Oko světa

4 Kejklíř

Dveře hostince se za bělovlasým mužem s bouchnutím zavřely a on se otočil a zamračil se na ně. Byl hubený a byl by i vysoký, kdyby neměl nahrbená ramena, ale pohyboval se mnohem čiperněji, než by odpovídalo jeho věku. Jeho plášť byl změtí záplat nejrůznějších tvarů a velikostí, záplat stovky barev, a povlával i v nejslabším závanu větru. Rand viděl, že plášť je poměrně silný, přesto, co tvrdil pantáta al’ Vere, a záplaty na něm byly našity spíš jako ozdoba.

„Kejklíř!“ zašeptala vzrušeně Egwain.

Bělovlasý muž se otočil a plášť za ním zavlál. Na dlouhém kabátě měl velice zvláštní baňaté rukávy a velké kapsy. Kolem úst se mu třepotaly husté kníry stejně sněhově bílé jako vlasy, a tvář měl pokroucenou jako starý strom, který zažil těžké časy. Překrásně vyřezávanou fajfkou s dlouhou troubelí, z níž se vinul proužek dýmu, vznešeně pokynul Randovi a ostatním. Zpod mužova hustého obočí vyhlížely modré oči a provrtávaly vše, nač mu padly.

Rand na jeho oči zíral skoro stejně jako na ostatek. Každý ve Dvouříčí měl oči tmavé, stejně jako většina kupců, jejich strážných i všech ostatních lidí, které kdy potkal. Congarové a Coplinové si z něj pro jeho šedé oči utahovali až do dne, kdy nakonec Evalu Coplinovi rozbil nos. Taky si ho za to pak vědma pěkně podala. Randa napadlo, zda někde existuje místo, kde nemá tmavé oči nikdo. Třeba odtamtud pochází i Lan.

„Co je tohle za místo?“ dožadoval se kejklíř hlubokým hlasem, který byl jaksi znělejší než hlasy obyčejných lidí. Dokonce i na otevřeném prostranství jako by vyplňoval velkou místnost a odrážel se od stěn. „Ti křupani ve vesnici tamhle na kopci mi řeknou, že se sem dostanu před setměním, jenom zapomenou dodat, že v tom případě musím vyrazit dávno před polednem. Když sem konečně dorazím, promrzle] až do morku kostí a zrale] na teplou postel, váš hostinský určí kvůli tomu, že je moc brzo, jako kdybych byl nějaký potulný pasák vepřů a vaše vesnická rada mě na kolenou neprosila, abych vystoupil na tý vaší slavnosti. A to mi ani neřekl, že je tu starostou.“ Odmlčel se, aby se nadechl, a na všechny zároveň se zamračil, ale hned pokračoval dál. „Když sejdu dolů, abych si u krbu dal sklenici piva a zabafal z fajfky, každý v sednici na mě zírá, jako bych byl jeho nejneoblíbenější švagr, co si chce půjčit peníze. Jakýsi dědek na mě začne pokřikovat kvůli tomu, jaký příběhy bych měl nebo neměl vyprávět, pak na mě nějaká holka křičí, abych vypadl, a vyhrožuje mi holí, jestli sebou nehodím. Kdo kdy slyšel o takovým chování ke kejklíři?“

Egwain se tvářila navýsost zajímavě, na jedné straně užasle kulila oči na živého kejklíře, a zároveň toužila bránit Nyneivu.

„S tvým dovolením, mistře kejklíři,“ ozval se Rand. Věděl, že se sám přihlouple zubí. „To byla naše vědma a...“

„Ta hezká malá žába?“ vyjekl kejklíř. „Vesnická vědma? Vždyť ve svým věku by měla radši flirtovat s mládenci, než předpovídat počasí a kurýrovat nemocné.“

Rand nejistě zašoupal nohama. Doufal, že se Nyneiva o kejklířových názorech nedoslechne. Alespoň než skončí představení. Perrin sebou při kejklířových slovech trhl a Mat si tiše hvízdl, jako by oba napadlo totéž, co Randa.

„Ti muži, to byla vesnická rada,“ pokračoval Rand. „Jsem si jistý, že nechtěli být nezdvořilí. Víte, právě jsme se dozvěděli, že v Ghealdanu je válka a muž, který se vydává za Draka Znovuzrozeného. Falešný Drak. Z Tar Valonu tam jedou Aes Sedai. Rada se snaží odhadnout, jestli jsme tady v bezpečí.“

„To jsou starý zprávy dokonce i v Baerlonu,“ odbyl ho kejklíř, „a to je to poslední místo na světě, kde se člověk něco dozví.“ Odmlčel se, rozhlédl se po vesnici a suše dodal: „Skoro to poslední místo.“ Pak mu oči padly na vůz před hostincem, stál tu opuštěný, s ojí skloněnou k zemi. „Aha, takže jsem vevnitř opravdu poznal padana Faina.“ Hlas měl pořád hluboký, ale teď z něj zmizela barva a nahradil ji posměch. „Faro vždycky nosil špatný zprávy rychle, tím rychleji, čím byly horší. Je to spíš krkavec než člověk.“ „Pantáta Fain přichází do Emondovy Role dost často, mistře kejklíři,“ pravila Egwain, a potěšením v jejím hlase se nakonec přece jen prodral náznak nesouhlasu. „Vždycky je veselý a přináší nám spíš dobré zprávy než špatné.“

Kejklíř si ji chvíli měřil pohledem, načež se zeširoka usmál. „Ty jseš mi tedy hezký děvče. Měla bys mít ve vlasech růže. Naneštěstí neumím vytáhnout růži ze vzduchu, ne letos, ale jak by se ti líbilo postavit se zítra vedle mě jako součást mýho vystoupení? Podala bys mi flétnu, až bych ji potřeboval, a jistý další přístroje. Vždycky si k ruce vybírám tu nejhezčí dívku, jakou můžu najít.“

Perrin se zachichotal a Mat, který se až dosud tiše hihňal, se teď rozesmál nahlas. Rand překvapeně zamrkal. Egwain se na něj mračila, a to se ani neusmál. Egwain se narovnala a promluvila hlasem až příliš tichým.

„Děkuji, mistře kejklíři. S největším potěšením ti budu pomáhat.“

„Tom Merrilin,“ řekl kejklíř. Všichni zazírali. „Jmenuju se Tom Merrilin, ne mistr kejklíř.“ Urovnal si mnohobarevný plášť na ramenou a jeho hlas jako by se opět nesl velkým sálem. „Kdysi dvorní bard, nyní jsem postoupil do vznešených řad mistrů kejklířů, nicméně mé jméno je prostě Tom Merrilin, a kejklíř je prostý titul, na nějž jsem hrdý.“ A při vybrané úkloně mávl pláštěm tak, že mu Mat zatleskal a Egwain cosí potěšeně zamumlala.

„Mistře... ech... mistře Merriline,“ ozval se Mat, jenž si nebyl příliš jist, kterou formu oslovení si z toho, co Tom Merrilin řekl, vybrat, „co se děje v Ghealdanu? Víš něco o tom falešným Drakovi? Nebo o Aes Sedai?“

„Vypadám snad jako forman, chlapče?“ zabručel kejklíř a o hřbet ruky si vyklepal fajfku. Tu pak nějak nechal zmizet v plášti nebo v kabátě. Rand si nebyl jistý, kam zmizela, ani jak. „Já jsem kejklíř, ne nosič novinek. A dávám si pozor, abych o Aes Sedai nikdy nic nevěděl. Je to tak mnohem bezpečnější.“

„Ale ta válka,“ začal Mat dychtivě, jen aby ho mistr Merrilin uťal.

„Ve válkách, hochu, jedni hlupáci zabíjejí druhé kvůli hloupostem. To každýmu stačí. Já jsem tady kvůli svýmu umění.“ Náhle ukázal prstem na Randa. „Ty, mládenče. Ty jsi tedy dlouhán. Ještě jsi sice nedorostl do plný výšky, ale pochybuje, že by se v celým kraji vyskytoval muž stejně vysoký jako ty. A sázím se, že jenom málokterý vesničan má takový oči jako ty. Jádro toho je, že máš ramena široká, jako je dlouhý topor sekery, a vysoký jsi jako Aiel. Jak se jmenuješ, mládenče?“

Rand mu to váhavě sdělil, neboť si nebyl jist, zda si z něj kejklíř náhodou neutahuje, ale ten už svou pozornost obrátil k Perrinovi. „A ty jsi skoro tak velký jako Ogier. Skoro. Jak ti říkají?“

„Ledaže bych se postavil sám sobě na ramena,“ zasmál se Perrin. „Obávám se, že jsme s Randem jenom obyčejní lidi, mistře Merriline, a ne nějaký vymyšlení tvorové z tvých povídaní. Jmenuje se Perrin Aybara.“

Tom Merrilin se zatahal za knír. „Heleďme se. Vymyšlení tvorové z mých povídání. Tak to tedy jsou? Vy jste mládenci široce zcestovalí, zdá se.“

Rand držel ústa zavřená, byl si totiž jistý, že tohle byl zárodek šprýmu, ale Perrin odpověděl.

„My všichni jsme byli až v Hlídce a v Devenským Průseku. Jen málokdo tady kolem se dostal až tak daleko.“ Nijak se nevytahoval, Perrin se stejně chvástal jen zřídkakdy. Prostě jenom říkal pravdu.

„Taky jsme viděli Slatinu,“ dodával Mat, a to znělo chvástavě. „Jsou to blata na opačným konci Západního polesí. Vůbec nikdo tam nechodí – je tam plno tekutejch písků a močálů – jenom my tam byli. A nikdo taky nechodí do pohoří Oparů, ale tam jsme taky jednou byli. Teda na úpatí.“

„Až tak daleko?“ zamumlal kejklíř, a knír si teď hladil bez přestání. Randa napadlo, že skrývá úsměv, a všiml si, jak se Perrin zamračil.

„Vstoupit do hor přivolává neštěstí,“ řekl Mat, jako by se bránil, že nešli dál. „Každý to ví.“

„To je jenom hloupost, Matrime Cauthone,“ vložila se do hovoru rozzlobeně Egwain. „Nyneiva říká...“ Zarazila se, líčka jí zrůžověla a pohled, který věnovala Tomu Merrilinovi, už nebyl tak přátelský, jako před chvílí. „Není správné dělat si... To není...“ Obličej měla celý rudý a odmlčela se. Mat zamrkal, jako by si právě uvědomil, co se tu děje.

„Máš pravdu, dítě,“ prohlásil kejklíř zkroušeně. „Poníženě se omlouvám. Jsem tu, abych bavil. Á, ten můj jazyk mě vždycky dostane do potíží.“

„Možná jsme se nedostali tak daleko, jako vy,“ poznamenal rozhodně Perrin, „ale co má to, jak je Rand vysoký, společného s něčím jiným?“

„Jenom tohle, mládenče. Za chviličku vás nechám, abyste mě zvedli, ale vy mi nedokážete odlepit nohy od země. Ani ty, ani tvůj vysoký přítel tady – Rand, že? – ani žádný jiný muž. Tak co si myslíš o tomhle?“

Perrin vyprskl smíchy. „Myslím, že vás klidně zvednu hnedka tady.“ Ale když vykročil, Tom Merrilin ho zarazil.

„Později, mládenče, později. Až se bude dívat víc lidí. Umělec potřebuje obecenstvo.“

Na Trávníku se od kejklířova příchodu z hostince shromáždilo asi dvacet lidí, od mladých mužů a žen až po děti, které s doširoka otevřenýma očima mlčky přihlížely zpoza dospělých diváků. Všichni vypadali, jako by od kejklíře čekali zázraky. Bělovlasý muž si je prohlédl – vypadalo to, že je počítá – a pak lehce potřásl hlavou a povzdechl si.

„Hádám, že bych vám měl něco menšího předvíst. Takže to zaběhněte říct ostatním. Co? Jenom náznak toho, co uvidí zítra na té vaší slavnosti.“

O krok ustoupil, a náhle vyskočil do vzduchu, udělal salto a přistál tváří k lidem na vrcholku starých kamenných základů. A navíc mu, dřív než dopadl, mezi rukama začaly tančit tři míčky červený, bílý a černý.

Přihlížející tiše vydechli, napůl užasle a napůl spokojeně. Dokonce i Rand zapomněl na svoje podráždění. Zazubil se na Egwain, a na oplátku se mu dostalo taky jednoho potěšeného pousmání, načež se oba obrátili zpátky a nezakrytě kejklíře hltali očima.

„Chcete příběhy?“ vyhlásil Tom Merrilin. „Znám mnohé příběhy, a teď vám je povím. Nechám je ožít před vašima očima.“ Ke třem míčkům se odkudsi připojil ještě modrý, pak zelený a žlutý. „Vyprávění plné velkých válek a velkých hrdinů pro muže a chlapce. Pro ženy a dívky celý Aptariginský cyklus. Vyprávění o Artuši Pendragovi Tanreallovi, Artuši zvaném Jestřábí křídlo, Artuši nejvyšším králi, který kdysi vládl na území od Aielské pustiny po Arythský oceán a ještě dál. Úžasné příběhy o podivných lidech a podivných zemích, o Zeleném muži, o strážcích a trollocích, o Ogierech a Aielanech. Tisíc příběhů Anly, moudrého rádce. ‚Chaim Obrobijec‘. Jak Susa zkrotila Jaina Dalekokrokého. ‚Mara a tři hloupí králové‘“

„Vyprávějte nám o Lennovi,“ zavolala Egwain. „Jak doletěl na měsíc v břiše orla vyrobeného z ohně. Vyprávějte nám, jak se jeho dcera, Salia, procházela mezi hvězdami.“

Rand se na ni podíval koutkem oka, ale Egwain se soustředila na kejklíře. Nikdy se jí nelíbily příběhy o dobrodružstvích a dlouhých cestách. Nejraději měla ty veselé, nebo příběhy o ženách, které přechytračily lidi, jež byli považováni za nejchytřejší na světě. Rand si byl jist, že požádala o vyprávění o Lennovi a Salie, aby ho popíchla. Určitě byla přesvědčená, že svět za hranicemi Dvouříčí není místo pro zdejší lidi. Poslouchat vyprávění o dobrodružstvích, dokonce o nich snít, byla jedna věc. Když se ale odehrávala kolem vás, to bylo něco zhola jiného.

„To jsou staré věci,“ řekl Tom Merrilin a náhle v každé ruce žongloval třemi barevnými míčky. „Někteří říkají, že to jsou příhody z věku před věkem pověstí. Možná ještě starší. Ale já znám všechny příběhy, víte, z věků, které minuly, i z těch, které přijdou. Věků, kdy muži ovládali nebesa a hvězdy, věků, kdy se člověk toulal bok po boku s divokými zvířaty. Věků divů a věků hrůz. Věků, které skončily ohněm pršícím z oblohy, a věků, kdy sníh led pokryly zemi i moře. Znám všechny příběhy, a všechny vám je povím. Vyprávění o obru Moskovi a jeho ohnivém kopí, kterým dosáhl přes celý svět, a jeho válkách s Alsbet, královnou všech lidí. Vyprávění o léčitelce Materese, matce úžasné Indy.“

Míčky mezi Tomovýma rukama nyní tančily ve dvou propletených kruzích. Při přednášení téměř zpíval a pomalu se přitom otáčel, jako by za řeči zjišťoval, jaký vliv má na přihlížející. „Povím vám o konci věku pověstí, o Draku a jeho pokusu vypustit Temného do světa lidí. Povím vám o Čase šílenství, když Aes Sedai roztříštily svět. Také o trollockých válkách, kdy lidé bojovali s trolloky o vládu nad zemí. Také o stoleté válce, kdy lidé bojovali s lidmi a kdy byly ukuty státy našich dní. Povím vám o dobrodružstvích mužů i žen, bohatých i chudých, velkých i malých, hrdých i pokorných. Obležení pilířů oblohy. ‚Jak hospodyně Karil vyléčila svého manžela z chrápání‚. Král Darith a pád rodu...“ Náhle se proud slov i žonglování zastavily. Tom prostě sebral míčky ze vzduchu a přestal mluvit. Rand si vůbec nevšiml, že se k obecenstvu připojila Moirain. Lan stál po jejím boku, i když se Rand musel pořádně podívat, aby ho uviděl. Tom se na Moirain chvilku díval úkosem, obličej i tělo nehybné, pouze nechal zmizet míčky v nabraných rukávech. Pak se Moirain uklonil a roztáhl přitom plášť. „Odpusť, ale ty určitě nepocházíš z tohoto kraje, že ne?“

„Urozená paní!“ sykl ohnivě Evin. „Urozená paní Moirain.“ Tom zamrkal a pak se uklonil znovu, hlouběji. „Znovu se omlouvám... ehm, urozená paní. Nechtěl jsem být nezdvořilý.“

Moirain jenom mávla rukou. „Ničeho jsem si nevšimla, mistře barde. A jmenuji se prostě Moirain. Jsem tu skutečně cizí, poutník jako vy, daleko od domova a osamělá. Svět může být dosti nebezpečné místo, když je někdo cizinec.“

„Urozená paní Moirain sbírá příběhy,“ přisadil si Evin. „Příběhy o věcech, co se staly v Dvouříčí. I když já nevím, co se tu kdy mohlo stát, aby to stálo za příběh.“

„Věřím, že se tobě mé příběhy budou líbit taky... Moirain.“ Tom ji sledoval s očividnou ostražitostí. Nezdálo se, že by ho v nejmenším potěšilo, že ji tu našel. Randa najednou napadlo, jakou zábavu může dámě, jako byla ona, nabídnout město jako Baerlon nebo Caemlyn. Určitě to nemohlo být lepší než kejklíř.

„To je otázka vkusu, mistře barde,“ odpověděla Moirain. „Některé příběhy se mi líbí, jiné ne.“

Tom se uklonil ještě hlouběji, ohnul dlouhé tělo, až bylo rovnoběžně se zemí. „Ujišťuji tě, každý z mých příběhů tě potěší. Všechny jsou hezké a zábavné. A ty mi prokazuješ příliš velkou čest. Jsem jenom obyčejný kejklíř. To, a nic víc.“

Moirain na jeho poklonu odpověděla půvabným kývnutím. Na chviličku vypadala jako ještě větší dáma, než když ji Evin představoval, přijímající nabídku od jednoho ze svých poddaných. Pak se odvrátila a Lan ji následoval, vlk sledující klouzající labuť. Tom se díval za nimi, stáhl huňaté obočí a hřbetem ruky si hladil kníry, dokud nebyli v půli cesty na Trávník. Jeho to tedy vůbec nepotěšilo, pomyslel si Rand.

„Budete ještě žonglovat, že jo?“ dožadoval se Evin. „Polykat oheň,“ křikl Mat. „Chci vidět polykat oheň.“

„Harfa!“ křikl kdosi z davu. „Zahraj nám na harfu!“ Někdo jiný se dožadoval flétny.

V té chvíli se otevřely dveře do hostince a ven se vyvalila vesnická rada s Nyneivou. Rand si všiml, že s nimi není Padan Fain. Forman se zřejmě rozhodl zůstat v teplém šenku u svařeného vína.

Tom Merrilin zamumlal něco o „silné brandy“ a seskočil ze základů. Nevšímaje si výkřiků těch, kdo se na něj dívali, protlačil se kolem rady dovnitř dřív, než se dostali ze dveří.

„To má bejt kejklíř, nebo král?“ zeptal se podrážděně Cenn Buie. „Vyhozený slušný peníze, jestli to chcete slyšet.“

Bran al’Vere se za kejklířem napůl otočil, ale potom zavrtěl hlavou. „Ten chlap by mohl způsobit víc potíží, než za co stojí.“ Nyneiva si přitahovala plášť k tělu a teď hlasitě začichala. „Ty,

Brandlewyne al’Vere, si dělej starosti s kejklířem, jestli chceš. Aspoň je v Emondově Roli, což je víc, než můžeš říct o tom falešném Drakovi. Ale když už si děláš starosti, jsou tu jiní, kteří by ti měli dělat starosti.“

„S dovolením, vědmo,“ opáčil Bran škrobeně, „laskavě nech na mně, s kým si mám dělat starosti. Paní Moirain a pan Lan jsou hosty v mém hostinci, jsou to slušní, vážení lidé, abych tak řekl. Ani jeden z nich mě nenazval hlupákem před celou radou. Ani jeden z nich neřekl radě, že nemá všech pět pohromadě.“

„Zdá se, že můj odhad byl ještě nejméně o polovinu vyšší,“ odsekla Nyneiva. Odkráčela bez ohlédnutí pryč a nechala Brana stát a přežvykovat na místě, jak se snažil přijít na nějakou odpověď.

Egwain se zadívala na Randa, jako by chtěla promluvit, ale pak se místo toho vrhla za vědmou. Rand věděl, že musí existovat nějaký způsob, jak jí zabránit, aby opustila Dvouříčí. Jenže jediný způsob, který ho napadal, nebyl ten, který by byl připraven podstoupit, i kdyby ona chtěla. A ona skoro jasně prohlásila, že nechce, takže se Rand cítil ještě hůř.

„Ta mladá žena potřebuje manžela,“ zavrčel Cenn Buie a poskakoval kolem. Tvář měl purpurovou a ještě mu tmavla. „Nemá žádnou úctu. My jsme vesnická rada, ne kluci, co jí šmejdí po dvorku, a...“

Starosta se zhluboka nadechl nosem a najednou se obrátil na starého doškaře. „Buď zticha, Cenne! Přestaň se chovat jako zahalenej Aiel!“ Vyzáblý stařík užasle ztuhl na místě. Starosta se ještě nikdy nenechal vyvést z míry. Bran se mračil. „Ať shořím, ale máme lepší věci na práci než tyhle hlouposti. Nebo chceš dokázat, že má Nyneiva pravdu?“ S tím vrazil zpátky do hostince a praštil za sebou dveřmi.

Členové rady se podívali na Cenna a pak se vydali za svými záležitostmi. Všichni až na Harala Luhhana, jenž doškaře s ledovým výrazem doprovodil a tiše mu něco vykládal. Kovář byl jediný, kdo kdy Cenna přiměl pochopit rozumné důvody.

Rand se odebral za svým otcem a jeho přátelé se trousili za ním. „Ještě nikdy jsem neviděl pantátu al’Verea tak naštvaného,“ byla první věc, kterou Rand řekl, čímž si od Mata vysloužil znechucený pohled.

„Starosta se s vědmou shodnou jenom málokdy,“ řekl Tam, „a dneska se shodovali ještě méně než obvykle. To je všechno. V každé vesnici je to stejné.“

„A co ten falešnej Drak?“ zeptal se Mata Perrin souhlasně zamumlal. „Co Aes Sedai?“

Tam pomalu zavrtěl hlavou. „Pantáta Fain věděl jen o málo víc, než nám už prozradil. Tedy málo věcí, které by nás zajímaly. Vyhrané či prohrané bitvy. Dobytá a znovudobytá města. Všechno v Ghealdanu, díky Světlu. Nerozšířilo se to dál, aspoň pokud pantáta Fain věděl.“

„Mne bitvy zajímají,“ namítl Mat a Perrin dodal: „Co o nich vykládal?“

„Mne bitvy nezajímají, Matrime,“ prohlásil Tam. „Ale jsem si jistý, že vám o nich rád všechno později povypráví. Co mě ale zajímá, je, že si s nimi nemusíme dělat starosti, pokud rada může říct. Nevidíme důvod, proč by měly Aes Sedai při své cestě na jih jezdit tak daleko. A co se týče cesty zpátky, nejspíš se jim nebude chtít jezdit skrz les Stínů a plavit se přes Bílou řeku.“

Rand s ostatními se při té představě zahihňali. Existovaly tři důvody, proč nikdo kromě ze severu, od Tarenského Přívozu, do Dvouříčí nejezdil. Pohoří Oparů na západě bylo samozřejmě prvním důvodem, a Slatina stejně účinně přehrazovala cestu z východu. Na jihu tekla Bílá řeka, která dostala své jméno podle toho, jak se její rychlý proud čeřil na kamenech a balvanech v řečišti v bílou pěnu. A za Bílou ležel les Stínů. Jen málokterý obyvatel Dvouříčí kdy Bílou překročil, a ještě méně se jich vrátilo, pokud tak učinili. Nicméně lidé se většinou shodovali, že les Stínů se táhne sto i víc mil na jih bez jediné silnice nebo vesnice, zato s množstvím vlků a medvědů.

„Takže tím to pro nás končí,“ řekl Mat. Znělo to přinejmenším trochu zklamaně.

„Ne tak docela,“ namítl Tam. „Pozítří pošleme muže do Devenského Průseku, do Hlídky a taky do Tarenského Přívozu, abychom zřídili hlídky. Jezdce kolem Bílé i Tarenu a jejich střídání. Mělo by se to udělat už dneska, ale souhlasí se mnou jenom starosta. Ostatní si neumějí představit, že bychom mohli požádat někoho, aby strávil Bel Tin pojížděním po Dvouříčí.“

„Ale já myslel, že jste říkal, že si nemusíme dělat starosti,“ ozval se Perrin a Tam zavrtěl hlavou.

„Řekl jsem, chlapče, nemusíme, ne že nemáme. Viděl jsem umírat lidi, protože si byli jisti tím, že to, co by se nemělo stát, se nestane. Kromě toho boj vyburcuje z klidu všechny možné lidi. Většina se jich jenom bude snažit najít bezpečí, ale jiní budou hledat způsoby, jak toho zmatku využít. Těm prvním nabídneme pomocnou ruku, ale musíme být připravení poslat ty druhé pryč.“

Najednou promluvil Mat. „Nemohli bychom se toho zúčastnit? Já bych teda chtěl. Víte, že umím jezdit stejně dobře jako každý ve vsi.“

„Toužíš po pár týdnech zimy, nudy a špatného spaní?“ uchechtl se Tam. „To je tak nejspíš všechno, co to bude obnášet. Doufám, že to bude všechno. Jsme daleko dokonce i pro utečence. Ale můžeš si promluvit s pantátou al’Verem, jestli ses opravdu rozhodl. Rande, nastal čas, abychom se vrátili na statek.“

Rand překvapeně zamrkal. „Myslel jsem, že zůstanem na Jarnice.“

„Je nutné dohlédnout na záležitosti na statku, a já tě potřebuju s sebou.“

„I tak, ještě chvíli tu zůstat můžeme. A já se chci taky přihlásit do hlídky.“

„Odjíždíme hned,“ odtušil jeho otec tónem, který nepřipouštěl odmluvy. Měkčím tónem dodal: „Vrátíme se zítra, a ty budeš mít dost času, aby sis promluvil se starostou. A taky dost času na slavnost. Za pět minut se sejdeme ve stáji.“

„Připojíš se k Randovi a ke mně v hlídce?“ zeptal se Perrina Mat, když Tam odešel. „Sázím se, že ve Dvouříčí se ještě nikdy nic takovýho nestalo. No, jestli se dostaneme až do Tarenu, mohli bychom dokonce zahlídnout vojáky, nebo kdo ví co. Možná i Cikány.“

„Hádám, že se přidám,“ prohlásil pomalu Perrin, „teda jestli mě pantáta Luhhan nebude potřebovat.“

„Válka je v Ghealdanu,“ štěkl Rand. S námahou ztišil hlas. „Válka je v Ghealdanu a Aes Sedai jsou Světlo ví kde, ale nic z toho není tady. Ten muž v černém plášti je, nebo jste na něj už úplně zapomněli?“ Mládenci si vyměnili rozpačité pohledy.

„Promiň, Rande,“ zabručel Mat. „Ale šance dělat něco jinýho, než dojit tátovy krávy, se nedostavují zas tak často.“ Pod jejich překvapenými pohledy se narovnal. „No, dojím je. Každej den.“ „Černý jezdec,“ připomněl jim Rand. „Co když někomu ublíží?“

„Možná je to válečnej uprchlík,“ navrhl pochybovačně Perrin. „Ať je, kdo je,“ prohlásil Mat, „hlídka ho najde.“

„Možná,“ připustil Rand, „ale zdá se, že zmizí, kdy se mu zachce. Možná by bylo lepší, kdyby věděli, že se po něm mají podívat.“

„Řekneme to pantátovi al’ Veremu, až se přihlásíme do oddílu,“ navrhl Mat, „a on to poví radě a oni to povědí hlídce.“

„Rada!“ řekl Perrin nevěřícně. „Budeme mít štěstí, jestli se nám starosta nevysměje. Pantáta Luhhan a Randův otec si už teď myslí, že nás dva vyděsily přeludy.“

Rand si povzdechl. „Když už to máme udělat, mohli bychom to klidně udělat rovnou. Dneska se nebude smát o nic hlasitěji než zítra.“

„Možná,“ připustil Perrin a úkosem pohlédl na Mata, „bychom se měli pokusit najít další, kdo ho viděli. Dneska večer uvidíme skoro každýho ze vsi.“ Mat se zamračil ještě víc, ale zatím nic neříkal. Všichni pochopili, že Perrin navrhuje, aby našli svědky, kteří jsou důvěryhodnější než Mat. „Zítra se nebude smát o nic hlasitěji,“ dodal Perrin, když Rand zaváhal. „A já bych byl radši, kdyby s náma byl ještě někdo, až za ním půjdeme. Tak půlka vesnice by mi stačila.“

Rand pomalu přitakal. Už slyšel pantátu al’Verea, jak se směje. Víc svědků by rozhodně ničemu neublížilo. A pokud toho chlapíka viděli oni tři, mohli ho klidně vidět i další. Museli ho vidět. „Takže zítra. Vy dva dneska večer najděte, koho budete moct, a zítra zajdeme za starostou. Potom...“ Přátelé se na něj mlčky podívali, ale nikdo se nezeptal, co se stane, jestli nenajdou nikoho, kdo také černě oděného jezdce viděl. Otázka se jim však jasně zračila v očích a Rand neměl odpověď. Ztěžka si povzdechl. „Raději bych měl jít. Otce by mohlo napadnout, jestli jsem někam nespadl.“

Provázen jejich voláním na rozloučenou se rozběhl kolem stavení ke stájím, kde se vůz s vysokými koly opíral o oj.

Stáj byla dlouhá, úzká budova s vysokou doškovou střechou. Slámou podestlaná stání zaplňovala obě strany temného vnitřku, světlo sem dopadalo pouze otevřenými dvoukřídlými dveřmi na obou koncích. Formanovo spřežení přežvykovalo oves v osmi stáních a mohutní dhurrani pantáty al’Verea, spřežení, které pronajímal, když sedláci potřebovali odtáhnout něco, co přesahovalo síly jejich vlastních koní, plnilo šest dalších stání, ale jenom tři další byla plná. Randa napadlo, že bez větších obtíží dokáže spojit koně s jeho jezdcem. Vysoký vraný hřebec s mohutným hrudníkem, který prudce obrátil hlavu, musel patřit Lanovi. Štíhlá bílá klisna s klenutou šíjí, jejíž rychlé krůčky byly stejně půvabné jako kroky dívky při tanci, mohla patřit jedině Moirain. A třetí neznámý kůň, statný štíhlý valach s dlouhýma nohama pískové barvy, se dokonale hodil k Tomu Merrilinovi.

Tam stál v zadní části stáje, držel Belu za oprať a tiše mluvil s Huem a Tadem. Než Rand stihl dojít ke stání, otec na podomky kývl, vyvedl Belu ven a cestou se mlčky připojil k Randovi.

Mlčky kosmatou kobylku zapřáhli. Tam vypadal natolik zamyšleně, že Rand držel jazyk za zuby. Vyhlídka na to, že musí o černém jezdci přesvědčit svého otce, jej příliš netěšila, natož vyhlídka na to, že o tom bude muset přesvědčit i starostu. Zítra na to bude dost času, až Mat s Perrinem najdou další lidi, kteří toho muže viděli. Pokud nějaké další svědky najdou.

Jak se vůz dal do pohybu, Rand si zezadu vzal luk a toulec, neohrabaně si toulec přivázal k pasu a odklusal dopředu. Když došli k posledním vesnickým domům, nasadil šíp na tětivu a nesl luk napůl natažený a zdvižený. Neviděl nic kromě většinou bezlistých stromů, ale narovnal ramena. Černý jezdec by se na ně mohl vrhnout dřív, než by si to uvědomili. Rand by vůbec nemusel mít čas natáhnout luk, kdyby ho neměl napůl připravený.

Věděl, že nemůže mít luk napjatý dlouho. Vyrobil si ho sám, a Tam byl jeden z mála lidí v kraji, kdo ho dokázali natáhnout až k líci. Rand se rozhlížel kolem sebe, aby našel něco, co by mu pomohlo zapomenout na tmavého jezdce. Jelikož však byl kolem les a jejich pláště povlávaly ve větru, nebylo to snadné.

„Otče,“ ozval se nakonec. „Nechápu, proč musela vesnická rada vyzpovídat Padana Faina.“ S námahou odtrhl oči od stromů a podíval se přes Belu na Tama. „Připadá mi, že to rozhodnutí jste mohli udělat rovnou na místě. Starosta každého úplně vyplašil, když mluvil o Aes Sedai a falešném Drakovi tady ve Dvouříčí.“

„Lidé jsou zvláštní, Rande. Ti nejlepší jsou. Vezmi si Harala Luhhana. Pantáta Luhhan je silný chlap a taky statečný, ale nesnese pohled na porážení zvířat. Zbledne jako plátno.“

„Co to má s tím společného? Každý ví, že pantáta Luhhan nesnese pohled na krev, a nikdo kromě Coplinů a Congarů si z toho nic nedělá.“

„Jen tohle, chlapče. Lidé vždycky nemyslí a nejednají tak, jak bys čekal, že budou. Ti lidé tam... když jim obilí zatlučou kroupy do hlíny a vítr odnese každou střechu v kraji a vlcí jim pobijí půlku dobytka, oni si jenom vyhrnou rukávy a začnou znova z ničeho. Budou reptat, ale nebudou tím marnit čas. Ale zmiň se jim o Aes Sedai a falešném Drakovi v Ghealdanu, a brzo začnou přemýšlet o tom, že Ghealdan zase není na druhé straně lesa Stínů tak daleko a že spojnice mezi Tar Valonem a Ghealdanem neprobíhá tak daleko na východ. A co kdyby se Aes Sedai nevydaly po silnici přes Caemlyn a Lugard, ale rovnou! Zítra by si půlka vesnice byla jistá, že celá válka začala, aby se na nás mohli vrhnout. Celé týdny by trvalo, než by se uklidnili. To by byl pěkný Bel Tin. Takže jim Bran ten nápad vnutil dřív, než na to mohli přijít sami.

Viděli, že celý problém probrala rada, a teď uslyší, načern se usnesla. Vybrali nás do vesnické rady, protože věří, že dokážeme všechno vyřešit k obecné spokojenosti. Důvěřují našim názorům. Dokonce i Cennovi, což, hádám, na nás ostatní nevrhá nejlepší světlo. Na každý pád si vyposlechnou, že si nemusí s ničím lámat hlavu, a uvěří tomu. Není to proto, že by nakonec sami nedošli ke stejným závěrům, nebo to nedokázali, ale takhle nebudeme mít pokaženou slavnost a nikdo nestráví celé týdny hloubáním o něčem, co se nejspíš nestane. Kdyby k tomu přese všechno došlo... no, hlídky by nás včas varovaly, abychom udělali, co bude v našich silách. Já si ale opravdu nemyslím, že by k tomu mohlo dojít.“

Rand našpulil tváře. Být v radě očividně bylo složitější, než by si kdy pomyslel. Vůz rachotil po Kameniční cestě.

„Viděl toho divného jezdce kromě Perrina ještě někdo?“ zeptal se Tam.

„Mat, ale...“ Rand zamrkal a znovu se ohlédl přes Belu na otce. „Ty mi věříš? Musím se vrátit. Musím jim to říct.“ Tamův výkřik ho zarazil ve chvíli, kdy se Rand otočil, aby zaběhl do dědiny.

„Zadrž, chlapče, zadrž! Copak si myslíš, že bych s tím čekal tak dlouho, kdybych k tomu neměl dobrý důvod?“

Rand se váhavě vrátil k vozu, který stále skřípal za trpělivou Belou. „Proč jsi změnil názor? Proč to nemůžu říct ostatním?“

„Brzy se to dozví. Aspoň Perrin. O Matovi si nejsem jistý. Ta zpráva se musí dostat na statky co nejrychleji, ale za hodinu už nebude v Emondově Roli nikdo nad šestnáct, tedy aspoň nikdo dost zodpovědný, kdo by nevěděl, že se tu někde potlouká cizinec, a to takový ten typ, který si zrovna nepozveš na slavnost. Zima byla už tak dost špatná, i bez toho, abychom děsili mládež.“

„Slavnost?“ ozval se Rand. „Kdybys ho viděl, nechtěl bys ho mít blíž než deset mil odsud. Možná sto.“

„Možná,“ připustil klidně Tam. „Mohl to být prostě jenom utečenec z Ghealdanu, nebo, což je pravděpodobnější, zloděj, který si myslí, že tady se mu bude krást snadněji než v Baerlonu nebo Tarenském Přívozu. Přesto nikdo tady kolem nemá tolik, aby si mohl nechat něco ukrást. Pokud se ten muž snaží uniknout válce... no, to ještě není důvodem ke strašení lidí. Jakmile budou zřízeny hlídky, měly by ho buď najít, nebo vyhnat.“

„Doufám, že ho vyženou. Ale proč mi věříš teď, když jsi mi ráno nevěřil?“

„Musel jsem věřit vlastním očím, chlapče, a já nic neviděl.“ Tam zavrtěl prošedivělou hlavou. „Zdá se, že toho chlapíka viděli jenom mládenci. Když ale Haral Luhhan vykládal, jak se Perrin lekl nějakého přeludu, všechno vyšlo najevo. Nejstarší syn Jona Thana ho viděl taky, stejně jako Bandry, kluk Samela Crawea. No, když čtyři z vás tvrdí, že jste něco viděli – a všechno jste poctiví hoši – napadlo nás, že tu je, ať už ho my vidíme, nebo ne. Tedy všichni kromě Cenna. No, proto taky jedeme domů. Když jsme oba pryč, ten cizinec by tam mohl přijít spáchat nějakou darebnost. Kdyby nebylo slavnosti, ani bych se zítra nevracel. Ale nemůžeme si dovolit stát se vězni svých vlastních domovů jenom proto, že tu někde číhá ten chlapík.“

„O Banovi a Lennovi jsem nevěděl,“ řekl Rand. „My ostatní jsme chtěli zítra zajít za starostou, ale měli jsme strach, že nám to taky neuvěří.“

„Šedé vlasy neznamenají, že se nám srazil mozek,“ podotkl suše Tam. „Takže měj oči na stopkách. Možná ho zahlídnu taky, jestli se znovu ukáže.“

Rand hodlal udělat právě to. Překvapilo ho, když si uvědomil, že se mu jde lehčeji. Stažené svaly na ramenou mu povolily. Byl pořád ještě vystrašený, ale nebylo to tak zlé, jako předtím. Byli s Tamem sami na Kameniční cestě, jako tu byli ráno, ale určitým způsobem se cítil, jako by s nimi byla celá vesnice. To, že ostatní věděli a věřili, znamenalo celý ten rozdíl. Neexistovalo nic, co by mohl jezdec v černém plášti udělat, co by lidi z Emondovy Role nezvládli vyřešit.