Oko světa

14 U jelena a lva

V hostinci měli napilno, což zcela odpovídalo zvukům vycházejícím předtím z kuchyně. Skupinka z Emondovy Role následovala mistra Fitche zadními dveřmi. Hned se museli proplétat nepřetržitým proudem mužů a žen v dlouhých zástěrách, kteří vysoko zvedali talíře s jídlem a podnosy s nápoji. Když se nosiči dostali někomu do cesty, rychle zamumlali omluvu, ale ani na okamžik nezpomalili. Jeden z mužů přijal spěšné rozkazy od mistra Fitche a hbitě zmizel.

„Obávám se, že máme skoro plno,“ vykládal hostinský Moirain. „Až po střechu. A všechny hostince ve městě jsou na tom stejně. S tou zimou... no, jakmile se vyčasilo, aby mohli lidé vyjet dolů z hor, byli jsme úplně zavalení – ano, to je to slovo – zavalení lidmi z dolů a taviči. Všichni vyprávějí strašlivý historky. O vlcích a ještě horší věci. Takový ty báchorky, co povídají lidi, když jsou celou zimu zavření na jednom místě. Myslím, že tam vůbec nikdo nezůstal, tolik jich tu je. Ale neboj se. Může tu být kapku nacpáno, ale pro tebe a mistra Andru udělám, co budu moct. A pro tvoje přátele taky, samozřejmě.“ Jednou či dvakrát zvědavě mrkl na Randa a ostatní, protože na ně jejich oděvy prozrazovaly, že pocházejí z vesnice, a Tomův kejklířský plášť z něj také dělal zvláštního spolucestujícího pro „paní Alys“ a „mistra Andru“. „Udělám, co budu moct, na to se můžeš spolehnout.“

Rand zíral na shon kolem sebe a snažil se uhýbat včas, aby na něj nikdo nešlápl, i když toto nebezpečí očividně nikomu nehrozilo. Pořád myslel na to, jak pantáta al’Vere a jeho paní vedou hostinec U Vinného střiku pouze s občasnou menší výpomocí svých dcer.

Mat s Perrinem se zájmem natahovali krky k šenku, z něhož se pokaždé, když se rozlétly široké dveře na konci chodby, vyvalila záplava smíchu, zpěvu a veselého pokřikování. Strážce cosi zabručel o tom, že musí zjistit, co je nového, a zachmuřeně zmizel za létacími dveřmi, kde ho okamžitě pohltila vlna veselí.

Rand by ho byl rád následoval, ale po koupeli toužil ještě víc. Lidskou společnost a smích by sice právě nyní ocenil, ale v šenku ho zajisté uvítají lépe, až bude čistý. Mat s Perrinem měli očividně stejný názor. Mat se pokradmu škrábal.

„Mistře Fitchi,“ řekla Moirain, „dozvěděla jsem se, že se v Baerlonu objevily děti Světla. Je možné, že dojde k nějakým potížím?“ „Ech, s nima si nedělej starosti, paní Alys. Mají za lubem ty svý obvyklý triky. Tvrdí, že ve městě je Aes Sedai.“ Moirain nazvedla obočí a hostinský rozhodil baculatýma rukama. „Nedělej si starosti. Už to zkoušely i dřív. V Baerlonu žádná Aes Sedai není, a guvernér to ví. Bělokabátníci si myslí, že když předvedou nějakou Aes Sedai, nějakou ženskou, o který budou tvrdit, že je to Aes Sedai, lidi je nechají přijít za hradby všechny. No, hádám, že někteří by to udělali. Někteří jo. Ale většina lidí ví, co mají bělokabátníci za lubem, a podporují guvernéra. Nikdo se nechce koukat na to, jak děti ubližují nějaký ubohý neškodný stařence jenom proto, aby měly záminku dostat se do extáze.“

„To ráda slyším,“ utrousila suše Moirain a položila hostinskému ruku na paži. „Je tu ještě Min? Ráda bych si s ní popovídala, pokud tu zůstala.“

Rand odpověď mistra Fitche neslyšel, jelikož přišli pomocníci a odvedli je do lázně. Moirain s Egwain zmizely za kyprou ženou s pohotovým úsměvem a náručí osušek. Kejklíř, Rand a jeho přátelé následovali hubeného, tmavovlasého chlapíka. Ara se jmenoval.

Rand se Ary pokusil vyptat na Baerlon, ale ten neřekl dvě slova za sebou, jenom podotkl, že má Rand směšný přízvuk, a pak Randovi první pohled na koupelnu vyhnal všechny myšlenky na povídání z hlavy. Na vykachlíkované podlaze, která se mírně skláněla k odpadu uprostřed velké místnosti s kamennými stěnami, stálo v kruhu tucet vysokých měděných van. Na stoličce za každou vanou ležela tlustá osuška a kostka žlutého mýdla a podél jedné stěny se nad ohněm ohřívaly velké železné kotle s vodou. U protější stěny byl hlúboký krb, v němž jasně hořela velká polena, a žár z krbu dodával místnosti další teplo.

„Je to skoro tak dobrý, jako doma v hostinci U Vinnýho střiku,“ poznamenal oddaně Perrin, i když pravdy se přitom zrovna nedržel. Tom vyštěkl smíchy a Mat si odfrkl: „Dělá to dojem, jako kdy bychom s sebou vzali Coplina a nevšimli si toho.“

Rand setřásl z ramen plášť a odstrojoval se. Ara zatím naléval vodu do měděných van. Ostatní se s výběrem van za Randem příliš neopozdili. Jakmile naskládali šatstvo na stoličky, Ara každému přinesl vědro horké vody a naběračku. Potom se usadil na stoličku u dveří, opřel se zády o stěnu, ruce zkřížil na prsou a očividně se hluboce zamyslel.

Zatímco se přátelé mydlili a naběračkami horké vody ze sebe splachovali týdenní špínu, moc toho nenamluvili. Pak se nadlouho ponořili do van. Ara připravil vodu právě tak horkou, že se do ní každý nořil pomalu a s blaženým vzdycháním. Dlouhou dobu se neozývalo nic, jenom občas si některý z poutníků dlouze vydechl, to jak se jim ve vodě uvolňovaly namožené svaly a z kostí jim teplo vyhánělo chlad, který už pomalu začínali považovat za svého stálého průvodce.

„Potřebujete ještě něco?“ zeptal se Ara z ničeho nic. On tak měl co mluvit o přízvuku, když oba s mistrem Fitchem mluvili, jako by měli ústa plná kaše. „Další ručníky? Víc horký vody?“

„Nic,“ ujistil ho Tom svým zvučným hlasem. Oči měl zavřené a jenom líně mávl rukou. „Jdi a užívej večera. Později dohlédnu na to, aby se ti dostalo dostatečné odměny za poskytnuté služby.“ Svezl se ve vaně ještě o kousek níž, až mu z vody vyčnívaly pouze oči a nos.

Ara zabloudil pohledem ke stoličkám za vanami, kde měli naskládány oděvy a ostatní věci. Prohlédl si luk, ale nejdéle zůstal u Randova meče a Perrinovy sekery. „Dole na jihu jsou taky trable?“ zeptal se náhle. „V Poříčí, nebo jak se to tam jmenuje?“

„Dvouříčí,“ opravil ho Mat a pečlivě vyslovoval. „Je to Dvouříčí. A co se týče trablů, proč...“

„Co tím myslíš, taky?“ chtěl vědět Rand. „Tady snad máte nějaké problémy?“

Perrin, který si užíval lázně, jenom zamumlal: „Klid! Klid!“ Tom se trochu nazvedl a otevřel oči.

„Tady?“ odfrkl si Ara. „Trable? Když se ráno za tmy poperou horníci, to je maličkost. Nebo...“ Zarazil se a chvíli je pozoroval. „Chtěl jsem říct takový trable, co maj v Ghealdanu,“ dodal nakonec. „Ne, to asi ne. Tam na jihu je to jenom ovčáckej kraj, co? Bez urážky. Jenom jsem chtěl říct, že je to klidná zem. Stejně, byla to divná zima. Divný věci v horách. Tuhle jsem slyšel, že v Saldeie jsou trolloci. Ale to je až v Hraničních státech, že jo?“ Chvíli tam seděl s otevřenými ústy, pak je zavřel a vypadal překvapeně, že toho tolik napovídal.

Rand se při slově trolloci napjal a snažil se to zakrýt tím, že si přejel žínkou po tváři. Jak chlapík pokračoval, uvolnil se, ale ne každý udržel jazyk za zuby.

„Trolloci?“ zařehtal se Mat. Rand na něj cákl, ale Mat se prostě jenom utřel a zazubil se. „Já ti něco povím o trollocích.“

Tom, který poprvé vylezl z vany, promluvil dřív. „Proč ne? Už mě kapku unavuje pořád poslouchat vlastní příběhy.“

„On je kejklíř,“ vysvětlil Perrin a Ara se na něj opovržlivě zadíval.

„Viděl jsem ten plášť. Budeš tu vystupovat?“

„Momentíček,“ namítal Mat. „Co to má být, že já vykládám Tomovy příběhy? Copak jste všichni...?“

„Jenom je nevyprávíš tak dobře jako Tom,“ uťal ho Rand spěšně a Perrin si ještě přisadil. „Pořád si něco přidáváš, aby to znělo líp, a nikdy nezní.“

„A pořád pleteš pátý přes devátý,“ dodával Rand. „Lepší je nechat to na Tomovi.“

Mluvili tak rychle, že na ně Ara zíral s otevřenými ústy. Mat zíral také, jako by se všichni najednou zbláznili. Rand by rád věděl, jak ho zarazit, aniž by na něj musel rovnou skočit.

Tu se rozlétly dveře a dovnitř se hrnul Lan, hnědý plášť přehozený přes rameno, a spolu s ním sem zavál poryv studeného vzduchu, který na okamžik rozvířil páru.

„Nuže,“ prohlásil strážce a mnul si ruce, „tohle je přesně to, na co jsem čekal.“ Ara zvedl vědro, ale Lan ho zarazil. „Ne, udělám si to sám.“ Hodil plášť na stoličku, vystrnadil lazebníka z místnosti, ač ten protestoval, a pevně za ním zavřel dveře. Chvíli počkal s hlavou nakloněnou ke dveřím, a když se obrátil k ostatním, měl ledový hlas a očima probodával Mata. „Ještě že jsem se vrátil včas, sedláku. Copak jsi neslyšel, co jsem vám říkal?“

„Nic jsem neudělal,“ namítal Mat. „Jenom jsem mu chtěl vyprávět o trollocích, ne o...“ Zarazil se a snažil se couvnout před strážcovým pohledem, takže se tiskl k zadní stěně vany.

„Nemluv o trollocích,“ varoval ho temně Lan. „Dokonce na ně ani nemysli.“ S rozzlobeným supěním si začal nalévat vodu do vany. „Krev a popel, radši byste si to měli pamatovat, Temný má oči a uši i tam, kde byste to nejmíň čekali. A jestli se děti Světla doslechnou, že po vás jdou trolloci, nedají si pokoj, dokud vás nedostanou do spárů. Pro ně by to bylo skoro jako pojmenování Temného. Možná to není to, na co jste zvyklí, ale dokud nedorazíme tam, kam máme namířeno, nevěřte nikomu, pokud vám paní Alys nebo já neřekneme něco jiného.“ Zdůraznil jméno, které teď Moirain používala, a Mat sebou přitom trhl.

„Je tu něco, co nám ten chlapík nechtěl prozradit,“ ozval se Rand. „Něco o potížích, ale nechtěl nám říct, co to mělo být.“

„Nejspíš děti,“ usoudil Lan a nalil si do vany další horkou vodu. „Většina lidí je považuje za potíže. Někteří však ne, a on vás neznal dost dobře na to, aby to riskoval. Pokud věděl, mohli byste se za těmi bělokabátníky rovnou rozběhnout.“

Rand zavrtěl hlavou. Tohle místo vypadalo mnohem hůř, než by kdy mohl vypadat Tarenský Přívoz.

„Říkal, že trolloci byli v... v Saldeie, ne?“ poznamenal Perrin. Lan odhodil prázdné vědro a to zarachotilo na podlaze. „Tak vy o tom budete mluvit, co? V Hraničních státech jsou vždycky trolloci, kováři. Prostě si pamatujte jedinou věc. Nejdůležitější je, že na sebe nechceme přivolávat víc pozornosti než myš na poli. Sou střeďte se na to. Moirain chce, abyste se všichni dostali do Tar Va lonu živí, a já udělám, co bude potřeba, ale jestli se jí kvůli vám něco stane...“

Zbytek koupele proběhl v tichostí a oblékání též.

Když opouštěli koupelnu, Moirain stála na konci chodby s jakousi štíhlou dívkou jen o málo vyšší, než byla sama. Rand si aspoň myslel, že je to dívka, i když měla tmavé vlasy přistřižené a na sobě měla mužskou košili a kalhoty. Moirain cosi říkala a dívka se na ně pronikavě podívala, kývla k Moirain a odspěchala pryč.

„Takže,“ prohlásila Moirain, když se přiblížili, „jsem si jistá, že vám koupel dodala chuti k jídlu. Mistr Fitch nám poskytl soukromou jídelnu.“ Obrátila se a vedla je dál, přičemž nezávazně vykládala o jejich pokojích, o přelidněném městě a o tom, jak hostinský doufá, že by Tom mohl poctít šenk trochou hudby a jedním dvěma příběhy. O dívce se nezmínila ani slovem, jako by vůbec neexistovala.

V soukromé jídelně stál na tlustém koberci stůl z leštěného dubu a kolem něj bylo rozestaveno tucet židlí. Když vstoupili, obrátila se k nim od krbu, kde si nad praskajícím ohněm ohřívala ruce, Egwain s lesklými, učesanými vlasy, které jí spadaly na záda. Rand měl při koupeli dost času, aby si všechno promyslel. Lan jim neustále připomínal, aby nikomu nevěřili, a přitom, jak se jim Ara bál svěřit, ho napadlo, že jsou vlastně strašlivě osamělí. Zdálo se, že nemohou důvěřovat nikomu jinému kromě sebe, a Rand si stále nebyl příliš jist tím, jak dalece mohou důvěřovat Moirain nebo Lanovi. Jenom sobě. A Egwain byla pořád Egwain. Moirain říkala, že by se jí to stejně stalo, že by se jí pravý zdroj dotkl tak jako tak. Nemohla s tím nic dělat, a to znamenalo, že to nebyla její chyba. A byla to pořád Egwain.

Otevřel ústa, aby se omluvil, ale Egwain se zatvrdila a obrátila se k němu zády dřív, než stačil promluvit. Rand se zasmušile díval na její záda a spolkl slova, která chtěl pronést. Tak dobrá. Jestli to chce takhle, není nic, co bych s tím mohl udělat. Kolem nich proběhl mistr Fitch v patách se čtyřmi ženami v bílých zástěrách, stejně dlouhých jako jeho. Nesli podnosy se třemi pečenými kuřatý, stříbrné a porcelánové talíře a zakryté mísy. Ženy začaly okamžitě prostírat stůl a hostinský se poklonil Moirain.

„Omlouvám se, paní Alys, že jsi takhle musela čekat, ale když je v hostinci tolik lidí, je to zázrak, že vůbec někdo dostane něco k jídlu. Obávám se, že ani jídlo není takový, jaký by mělo být. Jenom kuřátka, pár tuřínů a křepelčí vajíčka a nakonec kousek sýra. Ne, to prostě není to správný. Moc se omlouvám.“

„Je to hotová hostina,“ usmála se Moirain. „V těchto těžkých časech opravdu, mistře Fitchi.“

Hostinský se znovu uklonil. Chmýří na hlavě mu trčelo do všech stran, jak si ho neustále prohraboval, takže jeho úklona vypadala směšně, ale usmíval se tak vesele, že každý, kdo by se zasmál, by se smál s ním, ne jemu. „Mockrát děkuju, paní Alys. Mockrát děkuju.“ Jak se narovnával, zamračil se a růžkem zástěry otřel ze stolu pomyslné smítko prachu. „Ovšem není to jídlo, co bych před tebe položil ještě před rokem. Ani zdaleka ne. To ta zima. Ano. Ta zima. Sklepy už mám skoro prázdný a tržiště je pustý. A kdo může sedláky vinit? Kdo? Kdy budou zase sklízet, se rozhodně nedá určit. Vůbec se to nedá říct. A vlci dostanou všechno skopový a hovězí, co má ležet lidem na stole, a...“

Náhle si uvědomil, že to není právě námět, který by hosty příjemně naladil ke stolu. „Co to jenom dělám. Starý žvanil, to jsem já. Starý žvanil. Mari, Cindo, nechte tyhle lidičky v klidu najíst.“ Zamával rukama a vyháněl ženy ven. Ty vycupitaly z místnosti a hostinský se ještě otočil, aby se Moirain znovu uklonil. „Doufám, že ti bude chutnat, paní Alys. Kdybys ještě něco potřebovala, jenom si řekni, a já to seženu. Jenom si řekni. Rád ti posloužím, a mistru Androvi taky. Moc rád.“ Ještě jednou se hluboce uklonil, odešel a tiše za sebou zavřel dveře.

Lan se celou dobu opíral o zeď, jako by napůl spal. Teď se narovnal a dvěma dlouhými kroky došel ke dveřím. Přitiskl ucho na dveře a napjatě poslouchal, dokud pomalu nenapočítal do třiceti, načež dveře prudce otevřel a nahlédl do chodby. „Jsou pryč,“ oznámil a dveře zavřel. „Můžeme si v klidu promluvit.“

„Vím, že jste říkal, že nemáme nikomu důvěřovat,“ ozvala se Egwain, „ale když podezíráte i hostinského, proč tady zůstáváme?“ „Nepodezírám ho o nic víc než ostatní,“ opáčil Lan. „Jenže než dorazíme do Tar Valonu, tak podezřívám každého. Tam budu všechny podezřívat jen z poloviny.“

Rand se chtěl usmát, myslel si, že si strážce dělá legraci. Pak si uvědomil, že v Lanově tváři není po veselí ani stopy. On bude lidi v Tar Valonu opravdu podezřívat. Bylo vůbec někde bezpečno?

„Přehání to,“ uklidňovala je Moirain. „Mistr Fitch je dobrý člověk, čestný a důvěryhodný. Ale rád mluví, a i při nejlepší vůli by mu mohlo něco uklouznout do nepravých uší. A ještě jsem nepřebývala v hostinci, kde by polovina děveček neposlouchalá za dveřmi a netrávila víc času klevetěním než stlaním postelí. Pojďte, posadíme se, než nám jídlo vychladne.“

Rozesadili se kolem stolu, Moirain v čele a Lan proti ní, a chvíli byli všichni příliš zaneprázdněni tím, jak si nandávali jídlo na talíře, než aby stihli vykládat. Nebyla to sice právě hostina, ale po týdnu chlebových placek a sušeného masa to tak chutnalo.

Po chvíli se Moirain zeptala: „Co jsi zjistil v šenku?“ Nože a vi dličky ztuhly uprostřed pohybu a všechny oči se obrátily ke strážci. „Nic moc užitečného,“ připustil Lan. „Avin měl pravdu, aspoň potud, co se vykládá. V Ghealdanu se bojovalo a Logain zvítězil. Koluje asi tucet různých verzí, ale v tomhle všechny souhlasí.“ Logain? To musel být falešný Drak. Bylo to poprvé, co Rand slyšel jméno onoho muže. Lan mluvil tak, jako by ho snad i znal. „A Aes Sedai?“ zeptala se tiše Moirain a Lan zavrtěl hlavou. „To nevím. Někteří tvrdí, že byly všechny pobity, někteří zase, že ani jedna.“ Odfrkl si. „Někteří dokonce prohlašují, že se přidaly k Logainovi. Ale na nic z toho se nedá spoléhat, a já se nechtěl příliš vyptávat.“

„Ano,“ souhlasila Moirain. „Nedá se na to příliš spoléhat.“ S hlubokým povzdechem obrátila svoji pozornost zpátky ke stolu. „A na čem jsme my?“

„Tady mám lepší zprávy. Nic zvláštního se nepřihodilo, neobjevili se žádní cizinci, kteří by mohli být myrddraaly, a rozhodně ne trolloci. A bělokabátníci mají spoustu práce s děláním problémů guvernérovi Adanovi, protože s nimi nechce spolupracovat. Ani si nás nevšimnou, pokud se sami neohlásíme.“

„Dobrá,“ řekla Moirain. „To souhlasí s tím, co říkala lazebnice. Klepy jsou aspoň k něčemu dobré. Takže,“ oslovila celou společnost, „máme před sebou pořád ještě dlouhou cestu, ale poslední týden taky nebyl snadný, a proto navrhuji, abychom tu dneska a zítra přespali a odjeli pozítří brzy ráno.“ Všichni mladí se zazubili, byli přece poprvé ve městě. Moirain se usmála, ale přesto podotkla: „Má k tomu mistr Andra co dodat?“

Lan si zpříma prohlédl zubící se tváře. „Klidně, pokud si budou pro změnu pamatovat, co jsem jim říkal.“

Tom si odfrkl. „Tyhle vesničany vypustit do... města.“ Znovu si odfrkl a zavrtěl hlavou.

Vzhledem k tomu, jak byl hostinec přeplněný, byly k mání jenom tři volné pokoje, jeden pro Moirain a Egwain a dva pro muže. Rand sdílel místnost s Lanem a Tomem na čtvrtém poschodí v zadní části domu, těsně pod převisem střechy, s malým okénkem vedoucím na dvůr u před stájemi. Zatím padla noc a světlo z hostince venku vytvářelo jezírko. Pokoj to byl malý, a s přistýlkou pro Toma byl ještě menší, i když všechna lůžka byla úzká. A tvrdá, zjistil Rand, když se na jedno vrhl. Rozhodně to nebyl nejlepší pokoj.

Tom zůstal jenom tak dlouho, aby si vybalil flétnu a harfu, pak odešel a už při chůzi si procvičoval akordy. Lan odešel s ním.

Je to zvláštní, uvažoval Rand, jak se neklidně převaloval na po steli. Před týdnem by byl dole jako blesk už jenom pro ty pověs ti. Ale každý večer po celý týden slyšel Toma vyprávět ty své pří běhy, a Tom tam bude i zítra večer a další večer taky, a horká koupel mu uvolnila křeče v namožených svalech, o kterých si myslel, že mu už nikdy nepovolí, a první teplé jídlo za týden v něm vyvolalo letargii. Ospale přemýšlel, jestli Lan toho faleš ného Draka Logaina skutečně zná. Zdola se ozval tlumený pokřik, přivítání, jakého se Tomovi dostávalo v šenku, ale Rand už spal.

Kamenná chodba byla tmavá a plná stínů a kromě Randa tu nikdo jiný nebyl. Rand nevěděl, odkud sem přichází i to málo světla. Na šedých stěnách nebyly ani svíce, ani lampy, nebylo tam vůbec nic, co by vysvětlovalo slabou záři, která jako by tu existovala jen tak. Vzduch byl nehybný a zatuchlý a někde v dálce kapala voda a vytvářela dutou ozvěnu. Ať to bylo, kde bylo, nebylo to v hostinci. Rand se zamračil a přejel si rukou po čele. Hostinec? Bolela ho hlava a nedokázal udržet myšlenky pohromadě. Bylo tu cosi o... hostinci? Bylo to pryč, ať to bylo, co chtělo.

Olízl si rty a přál si, aby se mohl napít. Měl strašlivou žízeň, v hrdle mu úplně vyprahlo. To kapání rozhodlo za něj. Jediné, podle čeho se mohl rozhodnout, byla jeho žízeň, takže se vydal k tomu pravidelnému kap – kap – kap.

Chodba se táhla dál, nekřížila ji žádná další chodba, a její vzhled se ani v nejmenším neměnil. Vidět byly jedině dveře, v pravidelných vzdálenostech zabudované naproti sobě ve zdech chodby, a dřevo bylo přes vlhký vzduch popraskané a vyschlé. Stíny před ním ustupovaly, byly pořád stejné, a kapání se nepřiblížilo ani o kousek. Po dlouhé době se Rand rozhodl zkusit jedny z těch dveří. Otevřel je snadno a prošel jimi do pochmurné komnaty s kamennými stěnami.

Jedna stěna se řadou oblouků otevírala na šedý kamenný balkon a za ním byla obloha, jakou Rand ještě nikdy neviděl. Pluly po ní pruhované mraky, černé a šedé a rudé a oranžové, jako by je hnala vichřice, a donekonečna se proplétaly. Nikdo ještě takovou oblohu neviděl, nemohla prostě existovat.

Rand odtrhl zrak od balkonu, ale zbytek místnosti nebyl o mnoho lepší. Bylo tu plno záhadných křivek a zvláštních rohů, jako by komnatu náhodně vytavili v kameni, a sloupoví vypadalo, jako kdyby vyrůstalo z šedivé podlahy. V krbu burácely plameny, jako když někdo tahá měchy v kovárně, ale nedávaly žádné teplo. Ohniště bylo vystavěno z podivných oválných kamenů. Když se na ně Rand podíval zpříma, vypadaly jako kameny zvlhlé i přesto, že za nimi hořel oheň, ale když na ně pohlédl koutkem oka, zdálo se, že to jsou tváře, tváře mužů a žen zoufale se kroutící a bezhlesně volající. Židle s vysokými opěradly a leštěný stůl uprostřed místnosti byly dokonale obyčejné, ale to samo o sobě podtrhovalo zbytek. Na stěně viselo jediné zrcadlo, které však vůbec nebylo obyčejné. Když se do něj Rand podíval, viděl místo svého odrazu jenom rozmazanou skvrnu. Všechno ostatní v místnosti se odráželo správně, jenom on nikoliv.

Před krbem stál jakýsi muž. Rand si ho nevšiml, když vstupoval. Kdyby byl nevěděl, že je to nemožné, byl by řekl, že tu nikdo není, dokud se na toho muže nepodíval. Byl oděn v dobře střiženém černém obleku, vypadal v rozpuku mládí, a Rand předpokládal, že by ho ženy považovaly za pohledného.

„Znovu se setkáváme tváří v tvář,“ prohlásil ten muž a na okamžíček jeho oči a ústa vypadaly jako otvory do nekonečných ohnivých jeskyní.

Rand se se zaječením vrhl ven z místnosti, zakopl přitom a vrazil do dveří, které rozrazil dokořán. Obrátil se a zachytil se kliky, aby neupadl na zem – a zjistil, že s vytřeštěným zrakem zírá do kamenné místnosti s tou nemožnou oblohou za oblouky vedoucími na balkon a ohništěm...

„Tak snadno mi neunikneš,“ podotkl ten muž.

Rand se otočil a klopýtal z místnosti, snažil se získat rovnováhu, aniž by musel zpomalit. Tentokrát tu nebyla žádná chodba. Přikrčený zhihl u leštěného stolu a díval se na muže u krbu. Bylo to lepší, než se dívat na kameny kolem ohniště nebo na tu oblohu.

„Tohle je sen,“ prohlásil, když se narovnával. Za sebou zaslechl cvaknutí, jak se zavřely dveře. „Je to nějaká noční můra.“ Zavřel oči a usilovně myslel na to, aby se vzbudil. Když byl malý, vědma říkala, že když se vám tohle povede v noční můře, tak zmizí. Vědma? Cože? Jenom kdyby mu přestaly myšlenky protékat mezi prsty, pak by mohl přemýšlet.

Otevřel znovu oči. Komnata tu stále ještě byla, balkon a obloha taky. I muž u krbu.

„Je to sen?“ prohodil ten muž. „Záleží na tom?“ Znovu, na zlomeček vteřiny, se jeho oči a ústa změnily na štěrbiny do výhně, která se zdánlivě táhla do nekonečna. Hlas se mu nezměnil, vypadalo to, že si ničeho nevšiml.

Rand tentokrát trochu nadskočil, ale podařilo se mu nezaječet. Tohle je sen. Musi to být sen. Nicméně ustupoval ke stěně s dveřmi, aniž přitom odtrhl zrak od chlapíka u krbu, a snažil se najít kliku. Ta se nepohnula, dveře byly zamčené.

„Zdá se, že máš žízeň,“ řekl ten muž u ohně. „Napij se.“

Na stole stála číše, třpytila se zlatem a byla ozdobená rubíny a ametysty. Předtím tam nebyla. Rand by byl rád, kdyby dokázal přestat nadskakovat. Byl to jenom sen. V ústech měl jako na poušti.

„Trochu mám,“ připustil a zvedl číši. Muž se napjatě předklonil, jednou rukou se opíral o židli, a pozoroval ho. Vůně kořeněného vína Randovi jenom připomněla, jak velkou žízeň má, jako kdyby se nenapil již celé dny. Opravdu?

Nesl číši k ústům a v polovině se zarazil. Ze židle mezi mužovými prsty stoupaly proužky kouře. A ty oči ho tak upřeně pozorovaly, až v nich probleskovaly plameny.

Rand si olízl rty a položil víno zpátky na stůl, aniž ho okusil. „Nemám takovou žízeň, jak jsem si myslel.“ Muž se s bezvýraznou tváří prudce narovnal. I kdyby zaklel, jeho zklamání nemohlo být zřetelnější. Rand by byl rád věděl, co bylo v tom víně. Ale to samozřejmě byla hloupá otázka. Tohle všechno byl sen. Tak proč nekončí? „Co chceš?“ dožadoval se Rand. „Kdo jsi?“

Muži opět vyšlehly z úst a očí plameny. Rand měl dojem, že zaslechl zahřmění. „Někteří mi říkají Ba’alzamon.“

Rand náhle zjistil, že stojí u dveří a zoufale trhá klikou. Veškeré pomyšlení na sen se vytratilo. Temný. Klika se ani nehnula, ale Rand s ní nicméně cloumal dál.

„Jsi to ty?“ zeptal se najednou Ba’alzamon. „Nemůžeš to přede mnou skrývat věčně. Dokonce ani ty sám se nemůžeš přede mnou skrýt, ani na nejvyšší hoře, ani v nejhlubší jeskyni. Znám tě do nejmenších podrobností.“

Rand se k němu obrátil čelem – čelem k Ba’alzamonovi. Ztěžka polkl. Noční můra. Ještě jednou se natáhl, aby naposled stiskl kliku, a pak se narovnal.

„Čekáš slávu?“ ptal se Ba’alzamon. „Moc? Slíbili ti, že ti bude sloužit Oko světa? Jaká čeká loutku sláva a moc? Provázky, díky kterým se pohybuješ, soukali celá staletí. Tvého otce vybrali v Bílé věži, přivedli ho jako hřebce a nechali ho udělat, co bylo zapotřebí. Tvoje matka nebyla v jejich plánech víc než chovnou klisnou. A ty plány vedou k tvé smrti.“

Rand zaťal pěsti. „Můj otec je dobrý člověk a moje matka byla dobrá žena. Je z toho vynech!“

Plameny se zasmály. „Takže ti trochu ducha zůstalo. Možná jsi ten pravý. Ale dobrého ti to moc nepřinese. Amyrlinin stolec tě využije až do úplného konce, stejně jako využily Daviana a Juriana Kamenný luk, Guaira Amalasana a Raolina Zhoubce Temného. Tak, jako využívají Logaina. Využijí tě, až ti nic nezůstane.“

„Nevím...“ Rand zakroutil hlavou. Ten jediný okamžik jasného myšlení, zrozený v hněvu, byl pryč. I když se ho pokoušel znovu zachytit, nemohl si vzpomenout, jak ho dosáhl poprvé. Myšlenky mu vířily hlavou. Zachytil se jedné jako se tonoucí chytá stébla. Slova ze sebe vyrážel, až mu hlas opět zesílil. „Ty... jsi... uvězněn... v Shayol Ghulu. Ty a Zaprodanci... jste uvězněni Stvořitelem až do konce času.“

„Do konce času?“ poškleboval se mu Ba’alzamon. „Ty žiješ jako brouk pod kamenem a myslíš si, že tvůj sliz je celý vesmír. Smrt času mi přinese moc, o jaké se ti ani nesnilo, červe.“

„Jsi uvězněn...“

„Hlupáku, já nikdy nebyl vězněm!“ Ohně v Ba’alzamonově obličeji vzplály tak, že před jejich žárem musel Rand ustoupit a dát si před sebe ruce. V tom horku mu zpocené dlaně uschly. „Stál jsem za zády Luise Therina Rodovraha, když páchal činy, podle kterých dostal jméno. Byl jsem to já, kdo mu řekl, aby zabil svou ženu a děti a všechny lidi ze své krve i každou žijící osobu, která ho milovala, nebo kterou miloval on. Byl jsem to já, kdo mu poskytl onen okamžik prozření, aby pochopil, co udělal. Slyšel jsi někdy člověka vykřičet svou duši, červe? Mohl mě tehdy udeřit. Nebýval by mohl zvítězit, ale mohl to zkusit. Místo toho povolal tu svoji vzácnou jedinou sílu, povolal jí tolik, že se otevřela země, zvedla se a vytvořila Dračí horu, aby označovala jeho hrob.

O tisíc let později jsem poslal trolloky zničit jih, a ti po tři století řádili po světě. Ty slepé nány v Tar Valonu tvrdily, že jsem byl na konci poražen, ale Druhá úmluva, Úmluva Deseti států, byla zničena tak, že už ji nelze znovu vytvořit, a kdo tu zůstal, aby se mi postavil? Šeptal jsem do uší Artuši Jestřábímu křídlu, a Aes Sedai umíraly po celé širé zemi. A zašeptal jsem znovu, a veliký král vyslal svá vojska přes Arythský oceán, přes Světové moře, a zpečetil tak dvojí zkázu. Zkázu svého snu o jediné zemi a jediném lidu a zkázu, která ještě přijde. Na smrtelném loži jsem tam byl s ním, když mu jeho rádci tvrdili, že jedině Aes Sedai by ho mohly zachránit. Tehdy jsem promluvil, a on nechal své rádce narazit na kůl. Promluvil jsem, a veliký král naposled vykřikl, že Tar Valon je třeba zničit.

Když se mi nemohli postavit takoví muži, jakou máš naději ty, ropucha krčící se vedle lesního jezírka? Ty budeš sloužit mně, nebo budeš až do smrti tancovat, jak budou Aes Sedai pískat. A pak budeš můj. Mrtví patří mně!“

„Ne,“ mumlal Rand, „tohle je sen. Tohle je sen!“

„Myslíš si, že ve snu jsi přede mnou v bezpečí? Podívej!“ Ba’alzamon velitelsky pokynul a Randovi se tím směrem otočila hlava, i když on sám jí nepohnul. Nechtěl se otáčet.

Číše ze stolu zmizela. Na místě, kde byla, dřepěla obrovská krysa, mrkala v jasném světle a ostražitě čenichala. Ba’alzamon ohnul prst a krysa se zakviknutím prohnula hřbet, přední tlapky zvedla do vzduchu a neohrabaně udržovala rovnováhu na zadních. Prst se ohnul ještě víc a krysa se převrátila, zoufale hrabala nohama ve vzduchu a pronikavě kničela, záda se jí prohýbala víc a víc. S ostrým křupnutím, jako když se zlomí větvička, se krysa prudce otřásla a zůstala ležet bez hnutí, ohnutá skoro do pravého úhlu.

Rand polkl. „Ve snu se může stát cokoliv,“ zabručel. Poslepu znovu udeřil pěstí do dveří. Ruka ho bolela, ale stejně se nedokázal probudit.

„Tak si běž za Aes Sedai. Běž si do Bílé věže a pověz jim to. Pověz amyrlinině stolci o tomhle... snu.“ Muž se zasmál a Rand cítil žár z plamenů v jeho tváři. „To je jedna z cest, jak jim uniknout. Potom tě nevyužijí. Ne, když budou vědět, co já vím. Ale nechají tě žít, abys tenhle příběh šířil dál? Jsi dost velký hlupák, abys uvěřil, že ti dají pokoj? Po Dračí hoře je rozsypán popel mnoha takových, jako jsi ty.“

„Tohle je sen,“ prohlásil Rand a lapal po dechu. „Tohle je sen a já se probudím.“

„Opravdu?“ Koutkem oka zahlédl, že muž ukazuje prstem na něj. „Opravdu se probudíš?“ Prst se ohnul a Rand zaječel, jak se prohnul dozadu, a každičký sval v těle ho nutil se ohýbat dál. „Opravdu se ještě někdy probudíš?“

Rand se v temnotě křečovitě svíjel a rukama sevřel nějakou látku. Pokrývka. Jediným oknem sem dopadalo bledé měsíční světlo. Stíny na druhých dvou postelích. Jeden z nich chrápal, jako když se trhá plátno: Tom Merrilin. V popelu v krbu ještě žhnulo pár uhlíků.

Takže to byl sen, jako ta noční můra v hostinci U Vinného střiku o Bel Tinu, všechno, co slyšel a udělal, se prostě spojilo se starými báchorkami a nesmysly, které se vzaly kdovíkde. Přitáhl si pokrývku až k bradě, ale netřásl se zimou. Taky ho bolela hlava. Možná by Moirain mohla udělat něco, aby tyhle sny zarazila. Říkala, že může pomoci s nočními můrami.

Odfrkl si a znovu si lehl. Byly ty sny opravdu tak hrozné, aby o pomoc požádal Aes Sedai? Na druhou stranu mohlo by ho něco, co teď udělá, dostat do větších potíží? Opustil přece Dvouříčí, odešel s Aes Sedai. Ale tehdy samozřejmě neměl na vybranou. Měl vůbec jinou možnost, než jí důvěřovat? Důvěřovat Aes Sedai? Jenom o tom přemýšlet bylo stejně špatné jako ty sny. Schoulil se pod pokrývkou a snažil se najít klid v prázdnotě tak, jak ho tomu učil Tam, ale spánek dlouho nepřicházel.