Oko světa

52 Není začátek ani konec

Nejdřív si uvědomil, že svítí slunce. Putovalo po bezmračné obloze a svítilo mu do nehybných očí. Připadalo mu, že se pohybuje trhaně a v nárazech, několik dní stálo na místě a pak se v proudu světla vrhlo kupředu, poskočilo k obzoru a den pomalu končil. Světlo. To by mělo něco znamenat. I když to bylo cosi nového. Mohu myslet. Já znamená mne. Pak přišla bolest, vzpomínka na zuřící horečku. Po celém těle měl podlitiny, jak ho předtím roztřásla zima jako hadrovou panenku. A zápach. Mastný zápach spáleniny, kterého měl plný nos, plnou hlavu.

S rozbolavělými svaly se začal zvedat. Dostal se na kolena. Nechápavě zíral na olejovitý popel, v němž ležel, popel rozházený po celém vrcholku kopce, rozmazaný po kamenech. V uhlících ležely kousky zelené látky, proužky s ohořelými okraji, které unikly plamenům.

Aginor.

Zvedl se mu žaludek. Snažil se setřít si černé šmouhy popela ze šatů a zároveň se odsunul od pozůstatků Zaprodance. Slabě po sobě plácal rukama, ale stejně to nebylo k ničemu. Snažil se použít obě ruce a upadl na tvář. Pod očima měl kolmý sráz, hladká skála se mu točila před očima a hlubina ho přitahovala. Zamotala se mu hlava a on zvracel přes okraj útesu.

Roztřeseně se po břiše odplazil zpátky, až měl před očima pouze pevnou skálu, a pak se obrátil na záda a lapal po dechu. S námahou vytáhl meč z pochvy. Na rudé látce bylo jen pár šmouh od sazí. Když si meč přidržel před očima, ruce se mu třásly. Musel použít obě ruce. Byla to čepel se znamením volavky – Znamení volavky? Ano. Tam. Můj otec - ale z obyčejné oceli. Teprve na třetí chabý pokus se mu podařilo vrátit meč zpátky do pochvy. Bylo to cosi jiného. Nebo tam byl jiný meč.

„Já se jmenuji,“ řekl po chvíli, „Rand al’Thor.“ Vracely se mu další vzpomínky, udeřily ho jako olověná koule a on zaúpěl. „Temný,“ šeptal si pro sebe. „Temný je mrtvý.“ Už nebylo nutné dávat si pozor. „Šej’tan je mrtvý.“ Svět jako by se zakolébal. Rand se třásl tichým veselím, až se mu z očí vyřinuly slzy. „Šej’tan je mrtvý!“ Smál se obloze. Další vzpomínky. „Egwain!“ To jméno znamenalo cosi velice důležitého.

S bolestí se postavil na nohy a kymácel se jako vrba ve vichřici. Proklopýtal kolem Aginorova popela, aniž se na něj podíval. Už to není důležité. První, strmější část kopce překonal spíš pádem než šplháním, padal a chytal se keřů kolem. Než dorazil na rovnější půdu, pohmožděniny ho bolely dvakrát víc než předtím, ale našel sílu se postavit, byť jen tak tak. Egwain. Klopýtavě se rozběhl. Jak se prodíral houštinou, pršelo na něj listí a okvětní plátky. Musím ji najít. Kdo je to?

Údy se mu komíhaly spíš jako stébla trávy, rozhodně se nepohybovaly tak, jak chtěl on. Zavrávoral a upadl na strom. Narazil do kmene tak tvrdě, až zachrčel. Na hlavu mu pršelo listí a on tiskl tvář k drsné kůře a držel se kmene, aby neupadl. Egwain. Odstrčil se od kmene a spěchal dál. Skoro vzápětí zakopl znovu a málem upadl, ale jak začal padat, přinutil nohy k činnosti a popoběhl, takže klopýtal dál slušným tempem, a neustále byl jen o krok napřed před pádem na obličej. Při pohybu ho začaly nohy poslouchat lépe. Postupně zjistil, že běží vzpřímeně, švihá rukama a dlouhé nohy ho nesou přískoky dolů ze stráně. Vřítil se na mýtinu. Nyní byla napůl zaplněná rozsochatým dubem označujícím hrob Zeleného obra. Stál tu bílý kamenný oblouk s prastarým znamením Aes Sedai a zčernalá, zející jáma, kde se oheň a vítr pokusily polapit Aginora a nepovedlo se jim to.

„Egwain! Egwain, kde jsi?“ Vzhlédla k němu hezoučká dívka s velkýma očima, klečící pod košatým dubem, s květinami a zhnědlým dubovým listím ve vlasech. Byla štíhlá a mladá a vyděšená. Ano, tohle je ona. Samozřejmě. „Egwain, díky Světlu, jsi v pořádku.“

Byly s ní další dvě ženy, jedna s očima štvance a dlouhým copem, stále ozdobeným několika bělozářkami. Ta druhá ležela natažená na zemi, s hlavou podloženou složenými plášti, jejíž vlastní nebesky modrý plášť jen tak tak zakrýval potrhané šaty. Na okázalém šatu měla ohořelé skvrny a trhliny a tvář bledou, ale oči měla otevřené. Moirain. Ano, Aes Sedai. A vědma, Nyneiva. Všechny tři ženy se na něj napjatě dívaly, ani nemrkly.

„Jsi v pořádku, Egwain, že ano? Egwain? Neublížil ti?“ Už mohl jít rovně – při pohledu na ni se mu chtělo tančit, i přes všechny podlitiny – ale ještě rád se vedle nich se zkříženýma nohama posadil.

„Pak už jsem ho vůbec neviděla, když jsi strčil...“ Tvářila se nejistě. „A co ty, Rande?“

„Jsem v pořádku.“ Zasmál se. Dotkl se jejího líčka a napadlo ho, jestli si jenom nepředstavoval, že se odtáhla. „Chvilku si odpočinu, a budu jako znovuzrozený. Nyneivo? Moirain Sedai?“ Ta jména mu připadala nová.

Vědma měla v mladé tváři staré, prastaré oči, ale zavrtěla hlavou. „Pár modřin,“ řekla a stále na něj upírala zrak. „Moirain je jediná... jediná z nás, kdo je opravdu zraněný.“

„Utrpěla jsem větší újmu na své pýše než co jiného,“ utrousila podrážděně Aes Sedai a zatahala za plášť, kterým byla přikrytá. Vypadala jako po dlouhé nemoci nebo tvrdé námaze, ale i přes tmavé kruhy pod očima se dívala bystře a vypadala při síle. „Aginor byl překvapený a rozzlobený, že jsem ho zadržela tak dlouho, ale naštěstí na mě neměl čas. Samotnou mě překvapilo, že jsem ho udržela tak dlouho. Ve věku pověstí se Aginor mocí skoro vyrovnal Rodovrahovi a Ishamaelovi.“

„Temný a všichni Zaprodanci,“ citovala Egwain slabým, nejistým hlasem, „jsou zavřeni v Shayol Ghulu, zavřel je tam Stvořitel...“ Roztřeseně se nadechla.

„Aginor a Balthamel museli být lapeni poblíž povrchu.“ Moirain mluvila, jako by to už všechno vysvětlovala, a teď byla netrpělivá, že to musí dělat znovu. „Závory Temného vězení povolily natolik, že je to pustilo. Buďme vděční, že nebyli osvobozeni všichni Zaprodanci. Kdyby ano, byli bychom je viděli.“

„Na tom nezáleží,“ řekl Rand. „Aginor a Balthamel jsou mrtví. Stejně jako Šej’...“

„Temný,“ uťala ho Aes Sedai. Nemocná, nebo zdravá, hlas měla pevný a její temné oči nařizovaly. „Lepší bude, když mu pořád budeme říkat Temný. Nebo aspoň Ba’alzamon.“

Rand pokrčil rameny. „Jak si přeješ. Ale je mrtvý. Temný je mrtvý. Zabil jsem ho. Spálil jsem ho...“ Zaplavil ho zbytek vzpomínek a on tam zůstal s otevřenými ústy. Jediná síla. Já vládnu jedinou silou. Žádný muž nemůže... Olízl si rty, které měl náhle suché. Poryv větru kolem nich zvířil spadané i padající listí, ale nebyl chladnější než jeho srdce. A ony se na něj dívaly, všechny tři. Pozorovaly ho. Ani nemrkly. Natáhl ruku k Egwain, a tentokrát si nepředstavoval, že se odtáhla. „Egwain?“ Odvrátila tvář a on nechal ruku klesnout.

Náhle se mu vrhla do náručí a zabořila mu tvář do prsou. „Promiň, Rande. Promiň. Je mi to jedno. Opravdu, je mi to fuk.“ Ramena se jí třásla. Rand si myslel, že pláče. Neohrabaně ji pohladil po vlasech a přes ni se zadíval na druhé dvě ženy.

„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ prohlásila pomalu Nyneiva, „ale ty jsi pořád Rand al’Thor z Emondovy Role. Jenže, Světlo mi pomoz, Světlo pomoz nám všem, jsi taky nebezpečnej, Rande.“ Uhnul pohledem před vědminýma očima, smutnýma a lítostivýma, protože už přijala ztrátu.

„Co se stalo?“ ozvala se Moirain. „Pověz mi všechno!“

A jak na něj upírala neúprosné oči, Rand poslechl. Chtěl se odvrátit, zkrátit to, nechat věci být, ale Aes Sedai z něj vytáhla všechno. To ty její oči. Když se dostal ke Kari al’Thorové, po lících mu řinuly slzy. Několikrát to opakoval. „Měl moji matku. Moji mámu!“ Nyneiva se tvářila soucitně, ale Aes Sedai ho vedla dál, k meči Světla, k přetetí černé žíly a plamenům, které Ba’alzamona pohltily. Egwain ho tiskla víc a víc, jako by ho chtěla odtáhnout od toho, co se mu přihodilo. „Ale to jsem nebyl já,“ zakončil Rand. „To Světlo... mě táhlo dál. To jsem ve skutečnosti nebyl já. Není v tom nějaký rozdíl?“

„Už od začátku jsem to tušila,“ řekla Moirain. „Ale tušení není důkaz. Když jsem ti dala tu zástavu, ten peníz, a tak jsem nás spojila, měl jsi být ochoten udělat všechno, co jsem chtěla, ale tys váhal, kladl jsi otázky. To mi něco prozradilo, ale nebylo toho dost. Krev Manetherenu byla vždycky umíněná, ještě víc po smrti Aemonově a když Eldren puklo srdce. Pak tu byla Bela.“

„Bela?“ podivil se. Nic neznamená rozdíl.

Aes Sedai kývla. „V Hlídce Bela nepotřebovala, abych z ní sňala únavu. Někdo to už udělal. Té noci by byla dokázala předběhnout i Mandarba. Mělo mě napadnout, koho Bela nese. S trolloky za patami, draghkarem nad hlavou a půllidmi Světlo ví kde, jak ses jen musel obávat, že Egwain necháme za sebou. Potřeboval jsi něco víc, než jsi kdy něco v životě potřeboval, a sáhl jsi po jediné věci, která ti to mohla dát. Po saidínu.“

Rand se zachvěl. Byla mu taková zima, až ho bolely prsty. „Když to už nikdy neudělám, když už se ho nikdy nedotknu, ne...“ Nemohl to vyslovit. Nezešílím. Neobrátím zemi a lidi kolem sebe v šílence. Nebudu umírat a hnít ještě zaživa.

„Možná,“ řekla Moirain. „Bylo by to mnohem snazší, kdyby tě někdo mohl učit. Ale největší silou vůle by se to dalo provést.“

„Tak mě uč. Ty přece určitě...“ Zarazil se, když Aes Sedai zavrtěla hlavou.

„Může snad kočka naučit psa šplhat po stromech, Rande? Může ryba naučit ptáka plavat? Já znám saidar, ale nemohu tě naučit nic o saidínu. Ti, kdo by mohli, jsou už tři tisíce let mrtví. Třeba budeš mít dost silnou vůli.“

Egwain se narovnala a hřbetem ruky si otřela zarudlé oči. Vypadala, jako by chtěla něco poznamenat, ale když otevřela ústa, nevydala ani hlásku. Aspoň že ona se neodtahuje. Aspoň že ona se na mne dívá a nekřičí.

„A ostatní?“ zeptal se Rand.

„Lan je odvedl do jeskyně,“ řekla Nyneiva. „Oko je pryč, ale uprostřed jezera něco je, křišťálový sloup, a k němu vedou schody. Mat s Perrinem chtěli nejdřív jít hledat tebe – Loial taky – ale Moirain říkala...“ Ustaraně se ohlédla na Aes Sedai. Moirain její pohled klidně opětovala. „Říkala, že tě nesmíme rušit, zatímco...“

Randovi se stáhlo hrdlo, až málem nemohl dýchat. Odvrátí se všichni, tak jako to udělala Egwain? Budou křičet a prchat přede mnou, jako kdybych byl nějaký mizelec? Promluvila Moirain, jako by si nevšimla, jak mu z tváří vyprchala krev.

„V Oku bylo ohromné množství jediné síly. Dokonce i ve věku pověstí by ji mohlo jen málo lidí usměrnit bez pomoci, aniž by je to zničilo. Velice málo lidí.“

„Tys jim to řekla?“ zachrčel Rand. „Jestli to všichni vědí...“

„Jenom Lan,“ uklidňovala ho Moirain. „Musí to vědět. A Nyneiva a Egwain, kvůli tomu, čím jsou a čím se stanou. Ostatní to ještě vědět nemusí.“

„Proč ne?“ Bolelo ho v krku a chraptěl. „Ty mě budeš chtít zkrotit, že? Není to snad to, co Aes Sedai dělají s muži, kteří ovládají sílu? Změní je, aby to už nedokázali? Aby byli bezpeční? Tom říkal, že muži, kteří prošli zkrocením, zemřou, protože přestanou chtít žít. Proč nemluvíš o tom, že mě vezmeš do Tar Valonu, aby mě tam zkrotili?“

„Ty jsi ta’veren,“ odvětila Moirain. „Možná s tebou vzor ještě neskončil.“

Rand se posadil zpříma. „V těch snech Ba’alzamon tvrdil, že Tar Valon a amyrlinin stolec mě budou chtít využít. Říkal jména, a já si na ně teď vzpomínám. Raolin Zhubitel Temného a Guair Amalasan. Jurian Kamenný luk. Davian. Logain.“ Poslední jméno se mu vyslovovalo nejhůře. Nyneiva zbledla a Egwain zalapala po dechu, ale Rand rozzlobeně pokračoval. „Všichni falešní Draci. Nesnaž se to popřít. No, já se využít nenechám. Já nejsem kus nářadí, který můžeš zahodit na smetiště, když se ošoupe.“

„Nástroj vyrobený k nějakému účelu není umenšen, když je použit k tomuto účelu,“ Moirainin hlas zněl stejně drsně jako jeho vlastní, „ale člověk, který věří Otci lží, umenšuje sám sebe. Ty říkáš, že se nenecháš využít, a pak necháš, aby ti Temný určil cestu, jako když pán pošle chrta za králíkem.“

Rand zaťal pěsti a odvrátil hlavu. Bylo to blízko tomu, co říkal Ba’alzamon. „Já nejsem ničí chrt. Slyšíš mě? Ničí!“

V oblouku se objevil Loial a ostatní a Rand se vyhrabal na nohy, přičemž nespouštěl zrak z Moirain.

„Oni se to nedovědí,“ řekla Aes Sedai, „pokud to nezařídí vzor.“

Pak se jeho přátelé přiblížili. Lan šel v čele. Vypadal stejně tvrdě jako vždycky, ale přesto nějak ošuntěleji. Kolem hlavy měl Nyneivin obvaz a kráčel dost ztuha. Za ním nesl Loial velkou zlatou truhlici, celou zdobenou a vykládanou stříbrem. Nikdo kromě ogiera by ji sám neuzvedl. Perrin nesl v náručí velký ranec bílé látky a Mat v dlaních přinášel něco, co vypadalo jako kousky nádobí.

„Takže jsi nakonec živej.“ Mat se zasmál. Tvář mu potemněla a trhl hlavou směrem k Moirain. „Nechtěla nás nechat, abychom tě šli hledat. Tvrdila, že musíme najít to, co schovávalo Oko. Já bych šel i tak, ale Nyneiva s Egwain se postavily za ni a skoro mě do toho oblouku strčily násilím.“

„Teď jsi zpátky,“ poznamenal Perrin, „a podle toho, jak vypadáš, ani nejsi moc potlučenej.“ Oči mu nezářily, ale duhovky měl teď celé žluté. „To je důležitý. Jsi tady, a dokázali jsme to, kvůli čemu jsme sem přišli, ať to bylo co chtělo. Moirain Sedai říká, že jsme hotoví a že můžeme jít. Domů, Rande. Světlo mě spal, ale že se mi strašně stýská.“

„Jsem rád, že tě vidím živého, ovčáku,“ řekl Lan stroze. „Vidím, že si držíš ten svůj meč. Možná se ho teď naučíš i používat.“ Randa náhle zaplavila vlna náklonnosti ke strážci. Lan věděl, ale přinejmenším na povrchu se nic nezměnilo. Napadlo ho, že pro Lana se možná nic nezměnilo ani uvnitř.

„Musím říci,“ řekl Loial pokládaje truhlici, „že putování s ta’veren se ukázalo být mnohem zajímavější, než jsem čekal.“ Štětičky na uších se mu chvěly. „Kdyby to mělo být ještě zajímavější, vrátil bych se okamžitě do Državy Shangtai, přiznal se ke všemu staršímu Hamanovi a nikdy bych už neopustil své knihy.“ Najednou se ogier zazubil od ucha k uchu. „Tak rád tě vidím, Rande al’Thore. Strážce je jediný z těch tří, koho zajímají knihy, a on se o tom bavit nebude. Co se s tebou stalo? My jsme všichni utekli a schovali se v lese, dokud Moirain Sedai neposlala Lana, aby nás našel, ale nechtěla nás nechat, abychom šli hledat tebe. Proč jsi byl pryč tak dlouho, Rande?“

„Pořád jsem utíkal,“ vykládal Rand pomalu, „až jsem spadl ze stráně a praštil se do hlavy o kámen. Myslím, že jsem se cestou dolů praštil o každý kámen, co tam byl.“ To by mělo vysvětlit pohmožděniny. Snažil se sledovat Aes Sedai, Nyneivu i Egwain, ale jejich výrazy se nezměnily. „Když jsem se probral, zjistil jsem, že jsem se ztratil, až jsem se nakonec dobelhal sem. Myslím, že Aginor je mrtvý, že uhořel. Našel jsem nějaký popel a kousky jeho pláště.“

Lež mu dutě zněla v uších. Nechápal, proč se jeho přátelé opovržlivě nezasmějí a nechtějí slyšet pravdu, ale oni jenom přikývli a soucitně něco poznamenali. Pak se nahrnuli kolem Aes Sedai, aby jí ukázali, co našli.

„Pomozte mi,“ požádala Moirain. Nyneiva s Egwain ji zvedly do sedu. I tak ji musely podpírat.

„Jak to, že tohle bylo v Oku,“ chtěl vědět Mat, „a na rozdíl od tý skály se tomu nic nestalo?“

„Nedali to tam, aby se tomu něco stalo,“ řekla břitce Aes Sedai a zamračila se, čímž zarazila další dotazy. Od Mata si vzala střepy, černé a bílé a lesklé.

Randovi připadaly jenom jako hromádka střepů, ale ona je obratně poskládala na zem vedle sebe a vytvořila dokonalý kruh o velikosti mužské ruky. Prastarý symbol Aes Sedai, plamen Tar Valonu, spojený s dračím špičákem, černá vedle bílé. Moirain se na to chvíli dívala s nečitelným výrazem, pak od pasu vytáhla nůž, podala ho Lanovi a kývla na kruh.

Strážce oddělil největší kousek, pak vysoko zvedl nůž a vší silou bodl dolů. Vylétla jiskra, úlomek silou úderu nadskočil a čepel s hlasitým křupnutím praskla. Lan si prohlédl zlomek připojený k jílci a zahodil ho. „Nejlepší tearská ocel,“ prohodil suše.

Mat střep sebral a zavrčel. Když ho ukazoval kolem, nebylo na něm ani škrábnutí.

„Cuendillar,“ řekla Moirain. „Srdečník. Od věku pověstí ho nikdo nedokázal vyrobit, a i tehdy ho vyráběli pouze z velice vážných důvodů. Když je jednou vyroben, nic ho nemůže rozbít. Ani samotná jediná síla ovládaná největšími Aes Sedai, jací kdy žili, za pomoci toho nejmocnějšího sa’angrialu, jaký byl kdy vyroben. Každá síla, namířená proti srdečníku, ho jenom posílí.“

„Tak jak...?“ Mat ukázal kouskem, který držel, na ostatní střepy na zemi.

„Tohle byl jeden ze sedmi zámků na Temného věznici,“ vykládala Moirain. Mat střep upustil, jako by byl náhle doběla rozžhavený. Perrinovi na chvíli opět zazářily oči. Aes Sedai začala úlomky klidně sbírat.

„Teď už na tom nezáleží,“ řekl Rand. Jeho přátelé se na něj zvláštně podívali a on si přál, aby byl nepromluvil.

„Ovšem,“ přitakala Moirain. Ale opatrně vsunula všechny stře py do váčku. „Přines mi tu truhlici.“ Loial ji přisunul.

Zlatá, stříbrem vykládaná truhlice vypadala pevně, ale Aes Sedai sáhla na jemnou spleť vrypů a víko s cvaknutím odskočilo, jako by bylo na pružině. Uvnitř ležel zlatý roh. Přes všechnu zář, kterou vydával, vypadal vedle truhlice, jež ho skrývala, prostě. Na hladkém povrchu byl pouze stříbrem vyložený nápis kolem dolního okraje. Moirain roh zvedla, jako by zvedala nemluvně. „Tohle musíme dopravit do Illianu,“ řekla tiše.

„Do Illianu!“ zavrčel Perrin. „To je skoro u Bouřlivého moře, skoro tak daleko na jih od našeho domova, jako jsme teď na sever.“

„To je...?“ Loial se odmlčel, aby popadl dech. „Mohl by to být...?“

„Ty umíš číst starý jazyk?“ zeptala se Moirain, a když Loial kývl, roh mu podala.

Ogier ho bral stejně jemně jako ona, a širokým prstem zlehýnka přejížděl po nápisu. Oči se mu stále rozšiřovaly a uši se mu postavily. „Tia mi aven Moridin isainde vadin,“ šeptal. „Hrob není překážkou mému volání.“

„Valerský roh.“ Projednou strážce vypadal skutečně otřeseně. V jeho hlase se ozývala posvátná úcta.

Nyneiva zároveň rozechvělým hlasem poznamenala: „Abych povolal hrdiny věků zpátky ze smrti k boji proti Temnému.“

„Ať shořím!“ vydechl Mat.

Loial uctivě položil roh zpátky do jeho zlatého hnízda.

„Začínám být zvědavá,“ ozvala se Moirain. „Oko světa bylo vytvořeno pro případ největší nouze, jaké svět kdy bude čelit, ale bylo vytvořeno k tomu, k čemu... jsme... ho užili, nebo aby strážilo tyhle věci? Rychle, tu poslední věc, ukažte mi ji.“

Po prvních dvou věcech Rand zcela chápal Perrinovo váhání. Lan a ogier mu ranec bílé látky vzali, když zaváhal, a společně ho rozbalili. Vyvalil se z něj dlouhý bílý praporec a rozvinul se před nimi. Rand dokázal jenom zírat. Celá věc vypadala jako z jednoho kusu, ani utkaná, ani obarvená, ani pomalovaná. Po celé délce se táhla postava připomínající hada se zlatošarlatovými šupinami, ale měla šupinaté nohy s dlouhými tlapami zakončenými vždy pěti zlatými drápy a velkou hlavu se zlatou hřívou a očima jako slunce. Jak se praporec zavlnil, postava se zdánlivě pohnula a šupiny se třpytily, jako by byly z drahých kovů a kamenů, postava jako by ožila, a Rand měl skoro dojem, že slyší její vzdorný řev.

„Co je to?“ zeptal se.

Moirain pomaloučku odpověděla. „Praporec Jitřního pána, když vedl síly Světla proti Stínu. Praporec Luise Therina Telamona. Praporec Draka.“ Loial ho skoro pustil.

„Ať shořím!“ vyjekl slabě Mat.

„Vezmeme ty věci s sebou,“ prohlásila Moirain. „Sem je nedali náhodou, a já se musím dozvědět víc.“ Prsty přejela svůj váček, kde měla kousky rozbitého zámku. „Dneska už je na cestu pozdě. Odpočineme si a najíme se a ráno vyrazíme brzy. Všude kolem je Morna, ne taková jako kolem hranice, ale je silná. Bez Zeleného obra tohle místo dlouho nevydrží. Pusťte mě,“ nařídila Nyneivě a Egwain. „Musím si odpočinout.“

Rand si postupně uvědomil to, co celou dobu viděl, ale nevšímal si toho. Z velkého dubu padalo suché hnědé listí. Silná vrstva suchého listí šustila ve vánku, hnědá promíchaná s okvětními plátky tisíců květů. Zelený obr zadržoval Mornu, ale Morna už zabíjela, co vytvořil.

„Je to skončeno, že?“ zeptal se Moirain. „Je po všem.“

Aes Sedai pootočila hlavu na polštáři z plášťů. Oči měla stejně hluboké, jako bylo Oko světa. „Udělali jsme, co jsme sem přišli udělat. Odteď smíš žít svůj život, jak ho vzor utká. Najez se a pak se vyspi, Rande al’Thore. Spi a sni o domově.“