o polovinu větší, než by měl kterýkoliv muž být. Ten muž si je jednou prohlédl, přidušeně vykřikl a rozběhl se pryč, až za ním povlával plášť.

Brzy bude v ulicích víc lidí – velice brzy. Rand si prohlédl ženu, která kolem nich rychle procházela po druhé straně ulice a neviděla nic než chodník před sebou. Brzy si jich všimne víc lidí. Obloha na východě byla stále světlejší.

„Tam,“ oznámil Loial nakonec. „Je to támhle pod tím.“ Ukazoval na krám, který byl stále ještě zavřený na noc. Stolky před ním byly prázdné a markýzy nad nimi svinuté, dveře pevně zavřené. Okna nahoře, tam, kde bydlel kramář, byla pořád temná.

„Pod krámem?“ vyjekl nevěřícně Mat. „Jak, pro Světlo, můžeme...“

Moirain zvedla ruku a zarazila ho. Ukázala ostatním, aby ji následovali do uličky vedle krámku. Koně i lidé se shlukli v mezeře mezi dvěma domy. Ve stínu mezi domy byla větší tma než na ulici, skoro jako za hluboké noci.

„Musí tu být dveře do sklepa,“ zamumlala Moirain – „Aha, ano.“

Náhle se rozsvítilo světlo. Nad dlaní Aes Sedai visela koule o velikosti mužské pěsti, vydávající chladné světlo, která se pohybovala spolu s její rukou. Rand si pomyslel, že podle toho, že to všichni zřejmě brali jako samozřejmost, se dalo usuzovat, čím vším už prošli. Moirain přiložila ruku ke dveřím, jež našla. Ležely skoro na zemi, měly petlici a silnou západku a železný zámek větší než Randova ruka, pokrytý silnou vrstvou rzi.

Loial zatahal za zámek. „Můžu ho odtrhnout, i s tou petlicí, ale bude to dost hlučné, aby to slyšeli všichni v sousedství.“

„Bude-li možné se tomu vyhnout, neměli bychom tomu dobrému muži poškodit majetek.“ Moirain si chvíli zámek upřeně prohlížela. Pak se zámku dotkla svou holí a zámek se tiše otevřel.

Loial ho rychle sundal, otevřel dveře dokořán a položil je na zem. Moirain sešla po rampě, která se pode dveřmi objevila, a na cestu si svítila zářící koulí. Aldíb ladně kráčela za ní.

„Zapalte lucerny a pojďte dolů,“ zavolala tiše. „Místa je tu dost. Honem. Venku bude brzy světlo.“

Rand spěšně odvázal lucerny na tyči, ale již dávno předtím, než zapálil první, si uvědomil, že vidí Matovu tvář. Ulice budou ve chvilce plné lidí a kramář půjde dolů, aby otevřel krám. Určitě mu bude divné, proč je boční ulička plná koní. Mat cosi neklidně zamumlal o odvádění koní dovnitř, ale Rand byl rád, že může svého zavést dolů. Mat ho následoval, bručel, ale nešel o nic pomaleji.

Randovi se lucerna pohupovala na konci tyče a byla by narazila do stropu, kdyby nebyl opatrný, a ani Rudochovi, ani nákladnímu koni se rampa rozhodně nelíbila. Pak se dostal dolů a uhnul Matovi z cesty. Moirain nechala světelnou kouli pohasnout, ale když se k ní ostatní připojili, světlo luceren místo jasně ozářilo.

Sklep byl široký i dlouhý jako budova nad ním. Většinu místa zabíraly cihlové sloupy, které se od úzkých základen zvedaly ke stropu, kde byly pětkrát širší. Místnost vypadala, jako by byla postavená z řady oblouků. Bylo tu dost místa, ale Rand měl pořád stísněný pocit. Jak již naznačoval zrezivělý zámek, sklep dlouhou dobu nikdo nepoužíval. Podlaha byla holá, až na pár sudů plných nejrůznějšího harampádí a silnou vrstvu prachu. Ve světle luceren se třpytila zrnka prachu, zvířená množstvím nohou.

Lan vešel poslední, a jakmile Mandarb sestoupil z rampy, vyšplhal se zpět a dveře přitáhl zpátky na místo.

„Krev a popel,“ zavrčel Mat, „proč by někdo stavěl jednu z těch bran na takovým místě?“

„Vždy tomu tak nebylo,“ řekl Loial. Jeho dunivý hlas se odrážel rozlehlou prostorou. „Ne vždy. Ne!“ Ogier se zlobí, uvědomil si s úlekem Rand. „Kdysi tu rostly stromy. Všechny druhy stromů, který by rostly na tomto místě, všechny druhy stromů, které se ogierům podařilo přesvědčit, aby tu rostly. Velké stromy, vysoké stovky sáhů. Stín větví a chladný větřík, který roznášel vůni listů a květů a udržoval vzpomínku na mír državy. Tohle všechno zavraždili kvůli něčemu takovému!“ Udeřil pěstí do sloupu.

Sloupem ten úder otřásl. Rand si byl jist, že slyšel praskot cihel. Ze sloupu odpadl hotový vodopád suché malty.

„Co už je utkáno, nelze odetkát,“ řekla laskavě Moirain. „Když nám tohle stavení shodíš na hlavu, ty stromy znovu nevyrostou.“ Loial svěsil obočí, díky čemuž vypadal víc zahanbeně, než by to kdy dokázal s lidským obličejem. „S tvou pomocí, Loiale, se nám možná podaří zabránit tomu, aby háje, které ještě stojí, padly do Stínu. Tys nás přivedl k tomu, co hledáme.“

Došla k jedné stěně a Rand si uvědomil, že tahle stěna se liší od ostatních. To byly obyčejné cihlové stěny, tahle byla umně postavená z kamene a pod vrstvou prachu se fantasticky proplétaly vytesané olistěné liány. Cihly a malta tu byly staré, ale něco na kamenech prozrazovalo, že tu stály dlouho již v době, kdy cihly teprve pálili. Pozdější stavitelé, sami už celá staletí mrtví, včlenili to, co již stálo, do stavby, a ještě později to jiní lidé přeměnili na sklep.

Jedna část zakřivené kamenné stěny, přímo uprostřed, byla podrobněji přitesána než zbytek. Ostatek byl stejně dobře vyrobený, ale ve srovnání s tímto kouskem byl jen hrubou kopií. Vypracovány z tvrdého kamene, lístky tu vypadaly měkčeji, jako by je někdo zachytil v jediném okamžiku, kdy je rozechvíval letní vánek. Přes to všechno vypadal kámen prastaře, byl mnohem starší než zbytek kamenné stěny, jako ten byl starší než cihly. Mnohem, mnohem starší. Loial se na ně podíval, jako by byl mnohem raději kdekoliv jinde než právě tady, dokonce i venku na ulicích se všemi těmi rozvášněnými lidmi.

„Avendesora,“ zamumlala Moirain a položila ruku na trojlístek v řezbě. Rand si reliéf prohlédl. Tohle byl jediný takový list, který tu viděl. „List Stromu života je klíčem,“ řekla Aes Sedai a list jí vklouzl do ruky a oddálil se od stěny.

Rand zamrkal. Za sebou zaslechl, jak ostatní užasle vydechli. Ten list byl předtím stejně součástí stěny, jako ostatní lístky. Aes Sedai ho stejně samozřejmě přiložila do vzoru o šířku dlaně níž. Tři špičky listu tam zapadly, jako by tam patřily, a opět se staly součástí celku. Jakmile byl list na místě, změnila se celá podstata ústředních kamenů.

Teď si byl Rand jist, že vidí, jak se listy chvějí v nějakém neviděném vánku. Skoro měl pocit, že jsou pod prachem zelené, nástěnný koberec z husté jarní zeleně tady, v lucernami osvětleném sklepě. Nejdřív téměř nepostřehnutelně se uprostřed starobylé kamenné řezby objevila škvíra, která se rozšiřovala, jak se polovice kamenné zdi pomalu otvíraly do sklepa, až stály kolmo ke stěně. Zadní strana brány byla vypracována stejně jako přední, s reliéfem lián a listů, které vypadaly skoro jako živé. Za nimi, kde měla být hlína nebo sklep další budovy, se matně odrážely jejich rozechvělé postavy.

„Slyšel jsem,“ prohodil napůl lítostivě, napůl vystrašeně Loial, „že brány se lesknou jako zrcadlo. Kdysi ten, kdo vstoupil na Cesty, procházel sluncem a oblohou. Kdysi.“

„Nemůžeme si dovolit čekat,“ odtušila Moirain.

Lan prošel kolem ní, vedl Mandarba a v ruce držel lucernu na tyči. Jeho nejasný odraz vykročil k němu, veda nejasného koně. Vypadalo to, jako by muž a odraz vstoupili na rozechvělém povrchu do sebe a oba zmizeli. Černý hřebec se na chvíli zarazil. Viditelně dál pokračující otěž ho spojovala s jeho vlastním matným odrazem. Otěž se napjala a válečný kůň také zmizel.

Chvíli všichni ve sklepě jenom stáli a zírali na bránu.

„Honem,“ pobízela je Moirain. „Já musím projít poslední. Nemůžeme tohle nechat otevřené pro každého, kdo by to náhodou našel. Tak si pospěšte.“

Loial si těžce povzdechl a vykročil k rozechvělému odrazu. Jeho velký kůň pohodil hlavou a snažil se uhnout před tou divnou stěnou, ale pak byl vtažen dovnitř. Oba zmizeli tak dokonale, jako strážce s Mandarbem.

Rand váhavě strčil lucernu do brány. Lucerna se ponořila do svého vlastního odrazu a spojila se s ním, až obojí zmizelo, lucerna i její odraz. Rand se přiměl jít dál a díval se, jak tyč coul po coulu mizí. Pak vstoupil dovnitř sám, vešel do brány. Brada mu poklesla. Po těle mu přejelo cosi ledového, jako by procházel stěnou studené vody. Chvíle se táhla. Chlad ho postupně obklopoval, kousíček po kousíčku, a rozechvíval mu šaty nitku po nitce.

Náhle se mrazení rozprsklo jako bublina a Rand se zastavil, aby nabral dech. Byl na Cestách. Přímo před ním trpělivě čekali vedle svých koní Lan s Loialem. Všude kolem byla čerň, která se zdánlivě táhla donekonečna. Jejich lucerny kolem nich vytvářely malá jezírka světla, příliš malá, jako by něco světlo tlačilo zpátky, nebo ho požíralo.

Rand náhle znervózněl a trhl otěžemi. Rudoch a nákladní kůň proskočili dovnitř a málem ho srazili na zem. Rand klopýtl, vzpamatoval se a spěchal ke strážci a ogierovi, přičemž za sebou vlekl neklidné koně. Zvířata tiše ržála. Dokonce i Mandarba zřejmě přítomnost dalších koní poněkud uklidnila.

„Tady za branou dávej pozor, Rande,“ upozorňoval ho Loial. „Věci jsou... na Cestách jiné, jiné než venku. Podívej.“

Rand se podíval směrem, kterým ogier ukazoval, a myslel, že uvidí stejný matný a rozechvělý odraz. Místo toho viděl sklep, jako by se díval skrz velkou tabuli kouřového skla zasazeného do temnoty. Tma kolem okna do sklepa působila znepokojivým dojmem, jako by měla hloubku, jako by otvor stál jen tak uprostřed ničeho, obklopen pouze temnotou. Rand něco takového řekl a roztřeseně se zasmál, ale Loial ho bral vážně.

„Mohl bys kolem ní projít kolem dokola a z druhé strany bys nezahlédl nic. Nicméně bych ti to nedoporučoval. Knihy nehovoří zrovna jasně o tom, co za branami leží. Myslím, že by ses tam mohl ztratit a nikdy bys nenašel cestu ven.“

Rand zavrtěl hlavou a snažil se soustředit na samotnou bránu, místo na to, co leží za ní, ale to bylo svým způsobem stejně znepokojivé. Kdyby tu bylo kromě brány něco, nač by se dalo dívat, díval by se na to. Sklep viděl jako v kouřovém přítmí. Moirain a ostatní byli dost jasní, ale pohybovali se jako ve snu. I pouhé mrknutí oka vypadalo jako vědomé, přehnané gesto. Mat procházel branou, jako by šel čistým rosolem, nohy jako by mu proplouvaly kupředu.

„Kolo se otáčí rychleji než Cesty,“ vysvětloval Loial. Rozhlédl se temnotou, která je obklopovala, hlavu vtaženou mezi ramena. „Nikdo živý nezná víc než útržky. Bojím se, že Cesty moc neznám, Rande.“

„Temného,“ řekl Lan, „nelze porazit bez toho, aniž by člověk riskoval. Ale pro tuto chvíli jsme naživu a máme naději, že živí ještě chvíli zůstaneme. Nevzdávej se, dokud nejsi poražen, ogiere.“

„Nemluvil bys tak sebevědomě, kdybys někdy šel po Cestách.“ Obvyklé vzdálené dunění Loialova hlasu bylo přitlumené. Ogier zíral do černoty, jako by tam něco viděl. „Já tu taky předtím nikdy nebyl, ale viděl jsem ogiera, jenž prošel branou a znovu vyšel ven. Nemluvil bys tak, kdybys ho byl viděl taky.“

Mat prošel branou a nabral normální rychlost. Na chvíli se díval do zdánlivě nekonečné černi. Potom se k nim rozběhl, až mu lucerna na tyči poskakovala, a jeho kůň proskočil za ním, přičemž ho skoro odhodil dopředu. Jeden po druhém prošli Perrin, Egwain a Nyneiva. Všichni se nejdřív zastavili v ohromeném tichu a pak se honem připojili k ostatním. Každá lucerna zvětšila jezírko světla, ale ne tolik, jak by měla. Bylo to, jako by temnota houstla zároveň s tím, jak přibývalo světla. Houstla, jako by bojovala proti světlu, které ji umenšovalo.

To nebyl myšlenkový postup, který by Randovi vyhovoval. Dost špatné bylo již to, že tu jsou, natož aby ještě připisoval temnotě vlastní vůli. Ale tu tíhu zřejmě cítil každý. Mat si odpustil své suché poznámky a Egwain vypadala, jako by si přála, aby si byla své rozhodnutí jít s sebou lépe promyslela. Všichni mlčky pozorovali bránu, to poslední okénko do světa, který znali.

Nakonec zůstala ve sklepě pouze Moirain, nejasně osvětlená světlem lucerny, již si byla vzala. Aes Sedai se pořád pohybovala tím snovým způsobem. Hmatala rukou, jako by hledala onen lístek avendesory. Rand si všiml, že na této straně je v kamenných řezbách umístěn níže, přesně tam, kam ho Moirain na druhé straně přesunula. Nyní ho uvolnila a vrátila na původní místo. Randa náhle napadlo, jestli se lístek na druhé straně taky vrátil na původní místo.

Kamenná brána se začala pomalu, pomaloučku zavírat a Aes Sedai prošla skrz, vedouc Aldíb za sebou. Došla k nim a světlo její lucerny přestalo na bránu dopadat dřív, než ta se zavřela. Temnota pohltila úzký výhled do sklepa. V omezeném světle luceren je temnota pohltila úplně.

Náhle se zdálo, že světlo luceren je jediné světlo, které na světě ještě zůstalo. Rand si uvědomil, že stojí vtisknutý mezi Perrina a Egwain. Egwain se na něj poděšeně podívala a přitiskla se k němu těsněji a Perrin neuhnul. Na dotyku s jinou lidskou bytostí bylo cosi uklidňujícího, když celý svět právě spolkla tma. Dokonce i koně Cesty cítili a tlačili se do těsnějšího hloučku.

Navenek bez zájmu se Moirain s Lanem vyhoupli do sedel. Aes Sedai se předklonila a ruce položila na vyřezávanou hůl, kterou měla křížem opřenou o vysokou sedlovou hrušku. „Musíme vyrazit, Loiale.“

Loial sebou trhl a důrazně kývl. „Ano. Ano, Aes Sedai, máš pravdu. Ani o minutku déle, než je nutné.“ Ukázal na široký bílý pruh, který jim vedl pod nohama, a Rand chvatně ustoupil stranou. Všichni vesničané z Dvouříčí udělali totéž. Rand se dohadoval, že podlaha byla původně hladká, ale teď tu byly dolíčky, jako by kámen dostal neštovice. Bílá čára byla na několika místech popraskaná. „Tohle vede od brány k prvnímu ukazateli...“ Loial se nejistě rozhlédl kolem sebe a pak se vyškrábal na koně, přičemž rozhodně neváhal, tak jako poprvé. Kůň měl na sobě to největší sedlo, jaké čeledín našel, ale Loial ho zaplňoval od hrušky k zadní rozsoše. Nohy mu visely téměř k zemi. „Ani o minutku déle, než je nutné,“ zamumlal. Ostatní váhavě nasedli.

Moirain s Lanem popojeli ogierovi po bok a vydali se podél bílé čáry do tmy. Všichni ostatní se shlukli za nimi, jak nejtěsněji mohli, a nad hlavami jim poskakovaly lucerny, které vydávaly tolik světla, aby to stačilo pro celý dům, ale o dva sáhy dál končilo. Tma ho zastavila, jako by naráželo na zeď. Vrzání sedel a klapot koňských podkov na kamení se zřejmě nesly pouze na hranici světla.

Randovi ruka každou chvíli zabloudila k meči. Ne že by si myslel, že by tu bylo něco, proti čemu by se mohl ubránit mečem. Vypadalo to, že tu není místo, kde by mohlo něco být. Bublina světla kolem nich mohla být klidně jeskyně ve skále, dokonale utěsněná, bez žádného východu. Podle toho, jak se měnilo jejich okolí, mohli koně klidně kráčet ve šlapacím mlýně. Rand stiskl jílec, jako by mohl rukou odtlačit kámen, který ho tížil. Když se dotkl meče, vzpomněl si na to, co ho Tam učíval. Na chvíli našel klid v prázdnotě. Ale ta váha se pořád vracela, tiskla prázdnotu, až měl v hlavě pouze jeskyni a musel začít od začátku, dotknout se Tamova meče, aby si všechno připomněl.

Když se něco změnilo, byla to úleva, i když tou změnou byla jenom vysoká kamenná deska stojící na hraně, která se náhle vynořila z temnoty před nimi. Široká bílá čára končila u její základny. Široká deska byla pokrytá spletitými křivkami kovu zapuštěného do jejího povrchu, půvabnými linkami, které Randovi matně připomínaly liány a lístky. Kámen i kov byly pokryty bezbarvými dolíčky.

„Ukazatel,“ oznámil Loial. Předklonil se v sedle a zamračil se na propojenou kovovou mozaiku.

„Ogierský nápis,“ podotkla Moirain, „ale tak rozbitý, že skoro nepřečtu, co se tam píše.“

„Já taky ne,“ připojil Loial, „ale je toho dost, abych poznal, že musíme tudy.“ Obrátil koně od ukazatele.

Okraje světla zachytily další kusy kamene. Vypadalo to jako kamenné obloukové mosty zvedající se do temnoty a mírně nakloněné plošiny bez jakéhokoliv zábradlí vedoucí nahoru i dolů. Mezi mosty a plošinami vedla nicméně balustráda sahající Randovi po prsa, jako by pád rozhodně znamenal nebezpečí. Balustráda byla postavená z bílého kamene a její prosté křivky a zatáčky vytvářely složitý vzor. Něco na tom Randovi připadalo známé, ale věděl, že to musí být jenom jeho představivost chytající se v cizím prostředí čehokoliv alespoň trochu povědomého.

U paty jednoho z mostů se Loial zastavil, aby si přečetl jedinou řádku na úzkém kamenném sloupu. Kývl a vyjel po mostě. „Tohle je první most na naší stezce,“ prohodil přes rameno.

Randa napadlo, co že ten most vlastně drží. Kopyta koní skřípala, jak se při každém kroku odlupovaly kousky kamene. Vše, co Rand viděl, bylo pokryto mělkými jamkami, některé byly jenom jako po píchnutí špendlíkem, jiné mělké krátery s drsnými okraji na sáh široké, jako by tu pršel kyselý déšť, nebo kámen tlel. Zábradlí bylo také popraskané a s děrami. Na některých místech dokonce úplně chybělo. Co se Randa týkalo, mohl být most tvořen až do středu země pevným kamenem, ale při pohledu na to, kudy se ubírali, si přál, aby vydržel aspoň tak dlouho, dokud nedorazí na opačný konec. Ať je to kde je to.

Most nakonec končil v místě, které se nijak nelišilo od jeho začátku. Rand viděl pouze tam, kam dopadalo světlo jejich luceren, ale měl dojem, že to místo je větší, jako plochý vrcholek kopce, s mosty a plošinami vedoucími do všech stran. Ostrov, tak tomu Loial říkal. Byl tu další popsaný ukazatel – Rand si ho pro sebe umístil doprostřed ostrova a neměl si jak ověřit, zda je to pravda. Loial si ho přečetl a vydal se po jedné z plošin, která se vinula stále výš a výš.

Po nekonečném výstupu po točité plošině došli na další ostrov, přesně stejný, jako byl ten předchozí. Rand se snažil představit si křivky oné plošiny, ale pak to vzdal. Tenhle ostrov nemůže být na tom předchozím. To nejde.

Loial se poradil s další deskou pokrytou ogierským písmem, našel další sloup se směrovkami a vyvedl je na další most. Rand už neměl ponětí, kterým směrem to vlastně jedou.

V jejich omezeném světle se jeden most podobal druhému, pouze některé měly rozlámané zábradlí a jiné nikoliv. Ostrovy se lišily pouze stupněm poškození ukazatelů. Rand ztratil pojem času. Nebyl si dokonce ani jist, kolik mostů již přešli, nebo po kolika plošinách putovali. Strážce ale musel mít hodiny zabudované v hlavě. Právě když Rand ucítil první bodnutí hladu, Lan tiše oznámil, že je poledne, a sesedl, aby rozdělil chléb, sýr a sušené maso, které vezl nákladní kůň. Toho teď vedl Perrin. Byli na ostrově a Loial měl plno práce s luštěním směrovek na ukazateli.

Mat začal sesedat, ale Moirain řekla: „Čas je na cestách příliš vzácný, abychom jím mohli plýtvat. Pro nás až příliš cenný. Zastavíme, až bude čas se prospat.“ Lan už byl zpátky v Mandarbově sedle.

Randa chuť k jídlu při pomyšlení na nocleh na Cestách skoro přešla. Tady byla pořád noc, ale ne taková noc, aby se tu dalo spát. Nicméně pojedl za jízdy, jako všichni ostatní. Bylo to dosti nepohodlné. Snažil se zvládnout jídlo, lucernu a otěže zároveň, ale byť neměl na jídlo ani pomyšlení, když dojedl, olízal si z prstů poslední drobty chleba a sýra a dal by si další. Dokonce začínal mít pocit, že Cesty zase nejsou tak hrozné, ne tak špatné, jak je Loial líčil. Působily sice dojmem krajiny před bouří, ale nic se tu neměnilo. Nic se neměnilo. Cesty byly téměř nudné.

Pak bylo ticho přerušeno, protože Loial náhle zachrčel. Rand se postavil ve třmenech, aby dohlédl před ogiera, a při pohledu na to, co tam bylo, ztěžka polkl. Byli právě uprostřed mostu a jen na sáh před Loialem most končil zubatou dírou.