Oko světa

35 Caemlyn

Rand se za kozlíkem zvedl na kolena. Nemohl si pomoci, musel se úlevou rozesmát. „Zvládli jsme to, Mate! Říkal jsem ti, že to...“

Při pohledu na Caemlyn mu slova uvázla v hrdle. Po Baerlonu, a hlavně po troskách Shadar Logothu, si myslel, že ví, jak takové velké město vypadá, ale tohle... tohle bylo víc, než byl kdy ochoten uvěřit.

Vně velkých hradeb se tlačily budovy, jako by někdo sebral všechny osady, kterými projel, postavil je sem vedle sebe a připlácí je k sobě. Hostince vystrkovaly horní poschodí nad taškové střechy domů a mezi ně se ještě vtlačila nízká skladiště, široká a bez oken. Červené cihly, šedý kámen a bílá omítka se tu mísily jedno přes druhé a táhly se, kam až oko dohlédlo. Baerlon by se tady ztratil, aniž by si toho někdo všiml, a Bílý Most by Caemlyn spolkl i dvacetkrát, a ani by to nebylo poznat.

A pak samotné hradby. Kolmá, deset sáhů vysoká stěna ze světle šedého kamene se stříbrnými a bílými žilkami, rozbíhající se širokým kruhem, takže se stáčela k jihu a severu, až se Rand divil, kam až musí sahat. A po celé její délce se zvedaly věže, kulaté a tyčící se vysoko nad samotné hradby, a na vrcholku každé z nich se ve větru třepetaly červenobílé praporce. Zpoza hradby čněly další věže, štíhlé věžičky dokonce vyšší než ty hradební, a kupole, které se ve slunci bíle a zlatě třpytily. Tisíce příběhů vykreslovaly města, veliká města králů a královen, trůnů a moci a pověstí, a Caemlyn do těchto myšlenkových obrazců zapadal, jako voda patří do džbánu.

Vozík vrzal po široké silnici k městu, k bráně chráněné po obou stranách věžemi. Z této brány se valily povozy kupecké karavany, zpod kamenné klenby, pod níž by mohl projít i obr, i deset obrů vedle sebe. Cesta byla po obou stranách lemována nezastřešenými tržnicemi, tašky na střechách se červeně a purpurově leskly, a mezi tím vším byly stáje a ohrady pro dobytek. Telata pobekávala, krávy bučely, husy kejhaly, slepice kvokaly, kozy mečely, ovce bečely a lidé smlouvali, jak nejhlasitěji to šlo. Hradba hluku je vtáhla k bráně do Caemlynu.

„Co jsem vám říkal?“ Bunt musel málem křičet, aby ho slyšeli. „Nejvelkolepější město na světě. Postavili ho ogierové, víte. Aspoň Vnitřní Město a palác. Tak starej Caemlyn je. Caemlyn, kde dobrá královna Morgasa, Světlo na ni sviť, tvoří zákony, a odkud udržuje mír pro celý Andor. Nejvelkolepější město na zemi.“

Rand ochotně souhlasil. Ústa měl otevřená a rád by si zacpal uši, aby neohluchl. V ulicích se tlačili lidé, stejně jako se vesničané v Emondově Roli tlačili o Bel Tinu na Trávníku. Vzpomněl si, že podle něj bylo už v Baerlonu víc lidí, než kdy byl ochoten uvěřit, a málem se zasmál. Ohlédl se na Mata a zazubil se. Mat měl uši ucpané a hrbil se, jako by chtěl někam zalézt.

„Jak se tady schováme?“ dožadoval se hlasitě, když si všiml, že se na něj Rand dívá. „Jak poznáme, komu můžeme věřit, když je tu tolik lidí? Tak zatraceně moc. Světlo, ten randál!“

Rand, než odpověděl, se podíval na Bunta. Sedlák byl cele zaujat pohledem na město, a při tom hluku je stejně nemohl slyšet. I tak se Rand naklonil k Matovi blíž. „Jak by nás mezi tolika lidmi mohli najít? Copak to nechápeš, ty tupohlavý troubo? Jsme v bezpečí, teda pokud se někdy naučíš dávat si pozor na ten svůj zatracený jazyk!“ Mávl rukou, aby zahrnul celé okolí, tržnice a městské hradby byly pořád ještě před nimi. „Koukni na to, Mate! Tady se může stát cokoliv. Cokoliv! Dokonce bychom tu mohli najít Moirain, jak na nás čeká, a Egwain a ostatní.“

„Jestli jsou naživu. Podle mě jsou mrtvi stejně jako kejklíř.“

Randovi zmizel úsměv z tváře a on se otočil a díval se, jak se brána blíží. Ve městě jako Caemlyn se mohlo stát cokoliv. Umíněně se té myšlenky držel.

Kůň nemohl jít rychleji, ať Bunt trhal opratěmi sebevíc. Čím blíž byli bráně, tím hustší tu byl dav. Lidé se tlačili na sebe i mezi povozy mířícími dovnitř. Rand byl rád, že vidí tolik opěšalých uprášených mladých mužů téměř bez zavazadel. A většina lidí tlačících se do brány měla, bez ohledu na stáří, vzhled lidí, kteří již strávili delší dobu na cestách, vozíky měli rozhrkané, koně unavené, šaty pomačkané z mnoha nocí strávených venku, a s očima zarudlýma únavou klopýtali dál. Ať však měli oči zarudlé či nikoliv, ty oči všichni upírali na bránu, jako by to, že se dostanou za hradby, z nich mohlo veškerou únavu odplavit.

V bráně stálo půl tuctu královniných gardistů a jejich čisté červenobílé tabardy a vyleštěné pancíře i kroužkové části zbroje byly v ostrém protikladu k většině lidí, kteří proudili pod kamenným obloukem do města. Rovní jako pravítko, hlavy vztyčené, gardisté příchozí sledovali ostražitým a opovržlivým pohledem. Bylo jasné, že by většinu těch, kdož sem přicházeli, rádi vrátili zpět. Kromě toho, že udržovali volnou cestu pro ty, kdo opouštěli město, a tu a tam prohodili pár ostrých slov s těmi, kdo se dovnitř cpali příliš horlivě, však nikoho neobtěžovali.

„Držte se, kam patříte. Netlačte se. Netlač se, Světlo tě oslep! Je tu místo pro každého, Světlo nám pomoz. Držte se, kam patříte.“

Buntův vozík projel branou do Caemlynu spolu s pomalu se hrnoucí záplavou lidí.

Město se zvedalo na nízkých pahrbcích, které připomínaly schody stoupající směrem ke středu. Tento střed obtáčela další hradba, jejíž zářící běl se odrážela od vrcholků kopců. Za druhou hradbou bylo ještě víc věží a kupolí, bílých, zlatých a purpurových, a díky tomu, že stály na pahorku, jako by shlížely na ostatek Caemlynu. Randa napadlo, že to musí být ono Vnitřní Město, o němž hovořil Bunt.

Samotná Caemlynská silnice se změnila hned za hradbami, stala se z ní široká třída rozdělená uprostřed širokými pruhy trávy a stromů. Tráva byla zahnědlá a stromy bez listí, ale lidé kolem spěchali, jako by neviděli nic neobvyklého, smáli se, mluvili, hádali se a dělali všechno to, co lidé obvykle dělávají. Jako by je vůbec nenapadlo, že letos nebylo jaro, a možná ani žádné nebude. Rand si uvědomil, že to prostě nevidí, buď že nemohou, nebo nechtějí. Uhýbali očima od bezlistých větví a po mrtvé a umírající trávě chodili, aniž by se podívali pod nohy. Toho, co neviděli, si mohli nevšímat. To, co neviděli, tam ve skutečnosti nebylo.

Randa, zírajícího s otevřenými ústy na město i lidi, překvapilo, když vozík zahnul do boční ulice, užší než hlavní třída, nicméně dvakrát širší než kterákoliv ulice v Emondově Roli. Bunt zastavil koně a váhavě se na ně ohlédl. Doprava tu nebyla tak hustá a dav se před vozíkem rozdělil, aniž by zpomalil.

„To, co schováváš pod tím pláštěm, je vážně to, o čem mluvil Holdwin?“

Rand si právě přehazoval sedlové brašny přes rameno. Dokonce sebou ani netrhl. „Co tím myslíš?“ Hlas měl také vyrovnaný. Žaludek měl sice sevřený, ale hlas se mu netřásl.

Mat jednou rukou potlačil zívnutí a druhou zasunul pod kabát – Rand věděl, že tiskne dýku ze Shadar Logothu – a oči pod šátkem mu ztvrdly a opět získaly onen pronásledovaný výraz. Bunt se pohledu na Mata vyhnul, jako by věděl, že ve schované ruce drží zbraň.

„Nejspíš nic. Koukni, jestli jsi slyšel, že jedu do Caemlynu, tak jsi tam musel být tak dlouho, abys slyšel i ten zbytek. Kdybych šel po tý odměně, na něco bych se vymluvil a zašel k Huse a koruně a řekl to Holdwinovi. Jenomže já Holdwina nemám nijak v lásce, a ten jeho kamarád se mi už vůbec nelíbil. Zdá se, že vás dva chce víc než... cokoliv jinýho.“

„Nevím, co chce,“ prohlásil Rand. „Nikdy jsme ho předtím neviděli.“

To mohla být dokonce i pravda, Rand jednoho mizelce od druhého rozlišit nedokázal.

„Aha. No, jak říkám, já nic nevím, a hádám, že ani vědět nechci. Každej kolem má dost trablů i bez toho, abych já hledal další.“

Mat si pomaloučku sbíral věci a Rand už byl dávno na ulici, než Mat sešplhal z vozíku. Rand netrpělivě čekal. Mat se strnule obrátil od vozíku, přičemž si tiskl luk, toulec a stočené pokrývky k hrudi a cosi si mumlal. Kruhy pod očima měl stále tmavší.

Randovi zakručelo v žaludku a on se ušklíbl. Měl hlad, a ve spojení s podrážděnými vnitřnostmi to v něm vzbuzovalo obavy, že začne zvracet. Teď se na něj Mat vyčkávavě podíval. Kudy se dát? Co udělat?

Bunt se předklonil a kývl na Randa, aby přistoupil blíž. Ten to udělal, protože doufal, že se mu dostane nějaké rady ohledně Caemlynu.

„Schoval bych to...“ Starý sedlák se odmlčel a ostražitě se rozhlédl kolem sebe. Lidé se tlačili po obou stranách vozíku, ale až na pár ledabylých nadávek jim nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. „Sundej ho,“ řekl, „schovej ho, prodej ho. Dej ho pryč. To je moje rada. Takovýhle věci přitahujou pozornost, a já bych řek, že vy po ničem takovým netoužíte.“

Pak se Bunt prudce narovnal, mlaskl na koně a pomalu se bez dalšího slova či ohlédnutí vydal přecpanou ulicí. Směrem k nim rachotil vůz naložený sudy. Rand uskočil, zapotácel se, a když vzhlédl, Bunt a jeho vozík už zmizeli z dohledu.

„Co budeme dělat teď?“ chtěl vědět Mat. Olízl si rty a poplašeně se rozhlížel po všech těch lidech, kteří se kolem strkali, a budovách zvedajících se až šest poschodí vysoko nad ulici. „Jsme v Caemlynu, ale co uděláme?“ Odkryl si uši, ale ruce se mu třásly, jako by toužil po tom znovu si je zacpat. Městem se neslo hučení, tiché, pravidelné hučení stovek pracujících řemeslníků, tisíců mluvících lidí. Rand si připadal jako uprostřed obrovského úlu, v němž neustále bzučí. „I kdyby tady byli, Rande, jak je v tomhle najdeme?“

„Moirain si najde nás,“ prohlásil pomalu Rand. Nesmírné město jako by mu celou svou vahou spočívalo na ramenou. Chtěl se odsud dostat, skrýt se před všemi těmi lidmi a hlukem. Ani přes Tamovo učení se nedokázal ponořit do prázdnoty. Jeho oči do ní neustále vtahovaly i město. Rand se tedy soustředil na to, co bylo těsně kolem něj, a nevšímal si toho, co leželo dál. Díval-li se jenom na jednu ulici, připadal si skoro jako v Baerlonu. Baerlon, poslední místo, které všichni považovali za bezpečné. Nikdo už není v bezpečí. Možná jsou všichni mrtví. Co budeš v tom případě dělat?

„Jsou naživu! Egwain žije!“ řekl ohnivě. Několik kolemjdoucích se po něm polekaně ohlédlo.

„Možná,“ utrousil Mat. „Možná. Co když nás Moirain nenajde? Co když nás nikdo nenajde, kromě... kromě...“ Otřásl se, nebyl schopen to ani vyslovit.

„O tom budeme přemýšlet, až k tomu dojde,“ usadil Mata pevně. „Jestli k tomu dojde.“ Přinejhorším by museli vyhledat Elaidu, onu Aes Sedai z paláce. Rand by nejdřív šel do Tar Valonu. Nevěděl, jestli si Mat pamatuje, co Tom vykládal o červených adžah – a o černých – ale on si to určitě pamatoval. Randovi se znovu obrátil žaludek. „Tom říkal, že máme najít hostinec U královnina požehnání. Tam půjdeme nejdřív.“

„Jak? Nemůžeme si dovolit ani jedno jídlo dohromady.“

„Aspoň je to místo, kde můžeme začít. Tom si myslel, že bychom tam mohli najít pomoc.“

„Nemůžu... Rande, oni jsou všude.“ Mat sklopil zrak k dláždění a vypadalo to, jako by se scvrkával, jak se snažil odtáhnout od lidí, kteří byli všude kolem něj. „Ať půjdeme kamkoliv, budeme je mít za patama, nebo tam na nás budou čekat. Budou i U královnina požehnání. Nemůžu... Já... Mizelce nic nezastaví.“

Rand popadl Mata za límec, i když se musel hodně snažit, aby se mu netřásla ruka. Potřeboval Mata. Možná byli ostatní naživu – Světlo, prosím! – ale zrovna teď a tady byl jenom Mat a on. To pomyšlení, že by měl putovat sám... Ztěžka polkl a v ústech ucítil pachuť žluči.

Rychle se rozhlédl kolem sebe. Toho, že se Mat zmínil o mizelci, si nikdo zjevně nevšiml. Lidé se tlačili kolem nich ztraceni ve vlastních starostech. Rand se naklonil k Matovi. „Dostali jsme se až sem, ne?“ zeptal se drsným šeptem. „Ještě nás nechytili. Zvládneme to celé, jenom se nesmíme vzdát. Já to prostě nemůžu jen tak vzdát a čekat na ně jako ovce na porážku. To nikdy! Tak co? Hodláš tu stát, dokud neumřeš hlady? Nebo dokud tě neseberou?“

Pustil Mata a otočil se. Nehty měl zaryté do dlaní, ale ruce se mu přesto třásly. Náhle ho Mat došel, oči měl sice stále sklopené, ale Rand si přesto oddechl.

„Promiň, Rande,“ zamumlal Mat.

„Zapomeň na to,“ řekl Rand.

Mat stále upíral zrak pod nohy, takže málem vrážel do lidí, a mluvil jako bez života. „Nemůžu přestat myslet na to, že už nikdy neuvidím domov. Chci se vrátit domů. Směj se mi, jestli chceš. Mně je to jedno. Co bych dal za to, kdyby mi teď máma za něco vyhubovala. Je to jako závaží, horký závaží. Všude kolem jsou cizinci a nedá se poznat, komu můžeme věřit, jestli vůbec můžeme někomu věřit. Světlo, Dvouříčí je tak daleko, že by to klidně mohlo být na druhým konci světa. Jsme sami a domů se už nikdy nevrátíme. Umřeme, Rande.“

„Ještě ne,“ odsekl Rand. „A jednou umře každý. Kolo se otáčí. A já se tu rozhodně nehodlám zhroutit a čekat, až to přijde.“

„Mluvíš jako pantáta al’Vere,“ zavrčel Mat, ale v hlase se mu ozývalo trochu kuráže.

„Dobrá,“ řekl Rand. „Dobrá.“ Světlo, ať jsou ostatní v pořádku. Prosím, nenech nás samotné.

Začal se ptát na cestu ke Královninu požehnání. Odpovědi se hodně lišily. Nadávky těm, kdo nezůstanou, kam patří, a pokrčení ramen a rozpačitý výraz patřily k nejčastějším. Někteří lidé se kolem prostě bez ohlédnutí protáhli.

Muž se širokým obličejem, skoro tak velký jako Perrin, naklonil hlavu na stranu a prohodil: „U královnina požehnání, co? Vy vesnický balíci chcete ke královniným mužům?“ Na klobouku s širokou krempou měl bílou kokardu a na rukávu dlouhého kabátu bílou pásku. „No, přišli jste pozdě.“

S řehotem odešel a nechal Randa s Matem stát. Ti se na sebe zmateně podívali. Rand pokrčil rameny. V Caemlynu byla spousta podivných lidí, lidí, jaké ještě nikdy neviděl.

Někteří vyčnívali z davu, majíce pleť buď příliš tmavou či příliš světlou, kabátce zvláštního střihu nebo jasných barev, špičaté klobouky či klobouky s peřím. Byly tu ženy se zahalenými tvářemi, ženy v tuhých šatech širokých tak, jak byla jejich nositelka vysoká, ženy v šatech, které ukazovaly víc holé kůže, než by si dovolila kterákoliv holčice z taverny, jakou kdy Rand viděl. Občas se objevily kočáry, všechny křiklavých barev a se zlacením, a přelidněnými ulicemi je táhlo čtyř či šestispřeží s peřím na postrojích. Bylo tu plno nosítek a nosiči se tlačili davem a bylo jim úplně lhostejné, koho odstrčí.

Rand jednou zahlédl, jak takto začala rvačka, několik mužů se začalo ohánět pěstmi a z nosítek ležících na boku zatím lezl jakýsi bledolící muž v kabátě s červenými proužky. Než se mu podařilo dostat se ven, skočili na něj dva hrubě odění muži, kteří zdánlivě jenom procházeli kolem. Lidé, kteří se zastavili, aby se podívali, se začali mračit, bručet a mávat pěstmi. Rand odtáhl Mata za rukáv a spěchal dál. Mat žádnou další pobídku nepotřeboval. Hluk bezvýznamné bitky je následoval ulicí.

Několikrát k nim lidé přistoupili, místo aby jim uhnuli. Jejich uprášené šaty prozrazovaly, že jsou tu noví, a to zřejmě fungovalo na některé typy lidí jako magnet. Nenápadní chlapíci jim s vyhýbavým pohledem a nohama připravenýma k běhu nabízeli k prodeji Logainovy ostatky. Rand si vypočítal, že jim nabídli dost útržků pláště falešného Draka a kousků jeho meče, že by to stačilo na meče dva a na půl tuctu plášťů. Matovi se tvář rozjasnila zájmem, přinejmenším poprvé, ale Rand jenom krátce odmítavě zavrtěl hlavou a oni kývli a zadrmolili: „Světlo sviť na královnu, dobrý muži,“ a zmizeli. Ve většině krámků měli talíře a šálky s namalovanými smyšlenými scénami, na nichž byl falešný Drak předváděn královně v řetězech. A ulicemi procházeli bělokabátníci. Každý šel obklopen volným prostorem, přesně jako v Baerlonu.

Rand se hodně napřemýšlel o tom, jak zařídit, aby si jich nikdo nevšiml. Přes meč měl přetažený plášť, ale to mu dlouho nevydrží. Dříve nebo později bude někdo zvědavý, co asi skrývá. Nehodlal – nemohl – se řídit Buntovou radou, aby ho přestal nosit, bylo to přece spojení s Tamem. S otcem.

V davu nosilo meč hodně lidí, ale nikdo se znamením volavky, které by přitahovalo pozornost. Nicméně všichni caemlynští muži a někteří cizinci měli meče ovinuté pruhem látky, pochvu i jílec, červenou látkou s bílou šňůrou či bílou látkou omotanou červenou šňůrou. Pod tím by se daly schovat stovky volavčích znamení a nikdo by si jich nevšiml. Kromě toho, kdyby se řídili místní módou, lépe by sem zapadli.

Hodně krámků mělo na stolcích venku vystaveno pruhy látek a šňůry a Rand se u jednoho zastavil. Rudá látka byla levnější než bílá, i když on mezi nimi kromě barvy neviděl žádný rozdíl, takže si koupil červenou a příslušnou šňůra, a to i přes Matovy stížnosti, jak málo peněz jim zbývá. Kramář s přísně stisknutými rty si je prohlédl od hlavy k patě. Když si od Randa bral měďáky, ústa se mu zkřivila a vynadal mu, když ho Rand požádal, zda si může zajít dovnitř ovázat si meč.

„Nepřišli jsme se podívat na Logaina,“ vysvětloval Rand trpělivě. „Jenom jsme si přišli prohlédnout Caemlyn.“ Vzpomněl si na Bunta a dodal: „Je to nejvelkolepější město na světě.“ Kramář se nepřestal ošklíbat. „Světlo sviť na dobrou královnu Morgasu.“

„Něco provedete,“ utrousil kysele kramář, „a na zavolání sem přiběhne stovka chlapů, kteří se o vás postarají, i kdyby to neudělali gardisti.“ Odmlčel se, aby si mohl odplivnout, a jen tak tak minul Randovu botu. „Padejte si po svým.“

Rand kývl, jako by se s ním kramář rozloučil vesele, a odtáhl Mata pryč.

Mat se nepřestával ohlížet přes rameno ke krámku a cosi si pro sebe vrčel, dokud ho Rand nezatáhl do prázdné uličky. Zády do hlavní ulice, aby žádný kolemjdoucí neviděl, co dělají, si Rand odepjal opasek s mečem a jal se omotávat jílec a pochvu látkou.

„Sázím se, že ti za ten zatracenej hadr naúčtoval dvojnásobek,“ ozval se Mat. „Trojnásobek.“

Připevnit pruh látky a šňůru tak, aby to celé nespadlo, nebylo tak snadné, jak to vypadalo.

„Všichni se nás budou pokoušet obalamutit, Rande. Myslí si, že jsme sem přišli za falešným Drakem, jako všichni ostatní. Budeme mít štěstí, jestli nás někdo ve spánku nepraští po hlavě. Tohle je mizerný místo. Je tu moc lidí. Odejděme do Tar Valonu hned. Nebo na jih, do Illianu. Nevadilo by mi podívat se, jak se scházejí na hledání rohu. Když už nemůžeme jít domů, tak prostě jenom půjdeme pořád dál.“

„Já zůstávám,“ prohlásil Rand. „Jestli už tady nejsou, dřív nebo později přijdou a budou nás hledat.“

Nebyl si jist, jestli má meč zabalený tak, jako všichni ostatní, ale volavky na pochvě a na jílci byly zakryté, a Rand to považoval za bezpečné. Cestou zpátky na hlavní ulici si byl jist, že má o jednu starost méně. Mat se neochotně vlekl za ním, jako by ho táhl na vodítku.

Rand kousek po kousku získával informace, kudy se dát. Nejdřív byly neurčité, jako „někde tamtím směrem“ a „támhletudy“. Ale čím byli blíž, tím jasnější rady byly, až se nakonec zastavili před širokou kamennou budovou se znamením nade dveřmi, které skřípalo ve větru. Na znamení klečel muž před ženou s rudozlatými vlasy a korunou a ona měla jednu ruku položenou na jeho skloněné hlavě. U královnina požehnání.

„Jseš si tím jistej?“ zeptal se Mat.

„Jasně,“ řekl Rand. Zhluboka se nadechl a strčil do dveří.

Šenk byl velký a obložený tmavým dřevem a vyhřívaly ho ohně planoucí ve dvou krbech. Jedna ze služebných právě zametala podlahu, přestože byla čistá, a další v rohu leštila svícen. Obě se na nově příchozí usmály a pokračovaly v práci.

Jen pár stolů bylo obsazených, ale půl tuctu lidí byl na tuhle denní dobu skoro nával, a jestli nikdo nevypadal zvlášť šťastně, že Randa s Matem vidí, aspoň byli čistí a střízliví. Z kuchyně se nesla vůně hovězí pečeně a chleba a Randovi se začaly sbíhat sliny.

Hostinský byl tlustý, což Randa potěšilo. Byl to růžovolící chlapík s naškrobenou bílou zástěrou a šedivějícími vlasy sčesanými přes pleš, která však byla i přesto trochu vidět. Pronikavým pohledem je přejel od hlavy k patě a všiml si jejich zaprášených šatů, ranců a sešlapaných bot, nicméně se nepřestával mile usmívat. Jmenoval se Basel Gill.

„Mistře Gille,“ promluvil Rand, „jeden náš přítel nám řekl, abychom přišli sem. Tom Merrilin. On...“ Hostinskému zmizel úsměv ze rtů. Rand se podíval na Mata, ale ten byl příliš zaneprázdněný čicháním vůní vycházejících z kuchyně, než aby si všímal něčeho jiného. „Něco není v pořádku? Znáš ho přece?“

„Znám ho,“ řekl Gill krátce. Zdálo se, že ho teď víc zajímá flétnové pouzdro po Randově boku, než cokoliv jiného. „Pojďte se mnou.“ Ukázal hlavou k zadní části místnosti. Rand do Mata musel strčit, aby se pohnul, pak ho sám následoval a divil se, co se děje.

V kuchyni se mistr Gill zastavil, aby promluvil s kuchařkou, kulaťoučkou ženou s vlasy staženými do drdůlku, která se co do váhy hostinskému téměř vyrovnala. Zatímco mistr Gill hovořil, ona nepřestávala míchat obsahem hrnců. Vonělo to skvěle – dvoudenní hlad byl vskutku dobrým kuchařem, ale tady to vonělo stejně jako v kuchyni panímámy al’Vereové – a Randovi zakručelo v žaludku. Mat se naklonil k hrncům, div do některého nestrčil nos. Rand do něj dloubl a Mat si rychle otřel bradu, kam mu stekly sliny.

Pak je hostinský vystrčil ze zadních dveří. Na dvorku před stájí se rozhlédl, aby se ujistil, že nikdo není poblíž, a otočil se k nim. K Randovi. „Co je v tom pouzdru, mládenče?“

„Tomova flétna,“ odpověděl Rand pomalu. Otevřel pouzdro, jako by pohled na stříbrem a zlatem vykládanou flétnu mohl pomoci. Mat nenápadně zasunul ruku pod kabát.

Mistr Gill nespouštěl oči z Randa. „Jo, poznávám ji. Viděl jsem ho na ni hrát dost často, a dvě takový mimo královskej dvůr nenajdeš.“ Milý úsměv zmizel hostinskému ze rtů a jeho pronikavý pohled byl náhle ostrý jako nůž. „Jak jsi k ní přišel? Tom by se raději rozloučil s rukou, než s tou flétnou.“

„Dal mi ji.“ Rand shodil ze zad Tomův svinutý plášť, položil ho na zem a odhrnul jej dost na to, aby byly vidět barevné záplaty a pouzdro na harfu. „Tom je mrtvý, mistře Gille. Jestli to byl tvůj přítel, tak mě to mrzí. Můj byl taky.“

„Mrtvý, říkáš? Jak se to stalo?“

„Jeden... muž se nás snažil zabít. Tom mi to strčil a řekl nám, abychom utekli.“ Záplaty se zatřepotaly ve větru jako motýli. Randovi se zadrhlo hrdlo. Pečlivě plášť znovu zabalil. „Kdyby nebylo jeho, byli bychom mrtví. Byli jsme právě společně na cestě do Caemlynu. Řekl nám, abychom přišli sem, do tvého hostince.“

„Uvěřím, že je mrtvý,“ řekl hostinský pomalu, „až uvidím jeho mrtvolu.“ Strčil do rance nohou a drsně si odkašlal. „Ne, ne, věřím, že jste viděli, co jste viděli. Jenom nevěřím, že je mrtvý. Jeho je těžší zabít, než bys věřil, starýho Toma Merrilina.“

Rand položil ruku Matovi na rameno. „To je v pořádku, Mate. Je to přítel.“

Mistr Gill se podíval na Mata a povzdechl si. „Hádám, že to asi budu.“

Mat se pomalu narovnal a zkřížil ruce na prsou. Nespouštěl však z hostinského ostražitý pohled a lícní svaly se mu chvěly.

„Byli jste na cestě do Caemlynu, říkáš?“ Hostinský zavrtěl hlavou. „Tohle je poslední místo na zemi, kde bych Toma čekal, možná kromě Tar Valonu.“ Počkal, dokud kolem neprojde podomek vedoucí koně, a pak ještě pro jistotu ztišil hlas. „Mám za to, že máte potíže s Aes Sedai.“

„Ano,“ zamručel Mat ve chvíli, kdy Rand řekl: „Proč si to myslíš?“

Mistr Gill se suše uchechtl. „Já toho chlapa znám, to je všechno. Do něčeho takovýho by se vrhl po hlavě, zvlášť kdyby přitom pomohl párku mládenců vašeho věku...“ V očích se mu mihla vzpomínka a on se narovnal a zatvářil se opatrně. „No... ehm... chápejte, nechci nikoho obviňovat, ale...ehm... hádám, že ani jeden z vás nemůže... ehm... co chci říct, je... ehm... jaké přesně máte s Tar Valonem trable, tedy pokud vám nevadí, že se ptám?“

Randovi naskočila husí kůže, když si uvědomil, co ten člověk naznačuje. Jediná síla. „Ne, ne, nic takového. Přísahám. Jedna Aes Sedai nám dokonce pomáhá. Moirain byla...“ Kousl se do jazyka, ale hostinského výraz se nezměnil.

„To rád slyším. Ne že bych Aes Sedai nějak zvlášť miloval, ale lepší ony než... ti druzí.“ Pomalu zavrtěl hlavou. „Všichni o tom pořád mluví, a teď sem ještě přivedli Logaina. Nechtěl jsem se nikoho dotknout, ale... no, musel jsem se zeptat, že?“

„Nic se nestalo,“ řekl Rand. Matovo zamumlání mohlo znamenat cokoliv, ale hostinský to zřejmě pochopil tak, že Mat souhlasí s Randem.

„Vy dva vypadáte jako ten typ, a já věřím, že jste byli – jste – Tomovi přátelé, ale časy jsou těžký a doba je tvrdá. Hádám, že asi nemůžete zaplatit. Ne, ani jsem si to nemyslel. Ničeho není dost, a to, co je, stojí majlant, takže vám dám postele – ne nejlepší, ale teplý a v suchu – a něco k jídlu. Víc slíbit nemůžu, i když bych rád.“

„Děkuju,“ řekl Rand a tázavě se ohlédl po Matovi. „Je to víc, než jsem čekal.“ Co byl ten typ a proč by měl slibovat víc?

„No, Tom je můj dobrej přítel. Starej přítel. Horkokrevnej a schopnej říct to nejhorší tý jediný osobě, který by to právě říkat neměl, ale pořád je to dobrej přítel. Jestli se neukáže... no, pak něco vymyslíme. Nejlepší bude, když už nebudete vykládat, že vám pomáhá Aes Sedai. Já jsem královnin člověk, ale zrovínka teď je v Caemlynu plno takovejch, kteří by to špatně pochopili, a tím nemyslím jenom bělokabátníky.“

Mat si Odfrkl. „Co se mě týče, můžou každou Aes Sedai odvlíct krkavci rovnou do Shayol Ghulu!“

„Dávej si pozor na jazyk,“ štěkl mistr Gill. „Říkal jsem, že je nemám rád. Neříkal jsem, že jsem trouba, kterej si myslí, že jsou za každou špatností. Královna podporuje Elaidu a gardisté stojí za královnou. Světlo dej, aby se věci nezhoršily. Stejně, v poslední době se někteří gardisti zapomněli natolik, že se chovali kapku drsně k lidem, který zaslechli, jak mluví proti Aes Sedai. Ne ve službě, díky Světlu, ale i tak se to stalo. Nepotřebuju, aby mi šenk rozbili gardisti mimo službu, jenom aby vám dali lekci, a nepotřebuju ani, aby bělokabátníci poštvali někoho, kdo by mi pak načmáral na dveře dračí špičák. Takže jestli ode mě chcete pomoc, nechte si svoje názory ohledně Aes Sedai pro sebe, dobrý i špatný.“ Zamyšleně se odmlčel a dodal: „Možná bude lepší, když se nebudete zmiňovat ani o Tomovi tam, kde by to někdo kromě mě mohl slyšet. Někteří gardisti mají dlouhou paměť, a královna taky. Není nutný něco riskovat.“

„Tom měl potíže s královnou?“ zeptal se nevěřícně Rand a hostinský se rozesmál.

„Takže vám neřekl všechno. Nevím, proč by měl. Na druhou stranu, nevím, proč byste to neměli vědět. Není to vlastně žádný tajemství. Myslíte si, že si každej kejklíř o sobě myslí tolik jako Tom? No, když na to přijde, tak hádám, že asi jo, ale mně vždycky připadalo, že Tom si toho o sobě myslí až moc. Nebyl vždycky kejklířem, víte, co se potuluje od vesnice k vesnici, a často spící pod keřem. Bývaly doby, kdy Tom Merrilin bejval dvorním bardem přímo tady, v Caemlynu, a znali ho na všech královskejch dvorech od Tearu po Maradon.“

„Tom?“ podivil se Mat.

Rand pomalu kývl. Dokázal si Toma představit u královnina dvora, s jeho vznešeným chováním a majestátními gesty.

„To byl,“ potvrdil mistr Gill. „Bylo to nedlouho po smrti Taringaila Damodreda, když... se vynořily ty potíže s jeho synovcem. Povídalo se, že Tom byl, řekněme, bližší královně, než se patřilo. Ale Morgasa byla mladá vdova a Tom byl tehdy v nejlepších letech, a podle mě si královna může dělat, co se jí zlíbí. Jenomže ona byla vždycky vznětlivá, naše dobrá Morgasa, a on beze slova odešel, když zjistil, do čeho se jeho synovec namočil. Královně se to moc nelíbilo. Nelíbilo se jí ani, jak se zapletl do záležitostí Aes Sedai. Nemůžu říct, že bych to považoval za správný, synovec nesynovec. No, když se vrátil, pustil si pusu na špacír, to teda jo. Řekl věci, který se královnám neříkají. Věci, který se neříkají ženským s Morgasinou povahou. Elaida proti němu byla zaujatá, protože se snažil plíst do tý záležitosti se svým synovcem. Takže s tím, jakou měla královna náladu a jak ho Elaida nesnášela, opustil Tom Caemlyn jenom chvilku předtím, než ho šoupli do vězení, pokud by ho rovnou neposlali na popravčí špalek. Pokud vím, královnin výnos ještě pořád platí.“

„Jestli to bylo tak dávno,“ řekl Rand, „možná už se na to nikdo nepamatuje.“

Mistr Gill zavrtěl hlavou. „Gareth Bryne je hlavní kapitán královniny gardy. On osobně velel gardistům, který Morgasa poslala, aby Toma přivedli zpátky v řetězech, a já pochybuju, že někdy zapomněl, jak se vrátil s prázdnýma rukama, jenom aby zjistil, že se Tom mezitím vrátil do paláce a zase odešel. A královna nikdy nic nezapomíná. Poznali jste někdy ženskou, která by zapomněla? No, ale že byla Morgasa namíchnutá. Celý město chodilo měsíc po špičkách. Spousta gardistů je dost starejch, aby si to pamatovali. Ne, nejlepší bude, když Toma budete držet stejně v tajnosti, jako tu vaši Aes Sedai. Pojďte, dám vám něco k jídlu. Vypadáte, jako by se vám žaludek pomalu omotával kolem páteře.“