Oko světa

50 Setkání u Oka

Rand vedl ryzáka za Zeleným obrem spolu s ostatními z Emondovy Role, a všichni se rozhlíželi, jako by se nemohli rozhodnout, zda se dívat na Zeleného obra nebo na les. Zelený obr byl samozřejmě legendou, o něm a o stromu života se vyprávěly příběhy u každého krbu ve Dvouříčí, a to nejen dětem. Ale po Morně byly stromy a květiny větším zázrakem normálního života, i kdyby nebyl zbytek světa spoután krunýřem zimy.

Perrin se držel kousek vzadu. Když se Rand ohlédl, velký kudrnatý mladík vypadal, že netouží slyšet ani slovo z toho, co jim Zelený obr může říci. Tomu Rand rozuměl. Dračí dítě. Ostražitě Zeleného obra pozoroval. Ten kráčel vpředu s Moirain a Lanem a motýli ho obklopovali jako žlutočervený oblak. Co tím myslel? Ne. Ani to nechci vědět.

Přesto se mu šlo lehčeji, veseleji. Uvnitř pořád cítil neklid, ležel mu v žaludku, ale jeho strach se tak rozptýlil, jako by se vytratil úplně. Rand si nemyslel, že by měl čekat víc, ne když byla Morna o půl míle dál, i když měla Moirain pravdu a nic z ní sem nemohlo vstoupit. Ty tisíce pálících světýlek, které mu pronikly do kostí, zhasly. Ve chvíli, kdy vstoupil na území Zeleného obra, si byl jist. To on je uhasil, přemítal, Zelený obr a tohle místo.

Egwain to cítila také, i Nyneiva, ten klid a mír, tu útěšnou krásu. To Rand poznal. Rty měly zvlněné do poklidného úsměvu, prsty hladily kvítky, tu a tam se zastavovaly, aby si přičichly k některému z nich, a zhluboka dýchaly.

Když si toho Zelený obr všiml, podotkl: „Květy jsou tu na ozdobu. S rostlinami i lidmi je to stejné. Nevadí to, pokud si jich nevezmete příliš.“ A začal trhat tuhle jeden květ, tamhle další, nikdy však víc než dva z jedné rostliny. Nyneiva s Egwain brzy měly ve vlasech čepečky z květů, růžové šípkové růže a žluté zvonky a bílé bělozářky. Vědma měla cop jako růžovobílou zahrádku až k pasu. Dokonec i Moirain dostala světlý věnec z bělozářek, uvitý tak obratně, až se zdálo, že květiny stále ještě rostou.

Rand si nebyl jist, že opravdu nerostou. Zelený obr se i za chůze staral o svou lesní zahradu. Tiše rozmlouval s Moirain a zároveň pečoval o vše, co péči potřebovalo, aniž si toho byl zjevně vědom. Oříškové oči zachytily pokřivenou větévku na popínavé růži, kterou k podivnému růstu přinutila květy obsypaná větev jabloně. Zelený obr se zastavil, aniž by ustal v hovoru, a přejel rukou po ohybu. Rand si nebyl jist, zda ho nešálí zrak, nebo jestli se trny opravdu sklonily, aby tu zelenou ruku nepoškrábaly. Když vysoký Zelený obr odešel, větev rostla rovně a správně, a červené okvětní lístky se prolínaly s bílými jabloňovými květy. Pak se Zelený obr sklonil a položil dlaň na semínko ležící mezi kamínky, a když se narovnal, semenáček měl kořínky prorostlé kameny až do úrodné zeminy.

„Všechno musí růst tam, kde to je, podle vzoru,“ vysvětloval Zelený obr přes rameno, jako by se omlouval, „a čelit otáčení kola, ale Stvořiteli nevadí, když občas trošku pomohu.“

Rand provedl Rudocha kolem semenáčku a dával pozor, aby ho ryzákova kopyta nerozdrtila. Nepřipadalo mu správné zničit něco, co Zelený obr právě udělal, jenom proto, aby nemusel udělat krok navíc. Egwain se na něj usmála jedním z těch svých tajuplných úsměvů a dotkla se jeho ruky. S rozpuštěnými vlasy plnými květin byla překrásná, takže se na ni Rand usmíval, dokud se nezapýřila a nesklopila zrak. Budu tě chránit, pomyslel si. Ať se stane cokoliv, dohlédnu na to, abys byla v bezpečí. To přísahám.

Do srdce jarního lesa je Zelený obr odváděl ke klenutému otvoru ve svahu kopce. Byl to prostý kamenný oblouk, vysoký a bílý, a klenák tvořil kruh rozpůlený zvlněnou čárou na dvě poloviny, z nichž jedna byla drsná a druhá hladká. Prastarý symbol Aes Sedai. Otvor sám byl ve stínu.

Chvíli se všichni jenom mlčky dívali. Pak si Moirain sňala věneček z vlasů a jemně ho zavěsila na větvičku sladkůvky vedle oblouku. Její pohyb jako by všem vrátil řeč.

„Je to tam?“ zeptala se Nyneiva. „To, kvůli čemu jsme sem přišli?“

„Opravdu bych rád viděl strom života,“ řekl Mat, aniž odtrhl zrak od rozpůleného kruhu nad nimi. „Tak dlouho snad můžeme počkat, ne?“

Zelený obr obdařil Randa zvláštním pohledem a pak zavrtěl hlavou. „Avendesora není tady. Pod drsnými větvemi toho stromu už jsem neodpočíval celých dva tisíce let.“

„Strom života není to, kvůli čemu jsme sem přišli,“ prohlásila odhodlaně Moirain. Ukázala na oblouk. „Ale je to tam.“

„Já s vámi dovnitř nepůjdu,“ pravil Zelený obr. Motýli kolem něj zavířili, jako by je cosi podráždilo. „Byl jsem ustanoven strážcem již velice dávno, ale když přijdu příliš blízko, mám z toho divný pocit. Cítím se, jako bych byl na konci. Je s tím nějak spjat můj konec. Vzpomínám si na jeho stvoření. Aspoň na část. Aspoň...“ Oříškové oči měl zadumané, byl ztracen ve vzpomínkách, a dotkl se své jizvy. „Bylo to v prvních dnech po Rozbití světa, když radost z vítězství nad Temným zhořkla vědomím, že Stín ještě může vše rozbít. Stovka jich to vyrobila, mužů i žen, společně. Největší práce Aes Sedai se vždycky dělaly takhle, spojením saidínu a saidaru, jako je spojen i pravý zdroj. Zemřeli, všichni, aby to zůstalo čisté, když kolem nich byl svět rván na kusy. Věděli, že zemřou, a proto mne ustanovili jeho strážcem pro budoucí potřebu. Já pro to nebyl stvořen, ale všechno kolem se rozpadalo, a oni byli sami a já byl vše, co měli. Já pro to nebyl stvořen, ale držel jsem slovo.“ Shlédl na Moirain a kývl. „Držel jsem slovo, dokud to bylo nutné. A teď to končí.“

„Dodržel jsi slovo lépe než většina z nás, kdo tě ustanovili,“ pravila Aes Sedai. „Možná to neskončí tak špatně, jak se obáváš.“ Zelený obr pomalu zavrtěl zjizvenou listnatou hlavou. „Poznám, když přichází konec, Aes Sedai. Najdu si jiné místo, kde budu růst.“ Oříškově hnědé oči smutně přehlédly zelený les. „Možná jiné místo. Až vyjdete ven, ještě se uvidíme, bude-li na to čas.“ S tím odkráčel, a za ním se trousili motýli, až splynul s lesem tak dokonale, že by to nedokázal ani Lanův plášť.

„Co tím myslel?“ dožadoval se Mat. „Bude-li čas?“

„Pojďte,“ vyzvala je Moirain. S Lanem v patách prošla obloukem.

Když ji Rand následoval, nebyl si jist, co vlastně čeká. Na pažích mu naskočila husí kůže a vlasy na hlavě mu vstávaly. Ale byla to jenom obyčejná chodba, jejíž hladké stěny se mu klenuly nad hlavou jako oblouk, a mírně se stáčela dolů. I Loial tu měl dost místa. Bylo by tu dost místa i pro Zeleného obra. Podlaha tu byla hladká, napohled vypadala kluzká jako olej, ale přesto po ní kráčeli bezpečně. Na hladkých bílých stěnách se třpytily nespočetné skvrnky nevídaných barev, které vydávaly slabé měkké světlo i tehdy, když už sluncem ozářený oblouk zmizel za ohybem. Rand si byl jistý, že to světlo není přirozeného původu, ale také cítil, že je neškodné. Tak proč tě svrbí kůže? Kráčeli pořád dolů.

„Tam,“ ukázala nakonec Moirain. „Před námi.“

A chodba se otvírala do rozlehlého klenutého dómu, jehož drsná, rostlá skála byla na stropě posetá shluky zářících krystalů. Dole zabíralo celou jeskyni jezírko, pouze těsně podél stěny vedl chodníček tak pět kroků našíř. Jezírko mělo oválný tvar oka a jeho břehy byly lemovány nízkými plochými krystaly, které vydávaly slabší, ale ohnivější světlo než ty nahoře. Hladina byla hladká jako sklo a čistá jako Vinný střik. Rand cítil, že by do něj mohl hledět navěky, a stejně by nikdy nezahlédl dno.

„Tohle je Oko světa,“ řekla za ním tiše Moirain.

Jak se Rand užasle rozhlížel kolem sebe, uvědomil si, že dlouhé roky od jeho stvoření – už tomu bylo tři tisíce let – tu zapracovaly, když nikdo nepřicházel. Ne všechny krystaly dómu zářily stejně jasně. Některé svítily silněji, jiné slaběji. Některé poblikávaly a další byly jenom hrudky s mnoha ploškami, které jiskřily v odraženém světle. Kdyby zářily všechny krystaly, v dómu by bylo světlo jako za poledne, ale teď tu bylo jenom pozdní odpoledne. Chodníček byl pokryt prachem a kousky kamene, dokonce i krystaly. Dlouhá léta čekání, zatímco se kolo otáčelo a mlelo.

„Ale co to vlastně je?“ zeptal se nejistě Mat. „Tohle nevypadá jako voda, co jsem kdy viděl.“ Skopl do jezírka hroudu tmavého kamene velikosti své nohy. „Je...“

Kámen dopadl na sklovitý povrch a vklouzl do jezírka, aniž by žbluňkl, dokonce se neutvořily ani vlnky. Jak padal dolů, kámen se zvětšoval a rostl a jeho stěny slábly, až vytvořil kouli o velikosti hlavy, skrze niž Rand skoro viděl slabou skvrnu širokou, jako měl dlouhou paži. Pak to bylo pryč. Rand měl pocit, jako by měl vyskočit z kůže.

„Co je to?“ chtěl vědět, a šokovalo ho, jak jeho hlas zní ochraptěle.

„Dalo by se tomu říkat výtažek ze saidínu.“ Slova Aes Sedai se odrážela od stěn dómu. „Výtažek mužské polovice pravého zdroje, čistý výtažek síly, kterou vládli muži před Časem šílenství. Síla, která může vyspravit zámky Temného věznice, nebo je úplně rozbít.“

„Světlo na nás sviť a ochraňuj nás,“ zašeptala Nyneiva. Egwain se jí držela, jako by se za vědmou chtěla schovat. Dokonce i Lan neklidně zašoupal nohama, i když se netvářil nijak překvapeně.

Randa udeřil do ramene kámen, a on si uvědomil, že ustoupil až ke stěně, jak nejdál se od Oka světa mohl dostat. Kdyby mohl, byl by se procpal skálou. Mat se také tiskl ke stěně seč mohl. Perrin zíral na jezírko s polovytaženou sekerou. Oči mu svítily, žluté a ohnivé.

„Vždycky jsem byl zvědavý,“ ozval se neklidně Loial. „Když jsem o tom četl, vždycky mě zajímalo, co to je. Proč? Proč to udělali? A jak?“

„To nikdo živý neví.“ Moirain se už nedívala na jezírko. Pozorovala Randa a jeho dva přátele, pečlivě si je prohlížela a zvažovala je. „Ani jak, a teď už ani proč, známo je pouze to, že ho jednoho dne bude potřeba, a že ta potřeba bude největší a nejzoufalejší, jakou svět viděl. Možná i jakou kdy uvidí.

Mnoho z Tar Valonu se snažilo zjistit, jak by se tahle síla dala použít, ale je stejně nedotknutelná pro ženy, jako je měsíc pro psy. Pouze muž ji může usměrňovat, ale poslední muž Aes Sedai zemřel skoro před třemi tisíci lety. A přesto potřeba, kterou tenkrát viděli, byla zoufalá. Propracovali se skvrnou Temného na saidínu, aby to tu vytvořili, a udělali ho čistým věděvše, že přitom všichni zahynou. Muži Aes Sedai i ženy společně. Zelený obr mluvil pravdu. Největší divy věku pověstí byly vytvořeny tímto způsobem, když saidín a saidar pracovaly spolu. Všechny ženy v Tar Valonu, všechny Aes Sedai u všech dvorů a ve všech městech, dokonce i ty v zemích za Pustinou, včetně těch, které by ještě mohly žít za Arythským oceánem, by neměly ani špetku síly bez mužů, kteří by pracovali s nimi.“

Randa škrábalo v hrdle, jako by byl křičel. „Proč jsi nás sem přivedla?“

„Protože jste ta’veren.“ Z výrazu Aes Sedai se nedalo nic vyčíst. Oči se jí leskly, jak se do Randa vpíjela pohledem. „Protože Temný udeří tady, a protože se mu musí někdo postavit a zastavit ho, jinak Stín pokryje celý svět. Neexistuje větší potřeba než tahle. Vyjděme tedy znovu do slunečního světla, dokud je ještě čas.“

Aniž by čekala, zda ji budou následovat, vydala se zpátky chodbou s Lanem, který šel snad o trochu rychleji než obvykle. Egwain s Nyneivou si pospíšily za ní.

Rand se protáhl podél stěny – nedokázal se přimět přistoupit k tomu, co tvořilo jezírko, ani o krok blíž – a škrábal se chodbou zároveň s Matem a Perrinem. Byl by utíkal, kdyby to neznamenalo, že by musel pošlapat Egwain s Nyneivou a Moirain s Lanem. Nedokázal se přestat třást ani tehdy, když už byl bezpečně venku.

„Tohle se mi nelíbí, Moirain,“ říkala Nyneiva rozzlobeně, když na ně opět svítilo slunce. „Věřím, že nebezpečí je tak velké, jak tvrdíš, jinak bych tu nebyla, ale tohle je...“

„Konečně jsem vás našel.“

Rand sebou škubl, jako by se mu kolem krku stáhla smyčka. Ta slova, ten hlas... na chvilku měl dojem, že to je Ba’alzamon. Ale dva muži, kteří vyšli zpoza stromů, tváře zakryté kápí, neměli pláště v barvě zaschlé krve. Jeden měl plášť tmavošedý, ten druhý skoro stejně tmavý, ale zelený, a oba vypadali zatuchle i na vzduchu. A nebyli to mizelci, jejich pláště se ve větru vlnily.

„Kdo jste?“ Lan zaujal obezřetný postoj, ruku na jílci meče. „Jak jste se sem dostali? Jestli hledáte Zeleného obra...“

„On nás vedl.“ Ruka, která ukázala na Mata, byla stará a scvrklá, až skoro vůbec nepřipomínala ruku člověka, chyběly na ní nehty a klouby byly pokřivené jako uzly na provaze. Mat o krok ustoupil a oči se mu rozšířily. „Stará věc, starý přítel, starý nepřítel. Ale on není tím, koho hledáme,“ zakončil zeleně oděný muž. Ten druhý stál, jako by nikdy nehodlal promluvit.

Moirain se narovnala do celé své výšky, takže ani jednomu z přítomných mužů nesahala ani po ramena, ale náhle vypadala vysoká jako okolní kopce. Její hlas zněl jako hlas zvonu, když se ptala: „Kdo jste?“

Ruce odhrnuly kapuce a Rand vyvalil oči. Stařec byl ještě starší než starý, vedle něj by Cenn Buie vypadal jako dítě v rozpuku. Kůži na obličeji měl jako popraskaný pergamen, natažený pevně na lebeční kosti a pak ještě přitažený. Chomáčky štětinatých vlasů mu z olezlé lebky trčely na podivných místech. Uši měl svraštělé jako zbytky stařičké kůže. Oči měl zapadlé, až se zdálo, že se dívá z druhého konce tunelů. Ale ten druhý byl ještě horší. Celou hlavu mu dokonale zakrýval pevný černý kožený krunýř, jehož přední část však byla vypracována do dokonalé tváře mladého muže, bláznivě se smějícího, tváře šíleně se smějícího mladého muže, ztuhlé navěky v této grimase. Co skrývá, když ten druhý ukazuje, co ukazuje? Pak mu dokonce ztuhly i myšlenky, rozbily se na prach a byly odváty pryč.

„Říkají mi Aginor,“ oznámil ten starší. „A tohle je Balthamel. On už nemluví. Kolo za tři tisíce let věznění rozemele dokonale.“ Jeho zapadlé oči se zahleděly na oblouk. Balthamel se předklonil, oči masky se upíraly na otvor v bílém kameni, jako by chtěl rovnou vstoupit. „Tak dlouho bez toho,“ řekl tiše Aginor. „Tak dlouho.“

„Světlo ochraňuj...“ začal třesoucím se hlasem Loial, a když se na něj Aginor podíval, okamžitě se odmlčel.

„Zaprodanci,“ řekl Mat chraplavě, „jsou vázaní v Shayol Ghulu...“

„Byli.“ Aginor se usmál, jeho zažloutlé zuby vypadaly jako tesáky. „Někteří z nás už vázáni nejsou. Zámky slábnou, Aes Sedai. Jako Ishamael znovu chodíme světem, a brzy přijdou i ostatní. Ve svém zajetí jsem byl blízko tomuto světu, já a Balthamel, příliš blízko otáčejícímu se kolu, ale brzy bude veliký pán Temnoty opět volný a dá nám nová těla, a svět bude opět náš. Tentokrát nebudete mít žádného Luise Therina Rodovraha. Žádného Jitřního pána, aby vás zachránil. Teď víme, koho hledáme, a ty ostatní už nepotřebujeme.“

Lanův meč vylétl z pochvy tak rychle, že ho Rand ani nestačil sledovat. Přesto strážce zaváhal a přelétl očima od Moirain k Nyneivě. Obě ženy stály daleko od sebe, kdyby se postavil mezi jednu a Zaprodance, dostal by se dál od té druhé. Zaváhal jenom na zlomeček vteřiny, ale když nakročil, zvedl Aginor ruku. Bylo to opovržlivé gesto. Aginor luskl pokroucenými prsty, jako by zaháněl mouchu. Strážce odlétl zpátky, jako by ho udeřila obří pěst. S temným žuchnutím narazil Lan na kamenný oblouk a chvilku tam visel, než se zhroutil na bezvládnou hromádku a meč mu vypadl z natažené ruky.

„NE!“ zaječela Nyneiva.

„Buď zticha!“ nařídila jí Moirain, ale než se mohl někdo pohnout, vědma vytáhla nůž a utíkala k Zaprodancům s napřaženou krátkou čepelí.

„Světlo tě oslep,“ křičela a bodla Aginora do prsou.

Ten druhý Zaprodanec se pohnul jako had. Nyneivin úder ještě nedopadl, když Balthamel hrábl kůží obalenou rukou, popadl ji za bradu a prsty jí zabořil do tváří, až jí vytryskla krev a na kůži se jí pod tím tlakem objevily bílé skvrny. Nyneivu roztřásla od hlavy k patě křeč, jako by ji někdo švihal bičem. Nůž jí vypadl z bezvládných prstů. Balthamel ji zvedl ze země, přitáhl si ji ke kožené škrabošce a zíral do její roztřesené tváře. Nyneiva škubala nohama tak půl sáhu nad zemí a z vlasů jí padaly květiny.

„Skoro jsem zapomněl, jaké potěšení nám dává tělo.“ Aginor si olízl seschlé rty a znělo to, jako kdyby přejel hrubou kůží po kameni. „Ale Balthamel si pamatuje hodně.“ Rozesmáté rty na masce se ještě víc zkřivily, a zakvílení, které Nyneivě uniklo, pálilo Randa v uších, znělo tak zoufale, jako by jí vycházelo přímo z duše.

Náhle se pohnula Egwain, a Rand si všiml, že hodlá jít na pomoc Nyneivě. „Egwain, ne!“ křičel, ale ona se nezastavila. Když Nyneiva vykřikla, Rand sáhl po meči, ale teď toho nechal a vrhl se za Egwain. Vrazil do ní, než udělala třetí krok, a oba spadli na zem. Egwain přistála vespod, zalapala po dechu a Rand se okamžitě snažil dostat pryč.

Uvědomil si, že ostatní se hýbou také. Perrin zakroužil sekerou a oči mu divoce a zlatě plály. „Vědmo!“ zavyl Mat s dýkou ze Shadar Logothu v ruce.

„Ne!“ křičel Rand. „Nemůžete bojovat se Zaprodanci!“ Ale oni proběhli kolem něj, jako by ho neslyšeli, a oči upírali na Nyneivu a oba Zaprodance.

Aginor se na ně bez zájmu podíval... a usmál se.

Rand cítil, jak se nad ním zavlnil vzduch, jako by Aginor práskl obřím bičem. Mat s Perrinem ještě nebyli ani v půli cesty k Zaprodancům, když se zastavili, jako by narazili do zdi, a odhodilo je to zpátky, kde upadli na zem.

„Dobrá,“ řekl Aginor. „Vhodné postavení pro vás. Jestli se naučíte správně se před námi kořit, až nás budete uctívat, možná vás nechám naživu.“

Rand se rychle vyhrabal na nohy. Možná nemůže bojovat se Zaprodanci – to nemohl žádný obyčejný člověk – ale nenechá je ani na chvíli v přesvědčení, že se před nimi plazí po zemi. Snažil se pomoci Egwain na nohy, ale ona se po něm ohnala a vstala sama, přičemž si rozzlobeně oprašovala šaty. Mat s Perrinem se taky umíněně zvedali na nejisté nohy.

„Naučíte se to,“ řekl Aginor, „jestli chcete zůstat naživu. Teď, když jsem zjistil, co jsem potřeboval,“ očima zabloudil zpátky ke kamennému oblouku, „možná si udělám čas a poučím vás.“

„To se nestane!“ Zpoza stromů vystoupil Zelený obr a jeho hlas zněl, jako když blesk rozštípne prastarý dub. „Vy sem nepatříte.“

Aginor mu věnoval krátký, opovržlivý pohled. „Odejdi! Tvůj čas skončil, všichni tví druzi až na tebe se dávno obrátili v prach. Dožij ten čas, co ti ještě zbývá, a buď rád, že nám nestojíš za námahu.“

„Tohle je moje místo,“ pravil Zelený obr, „a vy tu neublížíte ničemu živému.“

Balthamel odhodil Nyneivu jako kus hadru a ona se jako zmačkaný hadr zhroutila, nevidoucí oči měla otevřené a údy se jí zkroutily, jako by se jí rozpustily všechny kosti. Kůží obalená ruka se zvedla a Zelený obr zařval, když se z lián, z nichž byl spleten, zvedl kouř. Vítr ve stromech zněl jeho bolestí.

Aginor se obrátil zpátky k Randovi a ostatním, jako by už byl Zelený obr vyřízen, ale ten udělal jeden dlouhý krok a mohutné olistěné ruce ovinul kolem Balthamela, zvedl ho ze země, přitiskl si ho k hrudi ze silných popínavých rostlin a začal ho drtit. Černá kožená maska se smála do oříškových očí potemnělých hněvem. Balthamel si hadovitými pohyby uvolnil ruce a popadl Zeleného obra za hlavu, jako by mu ji chtěl ukroutit. Tam, kde se jeho ruce dotkly Zeleného obra, se objevily plameny, liány se zkroutily a listí opadalo. Zelený obr zařval a ze spleti lián tvořících jeho tělo se začal hrnout temný dým. Řval pořád dál, jako by vše, čím byl tvořen, vycházelo z jeho úst spolu s dýmem, který mu stoupal ze rtů.

Náhle sebou Balthamel v sevření Zeleného obra trhl. Zaprodanec se ho snažil odstrčit, místo aby ho svíral. Máchl rukou v rukavici... a z černé kůže vyrazila tenoučká popínavka. Lišejník, takový, jaký tvoří prstence kolem stromů v hlubokém stínu lesa, mu utvořil prstence na pažích, náhle se z ničeho nic objevil zcela dorostlý, a rozrůstal se, aby ho pokryl celého. Balthamel se roztřásl a masku mu rozerval výhonek smrdníku, načež se do maličkých prasklinek na kožené tváři zanořil lišejník a rozšířil je, z očí masky vyrazily kopřivy a ústa mu rozervaly zelené muchomůrky.

Zelený obr odhodil Zaprodance na zem. Balthamel se svíjel a trhal sebou, jak další a další rostliny a houby prorůstaly tmavými místy, samé houby a býlí se spórami, které milují vlhko, se nafukovaly a rostly, rvaly mu šaty a kůži i maso – bylo to maso, co se na ten kratičký okamžik v zeleném vzteku objevilo? – na kousíčky, až ho pokryly celého, a zůstala jenom hromádka, nerozlišitelná od mnoha dalších ve stinné hlubině zeleného lesa, a ta hromádka se nehýbala.

Zelený obr se se zaúpěním znějícím, jako když se vlastní vahou odlamuje větev, zřítil na zem. Polovinu hlavy měl spálenou na uhel. Pořád z něj stoupaly proužky kouře jako šedé liány. Když s bolestí jemně položil zčernalou ruku na žalud, odpadávaly mu z paže lístky.

Země se zachvěla, když mu mezi prsty vyrazil dubový výhonek. Zelenému obru spadla hlava, ale semenáček se natahoval k obloze. Ze země se vynořily kořeny, zesílily, zanořily se pod zem, znovu vyrazily ven, a než se opět ponořily, ještě zesílily. Kmen tloustl a vytahoval se vzhůru, kůra šedla, praskala a stárla. Větve se rozrostly a ztěžkly, silné jako paže, silné jako člověk, a zvedly se, aby pohladily oblohu, hustě obalené zelenými listy a žaludy. Mohutná síť kořenů se rozrůstala do šířky a přitom obracela zemi jako pluh. Již tak silný kmen se otřásl a ještě zesílil, nyní byl silný jako dům. Pak nastal klid. A dub, který by tu klidně mohl stát již pět století, pokrýval místo, kde předtím byl Zelený obr, označuje tak hrobku jedné pověsti. Nyneiva ležela na pokroucených kořenech, které vyrostly tak, aby sledovaly obrys jejího těla, takže jí vytvořily lůžko. V koruně dubu zavzdychal vítr. Zdálo se, že šeptá na rozloučenou.

Dokonce i Aginor vypadal ohromeně. Pak zvedl hlavu a zapadlé oči mu hořely nenávistí. „Dost! Už je čas tohle skončit!“

„Ano, Zaprodanče,“ řekla Moirain, a její hlas byl studený jako led v hluboké zimě. „Už je čas!“

Aes Sedai zvedla ruku, a Aginorovi se pod nohama propadla zem. Z pukliny se vyvalily plameny, které vítr s řevem rozdmýchal do všech stran. Plamenný vír nasával listí, které jako by ztuhlo v červeně proužkovaný žlutý rosol čistého žáru. Uprostřed toho stál Aginor a pod nohama měl pouze vzduch. Zaprodanec vypadal poplašeně, ale pak se usmál a ustoupil stranou. Byl to pomalý krok, jako by se ho oheň snažil připoutat k místu, kde stál, ale udělal ho, a pak další.

„Utíkejte!“ nařídila Moirain. Tvář měla vypětím celou bílou.

„Všichni utíkejte!“ Aginor prošel vzduchem k okraji plamenů.

Rand si uvědomoval, že ostatní ustupují. Mat s Perrinem mu vyběhli ze zorného pole a Loiala jeho dlouhé nohy zanesly mezi stromy, ale jediné, co skutečně vnímal, byla Egwain. Stála tu ztuhlá, tvář bledou, oči zavřené. Rand si uvědomil, že to není strach, co ji drží. Snažila se vrhnout ten ubohoučký kousek síly, který zvládala, na Zaprodance.

Rand ji drsně popadl za ruku a otočil ji k sobě. „Poběž!“ křikl na ni. Egwain otevřela oči a podívala se na něj. Zlobila se na něj, že ji vyrušuje, a oči jí zároveň plály nenávistí k Aginorovi a strachem z něj. „Poběž,“ řekl Rand a postrčil ji ke stromům dost drsně na to, aby se rozběhla. „Utíkej!“ Jak se Egwain jednou pohnula, už utíkala dál.

Jenže Aginor k němu obrátil svou svraštělou tvář, a k Egwain běžící za ním. A Zaprodanec vykročil skrze plameny, jako by ho to, co Aes Sedai dělala, vůbec nezajímalo. Vykročil k Egwain.

„Ji ne!“ zařval Rand. „Světlo tě spal, ji ne!“ Popadl kámen a hodil ho, chtěje tím přilákat Aginorovu pozornost. V půli cesty k Zaprodancově tváři se kámen proměnil v hrst prachu.

Rand zaváhal jen chvilku, jen na tak dlouho, aby se stačil ohlédnout přes rameno a přesvědčit se, že je Egwain schovaná mezi stromy. Aginora stále obklopovaly plameny a místy mu doutnal plášť, ale šel, jako by měl všechen čas na světě, a okraj ohně už byl blízko. Rand se otočil a rozběhl se. Za sebou zaslechl Moirain. Začala ječet.