Oko světa

43 Rozhodnutí a zjevení

Aes Sedai vypadala, že ví, co tím Loial míní, ale neříkala nic. Loial upíral zrak na podlahu a tlustým prstem se drbal pod nosem, jako by ho jeho výbuch zahanbil. Nikomu nebylo do řeči.

„Proč?“ zeptal se nakonec Rand. „Proč zemřeme? Co jsou to ty Cesty?“

Loial vrhl po Moirain tázavý pohled. Moirain se obrátila a přitáhla si židli ke krbu. Kočička se protáhla a drápky zaškrábala o krbovou desku, načež se líně doloudala k Aes Sedai a jala se jí otírat hlavu o kotníky. Moirain ji prstem podrbala za ušima. Kočičí předení bylo zvláštním protipólem k Moiraininu vyrovnanému hlasu. „Jsou to tvoje znalosti, Loiale. Cesty jsou pro nás jedinou stezkou, jediným chodníčkem, kterým můžeme Temného předběhnout, byť pouze na čas, ale vysvětlení je na tobě.“

Ogiera její řeč zřejmě příliš neuklidnila. Než začal vyprávět, neohrabaně si poposedl. „Za Času šílenství, když svět ještě nebyl rozbit, panoval na zemi zmatek a lidstvo bylo roztroušeno jako prach ve větru. My ogierové jsme se také rozprchli, když nás vyštvali z držav. Odešli jsme do vyhnanství a na dlouhé bloudění, když do našich srdcí bylo vryto toužení.“ Znovu se úkosem podíval na Moirain. Huňaté obočí měl stažené. „Pokusím se to vzít zkrátka. Teď musím pohovořit o těch ostatních, o těch několika ogierech, kteří se udrželi ve svých državách, zatímco kolem nich byl svět rván na kusy. A co se týče Aes Sedai,“ teď se pohledu na Moirain vyhýbal, „muži Aes Sedai umírali ve chvíli, kdy svým šílenstvím ničili svět. Byli to tito Aes Sedai – ti, kterým se prozatím podařilo šílenství vyhnout – kterým državy jako prvním nabídly útočiště. Mnoho jich přijalo, protože državy byly před špínou Temného, která zabíjela jejich druhy, chráněny. Ale byli odříznuti od pravého zdroje. Nejen že nemohli vládnout jedinou silou, nebo se dotknout zdroje, už ani necítili, že zdroj existuje. Nakonec žádný z nich toto odloučení nedokázal zvládnout a jeden po druhém državy opouštěli v naději, že touto dobou už skvrna zmizela. Nikdy nezmizela.“

„Některé v Tar Valonu,“ podotkla tiše Moirain, „tvrdí, že ogierské útočiště prodloužilo Rozbíjení a ještě ho umocnilo. Jiné mají za to, že kdyby se všem těm mužům dovolilo zbláznit se naráz, nezbylo by ze světa vůbec nic. Já jsem z modrého adžah, Loiale, a na rozdíl od červených adžah, my zaujímáme to druhé stanovisko. Útočiště pomohlo zachránit, co se zachránit dalo. Pokračuj, prosím.“

Loial vděčně kývl. Rand si uvědomil, že se mu ulevilo.

„Říkal jsem,“ mluvil ogier dál, „že Aes Sedai, tedy muži Aes Sedai, odešli. Ale než odešli, dali ogierům dar jako projev vděčnosti za poskytnuté útočiště. Cesty. Vstoupíš bránou, půjdeš den a můžeš vyjít další bránou sto mil daleko od místa, kde jsi začal. Nebo pět set mil. Čas a vzdálenost jsou na Cestách zvláštní. Jiné stezky, jiné mosty vedou na jiná místa, a to, jak dlouho trvá se tam dostat, závisí na tom, kterou stezku si vybereš. Byl to úžasný dar, který se časem stal ještě vzácnějším, protože Cesty nejsou součástí světa kolem nás, možná ani žádného jiného světa, kromě svého vlastního. Nejen že ogierové s tímto darem nemusejí putovat světem, kde se dokonce i dávno po Rozbití lidé rvali jako zvířata o přežití, aby dosáhli další državy, ale na Cestách se žádné Rozbití neodehrálo. Země mezi državami mohla být rozpolcená do hlubokých kotlin, nebo se mohla zvednout do horských pohoří, ale na Cestách se vůbec nezměnila.

Když poslední Aes Sedai opouštěli državu, dali starším klíč, talisman, který lze použít k jejich růstu. Cesty a brány jsou určitým způsobem živé bytosti. Já tomu nerozumím, žádný ogier tomu nikdy neporozuměl, dokonce i Aes Sedai zapomněly, jak jsem slyšel. Po létech pro nás vyhnanství skončilo. A ti z ogierů, kteří byli Aes Sedai obdařeni, když našli državu, do níž se vrátili nějací ogierové z dlouhého bloudění, nechali do ní vrůst Cestu. Díky kamenickým pracím, kterým jsme se během vyhnanství naučili, jsme pro lidi zbudovali města a zasadili háje, abychom uklidnili ogiery, jež je stavěli, takže je toužení nepřemohlo. Do těch hájů jsme také nechali vrůst Cesty. V Mafal Dadaranellu byl také háj, i brána, ale město samo bylo za trollockých válek srovnáno se zemí, nezůstal tam kámen na kameni, a háj vykáceli a spálili trolloci.“ Nebylo pochyb, že to Loial považuje za největší zločin.

„Brány je skoro nemožné zničit,“ řekla Moirain, „stejně jako lidstvo. Ve Fal Daře jsou pořád ještě lidé, i když už tam není to velké město, které vybudovali ogierové, a brána pořád stojí.“

„Jak to udělali?“ zeptala se Egwain. Zmateným pohledem zahrnula jak Moirain, tak Loiala. „Aes Sedai, tedy ti muži. Když nemohli v državách používat jedinou sílu, jak mohli udělat Cesty? Nebo jak vůbec používali sílu? Jejich část pravého zdroje byla přece pošpiněná. Je pošpiněná. Ještě toho moc nevím o tom, co všechno Aes Sedai umějí. Možná je to hloupá otázka.“

Loial to vysvětlil. „Každá država má na hranici bránu, ale venku. Tvoje otázka není hloupá. Našla jsi původ toho, proč se více neodvažujeme putovat po Cestách. Za mého života nepoužil Cesty žádný ogier, a předtím taky ne. Podle vyhlášení starších, všech starších ze všech držav, to nikdo nesmí, lidé ani ogierové.

Cesty byly vytvořeny muži ovládajícími sílu znečištěnou dotykem Temného. Asi před tisíci lety, během události, které vy, lidé, říkáte stoletá válka, se Cesty začaly měnit. Zpočátku tak pomalu, že si toho nikdo nevšiml. Začaly zahnívat a pohasínat. Temnota padla na všechny mosty. Někteří z těch, kdo se na Cesty vydali, se již nikdy nevrátili. Poutníci vyprávěli o tom, jak je někdo pozoroval z temnoty. Počty ztracených narůstaly a někteří z těch, kdo tam vstoupili, zešíleli a blábolili pak o Machin Shin, Černém větru. Léčitelky mezi Aes Sedai dokázaly některým z nich pomoci, ale ani s pomocí Aes Sedai to pak už nebyli oni. A nikdy si nepamatovali nic z toho, co se jim tam přihodilo. Přesto to vypadalo, jako by se jim do kostí zažrala temnota. Už se nikdy nezasmáli a báli se zvuku větru.“

Chvíli bylo ticho, pouze kočka vedle Moiraininy židle předla a v krbu praskal oheň a vyletovaly z něj jiskry. Pak náhle Nyneiva vybuchla. „A ty čekáš, že tě budeme do něčeho takového následovat? Ty ses musela zbláznit!“

„Co si vybereš místo toho?“ zeptala se tiše Moirain. „Bělokabátníky v Caemlynu, nebo trolloky venku? Pamatuj, moje přítomnost vás před Temným trochu ochrání.“

Nyneiva se opřela a rozčileně si povzdechla.

„Ještě pořád jsi mi nevysvětlila,“ poznamenal Loial, „proč bych měl porušit nařízení starších. A já na Cesty vstoupit nijak netoužím. I když jsou často rozbahněné, sloužily mi silnice, které budují lidé, od chvíle, kdy jsem opustil Državu Shangtai, docela dobře.“

„Lidé a ogierové, všechno živé, všichni jsme ve válce s Temným,“ řekla Moirain. „Větší část světa to ještě neví, a většina těch několika málo, kteří to vědí, bojují v nicotných šarvátkách a věří, že to jsou skutečné bitvy. Zatímco tomu celý svět odmítá uvěřit, Temný už může mít vítězství na dosah ruky. Oko světa má dost síly, aby rozbilo jeho vězení. Pokud Temný najde nějaký způsob, jak přimět Oko světa, aby mu sloužilo...“

Rand si přál, aby byly v místnosti zažehnuty lampy. Caemlyn přikrýval večer a oheň v krbu neposkytoval dostatek světla. Rand nechtěl mít v místnosti žádné stíny.

„Co můžeme dělat?“ vybuchl Mat. „Proč jsme tak důležití? Proč musíme chodit do Morny? Do Morny!“

Moirain ani nepozvedla hlas, ale bylo ji slyšet i v nejvzdálenějším koutku místnosti, a mluvila zcela neúprosně. Její židle u krbu náhle vypadala jako trůn. Najednou by dokonce i Morgasa v její přítomnosti pobledla. „Jednu věc udělat můžeme. Můžeme se pokusit. Co vypadá jako náhoda, častokrát bývá vzorem. Zde se propojila tři vlákna a každé nás varuje: Oko. To nemůže být náhoda. Je to vzor. Vy tři jste nevybírali, vy jste byli vzorem vybráni. A vy tři jste tady, kde je známé nebezpečí. Můžete ustoupit a možná zničit celý svět. Můžete utíkat, skrývat se, ale to vás před tkanivem vzoru neuchrání. Nebo se můžete pokusit. Můžete jít pro Oko světa, tři ta’veren, tři středobody sítě, umístěni tam, kde číhá nebezpečí. Nechte kolem sebe tkát vzor a možná svět před Stínem uchráníte. Rozhodnutí je na vás. Já vás nemohu nutit, abyste šli.“

„Já jdu,“ řekl Rand a dal si práci, aby to znělo odhodlaně. Byť usilovně hledal prázdnotu, honily se mu hlavou různé obrazy. Tam a statek a stádo na pastvinách. Byl to dobrý život. Nikdy vlastně nic jiného nechtěl. Bylo to uklidňující – aspoň trochu – když slyšel, jak s ním Perrin s Matem v tomto případě souhlasí. Mluvili, jako by měli stejně vyprahlá ústa jako on sám.

„Hádám, že já s Egwain stejně nemáme na vybranou,“ utrousila Nyneiva.

Moirain kývla. „Vy jste také součástí vzoru, obě, určitým způsobem. Možná nejste ta’veren - možná – ale přesto je to dost silné. Vím to už od Baerlonu. A tentokrát nepochybujte o tom, že to vědí i mizelci. A Ba’alzamon. Přesto máte na vybranou, ne jako hoši. Můžete zůstat tady, a jakmile jednou odjedeme, pokračovat do Tar Valonu.“

„Zůstat tady!“ zvolala Egwain. „A nechat vás jít vstříc nebezpečí, zatímco my se budeme schovávat? To neudělám!“ Zachytila pohled Aes Sedai a trochu se stáhla, ale všechen její vzdor stejně nezmizel. „To neudělám,“ zamumlala umíněně.

„Hádám, že to znamená, že s váma půjdeme obě.“ Nyneiva mluvila odevzdaně, ale v očích se jí blýskalo, když dodávala: „Pořád budete potřebovat moje bylinky, Aes Sedai, leda bys najednou získala nějaký schopnosti, o kterých nevím.“ V jejím hlase zněla výzva, jíž Rand nerozuměl, ale Moirain jenom kývla a obrátila se k ogierovi.

„No, Loiale, synu Arenta, syna Halanova?“

Loial dvakrát otevřel ústa a štětičky na uších se mu zachvěly, než promluvil. „Ano, dobrá. Zelený obr. Oko světa. Samozřejmě se o nich píše v knihách, ale nemyslím, že by je kdy některý ogier viděl na vlastní oči, ehm, dost dlouhou dobu. Myslím... Ale musíme použít Cesty?“ Moirain přikývla a Loialovi pokleslo huňaté obočí tak, že se mu konečky chloupků málem dotýkaly lící. „Nuže dobrá. Myslím, že vás musím vést. Starší Haman by řekl, že si to zasloužím za to, jak jsem pořád uspěchaný.“

„Takže jsme si vybrali,“ řekla Moirain. „A teď, když jsme se usnesli, musíme se rozhodnout, co s tím uděláme a jak to provedeme.“

Plánovali dlouho do noci. Většinou to byla Moirainina práce. Loial jí radil ohledně Cest, ale Aes Sedai si vyposlechla všechny otázky a návrhy. Jakmile padla tma, připojil se k nim Lan, a tím svým líným, tvrdým hlasem připojil i svoje poznámky. Nyneiva sepsala seznam toho, co budou potřebovat, a pevnou rukou namáčela brk v inkoustu, i když si přitom cosi tiše bručela.

Rand si přál, aby mohl být stejně věcný jako vědma. Nedokázal přestat přecházet sem a tam po místnosti, jako by potřeboval spálit nějakou energii, jinak by vybuchl. Věděl, že se rozhodl, věděl, že to bylo to jediné, co s těmi vědomostmi, které měl, mohl udělat, ale to neznamenalo, že se mu to musí taky líbit. Morna. Shayol Ghul byl někde v Morně, za Spálenými zeměmi.

V Matových očích viděl stejné obavy, stejný strach, jaký měl sám. Mat seděl a tiskl ruce tak silně, až mu zbělely klouby. Rand měl pocit, že kdyby ho nechali, svíral by místo toho dýku ze Shadar Logothu.

Perrin se netvářil ustaraně, ale, což bylo ještě horší, odevzdaně. Perrin vypadal, jako by s někým bojoval, až už nemohl bojovat dál a jenom čekal, až to s ním skoncuje. Přesto občas...

„Děláme, co musíme, Rande,“ řekl. „Morna...“ Na chvíli mu ve žlutých očích vzplál dychtivý plamínek, až se mu blýskaly, přestože měl tvář stále zahalenou únavou, jako by mu oči žily svým vlastním životem, a ne životem kovářského učně. „V Morně je dobrý lov,“ zašeptal. Pak se otřásl, jako by si uvědomil, co to vlastně řekl, a znovu se zatvářil odevzdaně.

A Egwain. Rand ji jednu chvíli odvedl stranou ke krbu, kde ho ti, kdož seděli kolem stolu a kuli plány, nemohli slyšet. „Egwain, já...“ Její oči, jako velké tmavé tůně, ho vtáhly a přiměly ho umlknout a polknout. „Temný jde po mně, Egwain. Po mně, po Matovi a po Perrinovi. – Je mi jedno, co Moirain Sedai říká. Ráno můžete s Nyneivou vyrazit domů nebo do Tar Valonu nebo kamkoliv jinam, kam byste chtěly jít, a nikdo se vás nepokusí zastavit. Ani trolloci, ani mizelci, nikdo. Hlavně abyste nebyly s námi. Jdi domů, Egwain. Nebo do Tar Valonu. Jenom jděte někam pryč.“

Čekal, že mu řekne, že má stejné právo jít si kam chce, jako on. A že on nemá právo jí říkat, co má dělat. K jeho úžasu se usmála a pohladila ho po líci.

„Díky, Rande,“ řekla tiše. Rand zamrkal. Egwain mluvila dál, a on konečně zavřel ústa. „Víš ale, že to nemůžu udělat. Moirain Sedai nám prozradila, co viděla Min, tenkrát v Baerlonu. Měl jsi mi říct, kdo byla Min. Myslela jsem... No, Min říkala, že i já jsem součástí toho všeho. A Nyneiva taky. Možná nejsem ta’veren,“ při tom slově se Egwain trochu zadrhla, „ale zdá se, že mě vzor taky posílá pro Oko světa. Ať už tě do toho zatáhlo cokoliv, já jsem v tom taky.“

„Ale Egwain...“

„Kdo je Elain?“

Rand na ni plnou minutu zíral, a pak jí řekl prostou pravdu. „Je to dědička andorského trůnu.“

Egwain v očích vzplál oheň. „Jestli nemůžeš ani na chvilku mluvit vážně, Rande al’Thore, tak s tebou nechci mluvit.“

Rand nevěřícně sledoval, jak se se zvednutou hlavou vrací ke stolu, kde se vedle Moirain opřela o lokty a zaposlouchala se do toho, co právě vykládal strážce. Potřebuji si promluvit s Perrinem, řekl si v duchu Rand. On ví, jak jednat se ženami.

Do knihovny několikrát vešel mistr Gill, nejdřív aby zažehl oheň v lampách, pak aby vlastníma rukama přinesl jídlo, a později aby oznámil, co se děje venku. Bělokabátníci sledovali hostinec z ulice v obou směrech. U bran do Vnitřního Města došlo k nějakým nepokojům a královnini gardisté pozatýkali stejně bílé, jakož i červené kokardy. Někdo se pokusil naškrábat na přední dveře dračí špičák a Lamželezova bota ho poslala pryč.

Pokud hostinskému připadalo zvláštní, že je s nimi Loial, nechával si to pro sebe. Odpověděl na pár otázek, které mu položila Moirain, aniž by se snažila zastřít, co mají v úmyslu, a pokaždé zdvořile zaklepal na dveře a počkal, dokud mu Lan neotevře, jako by to nebyl jeho hostinec a jeho knihovna. Při jeho poslední návštěvě mu Moirain podala list papíru popsaný Nyneiviným úhledným písmem.

„Teď v noci to nebude snadné,“ řekl mistr Gill, jenž při čtení seznamu potřásal hlavou, „ale zařídím to.“

Moirain mu přidala malý váček z jelenice, který cinkal, když mu ho podávala, držíc jej za šňůrku. „Dobrá. A dohlédni na to, aby nás vzbudili před rozbřeskem. Ti, kdo nás hlídají, budou nejméně ostražití.“

„Necháme je pozorovat prázdnou schránku, Aes Sedai,“ zazubil se mistr Gill.

Když se s ostatními šoural z místnosti, aby se přes lázeň dostal do postele, Rand už zíval. Když se drhl, žínku v jedné a velkou kostku žlutého mýdla v druhé ruce, pohled mu zabloudil na stoličku vedle Matovy vany. Zpod Matova úhledně poskládaného kabátu vykukovala špička zlacené pochvy dýky ze Shadar Logothu. Lan se na ni čas od času také zadíval. Rand by byl rád věděl, zda je skutečně tak nebezpečné mít ji u sebe, jak prohlašovala Moirain.

„Myslíš, že tomu můj táta někdy uvěří?“ zasmál se Mat a drbal si záda kartáčem s dlouhým držadlem. „Já že zachraňuju svět? Moje sestry nebudou vědět, jestli se mají smát, nebo brečet.“

Mluvil jako starý Mat. Rand si přál, aby na tu dýku dokázal zapomenout.

Když se s Matem konečně dostali do svého pokojíku pod střechou, byla tma jako v pytli, protože hvězdy zakrývaly mraky. Poprvé po dlouhé době se Mat svlékl, než ulehl do postele, ale dýku si nedbale zasunul pod polštář. Rand sfoukl svíčku a vlezl do své postele. Z druhého lůžka cítil špatnost, ne z Mata, ale z toho, co měl pod polštářem. Ještě když usínal, dělalo mu to starosti.

Od první chvíle věděl, že je to sen, jeden z těch snů, co nejsou tak úplně sny. Stál tam a zíral na dřevěné dveře. Jejich povrch byl tmavý, popraskaný a plný třísek. Vzduch tu byl chladný a vlhký, silně to tu páchlo hnilobou. V dálce kapala voda a zvuk kapek dopadajících na zem se v kamenných chodbách dutě odrážel.

Popři to. Odmítni ho a jeho síla zeslábne.

Rand zavřel oči a soustředil se na Královnino požehnání, na svou postel, na sebe samotného, jak leží v posteli. Když otevřel oči, ty dveře tam byly pořád. Odrážející se zvuk dopadajících kapek zněl jako tlukot srdce, jako by mu čas odpočítával jeho vlastní tep. Začal hledat plamen a prázdnotu, jak ho to naučil Tam, a našel vnitřní klid, ale nic mimo něj se nezměnilo. Rand pomalu otevřel dveře a vstoupil.

Všechno bylo tak, jak si to pamatoval v pokoji, který jako by byl vypálen z živé skály. Vysoká oblouková okna vedoucí na balkon bez zábradlí, za nimiž se hnaly vrstevnaté mraky jako řeka při povodni. V černých kovových lampách, které se leskly, černé, a přesto zářivé jako stříbro, hořely plameny příliš jasné, aby bylo možné do nich pohlédnout. Oheň burácel v děsivém krbu, jehož každý kámen vzdáleně připomínal zmučený obličej, ale nevydával žádné teplo.

Všechno bylo stejné, až na jedinou věc. Na leštěném stole stály tři malé figurky. Zhruba připomínaly lidské postavy, jako by sochař při práci s hlínou velice spěchal. Vedle jedné stál vlk vypracovaný do nejmenších podrobností, což ještě zdůrazňovalo hrubé tvary lidských figurek. Druhá postavička svírala maličkou dýku s rudou tečkou na jílci, která se ve světle třpytila. Poslední figurka držela meč. Randovi se hrůzou zvedly vlasy na hlavě, když přistoupil blíž a uviděl na té malé čepeli dokonale vypracovanou volavku.

V panice trhl hlavou a díval se přímo do osamělého zrcadla. Jeho vlastní odraz byl pořád rozmazaný, ale ne tak mlhavý, jako předtím. Už skoro rozeznával své rysy. Kdyby si představil, že šilhá, bylo by mu jasné, na koho se to dívá.

„Skrýval ses přede mnou až příliš dlouho.“

Rand se prudce otočil od stolu a dech se mu zadrhl v hrdle. Ještě před chvílí byl sám, ale teď stál před okny Ba’alzamon. Když promluvil, místo očí a úst měl plamenné jeskyně.

„Příliš dlouho, ale už moc dlouho to trvat nebude.“

„Odmítám tě,“ zachraptěl Rand. „Popírám, že bys měl nade mnou nějakou moc. Popírám, že vůbec existuješ.“

Ba’alzamon se zasmál, zvučným, hlubokým smíchem valícím se z plamenů. „Myslíš, že je to tak snadné? Ale to sis vlastně myslel vždycky. Pokaždé, když jsme tu tak stáli, ty sis myslel, že mi můžeš vzdorovat.“

„Co tím myslíš, pokaždé? Já tvrdím, že neexistuješ!“

„Tos dělal vždycky. Na začátku. Tenhle souboj mezi námi už se odehrál nesčetněkrát předtím. Pokaždé jsi měl jinou tvář i jméno, ale pokaždé jsi to ty.“

„Popírám tě.“ Bylo to zoufalé zašeptání.

„Pokaždé ses mi, ty ubožáčku, postavil, a pokaždé ses nakonec přesvědčil, kdo z nás je pán. Věk za věkem jsi přede mnou klečel, nebo jsi umřel a přitom sis přál, abys měl pořád ještě sílu pokleknout. Ubohý hlupáku, proti mně nikdy vyhrát nemůžeš.“

„Lháři!“ zařval Rand. „Otče lží. Otče hlupáků, jestli neumíš nic lepšího než tohle. Lidé tě v posledním věku, věku pověstí, našli a upoutali tě tam, kam patříš.“

Ba’alzamon se znovu zasmál, smál se a smál, až si Rand chtěl zacpat uši, aby to nemusel poslouchat. Přinutil se nepohnout rukama. Prázdnota neprázdnota, když smích konečně dozněl, ruce se mu třásly.

„Ty červe, ty vůbec nic nevíš. Jsi nevědomý jako brouk pod kamenem, a je stejně snadné tě rozdrtit. Tenhle zápas se odehrává od počátku stvoření. Lidé si vždycky myslí, že je to nová válka, ale je to pořád ta stejná válka, jenom znovu objevená. Jenomže teď přichází na větrech času změna. Změna. Tentokrát se nic nevrátí zpátky. Ty pyšné Aes Sedai, které si myslí, že tě mohou postavit proti mně. Obléknu je do řetězů a nahé je vyšlu splnit mé příkazy. Nebo jejich duše nacpu do Jámy smrti, aby tam ječely po celou věčnost. Všechny kromě těch, které mi již slouží. Ty budou jenom o stupínek pode mnou. Ty se můžeš rozhodnout, zda se přidáš k nim, a svět se ti bude plazit u nohou. Nabízím ti ještě trochu času, naposledy. Mohl bys být nad nimi, nad každou mocí a vládou kromě mé. Bývaly doby, kdy ses rozhodl takhle, doby, kdys žil dost dlouho, abys poznal svou sílu.“

Popři ho! Rand se chytil toho, co mohl popřít. „Žádná Aes Sedai ti neslouží. To je další lež!“

„Tak to ti navykládaly? Před dvěma tisíci lety jsem vyvedl své trolloky do světa, a dokonce i mezi Aes Sedai se našly takové, které poznaly zoufalství, které věděly, že svět Šej’tanovi nemůže odolat. Po dva tisíce let dlejí černé adžah mezi ostatními, ve stínech neviděné. Možná to jsou dokonce ty, které tvrdí, že ti pomáhají.“

Rand zavrtěl hlavou ve snaze vytřást z ní pochyby, které se na něj jen hrnuly, všechny pochybnosti, které kdy měl o Moirain, o tom, co s ním Aes Sedai vlastně zamýšlela, o tom, co mu chtěla. „Co ode mě chceš?“ křičel. Popři ho! Světlo, pomoz mi ho popřít!

„Poklekni!“ Ba’alzamon ukázal na podlahu u svých nohou. „Poklekni a uznej mne za svého pána! Nakonec to stejně uděláš. Buď budeš můj, nebo zemřeš.“

Poslední slova se rozléhala komnatou, odrážela se a sílila, až Rand zvedl ruce, aby si chránil hlavu jako před úderem. Zapotácel se zpátky, až narazil do stolu, a křičel ve snaze přehlušit zvuk, jenž mu zněl v uších. „Neeeeeeeeeee!“

Jak vykřikl, otočil se a smetl ze stolu ony tři figurky. Cosi ho bodlo do ruky, ale on si toho nevšímal a dupal po střepech, až z nich byla jen beztvará hromádka hlíny. Ale když umlkl, ozvěna tu byla pořád a ještě zesílila:

zemřeš – zemřeš – zemřeš – zemřeš – zemřeš – ZEMŘEŠ -ZEMŘEŠ – ZEMŘEŠ – ZEMŘEŠ – ZEMŘEŠ – ZEMŘEŠ -ZEMŘEŠ-ZEMŘEŠ-ZEMŘEŠ-ZEMŘEŠ

Ten zvuk ho vtáhl jako vír, pohltil ho a prázdnotu v jeho mysli rozbil na kusy. Světlo potemnělo a zorné pole se mu zúžilo na pouhý tunel, na jehož konci stál v posledním světle Ba’alzamon. Nejdřív byl vysoký, ale zmenšoval se, až nebyl větší než dlaň, pak nehet a pak zmizel docela. Randa ozvěna stahovala stále rychleji, dolů, do temnoty a smrti.

Probudil ho náraz, když dopadl na zem a pořád se snažil vyplavat z té temnoty. V pokoji byla tma, ale ne tak černá. Rand se horečnatě snažil soustředit veškerou pozornost na plamen, aby do něj mohl zahnat strach, ale klid prázdnoty mu unikal. Údy se mu křečovitě třásly, ale on si představoval jediný plamen, až mu konečně přestala bušit krev v uších.

Mat sebou na posteli házel a sténal ze spánku. „... popírám tě, popírám tě, popírám tě...“ Nakonec začal nesrozumitelně úpět.

Rand natáhl ruku, aby ho probudil, a Mat se při prvním doteku posadil s přidušeným zachrčením. Chvíli se kolem sebe divoce rozhlížel, pak se zhluboka roztřeseně nadechl a sklonil hlavu do dlaní. Náhle se pootočil a zalovil rukou pod polštářem, načež se svezl dolů a oběma rukama si k hrudi tiskl dýku s rubínem na jílci. Otočil hlavu a podíval se na Randa, tvář měl přitom ve stínu. „Je zpátky, Rande.“

„Já vím.“

Mat kývl. „Byly tam tři figurky...“

„Taky jsem je viděl.“

„Ví, kdo jsem, Rande. Zvedl jsem tu s dýkou, a on řekl: ‚Takže tohle jsi ty.‘ A když jsem se podíval znovu, ta figurka měla moji tvář. Moji tvář, Rande! Vypadala jako živá. Byla cítit jako živá. Světlo mi pomáhej, cítil jsem, jak mě drží moje vlastní ruka, jako bych byl tou figurkou.“

Rand chvíli neříkal nic. „Měl jsi ho popírat dál, Mate.“

„To jsem dělal. A on se smál. Pořád mluvil o nějaký věčný válce a tvrdil, že jsme se takhle setkali už tisíckrát, a že... Světlo, Rande, Temný mě zná.“

„To stejné vykládal mně. Nemyslím, že by to věděl,“ dodal pomalu. „Nemyslím, že by věděl, který z nás...“ Který z nás je co?

Když se začal zvedat, projela mu rukou bolest. Dostal se ke stolu a na třetí pokus se mu podařilo zapálit svíčku. Do dlaně měl zabodnutou silnou třísku tmavého dřeva, na jedné straně hladkého a vyleštěného. Zíral na to a ani nedýchal. Náhle zalapal po dechu a ve spěchu se snažil třísku nemotorně vytáhnout.

„Co se děje?“ zeptal se Mat.

„Nic.“

Nakonec ji dostal ven, prudkým trhnutím ji vytáhl z dlaně. Znechuceně zavrčel a zahodil ji, ale hlas mu v hrdle zamrzl. Jakmile tříska opustila jeho prsty, prostě zmizela.

Rána na jeho dlani však nezmizela a krvácela. V kameninovém džbánu byla voda. Rand si vodou naplnil umyvadlo, ale ruce se mu tak třásly, že nacákal vodu až na stůl. Rychle si opláchl ruce a mnul si dlaň, až mu zase začala téci krev. Pak si ruce umyl znovu. Pomyšlení na byť sebemenší třísečku, která by mu zůstala v mase, ho děsilo.

„Světlo,“ vydechl Mat, „já se kvůli němu taky cítím pošpiněnej.“ Ale zůstal ležet a oběma rukama dál držel dýku.

„Ano,“ řekl Rand. „Pošpiněný.“ Rychle sebral ručník, který ležel na polici vedle umyvadla. Ozvalo se zaklepání na dveře a Rand nadskočil. Někdo zaklepal podruhé. „Ano?“ řekl Rand.

Do pokoje strčila hlavu Moirain. „Už jste vzhůru. Dobře. Rychle se oblékněte a přijďte dolů. Musíme odejít, než se začne rozednívat.“

„Teď?“ zaúpěl Mat. „Vždyť jsme nespali ani hodinu.“

„Hodinu?“ odtušila. „Spali jste čtyři. Teď si pospěšte, nemáme moc času.“

Rand si s Matem vyměnil popletený pohled. Jasně si pamatoval každou vteřinu onoho snu. Začal, jakmile zavřel oči, a trval jenom pár minut.

Něco z jejich pohledu se muselo dostat i k Moirain. Pronikavě se na ně zadívala a vstoupila do pokoje. „Co se stalo? To ty sny?“

„Ví, kdo jsem,“ řekl Mat. „Temný ví, jak vypadám.“

Rand beze slova zvedl ruku dlaní k ní. I v matném světle svíčky byla krev jasně vidět.

Aes Sedai k němu přistoupila a uchopila ho za zvednutou ruku. Palcem přikryla ránu v jeho dlani. Randa zamrazilo až do morku kostí, byla mu taková zima, že se mu prsty samy sevřely a on musel bojovat s tím, aby je nechal otevřené. Když Moirain odtáhla ruku, mráz zmizel.

Rand obrátil dlaň k sobě a ohromeně si z ní setřel krvavou šmouhu. Rána byla pryč. Pomalu zvedl oči, aby se střetl s očima Aes Sedai.

„Pospěšte si,“ řekla tiše Moirain. „Čas se nám velice krátí.“

Rand věděl, že nemluví o čase k odjezdu.