Oko světa

18 Caemlynská silnice

Caemlynská silnice se příliš nelišila od Severní silnice procházející Dvouříčím. Byla sice značně širší a bylo na ní vidět, že je mnohem používanější, ale pořád to byla jen udusaná hlína lemovaná po obou stranách stromy, které by klidně mohly růst i ve Dvouříčí, zvlášť proto, že zelené byly pouze jehličnany.

Avšak krajina byla jiná, protože kolem poledne dorazili poutníci do nízkých vršků. Dva dny vedla cesta mezi kopci – občas procházela přímo skrz, pokud byly příliš široké, takže by cesta musela tvořit větší zatáčku, a ne moc velké, takže prokopat se skrz nebylo zvlášť složité. Jak se úhel slunce každý den měnil, začínalo být zřejmé, že silnice, ač prostému okg připadala rovná, se pomalu zatáčí východním směrem. Rand přes den míval o staré mapě pantáty al’Verea – polovina hochů z Emondovy Role o ní mívala – a jak si vzpomínal, silnice obtáčela něco, čemu se říkalo Absherova vrchovina, dokud nedorazila do Bílého Mostu.

Lan je čas od času nechal sesednout na vrcholku některého z pahorků, odkud měli dobrý výhled na silnici před sebou i za sebou, včetně okolní krajiny. Strážce sledoval okolí a ostatní si protahovali nohy, nebo se usadili pod strom a najedli se.

„Kdysi jsem mívala ráda sýr,“ prohodila třetího dne po odjezdu z Baerlonu Egwain. Seděla zády opřená o strom a mračila se nad obědem, který byl opět stejný jako byla snídaně a jako bude i večeře. „Ani kapka čaje. Skvělého horkého čaje.“ Přitáhla si plášť blíž k tělu a poposedla si v marné snaze dostat se z dosahu poryvů větru.

„Čaj z buřiny a kořene anděliky,“ vykládala Nyneiva Moirain, „ je na únavu nejlepší. Pročistí hlavu a potlačí pálení ve vyčerpaných svalech.“

„Tím jsem si jistá,“ zamumlala Aes Sedai a úkosem se na Nyneivu podívala.

Nyneiva zaťala zuby, ale pak pokračovala stejným tónem. „No, když se musíš obejít bez spánku...“

„Žádný čaj!“ vyjel Lan na Egwain ostře. „Žádný oheň! Sice je ještě nevidíme, ale oni tu někde jsou, mizelec nebo dva a jejich trolloci, a vědí, že jedeme po téhle silnici. Není nutné jim oznamovat, kde přesně jsme.“

„Já ho nechtěla,“ zamumlala Egwain do pláště. „Jenom jsem si stýskala.“

„Jestli vědí, že jedeme touhle silnicí,“ zeptal se Perrin, „proč nejedeme rovnou do Bílého Mostu?“

„Ani Lan nedokáže cestovat krajinou tak rychle jako po silnici,“ odpověděla Moirain, čímž přerušila Nyneivu, „zvláště ne Absherovou vrchovinou.“ Vědma si podrážděně povzdechla. Rand by byl rád věděl, co měla za lubem. Prvního dne totiž Aes Sedai úplně ignorovala a další dva strávila tím, že se Moirain snažila vykládat o bylinkách. Moirain od vědmy poodešla a mluvila dál. „Proč si myslíte, že se cesta stáčí, aby ji obešla? A nakonec bychom na ni stejně zase narazili. Mohli bychom je pak mít před sebou, místo aby nás následovali.“

Rand se tvářil pochybovačně a Mat bručel cosi o „dlouhý cestě kolem“.

„Viděli jste dnes ráno nějaké hospodářství?“ zeptal se Lan. „Nebo aspoň kouř z komína? Neviděli, protože od Baerlonu po Bílý Most je to jedna divočina. A v Bílém Mostu musíme překročit Arinellu. Je to jediný most přes Arinellu jižně od Maradonu v Saldeie.“

Tom si odfrkl a foukl si do knírů. „Co jim zabrání, aby už neměli někoho, nebo něco, v Bílém Mostu?“

Od západu se ozvalo zakvílení rohu. Lan prudce otočil hlavu a zadíval se na silnici za nimi. Randovi přeběhl po zádech mráz. Jedna část jeho osobnosti zůstala dost klidná, aby si to přebrala, deset mil, ne víc.

„Nic jim v tom nezabrání, kejklíři,“ řekl strážce. „Spoléháme na Světlo a na štěstí. Ale teď víme určitě, že jsou za námi trolloci.“

Moirain si oprášila ruce. „Nastal čas, abychom jeli dál.“ Aes Sedai nasedla na svou bílou klisnu.

Ostatní se rozběhli ke svým koním a druhé zatroubení rohu je popohnalo. Tentokrát odpověděly i další, slabé zvuky se k nim nes1y od západu jako pohřebňí hudba. Rand se přichystal pobídnout Oblaka z místa do cvalu a všichni ostatní přitahovali otěže se stejnou naléhavostí. Každý kromě Lana a Moirain. Strážce si s Aes Sedai vyměnil dlouhý pohled.

„Ať jedou pořád dál, Moirain Sedai,“ řekl Lan nakonec. „Vrátím se, jakmile to půjde. Jestli neuspěju, poznáš to.“ Položil ruku na Mandarbovo sedlo, vyhoupl se nahoru a odcválal dolů z kopce. Mířil k západu. Rohy se ozvaly zase.

„Světlo tě provázej, poslední pane ze Sedmivěží,“ řekla Moirain tak tiše, že ji Rand skoro neslyšel. Zhluboka se nadechla a obrátila Aldíb k východu. „Musíme jet,“ prohlásila a vyrazila lehkým klusem. Ostafií ji následovali v sevřeném hloučku.

Rand se ještě jednou otočil v sedle a podíval se za Lanem, ale strážce už mezi nízkými vršky a stromy bez listí skoro nebylo vidět. Poslední pán ze Sedmivěží, tak ho nazvala. Rád by věděl, co to znamená. Myslel si, že to nikdo jiný kromě něj neslyšel, ale Tom si hryzal konečky knírů a na tváři měl zahloubaný výraz. Kejklíř zřejmě věděl spoustu věcí.

Rohy za nimi se ozvaly znovu a jiné jim odpovídaly. Rand si v sedle poposedl. Tentokrát byly blíž, tím si byl jistý. Osrn mil, možná sedm. Mat s Egwain se ohlíželi přes rameno a Perrin se krčil, jako by čekal, že mu něco skočí za krk. Nyneiva popojela dopředu, aby si promluvila s Moirain.

„Nemohli bychom jet rychleji?“ zeptala se. „Ty rohy se blíží.“ Aes Sedai zavrtěla hlavou. „A proč nám dávají na vědomost, že tam jsou? Třeba proto, abychom jeli rychle dál bez toho, abychom se zamysleli nad tím, co nás vepředu čeká.“

Udržovali stejné pravidelné tempo. Za nimi se ozývaly rohy a pokaždé zněly blíž. Rand se snažil přestat uvažovat o tom, jak blízko, ale to pomyšlení se při každém břeskném zakvílení vynořilo i tak. Pět mil, uvažoval nervózně, když zpoza kopce náhle vyrazil cvalem Lan.

Dojel Moirain a přitáhl hřebci otěže. „Nejmíň tři pěsti trolloků, každou vede půlčlověk. Možná pět.“

„Když ses dostal dost blízko, abys je viděl,“ ozvala se ustaraně Egwain, „mohli oni vidět tebe. Mohl bys je mít přímo za patami.“ „Oni ho neviděli.“ Nyneiva se narovnala, když se po ní všichni ohlédli. „Sledovala jsem jeho stopu, pamatujete.“

„Huš,“ nařídila Moirain. „Lan nám říká, že za námi je možná pět set trolloků.“ Nastalo omráčené ticho, pak se Lan ozval znovu. „A přibližují se. Za hodinu, možná míň, nás doženou.“

Aes Sedai, napůl k sobě, poznamenala: „Jestli jich bylo tolik už dřív, proč je nepoužili v Emondově Roli? A jestli ne, jak se sem dostali?“

„Rozestoupili se, aby nás mohli hnát před sebou,“ vykládal Lan, „a před hlavními oddíly křižují zvědové.“

„Hnát kam?“ přemítala Moirain. Jakoby v odpověď se v dálce na západě ozval roh, dlouhé zakvílení, kterému odpověděly další, všechny před nimi. Moirain zastavila Aldíb, ostatní učinili totéž, a Tom s vesničany z Emondovy Role se ustrašeně rozhlíželi kolem sebe. Všude před nimi i za nimi troubily rohy. Rand si pomyslel, že znějí vítězoslavně.

„Co uděláme teď?“ chtěla vědět Nyneiva rozzlobeně. „Kam půj deme?“

„Můžeme jedině na sever, nebo na jih,“ řekla Moirain spíš jako by přemýšlela nahlas, než že by odpovídala vědmě. „Na jihu je Absherova vrchovina, pustá a mrtvá, a Taren, kterou není možné překročit a po které se neplaví žádné čluny. Na severu bychom mohli ještě předtím, než padne noc, dorazit k Arinelle, a tam bychom mohli najít nějaký obchodní člun. Pokud se v Maradonu prolomily ledy.“

„Existuje místo, kam trolloci nepůjdou,“ ozval se Lan, ale Moirain prudce zavrtěla hlavou.

„Ne!“ Kývla na strážce a on se k ní naklonil, takže ostatní neslyšeli, co si povídají.

Rohy troubily a Randův kůň neklidně tancoval.

„Snaží se nás vystrašit,“ zavrčel Tom a snažil se uklidnit své zvíře. Mluvil napůl rozzlobeně a napůl, jako kdyby se to trollokům dařilo. „Snaží se nás vyděsit tak, abychom zpanikařili a dali se na útěk. Pak by nás dostali.“

Egwain při každém zadutí rohu otáčela hlavu, chvíli se dívala dopředu, chvíli za sebe, jako kdyby hledala první trolloky. Rand by rád dělal to samé, ale snažil se to skrýt. Pobídl Oblaka blíž k Egwain.

„Pojedeme na sever,“ oznámila Moirain.

Jak opustili silnici a klusem se vydali do okolních kopců, rohy pronikavě zavřeštěly.

Kopce tu byly nízké, ale cesta vedla pod holými větvemi stromů a suchým podrostem pořád nahoru a dolů, nikde nebylo kouska rovné půdy. Koně se namáhavě vyšplhali na jeden svah, jenom aby zase sklusali dolů k dalšímu. Lan udával rychlé tempo, rychlejší, než jakým jeli po silnici.

Randa do tváří a do prsou šlehaly větve. Starý břečťan a psí víno ho chytaly za ruce a občas mu málem vyhodily nohu ze třmene. Pronikavé troubení rohů se ozývalo stále blíže a častěji.

I když je Lan hnal dopředu, nepostupovali příliš rychle. Na každý sáh vpřed urazili dva nahoru nebo dolů, a každý sáh je stál značné síly. A rohy se stále blížily. Dvě míle, odhadoval Rand. Možná méně.

Po nějaké době se začal Lan rozhlížet kolem a tvrdé rysy jeho obličeje se za celou dobu, co ho Rand znal, nejvíc přiblížily starostlivému výrazu. Jednou se strážce postavil ve třmenech a ohlížel se zpátky směrem, kterým přijeli. Jediné, co Rand viděl, byly stromy. Lan si znovu sedl, nepřítomně si odhodil plášť stranou, aby mu nic nebránilo dosáhnout na meč, a nepřestával sledovat les.

Rand se tázavě zadíval na Mata, ale ten jenom kývl ke strážcovým zádům a pokrčil rameny.

Pak Lan přes rameno promluvil. „Nedaleko jsou trolloci.“ Vyjeli na vršek a začali sestupovat dolů. „Jsou to někteří zvědové, které vyslali dopředu. Jestli na ně narazíme, za každou cenu se držte u mě a dělejte to, co já. Musíme pokračovat směrem, kterým jedeme.“

„Krev a popel!“ zamumlal Tom. Nyneiva ukázala Egwain, aby se jí držela.

Jediný úkryt jim poskytovaly roztroušené hájky jehličnanů, ale Rand se snažil dívat všemi směry najednou a jeho představivost měnila každý šedý kmen, který koutkem oka zachytil, v trolloka. Rohy byly blíž. A přímo za nimi. Byl si tím jist. Byly za nimi a blížily se.

Dorazili na vrcholek dalšího kopce.

Pod nimi se právě vydávali do vrchu trolloci s tyčemi zakončenými smyčkami provazu či dlouhými háky. Hodně trolloků. Jejich řada se táhla, kam až oko dohlédlo, ale uprostřed, přímo proti Lanovi, jel mizelec.

Když se nahoře objevili lidé, myrddraal na okamžik zaváhal, ale v příští chvíli tasil meč s černou čepelí, který si Rand tak dobře pamatoval, a zamával jím nad hlavou. Řada trolloků vyrazila kupředu.

Ještě než se myrddraal pohnul, Lan už měl meč v ruce. „Držte se u mě!“ křikla Mandarb se vrhl dolů po svahu vstříc trollokům. „Za Sedmivěží!“ křičel Lan.

Rand polkl a pobodl bělouše vpřed. Celá skupina se řítila za strážcem. Randa překvapilo, když zjistil, že svírá v ruce Tamův meč. Pod Lanovým vlivem vyrazil vlastní bojový pokřik. „Manetheren! Manetheren!“

Perrin se toho chytil. „Manetheren! Manetheren!“

Ale Mat řval: „Carai an Caldazar! Carai an Ellisanda! Al Ellisanda!“

Mizelec odvrátil hlavu od trolloků k útočícím jezdcům. Černý meč mu ztuhl nad hlavou a otvor v jeho kápi se otáčel, jak si myrddraal prohlížel blížící se útočníky.

Pak se k němu dostal Lan a lidé se vrhli na řadu trolloků. Strážcova čepel se střetla s černou ocelí z kováren v Thakan’daru a ozvalo se zazvonění jako od velkého zvonu, duté zazvonění, a vzduchem létalo modré světlo jako blesky.

Skorolidé se zvířecími čenichy se shlukli kolem celých lidí a všude se míhaly smyčky a háky. Pouze Lan s myrddraalem zůstali volní, bojovali v prázdném kruhu, černí koně postupovali bok po boku, meče stejně obratně vykrývaly jeden výpad za druhým. Blýskalo se a vzduchem se neslo řinčení.

Oblak zakoulel očima a zařehtal, vzepjal se a zahrabal kopyty po štěkajících obličejích plných ostrých zubů, které ho obklopovaly. Kolem něj se tlačila těžká těla. Rand bělouše nemilosrdně pobízel a nutil ho jít dál, bez ohledu na nebezpečí, mával mečem s tou trochou zběhlosti, kterou se do něj Lanovi podařilo vpravit, a sekal kolem sebe, jako kdyby štípal dřevo. Egwain! Zoufale ji začal hledat, pobízel bělouše dopředu a prosekával si cestu chlupatými těly, jako by se prosekával podrostem.

Moirainina bílá klisna při sebemenším pohybu otěží kopala a kousala. Aes Sedai měla výraz stejně tvrdý jako Lan a teď švihla holí. Trolloky obklopily plameny a pak vybuchly se zahřměním, po kterém pokřivená těla zůstala nehybně ležet na zemi. Nyneiva s Egwain se s námahou držely blízko Aes Sedai, zuřivě na trolloky cenily zuby a v rukou svíraly nože. Kdyby se některý z trolloků dostal blíž, tyto krátké zbraně by jim nebyly k ničemu. Rand se snažil obrátit Oblaka směrem k nim, ale bělouš skousl udidlo. Ržál a kopal a rval se kupředu bez ohledu na to, jak Rand tahal za otěže.

Kolem tří žen se objevil prázdný prostor, jak se trolloci snažili uniknout z dosahu Moiraininy hole, ale jak se jí pokoušeli vyhnout, ona je následovala. Zahučel oheň a trolloci vyli vzteky a zuřivostí. Nad vším tím řevem a vytím se však neslo zvonění strážcova meče o myrddraalovu čepel. Vzduch kolem obou bojovníků modře vzplál, a znovu. A znovu.

Randovi přes hlavu sklouzla smyčka. Rand neohrabaně přesekl tyč vejpůl a pak proťal kozí tvář trolloka, který ji držel. Za rameno ho zachytil hák a zapletl se mu do pláště, načež ho strhl dozadu. Rand se horečnatě držel sedlové hrušky a snažil se nespadnout, přičemž málem ztratil meč. Oblak se zkroutil a zaržál. Rand zoufale visel na sedle i na otěžích. Cítil, jak klouže, pomaličku, a poddává se nepřátelskému háku. Oblak se otočil a Rand na chviličku zahlédl Perrina, kterého už skoro stáhli ze sedla, jak se třem trollokům snaží vyrvat sekeru. Ti ho drželi za ruku a za obě nohy. Oblak skočil vpřed a v Randově zorném poli zůstali pouze trolloci.

Jakýsi trollok se vrhl dopředu a popadl Randa za nohu, takže mu ji vyhodil ze třmenu. Rand, lapaje po dechu, pustil sedlo a ťal po něm. V tom okamžení ho hák strhl ze sedla Oblakovi na záď. Jedině to, že křečovitě svíral otěže, ho zachránilo a on nespadl na zem. Oblak se vzepjal a zaržál. A v té chvíli tah najednou zmizel. Trollok, držící Randa za nohu, zvedl ruce a zavřískl. Všichni trolloci vřískali, jejich vytí znělo, jako by všichni psi na světě zešíleli.

Kolem lidí padali trolloci v křečích na zem, rvali si srst a drásali si obličeje. Všichni trolloci. Hryzli hlínu, sápali se po ničem, vyli, vyli a vyli.

Pak Rand zahlédl myrddraala. Stále seděl vzpřímeně v sedle šíleně poskakujícího koně, černý meč se stále míhal, jenom jezdec neměl hlavu.

„Neumře do západu slunce,“ musel Tom mezi dvěma hlubokými nádechy zakřičet, aby ho bylo slyšet. „Ne úplně. Tak jsem to aspoň slyšel.“

„Jedeme!“ houkl na ně Lan. Strážce už shromáždil Moirain i druhé dvě ženy a dovedl je do půlky protějšího svahu. „Tohle nejsou všichni!“ Vskutku, znovu zakvílely rohy, jejich troubení se neslo nad jekotem trolloků na zemi, ozývaly se od východu, západu a jihu.

Jako zázrakem byl Mat jediný, koho dostali ze sedla. Rand k němu doklusal, ale Mat si shodil z ramen smyčku, sebral svůj luk a bez pomoci se vyškrábal do sedla, i když si přitom mnul krk.

Rohy štěkaly jako psi, když zachytí stopu vysoké. Psi se přibližovali. Pokud Lan jel rychle předtím, teď jel dvakrát rychleji, až se koně vyšphali do kopce rychleji, než dřív sjížděli dolů, a na druhé straně málem přepadli. Ale rohy se ozývaly stále blíž, až bylo slyšet hrdelní pokřik pronásledovatelů pokaždé, když se rohy odmlčely, takže nakonec lidé dosáhli vrcholku jednoho kopce a trolloci se objevili na kopci těsně za nimi. Vršek kopce se černal trolloky, z protáhlých, pokřivených čenichů vyšlo zavytí a nad nimi se tyčili tři myrddraalové. Obě skupiny oddělovalo jen sto kroků.

Randovi se sevřelo srdce jako staré jablko. Tři!

Myrddraalové pozvedli černé meče jako jeden myrddraal. Trolloci se hrnuli po svahu dolů jako záplava, spustili vítězoslavný pokřik a tyče jim při běhu poskakovaly nad hlavami.

Moirain slezla z Aldíb. Klidně vytáhla cosi z váčku a rozbalila to. Rand zahlédl tmavou slonovinu. Angrial. S angrialem v jedné ruce a holí v druhé se Aes Sedai rozkročila, postavila se útočícím trollokům a černým mečům mizelců čelem, pozvedla hůl vysoko do vzduchu a zabodla ji do země.

Půda zazvonila jako železný kotlík, do něhož někdo udeřil paličkou. Duté zvonění pomalu utichlo. Chvíli bylo ticho. Všechno zmlklo. Vítr se utišil. Trolloci přestali křičet. Dokonce i jejich útok se zpomalil, až ustal docela. Na zlomek vteřiny všechno čekalo. Temné zvonění se vrátilo, změnilo se v tiché rachocení, které sílilo, až země úpěla.

Pod Oblakovými kopyty se chvěla zem. Tohle byla práce Aes Sedai, jak o tom vyprávěly příběhy. Rand si přál, aby byl stovky mil odsud. Chvění zesílilo tak, že se kolem nich začaly kymácet stromy. Bělouš klopýtl a málem upadl. Dokonce i Mandarb a Aldíb bez své jezdkyně se potáceli, jako by byli opilí, a ti, kdo stále ještě seděli na koních, se museli pevně přidržovat otěží a hřív, prostě čehokoliv, aby se v sedle udrželi.

Aes Sedai stále stála na místě, držela angrial a hůl měla zabořenou do země, a ani ona, ani hůl se nepohly ani o coul, ač se země kolem ní zvedla a třásla. Teď se země zvlnila, zvedla se před její holí a rozběhla se k trollokům jako vlnky na rybníce, vlnky, které cestou rostly, vyvracely staré keře z kořenů a vyhazovaly do vzduchu suché listí, a jak rostly, stávaly se vlnami zemskými a valily se k trollokům. Stromy v dolíku sebou švihaly jako klacíky v rukou malých chlapců. Na protějším svahu trolloci padali na hromadu a zuřící země jimi pohazovala sem a tam.

Jako by se všude kolem nich nezvedala země, myrddraalové vyjeli v řadě kupředu, jejich vraní koně ani nezaškobrtli, kopyta všech tří se pohybovala zároveň. Všude kolem černých hřebců se váleli trolloci, vyli a chytali se za svah, který se pod nimi zvedal, ale myrddraalové se pomalu blížili.

Moirain zvedla hůl a země se utišila, ale Aes Sedai ještě neskončila. Ukázala na dolík mezi kopci a z hlíny vyskočily plameny, ohnivá fontána pět sáhů vysoká. Moirain rozpřáhla paže a oheň se rozběhl doprava a doleva, kam až oko dohlédlo, rozšířil se ve stěnu, jež oddělovala lidi od trolloků. Žár Randa přinutil chránit si obličej rukama dokonce i zde, na vrcholku kopce. Černí koně myrddraalů, ať již byli obdařeni jakýmikoliv silami, před ohněm zaržáli, vzepjali se a vzpírali se svým jezdcům, kteří je tloukli a snažili se je přimět projít skrze plameny.

„Krev a popel,“ vydechl Mat. Rand otupěle přikývl.

Náhle se Moirain zapotácela a byla by upadla, kdyby Lan neseskočil z koně a nezachytil ji. „Jeďte,“ nařídil ostatním. Jeho drsný hlas byl v naprostém rozporu s tím, jak něžně zvedal Aes Sedai na její klisnu. „Ten oheň nebude hořet věčně. Honem! Záleží na každé minutě!“

Plamenná stěna burácela, jako by snad měla hořet navěky, ale Rand se nehádal. Cválali k sevem, jak nejrychleji to jejich koně dokázali. V dálce pronikavě oznamovaly rohy své zklamání, jako by už věděly, co se stalo, a pak se odmlčely.

Lan s Moirain ostatní brzy dohonili, i když Lan vedl Aldíb za otěž a Aes Sedai se oběma rukama držela sedla. „Brzo budu v pořádku,“ odpověděla na ustarané pohledy. Mluvila znaveně, leč odhodlaně, a pohled měla stejně tvrdý jako obvykle. „Když pracuju se zemí a ohněm, nejsem na nejjistější půdě. Maličkost.“

Ti dva se opět ujali vedení, jedouce rychlým krokem. Rand si nemyslel, že by se Moirain při rychlejším tempu udržela v sedle. Nyneiva popojela dopředu vedle Aes Sedai a podpírala ji. Oddíl chvíli projížděl mezi kopci a obě ženy si cosi špitaly, pak vědma zalovila v plášti a podala Moirain malý balíček. Moirain ho rozbalila a polkla jeho obsah. Nyneiva ještě něco podotkla a vrátila se k ostatním dozadu, jejich tázavých pohledů si však nevšímala. Rand měl dojem, že přes všechno, co se událo, se tvářila maličko spokojeně.

Na tom, co má vědma za lubem, mu vlastně ani nezáleželo. Neustále mnul jílec svého meče a kdykoliv si uvědomil, co to provádí, překvapeně se na něj zadíval. Tak taková je bitva. Mnoho si z ní nepamatoval, žádné podrobnosti. V hlavě se mu všechno pomíchalo, chlupaté tváře a strach. Strach a žár. V bitvě mu bylo jako za horkého letního poledne. Nerozuměl tomu. Ledový vítr se mu snažil zmrazit pot na obličeji i na těle.

Ohlédl se na své dva přátele. Mat si z tváří otíral okrajem pláště pot. Perrin, jenž hleděl na cosi v dálce a vůbec se mu to nelíbilo, vypadal, že si čelo lesknoucí se potem ani neuvědomuje.

Kopce byly menší a krajina se začínala vyrovnávat, ale Lan, místo aby si pospíšil, nechal zastavit. Nyneiva se chtěla připojit k Moirain, ale strážce ji zarazil. Poodjel s Aes Sedai dopředu a tam dali hlavy dohromady. Z Moiraininých gest bylo zřejmé, že se hádají. Nyneiva s Tomem je sledovali, vědma se ustaraně mračila a kejklíř si cosi tiše bručel a občas se ohlédl zpátky, ale ostatní se vyhýbali pohledu jeden na druhého. Kdo ví, co může z hádky mezi Aes Sedai a strážcem vzejít?

Po chvíli na Randa tiše promluvila Egwain, přičemž po stále se dohadující dvojici vrhala neklidné pohledy. „To, co jste křičeli na trolloky.“ Zarazila se, jako by si nebyla jistá, jak pokračovat.

„Co s tím?“ zeptal se Rand. Cítil se trochu divně – na válečný pokřik měli plné právo strážci, lid z Dvouříčí nic takového nedělal, ať už říkala Moirain cokoliv – ale jestli si z něj chce kvůli tomu utahovat... „Mat musel ten příběh opakovat aspoň desetkrát.“

„A špatně,“ vložil se do toho Tom. Mat zavrčel na protest. „Ať ho vykládal, jak chtěl,“ řekl Rand, „všichni jsme ho slyšeli mockrát. Kromě toho, něco jsme křičet museli. Chci říct, že v takové chvíli se to dělá. Slyšelas Lana.“

„A měli jsme na to právo,“ dodal zamyšleně Perrin. „Moirain říká, že jsme všichni potomky těch lidí z Manetherenu. Bojovali s Temným a my taky bojujeme s Temným. To nám na to dává právo.“

Egwain si odfrkla, jako by jim tím chtěla dát najevo svůj názor. „O tom jsem nemluvila. Co... co to křičel Mat?“

Mat nejistě pokrčil rameny. „Vůbec si nevzpomínám.“ Díval se sklesle. „No, nic si nepamatuju. Všechno mám takový zamlžený. Nevím, co to bylo, ani kde se to ve mně vzalo, ani co to znamenalo.“ Zasmál se sám sobě. „Hádám, že to nic neznamenalo.“

„Já... já myslím, že znamenalo,“ prohlásila pomalu Egwain. „Když jsi křičel, měla jsem dojem – jenom na chviličku – měla jsem dojem, že ti rozumím. Ale teď je to pryč.“ Povzdechla si a zavrtěla hlavou. „Možná máš pravdu. Zvláštní, co si v takové chvíli všechno představuješ, že?“

„Carai an Caldazar,“ řekla Moirain. Všichni se otočili a zírali na ni. „Carai an Ellisanda. AI Ellisanda. Pro čest Rudého orla. Pro čest Sluneční růže. Sluneční růže. Prastarý válečný pokřik Manetherenu a válečný pokřik jejich posledního krále. Eldren říkali Sluneční růže.“ Moirainin úsměv zahrnoval Egwain i Mata, i když její pohled na něm spočinul snad o zlomeček vteřiny déle než na ní. „Krev aradského rodu je ve Dvouříčí stále silná. Stará krev pořád ještě zpívá.“

Mat s Egwain se dívali jeden na druhého a ostatní se dívali na ně. Egwain se rozšířily oči a koutky úst se jí zvedaly v úsměvu, který ona pokaždé potlačila, jako by si nebyla jistá, jak má tyto řeči o staré krvi brát. Mat si jistý byl, podle toho, jak se zachmuřil.

Rand si domýšlel, že ví, nač Mat myslí. Nato stejné, na co myslel i on. Pokud je Mat potomkem manetherenských králů, možná jdou trolloci opravdu po něm a ne po všech třech. To pomyšlení ho zahanbilo. Líce se mu zbarvily, a když zachytil provinilý výraz na Perrinově tváři, věděl, že Perrina napadlo totéž.

„Nemůžu říct, že bych někdy o něčem takovým slyšel,“ ozval se po chvíli Tom. Zavrtěl hlavou a pokračoval mnohem příkřeji. „V jiný době bych z toho mohl dokonce udělat příběh, ale zrovinka teď... Hodláš tu setrvat celý den, Aes Sedai?“

„Ne,“ opáčila Moirain a chopila se otěží.

Od jihu se ozvalo zavřeštění trolločího rohu, a jako by její slovo podtrhlo. Odpověděly mu další rohy, od východu a od západu. Koně se nervózně chvěli a ohlíželi se.

„Překonali oheň,“ podotkl klidně Lan. Obrátil se k Moirain. „Na to, co zamýšlíš, nejsi dost silná, zatím ne, dokud si neodpočineš. A ani myrddraalové, ani trolloci se na to místo neodváží.“

Moirain zvedla ruku, jako by ho chtěla umlčet, pak si povzdechla a nechala to plavat. „Tak dobře,“ řekla podrážděně. „Asi máš pravdu, ale raději bych měla jinou volbu.“ Zpod sedlového řemene vytáhla hůl. „Pojďte co nejblíž ke mně. Jak nejblíž to půjde. Ještě blíž.“

Rand pobídl Oblaka ke klisně Aes Sedai. Na Moirainino naléhání ji obstoupili těsným kruhem, až všichni koně měli hlavy nad zádí či kohoutkem jiného zvířete. Teprve tehdy byla Aes Sedai spokojená. Pak se beze slova postavila ve třmenech a zamávala holí na jejich hlavami, přičemž se natahovala co nejdál, aby zahrnula úplně každého.

Rand sebou pokaždé, když se nad ním hůl mihla, trhl. Vždycky mu přitom po zádech přeběhl mráz. Mohl hůl sledovat, aniž by se na ni přímo díval, pouze podle toho, jak se lidé chvěli. Nijak ho nepřekvapilo, že jediný, kdo ani nemrkl, byl Lan.

Náhle Moirain ukázala holí k západu. Ve vzduchu zavířilo suché listí a rozkývaly se větve, jako by se směrem, kterým ukázala, rozběhl prašný vír. Když neviditelný větrný vír zmizel, Moirain si zase sedla a povzdechla si.

„Trolloci,“ řekla, „budou mít dojem, že naše stopy a náš pach vedou tamtudy. Myrddraalové to časem prohlédnou, ale do té doby...“

„Do té doby,“ dokončil Lan, „se ztratíme.“

„Ta tvoje hůl je vážně mocná,“ řekla Egwain, čímž si vysloužila pohrdavé odfrknutí od Nyneivy.

Moirain mlaskla. „Říkala jsem ti, dítě, že věci moc nemají. Jediná síla vychází z pravého zdroje, a pouze živá mysl jí může vládnout. Tohle neumí ani angrial, jenom pomáhá se soustředit.“ Unaveně vrátila hůl pod řemen. „Lane?“

„Jeďte za mnou,“ vybídl je strážce, „a buďte zticha. Kdyby nás trolloci zaslechli, všechno by přišlo vniveč.“

Zamířil k severu, ne tím ostrým tempem jako dřív, spíš rychlým krokem, kterým putovali po Caemlynské silnici. Půda byla stále rovnější, i když les byl pořád stejně hustý.

Už nejeli přímo jako předtím, protože Lan vybral stezku, která se vinula kolem půdních nerovností a skalnatých výběžků, a už je nenutil projíždět spletí křovin, místo toho je vedl kolem. Občas zpomalil a jel vzadu, přičemž napjatě pozoroval stopy, které zanechávali. Pokud někdo byť jen zakašlal, vysloužil si od Lana zavrčení.

Nyneiva jela vedle Aes Sedai a starostlivost sváděla v jejím obličeji boj s nelibostí. A byl tam ještě náznak něčeho jiného, hloubal Rand, skoro jako by vědma před sebou viděla nějaký úkol. Moirain měla skleslá ramena, oběma rukama svírala otěže i sedlo a při každém Aldíbině kroku se zakymácela. Bylo jasné, že si vytvoření oné falešné stopy, ač se to proti zemětřesení a ohnivé stěně zdálo jako maličkost, vyžádalo značné množství síly, síly, kterou už nesměla ztratit.

Rand si skoro přál, aby se rohy ozvaly znovu. Aspoň by věděl, jak daleko trolloci jsou. A mizelci.

Neustále se otáčel dozadu, takže to, co leželo před nimi, nezahlédl jako první. Když si toho všiml, zíral celý vyvedený z míry. Na obě strany, kam až oko dohlédlo, se táhla jakási velká nepravidelná masa, většinou vysoká jako stromy, které rostly až těsně k ní, a tu a tam se v ní objevovaly ještě vyšší věžičky. Byla pokryta silnými vrstvami bezlistého břečťanu a psího vína. Útes? Díky tomu vínu bude šplhání snadné, ale koně nahoru nikdy nedostaneme.

Náhle dojeli blíže a Rand si všiml věže. Očividně to byla věž, ne nějaký skalní útvar, s podivnou špičatou kopulí. „Město!“ řekl. A městská hradba, ty štíhlé věžičky byly strážní věže v hradbách. Randovi poklesla brada. Muselo to být desetkrát větší než Baerlon. Padesátkrát větší.

Mat kývl. „Město,“ souhlasil. „Ale co dělá takový město uprostřed lesa?“

„A úplně bez lidí,“ dodal Perrin. Když se na něj podívali, ukázal na hradby. „Copak by lidi nechali něco takhle přerůst? Víte, že břečťan dokáže zbořit zeď. Podívejte, jak je pobořená.“

To, co Rand viděl, si v duchu znovu uspořádal. Bylo tomu, jak Perrin říkal. Skoro pod každým nižším místem v hradbě byl zarostlý pahorek, zdivo ze zříceného cimbuří. Ani dvě strážní věže nebyly stejně velké.

„Ráda bych věděla, co to bylo za město,“ přemítala Egwain. „Ráda bych věděla, co se tu stalo. Na nic takového si z tátových map nepamatuju.“

„Jmenovalo se Aridhol,“ ozvala se Moirain. „Za dnů trollockých válek bývalo spojencem Manetherenu.“ Pozorovala mohutné zdi a ostatních si zřejmě nevšímala, dokonce ani Nyneivy, která ji podpírala v sedle. „Později Aridhol zahynul a tohle místo dostalo jiné jméno.“

„Jaký?“ chtěl vědět Mat.

„Tudy,“ řekl Lan. Zastavil Mandarba před tím, co kdysi bývalo branou dost širokou i pro padesát mužů pochodujících v řadě vedle sebe. Zůstaly pouze pobořené, psím vínem obrostlé strážní vížky. Po křídlech brány nebylo ani stopy. „Tudy vstoupíme.“ V dálce zavřískly rohy trolloků. Lan se tím směrem zadíval a pak pohlédl na slunce, které bylo na půl cestě dolů k vrcholkům stromů na západě. „Zjistili, že ta stopa je falešná. Pojďte, než se setmí, musíme si najít úkryt.“

„Jaký jméno?“ zeptal se Mat znova.

Moirain odpověděla, když už vjížděli do města. „Shadar Logoth,“ pravila. „Jmenuje se Shadar Logoth.“