Věže půlnoci

KAPITOLA 46 Opracování kůže

Androl opatrně vytáhl z kouřící vody oválný kus kůže; ten ztmavl a stočil se. Androl ho rychle zvedl mozolnatými prsty. Kůže teď byla pružná a ohebná.

Spěšně se posadil na lavici, kde mu po pravé straně sluneční světlo, proudící sem oknem, vytvářelo na zemi světlý čtverec. Ovinul kůži kolem tlusté dřevěné tyče asi dva couly v průměru a prorazil kolem okrajů otvory.

Pak začal kůži přišívat k dalšímu kusu, který si přichystal dřív. Dobře provedené stehování zabrání třepení. Hodně brašnářů, řemenářů a dalších řemeslníků, kteří zpracovávali kůži, si se stehováním moc nelámalo hlavu. Ne tak Androl. Sešívání bylo to první, čeho si lidé všimli; stehy vystupovaly jako barva na zdi.

Zatímco pracoval, kůže vysychala a ztratila část pružnosti, ale stále byla dostatečně ohebná. Dělal úhledné a stejnoměrné stehy. Pár posledních pevně utáhl a použil je k tomu, aby kůži upevnil kolem tyče; jakmile kůže vyschne, rozřízne je.

Když byl hotový se šitím, přidal pár ozdob. Nahoru jméno, vytlačené pomocí malého kladívka a cvoků s písmeny na hlavičkách. Pak následovaly symboly meče a draka; ty znaky vyrobil sám a založil je na špendlících, které aša’manové nosili.

Dolů pak pomoci cvoků s písmeny vytlačil slova: „Bránit. Střežit. Chránit.“ Jak kůže dál vysychala, vytáhl barvu a začal písmena a obrazce pečlivě vybarvovat, aby byly v kontrastu se zbytkem.

Tento druh práce s sebou přinášel klid; v těchto dnech se velká část jeho života týkala zkázy a ničení. Věděl, že to tak musí být. Do Černé věže přišel především proto, že chápal, co přichází. Přesto bylo hezké něco vytvářet.

Kus, který právě zpracovával, odložil, aby uschl, zatímco Androl se bude zabývat sedlovými popruhy. Popruhy změřil pomocí značek na boční hraně stolu a pak se natáhl pro nůžky, které měl zasunuté v pouzdře s nástroji, visícím na boku stolu – pouzdro si vyrobil sám. Podráždilo ho, když tam nůžky nenašel.

Světlo spal den, kdy se rozneslo, že tady mám dobrý nůžky, pomyslel si. Navzdory Taimovým údajně přísným pravidlům pro život v Černé věži zde vládl zneklidňující zmatek. Významnější prohřešky byly tvrdě trestány, ale maličkostí – jako nakráčet k člověku do dílny a „půjčit si“ jeho nůžky – si nikdo nevšímal. Zvlášť pokud si ty nůžky půjčil jeden z M’Haelových oblíbenců.

Androl vzdychl. Jeho nůž čekal u Cuellara na nabroušení. Dobře, pomyslel si, Taim nám pořád říká, abychom si hledali záminky’ k usměrňování… Androl potlačil emoce a pak uchopil zdroj. Už uplynuly měsíce od chvíle, kdy s tím měl potíže – nejprve byl schopen usměrňovat jen tehdy, když držel kožený řemen. M’Hael to z něj vytloukl. Nebyl to příjemný proces.

Zaplavil ho saidin, sladký, mocný, nádherný. Dlouhou chvíli seděl a užíval si to. Poskvrnění bylo pryč. Byl to ale zázrak. Zavřel oči a zhluboka se nadechoval.

Jaké by to bylo natáhnout tolik jediné síly, jako dokázali ostatní? Občas po tom žíznil. Věděl, že je slabý – nejslabší ze zasvěcených v Černé věži. Možná tak slabý, že ho nikdy neměli povýšit z vojáka. Logain s tím zašel za urozeným pánem Drakem a o to povýšení se navzdory Taimovu výslovnému přání postaral.

Androl otevřel oči, pak zvedl řemen a spředl drobný průchod, jen coul v průměru. Ten se před ním rozzářil a rozřízl řemen na dvě části. Androl se usmál a celý postup zopakoval.

Někteří tvrdili, že Logain si Androlovo povýšení vynutil jen proto, aby podkopal Taimovu autoritu. Ale Logain řekl, že Androlovi titul zasvěceného vysloužilo jeho neuvěřitelné nadání pro práci s průchody. Logain byl tvrdý muž, na okrajích polámaný, jako stará pochva, kterou řádně neošetřovali. Ale v té pochvě se stále skrýval smrtící meč. A Logain byl čestný. Pod těmi šrámy to byl dobrý muž.

Po chvíli Androl práci s popruhy dokončil. Přešel vedle a ustřihl provázek držící oválný kus kůže na místě. Ten si udržel tvar a Androl ho zvedl do světla a prohlédl si stehy. Kůže byla tuhá, aniž by byla křehká. Nasadil si ji na předloktí. Ano, byla správně vytvarovaná.

Sám pro sebe si přikývl. Jedna z věcí, které byly v životě důležité, byla věnovat pozornost maličkostem. Soustředit se a dělat i malé věci správně. Pokud byly všechny stehy na chrániči předloktí udělané pořádně, neroztřepil se ani neroztrhl. To mohlo znamenat rozdíl mezi tím, že lučištník vydrží během střelby, nebo bude muset luk odložit.

Jeden lučištník bitvu nevyhraje. Ale malé věci se sčítaly, jedna k druhé, až se z nich staly velké věci. Dokončil chránič tím, že na jeho zadní stranu připevnil několik šňůrek, aby bylo možné ho upevnit na paži.

Z opěradla židle si vzal černý kabát. Když si zapínal knoflíky, stříbrný špendlík – meč – na vysokém límci se třpytil ve slunečním světle, proudícím sem oknem. Podíval se na sebe v zrcadle a ujistil se, že je kabát rovně. Maličkosti byly důležité. Vteřiny byly maličké, a když jste jich navršili dost, stal se z nich lidský život.

Nasadil si chránič na předloktí, pak otevřel dveře své malé dílny a vstoupil do okrajové části vesnice u Černé věže. Hloučky dvoupodlažních domů tu byly seskupeny jako v každém jiném městečku v Andoru. Špičaté doškové střechy, rovné dřevěné zdi, občas i kamenné nebo cihlové. Středem vesnice se jich táhly dvě řady. Kdyby člověk hleděl jen na ně, mohl by si myslet, že se prochází Novým Braemem nebo Grafendalem.

To by samozřejmě znamenalo nevšímat si mužů v černých kabátech. Ti byli všude, vyřizovali pochůzky pro M’Haela, mířili na výcvik, pracovali na základech samotné stavby Černé věže. Tohle místo bylo stále ještě rozestavěné. Skupina vojáků – neměli ani špendlik ve tvaru meče ani červenozlatý dračí – pomocí síly vyrývala v zemi podél cesty dlouhé koryto. Bylo rozhodnuto, že vesnice potřebuje stoku.

Androl viděl, jak kolem vojáků krouží tkaniva – převážně země. V Černé věži jste pomocí síly dělali všechno, co šlo. Neustále jste cvičili, jako chlapi, co zvedají kameny, aby zesílili. Světlo, Logain s Taimem na ty chlapce tolik tlačili!

Androl vyšel na nově vyštěrkovanou cestu. Většina kamínků měla roztavené okraje od výbuchu. Přinesli sem balvany – skrz průchody, na tkanivu vzduchu – a pak je výbušnými tkanivy roztříštili. Bylo to jako ve válečné zóně, tříštící se kameny, spršky úlomků. S pomocí síly – a po takovém výcviku – budou aša’manové schopni rozbít městské hradby napadrť.

Androl pokračoval v chůzi. V Černé věži jste mohli spatřit zvláštní věci a rozpuštěný štěrk nebyla ani zdaleka ta nejzvláštnější z nich. Stejně tak ani vojáci, kteří rvali zemi podle Androlem pečlivě vyměřené trasy. V poslední době pro něj nejpodivnější obraz znamenaly děti. Běhaly a hrály si, skákaly do příkopu, který po sobě zanechali pracující vojáci, klouzaly po jeho hliněných stranách a zase se škrábaly nahoru.

Děti. Které si hrají v jámách vytvořených výbuchy saidínu. Svět se měnil. Androlova babička – tak stará, že už jí v puse nezůstal jediný zub – mu vyprávěla o usměrňujících mužích, aby ho za nocí, kdy se snažil vyklouznout ven a spočítat hvězdy, vystrašila a zahnala do postele. Trna venku ho neděsila, ani příběhy o trollocích a mizelcích. Ale muži, kteří dokázali usměrňovat… z toho měl hrůzu.

A nyní byl zde, muž ve středních letech, který se náhle bál tmy, ale usměrňující muži jej nechávali zcela klidným. Kráčel po cestě a štěrk mu křupal pod nohama. Ze strouhy vylezly děti a shlukly se kolem něj. Líně vytáhl hrst bonbónů, které koupil při poslední průzkumné výpravě.

„Každý dva,“ řekl přísně, když se po sladkostech natáhly špinavé ruce. „A neperte se, jasné?“ Ruce se zvedly k pusám a děti na něj děkovně kývaly hlavami a říkaly mu „pantáto Genhalde“, než zase odběhly. Nevrátily se k příkopu, ale vymyslely si novou hru a rozběhly se k polím na východě.

Androl si s úsměvem oprášil ruce. Děti byly přizpůsobivé. Před nimi se staletí tradic, hrůzy a předsudků dokázaly rozpustit jako máslo příliš dlouho ponechané na slunci. Ale bylo dobře, že se rozhodly nechat příkop příkopem. Jediná síla dokázala být nepředvídatelná.

Ne. To nebyla pravda. Saidin byl velice předvídatelný. Ale muži, kteří jím vládli… nu, to bylo něco zcela jiného.

Vojáci ustali v práci a otočili se k němu. Neměl hodnost aša’mana a nezasloužil si zasalutování, ale chovali se k němu uctivě. Až moc. Nebyl si jistý, proč. Nebyl žádný velký muž, zvláště ne tady v Černé věži.

Přesto, když je míjel, kývli na něj. Většina z nich patřila k mužům, naverbovaným z Dvouříčí. Statní muži a chlapci, dychtiví, přestože mnozí z nich byli velmi mladí. Polovina z nich se nepotřebovala holit častěji než jednou týdně. Androl k nim zamířil a pak přejel pohledem provázek, který přivázal ke kolíkům, a zkontroloval jejich práci. Pochvalně přikývl. „Úhel je dobrý, chlapci,“ řekl. „Ale jestli můžete, dělejte strany strmější.“

„Ano, pantáto Genhalde,“ řekl předák skupiny. Jmenoval se Jaim Torfinn, vytáhlý mladík se špinavě hnědými vlasy. Pořád držel sílu. Ta běsnící řeka síly byla tak svůdná. Muži, kteří ji dokázali pustit bez pocitu ztráty, byli vzácní.

M’Hael je povzbuzoval, aby ji drželi, a tvrdil, že když ji drží, učí seji ovládat. Androl však už dříve poznal svůdné pocity podobné saidínu – vzrušení bitvy, opojení z vzácných nápojů z ostrovů Mořského národa, opojný pocit vítězství. Muž se mohl těmito pocity nechat smést, ztratit nad sebou kontrolu a zapomenout, co je zač. A. saidín byl svůdnější než cokoli jiného, co zažil.

O svých výhradách Taimovi nic neřekl. Poučovat M’Haela nebyla jeho starost.

„Tady,“ řekl Androl, „ukážu vám, co myslím rovným.“ Zhluboka se nadechl a vypudil ze sebe všechny pocity. Použil k tomu starý vojenský trik – naučil ho to jeho první učitel šermu, jednoruký Garfin, jehož venkovský illiánský přízvuk byl téměř nesrozumitelný. Jak Androlovi říkali, on sám měl samozřejmě slabý tarabonský přízvuk. Za ty roky od chvíle, kdy byl naposledy doma, zeslábl.

Uvnitř ničeho – prázdnoty – Androl cítil běsnící sílu saidínu. Sevřel ho, jako člověk svírá krk splašeného koně a doufá, že ho trochu usměrní, ale hlavně se jen snaží udržet.

Saidín byl nádherný. Ano, byl mocnější než cokoli opojného. Když ho držel, byl svět krásnější, svěžejší. Androl držel tu strašlivou sílu a cítil, jako by ožil a vyschlou slupku svého bývalého já nechal za sebou. Hrozila ho ve svých prudkých proudech odnést pryč.

Pracoval rychle, spředl drobný pramínek země – ten nejlepší, co svedl, protože právě v zemi byl nejslabší – a opatrně ořezal stěny příkopu. „Když toho necháte moc trčet,“ vysvětloval při práci, „pak voda ve strouze bude pořád rozbahněná, jak bude smývat hlínu po stranách. Čím budou boky rovnější a pevnější, tím lépe. Chápete?“

Vojáci přikývli. Na čelech se jim perlil pot a na nich a na tvářích měli nalepenou špínu. Černé pláště však měli čisté, zvlášť rukávy. To, jak si muž váží své uniformy, jste poznali podle toho, jestli si v takovýchto dnech utíral rukávem čelo. Dvouříčští mládenci používali kapesníky.

Výše postavení aša’manové se pochopitelně málokdy vůbec potili. Těmhle mládencům bude ještě nějakou dobu trvat, než se jim to při tak silném soustředění podaří potlačit.

„Dobře, chlapi,“ řekl Androl, vstal a rozhlédl se po nich. Položil Jaimovi ruku na rameno. „Vy mládenci tady odvádíte dobrou práci. V Dvouříčí vyrůstají správní chlapi.“

Mladíci se rozzářili. Bylo dobré je tu mít, zvlášť při srovnání s kvalitami mužů, které Taim v poslední době verboval. M’Haelovi zvědové tvrdili, že berou každého, koho najdou, ale jak to, že většina z těch, které přivedli, byla tak vzteklá a znepokojující?

„Pantáto Genhalde?“ zeptal se jeden z vojáků.

„Ano, Trošte?“ podíval se na něj Androl.

„Slyšels… Slyšels něco o panu Logainovi?“

Ostatní na něj s nadějí pohlédli.

Androl zavrtěl hlavou. „Ještě se nevrátil z průzkumu. Určitě bude brzo zpátky.“

Mládenci přikývli, přestože viděl, že si začínají dělat starosti. Měli na to právo. Androl si dělal starosti už celé týdny. Od chvíle, kdy Logain v noci zmizel. Kam odešel? Proč s sebou vzal Donala, Mezara a Welyna, tři z nejmocnějších zasvěcených, kteří mu byli věrní?

A teď tady venku tábořily ty Aes Sedai, které údajně poslal Drak s oprávněním spojit se s aša’many. Když si to Taim vyslechl, vyloudilo to jeden z jeho polovičních úsměvů, takový, co nikdy nedosáhl až k očím, a řekl jim, že skupina z Bílé věže si může vybrat první, protože první i přišly. Ostatní netrpělivě čekaly.

„M’Hael,“ ozval se jeden z dvouříčských mužů se zachmuřeným výrazem. „On…“

„Zachovávejte chladnou hlavu,“ přerušil ho Androl, „a nedělejte vlny. Ještě ne. Počkáme na Logaina.“

Muži vzdychli, ale přikývli. Androl, jehož pozornost odváděl hovor, si málem nevšiml, že se k němu začaly plížit okolní stíny. Lidské stíny, na slunci protažené. Stíny uvnitř koryta. Stíny kamenů a puklin v zemi. Začaly se k němu pomalu a prohnaně obracet. Androl se obrnil, ale nedokázal paniku rozehnat. Tuhle hrůzu cítil i navzdory prázdnotě.

Stíny se objevily vždy, když držel saidín příliš dlouho. Okamžitě ho pustil a stíny se zdráhavé odplazily zpátky na svá místa.

Chlapci z Dvouříčí ho znepokojeně sledovali. Viděli v Androlových očích divoký nádech? Nikdo nemluvil o… neobvyklostech, které muže z Černé věže postihovaly. To se prostě nedělalo. Jako jste si nešeptali o špinavých rodinných tajemstvích.

Poskvrnění bylo očištěno. Tihle mládenci nikdy nebudou muset cítit to, co Androl. Nakonec se on a ostatní, kteří byli v Černé věži před očištěním, stanou vzácností. Světlo, vůbec nechápal, proč ho někdo poslouchá. Slabého v síle a naprostého cvoka?

A nejhorší na tom bylo, že věděl – hluboko, až v kostech – že jsou ty stíny skutečné. Nejen nějaké šílenství, vytvořené jeho myslí. Byly skutečné, a kdyby se k němu dostaly, zničily by ho. Byly skutečné. Musely být.

Světlo, pomyslel si se zaťatými zuby. Obě možnosti jsou děsivé. Buď jsem blázen, nebo mě chce zničit samotná temnota.

Protože už nemohl v noci spát, aniž by se neschoulil strachy. Někdy dokázal držet zdroj celé hodiny a stíny neviděl. Jindy jenom pár minut. Zhluboka se nadechl.

„Dobrá,“ řekl, spokojený, že – alespoň – jeho hlas zní klidně. „Raději byste se měli vrátit do práce. Dávejte pozor, ať příkop vede správným směrem. Pokud voda vyteče a zaplaví to tady, budeme tu mít pěkný binec.“

Poslechli ho a Androl je opustil a vydal se vesnicí zpátky. Nedaleko středu stála kasárna, pět velkých budov z mohutných kamenů pro vojáky a tucet menších pro zasvěcené. V tuto chvíli tahle vesnička ůy/a Černá věž. To se změní. Nedaleko budovali opravdovou věž a základy už byly vyhloubené.

Dokázal si představit, jak tohle místo bude jednoho dne vypadat. Kdysi pracoval s mistrem stavitelem – bylo to jedno z tuctu učednických míst, které v životě, jenž se občas zdál až příliš dlouhý, zastával. Ano, v duchu to viděl. Arogantní věž z černého kamene, postavená pomocí síly. Silná, odolná. U základů budou přihlouplé čtvercové stavby s cimbuřím.

Vesnice se rozroste v městečko, pak v město, stejně obrovské jako Tar Valon. Ulice postavené tak aby jimi projelo několik vozů vedle sebe. Nově vyměřené a vybudované čtvrti. Prozrazovaly vizi a plán. Samotné ulice šeptaly o osudu Černé věže.

Androl kráčel po vyšlapané cestičce v zakrslé trávě. Po pláních se rozléhalo vzdálené dunění a praskání, jako když někdo práská bičem. Každý muž měl své vlastní důvody, proč přišel. Pomstu, zvědavost, zoufalství, touhu po moci. Jaký důvod měl Androl? Snad všechny čtyři?

Vyšel z vesnice a nakonec obešel řadu stromů a dorazil na cvičiště – malý kaňon mezi dvěma kopci. Stála tam řada mužů, kteří usměrňovali oheň a zemi. Kopce bylo třeba zarovnat, aby získali hospodářskou půdu. Příležitost se procvičit.

Tito muži byli většinou zasvěcení. Ve vzduchu vířila tkaniva, mnohem obratnější a mocnější než ta, která používali mládenci z Dvouříčí. Tato byla lépe tvarovaná, jako syčící zmije nebo letící šípy. Skály vybuchovaly a do vzduchu se rozprskávaly haldy hlíny. Výbuchy přicházely v nepředvídatelném vzoru, aby to nepřítele zmátlo. Androl si dokázal představit jezdecký oddíl, který se žene z tady toho svahu dolů a je zaskočen vybuchující zemí. Jediný zasvěcený mohl během pár okamžiků smést tucty jezdců.

Androl si nespokojeně všiml, že pracující muži stojí ve dvou skupinách. Věž se začínala rozdělovat a ty, kdo byli věrní Logainovi, odstrkovali ostatní stranou a vylučovali. Vpravo soustředěně a horlivě pracovali Kanler, Emarin a Nalaam, k nimž se připojil Jonneth Dowtry, nejšikovnější z dvouříčských mládenců. Vlevo se smál hlouček Taimových kamarádů. Jejich tkaniva byla divočejší, ale také ničivější. Vzadu postával Koteren, opíral se o listnatý strom a dohlížel na práci.

Muži si udělali přestávku a zavolali na jednoho z vesnických kluků, aby jim donesl vodu. Androl se vydal k nim a jako první ho uviděl Arlen Nalaam, který na něj zamával a široce se usmál. Domanec měl tenký knírek. Chyběl mu jen kousek ke třicítce, ačkoli občas se choval jako mnohem mladší muž. Androla ještě pořád pálily paty poté, co mu Nalaam nalil do bot mízu.

„Androle!“ vykřikl Nalaam. „Pojď téhle nevzdělané chásce říct, co je retašský cloumák!“

„Retašský cloumák?“ řekl Androl. „To je pití. Směs medoviny a ovčího mlíka. Hnusná břečka.“

Nalaam pyšně pohlédl na ostatní. Na kabátě neměl žádný špendlík. Byl jenom voják, ale teď už měl povýšit.

„Zase se chvástáš svým cestováním, Nalaame?“ zeptal se Androl, zatímco si odvazoval kožený chránič paže.

„My Domanci hodně cestujeme,“ řekl Nalaam. „To víš, ta práce, co dělá můj otec, královskýho špeha…“

„Minulý týden jsi tvrdil, že tvůj otec je kupec,“ řekl Kanler. Statný muž byl ve skupině nejstarší, vlasy mu šedivěly a energetickou tvář měl ošlehanou mnoha léty strávenými na slunci.

„Však je,“ odvětil Nalaam. „To je krytí pro špeha!“

„Nejsou v Arad Domanu kupci ženy?“ zeptal se Jonneth a drbal se na bradě. Byl to velký tichý muž s kulatou tváří. Celá jeho rodina – sourozenci, rodiče a jeho dědeček Buel – se přestěhovala do vesnice, aby nebyl sám.

„No, to jsou ti nejlepší,“ řekl Nalaam, „a moje matka není žádná výjimka. My chlapi ale taky něco málo víme. Kromě toho měla moje matka spoustu práce s proniknutím mezi Tuatha’any, takže můj otec musel převzít obchod.“

„Tohle je prostě směšné,“ prohlásil zakaboněně Kanler. „Proč by někdo chtěl proniknout do tlupy cikánů?“

„Aby se naučil jejich tajné recepty,“ řekl Nalaam. „Povídá se, že cikán dokáže uvařit tak skvělý jídlo, že kvůli němu odejdeš z domu a přidáš se k nim. Je to pravda, sám jsem ho ochutnal, a museli mě tři dny držet svázanýho v kůlně, než účinek vyprchal.“

Kanler si odfrkl. Po chvilce nicméně sedlák dodal: „Takže… objevila ten recept, nebo ne?“

Nalaam se pustil do vyprávění další historky a Kanler s Jonnethem mu pozorně naslouchali. Emarin stál stranou a pobaveně přihlížel – byl to další voják ve skupině, bez jakýchkoli špendlíků. Byl to starší muž s řídkými vlasy a vráskami kolem očí. Krátkou bílou bradku měl zastřiženou do špičky.

Elegantní muž představoval záhadu; jednoho dne dorazil s Logainem a o své minulosti nic neřekl. Měl sebejisté držení těla a vybranou mluvu. Byl to šlechtic, to bylo jisté. Ale na rozdíl od mnoha jiných urozených v Černé věži se Emarin nijak nesnažil prosadit si předpokládanou autoritu. Mnoha urozeným pánům trvalo týdny, než se naučili, že jakmile jste se připojili k Černé věži, vaše postavení ve vnějším světě neznamenalo vůbec nic. Byli mrzutí a nevrlí, ale Emarin si na život ve Věži okamžitě zvykl.

Žádalo si to skutečně důstojného urozeného pána, aby dokázal bez námitek poslouchat rozkazy obyčejného, o polovinu mladšího muže. Emarin si vzal od sluhy trochu vody, chlapci poděkoval a pak přistoupil k Androlovi. Kývl k Nalaamovi, který stále mluvil s ostatními. „Ten má srdce kejklíře.“

Androl zabručel. „Možná by ho mohl využít a něco si vydělat. Pořád mi dluží nový pár ponožek.“

„A ty, příteli, máš duši písaře!“ zasmál se Emarin. „Nikdy nic nezapomínáš, co?“

Androl pokrčil rameny.

„Jak jsi věděl, co je retašský cloumák? Pokládám se v těchhle věcech za docela vzdělaného, ale nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Jednou jsem ho pil,“ řekl Androl. „Vsadil jsem se o to.“

„Ano, ale kde?“

„Samozřejmě v Retaši.“

„Ale to je ligy od pobřeží, v souostroví, které často nenavštěvuje dokonce ani Mořský národ!“

Androl znovu pokrčil rameny. Zadíval se k Taimovým přisluhovačům. Chlapec z vesnice jim od Taima přinesl koš s jídlem, přestože M’Hael tvrdil, že nemá žádné oblíbence. Kdyby se na to Androl zeptal, zjistil by, že po klukovi měli poslat jídlo i pro ostatní. Ale kluk se ztratil nebo zapomněl nebo udělal nějakou jinou nevinnou chybu. Taim by někoho nechal zmrskat a nic by se nezměnilo.

„Tenhle rozkol je znepokojivý, příteli,“ řekl Emarin tiše. „Jak můžeme bojovat pro urozeného pána Draka, když se nedokážeme dohodnout mezi sebou?“

Androl potřásl hlavou.

Emarin pokračoval. „Povídá se, že už celé týdny nedostal dračí špendlík žádný z mužů, kterým je Logain nakloněný. Je tady spousta mužů, jako třeba tady Nalaam, kteří už dávno měli mít špendlík s mečem – ale M’Hael jim ho opakovaně upírá. Rod, jehož členové se hašteří o moc, nikdy nepředstavuje pro jiné rody hrozbu.“

„Moudrá slova,“ řekl Androl. „Ale co bychom měli udělat? Co můžeme udělat? Taim je M’Hael a Logain se ještě nevrátil.“

„Snad bychom pro něj mohli někoho poslat,“ navrhl Emarin. „Nebo bys možná mohl ostatní uklidnit. Obávám se, že někteří z nich už brzy ztratí nervy, a když vypukne rvačka, moc nepochybuji o tom, na koho se snesou Taimovy tresty.“

Androl se zamračil. „Máš pravdu. Ale proč já? Ty to se slovy umíš mnohem lip než já, Emarine.“

Emarin se zasmál. „Ano, ale Logain věří tobě, Androle. Ostatní k tobě vzhlížejí.“

Neměli by, pomyslel si Androl. „Uvidím, co vymyslím.“ Nalaam se chystal spustit další historku, ale než mohl začít, Androl kývl na Jonnetha a zvedl chránič. „Viděl jsem, že tvůj starý praskl. Zkus tenhle.“

Jonneth si chránič vzal a tvář se mu rozzářila. „Jsi úžasný, Androle! Myslel jsem, že si toho nikdo nevšiml. Je to hloupost, vím, ale…“ Úsměv se mu ještě rozšířil a rychlým krokem se vydal k nedalekému stromu, vedle nějž ležela část jejich věcí včetně Jonnethova luku. Tihle chlapi z Dvouříčí je měli rádi po ruce.

Jonneth se vracel a napínal tětivu. Nasadil si chránič. „Pasuje skvěle!“ řekl a Androl cítil, jak se usmívá. Maličkosti. Mohly znamenat tak mnoho.

Jonneth zamířil a vystřelil, šíp vylétl do vzduchu a tětiva šlehla o chránič. Šíp letěl daleko a zasáhl strom na kopci víc než dvě stě kroků daleko.

Kanler hvízdl. „Nikdy jsem neviděl nic takovýho jako ty vaše luky, Jonnethe. Nikdy v životě.“ Oba byli Andořané, i když Kanler pocházel z města mnohem blíž ke Caemlynu.

Jonneth si zabodnutý šíp přeměřil kritickým pohledem, pak znovu natáhl tětivu – opeření šípu u tváře – a vystřelil. Šíp zasáhl stejný strom. Androl odhadoval, že oba šípy nebyly ani dvě dlaně od sebe.

Kanler znovu hvízdl.

„Můj otec s jedním takovým cvičil,“ poznamenal Nalaam. „Naučil se to umění od chlapa z Dvouříčí, kterého v lllianu zachránil před utopením. Tětivu si nechal na památku.“

Kanler zvedl obočí, ale zdálo se, že ho ta historka zároveň zaujala. Androl se jen zasmál a zavrtěl hlavou. „Nevadilo by ti, kdybych to taky zkusil, Jonnethe? S tairenským lukem to umím docela dobře a ty jsou o něco delší než většina ostatních.“

„Jasně,“ řekl vyčouhlý muž, sundal si chránič a podal Androlovi luk.

Androl si nasadil chránič a zvedl luk. Byl z černého tisu a tětiva nebyla zdaleka tak pružná, jak byl zvyklý. Jonneth mu podal šíp a Androl napodobil způsob, jakým předtím muž natahoval luk, a přitáhl si tětivu k líci.

„Světlo!“ řekl, když ucítil sílu tahu. „Ty máš přece malé ruce, Jonnethe. Jak dokážeš mířit? Já ho sotva udržím v klidu!“

Jonneth se zasmál, když se Androlovi roztřásly ruce, a Androl konečně vystřelil, neschopný udržet luk natažený ani o chviličku déle. Šíp se zabodl do země daleko od terče. Androl luk vrátil Jonnethovi.

„To bylo docela slušný, Androle,“ řekl Jonneth. „Spousta chlapů tětivu ani tak daleko nenatáhne. Dej mi deset let a moh bych tě naučit střílet jako rodáka z Dvouříčí!“

„Prozatím se budu držet krátkých luků,“ odvětil Androl. „S takovouhle obludou bys nikdy nedokázal vystřelit z koňského hřbetu.“

„Nemusel bys!“ řekl Jonneth.

„Co kdyby tě honili?“

„Kdyby jich bylo míň než pět,“ řekl Jonneth, „všechny bych je tímhle sundal dřív, než by se ke mně dostali. Kdyby jich bylo víc než pět, proč bych po nich střílel? Měl bych utíkat, jako by mě honil samotný Temný.“

Ostatní se zasmáli, nicméně Androl si všiml, jak ho Emarin pozoruje. Nejspíš uvažoval nad tím, jak to, že Androl umí střílet z luku na koni. Tenhle šlechtic byl bystrý. Androl si bude muset dávat pozor.

„A copak je tohle?“ zeptal se nějaký hlas. „Snažíš se naučit střílet z luku, poslíčku? To proto, aby ses mohl doopravdy bránit?“

Androl zaťal zuby a obrátil se ke Koterenovi, který se k nim přiloudal. Byl to tlustý muž s dlouhými černými mastnými rozpuštěnými vlasy. Visely mu kolem tupého obličeje s naducanými tvářemi. Oči měl ale soustředěné a nebezpečné. Usmíval se. Úsměvem kočky, která si našla myš na hraní.

Androl si mlčky sundal chránič a podal ho Jonnethovi. Koteren byl aša’man a M’Haelův osobní přítel. Postavením vysoko převyšoval všechny muže tady.

„M’Hael se o tom doslechne,“ řekl Koteren. „Že neposloucháte, co jste se učili. Šípy nebo luky nepotřebujete – ne když můžete zabíjet silou!“

„To není pravda, že neposloucháme,“ prohlásil Nalaam paličatě.

„Ticho, chlapče,“ řekl Androl. „Pozor na jazyk.“

Koteren se zasmál. „Poslouchejte tady poslíčka, vy chásko. M’Hael se dozví i o vaší drzosti.“ Soustředil pozornost na Androla. „Uchop zdroj.“

Androl zdráhavé poslechl. Zaplavil ho sladký saidín a on se nervózně rozhlédl. Po stínech nebyla ani stopy.

„To je ubohý,“ řekl Koteren. „Znič támhleten kámen.“

Byl na něj příliš velký. Ale s tyrany měl co do činění už i předtím a Koteren byl ta nejnebezpečnější odrůda tyrana – ten s mocí a autoritou. Nejlepší bude poslechnout. Zahanbení byl malý trest. Zdálo se, že tohle si uvědomuje jen málo tyranů.

Androl spředl požadované tkanivo ze vzduchu a země a udeřil do velkého kamene. Do slabého tkaniva vložil téměř všechnu sílu, kterou dokázal, ale z balvanu to urazilo jenom pár úlomků.

Koteren se hlasitě rozesmál, stejně jako hlouček zasvěcených, kteří jedli pod nedalekým stromem. „Zatracenej popel, ty jsi úplně k ničemu!“ prohlásil Koteren. „Zapomeň, co jsem předtím říkal, poslíčku. Ty ten luk potřebuješ’.“

Androl jedinou sílu pustil. Koteren se pobavil; bude spokojený. Androl naneštěstí ucítil, jak se muži za ním chápou zdroje. Jonneth, Kanler a Nalaam se postavili vedle něj, všichni naplnění jedinou silou a zježení vzteky.

Muži, kteří jedli, vstali a taky uchopili zdroj. Bylo jich dvakrát víc než Androlových kamarádů. Koteren se ušklíbl.

Androl pohlédl na Kanlera a ostatní. „No tak, mládenci,“ zvedl ruku, „aša’man Koteren jenom dělá, co mu M’Hael rozkázal. Snaží se mě rozzuřit, abych se do toho opřel ze všech sil.“

Obě skupiny zaváhaly. Divokost pohledů, které na sebe upíraly, se téměř vyrovnala síle v jejich nitru. Pak Jonneth zdroj propustil. Nalaam následně učinil totéž a nakonec se odvrátil i rozmrzelý Kanler. Koteren se zasmál.

„Nelíbí se mi to,“ zamumlal Kanler, když společně odcházeli. Ohlédl se přes rameno. „Vůbec se mi to nelíbí. Proč jsi nás zastavil, Androle?“

„Protože by nás rozsekali napadrť dřív, než stihneš zaklít, Kanlere,“ odsekl Androl. „Světlo, chlape! Moje usměrňování nestojí ani za zlámanou grešli a Emarin tu ještě není ani měsíc. Jonneth se učí rychle, ale všichni víme, že pomocí síly až doteď skutečně nebojoval, zatímco polovina Koterenových mužů byla v bitvě pod urozeným pánem Drakem! Opravdu si myslíš, že ty a Nalaam byste prakticky sami zvládli deset chlapů?“

Kanler byl pořád naježený a něco si mumlal, ale přestal se hádat.

„Makašak na falamašten morkase,“ zamumlal Nalaam, „delf takaksaki mere!“ S divokým výrazem v očích se pro sebe zasmál. Androl ten jazyk nepoznával – zaručeně nešlo o starý jazyk. Nejspíš to nebyl vůbec žádný jazyk.

Nikdo z ostatních nic neřekl. Nalaam si pro sebe občas žvatlal v té hatmatilce. Když se ho na to někdo zeptal, tvrdil, že mluvil úplně normální řečí. Vypadalo to, že Emarina a Jonnetha ten výbuch silně vyvedl z míry. Nikdy neviděli, jak jejich kamarádi zešíleli a pozabíjeli všechny kolem. Světlo dej, aby to teď už nikdy nemuseli vidět. Ať už si Androl myslel o urozeném pánovi Drakovi za to, že je tady nechal samotné, cokoli, očištění al’Thorovi vysloužilo vykoupení. Usměrňování teď bylo bezpečné.

Nebo přinejmenším bezpečnější. Usměrňování nikdy nebude bezpečné, zvláště když na ně Taim tolik tlačí.

„Pořád víc a víc lidí bere ty Taimovy zatracené osobní hodiny,“ zamumlal Nalaam, zatímco mířili do stínu stromů. „Nensenův úspěch chlapy navnadil. Za posledních pár týdnů jich dobrý tucet přešel k Taimovi. Brzo nezůstane kromě nás nikdo. S půlkou chlapů, kterým jsem dřív věřil, se teď bojím mluvit.“

„Norleyovi se dá věřit,“ řekl Kanler. „Evinovi Hardlinovi taky.“

„To je krátkej seznam,“ řekl Nalaam. „Příliš krátkej.“

„Chlapi z Dvouříčí jsou s náma,“ řekl Jonneth. „Do posledního.“

„Pořád málo,“ namítl Nalaam. „A není mezi náma jediný aša’man.“

Všichni se podívali na Androla. Ten se ohlédl na Taimovy lokaje, kteří se zase v hloučku smáli.

„Copak, Androle?“ zeptal se Nalaam. „Nepokáráš nás za to, že takhle mluvíme?“

„Jak?“ zeptal se Androl a vrátil se k nim pohledem.

„Jako že to jsme my proti nim.“

„Nechtěl jsem, abyste skončili mrtví nebo zavření, ale to neznamená, že ten problém nevidím.“ Pohlédl na ně. „Jo, máme tady potíže, které se sbírají jako bouřka.“

„Chlapi, kteří od M’Haela dostávají soukromé hodiny, se učí příliš rychle,“ řekl Nalaam. „Ještě nedávno byl Nensen sotva dost silný, aby z něj mohl být zasvěcený. Teď je aša’man. Děje se tu něco hodně divnýho. A tyhle Aes Sedai. Proč Taim souhlasil, aby se s námi spojily? Víš, že všechny svoje oblíbence chrání tím, že Aes Sedai brání vybírat si muže s dračím špendlíkem. Ať shořím, ale nevím, co budu dělat, když si nějaká vybere mě. Nenechám se nějakou Aes Sedai uvázat na provázek.“

Ozvalo se několik souhlasných zamumlání.

„Taimovi chlapi šíří mezi nováčky řeči,“ řekl Jonneth tiše. „Mluví o urozeném pánu Drakovi a jak dobré muže dohnal ke zradě. Vykládají, že nás opustil a že zešílel. M’Hael nechce, aby bylo vidět, že se ty řeči šíří od něj, ale ať shořím, jestli všechny nepocházejí právě od něj.“

„Možná má pravdu,“ řekl Kanler. Ostatní na něj ostře pohlédli a ošlehaný muž se zamračil. „Neříkám, že přejdu do Taimova tábora. Ale urozený pán Drak? Co pro nás udělal on? Vypadá to, jako by na tohle místo zapomněl. Možná vážně zešílel.“

„Nezešílel,“ zavrtěl hlavou Emarin. „Setkal jsem se s ním těsně před tím, než jsem přišel sem.“

Ostatní se na něj překvapeně odívali.

„Udělal na mě dojem,“ řekl Emarin. „Mladý, ale se silnou vůlí. Věřím mu. Světlo! Mluvil jsem s ním stěží půltucetkrát, ale věřím mu.“

Ostatní pomalu přikývli.

„Ať shořím,“ prohlásil Kanler, „ale řek bych, že mi to stačí. Ale přál bych si, aby poslouchal! Slyšel jsem Logaina nadávat, že ho urozený pán Drak neposlouchá, když ho varuje před Taimern.“

„A kdybychom mu přinesli důkaz?“ zeptal se Jonneth. „Co kdyby se nám podařilo najít něco, co dokazuje, že Taim má něco za lubem?“

„Na Nensenovi je něco divného,“ zopakoval Nalaam. „A tenhle Kaš. Odkud se tu vůbec vzal a jak tak rychle získal takovou sílu? Co kdybychom měli pro Logaina nějaké informace, až se vrátí? Nebo bychom s nima mohli jít přímo za urozeným pánem Drakem…“

Všichni se obrátili k Androlovi. Proč na něj, nejslabšího z nich? Dokázal jenom vytvářet průchody. Proto ta Koterenova přezdívka. Poslíček. Jediné, k čemu byl dobrý, bylo nosit zprávy a posílat lidi na různá místa.

Ale ostatní k němu vzhlíželi. Ať už z takového či onakého důvodu, vzhlíželi k němu.

„Tak dobře,“ řekl Androl. „Uvidíme, co se nám podaří zjistit. Zasvěťte do toho Evina, Hardlina a Norleye, ale nikomu jinýmu to neříkejte, dokonce ani mládencům z Dvouříčí. Nedrážděte Taima nebo jeho chlapy… ale jestli něco opravdu najdete, přijďte s tím za mnou. A já uvidím, jestli se mi podaří vymyslet způsob, jak se spojit s Logainem, nebo alespoň zjistit, kam odešel.“

Všichni zachmuřeně přikývli. Světlo nám pomoz, jestli se mýlíme, pomyslel si Androl, který se znovu ohlédl na Taimovy oblíbence. A pomoz nám ještě víc, pokud máme pravdu.