Oko světa

46 Fal Dara

Krajina kolem brány byla zvlněná, kopce zalesněné, ale kromě samotné brány tu nikde nebylo ani stopy po nějakém ogierském háji. Většina stromů vypadala jako šedé kostry deroucí se k obloze. Po lese bylo roztroušeno méně jehličnanů, než na kolik byl Rand zvyklý, a i z těch bylo mnoho pokrytých suchým hnědým jehličím. Loial pouze potřásal hlavou.

„Mrtvý jako Spálený země,“ poznamenala Nyneiva a zamračila se. Egwain si přitáhla plášť k tělu a otřásla se.

„Aspoň jsme venku,“ podotkl Perrin a Mat dodal: „Ale kde?“

„V Shienaru,“ oznámil jim Lan. „Jsme v Hraničních státech.“ Tím svým tvrdým hlasem jako by řekl doma, skoro.

Rand si také přitáhl plášť. Hraniční státy. Takže Morna je blízko. Morna. Oko světa. A to, co sem přišli udělat.

„Jsme blízko Fal Dary,“ řekla Moirain. „Jen pár mil.“ Za vrcholky stromů se na sever a na východ od nich zvedaly věže, tmavé proti ranní obloze. Jak projížděli mezi vršky a lesem, věže jim často mizely z dohledu, ale když vyjeli na zvlášť vysoký hřeben, znovu se objevily.

Rand si všiml, že stromy tu jsou často rozštípnuté, jako by do nich udeřil blesk.

„Zima,“ odpověděl Lan, když se zeptal. „Občas je v zimě takový mráz, že zamrzne míza a stromy se roztrhnou. Za nocí je můžeš slyšet, zní to jako ohňostroj, a vzduch je tak ostrý, až máš dojem, že by se mohl roztříštit. Po téhle zimě jich je ale mnohem víc než obvykle.“

Rand zavrtěl hlavou. Stromy se trhají! A to jenom za normální zimy. Jaká musela být tahle? Určitě si to nedokázal představit.

„Kdo říká, že už je po zimě?“ ozval se Mat a cvakaly mu zuby.

„Tak tohle je, ovčáku, hezké jaro,“ odtušil Lan. „Hezké jaro, když jsi naživu. Ale jestli toužíš po teple, no, v Morně ti bude teplo až dost.“

Mat tiše zavrčel. „Krev a popel. Krev a zatracenej popel!“ Rand ho skoro neslyšel, ale znělo to od srdce.

Projížděli mezi statky, ale i když byl čas na přípravu poledního jídla, z vysokých kamenných komínů nestoupal kouř. Pole byla prázdná, bez lidí i zvířat, i když tu občas stál opuštěný pluh nebo povoz, jako by se majitel hodlal každou chvíli vrátit.

Na jednom statku u cesty se na dvorku hrabala osamělá slípka. Jedno křídlo do stodoly se volně houpalo ve větru, to druhé mělo vylomený spodní pant a viselo nakřivo. Vysoký dům, který Randovým očím, uvyklým na Dvouříčí, připadal zvláštní, maje střechu s ostrým hřebenem, jejíž velké dřevěné šindele sahaly skoro až k zemi, byl zcela tichý. Nevyběhl za nimi žádný štěkající pes. Uprostřed dvora ležela kosa a vedle studny byly převrácené okovy.

Moirain se cestou kolem na statek mračila. Zvedla Aldíbiny otěže a bílá klisna zrychlila.

Lidé z Emondovy Role se spolu s Loialem tlačili k sobě kousek za Aes Sedai a strážcem.

Rand zavrtěl hlavou. Neuměl si představit, že by tu mohlo něco růst. Ale Cesty si taky neuměl doopravdy představit. Ani teď, když jimi projel, to nedokázal.

„Myslím, že tohle nečekala,“ poznamenala Nyneiva tiše s gestem, jímž zahrnula pusté statky, které viděli.

„Kam všichni odešli?“ ozvala se Egwain. „Proč? Nemůžou být pryč dlouho.“

„Proč to říkáš?“ zeptal se Mat. „Podle toho, jak vypadají ty dveře do stodoly, můžou být pryč už celou zimu.“ Nyneiva i Egwain se na něj obě podívaly, jako by měl zpomalené myšlení.

„Záclony v oknech,“ vykládala Egwain trpělivě. „Na zimní záclony jsou moc lehký, dokonce i tady. Podle toho, jaká je tady zima, žádná žena by tohle nepověsila dřív než před týdnem.“ Vědma kývla.

„Záclony.“ Perrin se zahihňal. Okamžitě si úsměv z tváře setřel, protože obě ženy se na něj zadívaly se zdviženým obočím. „Ehm, souhlasím s váma. Ta kosa není dost zrezavělá, aby tady venku ležela dýl než týden. Toho sis měl, Mate, všimnout. I když ti ušly ty záclony.“

Rand se zadíval na Perrina a snažil se na něj nedívat příliš upřeně. Měl lepší oči než Perrin – aspoň míval, když spolu lovívali králíky – ale na kosu neviděl tak dobře, aby si všiml nějaké rzi.

„Vážně je mi fuk, kam odešli,“ bručel Mat. „Jenom bych chtěl brzo najít nějaký místo, kde je teplo. Brzo.“

„Ale proč odešli?“ ptal se Rand tiše. Morna nebyla daleko. Morna, kde jsou všichni mizelci a trolloci, nejen ti, co je honí dole v Andoru. Morna, kam právě jedou.

Zvedl hlas natolik, aby ho ti kolem slyšeli. „Nyneivo, možná byste k tomu Oku nemusely s Egwain chodit s námi.“ Obě ženy se na něj podívaly, jako by hovořil nějakou nesrozumitelnou hatmatilkou, ale Morna byla tak blízko, že to prostě musel ještě jednou zkusit. „Možná bude stačit, když budete blízko. Moirain neříkala, že musíte chodit s námi. Ani ty, Loiale. Mohli byste zůstat ve Fal Daře. Dokud se nevrátíme. Nebo byste mohli vyrazit do Tar Valonu. Možná tudy pojede nějaká kupecká karavana. A sázím se, že Moirain by vám dokonce najala kočár. Až bude po všem, setkáme se v Tar Valonu.“

„Ta’veren.“ Loialův vzdech zněl jako zahřmění na obzoru. „Namotáváte kolem sebe životy, Rande al’Thore, ty a tvoji přátelé. Váš osud vybírá náš.“ Ogier pokrčil rameny a náhle se zeširoka zašklebil. „Kromě toho, setkání se Zeleným obrem bude stát za to. Starší Haman pořád mluví o setkání se Zeleným obrem, a můj otec také, stejně jako většina starších.“

„Tolik?“ podivil se Perrin. „Příběhy říkají, že Zeleného obra je těžký najít, a nikdo ho nenajde dvakrát.“

„Ne, dvakrát ne,“ souhlasil Loial. „Jenže já se s ním nikdy nesetkal a vy taky ne. Zdá se, že se ogierům nevyhýbá tolik, jako lidem. Ví toho hodně o stromech. Dokonce i o Stromových písních.“

Rand řekl: „To, co jsem chtěl říct, je, že...“

Vědma ho zarazila. „Ona říká, že Egwain a já jsme taky součástí vzoru. Náš osud je celý propletený s váma třema. Jestli se jí dá věřit, tak podle toho, jak bude kus vzoru utkaný, bychom mohli zastavit Temného. A já se bojím, že jí to věřím. Stalo se toho tolik, že jí prostě věřím. Ale jestli s Egwain odejdeme, co bychom mohly na vzoru změnit?“

„Jenom jsem se snažil...“

Nyneiva ho znovu ostře přerušila. „Vím, co ses snažil udělat.“ Dívala se na něj, dokud si Rand nejistě nepoposedl, a pak její výraz změkl. „Vím, co ses snažil udělat, Rande. Žádnou Aes Sedai nemám moc v lásce, a tuhle, hádám, ze všech nejmíň. A ještě míň se mi líbí jít do Morny, ale ze všeho nejmíň mám ráda Otce lží. Jestli vy, hoši... pánové, můžete dělat to, co je potřeba, když byste radši dělali cokoliv jinýho, proč myslíte, že já udělám míň? Nebo Egwain?“ Nezdálo se, že by čekala odpověď. Zvedla otěže a zamračila se na Aes Sedai před nimi. „Ráda bych věděla, jestli na to místo, do Fal Dary, dorazíme brzo, nebo jestli si myslí, že noc budem trávit tady venku.“

Odklusala k Moirain a Mat prohodil: „Řekla nám pánové. Zdá se to teprve včera, kdy říkala, že by nás neměli pouštět ze šňůry, a teď nám říká pánové.“

„Pořád byste se raději měli držet máminy zástěry,“ podotkla Egwain, ale Rand měl dojem, že do toho nedává srdce. Pobídla Belu blíž k jeho ryzákovi a ztišila hlas, aby ji ostatní neslyšeli, i když Mat se o to aspoň pokusil. „S Aramem jsem jenom tancovala, Rande,“ vykládala potichu a nepodívala se na něj. „Nezazlíváš mi to, že ne, že jsem tancovala s někým, koho už v životě neuvidím?“

„Ne,“ uklidnil ji Rand. Proč to vytahuje na světlo právě teď? „Ovšemže ne.“ Ale najednou si vzpomněl na něco, co tenkrát v Baerlonu říkala Min. Nyní mu to připadalo jako před sto lety. Ona není určená pro tebe. Aspoň ne tak, jak byste to oba chtěli.

Město Fal Dara bylo vystavěno na kopcích přehlížejících okolní krajinu. Nebylo sice ani zdaleka tak velké jako Caemlyn, ale hradby kolem byly stejně velké, jako ty caemlynské. Kolem hradeb byl celou míli široký pás, který byl zcela vyčištěn, nerostlo tu nic vyššího než tráva, a i ta byla posekaná. Nikdo se nemohl dostat k hradbám, aniž by ho nezahlédli z některé z mnoha vysokých věží s dřevěným ochozem. Tam, kde byly caemlynské hradby krásné, stavitelům Fal Dary bylo zcela lhostejné, zda se jejich dílo bude někomu líbit. Šedý kámen byl pochmurně neúprosný. Hradby do dáli hlásaly, že tu jsou z jednoho jediného důvodu: vydržet. Praporce na vrcholcích věží povlávaly ve větru, až se zdálo, že podél hradeb poletuje sám černý shienarský jestřáb.

Lan shodil z hlavy kápi, a i přes zimu kývl na ostatní, aby ho následovali. Moirain už svou kapuci sňala z hlavy. „V Shienaru mají zákon,“ řekl strážce. „Mají ho ve všech Hraničních státech. Nikdo nesmí uvnitř městských hradeb skrývat tvář.“

„To jsou všichni takoví krasavci?“ zasmál se Mat.

„Půlčlověk se nemůže schovat, když má odhalený obličej,“ odtušil strážce bezvýrazně.

Randovi zmizel úsměv ze rtů. Mat si chvatně stáhl kapuci.

Brána byla otevřená, její křídla byla vysoká a pokrytá železem, ale na stráži tu stál tucet mužů ve zlatožlutých kabátcích s černým jestřábem. Na zádech měli zavěšeny dlouhé meče, jejichž jílce jim vyčuhovaly přes rameno, a každý měl navíc u pasu široký meč, palcát či sekeru. Koně měli připoutané nedaleko. S ocelovými pancíři na prsou, šíjích a hlavách vypadala zvířata poněkud směšně. Kopí měli vojáci připravená, byli hotovi vmžiku vyjet. Stráže se nesnažily Lana, Moirain, ani nikoho z ostatních zastavit. Ve skutečnosti jim zamávaly a šťastně je vítaly.

„Dai Shan!“ křikl jeden, a jak projížděla skupinka kolem, mával rukou v ocelové rukavici nad hlavou. „Dai Shan!“

Mnoho dalších volalo: „Sláva Stavitelům!“ a „Kiserai ti Wansho!“ Loial vypadal zpočátku překvapeně. Pak se zeširoka usmál a strážným zamával.

Jeden muž popoběhl kousek podle Lanova koně. Brnění, které měl na sobě, mu nijak nepřekáželo. „Vzlétne znovu zlatý jeřáb, Dai Shane?“

„Mír, Ragane,“ bylo vše, co strážce řekl, a muž se zastavil. Strážce odpovídal na mávání stráží, ale najednou byl ještě víc zachmuřený než obvykle.

Cestou ulicemi dlážděnými kameny, plnými lidí a povozů, se Rand starostlivě mračil. Fal Dara praskala ve švech, ale lidé tu netvořili dychtivá shromáždění jako v Caemlynu, kdy se i při svém hašteření radovali z nádhery města, ani návaly jako v Baerlonu. Zdejší obyvatelé, namačkaní na sebe, si je prohlíželi ledovýma očima a ve tvářích se jim nezračily žádné pocity. Všechny boční uličky a polovina hlavních byly ucpány vozy i žebřiňáky, na nichž byl do výšky naskládán nábytek a vyřezávané truhlice tak nacpané šatstvem, až z nich přetékalo. Na vršku seděly děti. Dospělí zaháněli děti nahoru, kde na ně bylo vidět, a nenechali je poodejít stranou, ani aby si mohly hrát. Děti byly dokonce ještě tišší než dospělí, oči měly větší a výraz uštvanější. Škvíry a skuliny mezi povozy byly nacpány kosmatými kravkami a černostrakatými prasaty v narychlo sroubených ohradách. Z klecí se slepicemi, kachnami a husami se ozývalo štěbetání, které chvílemi mlčení lidí plně vyrovnávalo. Rand už věděl, kam všichni sedláci odešli.

Lan je vedl k pevnosti uprostřed města, mohutné majestátní kamenné budově na vrcholku nejvyššího kopce. Hradby tvrze opatřené věžemi obtáčel suchý příkop, hluboký a široký, na jehož dně byl hotový les přiostřených ocelových bodců, ostrých jako břitva a vysokých jako člověk. Místo poslední obrany, pokud by padl zbytek města. Z jedné věžové brány na ně zavolal ozbrojený muž: „Vítej, Dai Shane!“ Další volal z nitra pevnosti: „Zlatý jeřáb! Zlatý jeřáb!“

Přes padací most, kdy kopyta koní duněla na těžkých trámech, překonali příkop a vjeli pod ostré špice masivní padací mříže. Jakmile projeli branou, Lan seskočil ze sedla a dál Mandarba vedl. Ostatním pokynul, aby učinili totéž.

První nádvoří bylo čtvercové, vydlážděné velkými kamennými kvádry, a obklopovaly je věže a cimbuří stejně drsné, jako ty na vnějších hradbách. I přesto, jak bylo velké, nádvoří se zdálo být stejně přecpáno jako ulice. Vládl tu i stejný zmatek, i když tu mezi lidmi panoval určitý řád. Všude byli muži a koně v brnění. Kolem nádvoří bylo rozmístěno půl tuctu kovadlin, od nichž se ozývalo zvonění kladiv, a kovářské měchy, za které tahali vždy dva muži v kožených zástěrách, rozdmýchávaly ohně. Chlapci pravidelně běhali s novými podkovami k podkovářům. Šípaři seděli a vyráběli šípy a pokaždé, když naplnili koš, ten byl odnesen a nahrazen prázdným.

Přihnali se k nim černozlatě olivrejování štolbové s dychtivými úsměvy. Rand si rychle odvázal věci od sedla a předal ryzáka jednomu ze štolbů v plátové a kroužkové zbroji, jenž se obřadně uklonil. Přes brnění měl oblečen žlutý plášť s červenými okraji a černým jestřábem na hrudi a žlutý wams se šedou sovou. Neměl přilbici a hlavu měl vlastně úplně holou, protože měl, až na kadeř na temeni svázanou koženým řemínkem, vyholené vlasy. „Už je to dlouho, Moirain Sedai. Rád tě zase vidím, Dai Shane. Hrozně rád.“ Znovu se uklonil, tentokrát Loialovi, a zamumlal: „Sláva Stavitelům. Kiserai ti Wansho.“

„Nejsem hoden,“ odpověděl Loial obřadně, „a práce nicotná. Tsingu ma choba.“

„Poctěni jsme my, Staviteli,“ řekl ten muž. „Kiserai ti Wansho.“ Obrátil se zpátky k Lanovi. „Poslali jsme zprávu urozenému panu Agelmarovi, Dai Shane, hned jak jsme vás viděli přijíždět. Už vás čeká. Tudy, prosím.“

Následovali ho do pevnosti. Kamenné chodby, kudy pěkně táhlo, byly ověšeny barevnými goblény a dlouhými hedvábnými závěsy s loveckými a bitevními výjevy. Muž mluvil dál: „Jsem rád, že se ta zpráva dostala až k tobě, Dai Shane. Zvedneš znovu korouhev se zlatým jeřábem?“ Chodby byly až na závěsy holé, a i výjevy byly zobrazeny s co nejmenším počtem postav, které byly vlastně jen načrtnuty, byť jasnými barvami.

„Je to opravdu tak špatné, jak to vypadá, Ingtare?“ zeptal se Lan tiše. Rand by rád věděl, jestli se mu taky chvějí uši, jako Loialovi.

Muž zavrtěl hlavou, až se mu rozkýval uzel vlasů, ale než se usmál, trochu zaváhal. „Nikdy to není tak špatné, jak to vypadá, Dai Shane. Letos je to kapku horší než obvykle, to je všechno. Celou zimu pořádali nájezdy, dokonce i v těch nejhorších mrazech. Ale samotné nájezdy nebyly horší než kdekoliv jinde podél hranice. Pořád přicházejí v noci, ale co jiného můžeš na jaře čekat. Tedy pokud se tomuhle dá říkat jaro. Zvědové se vracejí z Morny – ti, kteří se vůbec vrátí – s novinkami o trolločích táborech. Vždycky přinesou nové zprávy o dalších táborech. Jenže my se s nima střetneme v Tarwinově sedle, Dai Shane, a zaženeme je zpátky, jako obvykle.“

„Jistě,“ řekl Lan, ale neznělo to přesvědčeně.

Ingtarovi zmizel úsměv ze rtů, ale hned se zase vrátil. Mlčky jim ukázal pracovnu urozeného pana Agelmara, pak se vymluvil na naléhavé povinnosti a odešel.

Studovna byla stejně účelně zařízená jako ostatek pevnosti. Ve vnější zdi byly střílny a na silných dveřích, které měly vlastní střílničky, těžká závora zavěšená v železných závěsech. Visel zde pouze jeden goblén. Zakrýval celou jednu stěnu a byli na něm vyobrazeni muži, vyzbrojení jako muži z Fal Dary, bojující v horském průsmyku s myrddraaly a trolloky.

Stůl, jediná truhlice a několik židlí byly jediným nábytkem, tedy kromě dvou držáků na stěnách, které Randovi padly do oka stejně jako goblén. V jednom spočíval obouruční meč, delší než člověk, a poněkud obyčejnější široký meč. Pod nimi byl hřeby pobitý palcát a podlouhlý kosočtverečný štít se třemi liškami. Na druhém držáku visela plná zbroj, sestavená tak, jako by ji měl člověk na sobě. Přilbice s chocholem, mřížkovým hledím a kroužkovým závěsem z dvojitých kroužků. Kroužková suknice pro jízdu na koni a kožený wams, celý vyleštěný od dlouhého užívání. Náprsník, ocelové rukavice, ochrany loktů a nákolenky, nárameníky, rukávy a šůsky. Dokonce i tady, v srdci tvrze, byly zbraně a zbroj zjevně připraveny k okamžitému použití. Jako nábytek, i brnění bylo prostě a střídmě zdobeno zlatem.

Agelmar sám při jejich příchodu vstal, obešel stůl, pokrytý mapami, listy papíru a brky stojícími v kalamářích s inkoustem, a vyšel jim vstříc. Na první pohled vypadal příliš mírumilovně, v modrém sametovém kabátci se zvednutým širokým límcem a vysokých botách z měkké kůže, ale při druhém pohledu už si to Rand nemyslel. Jako všichni bojovníci, které tady Rand viděl, měl i Agelmar vyholenou hlavu, tedy až na kadeř na temeni, a tu měl bílou jako sníh. Tvář měl stejně tvrdou jako Lan, jediné vrásky měl v koutcích očí, a oči jako hnědý kámen, i když se teď usmíval.

„Mír, ale že tě rád vidím, Dai Shane,“ pronesl pán z Fal Dary. „A tebe taky, Moirain Sedai, možná ještě raději. Tvoje přítomnost mne hřeje, Aes Sedai.“

„Ninte calichnye no domashita, Agelmar Dai Shan,“ odpověděla obřadně Moirain, ale její tón prozrazoval, že jsou staří přátelé. „Tvoje uvítání mne hřeje, urozený pane Agelmare.“

„Kodome calichnye ga ni Aes Sedai hei. Tady jsou Aes Sedai vždy vítány.“ Obrátil se k Loialovi. „Jsi daleko od državy, ogiere, ale Fal Dara je poctěna. Věčná sláva Stavitelům. Kiserai ti Wansho hei.“

„Nejsem hoden,“ odpověděl s úklonou Lan. „Jsi to ty, kdo poctil mne.“ Přelétl pohledem holé kamenné stěny a zřejmě bojoval sám se sebou. Rand byl rád, že si ogier nechal další poznámky pro sebe.

Tiše se objevili sloužící v černozlatém, obutí v měkkých střevících. Někteří přinášeli na stříbrných podnosech složené plátno, vlhké a nahřáté, aby si poutníci mohli otřít ruce a obličej. Další nesli svařené víno a stříbrné misky se sušenými švestkami a meruňkami. Urozený pan Agelmar vydal rozkazy ohledně přípravy pokojů a lázně.

„Z Tar Valonu je to sem kus cesty,“ řekl. „Musíte být unavení.“

„Po cestě, kterou jsme přijeli, to netrvalo tak dlouho,“ pověděl mu Lan, „ale bylo to mnohem únavnější, než by byla delší cesta.“

Agelmar vypadal zmateně, když strážce už nic nedodal, ale jenom prohodil: „Pár dní odpočinku, a všichni zase budete ve skvělé formě.“

„Žádáme o přístřeší na jednu noc, urozený pane Agelmare,“ řekla Moirain, „pro nás a pro naše koně. A o čerstvé zásoby na ráno, pokud je můžete postrádat. Obávám se, že musíme vyrazit brzy.“

Agelmar se zamračil. „Ale myslel jsem... Moirain Sedai, nemám právo tě žádat, ale v Tarwinově sedle bys vydala za tisíc kopiníků. A ty, Dai Shane. Tisíc mužů přijde, když se doslechnou, že zlatý jeřáb opět vzlétl.“

„Sedmivěží je pobořeno,“ odpověděl drsně Lan, „a Malkier je mrtev. Těch pár lidí z něj odešlo a jsou roztroušeni po celé zemi. Já jsem strážce, Agelmare, přisahal jsem na plamen Tar Valonu, a mířím do Morny.“

„Jistě, Dai Sh-Lane. Jistě. Ale zdržení na pár dní, přinejhorším pár týdnů, přece nemůže znamenat rozdíl. Tady tě potřebujeme. Tebe a Moirain Sedai.“

Moirain od jednoho ze sloužících přijala stříbrnou číši. „Ingtar zřejmě věří, že se téhle hrozbě ubráníš, stejně jako tomu bylo za poslední léta již tolikrát.“

„Aes Sedai,“ odtušil Agelmar suše, „i kdyby musel Ingtar jet do Tarwinova sedla sám, celou cestu by tvrdil, že trolloky zase zaženeme. Je tak pyšný, že by uvěřil, že to zvládne sám.“

„Tentokrát si nevěřil tolik, jak si myslíš, Agelmare.“ Strážce držel pohár, ale nenapil se. „Jak špatné to je?“

Agelmar zaváhal a vytáhl z hromady na stole mapu. Nevidoucím pohledem na ni chvíli hleděl a pak ji hodil zpátky. „Až vyjedeme k Sedlu,“ řekl tiše, „pošleme lidi na jih do Fal Moranu. Hlavní město se snad udrží. Mír, musí. Někde musí vydržet.“

„To je to tak špatné?“ podivil se Lan a Agelmar unaveně přikývl.

Rand si vyměnil ustaraný pohled s Matem a Perrinem. Bylo snadné věřit, že trolloci, kteří se shromažďují v Morně, jdou po něm, po nich. Agelmar zachmuřeně pokračoval.

„Kandor, Arafel, Saldeia – trolloci je všechny přepadali celou zimu. Nic takového se od trollockých válek nestalo. Nájezdy nikdy nebyly tak zuřivé, ani tak silné, ani neútočili tak vytrvale. Všichni králové a jejich poradci jsou přesvědčení, že z Morny přijde velký nápor, a všichni v Hraničních státech si myslí, že zaútočí na ně. Žádný z jejich zvědů, ani žádný ze strážců, neoznámil, že by se trolloci scházeli u jejich hranic, jako je tomu u nás, ale oni tomu věří a všichni se bojí poslat své bojovníky někam jinam. Lidé si šeptají, že přichází konec světa, že Temný už je zase volný. Shienar pojede do Tarwinova sedla sám. Oni budou mít přesilu nejmíň deset ku jedné. Nejmíň. Mohlo by to být poslední Shromáždění kopiníků.

Lane – ne! – Dai Shane, protože ty jsi diadémový rytíř Malkieru, říkej si, co chceš. Dai Shane, korouhev se zlatým jeřábem v předních řadách by vlila mužům, kteří vědí, že jedou na sever zemřít, do žil odvahu. Ta zpráva by se rozšířila jako lesní požár, a i když jim králové nařídí, že mají zůstat, kde jsou, kopiníci by přišli z Arafelu i Kandoru, dokonce i ze Saldeie. I když nemůžou dorazit včas, aby se spolu s námi postavili v Sedle, mohli by zachránit Shienar.“

Lan upřeně zíral do svého vína. Výraz se mu nezměnil, ale víno mu vyšplíchlo na ruku a stříbrnou číši stiskl tak, až byla celá zprohýbaná. Poničenou číši vzal jeden ze sloužících a ručníkem otřel strážci ruku. Další mu do ruky vsunul novou číši a tu první odnesl pryč. Lan si toho zřejmě ani nevšiml. „Nemůžu!“ zašeptal chraptivě. Když zvedl hlavu, v modrých očích mu plál divoký oheň, ale hlas měl opět klidný a lhostejný. „Jsem strážce, Agelmare.“ Ostrým pohledem zabloudil k Randovi, Matovi a Perrinovi, pak k Moirain. „S prvním světlem vyrazíme do Morny.“

Agelmar si ztěžka povzdechl. „Moirain Sedai, ani ty s námi nepůjdeš? Aes Sedai by mohla znamenat rozdíl.“

„Nemohu, urozený pane Agelmare.“ Moirain vypadala nejistě. Něco jí dělalo starosti. „Vskutku je třeba vybojovat bitvu, a není náhoda, že se trolloci shromáždili u Shienaru, ale naše bitva, ta skutečná bitva s Temným, bude vybojována v Morně, u Oka světa. Vy musíte vybojovat svou bitvu, my zase tu naši.“

„Nechceš tím říct, že je volný!“ Agelmar, muž tvrdý jako skála, vypadal otřeseně, a Moirain rychle zavrtěla hlavou.

„Ještě ne. Jestli u Oka světa zvítězíme, možná už nikdy.“

„A dokážeš vůbec Oko najít, Aes Sedai? Jestli udržení Temného závisí na tom, mohli bychom být klidně mrtví. Mnoho lidí se o to pokoušelo a neuspělo.“

„Já ho najdu, urozený pane Agelmare. Naděje ještě není ztracena.“

Agelmar si ji chvíli prohlížel. Pak i ostatní. Nyneiva s Egwain ho zjevně mátly. Jejich obyčejné šaty ostře kontrastovaly s Moiraininým hedvábím, i když bylo po cestě umolousané. „Ony jsou také Aes Sedai?“ zeptal se pochybovačně. Když Moirain zavrtěla hlavou, zatvářil se ještě popleteněji. Přejel pohledem muže z Emondovy Role a zastavil se na Randovi, přičemž si zběžně prohlédl rudou látkou obalený meč u jeho pasu. „Zvláštní stráž to máš s sebou, Aes Sedai. Pouze jednoho bojovníka.“ Zabloudil pohledem k Perrinovi a sekeře, která mu visela u pasu. „Možná dva. Ale oba nejsou víc než jinoši. Dovol, pošlu s tebou své muže. O sto kopiníků víc nebo míň už u Sedla nebude znamenat žádný rozdíl, ale ty budeš potřebovat víc než jednoho strážce a tři mladíky. A dvě ženy ti nepomohou, pokud to nejsou Aielanky v přestrojení. V Morně je letos hůř než obvykle. Tam se – to hýbe.“

„Stovka kopiníků by byla příliš,“ ozval se Lan, „a tisíc by nestačilo. Čím větší oddíl bychom do Morny vzali, tím větší by byla naděje, že nás uvidí. Musíme se k Oku dostat bez boje, pokud to půjde. Víš, že když jsou trolloci přinuceni bojovat v Morně, je výsledek předem daný.“

Agelmar chmurně přikývl, ale odmítl se vzdát. „Tak míň. I deset dobrých chlapů by ti poskytlo větší naději doprovodit Moirain Sedai a ty dvě ženy k Zelenému obrovi, než jenom tihle jinoši.“

Rand si náhle uvědomil, že pán z Fal Dary předpokládá, že to jsou Nyneiva s Egwain, kdo budou s Moirain bojovat proti Temnému. Bylo to přirozené. Takový zápas znamenal použít jedinou sílu, což značilo ženy. Takový zápas znamená použít jedinou sílu. Rand zastrčil palce za opasek a pevně stiskl přezku, aby se mu netřásly ruce.

„Žádné muže,“ prohlásila Moirain. Agelmar opět otevřel ústa, jenže Moirain promluvila dřív, než stihl něco říci. „Je to v přirozenosti Oka, v přirozenosti Zeleného obra. Kolik lidí z Fal Dary kdy Zeleného obra a Oko našlo?“

„Kdy?“ Agelmar pokrčil rameny. „Od stoleté války bys je spočítala na prstech jedné ruky. Ne víc než jeden za pět let v celých Hraničních státech dohromady.“

„Nikdo nenajde Oko světa,“ řekla Moirain, „pokud Zelený obr nechce, aby ho našel. Musíš mít klíč a účel. Já vím, kam jít – už jsem tam byla.“ Rand otočil překvapeně hlavu. Nebyl mezi lidmi z Emondovy Role sám, ale Aes Sedai si toho zřejmě nevšimla. „Ale stačí, aby jeden z nás hledal slávu, aby chtěl připojit své jméno k těm čtyřem, a možná ho nikdy nenajdeme, i když nás zavedu přímo k tomu místu, které si pamatuji.“

„Ty ses setkala se Zeleným obrem, Moirain Sedai?“ Na pána z Fal Dary to očividně udělalo dojem, ale vzápětí se zamračil. „Jenže jestli ses s ním už setkala...“

„Musíš mít ten klíč,“ opáčila Moirain tiše, „a nikdo nemůže být ve větší nouzi než já. Než my. A já mám něco, co ostatní hledači postrádají.“

Oči sice z Agelmarovy tváře téměř nespustila, ale Rand si byl jist, že zabloudila pohledem k Loialovi, jenom na chviličku. Rand se podíval na ogiera a ten pokrčil rameny.

„Ta’veren,“ poznamenal ogier tichounce.

Agelmar rozhodil rukama. „Stane se, jak si přeješ, Aes Sedai. Mír, jestli se má skutečná bitva odehrát u Oka světa, docela by mě lákalo vzít korouhev s černým jestřábem za vámi, než do Sedla. Mohl bych vám prosekat cestu...“

„To by byla katastrofa, urozený pane Agelmare. Jak u Tarwinova sedla, tak u Oka. Ty máš svou bitvu, my zase svou.“

„Mír! Ať je po tvém, Aes Sedai.“

Pán z Fal Dary se rozhodl, i když se mu toto rozhodnutí nelíbilo, a pustil to z hlavy. Pozval je, aby s ním pojedli, a celou dobu se bavil o jestřábech, o koních a o psech. Ani jednou se nezmínil o trollocích nebo Oku světa.

Komnata, kde jedli, byla prázdná a prostá, jako byla studovna urozeného pana Agelmara. Kromě samotného stolu a židlí tu mnoho nábytku nebylo, a i ten byl prostých tvarů. Byl překrásný, ale prostý. Komnatu vyhříval velký krb, ale ne natolik, aby člověka, jehož narychlo povolali ven, překvapila zima na chodbě. Sloužící v livrejích přinesli polévku, chléb a sýr a hovor se točil kolem knih a hudby, až si urozený pan Agelmar uvědomil, že lidé z Emondovy Role nemluví. Jako dobrý hostitel položil několik opatrných otázek, aby zjistil, proč jsou zamlklí.

Rand brzy zjistil, že se mu chce vyprávět o Emondově Roli a o Dvouříčí. Jen s námahou toho neprozradil příliš. Doufal, že i ostatní si budou dávat pozor na jazyk, zvláště pak Mat. Jen Nyneiva se však držela zpátky, jedla i pila mlčky.

„Ve Dvouříčí máme jednu píseň,“ vykládal Mat. „Návrat domů od Tarwinova sedla.“ Váhavě dokončil větu, jako by si najednou uvědomil, že vynesl na světlo něco, co mělo zůstat skryto, ale Agelmar to hbitě urovnal.

„Není divu. Jen pár zemí za ta léta neposlalo své muže, aby pomohli zadržet Mornu.“

Rand se podíval na Mata s Perrinem. Mat rty utvořil slovo Manetheren.

Agelmar něco pošeptal jednomu ze sloužících, a zatímco ostatní poklízeli stůl, ten muž zmizel a vrátil se s nádobou a hliněnými dýmkami pro Lana, Loiala a urozeného pana Agelmara. „Tabák z Dvouříčí,“ prohodil pán z Fal Dary, když si nacpávali fajfky. „Tady se těžko shání, ale stojí za to.“

Když Loial a oba muži spokojeně bafali, Agelmar se podíval na ogiera. „Zdá se, že máš starosti, Staviteli. Doufám, že tě nesklíčilo toužení. Jak je to dávno, co jsi opustil državu?“

„To není toužení. Tak dlouho ještě pryč nejsem.“ Loial pokrčil rameny, a jak mávl rukou, modrošedý kouř stoupající z jeho fajfky vytvořil nad stolem spirálu. „Čekal jsem – doufal jsem – že zdejší háj tu pořád ještě bude. Aspoň nějaký pozůstatek Mafal Dadaranellu.“

„Kiserai ti Wansho,“ zamumlal Agelmar. „Po trollockých válkách tu zůstaly jenom vzpomínky, Loiale, synu Arentův, a lidé, kteří na nich stavěli. Nemohli zopakovat práci Stavitelů o nic víc, než bych mohl já. Ty složité křivky a vzory, jež vytvořili tví lidé, nemohou být udělány lidskýma rukama. Možná jsme se chtěli vyhnout ubohým napodobeninám, které by nám jenom neustále připomínaly, co jsme všechno ztratili. V jednoduchosti je jiná krása, v prosté lince umístěné jen tak, jediném květu mezi skalisky. Díky drsnému kameni je květina ještě vzácnější. Nesnažili jsme se prodlévat příliš u toho, co pominulo. I nejpevnější srdce se pod neustálým tlakem zlomí.“

„Růžové lístky plovou na hladině,“ zarecitoval Lan tiše. „Ledňáčci se míhají nad rybníkem. Život a krása víří uprostřed smrti.“

„Ano,“ přitakal Agelmar. „Ano. Tato slova pro mne vždy také představovala všechno.“ Oba muži se jeden druhému uklonili.

Poezie z Lanových úst? Ten člověk byl jako cibule. Pokaždé, když si Rand už už myslel, že strážce trochu zná, objevil další vrstvu.

Loial pomalu kývl. „Možná také příliš dlím v minulosti. A přesto, háje byly nádherné.“ Ale po přísné komnatě se rozhlížel, jako by ji viděl novýma očima, a náhle nalézal věci, které stojí za vidění.

Objevil se Ingtar a uklonil se urozenému panu Agelmarovi. „S dovolením, pane, ale chtěl jste vědět o všem neobvyklém, i kdyby to byla jenom maličkost.“

„Ovšem. Co je to?“

„Jen maličkost, pane. Do města se pokusil vstoupit jakýsi cizinec. Není ze Shienaru. Podle přízvuku to je nejspíš Lugarďan. Aspoň částečně. Když se ho strážní u Jižní brány pokoušeli vyslechnout, utekl pryč. Viděli ho, jak vběhl do lesa, ale o chvilku později už lezl přes hradbu.“

„Maličkost!“ Agelmarova židle zaskřípěla, když vstával. „Mír! Věžní hlídka je tak nedbalá, že se až k hradbám dostane někdo bez povšimnutí, a ty tomu říkáš maličkost?“

„Je to šílenec, pane.“ V Ingtarově hlase zaznívaly obavy. „Světlo šílence chrání. Možná Světlo zastínilo věžní hlídce oči a dovolilo mu dorazit k hradbě. Jeden šílenec přece nemůže napáchat žádnou škodu.“

„Už ho přivedli do tvrze? Dobrá. Přiveďte ho sem. Hned.“ Ingtar se poklonil a odešel. Agelmar se obrátil k Moirain. „Omlouvám se, Moirain Sedai, ale tohle musím vidět. Možná je to jenom ubohá troska, které Světlo zaslepilo zrak, ale... Přede dvěma dny našli pět našich lidí, jak se v noci snaží přeřezat závěsy jízdní brány. Je malá, ale stačí, aby tudy prošli trolloci.“ Ušklíbl se. „Hádám, že to byli temní druzi, i když nesnáším pomyšlení, že se k nim přidali i Shienarci. Lidé je roztrhali na kusy, dřív než je mohla stráž zatknout, takže se to nedozvíme. Pokud se mezi Shienarci mohou vyskytovat temní druzi, musíme si v těchto dnech zvlášť dávat pozor na cizince. Pokud chcete odejít, nechám vás odvést do vašich komnat.“

„Temní druzi neuznávají ani hranice, ani pokrevní příbuzenstvo,“ podotkla Moirain. „Najdeš je v každé zemi, ale nemají žádnou národnost. Mne tento muž také zajímá. Vzor se splétá do sítě, urozený pane Agelmare, ale konečný tvar sítě ještě není určen. Ještě by mohla ovinout celý svět, nebo se rozplést a přimět kolo, aby se otočilo úplně jiným směrem. V této chvíli by dokonce i maličkost mohla změnit tvar sítě. V této chvíli si dávám pozor na maličkosti, které nejsou normální.“

Agelmar pohlédl na Nyneivu a Egwain. „Jak si přeješ, Aes Sedai.“

Ingtar se vrátil se dvěma strážnými nesoucími halapartny, doprovázejícími muže, který vypadal jako ranec hadrů obrácený naruby. Tvář měl pokrytou špínou a nečesané, nestříhané vlasy a vous rovněž. V místnosti se přikrčil a zapadlýma očima klouzal z místa na místo. Nesl se od něj nechutný zápach.

Rand se v židli napjatě předklonil a snažil se prohlédnout vší tou špínou.

„Nemáte důvod mě tady takhle držet,“ kňučel špinavý chlapík. „Jsem jenom bídnej ubožák, Světlem opuštěnej, kterej si hledá místo, kde by se mohl schovat před Stínem, jako každej jinej.“

„Hraniční státy jsou podivné místo, kde hledat...“ začal Agelmar, když ho Mat přerušil.

„Forman!“

„Padan Fain,“ souhlasil Perrin a kývl.

„Ten žebrák,“ řekl Rand, kterému náhle vyschlo v ústech. Zaklonil se před náhlým zábleskem nenávisti, který Fainovi vyšlehl z očí. „To je ten chlap, co se na nás vyptával v Caemlynu. Musí to být on.“

„Takže se vás to nakonec týká, Moirain Sedai,“ prohodil pomalu Agelmar.

Moirain kývla. „Velmi se obávám, že je tomu tak.“

„Já to nechtěl.“ Fain začal vřískat. Hojné slzy, stékající mu po lících, vytvářely cestičky ve špíně, ale až do spodní vrstvy stejně nepronikly. „On mě přinutil! On a ty jeho hořící oči.“ Rand sebou trhl. Mat měl ruku pod kabátem, bezpochyby znovu tiskl dýku ze Shadar Logothu. „On mě udělal svým psem! Svým psem, který musí lovit a štvát a nikdy nepozná chvilku klidu. Jenom svým psem, i když mě odvrhl.“

„To nás ale vůbec nezajímá,“ utrousila temně Moirain. „Je tu někde místo, kde bych si s ním mohla pohovořit o samotě, urozený pane Agelmare?“ Rty se jí sevřely nechutí. „A nejdřív ho umyjte. Možná se ho budu muset dotknout.“ Agelmar kývl a tiše promluvil s Ingtarem, který se uklonil a vytratil se ze dveří.

„Nenechám se nutit!“ Hlas patřil Fainovi, ale on už nevzlykal, kňučení nahradilo naduté štěkání. Stál vzpřímeně, už se nekrčil. Pohodil hlavou a hulákal do stropu. „Už nikdy! Nenechám se!“ Postavil se před Agelmara, jako by muži po jeho boku byli jeho vlastní osobní stráží a pán z Fal Dary mu byl roven, a ne jeho věznitelem. Hlas měl náhle úlisný. „Tady muselo dojít k nedorozumění, vznešený pane. Občas mě přemůžou kouzla, ale to brzy přejde. Ano, brzy se jich zbavím.“ Opovržlivě luskl prsty nad hadry, které měl na sobě. „Tímhle se nenech zmást, vznešený pane. Musel jsem se zamaskovat před těmi, kdo se mě snažili zastavit, a cestoval jsem dlouho a daleko. Ale nakonec jsem dorazil do země, kde muži ještě pořád znají nebezpečí hrozící od Ba’alzamona, kde muži s Temným bojují.“

Rand zíral, div mu oči nevypadly z důlků. Byl to Fainův hlas, ale jeho slova formanovu mluvu nepřipomínala ani v nejmenším.

„Takže jsi sem přišel, protože tu bojujeme s trolloky,“ řekl Agelmar. „A jsi tak důležitý, že se tě někdo pokouší zastavit. Tihle lidé tady tvrdí, že jsi forman jménem Padan Fain a že je sleduješ.“

Fain zaváhal. Podíval se na Moirain a rychle před Aes Sedai uhnul pohledem. Zadíval se na lidi z Emondovy Role a zpátky na Agelmara. Rand z jeho pohledu cítil nenávist a strach. Když Fain opět promluvil, hlas měl zcela nevzrušený. „Padan Fain je prostě jeden z mnoha mých převleků, které jsem během let musel přijmout. Pronásledují mě přátelé Temného, protože jsem zjistil, jak Porazit Stín. Můžu ti ukázat, jak ho porazit, vznešený pane.“

„Děláme, co můžeme,“ opáčil suše Agelmar. „Kolo tká, jak si kolo přeje, ale my bojujeme s Temným téměř od samotného Rozbití světa, a nějaký forman nás to nemusí učit.“

„Vznešený pane, o tvé moci nikdo nepochybuje, ale vydrží proti Temnému věčně? Copak tě často nezažene do úzkých? Odpusť mi mou smělost, ale tak, jak jsi, tě nakonec rozdrtí. Já to vím. Věř mi, já to znám. Ale můžu ti, vznešený pane, ukázat, jak vypudit Stín ze země.“ Stále mluvil falešným tónem, byť stále povýšeným. „Zkusíš-li, co ti poradím, uvidíš, vznešený pane. Vyčistíš zemi. Ty to, vznešený pane, můžeš udělat, pokud namíříš svou moc tím správným směrem. Nenecháš-li se Tar Valonem zatáhnout do jeho osidel, zachráníš svět. Vznešený pane, budeš mužem, na kterého budou na věky věkův vzpomínat jako na člověka, který přivodil konečné vítězství Světla.“ Strážní se nehýbali, ale přehmatávali na ratištích halaparten, jako by měli dojem, že je budou muset použít.

„Na formana si toho o sobě dost myslí,“ prohodil Agelmar k Lanovi přes rameno. „Myslím, že Ingtar měl pravdu. Je šílený.“

Fain rozzlobeně přimhouřil oči, ale hlas měl stále úlisný. „Vznešený pane, vím, že má slova ti musí znít příliš velkolepě, ale kdybys jenom...“ Prudce se odmlčel a udělal krok vzad, protože Moirain vstala a pomalu vykročila kolem stolu. Pouze to, že strážní sklonili halapartny, Fainovi zabránilo vycouvat z místnosti úplně.

Moirain se zastavila za Matovou židlí, položila mu ruku na rameno a cosi mu pošeptala do ucha. Ať už řekla cokoliv, Mat se přestal tvářit napjatě a vytáhl ruku zpod kabátu. Aes Sedai šla dál. Zastavila se vedle Agelmara, tváří v tvář Fainovi. Když se zastavila, forman se zase přikrčil.

„Nenávidím ho,“ kňučel. „Chci se od něj osvobodit. Chci zase kráčet ve Světle.“ Začala se mu chvět ramena a slzy mu proudily po tvářích ještě silnějším proudem než předtím. „On mě to donutil udělat.“

„Obávám se, že je víc než jenom pouhý forman, urozený pane Agelmare,“ řekla Moirain. „Je míň než člověk, velice zlý a nebezpečnější, než si vůbec umíš představit. Vykoupat ho můžete, až si s ním promluvím. Neodvažuji se promarnit ani minutu. Pojď, Lane.“