Věže půlnoci

KAPITOLA 7 Lehčí než peříčko

V noci se vzduch zdál klidnější, třebaže hřmění Lana stále varovalo, že ne vše je v pořádku. Během týdnů, které strávil na cestě s Bulenem, se zdálo, že ta bouře nahoře potemněla.

Poté, co jeli na jih, pokračovali dál na východ; byli někde poblíž hranice mezi Kandorem a Saldeiou, na pláni Kopí. Kolem nich se tyčily zvětralé hory s prudkými úbočími, podobné pevnostem.

Možná hranici přehlédli. Na těchto zapadlých cestách často nestály žádné mezníky a horám bylo jedno, který stát šije snaží nárokovat.

„Pane Andro,“ ozval se zezadu Bulen. Lan mu koupil koně, šedobílou klisnu. Stále vedl svého soumara, Zvěda. Bulen ho dojel. Lan trval na tom, že ho má oslovovat „Andro“. Jeden stoupenec byl už tak dost špatný. Když nikdo nebude vědět, kdo je, nebudou moct žádat, aby je vzal s sebou. Musel Bulenovi poděkovat, že ho – bezděčně – varoval před tím, co Nyneiva udělala. Za to byl mužovým dlužníkem.

Bulen ale rád mluvil.

„Pane Andro,“ pokračoval Bulen. „Jestli můžu navrhnout, měli bychom se na Berndtově křižovatce obrátit na jih, ano? Znám tím směrem zájezdní hostinec, kde podávají ty nejlepší křepelky. Na cestě do Jižního Mettleru bychom se zase mohli stočit na východ. To je mnohem snazší cesta. Můj bratranec má u té cesty statek — bratranec z matčiny strany, pane Andro – a mohli bychom…“

„Pojedeme dál tudy,“ řekl Lan.

„Ale cesta do Jižniho Mettleru je mnohem lepší!“

„A proto se po ní taky mnohem víc jezdí, Bulene.“

Bulen si povzdechl, ale zmlkl. Řemínek hadori mu slušel a Bulen ukázal, že to s mečem umí až překvapivě dobře. Tak nadaného žáka už Lan dlouho neviděl.

Byla tma – kvůli horám se tady stmívalo brzy. Ve srovnání s oblastmi blízko Momy zde také byla zima. Naneštěstí to byla poměrně hustě obydlená země. A vskutku, asi hodinu poté, co minuli křižovatku, dorazili do hostince, v jehož oknech stále zářilo světlo.

Bulen se na hostinec toužebně zahleděl, ale Lan jel dál. Většinou se snažil cestovat v noci. Tak se snadněji vyhnuli tomu, že si jich někdo všimne.

Před hostincem seděla trojice mužů a ve tmě kouřili dýmky. Ve vzduchu kolem oken hostince se vznášel pronikavý pach. Lan si jich příliš nevšímal, dokud – jako jeden muž – nevstali od dýmky. Odvázali koně od plotu vedle hostince.

No skvěle, pomyslel si Lan. Berkové, kteří v noci sledují cestu a čekají na unavené poutníky. Nu, tři muži by neměli představovat příliš velké nebezpečí. Klusem se rozjeli za Lanem. Nezaútočí, dokud nebudou dál od hostince. Lan se natáhl, aby uvolnil meč v pochvě.

„Můj pane,“ ozval se Bulen naléhavě, když se ohlédl přes rameno. „Dva z těch mužů mají hadori.“

Lan se prudce obrátil, až jeho plášť zavlál. Tři muži se blížili a nezastavovali. Rozdělili se, aby ho s Bulenem objeli.

Lan sledoval, jak je míjejí. „Andere?“ zavolal. „Co si myslíš, že děláš?“

Jeden z trojice – hubený, nebezpečně vyhlížející muž s dlouhými vlasy, svázanými hadori dozadu – se ohlédl přes rameno. Už to byly celé roky, co se s ním Lan setkal naposledy. Vypadalo to, jako že se konečně vzdal kandorské uniformy; na sobě měl černý plášť a pod ním kožený lovecký oděv.

„Vida, Lan,“ řekl Ander a trojice se zastavila. „Nevšiml jsem si tě.“

„To jistě,“ prohlásil Lan suše. „A ty, Nazare. Odložil jsi /zar/orz ještě jako kluk. Teď ji máš?“

„Můžu si dělat, co se mi zlíbí,“ řekl Nazar. Stárnul – muselo mu být už přes sedmdesát – ale k sedlu měl připevněný meč. Vlasy mu zbělely.

Třetí muž, Rakim, nebyl Malkier. Měl šikmé saldejské oči a při pohledu na Lana pokrčil rameny a zatvářil se rozpačitě.

Lan zvedl prsty k čelu a zavřel oči, zatímco trojice se rozjela napřed. Co za hloupou hru to hrají? To je jedno, řekl si Lan a zase oči otevřel.

Bulen začal něco říkat, ale Lan ho zamračeným pohledem umlčel. Sjel z cesty na jih a vydal se po úzké vyšlapané stezce.

Netrvalo dlouho a za sebou zaslechl tlumený klapot kopyt. Obrátil se a spatřil tři muže, jak jedou za ním. Lan přitáhl Mandarbovi uzdu a se skřípáním zubů ho zastavil. „Já nepozvednu zlatého jeřába!“

„Nic takového netvrdíme,“ řekl Nazar. Trojice se opět rozdělila a objela je.

Lan pobídl Mandarba vpřed a dojel je. „Tak mě přestaňte sledovat.“

„Když jsem se díval naposledy, byli jsme před tebou,“ řekl Ander.

„Vydali jste se po téhle cestě za mnou,“ obvinil ho Lan.

„Cesty nejsou tvoje, Lane Mandragorane,“ opáčil Ander. Pohlédl na Lana. Tvář měl ukrytou ve stínu. „Pokud sis nevšiml, už nejsem ten kluk, kterému kdysi dávno vynadal hrdina od Salmamy. Stal se ze mě voják a vojáků je třeba. Takže když chci, pojedu tudy.“

„Přikazuju vám, abyste se otočili a vrátili,“ prohlásil Lan. „Najděte si na východ jinou cestu.“

Rakim se zasmál a hlas měl po všech těch letech stále chraptivý. „Už nejsi můj kapitán, Lane. Proč bych poslouchal tvoje rozkazy?“ Zbylí dva se uchechtli.

„Krále bychom samozřejmě poslechli,“ řekl Nazar.

„Ano,“ přikývl Ander. „Kdyby nám dal rozkazy on, možná bychom poslechli. Ale já tady žádnýho krále nevidím. Leda bych se pletl.“

„Padlý národ nemůže mít krále,“ řekl Lan. „Bez království není král.“

„A přece jedeš,“ řekl Nazar a trhl otěžemi. „Jedeš na smrt v zemi, o které tvrdíš, že to není království.“

„Je to můj osud.“

Ti tři pokrčili rameny a rozjeli se napřed.

„Nebuďte blázni,“ řekl Lan tiše a zastavil Mandarba. „Tahle cesta vede na smrt.“

„Smrt je lehčí než peříčko, Lane Mandragorane,“ zavolal Rakim přes rameno. „Jestli jedeme jenom na smrt, pak to bude jednodušší cesta, než jsem čekal!“

Lan zaťal zuby, ale co mohl dělat? Všechny tři zmlátit do bezvědomí a nechat je ležet u cesty? Pobídl Mandarba vpřed.

Z dvojice se stala pětice.

Galad snídal, když si všiml, že přišel dítě Byar, aby si s ním promluvil. Jídlo bylo prosté: ovesná kaše, do níž byla zamíchaná hrstka rozinek. Když všichni vojáci jedli prosté jídlo, nemuseli si navzájem závidět. Někteří velící kapitáni si jedli mnohem lépe než jejich muži. Tak to Galad nechtěl. Ne když tolik lidí ve světě hladoví.

Byar čekal ve vchodu Galadova stanu, až si ho velitel všimne. Vychrtlý muž s propadlými tvářemi měl na sobě bílý plášť, tabard natažený přes kroužkovou košili.

Nakonec Galad odložil lžíci a na Byara kývl. Voják popošel ke stolu, zůstal stát v pozoru a čekal. Galadův stan nebyl bohatě vybavený. Jeho meč – Valdův meč – ležel na jednoduchém stole za dřevěnou miskou, povytažený z pochvy. Z pochvy vykukovaly volavky na čepeli a ve vyleštěné oceli se odrážela Byarova postava.

„Mluv,“ rozkázal Galad.

„Mám další zprávy o té armádě, můj pane velící kapitáne,“ řekl Byar. „Jsou poblíž místa, kde zajatci tvrdili, že budou, pár dní od nás.“

Galad přikývl. „Nesou prapor Ghealdanu?“

„Spolu s praporem Mayene.“ V Byarových očích se třpytil horlivý plamen. „A s vlčí hlavou, i když v hlášeních stojí, že ten včera večer sundali. Zlatooký tam je. Naši zvědové jsou si tím jistí.“

„Opravdu zabil Bomhaldova otce?“

„Ano, můj pane velící kapitáne. Já toho tvora znám. Se svými jednotkami přišel z místa nazývaného Dvouříčí.“

„Dvouříčí?“ řekl Galad. „Je zajímavé, jak často o tom místě v poslední době slýchám. Nepochází odtamtud al’Thor?“

„Tak se to říká,“ odvětil Byar.

Galad si promnul bradu. „Pěstujou tam dobrý tabák, dítě Byare, ale neslyšel jsem, že by pěstovali armády.“

„Je to temné místo, můj pane velící kapitáne. Dítě Bornhald a já jsme tam loni nějaký část strávili; je to tam zamořené temnými druhy.“

Galad vzdychl. „Zníš jako tazatel.“

„Můj pane velící kapitáne,“ pokračoval Byar naléhavě, „můj pane, prosím, věř mi. Nejsou to prostě jen nějaké spekulace. Tohle je jiné.“

Galad se zamračil. Pak pokynul rukou k druhé stoličce vedle stolu. Byar se posadil.

„Vysvětli mi to,“ řekl Galad. „A pověz mi všechno, co o tomhle Perrinovi Zlatookém víš.“

Perrin si vzpomínal na doby, kdy ho uspokojovaly prosté snídaně sestávající z chleba a sýra. Ty už byly minulostí. Možná to bylo kvůli jeho vztahům s vlky, nebo se mu možná za tu dobu změnily chutě. Nyní toužil po mase, zvláště dnes ráno. Nemohl ho mít vždycky, což bylo v pořádku. Ale obvykle si o něj nemusel říkat.

Tak jako dnes. Vstal, opláchl si obličej a spatřil služebnou, jak vstupuje s velkým kusem šunky, horkým a šťavnatým. Žádné fazole, žádná zelenina. Žádná šťáva. Jenom nasolená šunka, prudce opečená nad ohněm, a dvě uvařená vejce. Služebná všechno položila na stůl a odešla.

Perrin si utřel ruce, přešel koberec, který měl ve stanu, a vdechl vůni šunky. Jedna jeho část cítila, že by ji měl odmítnout, ale nedokázal to. Ne když byla přímo před ním. Posadil se, zvedl vidličku a nůž a pustil se do jídla.

„Pořád nechápu, jak můžeš něco takovýho jíst k snídani,“ poznamenala Faile, která vyšla z koupelny v jejich stanu a utírala si ruce do ručníku. Jejich velký stan byl závěsy rozdělen na několik částí. Na sobě měla jedny ze svých nenápadných šedých šatů. Dokonalé, protože neodpoutávaly pozornost od její krásy. Byly zdůrazněné širokým černým opaskem – poslala pryč všechny svoje zlaté opasky, bez ohledu na jejich nádheru. Navrhl, že jí najde nějaký, který sejí bude víc líbit, a ona se zatvářila, jako když je jí nevolno.

„Je to jídlo,“ řekl Perrin.

„To vidím,“ odfřkla si, zatímco se prohlížela v zrcadle. „Cos čekal, že si myslím? Že je to kámen?“

„Chtěl jsem říct,“ vysvětloval Perrin mezi sousty, „že je jídlo jako jídlo. Proč bych se měl starat, co jím k snídani, a co k jiným jídlům?“

„Protože je to divné,“ řekla a připnula si šňůrku s malým modrým kamenem. Opět se prohlédla v zrcadle a pak se obrátila, až jí zašustily volné rukávy šatů podle saldejské módy. S úšklebkem se zastavila vedle jeho talíře. „Posnídám s Alliandre. Pošli pro mě, když bude něco nového.“

Přikývl a polkl. Proč by si měl člověk dávat maso k obědu, ale odmítat ho na snídani? Nedávalo to smysl.

Rozhodl se, že budou nadále tábořit vedle Jehannahské silnice. Co jiného taky s armádou bělokabátníků přímo před sebou, mezi ním a Lugardem, dělat? Jeho zvědové potřebovali čas, aby mohli posoudit nebezpečí. Strávil spoustu času přemýšlením o zvláštních vizích, které měl, o vlcích nahánějících ovce k nestvůře a o Faile, kráčející k útesu. Nedokázal pochopit jejich význam, ale mohly mít něco společného s bělokabátníky? Jejich přítomnost ho znepokojovala víc, než chtěl přiznat, ale choval v sobě nepatrnou naději, že to bude jen bezvýznamné setkání a moc ho nezdrží.

„Perrine Aybaro,“ ozval se hlas zvenčí. „Dovolíš mi vejít?“

„Pojď dál, Gaule,“ zavolal. „Můj stín je tvůj.“

Vysoký Aiel vešel dovnitř. „Díky, Perrine Aybaro,“ řekl a pohlédl na šunku. „Pěkná hostina. Něco slavíš?“

„Nic kromě snídaně.“

„Velké vítězství,“ rozesmál se Gaul.

Perrin zavrtěl hlavou. Aielský humor. Přestal se snažit ho pochopit. Gaul se usadil na zem a Perrin si v duchu povzdychl, než zvedl talíř a posadil se na koberec naproti Gaulovi. Talíř si položil do klína a pokračoval v jídle.

„Nemusíš kvůli mně sedět na zemi,“ řekl Gaul.

„Nedělám to, protože musím, Gaule.“

Gaul přikývl.

Perrin si uřízl další sousto. Bylo by mnohem jednodušší, kdyby prostě celou tu věc popadl a začal z ní kusy odtrhávat. Vlci to měli s jídlem snazší. Příbory. K čemu?

Takové myšlenky ho zarazily. On nebyl vlk a nechtěl jako vlk uvažovat. Možná by měl začít snídat ovoce, jak se sluší, jak říkala Faile. Zamračil se a pak se vrátil k masu.

„Bojovali jsme s trolloky v Dvouříčí,“ řekl Byar tlumeným hlasem. Galadova zapomenutá kaše chladla na stole. „Několik tuctů mužů z našeho tábora to může potvrdit. Vlastním mečem jsem zabil několik těch bestií.“

„Trolloci v DvouříčťT zeptal se Galad. „To je stovky lig od Hraničních států!“

„Ale stejně tam byli,“ řekl Byar. „Pan velící kapitán Niall to musel tušit. Poslali nás tam na jeho rozkaz. Víš, že Pedron Niall by nešel prostě jen tak naslepo.“

„Ano. Souhlasím. Ale Dvouříčí?“

„Je plné temných druhů,“ řekl Byar. „Bornhald ti říkal o Zlatookém. V Dvouříčí tenhle Perrin Aybara pozvedl prapor starodávného Manetherenu a mezi sedláky verboval vojsko. Vycvičení vojáci se možná sedlákům, které přinutili obléct uniformu, pošklebují, ale když jich máš dost, můžou být nebezpeční. Někteří to umějí s holí nebo lukem.“

„Toho jsem si vědom,“ řekl Galad bezvýrazně, neboť si vzpomněl na jednu zvlášť pokořující lekci, kterou kdysi dostal.

„Ten člověk, ten Perrin Aybara,“ pokračoval Byar. „Je to zplozenec Stínu, to je jasné jak den. Říkají mu Zlatooký, protože má zlaté oči, takovou barvu nikdo jiný nemá. Byli jsme si jistí, že Aybara trolloky přivedl a použil je, aby lidi z Dvouříčí přinutil vstoupit do své armády. Nakonec nás odtamtud vyhnal. A teď je tady před námi.“

Shoda náhod, nebo něco víc?

Byar očividně uvažoval o tomtéž. „Můj pane velící kapitáne, možná jsem to měl zmínit dřív, ale ve Dvouříčí to nebylo poprvé, co jsem se s tímhle tvorem Aybarou setkal. Asi před dvěma lety zabil dvě děti na zapomenuté cestě v Andoru. Tehdy jsem jel s Bornhaldovým otcem. Narazili jsme na Aybaru v táboře kus od hlavní cesty. Běhal s vlky jako nějaký divoch! Než se nám ho podařilo přemoct, zabil dvě děti, a poté, co jsme ho zajali, utekl do noci. Můj pane, chtěli jsme ho pověsit.“

„Jsou i jiní, kteří to můžou potvrdit?“ zeptal se Galad.

„Dítě Oratar může. A dítě Bornhald může potvrdit, co jsme viděli v Dvouříčí. Zlatooký ZrpZ i ve Falme. Už jenom za to, co provedl tam, by měl být předán spravedlnosti. Je to jasné. Přivedlo nám ho samo Světlo.“

„Víš určitě, že jsou naši lidé s bělokabátníky?“ zeptal se Perrin.

„Tváře jsem neviděl,“ řekl Gaul, „ale Elyas Machera má velice bystré oči. Je si jistý, že viděl Basela Gilla.“

Perrin přikývl. Elyasovy zlaté oči budou stejně dobré jako Perrinovy.

„Sulin a její zvědové přinesli podobné zprávy,“ řekl Gaul, který přijal pohár piva, nalitého z Perrinova džbánu. „Armáda bělokabátníků má spoustu vozů, velmi podobných těm, které jsme poslali napřed. Tohle zjistila dneska brzo ráno, ale požádala mě, ať ti to povím, až se probudíš, protože ví, že mokřiňani umějí být nedůtkliví, když je ráno někdo ruší.“

Gaul očividně neměl ponětí, že by to mohla být urážka. Perrin byl mokřiňan. Mokřiňani byli nedůtkliví, alespoň podle názoru Aielů. Takže Gaul jen konstatoval obecně přijímanou skutečnost.

Perrin potřásl hlavou a ochutnal jedno z vajec. Vařilo se příliš dlouho, ale jíst se dalo. „Zahlédla Sulin někoho, koho poznala?“

„Ne, i když viděla pár gai’šainů“ řekl Gaul. „Ale Sulin je Děva, takže bychom možná měli poslat někoho, kdo její slova potvrdí – někoho, kdo se nebude dožadovat, aby nám mohl vyprat kalhoty.“

„Potíže s Bain a Čiad?“ zeptal se Perrin.

Gaul se zašklebil. „Přísahám, že mě ty ženské doženou k šílenství. Od jakého muže můžeš čekat, že vydrží něco takového? Bylo by skoro lepší mít za gai’šaina Oslepitele, než tyhle dvě.“

Perrin se uchechtl.

„Nicméně zajatci vypadají v pořádku. V tom hlášení je toho víc. Jedna z Děv zahlédla nad ležením prapor, který vypadal hodně výrazně, takže pro tvého tajemníka Sebbana Balwera nakreslila kopii. On říká, že to znamená, že s tímto vojskem jede sám pan velící kapitán.“

Perrin se podíval na poslední kousek šunky. To nebyla dobrá zpráva. Nikdy se s velícím kapitánem nesetkal, ale už se setkal s jedním z bělokabátnických řadových kapitánů. Byla to ta noc, kdy zemřel Hopsal, noc, která Perrina už dva roky pronásledovala.

Byla to ta noc, kdy poprvé zabil.

„Co víc potřebuješ?“ Byar se k němu naklonil a propadlé oči mu plály horlivostí. „Máme svědky, kteří ho viděli zabít dva z nás! Necháme ho projít kolem, jako by byl nevinný?“

„Ne,“ řekl Galad. „Ne, při Světle, pokud to, co říkáš, je pravda, pak si toho muže nemůžeme jen tak nevšímat. Naší povinností je přinést spravedlnost těm, kterým bylo ublíženo.“

Byar se dychtivě usmál. „Vězňové prozradili, že mu královna Ghealdanu přísahala věrnost.“

„To by mohl být problém.“

„Nebo příležitost. Ghealdan je přesně to, co děti potřebují. Nový domov, místo, kde vše vybudovat znovu. Mluvíš o Andoru, můj pane velící kapitáne, ale jak dlouho nás tam budou trpět? Mluvíš o Poslední bitvě, ale ta může být měsíce daleko. Co kdybychom osvobodili celou zemi ze spárů strašlivého temného druha? Jistě by královna-nebo její nástupce – měla pocit, že je nám zavázána.“

„Za předpokladu, že toho Aybaru dokážeme porazit.“

„Dokážeme. Máme menší vojsko než on, ale spousta jeho vojáků jsou sedláci.“

„Jak jsi zrovna podotkl, sedláci můžou být nebezpeční,“ řekl Galad. „Neměli bychom je podceňovat.“

„Ano, ale vím, že je dokážeme porazit. Ano, můžou být nebezpeční, ale před mocí dětí se zlomí. Tentokrát se konečně Zlatooký nebude moct schovávat za opevněním ve své mrňavé vesnici nebo za tou chátrou, se kterou se kamarádí. Už žádné výmluvy.“

Bylo to součástí toho, že je člověk tďvererí! Copak Penin nemohl té noci před několika lety uniknout? S pocitem nevolnosti odsunul talíř.

„Jsi v pořádku, Perrine Aybaro?“ řekl Gaul.

„Jenom přemýšlím.“ Bělokabátníci ho nenechají na pokoji a vzor – ať shoří! – mu je neustále bude házet do cesty, dokud se s nimi nevypořádá.

„Jak velkou armádu mají?“ zeptal se.

„Je s nima dvacet tisíc vojáků,“ odpověděl Gaul. „A několik tisíc dalších, co nejspíš nikdy nedrželi oštěp.“

Sloužící a markytáni. V Gaulově hlase nebylo slyšet pobavení, ale Perrin ho cítil. Mezi Aiely by se téměř kterýkoli muž – kromě kovářů – chopil v případě útoku oštěpu. Skutečnost, že spousta mokřiňanů se nedokázala bránit, Aiely buď mátla, nebo rozčilovala.

„Mají velké vojsko,“ pokračoval Gaul. „Ale my máme větší. A pokud se Sebban Balwer neplete, nemají žádné algai’d’siswai nebo aša’many nebo jiné usměrňovače. Zdá se, že toho o těchhle bělokabátnících hodně ví.“

„Má pravdu. Bělokabátníci Aes Sedai nenávidí a o každým, kdo dokáže používat jedinou sílu, si myslí, že je to temný druh.“

„Takže proti němu vyrazíme?“ zeptal se Byar.

Galad vstal. „Nemáme na vybranou. Světlo nám ho přivedlo do rukou. Ale potřebujeme víc informací. Možná bych měl za tímhle Aybarou zajít a sdělit mu, že držíme jeho spojence, a pak žádat, aby se jeho armáda setkala s naší na bitevním poli. Raději bych ho vylákal, abych mohl použít jezdectvo.“

„Co chceš, Perrine Aybaro?“ zeptal se Gaul.

Co chce? Kéž by na to dokázal odpovědět.

„Pošlete další zvědy,“ řekl Perrin. „Nejděte nám lepší místo na rozbití tábora. Budeme chtít vyjednávat, ale v žádným případě nenechám Gilla s ostatníma v rukách bělokabátníků. Dáme dětem šanci naše lidi vrátit. A když to neudělají… no, pak se uvidí.“