Oko světa

17 Hlídači a hledači

Poté, co vědma odešla, Rand se vydal do šenku. Potřeboval slyšet lidský smích, potřeboval zapomenout na to, co Nyneiva říkala, a na potíže, které by mohla způsobit.

Místnost byla vskutku zaplněná, ale nikdo se vůbec nesmál, i když každičká židle i lavice byla obsazená a lidé lemovali i stěny. Tom znovu pořádal představení, stál na stole u protější zdi a jeho gesta stačila velkou síň zaplnit. Bylo to opět Hledání rohu, ale nikdo si nestěžoval. O každém z hledačů se dalo vyprávět tolik příběhů, a dalo se vyprávět o tolika hledačích, že ani dvě vyprávění nebyla nikdy stejná. Vyprávění o všech a o všem by zabralo asi tak týden, možná víc. Jediný zvuk, soupeřící s kejklířovým hlasem a hudbou jeho harfy, bylo praskání plamenů v krbech.

„... Do všech koutů světa hledači vyjíždějí, až ke sloupům podpírajícím nebesa, kde vanou větry času a osud chytá mocné i slabé za vlasy. Největší z hledačů je Rogosh z Talmouru, Rogosh Orlozraký, proslavený u dvora velkého krále, obávaný na svazích Shayol Ghulu...“ Hledači byli vždycky velcí hrdinové, všichni do jednoho.

Rand si všiml svých dvou přátel a protáhl se k nim na místo, které mu Perrin udělal na konci lavice. Do místnosti pronikala vůně pokrmů a připomněla Randovi, jaký má hlad, ale ani lidé, kteří měli něco k jídlu před sebou, mu nevěnovali pozornost. Služebné, které by měly jídlo roznášet, stály jako uhranuté, mačkaly si zástěry a sledovaly kejklíře, a nikomu to zřejmě nevadilo. Poslouchat bylo lepší než jíst, bez ohledu na to, jak bylo jídlo dobré.

„...od okamžiku jejího zrození Temný označil Blaes za svůj majetek, ale ona je jiného mínění – žádná temná družka, Blaes z Matuchinu! Silná jako topol tu stojí, pružná jako vrbová větévka, spanilá jako růže. Zlatovlasá Blaes. Připravená dříve zhynout, než se vzdát. Leč slyšte! Od městských věží se odráží trubky zvuk, břeskný a smělý. Její heroldové oznamují příjezd hrdiny ku dvoru. Bubny duní a cimbály znějí! Rogosh Orlozraký přichází, aby složil poklonu...“

„Smlouva Rogoshe Orlozrakého“ spěla ke svému konci, ale Tom si jenom svlažil hrdlo z holby piva a vrhl se do „Lianovy obrany“. Vzápětí následoval „Pád Aleth–Loriel“ a „Gaidal Cainův meč“ a ještě „Poslední jízda Buada z Albhainu“. Odmlky byly s postupujícím večerem stále delší, a když Tom vyměnil harfu za flétnu, každý pochopil, že pro tento večer je s vyprávěním konec. K Tomovi se připojili dva muži s bubínkem a otlučeným dulcimerem, ale usadili se ke stólu, kdežto Tom zůstal stát na něm.

Všichni tři mladíci z Emondovy Role začali při první notě „Vítr, jenž vrbkou třese“ tleskat, a nebyli sami. Ve Dvouříčí to byla oblíbená píseň a v Baerlonu očividně také. Tu a tam se připojili i zpěváci, a nezpívali tak falešně, aby je někdo umlčel.

„Má láska je pryč, odnesená větrem, jenž vrbkou třese, a zem celičká potlučená větrem, jenž vrbkou třese. Já však si ji podržet chci, v srdci a ve vzpomínkách, síla její duši mi zpevní, láska její srdce mé hřeje, já postojím, kde zpívali jsme, ač vítr tu vrbkou třese.“

Druhá píseň už nebyla tak smutná. Vlastně „Jen jedno vědro vody“ znělo ve srovnání s první mnohem veseleji než obvykle, což mohl mít kejklíř v úmyslu od samého začátku. Lidé spěchali odklidit stoly, aby udělali místo pro tanec, a začali vykopávat nohama, až se stěny ze všeho toho dupání a víření třásly. První tanec skončil a rozesmátí tanečníci odcházeli stranou, aby uvolnili místo dalším.

Tom zahrál úvodní melodii k „Letěla husička“, pak se odmlčel a počkal, až lidé zaujmou místo v kole.

„Myslím, že si taky skočím,“ řekl Rand a zvedl se. Perrin taky vstal. Mat byl nejpomalejší, takže zjistil, že zůstal sám hlídat pláště, Randův meč a Perrinovu sekeru.

„Pamatujte si, že příště jsem na řadě já,“ volal za nimi Mat. Tanečníci utvořili dvě dlouhé řady proti sobě, muži v jedné, ženy ve druhé řadě. Nejdřív bubínek, pak dulcimer udaly rytmus a všichni tanečníci začali ohýbat kolena do taktu. Dívka naproti Randovi, jejíž tmavé copy mu připomněly domov, se na něj plaše usmála a pak naprosto neplaše mrkla. Melodii přebrala Tomova flétna a Rand vykročil, aby se s tmavovláskou setkal. Ta pohodila hlavou, a jak se kolem ní otáčel a podával ji následujícímu muži v řadě, zasmála se.

Všichni v místnosti se smějí, uvědomil si Rand, když tančil kolem své další partnerky, jedné ze služtiček s rozevlátou zástěrou. Jediná vážná tvář, kterou viděl, byl jeden z mužů schoulených u krbu, kterémužto chlapíkovi se přes celý obličej od spánku po čelist táhla jizva, takže měl pokřivený nos a koutek úst stažený dolů. Ten muž se mu podíval do očí a zachmuřil se, načež Rand rozpačitě uhnul pohledem. Možná se nemohl smát kvůli té jizvě.

V otočce zachytil další partnerku a zatočil s ní, než jí předal dál. Než hudba zrychlila, tančil ještě se třemi dalšími dívkami, a pak se ocitl zpátky u oné první tmavovlásky na rychlou promenádu, při níž se řady úplně vyměnily. Tmavovlasá dívka se pořád ještě smála a znovu na něj zamrkala.

Zjizvený muž se na něj zamračil. Rond klopýtl a zahořely mu líce. Nechtěl toho chlapíka uvést do rozpaků. Vážně ho nenapadlo, že na něj upřeně zírá. Obrátil se, aby přivítal další partnerku, a na toho muže úplně zapomněl. Další žena, která mu utančila do náruče, byla Nyneiva.

Rond zakopl a div že neupadl, přičemž Nyneivě málem šlápl na nohu. Ona však tančila natolik půvabně, že to jeho neohrabanost vyrovnalo, a celou dobu se usmívala.

„Myslela jsem, že jsi lepší tanečník,“ zasmála se, když si vyměňovali partnery.

Rond neměl moc času, aby se sebral, než se tanečníci znovu vyměnili, a on zjistil, že tančí s Moirain. Pokud měl dojem, že má s vědmou dřevěné nohy, nebylo to nic proti tomu, jak se cítil s Aes Sedai. Ona se ladně vznášela nad podlahou a její roucho půvabně povlávalo kolem ní. Rond dvakrát málem upadl. Moirain se na něj soucitně usmála, což bylo spíš horší, než aby to pomohlo. Randovi se značně ulevilo, když se dostal k další partnerce v řadě, i když to byla Egwain.

Znovu se trochu sebral. Koneckonců, tančíval s ní celé roky. Vlasy měla stále rozpuštěné, ale stáhla si je dozadu červenou stužkou. Možná se nemohla rozhodnout, jestli chce potěšit Moirain nebo Nyneivu, pomyslel si Rand trpce. Rty měla pootevřené a vypadala, jako by chtěla něco říci, ale nevydala ani hlásku, a Rand nehodlal promluvit první. Ne po tom, jak uťala jeho dřívější pokus v soukromé jídelně. Jeden druhého rozvážně pozorovali a beze slova od sebe odtančili.

Když rejdovák skončil, Rand byl docela rád, že se může vrátit na lavici. Hudba k dalšímu tanci, byl to jig, začala, ještě než se usadil. Mat vyběhl, aby se mohl připojit k tanečníkům, a Perrin zatím vklouzl na jeho místo.

„Viděls ji?“ začal Perrin, ještě než dosedl. „Viděls?“ „Kterou?“ chtěl vědět Rand. „Vědmu, nebo paní Alys? Tančil jsem s oběma.“

„Ae... paní Alys taky?“ vyjekl Perrin. „Já tancoval s Nyneivou. Ani jsem netušil, že umí tancovat. Doma to nikdy nedělala, ani na tancovačkách.“

„Rád bych věděl,“ zahloubal se Rand, „co by ženský kroužek řekl tomu, že vědma tancuje? Možná proto.“

Pak hudba, tleskání a zpěv zesílily natolik, že nebylo slyšet vlastního slova. Jak tanečníci kroužili po místnosti, Rand s Perrinem začali také tleskat. Rond si několikrát uvědomil, že ho zjizvený muž sleduje. Ten člověk měl právo cítit se dotčený, s takovou jizvou, ale Rand nevěděl, co by teď mohl udělat, aby to jenom nezhoršil. Soustředil se tedy na hudbu a pohledu na onoho chlapíka se vyhýbal.

Tanec i zpěv pokračovaly dlouho do noci. Služtičky se nakonec upamatovaly na své povinnosti. Rond s potěšením zhltl horké dušené maso a kus chleba. Každý jedl tam, kde seděl, nebo stál. Rand se připojil ještě ke třem tancům, a když zjistil, že opět tančí s Nyneivou, a dokonce i s Moirain, podařilo se mu neklopýtat. Tentokrát ho obě za tanec pochválily, načež se Rand zakoktal. Tančil také s Egwain, která na něj upírala tmavé oči a pořád vypadala, jako by chtěla něco říci, ale nepronesla ani slůvko. On také mlčel, ale byl si jist, že se na ni aspoň nemračí, bez ohledu na to, co Mat říkal, když se vrátil na lavici.

Kolem půlnoci Moirain odešla. Egwain rychle přelétla pohledem od Aes Sedai k Nyneivě a vyběhla za ní. Vědma je sledovala s nečitelným výrazem a pak se schválně připojila k dalšímu tanci, než odešla také s výrazem, jako by na Aes Sedai uhrála bod.

Brzy nato Tom vrátil flétnu do pouzdra a dobromyslně se dohadoval s těmi, kdo chtěli zůstat déle. Objevil se Lan a vyzvedl Randa s ostatními.

„Musíme vyrazit časně,“ oznámil jim strážce a nakláněl se k nim, aby ho přes hluk v místnosti slyšeli, „a budeme potřebovat tolik síly, kolik můžeme získat.“

„Jeden chlapík tady na mě pořád tak divně zíral,“ ozval se Mat. „Chlap s jizvou na obličeji. Myslíš, že by to mohl být... jeden z těch přátel, před kterýma jsi nás varoval?“

„Takhle?“ Rand prstem naznačil čáru přes nos ke koutku úst. „Na mě zíral taky.“ Rozhlédl se po šenku. Lidé se trousili ven a většina z těch, kteří zůstali, se shlukla kolem Toma. „Už tady není.“ „Já ho viděl,“ řekl Lan. „Podle mistra Fitche je to špeh bělokabátníků. Nás z něj hlava bolet nemusí.“ Možná ne, ale Rand viděl, že strážci cosi dělá starosti.

Rand pohlédl na Mata, který měl na tváři napjatý výraz, což vždycky znamenalo, že má něco za lubem. Špeh bělokabátníků. Mohl by nám to Bornhald chtít vrátit takhle? „Odjíždíme brzo?“ utrousil. „Opravdu brzo?“ Možná se dostanou pryč dřív, než se něco semele.

„Hned za svítání,“ odtušil strážce.

Jak opouštěli šenk, Mat si tichounce prozpěvoval útržky písně a Perrin se zastavoval, aby si vyzkoušel novou taneční figuru, již se byl naučil. Připojil se k nim Tom v povznesené náladě. Lan cestou ke schodům zachovával kamennou tvář.

„Kde spí Nyneiva?“ zeptal se Mat. „Mistr Fitch říkal, že jsme dostali poslední pokoje.“

„Má postel,“ pravil suše Tom, „v pokoji paní Alys a té dívky.“ Perrin si hvízdl mezi zuby a Mat zamumlal: „Krev a popel! Za všechno zlato Caemlynu bych nechtěl být v Egwainině kůži!“ Nebylo to poprvé, co si Rand přál, aby Mat dokázal brát něco vážně déle než dvě minuty. V jejich vlastní kůži jim v té chvíli nebylo právě nejpohodlněji. „Zajdu si pro trochu mlíka,“ řekl. Možná mu to pomůže usnout. Možná se mi dneska nebude nic zdát.

Lan se na něj pozorně podíval. „Dneska se děje něco divného. Nechoď daleko. A pamatuj si, odjíždíme, ať už budeš dost bdělý na to, aby ses udržel v sedle, nebo tě do něj budeme muset přivázat.“

Strážce vykročil do schodů. Rand zůstal v chodbě sám. Poté, co kolem něj bylo tolik lidí, byl skutečně opuštěný.

Rychle se vydal do kuchyně, kde stále ještě pracovala jedna z kuchtiček. Nalila mu mléko z velkého kameninového krajáče. Jak vycházel z kuchyně a pil mléko, vydala se k němu chodbou nejasná postava v černém odění a zvedla bledé ruce, aby mohla odhodit tmavou kápi, jež jí zakrývala obličej. Ač se postava pohybovala, plášť na ní visel zcela nehybně, a ta tvář... Tvář muže, ale křídově bílá, jako larva pod kamenem, a bez očí. Od ulízaných černých vlasů po kulaté tváře byla hladká jako vaječná skořápka. Rand se zakuckal a rozlil mléko.

„Jsi jeden z nich, hochu,“ řekl mizelec drsným šeptem, jako když pilníčkem přejede po kosti.

Rand pustil hrnek a ucouvl. Chtěl utéci, ale zvládl jedině váhavé krůčky. Nedokázal odtrhnout zrak od té bezoké tváře a žaludek se mu sevřel. Snažil se křičet o pomoc, zaječet, ale jako by měl v hrdle knedlík. Každé namáhavé nadechnutí ho bolelo.

Mizelec připlul blíž, nijak nespěchal. Kráčel vlnivým krokem se smrtícím půvabem jako zmije, kteroužto, podobu zdůrazňovala černá šupinová zbroj na prsou. Tenké, bezkrevné rty se mu zkřivily v krutém úsměvu, který byl díky hladké, bledé pletí na místě, kde měl mít oči, více výsměchem. Vedle jeho hlasu zněl Bornhaldův teple a mírně. „Kde jsou ostatní? Vím, že jsou tady. Mluv, chlapče, a já tě nechám žít.“

Rand narazil na dřevo, stěnu nebo dveře – nemohl se přimět, aby se ohlédl a podíval se. Teď, když se jeho nohy zastavily, nedokázal je znovu rozhýbat. Třásl se a přihlížel, jak myrddraal klouže blíž. Při každém jeho pomalém kroku se Rand třásl stále víc.

„Mluv, říkám, nebo...“

Shora zaznělo dupání, od schodiště nahoru na chodbu, a myrddraal si přestal všímat Randa a bleskově se otočil. Jeho plášť se nepohnul. Mizelec na chviličku naklonil hlavu, jako by jeho bezoký pohled mohl proniknout dřevěnou stěnou. V mrtvolně bledé ruce se mu objevil meč, jehož čepel byla černá jako plášť. Světlo z chodby v přítomnosti oné čepele jako by potemnělo. Dupot zesílil a mizelec se obrátil zpátky k Randovi pohybem, který vypadal, jako by neměl kosti v těle. Černá čepel se zvedla, úzké rty se odhrnuly v úšklebku.

Chvějící se Rand věděl, že zemře. Půlnoční ocel mu zamířila na hlavu... a zastavila se.

„Ty patříš velikému pánu Temnoty.“ Nezvučné skřípění toho hlasu znělo, jako když někdo škrábe nehty po břidlicové tabulce. „Jsi jeho.“

Otočil se, byla z něj jen černá šmouha, a vrhl se do chodby, pryč od Randa. Stíny na konci chodby se natáhly a objaly jej a mizelec zmizel.

Z posledních schodů skočil s taseným mečem Lan a se zaduněním přistál.

Rand se snažil najít hlas. „Mizelec,“ vydechl. „Bylo to...“ Náhle si vzpomněl na vlastní meč. Když stál tváří v tvář myrddraalovi, vůbec mu nepřišel na mysl. Teď čepel s volavkou vytáhl a nezáleželo mu na tom, že už je pozdě. „Utíkal tudy!“

Lan nepřítomně kývl. Zdálo se, že naslouchá čemusi jinému. „Ano. Už je pryč, mizí. Teď není čas na pronásledování. Odcházíme, ovčáku.“

Na schodech se ozvaly další kroky. Byli to Mat, Perrin a Tom, ověšení pokrývkami a sedlovými brašnami. Mat ještě svazoval své pokrývky a luk mu trčel zpod ruky.

„Odcházíme?“ řekl Rand. Vrátil meč do pochvy a vzal si od Toma své věci. „Teď? V noci?“

„Chceš tu snad počkat, až se ten půlčlověk vrátí, ovčáku?“ utrousil netrpělivě strážce. „Nebo půltucet? Ví teď, kde jsme.“

„Pojedu zase s váma,“ oznámil strážci Tom, „jestli vám to nějak zvlášť nevadí. Příliš mnoho lidí si pamatuje, že jsem přijel s váma. Bojím se, že do úsvitu nebude tohle to správné místo, aby si tu na mě pamatovali jako na vašeho přítele.“

„Můžeš jet s námi, kejklíři, nebo do Shayol Ghulu.“ Lanovi zachřestila pochva, jak do ní silou zarazil meč.

Od zadních dveří kolem nich proběhl podomek a potom se objevila Moirain s mistrem Fitchem a za nimi Egwain se svázaným vlňákem v náručí. A Nyneiva. Egwain vypadala vyděšená skoro až k slzám, ale vědmina tvář byla maskou chladného hněvu.

„Musíš to brát vážně,“ vykládala Moirain hostinskému. „Ráno tu určitě budou nějaké potíže. Možná temní druzi, možná něco horšího. Až to přijde, rychle jim omam, že jsme odjeli. Nevzpírej se. Prostě každému řekni, že jsme odjeli už v noci, a oni by tě neměli dál obtěžovat. Jdou přece po nás.“

„S tím si vůbec nelam hlavu,“ opáčil vesele mistr Fitch. „Skutečně ani trošičku. Kdyby někdo přišel do mýho hostince a snažil se obtěžovat mý hosty... no, já a mí mládenci bychom mu ukázali, zač je toho loket. To teda jo. A neuslyší ode mě ani slova o tom, kam jste jeli, nebo kdy, dokonce ani, že jste tu kdy byli. Na to nejsem zvyklý. Nikdo se tu o vás ani nezmíní. Ani slovíčkem!“

„Ale...“

„Paní Alys, musím vážně dohlídnout na vaše koně, jestli odjedete v pořádku.“ Vytrhl se jí a rozběhl se ke stájím.

Moirain si otráveně povzdychla. „Tvrdohlavý chlap. On nebude poslouchat.“

„Myslíš, že by sem kvůli nám mohli přijít trolloci?“ zeptal se Mat.

„Trolloci!“ štěkla Moirain. „Ovšemže ne! Ale jsou i jiné věci, kterých je třeba se bát, a jedna z nich, nikoliv bezvýznamná, je, jak nás našli.“ Nevšímajíc si toho, jak se Mat naježil, rovnou pokračovala dál. „Ten mizelec neuvěří, že jsme tu zůstali, když teď víme, že nás našel, ale mistr Fitch bere temné druhy na příliš lehkou váhu. Považuje je za ubožáky, co se schovávají ve stínech, ale temné druhy je možné najít v krámech a na ulicích každého města, dokonce i v nejvyšších radách. Ten myrddraal by je mohl poslat, aby vyzvěděli naše plány.“ Obrátila se na podpatku a odešla s Lanem těsně v závěsu.

Ostatní se vydali ke stájím a Rand se ocitl vedle Nyneivy. Také si nesla sedlové brašny a pokrývky. „Takže nakonec jedeš s námi,“ prohodil. Min měla pravdu.

„Opravdu tady dole něco bylo?“ zeptala se tlumeným hlasem. „Ona tvrdí, že to byl...“ Náhle se zarazila a upřela pohled na Randa.

„Mizelec,“ doplnil Rand. Překvapilo ho, že mluví tak klidně. „Byl se mnou v chodbě a pak přišel Lan.“

Když opouštěli hostinec, foukal vítr a Nyneiva si přitáhla plášť k tělu. „Možná vás něco pronásleduje, ale já jsem přišla, abych vás bezpečně doprovodila do Emondovy Role, vás všechny, a neodejdu, dokud se tak nestane. Nenechám vás samotné s někým, jako je ona.“ Ve stájích se pohybovala světla, jak podomci sedlali koně.

„Mutchi!“ křikl ode dveří do stáje, kde stál s Moirain, hostinský. „Pohni kostrou!“ Obrátil se zpátky k Moirain a vypadalo to, že se ji spíš snaží uklidnit, než si vyposlechnout, co mu vykládá, i když tak činil uctivě, a mezi rozkazy, které hulákal na podomky, se jí neustále klaněl.

Podomci vyvedli koně a tiše bručeli kvůli všemu tomu shonu a pozdní hodině. Rand podržel Egwain ranec, a když se dostala na Belin hřbet, podal jí ho. Ona se na něj podívala ustrašenýma očima. Aspoň si už nemyslí, že je to báječné dobrodružství.

Jakmile ho to napadlo, zastyděl se. Dostala se kvůli němu a ostatním do nebezpečí. Samotná jízda zpátky do Emondovy Role by byla bezpečnější než pokračovat dál. „Egwain, já...“

Slova mu odumřela na rtech. Byla příliš umíněná, aby se prostě vrátila zpátky, ne potom, jak prohlašovala, že pojede až do Tar Valonu. A co Minino vidění? Ona je součástí toho všeho. Světlo, součástí čeho?

„Egwain,“ řekl Rand, „mrzí mě to. Nějak mi to poslední dobou nemyslí, jak by mělo.“

Egwain se sklonila a pevně mu stiskla ruku. Ve světle ze stáje Rand zřetelně viděl její tvář. Už nevypadala tak vyplašeně. Jakmile všichni nasedli, mistr Fitch naléhal, že je zavede k vratům, a podomci jim svítili na cestu. Baculatý hostinský se jim cestou klaněla ujišťoval je, že jejich tajemství uchová, a zval je, aby přijeli zas. Mutch jejich odjezd sledoval stejně nenaloženě, jako jejich příjezd.

Tohle je člověk, pomyslel si Rand, který svou kůži na trh neponese, kvůli nikomu. Mutch ochotně poví prvnímu, kdo se ho zeptá, kdy odjeli, i všechno ostatní, o čem si bude myslet, že by ho to mohlo zajímat. Poodjeli kousek do ulice a Rand se ohlédl. Stála tam postava s vysoko zdviženou lucernou a upřeně je pozorovala. Rand nepotřeboval vidět obličej, aby věděl, že je to Mutch.

Ulice Baerlonu byly v této noční hodině prázdné, jen tu a tam pronikl mezi pevně zavřenými okenicemi slaboučký záblesk a světlo měsíce v poslední čtvrti sílilo a sláblo podle toho, jak přes měsíc pluly mraky. Když projížděli bočními uličkami, čas od času zaštěkal pes, ale jinak kromě dusotu kopyt jejich koní a hvízdání větru nad střechami neporušil noc jediný zvuk. Jezdci mlčeli, halili se do svých plášťů a vlastních myšlenek.

Strážce je jako obvykle vedl, Moirain a Egwain ho těsně následovaly. Nyneiva se držela blízko Egwain a ostatní jeli vzadu v těsném hloučku. Lan nechal koně jít rychlým krokem.

Rand ostražitě sledoval ulici kolem sebe a všiml si, že jeho přátelé dělají totéž. Měnící se světlo měsíce mu připomínalo stíny na konci chodby, které se tehdy zdánlivě natáhly k mizelci. V dálce se občas ozval hluk, někdy se převrhl sud, jindy zaštěkal pes, a všichni sebou vždycky trhli. Pomaloučku, jak se propracovávali městem, se všichni shlukovali stále blíž k Lanovu černému hřebci a Moirainině bílé klisně.

U Caemlynské brány Lan sesedl a pěstí zabušil na dveře malé kamenné budovy se čtvercovým půdorysem, přikrčené u hradby. Objevil se unavený strážný a ospale si mnul oči. Jak Lan promluvil, ospalost z něj spadla a on se strážci podíval přes rameno na ostatní.

„Vy chcete odjet?“ vyjekl. „Teďka? V noci? Museli jste se zbláznit!“

„Pokud neexistuje guvernériiv rozkaz, který nám odjet zakazuje,“ prohlásila Moirain. Také sesedla, ale držela se dál od dveří, ve stínu mimo světlo, jež se z nich linulo do tmavé ulice.

„Ne tak docela, paní.“ Strážný se na ni díval a mračil se, jako by se snažil rozeznat její rysy. „Ale brána zůstává zavřená od slunce západu do slunce východu. A nikdo tudy nevstoupí, pokud není den. To je rozkaz. A stejně, venlm je plno vlků. Za poslední týden zabili na tucet krav. Člověka by mohli klidně zabít taky.“

„Nikdo nevstoupí, ale o odcházení se neříká nic,“ prohlásila Moirain, jako by tím byla celá záležitost vyřízená. „Vidíš? Nechceme po tobě, abys neuposlechl guvernéra.“

Lan strážnému cosi vtiskl do ruky. „Za tvoji námahu,“ zamumlal. „Hádám,“ řekl strážný pomalu. Zadíval se na svou dlaň. Než ji hbitě nacpal do kapsy, třpytilo se mu v ní zlato. „Hádám, že o od jezdu se tam nic neříkalo. Jenom okamžíček.“ Strčil hlavu do dve ří. „Arine! Dare! Vylezte a pomozte mi otevřít bránu. Jsou tu lidi, co chtějí odjet. A nehádejte se. Prostě to udělejte.“

Zevnitř se vynořili další dva strážní, zastavili se a s ospalým překvapením si prohlíželi osmičlennou společnost, připravenou k odjezdu.

První strážný je musel popohnat, aby se odšourali k velkému rumpálu, jímž se zvedalo tlusté břevno uzavírající bránu, a pak se soustředili na kliku a převody, které otevíraly samotná křídla brány. Při otáčení ozubení cvakalo, ale samotná brána se v dobře naolejovaných závěsech rozvírala tiše. Než se však stačila otevřít do jedné čtvrtiny, ozval se odkudsi z temnoty chladný hlas.

„Co je to? Nebyl snad vydán rozkaz, že brány mají zůstat zavřené až do východu slunce?“

Do světla linoucího se z otevřených dveří strážnice vstoupila pětice mužů v bílých pláštích. Kápě měli stažené, takže jim zakrývaly tváře, ale každý muž měl ruku položenou na jílci meče a zlatá slunce na levé straně hrudi jasně oznamovala, co jsou zač. Mat si cosi tichounce zamumlal. Strážní přestali točit klikou a vyměnili si nejisté pohledy.

„Do toho vám nic není,“ prohlásil první strážný útočně. Pět bílých kápí se obrátilo směrem k němu a on domluvil poddajnějším tónem. „Děti tu nemají žádnou pravomoc. Guvernér...“

„Děti Světla,“ řekl tiše muž v bílém plášti, který první promluvil, „mají pravomoc všude tam, kde lidé kráčejí ve Světle. Pouze tam, kde vládne Stín Temného, děti odmítají, že?“ Otočil se od strážného k Lanovi a najednou se na strážce podíval pozorněji.

Strážce se nepohnul, vlastně se zdálo, že je úplně uvolněný. Ale jen málokterý člověk by se mohl na děti Světla dívat s tak pramalým zájmem. Podle Lanovy kamenné tváře se mohlo zdát, že se strážce dívá na čističe bot. Když bělokabátník promluvil znovu, znělo to podezřívavě.

„Kdo chce v takovýchto časech opustit městské hradby uprostřed noci? Když se temnotou kradou vlci a Temného stvoření poletují nad městem?“ Prohlédl si Lanovu pletenou koženou čelenku, která mu přidržovala dlouhé vlasy. „Seveřan, co?“

Rand se přikrčil v sedle. Draghkar. Musel to být on, leda by ten muž právě pojmenoval něco, co Rand neznal, jako stvoření Temného. S mizelcem U jelena a lva měl draghkara čekat, ale v té chvíli si na něj ani nevzpomněl. Uvědomil si, že hlas bělokabátníka poznává.

„Poutníci,“ odpověděl klidně Lan. „Pro vás zcela nezajímaví.“ „Dětí Světla zajímá každý.“

Lan zlehka zavrtěl hlavou. „Opravdu toužíte po dalších sporech s guvernérem? Omezil váš počet ve městě, dokonce vás nechává sledovat. Co asi udělá, až zjistí, že obtěžujete poctivé lidi u jeho bran?“ Obrátil se ke strážným. „Proč jste přestali?“ Strážní zaváhali, pak položili ruce na kliku a zaváhali znovu, když bělokabátník promluvil.

„Guvernér neví, co se mu děje pod nosem. Existuje zlo, které nevidí ani necítí. Ale děti Světla vidí.“ Strážní se dívali z jednoho na druhého. Otevírali a zavírali pěsti, jako by litovali, že nechali oštěpy uvnitř ve strážnici. „Děti Světla cítí zlo.“ Bělokabátník obrátil pohled k lidem na koních. „Ucítíme ho a vykořeníme ho. Ať ho najdeme kdekoliv.“

Rand se snažil vypadat ještě menší, ale jeho pohyb přilákal mužovu pozornost.

„Copak to tu máme? Někoho, kdo nechce být viděn? Co to...? Aha!“ Muž odhodil kapuci pláště a Rand se díval do tváře, o níž věděl, že tam bude. Bornhald kývl s očividným uspokojením. „Zřejmě jsem tě, strážný, zachránil před velkým neštěstím. Tohle jsou temní druzi, kterým jsi chtěl pomoci uniknout před Světlem. Měli bychom tě ohlásit guvernérovi kvůli porušení disciplíny, nebo možná předat tazatelům, aby zjistili, co jsi měl dnes v noci skutečně v úmyslu.“ Odmlčel se a prohlížel si strážného, který měl očividně strach. „To bys přece nechtěl, že ne? Místo toho vezmu tyhle násilníky do našeho tábora, kde je bude možné vyslechnout ve Světle – místo tebe, ano?“

„Ty mě odvedeš do vašeho tábora, bělokabátníku?“ ozval se náhle odevšad Moirainin hlas. Při příchodu dětí Světla poodstoupila do tmy a pohltily ji stíny. „Ty mě budeš vyslýchat?“ Udělala krok dopředu a temnota se kolem ní ovíjela, takže vypadala vyšší. „Ty mi budeš stát v cestě?“

Další krok, a Rand zalapal po dechu. Ona byla vyšší, hlavu měla v jedné rovině s jeho, a to seděl na bělouši. K obličeji jí lnuly stíny jako bouřková mračna.

„Aes Sedai!“ zařval Bornhald, a pět mečů vylétlo z pochev. „Zhyň!“ Ostatní čtyři zaváhali, ale Bornhald po Moirain ťal jediným plynulým pohybem.

Rand vykřikl, když Moirain zvedla hůl čepeli do cesty. To jemně vyřezávané dřevo přece nemohlo svištící ocel zastavit. Meč se setkal s holí, vylétla hotová sprška jisker a Bornhalda to se syčivým zahřměním odhodilo zpět mezi jeho společníky v bílých pláštích. Všech pět se zřítilo na jednu hromadu. Z Bornhaldova meče, ležícího vedle něj na zemi, stoupaly pramínky dýmu a čepel byla v místě, kde se málem přetavila vedví, ohnutá v pravém úhlu.

„Ty ses mě odvážil napadnout!“ Moirainin hlas burácel jako vichřice. Kolem ní vířily stíny a halily ji jako plášť s kapucí. Tyčila se tu, vysoká jako městské hradby. Planoucí pohled upírala dolů, obryně shlížející na červy u svých nohou.

„Jdeme!“ křikl Lan. Jediným bleskovým pohybem uchopil otěže Moiraininy klisny a sám vyskočil do sedla vlastního koně. „Teď!“ nařídil. Jak jeho hřebec prolétl úzkou mezerou v bráně jako kámen vržený z praku, otřel se Lan rameny o křídla brány.

Rand chvíli zůstal na místě jako přimražený a zíral. Moirainina hlava a ramena teď už dosahovaly nad hradby. Strážní i děti Světla před ní couvali, až se přikrčení opřeli zády o zeď strážnice. Tvář Aes Sedai se ztrácela v temnotě, ale když na něm spočinuly její oči, velké jako měsíc v úplňku, svítily jí netrpělivostí a hněvem. Rand ztěžka polkl, kopl Oblaka do žeber a odcválal za ostatními.

Padesát kroků od hradeb je Lan zarazil a Rand se ohlédl. Moirainin stín se tyčil vysoko nad kolovou hradbou, hlavu a ramena měla proti temnotě noci tmavší a obklopovala ji stříbřitá svatozář od nyní skrytého měsíce. Jak se Rand s otevřenými ústy díval, Aes Sedai překročila hradbu. Brána se za ní začala rychle zavírat. Jakmile dostoupila na opačnou stranu, nabyla náhle opět své normální velikostí.

„Otevřete bránu!“ křičel nejistý hlas za hradbami. Rand si myslel, že to byl Bornhald. „Musíme je pronásledovat a chytit!“ Ale strážní nezpomalili a bránu rychle zavřeli. Křídla se s třesknutím dovřela a o chvíli později dopadlo na místo i břevno, které bránu zajistilo. Možná někteří z těch bělokabátníků nejsou tak chtiví postavit se Aes Sedai jako Bornhald.

Moirain spěchala k Aldíb, a než strčila nohu do třmene, pohladila ji po hlavě. Rand se tentokrát ani nemusel dívat, aby věděl, že na Moirainině holi není ani škrábnutí.

„Byla jsi vyšší než obr,“ vydechla Egwain a poposedla si na Belině hřbetě. Nikdo jiný nepromluvil, i když Mat s Perrinem navedli koně dál od Aes Sedai.

„Vážně?“ utrousila nepřítomně Moirain, když vyskakovala do sedla.

„Viděla jsem tě,“ namítala Egwain.

„V noci sí s námi někdy smysly pohrávají. Oči vidí, co tam není.“ „Teď není čas na hrátky,“ začala Nyneiva rozzlobeně, ale Moirain ji uťala.

„Na hrátky opravdu není čas. To, co jsme U jelena a lva získali, jsme tu mohli ztratit.“ Ohlédla se k bráně a zavrtěla hlavou. „Kdybych jenom mohla věřit tomu, že draghkar byl na zemi.“ Se sebepodceňujícím odfrknutím dodala: „Nebo kdyby byli myrddraalové skutečně slepí. Když už si něco přeju, klidně bych si mohla přát něco skutečně nemožného. Na tom nezáleží. Oni vědí, co musí udělat, ale s trochou štěstí před nimi získáme trochu náskok. Lane!“

Strážce vyrazil na východ po Caemlynské silnici a ostatní ho následovali, kopyta na tvrdě udusané zemi rytmicky duněla. Udržovali pomalé tempo, koně mohli jít rychlým krokem celé hodiny i bez pomoci Aes Sedai. Ještě nebyli na cestě ani hodinu, a Mat vykřikla ukázal zpátky, směrem, odkud jeli.

„Koukněte tamhle!“

Všichni přitáhli otěže a ohlíželi se.

Noc nad Baerlonem ozařovaly plameny, jako by někdo vystavěl hranici velkou jako dům, a barvily spodní stranu mraků dočervena. Vítr unášel k obloze jiskry.

„Varovala jsem ho,“ řekla Moirain, „ale on mě nebral vážně.“ Aldíb odtančila stranou, odraz pocitu marnosti, který měla Aes Sedai v obličeji. „Nechtěl mě brát vážně.“

„Hostinec?“ ozval se Perrin. „To je U jelena a Iva? Jak to můžeš vědět tak jistě?“

„Za jak dlouho uvěříš na shodu okolností?“ zeptal se Tom. „Mohl by to být guvernérův dům, ale není. A není to ani skladiště, ani ničí pec, ani seník tvý babičky.“

„Možná na nás této noci trochu svítí Světlo,“ ucedil Lan a Egwain se k němu nazlobeně otočila.

„Jak můžeš říct něco takového? Ubohý mistr Fitch, hoří mu přece hostinec! Někomu by se mohlo něco stát!“

„Jestli napadli hostinec,“ řekla Moirain, „možná náš odjezd z města a moje... ukázka prošly bez povšimnutí.“

„Pokud myrddraal nechce, abychom si to mysleli,“ dodal Lan. Moirain ve tmě přikývla. „Možná. Na každý pád si musíme po spíšit. Dneska v noci si nikdo z nás moc neodpočine.“

„Říkáš to tak klidně, Moirain,“ zvolala Nyneiva. „A co ti lidé v hostinci? Někomu se jistě něco stalo a hostinský ztratil živobytí, a to všechno kvůli tobě! Pořád mluvíš o tom, jak kráčíš ve Světle, a teď si na něj klidně ani nevzpomeneš. Má potíže kvůli tobě!“ „Kvůli nim třem,“ odsekl rozhněvaně Lan. „Ten oheň, zranění, všechno ostatní – všechno je kvůli nim třem. Skutečnost, že je za to třeba zaplatit, je dostatečným důkazem, že oni za to stojí. Temný chce ty vaše hochy, a všechno, co chce takhle moc, je třeba od něj držet co nejdál. Nebo bys je radši viděla ve spárech mizelce?“ „Uklidni se, Lane,“ ozvala se Moirain. „Uklidni se. Vědmo, myslíš, že bych mohla pomoci mistru Fitchovi a těm lidem v hostinci? No, máš pravdu.“

Nyneiva chtěla něco říci, ale Moirain ji pokynem ruky umlčela a mluvila dál. „Mohla bych se sama vrátit zpátky a pomoci jim. Nijak moc, samozřejmě. Což by k těm, kterým bych pomohla, přitáhlo pozornost, pozornost, za kterou by mi nepoděkovali, zvlášť když jsou ve městě děti Světla. A tak by tu zůstal jenom Lan, aby vás ostatní chránil. Je skutečně dobrý, ale kdyby vás našel myrddraal a pěst trolloků, bylo by třeba větší pomoci. Jistě, mohli bychom se vrátit všichni, i když pochybuji, že bych nás dokázala dostat zpátky do Baerlonu tak, aby si nás nikdo nevšiml. A to by vás všechny odhalilo tomu, kdo založil ten oheň, a to se ani nezmiňuji o bělokabátnících. Kterou možnost by sis, vědmo, na mém místě vybrala?“

„Něco bych udělala,“ zabručela Nyneiva neochotně.

„A s největší pravděpodobností přenechala vítězství Temnému,“ opáčila Moirain. „Pamatuj si co – koho – chce. Jsme ve válce stejně jistě jako lidé v Ghealdanu, i když tam bojují tisíce a nás je tu jen osm. Nechám mistru Fitchovi poslat nějaké zlato, dost na to, aby mohl hostinec U jelena a lva znovu postavit, zlato, které nebude možné vystopovat až do Tar Valonu. A pomohu i těm, kdo došli úhony. Cokoliv dalšího by je jenom ohrozilo. Jak vidíš, není to tak snadné. Lane.“ Strážce obrátil koně a znovu se vydal na cestu.

Rand se co chvíli ohlížel. Nakonec už viděl jenom záři v mracích, a i ta se po nějaké době ztratila v temnotách. Doufal, že Min je v pořádku.

Když je strážce konečně odvedl stranou z prašné cesty a sesedl, všude byla tma jako v pytli. Rand odhadoval, že do svítání už nezbývá mnoho času. Spoutali koně, jimž ani nesňali sedla, a utábořili se bez ohně.

„Jen hodinu,“ varoval je Lan, když se všichni kromě něj balili do pokrývek. Bude stát na stráži, zatímco oni se trochu prospí. „Za hodinu se musíme vydat na cestu.“ Všude nastalo ticho.

Po několika minutách promluvil Mat šeptem, který Rand tak tak zaslechl. „Rád bych věděl, co Dav udělal s tím jezevcem.“ Rand mlčky zavrtěl hlavou a Mat zaváhal. Nakonec dodal: „Myslel jsem, že jsme v bezpečí, víš, Rande. Od chvíle, kdy jsme překročili Taren, se nic neobjevilo. Byli jsme ve městě, kolem nás byly hradby. Myslel jsem, že jsme v bezpečí. A pak ten sen. A mizelec. Budeme ještě někdy v bezpečí?“

„Ne, dokud nedorazíme do Tar Valonu,“ řekl Rand. „Tak to říkala.“

„A budeme pak v bezpečí?“ ozval se tichounce Perrin a všichni tři se zadívali na tmavou hromádku, která byla Aes Sedai. Lan zmizel ve tmě, mohl být kdekoliv.

Rand náhle zívl. Ostatní sebou při tom zvuku nervózně trhli. „Myslím, že bychom se měli trochu prospat,“ řekl. „Když zůstaneme vzhůru, ničemu tím neprospějeme.“

Perrin tiše promluvil. „Měla něco udělat.“ Nikdo mu neodpověděl.

Rand se převalil na bok, aby se vyhnul kořeni, lehl si na záda, pak se přes kámen překulil na břicho a tím i na další kořen. Místo, kde zastavili, nebylo dobré k táboření, ne jako místa, která strážce vybíral cestou na sever od Taren. Rand sice nakonec usnul, ale byl zvědav, zda se mu kvůli kořenům, které ho dloubají do žeber, nebude něco zdát. Probudila ho Lanova ruka na rameni, bolela ho žebra a byl vděčný, že pokud se mu něco zdálo, tak si to nepamatuje.

Stále ještě byla tma, svítat zatím nezačalo, ale jakmile svinuli pokrývky a přivázali si je za sedla, Lan je opět vyvedl cestou na východ. Když vyšlo slunce, se zarudlýma očima si připravili ke snídani chléb, sýr a vodu. Pojedli v sedlech, majíce pláště těsně ovinuté kolem těla kvůli studenému větru. Tedy všichni kromě Lana. Taky se najedl, ale oči rozhodně zarudlé neměl a nechoulil se do pláště. Znovu si navlékl svůj měňavý plášť, a ten kolem něj povlával, měnil různé odstíny šedé a zelené a Lan jedině dával pozor, aby mu plášť nezavazel, pokud by chtěl uchopit meč. Tvář měl bezvýraznou, ale očima neustále pátral po okolí, jako by každou chvíli očekával léčku.